Září 2011

SOUROZENCI

10. září 2011 v 17:00 | já |  TÉMA TÝDNE
Je to jasné, vezmu-li toto téma, tak bych měla psát o sourozencích, především o těch mých. Ale vzhledem k tomu, že jsem nedávno téměř na toto téma napsala článek MOJE MILÁ SESTŘIČKA ze 23. 8., kde jsem psala i o bráškovi, tak bych zkusila psát o jiných sourozencích.

Hned se mi nabízí povídání o mých dětech, jsou to přece také sourozenci, ale myslím si, že toho o nich už tak dost víte a že se mají rádi a je-li třeba si pomáhají, to je v naší rodině myslím také v pohodě. Tak o kterých sourozencích tedy chci psát? Správná otázka.

Zde je tedy odpověď :

Ráda bych napsala něco o sourozencích mé maminky. Vyrostlo jich celkem šest. Dva zemřeli jako hodně malí, oni zůstali. Ne však všichni. Sestra maminky, moje kmotřenka, zemřela po porodu své druhé dcery, když jí bylo 33 let a bratra, který jel na kole porazilo auto. V té době už byl také ženatý a měl dvě děti.

Zůstala jako nejstarší sestra - teta Máňa, tak jsme jí říkali, pak bratr - strýc Eda, další sestra - teta Fany a maminka byla nejmladší.

Co já si pamatuji, vždy měli mezi sebou krásné vztahy i jako celé rodiny, dodnes maminka myslí na jejich děti a já jsem s nimi ve styku aspoň přes internet.

Strýc Eda z nich zemřel jako první, zůstaly tedy tři sestry. Já si nejvíce pamatuji na tetu Máňu. Ta měla jen jednoho syna, proto nebyla tak vytížená jako teta Fany, která měla čtyři kluky.

Maminka a teta Máňa, to byla opravdu príma dvojka. Přesto, že bylo mezi nimi osm roků rozdíl, vždy si rozuměly, teta bydlela v Ostravě a maminka u Brna, přesto dokázaly spolu trávit Silvestra, často i dovolenou a teta byla vždy po ruce, když ji maminka potřebovala. Moje maminka měla dost silné astma a když ji to popadlo, tak nemohla vůbec nic dělat, sípala a mohla být jen v polosedu na posteli. A to byla právě doba, když naklusala její sestra z Ostravy, nechala doma syna s manželem a přijela mamince na pomoc. Jako malá si na to pamatuji, vždy nezapomněla přivézt nějaké dobrůtky pro nás všechny, měli jsme ji všichni rádi. Také vím, že vždycky, když se sestry zase rozdělily, tedy rozešly do svých domovů, pokaždé plakaly. Jednou teta povídala mamince, aby jí vynadala, až bude odjíždět, aby jednou neplakala a měla naopak na ni vztek. To se samozřejmě nikdy nestalo, rodiče se také snažili a dávali nebo posílali tetě ovoce z našeho pole, na které byl odborník tatínek.

Jejich další sestra, tedy teta Fany, ta byla také fajn, s tou jsme se ale zase tak často nevídaly. Ta bydlela u Opavy, takže to maminka měla ke všem dost daleko.

Naposledy se sestry - tedy moje maminka se sestrou Marií viděly, když měla teta 90. narozeniny. Tenkrát jsme za ní do Ostravy jeli všichni. Tedy maminka, moje sestra, bráška i já. S tou další jejich sestrou, která na nás čekala, jsme se bohužel minuli. Všechny nás to tenkrát mrzelo. Ale nebyla to ničí vina, prostě to tak asi mělo být.

Dnes už zůstala maminka sama a nemusím určitě ani zdůrazňovat, jak se jí po sourozencích stýská a jak ráda vzpomíná na všechny sourozence, především však na své sestry, kterých si užila nejvíc. Teta Máňa i teta Fany zemřely obě v nedožitých 95. letech. Pokud tedy budou sestry soudržné, má maminka ještě minimálně téměř 4 roky života.

JAK DĚDEČEK PŘEPÍNAL A PŘEPÍNAL, AŽ ..

9. září 2011 v 13:04 | já |  JEN TAK
Hned na úvod musím napsat, že můj manžel si u televize vždy uzurpuje oba ovladače pouze pro sebe, aby mohl při televizní reklamě přepínat jinam, především však na sportovní programy.

Kolikrát bych chtěla na něco kouknout já, ale nechytám se, mám to přes konferenční stolek dost daleko. Tak jsem to nechala tak.

Mockrát se už stalo, že zmáčkne omylem jiné tlačítko, než chtěl a už je zaděláno na malér. Protože on není zrovna technický typ, tak většinou volá mne, když na to nestačí a společnými silami uvedeme vše do pořádku.

Ale včera, to mne tedy vytočil. "Mámo, asi jsem zase něco zmáčknul", volal na mne, když jsem se chystala do koupelny na rychlou sprchu před hlavním pořadem v televizi.

Přiběhla jsem tedy, co se stalo. V televizi nám hrálo pouze rádio. On prý už zkoušel všechno možné, ale nejde to vrátit zpět na televizní kanály, pořád tam byly jen ty rádiové, ani jsme netušili, že jich tolik někde vysílá.

Zkoušela jsem to i já, ale nic. Už jsem byla fakt vytočená, jednak se nestihnu před hlavním programem vysprchovat jako vždy a už to určitě začne a televize ani po vypnutí nemínila změnit svůj program. Opravdu se kajícně přiznávám, že jsem potichu brblala a nadávala, že to musí pořád někam přepínat a pak to takhle dopadne a přitom jsem hledala, jestli najdu návod na použití set-top-boxu. Nic. Dostali jsme ho od naší kabelovky, ale návod ne. Tak co teď?

Ještě že jsem dostala nápad. Zavolala jsem vnukovi, tomu našemu mladému "ajťákovi", který je na rozdíl od mého muže v tomto případě technický typ. Asi se musel divit, co se děje, normálně si totiž nevoláme a zvlášť, když u nás odpoledne byli s maminkou. Vysvětlila jsem mu krátce situaci a hádejte - já vím, že jste uhodli! Okamžitě věděl, co máme na ovladači pro set-top-box zmáčknout, abychom tam měli zase televizní programy! BRAVO! Televize se rozjela, nejraději bych našemu Tomovi dala pusu, tak jsme mu oba děkovali a on s tím svým brum brum hlasem říká : "Ale opravdu není vůbec zač!"

No, pro něj asi ne, ale pro nás ano a jak! Ještě jsme stihli náš pořad celý a já se osprchovala později. Takže to vše šťastně skončilo, ale teď jsem jen zvědavá, zda manžel bude pokračovat v tom přepínání, momentálně slyším, že už si zase pustil televizi, musí ty zprávy poslouchat stokrát denně na všech televizních stanicích, nechápu!

JAK SEDLÁCI U CHLUMCE

8. září 2011 v 13:16 | já |  JEN TAK
Přesně tak si dnes připadám. Včera jsem byla u zubaře. A proč až dnes na mne dolehla tato "návštěva" jednoho z nejoblíbenějších?

Byla jsem si nechat vytrhnout zub. Tedy stoličku, abych byla přesná, ale co, úplně nejpřesněji je to jen půlka stoličky. Ta jedna se mi ulomila cca před 3 lety a moje "stará" zubařka zastávala zásadu, že každý zub (i půlka) se počítá, tak mi zabetonovala to, co mi tam zbylo a vydrželo to doteď.

Už asi před měsícem jsem něco z plomby vyplivla, něco asi spolkla a díra mi moc vadila, ještě, že jsem byla předvídavá a nechala si návštěvu u mé novější zubařky na pozdější dobu.

Ta byla právě včera. Ne, že bych se bála trhání zubů, vždyť to nic není, injekce už taky nebolí, ale... a to je právě ten problém.

Loni před Vánocemi, když mi "odešel" jeden dole jeden řezák, tak do mne paní zubařka "hučela" tak dlouho, že mi vytrhne i ty zbývající tři, protože s tou mou paradontózou dlouho nevydrží a nemohla by mi hned dělat novou částečnou náhradu, až jsem svolila. Později jsem toho litovala, co mám vlasů na hlavně, ale bylo pozdě.

Provizorní částečnou náhradu na ty čtyři zuby jsem sice dostala ihned po vytržení, ale také po zaplacení 1800 Kč, ale to jsem ještě netušila, jaký to bude zmetek.

Teď tedy odešla stolička, na které náhrada držela na jedné straně, tak je třeba s tím něco udělat, to jsem si řekla já. Požádala jsem tedy o novou teď už ne provizorní, ale řádnou částečnou náhradu dole i nahoře, za což si mám opět našetřit, no zkrátka musím zaplatit min. 1500 Kč. Paráda.

Vím, že se musí dásně napřed "usadit", než mi vezmou otisky, jsem tedy pozvaná až na 29. 9., paní doktorka má také mezitím dovolenou.

Tu moji "drahou" provizorní dolní náhradu my z jedné strany ubrousila, drátky byly zbytečné a taky ji zkrátila, abych "nedělala ostudu. Odešla jsem celkem v pohodě, protože jsem měla ještě celou "hubu nakřivo" a bez citu, ale dnes. Co dnes, ale do té doby, než budu mít "nové" ty čtyři zuby dole, tak musím vegetovat bez nich.

Byla jsem dnes na RHB, ale jen jsem přišla domů, zuby letěly. Neskutečně mě to dře, jíst s tím vůbec nejde, ach já mrzáček! A to takhle budu muset vydržet nejméně měsíc, než budou zuby nové a doufám, že lepší! Ven zuby nasadit, trpět a doma, šup s nimi do skleničky! Achich, achich, a to dnes přijde dcera s vnoučaty, jak já se budu stydět!

Ale co, jsem už babka v letech, jsem! Tak co bych se styděla? Jo, ono se to říká, ale skutek utek! Já vím, vydržat!

PERLIČKY Z POBYTU V PRAZE

7. září 2011 v 15:37 | já |  JEN TAK
........ aneb to, co se nevešlo.

Začnu těmi postřehy. Všimla jsem si, že v Praze je jakási móda mezi mladými nebo mladšími, kteří tedy mají dobré oči, že si sebou pořád všude nosí knihu, aby si ji mohli v dopravních prostředcích číst. A to nejen v sedě, ale i ve stoje. Já nevím, ale asi bych to neuměla, protože takové roztrhané čtení po kouscích, nevím, jestli by mi dalo to samé, jako když se do té knížky začtu chvíli déle.

*******************************

Poslední den, když jsme byli na Václavském náměstí, tak jsme si tam na chvíli sedli na lavičky kousek pod "koněm". Bylo hezky, nás bolely nohy, tak jsme poseděli chvíli déle.


Rovnou naproti nám podřimoval vsedě nějaký bezdomovec. Měl v tom teple na sobě teplou bundu, byl celý ušmudlaný a jak pospával, tak sebou mlátil ze strany na stranu. Taky jsem si všimla, že tento typ lidí nemají moc rádi "zametači". Už den předtím, když jsme seděli u Můstku, tak tam jeden "sbalil" nějaké zbytky jídla vedle člověka, který tam ještě seděl, ale ten ani nemukl. Nevím, jestli to ještě nechtěl jíst, ale nic.


Tak kolem tohoto našeho "protějšku" šel také jeden s koštětem a před tímto člověkem ležel na zemi neotevřený jogurt nebo něco podobného. Šup a bylo to v popelnici. Ještě jsem si říkala, až se probudí, že to bude ten spáč hledat. Ale věci se měly jinak.

Jak se tak klátil ze strany na stranu, manžel ještě říkal, že čeká, kdy spadne na zem. Sotva to dořekl tak asi za dvě minuty bác a ležel vedle lavičky na zemi. Ne, že by se probudil, ale začal sebou házet, klepat nohama a celým tělem. Než jsem si uvědomila, že něco není v pořádku, tak šla kolem slečna, která na nic nečekala a volala sanitku. Přijeli asi za 10 minut, ještě jsem si říkala, že kdyby šlo o život, tak je pozdě. Slečna jim to vysvětlila a odešla. Záchranáři bezdomovce budili, moc se mu nechtělo, už dávno se neklepal, ale také se neprobral. Pak konečně se asi na moment probudil, zdálo se mi, že nadává a zase spal dál. Naložili ho do sanitky a tam se ho asi snažili probrat, protože tam ta sanita ještě dost dlouho stála, ale my už šli dál.

Tak jsem si říkala, že to ti saniťáci také nemají lehké. No samozřejmě ti bezdomovci asi taky ne. Je ale zajímavé, že na pití jim vždy zbudou peníze.

*******************************

A na závěr ještě jedna perlička. Ano, pochopitelně se to týká mne.

Já měla vždy problémy s vyprazdňováním. Když změním prostředí, je to ještě horší. Už jsem si ale zvykla, tak jsem to, že jsem nebyla dva dny neřešila. Však ono to nějak dopadne.

Ve čtvrtek, to byl třetí den, tak už to bylo lepší. Než jsme odjeli do centra, to jsme měli namířeno do té Zlaté uličky, tak jsem stačila jít 2 x. Nebylo to se mnou ale lehké ani dál. Při jízdě tramvají mě začalo bolet břicho. Na Malostranském náměstí jsem viděla WC, tak jsem vyfičela z tramvaje, jako když hoří, vletěla do sázkové kanceláře, která byla hned vedle a ptala se. Aha, WC je vedle, tak pardon, ale bohužel, měli ještě 5 minut do otevírací doby a to by mohlo být pozdě. Tak jsem vletěla vedle do kavárny, kde bylo otevřeno, ještě že mi to dovolili. Pak jsme čekali na další tramvaj, ještě že jsme nikam nespěchali.

Byli jsme zrovna obdivovat krásy Zlaté uličky, když mne znovu začalo bolet břicho. Ještěže mají na Pražském hradě WC! Bylo to zase jen tak tak a po prohlídce dalších okruhů znovu! Pak jsme jeli na oběd do restaurace, která to všechno jistila a vzápětí pak metro. Tak jsem si tento den tedy užila za oba předcházející No, že to nemá se mnou ten můj manžel snadné? Já vím, ale nepřeji to nikomu.
Nedalo mi to, abych sem nedala ještě jednu fotku ze Zlaté uličky, aby bylo vidět, že se přes to všechno manžel ještě usmíval.

MÁME BAKALÁŘE!

6. září 2011 v 16:03 | já |  JEN TAK
Dnes dopoledne jsem dostala radostnou zprávu, že moje vnučka Lada obhájila svoji bakalářskou práci na Katedře asijských studií Univerzity Palackého v Olomouci.

Studovala zde japonštinu a angličtinu. Japonštinu si oblíbila už na gymnáziu, proto se přihlásila ke studiu na UP v Olomouci.

Bohužel pro velký počet nebyla přijata do 1. ročníku, ale jen tak to nevzdala, využila jejich nabídky a přihlásila se do nultého ročníku, který úspěšně ukončila a postoupila rovnou do 2. ročníku.

Postupem času přece jen slevila ze svého velkého zájmu o japonštinu, ale musela vypracovat a také obhájit bakalářskou práci na toto téma.

Na magisterské studium angličtiny již byla přijata a dnes obhájila tedy tuto bakalářskou práci a tak bude mít titul Bc.

Už jsem to sice učinila osobně, ale ještě touto cestou Ti, naše milá Laděnko, srdečně oba s dědou blahopřejeme a držíme pěsti, aby Ti v životě vycházelo všechno tak dobře!

Pro porovnání sem dávám fotky Lady v době, když začínala studium - tedy jako blondýna a pak prý si řekla dost bylo blondýny a dala si jinou barvu.

Jsem jen zvědavá, jestli po dokončení magisterského studia si zase nechá dát jinou barvu vlasů.

BOWLINGOVÝ TRIUMF

6. září 2011 v 13:02 | já |  JEN TAK
Už jsem zase dlouho nepsala o mém bowlingovém vnoučkovi - Lukym. V sobotu a v neděli se konal JUNIORSKÝ KONTROLNÍ TURNAJ v Praze a náš Lukáš tam dosáhl krásných výsledků, proto mi to nedalo, abych se nepochlubila.

V soutěži dvojic se stali vítězi junioři Lukáš Homola a Michal Kupecký! Krásné 1. místo!

V soutěži týmů zvítězili a tedy další 1. místo obsadil tým, kde kromě našeho Lukáše byly ještě tři dívky!

V soutěži Masters - chlapci skončil Lukáš na krásném 3. místě!

Jsou to tedy 3 úspěchy v jednom turnaji, kde, bohužel dostali "jen" diplomy. Ale určitě byla radost veliká! Fotky z turnaje se žádné nekonaly, proto mi to nedalo a přidávám tam jednu fotku, pořízenou na turnaji v Bratislavě, kde je Lukáš vyfotografovaný se svou kolegyní a dovolím si říct, že už i víc než kolegyní - Ivankou.
Moc gratulujeme!

NAŠE DALŠÍ KRÁTKÁ DOVOLENÁ – 4. část

5. září 2011 v 13:02 | já |  JEN TAK
Ve čtvrtek ráno zase po výborné snídani (byly bufetové stoly jako vždy) jsme se rozhodli, že se podíváme do nově zrekonstruované Zlaté uličky. Tam nám nabídli "malý okruh" každému za 125 Kč a mohli jsme vyrazit. Měli jsme štěstí, že jsme tam byli hned po 9 hod., protože když jsme pak viděli ty neskutečné proudy lidí, co tam chodili, tak jsme si řekli, že bychom nic neviděli v tom davu.

Samozřejmě jsem udělala také pár snímků.
Tak tohle jsem zkopírovala ze vstupenky. Také hezké a já bych tak široký záběr neudělala.
Další obrázky jsou již opravdu moje.
Tento krásný obraz byl na jednom z těch domečků hned zkraje, moc se mi líbil, tak aby z toho měli také něco ti ostatní.
Nádherně upravené byly vnitřky některých domků, aby bylo vidět, jak se dříve bydlelo.
To byla vymoženost, co? Inu, všechno jde rychle dopředu, ač se nám to tak nezdá.
Takové krásné miniaturní, včetně zahrádky, na podívání krása, ale k bydlení? A přece to tak bylo.

Odtud jsme se vydali do Chrámu Sv. Víta, kde jsme si to mohli také v klidu prohlédnout. I tady jsem se snažila fotit to, co se mi nejvíc líbilo.
Docela by mne zajímalo, jak by to dopadlo dnes, kdyby bylo třeba něco podobného vytvořit, nejen opravit.


Hrob sv. Jana Nepomuckého byl tak mohutný a krásný, že jsem ho vyfotila ze tří stran.

Ještě jsme se mohli podívat v rámci toho okruhu do Starého královského paláce, kde jsme opravdu nikdy nebyli. Tam se nic fotografovat nesmělo, tak jsem si ho vyfotila aspoň z balkonu. Byly tam vystaveny také kopie korunovačních klenotů, které se pochopitelně také nesměly fotografovat, ale já si počkala, až jsme tam byli sami a zkusila to. No, nevyšlo to, jak jsem chtěla, určitě si to takto pojistili, kdyby někdo .... třeba jako já.
Protože se nesmělo uvnitř fofit, tak jsem zase oskenovala vstupenku. Takhle to vypadalo uvnitř.
To je tedy ten pohled zvenku, z balkonu.
Fotku korunovačních klenotů jsem tedy udělat nemohla, tak jsem si ji stáhla z netu.

Chvíli jsme pak ještě seděli na nádvoří, abychom si odpočinuli a sledovali jsme výpravy, hlavně cizinců. Divili jsme se, co tam bylo Japonců, ale také hodně Rusů, Poláků, Slováků a asi Maďarů podle řeči. Bylo vidět, že zájem o Pražský hrad je velký.

Zase uchození jsme se tedy rozhodli zajet si na oběd. Tentokrát prý do čínské restaurace. Manžel se asi namlsal tím obědem s mladými v neděli, tak jsme jeli tam, kterou si vyhlédl. No schválně, kde myslíte, že byla? Správně, ve Vršovicích.

Musím ho ale pochválit, měli to tam opravdu krásné, jedna Číňanka ani moc nerozuměla, ale jídlo bylo dobré a bylo toho strašně moc. To se nedalo sníst a když to nesnědl ani manžel, tak to je co říct. Tak jsem si to tam také vyfotila.


Zase jsme si pak jeli dát siestu do hotelu, odpoledne ještě poslední kávu v cukrárně a pak projít kolem dokola Václavské náměstí. Prý kdo nebyl na Václaváku, jako by nebyl v Praze. :-) Zase cituji manžela.

A ráno jsme se šli zase dobře nasnídat a stále jsme se museli divit, jak jsou někteří lidé nenasytní. To byly hromady, co si dávali na talíře a šli i třikrát někteří. Musím však zdůraznit, že se nejednalo o "naše", byli to převážně cizinci. Tak asi my tady nejsme výjimkou.

Po snídani jsme sbalili a hurá na vlak! Zamávali jsme "naší" Praze a třeba zase někdy nashledanou!

MŮJ PŘÍBĚH

4. září 2011 v 22:50 | já |  TÉMA TÝDNE
Jak jsem tak koukala, tak příběhy o životě píší většinou mladé dívky, jedná se tedy zatím o začátek příběhu, který bude určitě dlouhý.

Něco jiného je to v mém případě. Já nemohu psát můj příběh jako životopis, to by bylo na knihu, ale jen jako vzpomínku na něco - na nějaký kratší, leč významný příběh, který se mi zapsal hluboko do paměti.

Mám teď momentálně na mysli těch příběhů několik, jen si správně vybrat. Tak třeba tento :

Dávno, dávno už tomu, bylo to v minulém století, když jsem se poprvé zamilovala. Bylo mi krásných 14 let pryč, už jsem měla vychozenou základní školu. Tenkrát byla jenom osmiletka, já tehdy jezdila do školy do velkého města, ale zamilovala jsem se do kluka u nás v obci. Byl o čtyři roky starší, chodil učesaný "na kohouta", moc se mi tenkrát líbil. Jenže já pro něj byla "malá holka", co jiného.

Přesto se mi pomocí kamarádky jednou povedlo si s ním domluvit schůzku. Rande se tomu říkat nedalo. On to asi věděl, že se mi líbí, i když jsem mlčela jako hrob, ale asi jsem zas tak nenápadná nebyla. Tak jsem jednou řekla doma, že jsem si zapomněla u spolužačky sešit a že pro něj musím jít. Měli jsme však s Ním domluveno, že se sejdeme. Spolužačky maminka se tenkrát zase divila, jak může ona vědět, že si pro ten sešit přijdu zrovna teď, že mne vyhlíží. Telefony tenkrát - co to bylo? To měli opravdu jen úřady a prominenti.

Šla jsem si tedy pro ten sešit a přitom jsem šla doprovodit toho "mého" na nádraží, jel do práce na noční. Ale nebylo to v noci, bylo tak kolem sedmé hodiny večerní. Pamatuji si, že mne tenkrát držel za ruku a já byla v sedmém nebi. Cítila jsem se, jak se červenám, to byl pro mne tenkrát velký pocit blaha. No, byli jsme tak vychovaní, nic bez lásky nebo hned.

Měla to být naše vlastně první i poslední schůzka. Pak už si se mnou nikdy nic nedomluvil a já měla vztek. Dost kluků bylo, kteří by se mnou rádi chodili, ale já chtěla tohoto a on nejevil zájem. Tak jsem se naštvala a napsala mu dopis. Anonymní. Já už opravdu nevím, co jsem mu tam vyčítala, ale i když jsem se nepodepsala, tak všichni věděli, že jsem tento dopis psala já.

Pamatuji si, že jsme šly s kamarádkou do kina, vedle vchodu stáli kluci i s ním, smáli se, měli poznámky a ukazovali na mne. Zase jsem byla rudá jako vlčí mák.

Říkáte si, jak mohli všichni hned vědět, že jsem ten nepodepsaný dopis psala já? No byla jsem přece jen hloupý nezkušený žabec, to by se dnes mladým nemohlo stát, napsala jsem ten dopis těsnopisem. Učila jsem se ho tenkrát na škole v tom velkém městě a u nás v obci taková asi už jiná mladá, která na něj útočí a zná těsnopis žádná jiná nebyla.

Byli to ale stejně frajeři. Jinak mi nic nepřipomínali, ani on ne, za to jsem jim byla vděčná. Když se oženil, byla jsem už taky vdaná. On už je chudák ale dávno po smrti. Vzal to zkrátka.

NAŠE DALŠÍ KRÁTKÁ DOVOLENÁ – 3. část

4. září 2011 v 14:46 | já |  JEN TAK
Pokračuji v dovolené středou. Tento den jsme si řekli, že jsme nebyli dlouho v žádné zoologické zahradě, tak jsme se vydali do ZOO. Cestu jsme absolvovali bez problémů, pamatovali jsme si ještě, jak jsme tam byli posledně, počasí bylo krásné, ale zas ne takové hrozné horko, tedy OK.

U pokladny jsem řekla, že jsme oba sedmdesát plus, jakou nám udělají nabídku. Slečna u pokladny chtěla vidět naše občanské průkazy a pak nám prodala vstupenky každému za 1 Kč. Ano, čtete to správně, každý jsme platili vstup jednu korunu. Tak aspoň nějakou výhodu to stáří má, někde jsou na nás i hodní.

Vydali jsme se tedy podívat se na zvířátka, některá jsem si vyfotila.
Tady dva velcí papoušci - Ara se jmenují se k sobě tak hezky měli, ale ono to moc vidět není, škoda.
Krásný tygr, ale byl nějaký nervozní, pořád chodil sem a tam a byl tam sám. Asi mu bylo smutno.
Ano, to je pavilon goril. Nejznámnější je Tatu a Moja, byli tam všichni i s miminkem.
Tady dvě "kozenky" čekaly mladé. Nevím přesně, už jsem to zapomněla, jak se tato zvířátka jmenují, ale moje dcera jim říká kozenky. Tak je totiž nazvaly její děti, všechno jim podobné byly kozenky.
To byla doba, než jsme se s těmi slony dohonili. Napřed byli uvnitř, ale evidentně se jim tam nelíbilo. Snažila jsem se je vyfotit, ale nic moc. Tak jsem si počkala, až byli venku. Tam byli spokojení.

Přiznám se, že ač jsem se snažila, moc dlouho jsem nevydržela chodit, museli jsme často odpočívat a když jsme si šli koupit pití, tak tam jsme žádnou úlevu neměli. Malá lahev "jenom" za 25 Kč, byli někde i dražší. Tak jsme si tam u toho stánku chvíli sedli a jedl tudy vláček, tak jsem si ho taky vyfotila.
Také jsme jeli lanovkou nahoru, bylo to fajn, vydržela bych sedět déle. Prošli jsme tedy i vršek a pomalu směřovali dolů, správně, směrem k restauraci, protože se blížil čas oběda. Musím jen pochválit kuchaře, dala jsem si dětskou porci vepřové výpečky, zelí a bramborový knedlík a opravdu to bylo moc dobré. Byla jsem i sytá, manžel chtěl vyfotit, jak baští, ale foťákem na film, který jsme měli také sebou, no a jak se "rovnal" do záběru - bác a vidlička letěla na zem, ale samozřejmě to vzala přes jeho kalhoty. V rámci toho, abychom neměli těžká zavazadla, tak sebou jiné neměl, došlo na moje slova. Ještě jsme museli mastné fleky aspoň trochu zlikvidovat a pak jsme se vydali na cestu domů - tedy do hotelu na odpočinek.

Odpoledne jsme jeli zase dolů do města. Napřed jsme si zase dali kávu v "naší" cukrárně. No a manžel říkal, kdo nebyl na Karlově mostě, jako by nebyl v Praze, tak jsme se tam vydali.
Přiznávám, že jsem měla o této fotce jinačí představy, ale aspoň manžel je tam hezky.
Líbilo se mi, jak tam jezdily plné parníky ostošest. Snad aspoň ty jsou tam vidět.

Tak jsem si tam udělala dva snímečky a pokračovali jsme na Staroměstské náměstí, přes Václavák jen letmo a jeli jsme do stanice Jiřího z Poděbrad, kam už léta chodíme na jídlo, tam si dal manžel výborný gulášek a jeli jsme ještě do "jeho" Vršovic, prý pro ovoce. Jo, pro ovoce, ještě se tam chtěl podívat jednou.

Večer jsme zase samozřejmě padli jak podťatí, tyhle pochody Prahou bych opravdu dlouho nevydržela, byla to docela síla. Ale před námi byla celá noc na odpočinek a pak ještě poslední celý den na památky.

NAŠE DALŠÍ KRÁTKÁ DOVOLENÁ – 2. část

3. září 2011 v 13:06 | já |  JEN TAK
Než budu pokračovat v povídání tak se přece jen musím vrátit k včerejšímu dni. Zapomněla jsem napsat, že jsme jezdili na kávu do cukrárny, kam jsme chodili už loni. Je to cukrárna na Karlově náměstí - v pasáži a mají tam i výborné pečivo ke kávě. Nejen zákusky, ale čerstvé, přímo u nich upečené koláče a buchty. Opravdu moc dobré, dokonce si tam manžel mohl dát i štrúdl, protože byl dia. Tak tam jsme jezdili vždy krátce po poledním odpočinku.

Všimla jsem si, že hned naproti této cukrárně je obchod, kde měli batohy. A ve slevě, šikovné. Protože jinak než s batohem nakupovat nechodíme, dokonce jsme si ho tentokrát vzali i na cestu, no a ten náš "starý" už byl opravdu ošklivý, tak jsme zašli do obchodu. Koupili jsme si batoh, který se nám líbil a nebyl drahý. Manžel si ho hned dal na záda a pokračovali jsme dál na cestě po Praze. Asi za hodinu, když jsem si sedla v tramvaji za manžela, tak jsem zjistila, že jeden popruh je napůl utržený. Ještě, že jsme v batohu téměř nic neměli, jinak by rupnul hned. Co teď? Manžel hned žehral na osud, že máme smůlu, nedalo se nic dělat, jeli jsme s ním zpět. Účet jsme neměli, ale spoléhali na solidnost prodejce. Složitě jsme se vrátili a batoh jsme reklamovali . Mladý prodavač, který prý tam prodával za tatínka si okamžitě vzal batoh zpět, nabídl nám jiný, jen jsme museli 50 Kč doplatit, dostali jsme účet a bylo vše zase v pořádku. To teď předběhnu, ale už jsme ho pořádně vyzkoušeli a zatím dobrý!

Druhý den, tedy v úterý jsme měli naplánovanou cestu do Dobříše k mé bývalé sousedce a kamarádce Vlastě. Vždy, když jedeme do Prahy, MUSÍME se u nich zastavit, protože ona sama nikam nemůže, je na vozíku.

Ještě předtím, než jsme se vydali na autobus, zastavili jsme se v květinářství u Anděla, kde mají stále krásné a čerstvé květiny.

No řekněte, není to krása? Neodolala jsem a vyfotila si je.

Protože Vlasta bydli kousek od Dobříše, vždy pro nás přijede její manžel autem a za pár minut jsme u nich.
Kolem zámku vždy jedeme, tak se pokocháme aspoň pohledem. Je krásný.
Přijeli jsme na místo. Tohle je jejich domeček.

Po vřelém uvítání jsme ihned dostali občerstvení v podobě kávy, zákusku, piva, chlebíčků, sousedi byli jako vždy moc pohostinní. Měli u sebe vnoučata, dvojčata - holčičky, které se hned chtěly ochotně s babičkou a dědečkem vytofit.
Pak jsme celou dobu měli o čem povídat, oni se zajímali co je u nás v Litvínově a v domě nového, rok jsme se neviděli, tak témat bylo dost a dost. Samozřejmě jsme museli počkat na oběd, mimochodem byl výborný jako vždy a to se paní domu všechno snaží dělat pouze levou rukou, protože je po mozkové mrtvici na pravou stranu ochrnutá. Proto tedy ten vozíček. Tedy, klobouk dolů před ní, jak to všechno dokázala.

Domů jsme odjížděli ve 14 hodin, a to nás ještě nechtěli pustit, jedině s příslibem, že se zase za rok uvidíme, tedy pokud nám to všem zdraví dovolí. Oni jsou sice o pár roků mladší, ale vzhledem k tomu, že Vašek si dal za úkol, že tu bude prý do stovky, tak máme všichni času dost.

Cestou domů do hotelu jsme si koupili jen každý jednu housku a něco málo, protože jsme byli tak najedeni, že bychom víc do sebe nedostali.

Zabrat nám vždy daly schody od tramvaje nahoru k hotelu, napočítala jsem jich celkem padesát.
To jsou ony. Takhle po částech a nevím proč, vždy mne straaašně z nich bolely nohy. Přitom doma jich šlapu 63 a ty mi zdaleka tak nevadí.
A zase jsme byli "doma". Pokračování zítra, než to zapomenu.

NAŠE DALŠÍ KRÁTKÁ DOVOLENÁ - 1. část

2. září 2011 v 17:55 | já |  JEN TAK
Hned na úvod musím vysvětlit, PROČ jezdíme s manželem téměř každý rok na dovolenou do Prahy. Leckdo tohle nechápe, proto vysvětluji: Můj manžel se sice narodil zde, na severu Čech, ale za války bydlel v Praze. Celkem šest let. Bydlel tam jako kluk, který tam chodil do školy a hrál fotbal, trénoval na hřišti Bohemians a tak nechápu, proč fandí Spartě. Ale budiž, to je každého věc. Bydleli tenkrát ve Vršovicích a dodnes se pokaždé, když jsme v Praze musíme zajet podívat na tento dům, vždy zavzpomíná, kam si chodil hrávat jako kluk, kam chodil do školy, kde byly jaké obchody a služby..... tak proto ta Praha. Jemu stačí "nasát" jen tu atmosféru, vidět panorama Prahy a hned je mu líp.
Tak to je ten "jeho" dům. Nic moc hezký, ale vzpomínky jsou hezké a proto se nezapomínají.

To já tohle zas až tak nemusím, mám raději Brno, ale to přece jenom trošku dál a navíc mně Praha letos vůbec nesvědčila. Koleno sloužilo dobře, nové boty běhaly samy, ale ta páteř, chvílemi jsem myslela, že padnu, že zkrátka neujdu už ani kousek. Nepomohly ani osvědčené kapky, co mne trochu zase postavilo na nohy bylo to, že jsem si mohla chvíli odpočinout. Nejen posedět, ale po obědě jsem si musela vždy na chvíli lehnout a pak to zase šlo. Inu, já vím, že už to lepší nebude, ale do smrti takhle trpět... já vím, nic nenadělám.

Co ale musím říct je to, že vám, Pražanům, závidím mládež! Ano, čtete to správně! Jen asi jednou se nám totiž stalo, že se nikdo nezvedl v tramvaji nebo v metru, jinak nás pouštěli mladí vždy sednout. Když jsem je pochválila, tak mi jedna mladá (a byla to Slovenka navíc) řekla: "To je přece samozřejmost!" Ale já vím, že není! To u nás v Litvínově i v Mostě je ta mládež strááááášně unavená a sedí a sedí a ....

Ještě se vrátím na začátek před dovolenou. Odjezd jsme měli v pondělí, v neděli jsme tedy měli sbaleno a normální člověk se na dovolenou těší, ne?

Už jste se někdy tak těšili na dovolenou, že byste byli raději už zpátky? Tak to byl teď můj případ. I přes všechny předchozí zdravotní komplikace jsme nakonec mohli odjet, tak se jelo a bez řečí.
Toto je "naše" maličké nádraží, vlakem se daleko nedostanete a musíte přestupovat, ale stačí nám.

Hned ve vlaku mě však polévalo horko, měla jsem jaksi málo kyslíku, ale když jsem se podívala kolem sebe, tak ostatní byli v pohodě. Ani jsem však nemukala a čekala, až to přejde a bude zase líp. Naštěstí občas i bylo.

Tak jsme se přece jen šťastně dostali do hotelu Golf. Vzhledem k tomu, že už i já mohu jezdit v Praze zadarmo, odpadla starost o kupon na celý pobyt. V hotelu měli naštěstí už připravený pokoj, tak jsme se ubytovali a hned zašli přímo v hotelu na oběd.
Toto je hotel v celé své kráse i s manželem. Uklidňovalo mne i to, že nemocnice Motol je hodně blizoučko.

Hned po obědě jsme se vydali do města. Jeli jsme se podívat na Vyšehrad a odtud na Prahu.
Takhle krásně vypadá Praha z Vyšehradu.
Krásný pohled, sluníčko svítilo, řeklo by se, že vše je parádní.

Po krátké procházce jsme jeli rovnou na druhý konec Prahy na večeři, kam jezdíváme vždy už řadu let a jsme tam spokojeni. Musím se ale přiznat, že moje vyhřezlé ploténky už stávkovaly naplno, sotva jsem se "doplazila" do hotelu, hned po zprávách jsme zalehli a spali a spali a spali. Jako ti broučci, abychom byli zase odpočatí na druhý den.