Září 2011

SPOLEČNOST? ANO, ALE ....

30. září 2011 v 12:59 | já |  TÉMA TÝDNE
Člověk je tvor převážně společenský. A je-li k tomu ještě extrovert, tak bez společnosti opravdu těžko přežívá.

Já osobně mám lidi ráda. Nemám ráda hádky, neumím se dlouho hněvat. Proto mně taky nedělá problém se s někým seznámit nebo dát do řeči. Budu se zase opakovat, ale nejlepší společnost pro mne byla, je a zůstane navždy moje rodina. Bez této společnosti bych se jen těžko obešla.

Proto se nedivím osamělým lidem, když je přestane bavit svět, jsou-li většinu dne samy. Především na vesnicích, kde "lišky dávají dobrou noc", nebo tam, kde jsou sice mezi lidmi, ale vlastně sami.

Vlastně bych se také mohla někoho zeptat, jestli je třeba s mou společností spokojený nebo je raději sám nebo jinde?

Vím, že moje maminka, která už je dlouho vdova, má opravdu dost roků, je v poslední době nešťastná z toho, že je celý den doma sama. Je jí smutno. A já se jí nedivím, protože takového člověka pak napadají různé myšlenky, že?

No a naše společnosti, myslím jako všech lidí v našem státě, to je také taková zajímavost. Lidé jsou na sebe navzájem dost zlí, ubližují si, nadávají, kradou a co horšího, vraždí. Nejhorší vidím to, že dokáže vnuk zabít svoji maminku nebo babičku, nebo matka své děti, čehož jsme byli v nedávné době svědkem.

V této naší společnosti se na všechno převážně jen nadává, nic se nám nelíbí, ale na druhou stranu, když jde takříkajíc do tuhého, jsme stmelení a dokážeme mnohem víc.

A co by bylo ideální? Aby společnost všech lidí v našem malém státečku dokázala spolu žít, ne jen stále někoho využívat, nadávat atd. Myslíte, že by to šlo? Já vím, je to jen iluze, přání, ale bylo by to krásné! Takovou společnost, tu by měl rád opravdu každý!

CO VY NA TO?

29. září 2011 v 17:28 | já |  JEN TAK
Nedá mi to, abych se s vámi nepodělila o jeden smutný příběh.

Byli jedni manželé, říkejme jim Novákovi a ti měli syna. Jediného. V manželství jim to ale moc neklapalo, tak se po letech rozvedli. To však byl jejich syn v té době už po druhé ženatý a měl také syna, kterému tenkrát bylo už 6 let.

Tomu synovi Nováků, který se jmenoval Jirka, bohužel nevydrželo ani to druhé manželství. Vinu, jak to tak bývá nesli určitě oba, ale on si to pokazil tím, že pil a to tak, že hodně.

Tak se tedy zase rozvedl, vzal si věci do tašky a přišel k mámě. Prý do doby, než si něco najde. V krátké době si našel partnerku, pili spolu, brzy to nedopadlo, chvíli byl u mámy, chvíli u ní a rozešli se.

Tak to párkrát zopakoval, než zakotvil. Nastěhoval se k jedné rozvedené paní. Musím však ještě říct, že kvůli pití ho krátce po sametové revoluci vyhodili z práce, jeho partnerka ještě chvíli pracovala. Ovšem až do doby, než se při cestě domů z hospody zranila tak, že jí zůstaly trvalé následky, odchod z práce a částečný invalidní důchod.

Jirka u ní bydlel "jen tak". Bral sociální dávky, protože opravdu žádný majetek neměl. Ze začátku si občas něco přivydělal načerno, ale dlouho mu to nevydrželo. Bydleli spolu v bytě 1 : 3, který si koupil bývalý manžel partnerky a tak jim ze soucitu účtoval opravdu jen minimální nájem.

Trvalo to dost let na to, aby s tím oba něco udělali. Bohužel, jim asi stačilo to, co dostávali, měli na pivo, cigarety i na pejska, ale práce - ta jim nevoněla.

Tak došlo na nejhorší. Byt byl znovu prodán a oni se museli vystěhovat. Nevím, co si mysleli, kam půjdou, ale nic si nesháněli. Jirkova partnerka se nakonec odstěhovala dost daleko do domku ke svému synovi, který byl čerstvě rozvedený a asi potřeboval lacinou hospodyni. Jirka neměl kam jít, tak zase ukecal mámu, že než si něco sežene (už zase), bude bydlet u ní.

Na jídlo ani bydlení nepřispíval, tak mu vlastně celá sociální dávka zbývala na alkohol, měl hodně rád pivo a cigarety. Občas se však opil tak, že byl na svou vlastní mámu sprostý, nadával jí a vyhrožoval tak, že se ho bála.

Až jednou - už jí došla trpělivost a zavolala policajty, když se jí opilý s nadávkami dobýval do bytu.

Jirka skončil tedy na ulici. Ale doslova. Po týdnu spaní venku ho odvezli do nemocnice, kde pobyl asi týden a pak šel zase s prosíkem k mámě i k tátovi. Nikdo ho nechtěl, nikdo mu nevěřil. Já se jim nedivím.

Poslechl tedy aspoň v tom, že šel na sociálku říct, že nemá kde bydlet a dostal ubytovnu. Určitou dobu měl bydlení téměř zdarma, ale když už měl začít něco platit, tak prý neměl. Ale na cigarety a pití mu zbylo vždycky. Začal na ulici žebrat, rodiče se za něj styděli.

Zase začal dorážet na mámu, když mu nechtěla dát peníze na cigarety, tak ji sprostě, ale hodně sprostě nadával a říkal, že je přece jeho máma! To je tedy argument! Kde je psáno, že rodiče musí děti živit do důchodu? Jemu do toho moc nezbývá, přitom stále nepracuje, máma ho občas pozvala aspoň na oběd a vyprala mu prádlo, ale stále je to málo.

Táta by mu taky mohl pomoci, ale to by se napřed musel jinak chovat. Už v době, kdy žil se svou partnerkou, tak přišel k tátovi jen když mu došly peníze. Aby se občas zastavil jen tak, nebo mu přinesl aspoň jablko nebo maličkost k narozeninám, to ne. Jen brát, brát a brát.

Momentálně mu znovu hrozí vyhazov z ubytovny, protože prý nemá na zaplacení. Jak myslíte, že to dopadne? Máma se ho už bojí a říká, že ho nechce. Jen ji ubližuje a sprostě nadává.

Někteří lidé, kteří znají třeba celou tuto rodinu, ale neznají podrobnosti, by si mohli myslet, co to má ten chudák za rodiče, oni si žijí celkem dobře a on chudáček vybírá popelnice a žebrá. Ale vy byste takovému POVEDENÉMU dítku pomohli? Oni mají prý teď jen plnou hlavu toho, tak to s ním dopadne a hlavně, kdy a kde se to všechno zvrtlo. Oni alkoholici nebyli a nejsou. A pracovali celý život.

CO VY NA TO?

SVATOMICHAELSKÉ SLAVNOSTI

28. září 2011 v 12:59 | já |  JEN TAK
Svátek patrona města svatého Michaela archanděla si Litvínovští připomínají každoročně, a to v září Svatomichaelskou slavností. Oslavy se konají právě dnes, mají světský i duchovní charakter a probíhají na různých místech. V kostele, který je zasvěcen sv. Michaelu archandělovi se koná mše svatá a varhanní koncert.

Náměstí pak patří tradičnímu staročeskému jarmarku, pohádce a nechybí místní dechová kapela. Městská Galerie zve na vernisáž nové výstavy. Vyvrcholením hlavního programu slavností je folkový koncert, který mívá zpravidla velkou návštěvnost.

Letos v rámci 10. výročí žehnání litvínovských zvonů vyzývá obyvatele města a blízkého okolí k účasti na pokusu o zápis Litvínova do České knihy rekordů.

Rekordem bude co největší počet vlastnoručně vyrobených zvonů, které přinesou všichni výrobci na náměstí a zde proběhne jejich oficiální sčítání za přítomnosti komisaře z Pelhřimova.

Tady jsem popsala asi tak zhruba, co je u nás dnes na hlavním programu. My jsme se tam jeli dopoledne na chvíli podívat, zrovna tam hrála dechovka (mimochodem moc hezky), moc lidí tam ještě nebylo, asi až odpoledne, ale aspoň něco jsem si vyfotila. Nabízím mé úlovky :
Hned zkraje byly také klobásy. Voněly, ale nesmíme. :-(


Taky něco pro děti a zamilované - srdíčka
Podařilo se mi ulovit i "cizí bříško", ale jen pána.
A znovu perníčky, těch ale bylo a zase na úplně druhé straně náměstí.
A kapela zprava
a ještě zleva.
Ale je vidět, že mnoho lidí tam nebylo. No na dechovku, vidíte sami, jen pár důchodců, ale někteří si i zpívali. Já jsem si tam připadala jako paparazi s tím foťákem, ale nikdo mi nenadával, tak co.
No, jen jsme to prošli a jeli dalším autobusem domů. Manžel nemohl vydržet bolestí, jak ho bolela kolena.
To Kitty na tom bude brzy podstatně líp. Už včera psala, že je na JIPce, už je to lepší a všem děkuje za podporu.

MOJE „ZAHRÁDKA“

27. září 2011 v 16:35 | já |  JEN TAK
Rozhodla jsem se, že i já přispěji svoji troškou do mlýna. Řada z vás tady ukazuje tu krásu na svých zahrádkách, já žádnou nemám a nikdy jsem neměla. Kytičky mám ale přesto ráda a myslím, že se jim u mne i daří. Teď mi na okně kvetou tři barvy fialek a to mne inspirovalo k tomu, abych se i já pochlubila "svoji zahrádkou". Proto jsem si ji dnes vyfotila a teď se chlubím :
Tohle jsou ty krásky. Nasadily zase na další květy, denně je chválím. Mám je tady hned vedle sebe, tedy vedle stolku na PC.
Toto je něco jako květinový stolek, který mám v obýváku a i tam mi, ač to nevypadá, občas květinky kvetou.

A tyto - juka a jakýsi druh kaktusu, tak ty jsem si dala nahoru na stěnu. Je tam pro ně větší teplo a nepotřebují tolik zálivky. Ale nevím, jestli za chvíli neprotostou stropem až na střechu, zvláště ta první. Asi ji budu muset dát jinam, ale to mne mrzí. Usmívající se

PRÁCE DNES DOST

26. září 2011 v 16:48 | já |  JEN TAK
Dnes jsem měla uvařeno, tak jsem se dala do jiné práce. Dcera mi dovezla troje kalhoty na prodloužení, musela jsem je nastavovat lemovkou, aby se to vyplatilo. Přípravu si vždy udělám u televize, aspoň tam jen tak pasivně nesedím.
Tady jsou již hotové kalhoty, připravené v tašce.

Sousedka mi dala včera taky práci. Byly to dvě záclony, jedna měřila na šířku 4,80 m a chtěla je zkrátit. Protože jsem zvyklá dělat všechno pořádně, trvalo mi to hezkou chvíli, než jsem je v těch malinkých kostičkách zkrátila tak, aby to bylo OK. Jinak to u nás nejde než na zemi, nechtějte vědět, jak vypadala moje kolena. Jinak to totiž nešlo, než u toho klečet.
Záclony již připravené pro sousedku.

A do třetice mi dnes přivezl syn vlnu, kterou si koupila jeho tchyně a ze které mám uplést ponožky na zimu. Tak ráno byla má dílna plná práce.
Tak to je zatím jen vlna na ty ponožky, vzadu se krčí knížka, kterou mám rozečtenou, ale na kterou dnes nedošlo ani náhodou. Tu jsem vyhrála za křížovku a dá se číst.

Kalhoty jsou připravené na export k dceři, záclony jsem odevzdala sousedce (dostala jsem i plat) a u jedné ponožky už mám lem. Taky u televize pletu, jinak mě to tak nebaví. Budu tedy zase chvíli dělat "ovčí babičku" jako Alenka, jenomže já pletu teď ponožky pro celou rodinu.

A ještě všem, kteří držíte Kitty palce musím říct, že mi psala SMS, že jde na operaci zítra ráno v 8,00 hod. tak na ni budeme myslet, aby v tom nebyla sama. Budu-li vědět další informace, tak je včas zveřejním.

VYNUCENÁ ZDRAVOTNÍ PŘESTÁVKA

25. září 2011 v 18:55 | já |  JEN TAK
Myslím na ni dnes celý den,
už je náš život propojen.
Ptáte se mne kdo to je?
No přece - Kitty - Marie.

Je to pravda, zítra nastupuje do nemocnice naše milá blogová kamarádka - Kitty. Jde si nechat opravit už druhé kolínko, aby mohla zase běhat jako srnka.

Nemám o ni strach, vím, že bude brzy a v pořádku zpátky, ale bude nám všem určitě chybět. Aspoň já už jsem si zvykla k ní chodit denně na návštěvu.

Nedalo mi to, tak jsem se dnes dala do hledání a našla jsem, že si mne vlastně Kitty našla. Bylo to dne 11. 12 2010, kdy mi napsala první komentář na můj blog a pak už to šlo ráz na ráz. Seznámila mne i s Otavínkou a pak se ten náš FAJN FAN KLUB rozšiřoval až do této podoby.

Je pravda, že do té doby ke mně chodili na návštěvu jen náhodní kolemjdoucí, teď už mám stálé návštěvníky, tak jako já chodím zase na oplátku na návštěvu k nim. A je to príma! Jak už jsem psala, taková nová blogová rodina, ta mi asi chyběla. Tak proto mi budeš chybět teď chvíli i Ty, Kitty.

Proto Ti Kitty přeji hodně zdraví,
ať Ti dobře to koleno spraví.
Ještě mám pak pozdější přání :
príma běhání bez naříkání.

Ty už to znáš,
tak to zvládneš
a co si ještě přát víc
než zase běhat jak zajíc.

Ježurka

POTKALA JSEM KAMARÁDKU

24. září 2011 v 16:38 | já |  JEN TAK
Včera bylo krásně, tak jsme se šli odpoledne s manželem projít, současně ještě dokoupit nějaké maličkosti a ejhle! Potkali jsme moji dlouholetou kamarádku! Byla mi za svědka na svatbě, já osobně ji znám už asi 45 let. To jsme byly tenkrát obě samy a měly jsme každá 2 děti ....

Ona je o 5 let starší než já, měla i ty děti starší. Nezapomenutelná je jedna taková malá lež, kterou jí její syn vyčítá snad dodnes. Inu, bylo to fajn si spolu popovídat, děti si pohrály, my se všichni kolikrát společně i naobědvali, ale jednou jsme si řekly, co takhle jít někam na taneček. My dvě.

Tak to bylo schváleno, ale co děti? Protože ten její starší syn už byl téměř na občanku, tak jsme mu řekly, že jdeme do kina na noční představení, děti byly všechny spolu v jednom bytě a my dvě jsme si šly na chvíli zatančit. Bylo to fajn, nebyly jsme tam dlouho, vrátily jsme se samy a fit, děti spaly. Další den dostal "hlídací" syn kamarádky pochvalu.

A jak to tak bývá, tak se to po letech "provalilo" a on nám nemohl zapomenout, že jsme mu řekly, že jdeme do kina a on nám to sbaštil.

Nejdřív si našla výborného manžela moje kamarádka, když ho poznala, tak mě pozvala na návštěvu, abych ho opatrně omrkla, co jako na něj říkám. Byl totiž podstatně mladší, svobodný a ona měla dvě děti. Přesto všechno byl schválen. Když jsem se potom vdávala já a brala jsem si svého nynějšího manžela, tak mi šla tato moje kamarádka za svědka. Byli jsme tenkrát jen my, svědci a děti. Moc ráda vzpomínám. Spřátelili jsme se i jako rodiny, chodili jsme spolu občas zase na taneček, ale všichni čtyři, nebo prostě jen tak posedět. Ona vždycky kouřila a měla ráda pivo. No, vlastně tenkrát jsme ještě kouřili všichni čtyři. Já jsem toho ale pak nechala a naše návštěvy řídly. U nás doma se už nekouřilo a ona nemohla překousnout vypít si kávu bez cigarety. Do hospody na pivo už jsme také přestali chodit, bylo tam nakouřeno a když přestal později kouřit i můj manžel, tak jsme se potkávali jen občas na ulici, ale vždy jsme k sobě měli hodně blízko a já vím, jak mi ještě v mládí moc pomohla.

Kamarádka byla s tím svým "mladým" manželem šťastná, děti spolu neměli, nějak to nevyšlo. On se ale vždy vzorně staral o ty její a později o vnoučata. V květnu to byly 3 roky, co zemřel. Byla jsem z toho tenkrát úplně hotová, bylo mu 60 let.

Už jsme se s kamarádkou od té doby viděly, ale jen asi 2 x, všechno jsme probraly. Včera jsem viděla, že už je na tom líp, ale pořád se jí moc komunikovat s lidmi nechce. Přestěhovala se jinam, do menšího bytu, který si zařídila nově, asi aby jí doma všechno manžela tak nepřipomínalo. Má zahrádku, kam denně chodí, 2 x týdně chodí cvičit, pravidelně týdně plavat a co nesmím zapomeout - tak STÁLE KOUŘÍ! Ale ona je takový kuřák, že ještě v dobách, kdy se to "nenosilo", tak kouřila i na ulici, protože to prostě nemohla vydržet! A bylo jí jedno, co na to řeknou ostatní!

Také mi říkala, že si nevaří, moc nejí, aspoň prý jí víc zbude na cigarety! A to jí před léty vzali asi polovinu žaludku, ona prý ani hlad moc nemá. Ale letos se chce ještě podívat do Egypta! Co na to říct? Není moc takových, že? Myslím, co všechno vydrží a zvládne i při tom celoživotním kouření! A ještě jen na ni prásknu, že jí bude v prosinci 75 let! Klobouk dolů a do dalších let hodně zdraví, sil a aspoň drobných radostí!

S dětmi je spokojená, vnoučata má 3 a všichni mají vysokou školu, na kterou všem přispěla, protože vím, že vždy všechno co mohla, rozdala.

RADĚJI ŠATIT

23. září 2011 v 16:23 | já |  JEN TAK
Tak tohle rčení - jestli raději šatit než živit - tak tohle platí v případě, že souhlasíme s tím, že raději šatit. Včera totiž přijela na návštěvu dcera s dětmi. Vždy se snažím jim něco nabídnout aspoň jen tak na zub, tak tomu bylo i včera.

Přijeli cca v 15,30 hod., děti byly zrovna po obědě a Tom ještě prý doma, než jeli, snědl jedny oplatky. Já jsem jim nabídla ten cuketový koláč, který jsem pekla v sobotu. Pro takové návštěvy, které přijdou "uprostřed sezóny", tedy jindy, než o víkendu, když peču, tak pro ně mám vždy na mrazáku schovanou menší zásobu.

Podala jsem jim tedy nejprve ten koláč a protože vím, že mají rádi šlehačku, tak jsem ji k tomu přidala, aby si dali dle libosti. Těch kousků bylo cca tak 10 a Tom si k tomu sedl a dával si řádně i se šlehačkou. Terezka taky něco snědla, ale rozhodně za ním hoooodně pokulhávala, dcera měla jen jeden kousek, prý na ochutnání.

Připravila jsem jim i dva talíře jednohubek. Sotva dojedli - tedy hlavně Tomík - ten koláč, okamžitě se pustil do těch jednohubek. Já jen seděla a zírala. Říkám, že to snad není možné, když měl před chvílí oběd, pak oplatku, asi 6 kousků koláče a jak do něj doslova padaly ty jednohubky, to opravdu nevím, kam to všechno šlo. Přitom je to kluk štíhlý, nesportuje, že by to vyběhal, přijde ze školy a sedí u počítače a dělá ty svoje programy.

Tak jsem se ho zeptala, jestli je nějaké jídlo, které mu nechutná, nebo které vůbec nejí. Vymyslel celkem dvě. První bylo lečo, ale to hlavně proto, že jako alergikovi mu nedělají dobře rajčata a pak to byl květák. Ale ten nemá rád jenom na mozeček, jinak ho může. Na druhou stranu je to ale vděčný strávník, skromný, ale stále hladový. A vezmu-li v úvahu ještě i to, že je to kluk, je to všechno jasné. Našeho Toma je opravdu lepší šatit. Myslíte, že ještě bude hůř? Já se bojím, že ano.

SMRTONOSNÉ TICHO

22. září 2011 v 18:07 | já |  TÉMA TÝDNE
Téma tohoto týdne TICHO by se dalo vnímat všelijak. Ticho jako klid, ticho jako klid před bouří, ticho takové, že nesmím říkat, co si myslím, ticho - když student při zkoušení mlčí, je toho jistě hodně takových příkladů, ale asi nejznámější je, že TICHO LÉČÍ.

Něco na tom určitě je a když je nám opravdu hodně zle, tak nám to ticho opravdu pomáhá. Za tím si stojím i já, která hned, jak ráno vstane, zapíná rádio.

Ale TICHO, o kterém já chci psát, to bylo takové, při kterém mně mrazilo. Je už to hodně let, ale na to se zapomenout nedá.

Psal se rok 1974, bylo to v létě - 19.července, byl večer. Přesto jsme se TO všichni dověděli. Bouchla u nás chemička. Závod, kde jsme pracovali, byl v noci v plamenech a my jsme na to viděli z okna, i když je to pár kilometrů daleko, ale ten oheň byl tak velký!

Pracovala jsem tenkrát na oddělení, které mělo za povinnost spolupracovat s policajty, já osobně jsem jim tenkrát psala zápisy z vyšetřování. Hrůza! Přiznávám se, že jsme "fasovali" před začátkem práce frťana. Aby nám z toho, co se zjistilo, nebo našlo, nebylo špatně.

Nejhorší, když jsme ráno přišli do závodu bylo to TICHO. Zlověstné a smrtonosné ticho. Když fabrika jela, byl to hukot, ale to nám všechno pořádně došlo až v době, když celý provoz stál a byl právě to ticho!

Byl to nejtragičtější den v historii chemických závodů. Výbuch usmrtil 17 lidí, spoustu jich bylo zraněno a bylo poničeno 300 domů! Už si přesně nepamatuji, jak dlouho fabrika nejela, ale to hrozné, nejhorší TICHO, jaké si pamatuji, na to se opravdu nedá zapomenout.

Než se požár uhasil trvalo to cca 4 dny, bylo tam přes 200 hasičů a zranění lidé byli i v kolem projíždějící tramvaji. Všude vysypané sklo, které měli někteří zasekané po celém těle, všude kolem plno krve.

Tak tohle TICHO, toho bych se už nikdy nechtěla dožít. A tohle TICHO nepřeji opravdu nikomu.
Ilustrační foto "naší" chemičky staženo z netu.

SAMOCHODKY

21. září 2011 v 16:48 | já |  JEN TAK
Včera jsem si vzpomněla, jak jsem nedávno četla na spřáteleném blogu, jak si jeho autorka šla koupit něco na sebe. No, vůbec co nedopadlo, podobně jako u mne.

Já se včera vypravila do města, sama, manžel jel k doktorce, jak jsem psala, tak jsem si řekla, že si konečně koupím nové boty. Z těch starých mi už lezl skoro palec, byly sice krásně vyšlapané, ale když bylo jen trochu mokro, měla jsem mokré nohy i já. Prostě jsem si řekla DOST! Nesmutni a jdi si koupit nové!

Než jsme jeli koncem srpna na tu naši krátkou dovolenou do Prahy, tak jsem měla od dr. ortopeda nařízené, abych si koupila nějaké pohodlné nízké boty, aby mi vydrželo to koleno. Obešla jsem tedy obchody a v jednom jsem našla nejen skvělé boty (osvědčily se), ale i skvělou paní prodavačku. Ta mne posadila a nosila boty do té doby, dokud prý si nevyberu.

Samozřejmě jsem se vrátila opět do tohoto obchodu. Paní prodavačka mne hned poznala, usmála se na mne a začala nosit boty. Říkala jsem, že chci nějaké takové, jaké jsem měla na noze. No, ty už jsou v kontejneru, tak jsem je nemohla vyfotit, ale takové, do kterých jen "vlítnete", pohodlné, měkké, nízké.

Boty jely jak na běžícím pásu. Jedny byly totožné, jen v jiné barvě, jako mám už doma. Další byly sice hezké, dokonce i levné, ale číslo mi nesedlo. Přinesla mi pak další, po kterých jsem už pokukovala, dokonce mi pomohla se obout, obě boty, abych se prošla, podívala na sebe do zrcadla, zkrátka super. Ještě mi také nabídla (co kdyby) jedny nízké kozačky, jen ty kotníkové, ale ty byly také skvělé, měkké, teplé, no na cenu jsem se neptala. A přišla jsem si přece pro polobotky - nejlépe samochodky, tak přece nebudu pokukovat po kozačkách. Navíc jsem si loni jedny koupila, i když nebyly zdaleka tak prímové jako tyto.

No, nakonec jsem odešla s těmi, co jsem po nich pokukovala, jdou i k sukni, dnes jsem je byla "vyvenčit" ve městě, ale....
myslíte, že tohle jsou opravdu "samochodky"? To jsem celá já, Lucko, vidíš, nejsi v tom sama. A to mě manžel ještě nutí, abych si šla koupit ty kozačky, když jsem o nich tak básnila. Usmívající se

TADY VELÍM JÁ!

20. září 2011 v 16:35 | já |  JEN TAK
Tohle tvrzení určitě platí v ordinaci naší praktické lékařky. A věřím, že v tom nejsme osamoceni!

Dnes si jel manžel k naší praktické doktorce nechat napsat léky, které nepíší na interně. Říkal si, že pojede až po obědě, že tam nebude tolik lidí. Zpět se vrátil za dvě hodiny. Obvykle býval doma dřív, tak se ptám jak to, že to dnes tak trvalo.

"Dnes je strašné jít k doktorovi", odpovídá mi manžel. "Přišel za mnou pán v obleku, sestřička otevře dveře, uvidí ho a říká, aby šel dál, za chvíli přijde žena, která je evidentně poslední a následuje stejná situace. Známosti, známí, to platí pořád. Je to bordel."

Tak to s ním bohužel souhlasím, zažíváme to dnes a denně, ale to neměl být ještě konec překvapení. Mimo napsání léků nesl manžel také opsat pí doktorce poslední zprávu z návštěvy interny a moji propouštěcí zprávu z nemocnice, kde jsem byla koncem června.

Hned, jakmile ho sestra zavolala do ordinace tak mu vytkla, že pokud chce napsat léky, má zavolat, oni napíší recept, řeknou, kdy si má pro něj přijet a je to. Takhle zbytečně zdržuje ostatní. :-)

Manžel tedy hned jak vešel k paní doktorce, tak se omlouval, že nevěděl, že měl jen zavolat, ale paní doktorka měla jiný názor.

"Přece mně musíte také někdy přinést opsat ty zprávy od odborných lékařů, ne?" Vida, ale sestře nic neřekla.

Když manžel pak zase chtěl odejít, sestra koukla do počítače a říká: "Pane J., vy už jste u nás dlouho neplatil, dostanu 30 Kč!" A bylo hotovo. Věděla, že šel jen pro recepty a aniž by se třeba zeptala pí doktorky, rozhodla rychle sama. A v čí prospěch? Tak je jasné, kdo v této ordinaci velí. Bohužel.

Já si osobně myslím, že na poplatek neměli nárok, ale zkuste odporovat, příště tam budete sedět do konce ordinační doby! Ach jo, uvažujeme o změně lékaře, už mě to vážně štve!

ZŮSTÁVÁ MI ROZUM STÁT

19. září 2011 v 17:20 | já |  JEN TAK
V srpnu jsem psala jeden zajímavý příběh. Už tenkrát se mi to nezdálo, ale ...

Jen na úvod řeknu ve zkratce, o co šlo už tenkrát. Před 3 roky se sestřenice seznámila s mužem, začali spolu chodit. Tenkrát se jí představil úplně jiným jménem a ubral si deset let.

Tento muž má syna, kterému se zalíbila dcera mé sestřenice a tak spolu také začali chodit. Táta měl mámu a jeho syn její dceru.

Ale jinak byla sestřenice spokojená a netušila, že je všechno jinak. Až po nějakém čase, úplnou náhodou přišla na to, jak to je. Nedokázal jí rozumně vysvětlit, proč se představil jiným jménem a roky prý si ubral proto, že si myslel, že by ho nechtěla, když je o dost starší. Byl o 16 let starší.

Chodili tedy spolu, byli prý spokojeni, ale nastěhovat se nechtěl. Dokonce mi sestřenice říkala, že nemá ani byt, že bydlí v autě, občas přespal u ní, pobyl tam třeba i se synem tak dva dny, také něco uvařil, ale nastálo - to nechtěl. Jezdili spolu na ryby, dokonce spolu byli i na dovolené, až potud vše OK.

Později se mi sestřenice přiznala, že by chtěla, aby se nastěhoval, ale nechtěla ho nutit, bála se, že ho tím ztratí, když bude naléhat. Tak to nechala tak. Měl u ní nějaké věci, občas přišel tak na 2 dny a zase odešel. Když se dcera mé sestřenice rozešla s jeho synem, tak bylo všechno špatně. Podezíral ji, že svou dceru navedla, aby ho nechala, že ji v tom podporovala, a tak nejen dcera, ale i máma dostávaly ošklivé SMS zprávy s tím, že se rodiče tedy rozejdou taky. Ty zprávy dokonce dostaly i od bývalé ženy přítele mé sestřenice. Hrůza, psychický nátlak, jinak tomu nemohu říci.

Tušila jsem nějak podvědomě, že to asi dobře nedopadne, ale nakonec moje sestřenice odjela se svým přítelem i na slíbenou dovolenou, která však nestála za nic. On jí neustále vyčítal, že může za rozchod mladých, tak už konečně řekla : DOST!

Včera jsme si se sestřenicí dlouho povídaly a takové rozuzlení, to jsem tedy nečekala. Říkala, že lituje každé chvilky, kdy s ním byla a kdy mu věřila.

Tedy od začátku. ON měl svůj telefon napsaný na ni, protože prý měl dluhy a žádný by nedostal. Když se rozešli, sestřenice mu zrušila paušál, zablokovala mu telefon a pak se děly věci. Na to jeho číslo začaly chodit SMS. Třeba, že tam má na zaplacení další paušál a že tam má hezký dáreček.

To mé sestřenici nedalo a odpověděla. Prý tam má nějakou rozkošnou věc, ve které se bude muset osobně předvést. Co na to říct? Nic. Zavolala a pak to dostalo ten správný spád.

Dověděla se, že má o pár km dál další ženu, o pár (asi o 15) let starší, popovídaly si, vyměnily si MMS, kde jsou obě s tím jedním, aby si byly jisté, že nemluví každá o někom jiném. Završily to tím, že se osobně sešly u té jeho starší přítelkyně, se kterou už chodí 6 let a při ní si namluvil sestřenku, se kterou chodil 3 roky. Jezdil sem a tam a všude se vymlouval, že musí jet na ryby a nebo do práce (na šachtu), přitom prý nedělal, má jen důchod, platí ještě alimenty, (má asi 3 syny) , má půjčky a spoustu dluhů.

Ta jeho starší milenka se ze všeho psychicky zhroutila. Takový nádherný barák prý má, on tam u ní měl také svoje věci, jeden pokoj prý měl zamknutý, tam ona nesměla, já si říkám, že to snad není možný, aby mu obě tak naletěly, jak to jen dělal.

Sestřenka prý mu k té jeho starší dovezla kolo, které opřela o garáž, kde měl také svoje věci. A to se ženy ještě dověděly, že prý nebyly jen ony dvě. Měl ještě další dvě v různých městech, a to ještě prý občas přespal u své bývalé manželky.

Nevím, jestli se vlastně nejedná o sňatkového podvodníka, i když přímo sňatek nesliboval, ale co je moc, to je moc. Navíc je prý v podmínce a sestřenice chce jít na policii, aby prý byly varovány další ženy. Nevím, nakolik bude úspěšná, ale takovému darebákovi nepřeji nic pěkného!



NÁŠ SOBOTNÍ OBĚD

18. září 2011 v 16:09 | já |  JEN TAK
aneb jak mne inspirovala čínská restaurace.

Hned na úvod chci říct, že do restaurací jsem nikdy moc nechodila. No a teď na "stará kolena" na tom nemíním nic měnit. Výjimkou je pouze dovolená, nebo rodinné větší oslavy.

Letos jsme byli i s dětmi a vnoučaty v restauraci na moje jubileum, potom na stříbrné svatbě mého syna a přinejmenším nás ještě čeká naše prý "perlová" svatba, tedy společných 30 let.

Na stříbrné svatbě a na dovolené v Praze jsme byli v čínské restauraci. V Praze jsme si dali to, co nás už zaujalo na pohled tady u nás, tedy SMAŽENÉ RÝŽOVÉ NUDLE S KUŘECÍM MASEM a zeleninou. Chutnalo nám to a vypadalo to, že to nebude složité.

Našla jsem si tedy jakýs takýs recept na netu a včera jsem se do toho pustila. Samozřejmě jsem si recept trošku upravila podle sebe. Dala jsem víc masa, méně nudlí, vynechala jsem některou zeleninu, kterou jsem v původním jídle neviděla.

A výsledek? Já myslím, že velice dobrý. Jídlo bylo chutné a to nejen podle mne, ale i podle mého manžela.
Pro porovnání uvádím také podobu originál porce v Praze.
Ještě bych chtěla také představit moučník, protože ten také nepeču běžně. Manžel má rád z cukety nejvíce cuketové zelí. To dělávám obvykle s bramborem a sekanou. Tohle jídlo jsme měli v týdnu a protože půlka cukety zbyla, tak jsem z ní upekla moučník.

Měla jsem dva recepty a nevěděla už, který je lepší, prostě jsem to za ten rok zapomněla. Tak jsem udělala kompromis, v jednom něco ubrala, do druhého něco přidala a výsledek? Výborný, lehký a rychlý moučník.
Měla bych ještě doplnit, jakou jsem vařila polévku? No dobrá, je to také recept, který jsem si přizpůsobila a manžel ji má velice rád. Něco na způsob gulášovky, ale z párků, přidávám tam i zeleninu a čerstvou jíšku, to je také důležité

Tak a teď jsem představila celý náš včerejší - tedy sobotní jídelníček.

JINAK TO NEJDE

17. září 2011 v 15:36 | já |  RODINA
Omlouvám se všem, kteří čtou pravidelně můj blog a řeknou si, že se zase "vytahuji" s vnučkou, ale opravdu, JINAK TO NEJDE.

Naše Bc. Lada při svém magisterském studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci současně pracuje jako "pomvěda". Tedy přesně : pomocná vědecká síla. Sotva obhájila diplomku, skončil zápis na další studium, hned přišla tato krásná nabídka.

Pracuje u jednoho moudrého pána, profesora, PhDr., Csc., který m.j. ještě vyučuje americkou literaturu - současnou i její dějiny na Katedře anglistiky a amerikanistiky.

Dostala ještě navíc nabídku editovat knížku. Myslím, že si moje vnučka zaslouží velký potlesk, že je vidět, že je nejen chytrá, ale i šikovná a snaživá nehledě k tomu, že jí to nebude na škodu jak získanými vědomostmi, tak i nějakou tou korunou navíc. Bravo Laděnko! Jen tak dál.

Jen pro ilustraci jsem stáhla z internetu fotku z Olomouce, její pýchu zapsanou na listinu UNESCO v roce 2000, SLOUP NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE. Doufám, že ho také ještě někdy uvidím na vlastní oči, ne jen na obrázku.
A jen tak pro ilustraci :
Je to skoro nedávno, co takhle začínala chodit do školy.
Toto je fotka Lady na maturitním tablu.
A tohle je fotka letošní, i když ještě v barvně blondýny.

JE VŽDY DOMA NEJLÉPE?

16. září 2011 v 16:28 | já |  JEN TAK
Po dvou měsících, strávených v pohodlí a pohodě u sestry se maminka v neděli zase vrátila domů. Byla dovezena, protože musela k lékaři, došly léky a pro důchod na poštu, nechtěla to komplikovat tím, že by si ho nechala poslat k sestře.

Hned ten večer, co ji synovec se sestrou přivezl domů, tak už jsem zase podle tónu jejího hlasu poznala, že už to není ono. Vždy, když jí volám tak stačí, aby jen promluvila a vím, která bije.

Už měla zase hrůzu z toho, jak bude sama fungovat. Měla hlavně strach z toho, jak bude vařit. Zrak se jí zhoršuje pořád víc a ona chudinka dělá dost věcí po paměti. Říkala, že kolikrát ani neví, co všechno sní. Nevidí, zda má dobře oloupanou, natož nakrájenou cibuli, jak má očištěnou zeleninu, oloupané brambory a vše podstatné, co je potřeba k vaření a na co je třeba vidět. Ona toho už opravdu moc nevidí. Vím, že by jí pomohly různé pomůcky, které se pro tyto lidi vyrábí, ale když ona pořád říká, že už jí nic nestojí zato.

Dokonce bráška se švagrovou obstarali nové kotě, za tu její černou Lucku, která umřela a kterou oplakala. Jak tak sháněli, tak jak to známe, zafungoval zákon schválnosti. Kočičky nebyly. Až najednou - jedna prý je taková nazrzlá - krásná a v krátkém čase byla další - zase celá černá. Kdyby to včas nezarazili, mohli mít kočiček daleko víc. Bráška se švagrovou je učí chodit čůrat na kočičí záchod a oni za nimi chodí jako pejsci. Včera prý přišli nahoru - tedy bráška, švagrová a vnuk a obě kočičky za nimi. To byla návštěva! Tak společnice se rýsuje dobře a rovnou dvě!

Dnes jsem se dozvěděla další dobrou zprávu. Bráška sehnal mamince donášku obědů. Dnes koupí jídlonosiče, jídlo už vybrali a objednali a příští týden budou obědy! Tak to jsem si oddychla, o víkendu obědvá maminka u brášky a ve všední dny bude vystaráno. Slíbila jsem jí, jak jen to trochu půjde, že přijedu a trochu uklidím. Když na to půjdu pomalu, zvládnu to, tak jako doma, jen mě nesmí maminka moc honit, ono to pak nejde.

Jsem tedy ráda, že na otázku v nadpisu mého článku mohu odpovědět : TEĎ UŽ ZASE ANO.
Tady byla maminka ještě "jura". To jí bylo zrovna 80 let a viděla krásně. To ještě bydlela na Moravě.

NAHOTA JE RŮZNÁ

15. září 2011 v 16:44 | já |  TÉMA TÝDNE
Ano, je to tak. Už jsem na svém blogu psala, jak jsem u Baltického moře kdysi v mládí byla na nuda pláži a jak jsem potom díky tomu, že jsem se tak trochu přece jen styděla, doslova svlékala z kůže na zadku. To byla ale ještě jiná doba, jen jsem se divila, že si vůbec v tehdejším NDR dovolili tu nuda pláž.

Není to také tak dlouho, co se psalo, co psalo, dokonce byly vidět i fotky, jak se herečka paní Bohdalová producíruje nahatá po balkoně, kde věší prádlo. Pravda, je to její věc, ale přece jenom v těchto letech to není tak běžné, proto došlo k nejhoršímu. Paparazi jsou všude.

Také si vzpomínám, když šla dcera mé kolegyně z práce prvně na gynekologii - nepoučena - tam jí řekli, aby se v kabince svlékla a ona, chudinka vešla do ordinace úplně celá nahá. A to jí bylo tuším asi 17 let. To by se dnes opravdu už stát nemohlo. Mladí jsou poučení hodně brzy.

Já vím, my starší a staří jsme byli vychováváni úplně jinak, tohle všechno pro nás bylo tabu, ale vím, že už naše děti s tím problémy nemají a svoji nahotu před svými dětmi neskrývají. Myslím si osobně, že je to dobře, že děti nejsou pak tak zvědaví a překvapení.

V dnešní době, kdy se na nás pomalu z každých novin a různých časopisů usmívají dívky aspoň nahoře bez, to opravdu nepřijde nikomu divné.

To je, pokud se týká nahoty fyzické. Ta psychická, tam už je to horší. Podle mne je to něco jako velká upřímnost a důvěřivost a to se v dnešní době dost trestá. Víme, že na to především doplácí staří lidé, kteří byli v této důvěře a upřímnosti vychování a proto snadno nalítnou.

Takže není nahota jako nahota, je i různá......

PODĚKOVÁNÍ VŠEM MÝM PŘÍZNIVCŮM

14. září 2011 v 17:07 | já |  JEN TAK
Poslušně hlásím, že jsem si od vás všech dobila pozitivní energii, že je dnes krásný den, sluníčko od rána svítí, i když zas tak velké teplo není. Potkala jsem pár dobrých známých a kolegyň z práce, se kterými jsem si na cestě za nákupem moc hezky popovídala.

V poledne jsme si dali výborný oběd, který jsem pochopitelně sama uvařila, stejně si nejvíc pochutnám na tom, co si sama uvařím. Včera jsme třeba byli v Ústí n. L., byla jsem tam na pravidelné kontrole na mamo vyšetření (OK), ale oběd, který jsme si tam dali, ten nás opravdu nenadchl.

Dnes jsem se rozhodla, že vám všem, kteří jste mi tak krásně psali na můj blog, že vám poděkuji takto, novým článkem, protože se u mne projevil zase opačný extrém. Napřed to byly slzy smutku a teď zase slzy, ale radosti. Věřte, že mne to moc potěšilo, jak jste všichni chtěli, abych pokračovala ve svém psaní - nepsaní, poznali jste, že mne to baví a taky, že vykecám na sebe všechno, co jen trochu jde a také to, že mi věříte, že bych nechtěla nikomu ubližovat.

Tak také musím ještě dodat, že nevím, jestli ten zlý člověk byla mladá slečna nebo starší pán, to se prostě nepozná, tak jen abych se zase někoho nedotkla.

Proto jmenovitě děkuji, že při mně stojí : Iveta, babi Maňasová, Kristy Bee, Shariony, Kitty, Alča, Ell-e, Gerry, Otavínka, Lucka345, ruža z Moravy, annapos, Latryna. Zdeňka, Signoraa, nar. soc.

Vypsala jsem poctivě všechny, kteří mi svým komentářem moc pomohli a udělali radost a psala jsem je v takovém pořadí, jak šly za sebou komentáře. To jen abych byla spravedlivá.

Slibuji, že se pokusím případné nějaké další negativní komentáře ignorovat, i když vím, že to půjde hodně těžko, ale vždy si vzpomenu na vás, má blogová zlatíčka a určitě mi bude líp.

Ještě jedno důležité varování ode mne vám, kteří jste mi psali, že jste také uvažovali o tom, že chcete končit s blogem : MOC PROSÍM, NE! Byla by to škoda a proč bychom měli pořád někomu ustupovat, ne?

A na závěr bych ráda zde citovala některá vaše moudra :
NA HRUBÝ PYTEL HRUBÁ ZÁPLATA.
NA KAŽDÉ LOUCE SE NAJDE I PLEVEL, KTERÝ ZÁVISTIVĚ KOUKÁ NA KOPRETINY.
NEJHORŠÍ NA SVĚTĚ JE SRÁŽKA S BLBCEM.
MÁME HORY, MÁME DOLY, MÁME LIDI, MÁME VOLY.
Ještě jednou velké díky a všem krásný podvečer!

POŘÁD PŘEMÝŠLÍM PROČ?

13. září 2011 v 16:47 | já |  JEN TAK
Já osobně jako člověk nemám ráda konflikty a proto se také snažím je nejen nezpůsobit druhým, ale také jim předcházet.

Blog mám už tři roky a nikdy jsem zde neměla s nikým problém. Je pravda, že než jsem přišla trochu ve známost "mezi lidi", tak to chvíli trvalo, ale přesto nebyly nikde žádné negativní ohlasy či komentáře.

V poslední době se mi stalo dvakrát, že jsem měla bezesné noci. Prvně to mí stálí návštěvníci mého blogu mohli vidět na vlastní oči, když mi NĚKDO - nevím, byla-li to žena či muž - napsal ještě poněkud slušně jako staré paní, proč si tady kazím oči - jinak řečeno co tady ta babka dělá, její stránky se mi nelíbí, ať to zabalí a nechá mladým. Tak to samozřejmě řečeno nebylo, ale vyznělo to tak. Je pravda, že mí čtenáři, kteří mne na rozdíl od toho NĚKDO mohou, mu to slušně "nandali", ale mrzelo mne to a dost. Tak si říkám PROČ? Proč je někdo tak zlý a negativní, co mu tak na mně vadilo, čím jsem se ho dotkla? Nejsem si ničeho vědoma a opravdu, ač tak třeba nevypadám nebo nepůsobím, vždy mne to velice vezme. Nikdy jsem nevyvolávala hádky a když už bylo něco takového nezbytné, nevydržela jsem se dlouho hněvat.

Včera jsem měla další "nervák". Zase NĚKDO napsal mým jménem tak negativní a sprostý komentář člověku, kterého si vážím a já se to dozvěděla až od něho, když se mě ptal právem - ZA CO? Napřed jsem nevěděla "která bije", a když jsem to zjistila, tak jsem byla ze všeho tak špatná, že jsem začala chvíli přemýšlet i o tom, že psaní nechám.

Já přece vím, že se "není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem", ale mně když se něco nebo nějaký blog nelíbí, tak už tam nejdu, ale rozhodně tam nenechávám negativní natož sprosté komentáře. To tedy ne.

Já vím, je doba všelijaká, lidé jsou na sebe někdy navzájem hodně zlí, ale proč, když jsem s něčím nespokojená, tak si mám vybíjet zlost na jiných, že?

Tak jsem si nakonec řekla, že NE, tedy nenechám psaní, protože 99,9 % lidí, kteří čtou můj blog, jsou lidí báječní, našla jsem zde spoustu přátel, které mám ráda, tak proč bych to měla všechno hodit za hlavu?

Proto budu dál psát o životě a mé milé rodině a komu se to nebude líbit, tak mi prosím promiňte a už se sem pak nevracejte, ano? Děkuji za pochopení.

I VNOUČATA UŽ BUDOU VŠECHNA DOSPĚLÁ

12. září 2011 v 16:34 | já |  JEN TAK
Chtěla bych napsat o tom, jak my stárneme a vnoučata nám pomalu ale jistě dospívají. Vlastně vnučky jsou už dospělé, tedy aspoň podle věku, jsou plnoleté.

Vnuci zatím ne. Ten sedmnáctiletý je už ale zamilovaný a věčně někde randí a ten čtrnáctiletý už se dokáže sám o sebe postarat i v takových případech, kdy to jeho maminka nepředpokládala.

Je pravda, že to nechápu ani já, proč si s ním tak dobře rozumí dvacetiletá studentka a její třicetiletý přítel, kteří sice bydli v Praze, ale navštívili ho už i u něj doma, tedy v Mostě. Asi je to ta jeho záliba v programování.

Už jsem tady psala, že Tom absolvuje soustředění a různé školení či kurzy nebo jak to mám nazvat, které pořádá mat-fyz. v programování. Už tam má spoustu přátel a byl s nimi několikrát, naposledy o prázdninách. Toto se pořádá na různých místech po naší republice, kam se ovšem musí dopravit každý sám. Většinou, když to bývá daleko, jezdí všichni z Prahy vlakem nebo autobusem. Naposledy, když se vraceli zpět do Prahy, tak se Tomovi nabídli jeho starší kamarádi, že na něj počkají, stráví spolu nějaký čas a pak ho odvezou nebo odvedou tam, odkud měl odvoz autem. Tedy jeho strejda, teta, Luky a maminka na něj čekali na bowlingovém turnaji, kde hrál jeho bratranec Lukáš a to ve Zličíně. Kamarádka ho dovedla až tam, pokecala a jela.

V neděli zase odjel na další soustředění. Pozvali ho sami pořadatelé, byl psaný jako náhradník a vyšlo to, ale je to až ve Žďáru a v Praze byl zase sraz. Maminka, která se právem za něj cítí pořád odpovědná, ho chtěla doprovodit do Prahy, ale nic takového se nekonalo. Doprovod byl pouze k autobusu v místě bydliště, do Prahy dojel sám, to je jasné a tam na něj měli už zase čekat jeho starší přátelé, kteří ho doprovodili na místo srazu, ale ještě napřed vzali sebou "k nim".

Vidíte, poradil si sám, maminku k tomu už nepotřeboval. Musel sice podávat hlášení, ale zvládl všechno za pomocí kamarádů a přátel na jedničku.

Dnes zase poslal zprávu, že je tam vše OK a že zpátky by to šlo podobně zorganizovat, že by maminka nemusela zase do Prahy na bowlingový turnaj s rodinou svého bratra, protože ho zase kamarádi doprovodí na autobus.

Tak jen koukám, že i ten můj nejmladší, kterého jsem si vlastně nejvíc užívala, protože jsem šla v té době do důchodu, tak už i ten bude skoro dospělý. Výškou už určitě je a to ostatní už k tomu směřuje.

No a zato se asi my budeme brzy vracet zase do dětských let. Občas to s námi tak vypadá. Zamračený

SOUTĚŽ SUDOKU

11. září 2011 v 14:28 | já |  JEN TAK

Tak mám zase diplom. Luštili jsme celé prázdniny jako o život. Ale nedávám sem diplomek proto, že se chci chlubit, není zas až tak čím. Chci je vysvětlit, PROČ jsem AŽ šestá, když jsem měla všechno správně.

Řeknu to krátce. Protože pořádně nečtu. Kdybych si přečetla pořádně pravidla, tak bych věděla, že vyluštění a zaslání do 24 hodin je bod navíc. Než jsem na to přišla, něco uteklo a pak jsem měla taky dovolenou. Takže to jinak pak už nešlo, ale aspoň jsem si trošku potrénovala mozek a bylo to dobře.

Takže teď zbývá jen poděkovat organizátorovi soutěže - Milánkovi. Muselo mu to dát hodně práce a zhostil se toho dobře. Tak zas někdy na nějaké soutěži u Mílánka!