Říjen 2011

SUKNĚ NEBO KALHOTY?

31. října 2011 v 17:30 | já |  JEN TAK
Přiznám se, že jsem se v poslední době zaměřila na to, kolik žen a dívek je na tom podobně jako já, event. celá naše rodina. Už delší dobu vlastně nenosím nic jiného než kalhoty. V létě letní, v zimě zimní, do silonových punčocháčů se mi už dlouho nechce navlékat!

Koukala jsem se pečlivě a je pravda, že někdy se dost těžko rozezná žena od muže. Chlapi nosí náušnice, dlouhé vlasy a ženy nenosí sukně.

Pamatuji si, když moje dcera začínala učit a vzala si do školy kalhoty, byla upozorněna, že to není moc vhodné, aby nosila sukně nebo šaty. Je pravda, že už je to dost dlouho, hezkých pár let.

Také jsem se zamyslela nad tím, PROČ jsme se tak vrhly, tedy většina z nás, na kalhoty? Já proto, že je to pohodlnější oblékání a přece jenom už mi to nejde tak dobře.

Když jsem chodila do práce, tak jsem nosila sukně a šaty, zpohodlněla jsem až v důchodu. Není to ale jen tím, jak jsem psala, že je to u mne. Moje vnučka snad už ani sukně nemá, mládež se navlékne do riflí a je to.

Neříkám, že jim to nesluší, to ne, jen si tak říkám, jestli se ještě vůbec vyrábí běžné sukně a šaty mimo svatebních, které jsou už také ale většinou jen v půjčovnách. Při těch dnešních cenách se není ani čemu divit.

Když se zase na druhou stranu podíváme na muže, už jich také čím dál tím méně nosí třeba kravaty, také to není pohodlné, raději si vezmou tričko i do šatů.

No tak jsem vlastně nakonec dospěla k tomu, že rčení, že "šaty dělají člověka", už asi dávno neplatí. Tedy myslím ty klasické pro muže a ženy! Jinak jsem celkem spokojená.

NENÍ POŠTA JAKO POŠTA

30. října 2011 v 19:10 | já |  JEN TAK
Přiznám se, že se ráda dívám na pořad Pošta pre teba - ne, nespletla jsem se, opravdu se celkem pravidelně a moc ráda dívám na slovenskou poštu. Moderátorka Katka je opravdu SUPER a dnes, dnes tam byly opravdu zajímavé emotivní příběhy. Bývají většinou tři, ale dnes byly delší, proto byly pouze dva.

Natolik mne to dojalo, že se chci s vámi aspoň krátce o ně podělit .

V tom prvním příběhu přijeli sourozenci ze Švédska. Jejich tatínek pocházel ze Slovenska, později se odstěhoval do Švédska. Tatínek už zemřel a tito dva, tedy sestra s bratrem, si pamatovali, že sestra, která žila na Slovensku měla tři dcery, hlavně jednu z nich viděli naposledy cca před 30 lety. Věděli, že pracovala v televizi, tak tam volali a oni jim doporučili navštívit toto vysílání.

Našli jim tedy jejich sestřenici, která přivedla sebou ještě i svou sestru. Byla moc překvapená, strašně ráda a jednu chvíli jsem myslela, že ji snad klepne. Tak byla dojatá.

Určitě by jejich rodiče, tedy bratr se sestrou byli rádi, kdyby viděli, že na sebe nezapomínají.

Druhý příběh byl hodně smutný. Přišla tam paní, které před 5,5 roky zemřel syn, který měl 14 dní před maturitou a zemřel na rakovinu jater. Byl to jejich jediný a muselo to být hodně těžké. Prý ho jen začalo bolet břicho, při opakovaných návštěvách u lékaře jim bylo řečeno, že to nic není, jenom slepé střevo. Při velkých bolestech byl přijat k operaci a až tam vlastně zjistili, o jakou nemoc se jedná.

Paní vyprávěla, že to bylo pro ni hrozné, když jí syn říkal: "Maminko, pomoz mi, prosím, všem pomáháš a mně nepomůžeš?" Ona totiž pracuje jako lékárnice. Nešlo mu už pomoci, i když dělala všechno možné, sehnala i peníze na drahé léčení, ale bylo už pozdě. Proto založila nadaci, která pomáhá těm, kteří tuto pomoc potřebují, ale hlavně v prevenci. Pořádá benefice, plesy, dobročinné sbírky, nadace funguje už šestý rok a všichni účinkující opravdu za svá vystoupení neberou ani korunu.

Přišla do relace proto, že chtěla poděkovat těm dvěma slovenským moderátorům, kteří ji nejvíce pomohli a stále pomáhají, jak s moderováním, tak i se sháněním účinkujících. Pokud prý potřebuje pomoc - jedná se hlavně o vyšetření krve na onko-markry, které pojišťovna neplatí - tak pomůže všem, třeba i seniorům, protože zastává názor, že každý má nárok důstojně zemřít.

Vzácná to žena, velké díky patří i všem, kteří ji v tom pomáhají, ať již podporou, účinkováním nebo sponzoringem. V dnešní době opravdu potřebná a poděkování hodná činnost.
Vím, že každý nemá rád tyto pořady, ale já se ráda koukám a vždy jsem ráda, když se něco dobrého podaří, když se najdou lidé, kteří jsou pak šťastnější.

VZÁCNÁ NÁVŠTĚVA V MOSTĚ

29. října 2011 v 12:58 | já |  JEN TAK
Prezident České republiky Václav Klaus přijel ve čtvrtek 20. října na krátkou návštěvu Mostu. První zastávkou bylo Podkrušnohorské gymnázium, kde pohovořil se studenty, kteří se určitě také probudili ráno s očekáváním a měli připravené dotazy. Pan prezident přijel s manželkou Livií.
Na této fotografii předává paní Klausové kytku ředitel gymnázia Mgr. Karel Vacek.
Všichni šli společně do školy, byla s nimi i hejtmanka ústeckého kraje J. Vaňhová.
A přišla řada na besedu, na dotazy, které si studenti připravili.
Je vidět, že se hovořilo na zajímavá témata, která zajímala hlavně studenty. Páni profesoři a profesorky byli také všichni přítomni, vlevo ve dveřích zrovna nakukuje moje dcera.
Na závěr samozřejmě zazpíval gymnazijní soubor SMOG, kde jsou i moje vnoučata. Terezka vlevo až nahoře je trochu vidět, ale Tom před focením odešel.
Nechyběl ani podpis do návštěvní knihy. Tak vzácná návštěva nechodí přece každý den.
Pak delegace odešla za představiteli města Mostu do nově zrekonstruované sportovní haly.
Fotky byly převzaty z internetu, z webu gymnázia.

ABRAHÁMOVINY

28. října 2011 v 19:01 | já |  RODINA
aneb - jak se slavilo.
Před chvílí jsem se vrátila z té naší velké oslavy. Sešlo se nás tam tentokrát opravdu dost, přijela nás 4 auta, oslava se konala v bowlingové hale, kde jsou naši mladí notoricky známí, protože zde hrají, měli jsme tam celou místnost vyhraženou jen pro nás, když jsem to spočítala, bylo nás tam celkem 15. To jde, ne?
Nikdo se neměl k tomu, aby šel přát jako první, tak to zbylo na mně. Ani jsem nevěděla, že mne někdo fotil. No je to jasný, měla jsem zrovna "projev".
A aby to bylo, jak to má být, hned za mnou šel můj manžel.
A teprve za námi šla přát Milče její maminka.
Další gratulant byl její mladší bratr Martin a za ním už je seřazená celá jeho rodina.
Jeho starší syn Michal
mladší syn Adam,
tchyně jejího bratra
a Miládky švagrová, tedy žena jejího bratra Hanička. Ti všichni přijeli až z jižních Čech.
Moje dcera Zdeňka, tedy také její švagrová
a její děti Terezka
a Tom.
Nakonec šli ti nejbližší :
Když jí přáli Laděnka a Luky, tak je vidět, že poprvé ukáply slzičky. Celou dobu se držela statečně.
A ta nejsladší pusinka od manžela nakonec.
Pak jsem vyfotila ty dobrůtky, které jsme tam měli připravené, ne, nesnědlo se to všechno, i když nás na to bylo dost.
zákusky,
mísy a pití, to bylo na stole, to jsem nefotila.
Pak se u stolu bavili všichni se všemi, s dětmi jsme se zasmáli a vyhráli, bylo to super.

a z druhé strany



u stolu později
a
a nakonec šli kluci na bowling
Tak to je moje největší fotoreportáž, kterou jsem dosud dělala. Těm, kteří vydrželi koukat až do konce, gratuluji! Bylo nám všem moc hezky, určitě mluvím za všechny! Za půl roku zase nashle, to bude mít narozky můj syn.

JUBILEUM MÉ SNACHY

27. října 2011 v 13:44 | já |  RODINA
Dnes je velký den mé snachy! Velký den ale neznamená vždy něco krásného, nezapomenutelného! Naše Milča, jak se mi lépe říká než snacha, hodně špatně toto její jubileum nese. Já nevím ale proč? Stárneme všichni stejně, v tom je ta velká spravedlnost a navíc vypadá stále výborně!
Pár měsíců před touto fotkou jsem ji poznala, proto nemám fotky starší.
Je to vidět, že je to fotka z promoce. Vystudovala Pedagogickou fakultu aprobaci ruský jazyk a výtvarná výchova. Krátce po promoci byla svatba, aby šla učit už s novým jménem.
Tak tady jim to sluší, že? Synovi za tu dobu už trochu ubylo vlasů, ale jinak....
Asi tak za rok a půl se jim narodila Laděnka, moje první vnučka.
Tady je jedna z fotek s Laděnkou. Je vidět, jakou jim oběma udělalo její narození radost.
Později Milča moc neuplatňovala ruštinu a proč to snad nemusím vysvětlovat, tak šla znovu do toho. Šla zase studovat při zaměstnání a s rodinou a udělala další státní zkoušky ze speciální pedagogiky. Dnes má tedy 3 aprobace a využívá všechny, protože se už zase ruština začala učit.
Ještě mi to nedalo. Tohle je fotka před pěti lety, kdy jsme byli všichni na společném obědě na naší oslavě.
A aspoň jedna letošní malinká fotka nakonec.
Miládko, přejeme Ti,
ať máš stále radost z dětí,
ať jsi zdravá a veselá,
snad to Ti vrásky nedělá.
Všechno nejlepší!

NETEČE VODA – ouvej

26. října 2011 v 17:03 | já |  JEN TAK
Bohužel, je to pravda. Asi před týdnem, tedy s předstihem, jsme měli na vchodových dveřích napsáno, že nám dne 26.10.2011 od 7,00 do 17,00 hod. nepoteče voda za účelem nějaké opravy.

Původně jsme si mysleli, že někam prchneme, ale to jaksi nevyšlo, no počasí se taky nevyvedlo, takže jsme o nic nepřišli. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se nějak na tento den vybavit a přizpůsobit se tomuto faktu.

Již včera večer jsem vyndala dva největší hrnce a natočila do nich vodu na nádobí. Na pití dala do lahví, na kávu a čaj do konvic. Ještě jsem samozřejmě musela napustit dost vody do vany, abychom ji mohli používat na splachování záchodu.

Na vaření jsem si připravila jídlo, na které mi na uvaření stačil jeden kastrol, abych nenadělala také moc nádobí. Buřtguláš byla dobrá volba, vše bylo OK. To splachování a mytí si rukou mi sice trochu vadilo, ale jde přece jen o jeden den, ne? Navíc zde i jednou, asi tak kolem poledne projela cisterna s pitnou vodou, která měla i hlásič. Jak jsem si všimla, nikdo jí nevyužil, asi si všichni "nasyslili" včas doma.

Když už jsme měli tyhle podmínky, tak jsem si také zavzpomínala na léta padesátá až šedesátá minulého století, když jsme s rodiči bydleli v činžovním domě, který měl přízemí a 2 patra, na každém patře byly 4 byty na dlouhatánské chodbě. Na konci té chodby byly vždy dva záchody a jeden vodovod v předsíňce před nimi.

Tam jsme dřív chodili všichni nejen na WC, ale i pro vodu, ale také nosili vylít tu odpadovou. A to jsme měli ještě něco lepšího, tatínek udělal v kuchyni takovou malou vychytávku, že vymezil "koutek" v rohu, který byl schovaný za závěsem a tam bylo umyvadlo. Ano, umyvadlo bez vody. Odpad u něj byl, ale odtok do kbelíku. Museli jsme si dávat sakra pozor, aby ten kbelík nepřetekl. Pamatuji si, že se mi to také párkrát povedlo. Takže v noci na záchod? Jedině na chodbu, v zimě studenou a tam na WC, od kterého jsme měli klíč. Když jsme se večer umývali (koupání bylo 1 x týdně, jak je již všeobecně známo), tak jsme si museli donést do kbelíku studenou vodu, dát ji ohřát na kamna nebo na vařič, nalít do umyvadla, v této stojaté vodě se umýt a vodu vypustit zase do jiného kbelíku. Když to teď tak popisuji, tak si říkám, jak jen jsme tohle mohli vydržet! Ale museli, v té době to bylo běžné.

Vím, že si to dnešní mládež již nedovede vůbec představit a já se jim ani nedivím. Už jsem také zapomněla. Ta vzpomínka přišla až dnes, kdy jsme také museli podobně hospodařit s vodou.

Ale díkybohu už je to za námi. Nejen ta doba minulá, ale už i dnešek. Zrovna jsem zjistila, že voda už zase teče, akorát je zatím jenom studená, ale to už se brzy určitě zlepší.

SEKRETÁŘKA NEBO ASISTENTKA

25. října 2011 v 16:51 | já |  JEN TAK
Dříve se této funkci říkávalo sekretářka, dnes jsou už honosnější názvy, proto se přešlo na asistentku, ale v podstatě si myslím, že v tom nebude podstatný rozdíl.

Proč jsem ale o tomto tématu vůbec začala? Přiznávám se, že jsem v mládí jako sekretářka pracovala, než jsem měla vyšší funkci. Já osobně si myslím, že jsem organizační typ, proto se motám i do věcí, do kterých bych nemusela.

Sekretářkou jsem se nazvala proto, že momentálně řeším jeden problém za celý náš dům o 6 vchodech. Sama jsem se nabídla, že napíši na příslušný úřad a vznesu dotaz a teď, abych nebyla za "kecku", tak musím sledovat, zda to vůbec dotáhnu do konce.

Vždycky jsem byla takový "psavec" a jak jsem mohla, tak jsem psala dopisy na různé instituce a úřady, což je teď v době internetu mnohem jednodušší.

V našem vchodě také občas funguji jako služba lidem pro napsání dopisu, tedy nejen napsání, ale i jeho stylizaci. Dělám to ráda, protože mne to baví a jsem pak ráda, když je spokojený i ten, kdo mi tuto práci zadal.

Tak jsem se díky sousedce i naučila napsat objednávku přes internet, dřív jsem to nikdy nedělala, protože jsem to nepotřebovala. Také se na mne obrátila moje kadeřnice, které jsem pomáhala psát dopisy ve sporu s jedním podnikatelem. Nakolik jsme byly nakonec úspěšné, to si nedovedu tvrdit.

Zkrátka - kdo potřebuje a ví, kam se obrátit, nikoho neodmítnu a ráda vyřídím. Doufám, že se mi povede vyřídit i tu poslední událost ke spokojenosti všech nájemníků našeho domu.

JSME UŽ ZÁVISLÍ?

24. října 2011 v 16:35 | já |  JEN TAK
Napadlo mne se sama nad sebou zamyslet. Zní to sice legračně, ale je to snad také možné? Dnes mi zase po ránu volala Kitty z rehabilitace, protože prý styčný důstojník musí být vždy v pohotovosti a asi měla u mne jistotu, že budu určitě vzhůru. Byla jsem už dávno. Zastihla mne v obchodě nakupovat. Mimochodem prý už snad bude z rehabilitace propuštěna ve čtvrtek, protože o víkendu se tam nic moc neděje a v pátek je svátek, tudíž to samé a cvičí prý dobře, tak může pokračovat doma.

Co mne ale přimělo se nad námi - většinou seniory zamyslet je to, že říkala, že už se těší, že půjde domů, protože se těší na internet. Hned mi to nedošlo, ale pak jsem si říkala, že dříve jsme se domů těšili už pro ten pocit a ona tím, že řekla, že se těší na internet, tak mne vlastně donutila se sama nad sebou zamyslet.

Je pravda, že i já docela pravidelně usedám k počítači, abych se podívala, co je nového u mne na blogu, jakož i u mých blogových přátel, také co mi přišlo za emaily. To jsou mé první reakce když zapnu PC.

Také je pravda, že pokud nejsem na dovolené nebo někde na návštěvě, tak jsem zde téměř v pravidelných časech.

A jestli se těším, až si počtu? Přiznávám, že se těším a to opravdu denně. Není to směšné v mých letech? Že bych byla závislák? To snad ne, protože když nejsem zrovna doma, tak mi to nepřijde, že nejdu k počítači, ale na druhé straně, když jsem doma, tak neodolám.

Je to opravdu tak i u vás ostatních? Promiňte mi, vy mladí a mladší, u vás by mi to tak nepřekvapilo, ale v mém - nebo našem věku? Nebo je to na léčení?

Já jen doufám, že ne, že je to normální záliba jako třeba čtení, pletení, koukání na televizi, pro ty mladší pochopitelně mají prioritu jiné koníčky, říkám to správně, ne?

Musím přiznat, že jsem se této myšlenky úplně zalekla, ale určitě zbytečně. Děkuji vám předem, že mi to potvrdíte.

KRÁSNÉ MASO

23. října 2011 v 12:29 | já |  JEN TAK
Krásné maso neznamená vždy dobré! Nezdá se vám také, že kvalita masa je opravdu rok od roku horší? Ne, že by se jednalo o maso dovezené, deklarují to jako naše tam, kde maso nakupuji, ale....

Já osobně mám moc ráda hovězí maso na všelijaký způsob. Kdysi, když ještě nebylo tak drahé, tak jsem dělávala hovězí jen tak přírodně, podusit na cibulce do měkka a se šťávou to bylo výborné i jen k bramborám.

Nyní, co už není jen tak samozřemé si udělat pečené hovězí na česneku se špenátem, jako kdysi, kupuji hovězí většinou pouze v akci. Včera jsem si vyndala z mrazáku krásný špalíček zadního hovězího a dnes jsem dělala ptáčky. Ale ne klasické, u nás se ujaly hlavně ty "falešné". Všechny suroviny ano, ale nebalím, když je maso poloměkké, naházím vše do omáčky, dávám i zeleninu, jak to dělávala maminka, včetně párku, slaniny, okurky a nakonec vejce. Omáčka tak chutná moc dobře a je to rychlejší. Maso neklepu, naučila jsem se ho nakrájet na slabé plátky, aspoň z toho nevytluču tu chuť.

Tak jsem vařila dnes falešné ptáčky s rýží. Když jsem ochutnávala, jestli už je maso měkké, tak jsem byla opět zklamaná. Správně, nebylo to poprvé a určitě ne naposledy. Já nevím, proč má tak krásné maso někdy chuť jako kus hadru. Přitom vypadalo krásně, i šťáva byla super, ale ta chuť! Ne vždy tomu tak je, ale dnes tedy nic moc.
Takhle nějak to vypadalo i u nás na talíři, ale ještě byla v omáčce klasická zelenina, jaká se dává do svíčkové. Toto je jen ilustrační foto z internetu (TOP recepty).

Ne, že by se to nedalo jíst, ale ta chuť hovězího, co bývala kdysi, za mých podstatně mladších let a za míň peněz, ta už je trochu jiná. Je pravda, že někdy je to maso šťavnaté, výborné, ale tuto zkušenost, bohužel, mívám u masa předního.

Tak jsme sice oběd dnes snědli, omáčka dobrá, ale to maso! Já myslím, že obdobně to bude i s vepřovým.

Máte také takové zkušenosti?

DVOUDENÍČEK

21. října 2011 v 16:38 | já |  JEN TAK
Nelekejte se, není to nové slovo, jen jsem si říkala, když má někdo deníček, někdo zase týdeníček, tak proč bych já nemohla zrovna dnes mít dvoudeníček, že?

Moje poslední dva dny, tedy včera a předevčírem jsem měla návštěvní u lékařů. Ve středu jsem šla na mnou již avizovanou kontrolu na endokrinologii. Protože se snažím chodit všude nejen včas, ale i s předstihem, měla jsem dost času si tam prohlížet nástěnky. Silně mi to stále připomínalo ty neblahé nástěnky z dob již dávno minulých, jen tam nebyly žádné závazky nebo pětiletky a tak. Bohužel, už jsem v této ordinaci byla asi po čtvrté, vždy po roce a za celou tu dobu se tam nic nezměnilo. Pardon, měli tam nové číslo telefonu, jinak opravdu nic nového. Jen jsem se divila, že ta nástěnka dosud úplně nevybledla za tu dobu.

Nicméně jsem se paní doktorky zeptala, proč, když mám vše v normě tam musím stále jezdit každý rok na kontrolu. Napřed říkala, že je to lepší a když jsem ji popsala, jak složitě se k nim od nás cestuje, tak mi dala pouze žádanku na odběr krve, kam mám za rok jít a pak si jen zavolat o výsledek. Hurá! Líná huba, holé neštěstí! Tak doufám, že mi jedna roční kontrola odpadne.

Včera jsem byla jen tady u nás, kam dojdu pěšky, ale byla to návštěva pro mne neméně důležitá a taky podstatně dražší. Ve středu jsem platila jen regulační poplatek a včera mě to stálo 1500 Kč. Pro ty z vás, kteří už tuší, ano, byla jsem si pro nové zuby. Tedy jen částečné protézy. Copak nahoře, tam už jsem ji měla, ale dole mám takovou parádu prvně poté, co mi zubařka vyndala ty moje 4 zuby najednou. Napřed jsem tam čekala o hodinu déle, protože zuby nebyly hotové, ještě štěstí, že mají laboratoř jen o patro výš. Pak při zkoušce jsem tam mohla paní doktorce nechat moji snídani, tak musela ještě sama osobně do laboratoře na opravu. To bych opravdu nesnesla. Nandavání a vyndavání je taky docela šichta a hlavně si říkám, jestli ten, kdo tyto částečné protézy navrhuje, je taky někdy dal někomu vyzkoušet. Podle mne těžko. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak je možné, že si musím po každém sebemenším jídle všechno vyndat, ale okamžitě a vyčistit. Mám toho totiž pomalu stejně za zuby jak v žaludku. Pak radí, abychom si ty zuby lepili! To by přece vůbec nešlo! No, dnes už jsem si na ně celkem zvykala, na pohled dobrý, ale k jídlu ne moc použitelný! Ach jo, kde jsou moje vlastní ty čtyři vytržené zuby? Kdybych to jen tušila, tak..... no nevím, co by bylo, ale určitě bych asi raději chodila bez jednoho zubu než takhle.

Já vím, nejsem sama a zvyknout si musíme na horší věci, ale je to fakt kruté! Teď budu přidávat k obligátnímu přání hodně zdraví ještě hodně svých zubů co nejdéle!
Také jsem takové kdysi měla, ale toto je jen ilustrační obrázek stažený z internetu.

DRUHÝ SVĚT

20. října 2011 v 17:15 | já |  TÉMA TÝDNE
Téma "druhý svět" má více možností výkladu. Většinou všichni říkáme, že někdo odešel na druhý nebo onen svět, když zemře. Toto téma je ale pro většinu z nás dost deprimující a navíc zcela nejisté. Vím, že i ateisté si říkají po smrti někoho blízkého, že se na ně dívá z nebíčka, ale je to určitě jen takové zbožné přání.

Druhý svět jsem ovšem zažila v tom lepším i horším světle na dovolených.

Začnu-li tou lepší stránkou, tedy přímo pohádkový svět, na který nikdy nezapomenu, se mi zapsal do paměti krátce po otevření hranic. V roce 1992 jsme mohli na dovolenou tam, kde jsme si to nedovedli představit ani náhodou. My s manželem jsme se tenkrát shodou náhod a příznivých okolností dostali na Kanárské ostrovy, na ostrov Grand Canaria. Na letiště Las Palmas jsme přiletěli v hluboké noci, sedli na autobus a byli dovezeni na místo našeho pobytu. Ráno nás probudilo sluníčko a tak jsme mohli vidět všechnu tu krásu kolem nás. Bylo to opravdu nezapomenutelné, aspoň pro mne ano. Ta nádherná architektura, zasazená do skal, dole modré moře. Ano. Byli jsme pak ještě mockrát u moře nebo v cizině, ale tenhle "druhý svět", ten se mi zapsal do paměti jako nejkrásnější.
Toto je také krásný záběr, ale bohužel, ten, o kterém jsem psala, ten vyfotografovaný nemám.

Teď se musím ovšem vrátit o pár roků zpátky. Nevím, čím jsme si to tenkrát zasloužili, ale bylo nám povoleno jet na dovolenou do tenkrát ještě Sovětského Svazu. Byli jsme na Jaltě, kde bylo moc krásně, bydleli jsme v nádherném hotelu, byl nedávno postavený, až potud vše parádní. Do města Jalty jsme jezdili tamějším autobusem. Už to samo o sobě byl zážitek. Myslím tu úroveň cestování, ale to nebylo zdaleka to nejhorší.

Ten "jejich" druhý svět jsme totiž neměli vůbec spatřit. Jednou jsme se takhle vraceli autobusem do hotelu a omylem jsme o jednu stanici přejeli. A to, co jsme tam viděli, to nám rozhodně v té době, v osmdesátých letech, mělo ještě zůstat utajeno. U stanice autobusu byl obchod, takový ten, kde nic nemají, jak byl mnohokrát prezentován a u něj stála fronta. Kdosi se zeptal na co tam čekají, tak jsme se dozvěděli, že mají přivézt pivo a alkohol. Správně. Měli prohibici.

Tu jednu stanici jsme šli zpět pěšky a při cestě směrem dolů pod silnicí byly takové hrozné dřevěné chatrče, nevím, jestli to byly ty jejich zemljanky, či jak se to jmenovalo, tam stála taková "babka" v šátku na dvorku a koukala na nás nahoru. Byl to hrozný kontrast. V tom hotelu, co jsme bydleli, byli také Rusové s manželkami, ale tam byste je nepoznali. To byla ta lepší smetánka, zatím co tam dole něco moc smutného.

To byl tedy ten "druhý svět" z té druhé strany. Oba jsem viděla v cizině, ale vím, že i u nás existují dva světy a nemuseli bychom chodit daleko.

HLÁŠENÍ STYČNÉHO DŮSTOJNÍKA

20. října 2011 v 8:21 | já |  JEN TAK
Opravdu je to správný nadpis. Jak většina z vás ví, je zase Kitty nedostupná, protože je na 14 dní na rehabilitaci. No a hned v úterý mi volala a takto mne nazvala. Mám tedy vyřídit, že je moc spokojená, je umístěna v krásném novém pavilonu, kde je navzdory zimě krásně teploučko. Ráno rehabilitují, tedy pouze cvičí, odpoledne je prý nechávají v klidu.
Na pokoji je opět s tou svou "starou" známou, se kterou ležela na pokoji po operaci - Maruškou, která jí zase určitě práskne nějaké úsměvné příběhy ze svého života a my se to pak prostřednictvím Kitty dozvíme.

Původně se Maru těšila i na plavání, protože je tam i bazén, ale bohužel - nic. Bazén prý není ještě upraven tak, aby tito pacienti se tam mohli po operaci pohybovat.

A aby se to nepletlo, tak dnes ráno už v 8 hod. mi zvonil mobil (ještě, že jsem byla doma a vůbec ho měla puštěný, ne vždy tomu tak je) a ona Kitty. Pobavila jsem se její historkou, tak proto to jdu hned naprášit i vám.
Včera prý měli hasičské cvičení! Takový mužský hls hlásil, že jsou v ohrožení, tak se prý všichni oblékli, vzali si své věci a čekaly, co se bude dít. Trvalo to dvě hodiny, nikde žádné sestry ani doktoři, jen jedna sestřička na všechno. Dokonce prý to vůbec neodvolali. A teď to hlavní. Tedy důvod toho všeho.

V patře nad nimi je prý novorozenecké oddělení. Jedna sestřička prý dala ohřívat do mikrovlnné trouby lahev s mlékem a zapomněla na ni. Z okna bylo vidět kouř a než na to přišli, trvalo to tak dlouho! Dobrý, ne? No, podrobně vám to určitě Kitty převypráví ve svém článku po návratu, ale mně to nedalo, tak aspoň něco jen tak na ochutnávku.

A ještě jedno důležité sdělení. Kitty všechny své příznivce pozdravuje!

MOJE LUŠTĚNÍ

19. října 2011 v 16:40 | já |  JEN TAK
aneb : Není knížka jako knížka
Už jsem se na svém blogu zmiňovala, že ráda luštím křížovky a vůbec téměř všechny druhy těch tajemných "luštěnek", včetně sudoku, i když to už méně. Ale křížovky zdolávám denně, vždy mezi vařením.

Řadu let kupuji stejné časopisy. Je tam všelijaké luštění a opravdu dost těžké, ale já nejsem ten, který by se jen tak vzdal. Neuznávám slovo, že něco nejde a mořím se s tím tak dlouho, dokud tomu nepřijdu na kloub.

A když luštím, jak to také posílám. Pravidelně už minimálně 15 let. Manžel luští jen osmisměrky, tak ty posílám zase jemu. Něco poštou, něco emailem. Jeden čas nade mnou vedl ve výhrách. Psala jsem si, kdy, kdo a kolik a manžel měl tenkrát opravdu štěstí. Dokonce se mu povedlo párkrát vyhrát i pětistovku. To já občas 200 Kč, tak třeba loni jen 2 x za rok, ale jednou jsem dostala od vydavatele křížovek 3000 Kč, což byla hlavní výhra a vůbec nebylo uvedeno za co. Ale zpět to po mně nikdo nepožadoval, tak jsem si je mohla nechat.

Letos žádná výhra v podobě finanční částky nebyla, ani pro mne, ani pro manžela. Já vyhrála asi před 2 měsíci knihu. Říkala jsem si, že nic moc, ale je to román a dá se číst, tak aspoň tak. Ale minulý týden jsem byla napsána ve výhercích, že zase vyhrávám knihu. To byly křížovky od toho druhého vydavatele.
No, poslali to celkem rychle, ale pod pojmem kniha jsem si představovala opravdu něco jiného.
Toto je ta lepší, první část. "Přečtenou" jsem ji měla cca za 10 - 15 minut. Kreslený humor se čte celkem rychle.
Průvodce "Dolní Posázaví" může být třeba pro někoho užitečné, ale pokud to nerozdám, tak nevím, k čemu by mně to bylo dobré.
A tohle bylo něco zřejmě jako bonus. Hadrová taška na nákup. Na ty mrňavé knížky to určitě nebylo.
Ale celkově jsem byla zklamaná a od té doby tam, kde nebude uvedeno, o jakou knihu soutěžím, tak to posílat už nemíním. Nejsem barbar, abych házela knihy do kontejneru a co s nimi, když mi jsou na nic, ne?
Na luštění jsem ale nezanevřela. Nějak si ten rozum musím trochu udržovat v kondici, no ne?
PS: Kdyby měl někdo zájem o tuto moji "výhru", klidně se přihlaste!Smějící se

SETKÁNÍ V OLOMOUCI

18. října 2011 v 13:30 | já |  JEN TAK
Na začátku všeho musí být nápad. A mně se ten nápad zrodil v hlavě v době, když mi k mým jubilejním narozeninám poslala moje blogová kamarádka Otavínka do mé sbírky krásného ježečka.

Moje vnučka Lada v Olomouci studuje, Otavínka tam bydlí, co kdyby se sešly? Tenkrát to byl ošklivý pošťácký šotek, který se přimíchal k tomuto balíčku. Proto mne tedy napadla tahle myšlenka. Kdyby se sešly, nemusely bychom si cuchat nervy s poštou. Jen jsem se musela zeptat mé vnučky, zdali bude ochotná se sejít. Jak víme, dnešní mládež nás, seniory zas tolik nemusí, proto jsem se napřed chtěla zeptat. Jaké však bylo moje překvapení, že Laděnka byla opravdu ochotná, vzala si spojení na Hanku a setkaly se obě zrovna v době, když jsem byla v červnu v nemocnici! A ještě mi Laděnka přivezla dáreček! Jak milé od obou!

Bez dalšího mého ovlivňování si hned domluvily další schůzku na podzim. To jsem měla radost! Při té příležitosti jsem zase já nějakou maličkost poslala Otavínce.

A co mi udělalo největší radost? Že Haničku vidíme vlastně prvně naživo. Vždy, když fotila jejich rodinná setkání, tak tam byla jen vnoučata s dědečkem. Ptala jsem se, proč ne taky s babičkou? A teď to vyřešila naše Lada. Vím, že k tomu musela dát Otavínka souhlas, ale dopadlo to výborně! Co říkáte?

Já vím, že tyhle fotky vy, kteří nás navštěvujete obě, uvidíte i na blogu u Hanky, ale to přece vůbec není na škodu, no ne? Sdělená radost, dvojnásobná radost!

Děvčata, díky moc!
Laděnka
Otavínka - Hanka

VÍKENDOVÉ NÁVŠTĚVNÍ DNY

17. října 2011 v 16:36 | já |  RODINA
Víkend se opravdu vydařil. Nemyslím až tak počasí, i když sluníčko svítilo, ale myslím co se týče mých zlatíček.

V sobotu přišel nečekaně syn s rodinou. Odpadlo jim nějaké "bowlení", tak hned zavolala vnučka, jestli mohou přijít. Samozřejmě, byla jsem ráda nejen proto, že je zase uvidím, ale i proto, že byli tak milí a hned mysleli na nás.

Stačila jsem ještě na rychlo něco upéci a pak už jsme se jen těšili. Hezky jsme si popovídali, zasmáli se a hned jsme s dědou popřáli Lukymu k jeho úternímu svátku. Je už těžké těmto "velkým dětem" něco kupovat, proto dáváme do obálky vždy nějaké ty korunky. A k tomu malý mlsek. To aby se neřeklo. Syn hned při té příležitosti dovezl vody, tak jsem byla ráda, že si vzpomněl.

Srdíčko nám přišla potěšit i v neděli dcera s dětmi. I tam přišla na řadu gratulace. V sobotu bylo zase pro změnu Terezky, tak bylo přáníčko na místě. Dárečky dávám všem vnoučatům stejné, protože je mám všechny stejně ráda. Já myslím, že to snad ani jinak nejde.

Také jsme se mimo s nimi potěšili i s jejich Pegginkou, která byla dobře "rozjetá" a aspoň jsme se zasmáli. Vždy se ptám všech dětí, co je nového ve škole. Většinou toho moc nebývá, tentokrát jsem se dozvěděla, že Terezka si dělala u Menzy IQ test a dosáhla na krásných 139 bodů! Uvažuje o tom, že by se tam příští rok přihlásila za člena. Také teď jezdí každých 14 dní do Prahy na katedru mat-fyz., kde absolvuje přednášky jako jejich příští studentka. No, co naděláme, vnoučátka jsou už téměř samostatná.

Další společné setkání - tentokrát opravdu v hojném počtu - je připraveno na pátek příští týden, kdy je svátek, to si asi skoro všichni navzájem ještě popřejeme, co jsme doteď nestihli, pokecáme a bude nám fajn. Jen aby do toho nikomu nic nevlezlo, to by byla škoda.

ROMOVÉ ŠKOLOU POVINNÍ

16. října 2011 v 18:36 | já |  JEN TAK
Odposlechnuto od jedné paní učitelky :

Hodina výtvarné výchovy. Děti ve třídě (většinou romské) rádi pracují s barvami a klovatinou (lepidlo). V tom jeden žák vstane a volá na paní učitelku : "prosím vás, podala byste mi tu kovadlinu?"

Paní učitelka děti vyučuje cizí jazyky. Když si opakují učivo tak vyvolá jednu žákyni a říká : "Mohla bys mi přeložit tuto větu?" a ukáže na papíře kterou. Žákyně přeloží papír.

Je další hodina, tentokrát přírodopis. Zase na základní škole probírají mravence. Paní učitelka říká, že mravenci žijí v sociálním společenství. "Může mi někdo říct, co to je?" Ozve se jeden žák a říká : "Jasný, paní učitelko, to je přece sociálka!" (Měl na mysli sociální úřad ve městě).

Bohužel to vypadá jako vtipy, ale podotýkám, že to je pravda, bohužel.

JEN MY DVA A NAŠICH 30 LET

15. října 2011 v 18:57 | já |  RODINA
Řekla jsem si, že je lepší na nic nečekat. My dva, tedy já s manželem, oslavíme v pondělí 17.10. oficiálně společných 30 let. Je to prý perlová svatba, ale já perly nepožaduji. Vždyť by se ke mně ani nehodily. Kdybych byla mladá, třeba ještě, ale není to to podstatné.

Tak jsme se domluvili, že si uděláme hezký den jen my dva. Tedy napřed sami, později s dětmi. Už včera jsem si napsala seznam, co všechno mne dnes čeká v kuchyni, abych na nic nezapomněla :
- naložit maso na zítřejší čínu
- upéci štrúdl
- uvařit božihodovou polévku (vývar s domácími nudlemi a játrovou zavářkou)
- uvařit oběd - premiéra jídla, kterou mi doporučila dcera
- opražit si mandle
- udělat obložené chlebíčky
- udělat jednohubky

Vypadá to hrozně, co? Ale nebylo to tak zlé. Časově rozložené do etap jsem to krásně zvládla i já.

Hned ráno vyrazil manžel do města, aby mi koupil kytku.
Následovalo pečení štrúdlu. Ale nevím, jestli to mohu štrúdlem vůbec nazvat. Spíš závin. Těsto jsem tentokrát dala listové, tedy kupované a místo jablek jsem dala hrušky. Ty jsem měla nastrouhané v mrazáku a potřebovala jsem uvolnit místo. A tak proč to nezkusit, ne?
Čekala jsem, co na to řekne manžel, který napřed z mého nápadu moc nadšený nebyl, ale kupodivu - pochvala. To jsem ráda, mám to pro podruhé.

Pak jsem se dala do vaření. Na polévce se snad nedá nic zkazit, nudle jsem si udělala včera, zavářku jsem měla do zásoby také v mrazáku. (Já ten mrazák nemít, tak nevím.)

Premiéra toho "druhého" - co k tomu říct? Snědli jsme to, ale že bychom se po tom utloukli to tedy ne. Nevím, jestli jsem něco špatně pochopila, spletla nebo jen máme jiné chutě, zítra přijde dcera, tak to s ní prokonsultuji.

Po obědě po siestě jsem se vrhla na obložené chlebíčky, které u nás nejsou nic extra, protože je dělávám dost často.
Hned pak jsem si opražila mandličky. Jo, ty já ráda, ale nejvíc mi chutnají, když si udělám doma.
Teď ještě pár jednohubek, moc ne, protože ještě zbyly chlebíčky a pak už jenom šampáňo na přípitek!
Přípitek - tím myslím, že snad tu sedmičku za celý večer s manželem zdoláme, je pravda, že nemáme už vůbec žádný trénink, tak snad se nebudeme vznášet jako motýl, jak je uvedeno na etiketě. A tonik, ten já také ráda, to je na žízeň.

A jak to dopadne, to bych vám měla prozradit snad zítra. Uvidím, jak to zvládneme, jestli si pustíme i ty "naše" písničky na CD nebo DVD, ale budeme se snažit pokračovat v tom našem třicetiletém tažení i nadále.

DENNÍ RITUÁLY

14. října 2011 v 12:51 | já |  JEN TAK
Často slýchávám, zvláště od starších lidí, že je to otrava, ten monotónní běh života, kdy se všechno stále opakuje dokola.

Ráno vstanu, umýt, nasnídat se, jít nakoupit, uvařit, umýt nádobí, po krátké siestě něco uklidit, vyprat nebo už vyžehlit, také zbude určitě nějaký čas na naše koníčky, večer televize, jít si lehnout. Ráno vstát ...

Ano, je to pořád dokola, ale copak v době, když jsme chodili do práce to bylo jiné? Možná jen jsme měli trochu jiné "koníčky", více zábavy, ale jinak se také všechno stereotypně opakovalo, ne?

Vezmu to podle sebe. Ráno jsme odcházeli do práce s manželem spolu. Když už jsme byli jen sami dva, tak to šlo. Horší to bývalo v době, když byly doma ještě děti. To byla frekvence hlavně v koupelně a na záchodě. Když už jsme si zbyli jen my dva, bylo to vlastně taky stejné. Jen jsme se snídaní i po ní trošku víc pospíchali, aby nám neujel spoj do práce, ještě jsem dřív dělávala svačiny, jen takové malé, protože jsme v práci chodili na oběd. Než jsme odešli z domova, tak jsem většinou ještě stačila provést manželovi nějakou lumpárnu.

V období, jak už je dnes, to začínal manžel nosit kravaty. Takže si ji brával samozřejmě až po snídani. To už jsem stačila ale zabodovat já. Kravatu, kterou míval položenou někde v ložnici, jsem stačila pověsit někam mimo dosah. Byt máme dost velký, takže jednou visela na okně v kuchyni, obýváku, pokojíčku, v kuchyni také na věšáčku, na chodbě na věšáku, na držátkách u nábytku, jéje, místa byla spousta. A manžel hledal, hledal, pak už jen říkal, mamko, prosím tě, vždyť už musíme jít. Divila jsem se, že mi nikdy, opravdu nikdy nenadával. Tak to byl také jeden rituál, který se opakoval hodně dlouho a vždy jsme se tomu dokázali oba zasmát.

Dnes máme vymyšlené zase trochu jiné lumpárničky. Jak už jsem psala, spíme v posteli s ježky. Každý tam máme "toho svého". Manžel kluka, já holku. Minulý týden jsem šla k ránu na záchod a když jsem se vrátila, měla jsem přikrývku nahoře u polštáře, na kterém ležel zakrytý ježek - tedy ježčí kluk. Dnes ráno šel manžel dřív na záchod, tak jsem mu položila na polštář zase moji ježkovou. Jenže manžel si toho nevšiml, sedl si na postel a buch - hned se položil a rovnou na plyšáčka! Ještě, že nemá pravé bodlinky! Ale i tak, chudinka malá, ta jela! Mrsknul mi mi málem na hlavu, no asi nebyl v nejlepší náladě, tuším, že na něj něco leze, (já to tedy nejsem) a taková mužská nemoc na sedm - však to jistě všichni znáte.

No tak vida, kam jsem se z denních rituálů dostala, až na mužskou nemoc na sedm! Tu tedy nepřeji nikomu, i když v této roční době je jich určitě dost nemocných!
Tak to jsou oni, jen pro připomenutí. Nahoře je moje ježková a dole manželův ježeček. Dárky od vnoučat.

BLAHOPŘÁNÍ K NAROZENINÁM

13. října 2011 v 0:01 | já |  JEN TAK
HANA ŠEVČÍKOVÁ


13. ŘÍJEN 1945

Publicistka, která je uvedena jako autor nebo i s kolektivem ve spoustě vydaných Slovníků myšlenek.

My ji tady známe především jako Otavínku.

Slovník myšlenek - Hana Ševčíková

Tato knížka Slovník myšlenek předkládá všem příznivcům citátů, aforismů a dalších zajímavých textů, nejen souborné vydání dvanácti miniaturních knížeček s názvem Myšlenky (do kapsy), které vyšly v minulém století, ale i výběr z této řady dosud nevydaných.

Knížka vyšla letos a nabízí ji jen zde na internetu spousta knihkupectví. Také jsem zde našla, že Hanička napsala spoustu malých bibliografií k jubileím různých autorů jako např. E.M.Remarque, O. Sekora, H. Ibsen, K. H. Mácha a dalších.

Sama Otavínka o sobě píše, že je romantická osůbka se sklonem k přímému jednání, což se dnes už nenosí.

Já dodávám, že sice nenosí, ale je to chvályhodné, proto si asi také řada z nás tak dobře rozumí.

Píše také, co všechno miluje, ale já si především myslím, že miluje město Písek, kde prožila své krásné mládí. Srdíčko nechala tam, i když věřím, že ve svém nynějším městě, kde chodí a trousí moudro, se jí také dobře žije se svou milou rodinou.
Milá Haničko, tohle je podle Tvého horoskopu Tvoje kytička, tak aspoň takto virtuálně ji přijmi.

Měj se dnes celý den krásně
a dál žij svůj život šťastně.
Přeji Ti hlavně to zdraví,
to ostatní se nějak spraví.

Ježurka

MORAVA KRÁSNÁ ZEM

12. října 2011 v 17:08 | já |  JEN TAK
Tento týden jsem tady psala o tom, jak mám ráda, když se v naší rodině slaví. Cokoliv, ale už bez alkoholu.

Protože taky často připomínám, že jsem vlastně Moravačka, nebo-li národnosti moravské, což jsem napsala i do sčítacích archů, tak z toho logicky vyplývá, že mám ráda moravské písničky. Narodila jsem se na jižní Moravě, prožila tam krásné dětství a i když jsem tady v severních Čechách už skoto půl století, mé srdíčko zůstalo v okolí Brna.

Ta, kterou jsem použila jako nadpis, té říkám, že je to moje hymna. I ti, kteří dechovku nemusí tak jistě uznají, že má nádherná slova. Proto mám ráda především naše, české písničky a se slovy, které mají smysluplný a krásný text. Posuďte sami, aspoň část této mé hymny :

Morava krásná zem,
v níž jsem byl já zrozen,
v níž jsem byl vychován,
od matky pěstován.
Ta mě k srdci svému,
tiskla mateřskému,
jí buď můj celý život věnován.
***
Ta naše Morava,
je jistě krásná zem
posázená vinným keřem,
ta jižní Morava,
je jistě krásná zem
posázená vinohradem.
***
Až budeš v cizině,
v rodné své dědině,
dej se k ní vždycky znát,
a měj ji stále rád,
až jednou ve světě,
dost krutě zklame tě,
přijdi se na Moravěnku vyplakat.

Tuhle a spoustu dalších moravských písniček jsme si hrávali s manželem často. Ač je to kovaný severočech, má moc rád tyhle písničky a vůbec dechovku. Myslím, že už jsme pomalu v naší rodině jediní. Pardon, ještě moje maminka, ale sourozenci, děti už ne a už vůbec ne vnoučata. To je jasné.

Vzpomínám ráda na naše dřívější sobotní večery, kdy jsme si téměř pravidelně dávali večer lahvinku vína, pouštěli si k tomu na naší hifi věži všechny tyto, pro nás krásné melodie, i si při tom zazpívali. Dělávala jsem k vínku vždy něco dobrého k zakousnutí, tak jak je to na té naší Moravě zvykem. Buďto obložené chlebíčky, jednohubky, nebo aspoň salámovou mísu, pražené mandle (vlastnoručně), mnou pečené sýrové pečivo, někdy při větší spotřebě vína došlo i na čerstvé topinky.

Moc ráda na tyto večery vzpomínám, protože už dávno skončily. Teď už slavíme pouze bez alkoholu, jednak už nám v našem věku nedělá moc dobře, moc toho už nesneseme a hlavně říkám, že už jsme si svoje vypili.

Přesto zůstaly krásné vzpomínky, já si ještě teď ráda, i když jen pro sebe, zazpívám, ale prostě "jen tak". Audiokazety, videokazety a dokonce i gramofonové desky mám stále schované a říkám si, že si třeba ještě někdy takhle "zahrajeme".

A pozor, cítím to v kostech, že to bude brzy. Určitě bych pak dala vědět.
Ilustrační foto z typického moravského vinohradu staženo z internetu.