Srpen 2011

MOJE HRUŠOVANY U BRNA

28. srpna 2011 v 15:01 | já |  JEN TAK
Posledně jsem nakousla, že jsem žila v Hrušovanech u Brna, tak mne napadlo dát něco o nich také vědět zde.

Hrušovany u Brna se rozprostírají přibližně 20 km jižně od Brna. V současné době má obec cca 3200 obyvatel.
Nejstarší písemná zmínka o Hrušovanech je z roku 1252, kdy byla obec darována Bočkem z Obřan nově založenému klášteru Žďárskému. Od té doby vystřídaly Hrušovany mnoho pánů.

Významným krokem k rozšíření vinohradnictví v této oblasti, bylo povolení vysazování vinic v roce 1695.
V roce 1805 se dotkly Hrušovan i napoleonské války. Hrušovany stejně jako Židlochovice a Brno byly obsazeny francouzskými vojsky.
Dalším významným mezníkem v životě obce byla výstavba železnice a nádraží v roce 1838. Rozšiřování obce nastalo výstavbou cukrovaru v roce 1881. Do obce přišlo mnoho dělníků a řemeslníků. Cukrovar byl dokončen o rok později.

V roce 1882 a následných dvou letech pobýval v Hrušovanech profesor T. G. Masaryk - pozdější prezident ČR i s rodinou. Pamětní deska je v současné době umístěna na budově školy.


Tak to této školy jsem chodila na 1. stupeň, dále pak ve vedlejších Židlochovicích.
Tak to je cesta do Židlochovic pro pěší. Po ní jsem chodila většinou pěšky 2 km do školy.

Vlivem hospodářské krize v roce 1929 byl zastaven provoz cukrovaru. V době krize došlo k rozšíření tratě z jednokolejné na dvoukolejnou. Cukrovar byl později přebudován na obuvnický podnik - Svit, dříve Gotttwaldov, kde pracovalo více jak 2 tisíce zaměstnanců a já tam také asi 2 roky pracovala jako sekretářka vedoucího celého závodu.

V roce 1997 Nadace fondu na výstavbu kostela spolu s místní KDU-ČSL zorganizovali sbírku na základní kámen kostela. Kostel byl dostavěn 29. 11. 2003 a vysvěcen 21.8.2004.

Nejstarší církevní památka v obci je z roku 1781. Kamenný kříž byl postaven na paměť veliké bouře s krupobitím ze dne 6. 7. 1781, která zničila celou úrodu nejen v Hrušovanech, ale i v celém okolí.
Ještě vám ukáži místní hřbitov, kde byli pohřbeni babička a dědeček, rodiče mého tatínka.
A nedaleko hřbitova leží rybník. Tam jsme se něco nachodili, abychom se vykoupali. Bývalo tam opravdu hezké prostředí, chodívali jsme tam i na rande.
Z druhé strany byl přístup a býval tam krásný písek, inu teď nevím, nevím, ale vypadá to hezky, ne?
Tak to byly vzpomínky za prvních cca 20 let mého života.
Vědomosti i fotky jsem čerpala z hrušovanského webu.

SLAVNOSTNÍ OBĚD

28. srpna 2011 v 14:25 | já |  RODINA
Jak jsem již psala v úterý, byli jsme pozvání dnes na slavnostní oběd do čínské restaurace, která je u nás nedávno nově otevřená. Byli jen "stříbrní" manželé s dětmi, já s manželem a maminka snachy.

Vzala jsem si sebou také fotoaparát, abych zdokumentovala toto naše malé posezení, ale zapomněla jsem fotit, když jsme měli na stole jídlo. Bylo to opravdu chutné, prostředí parádní, obsluha vzorná, a nálada u stolu? Posuďte sami :
Toto jsou ti hlavní. Syn se snachou po 25 letech manželství. A už po obědě.
Takhle krásně si rozumí jejich děti. I jim to moc sluší a ani mezi nimi není vidět těch 6 leto rozdílu.
To je maminka mé snachy. Ta mi dá, až zjistí, že jsem si ji aspoň takhle "zvěčnila". Ale na 75 let rozhodně vypadá skvěle.
To jste jistě poznali, když pominu sebe, co jsem z "druhé" strany, tak toto je - ano můj manžel. Moc si pochutnal, byl moc spokojený nejen s jídlem, ale i s prostředím, no a já taky. Ostatní tam už byli, takže věděli, co čeho jdou.

Moc fotit se nikdo nechtěl, už jsem v rodině dostala přezdívku "paparazi", ale kdo by si nechal ujít takové parádní fotky, ne?

DNES MÁ SVÁTEK OTAKAR

27. srpna 2011 v 12:59 | já |  RODINA
Ano a já mám jednoho doma. Pořád tady o všech píši, tak bych chtěla ještě i touto cestou popřát mému manželovi hlavně hodně zdravíčka, aby nás měl pořád všechny tak rád jako dosud a my mu budeme stále tuto lásku oplácet.
Co jsem zjistila o jméně OTAKAR?

Otakar je mužské křestní jméno německého původu. Jeho význam je obvykle uváděn jako "střežící majetek". Toto píše Wikipedie. A já si ještě doteď myslela, že je to naše, tedy české jméno. Tak jsem zase poučena. Co se týče toho významu, tak u nás je to bezvýznamné, protože nemá střežit co, pouze naše hezké vztahy, klid a pohodu.

Dále vím, že Přemysl Otakar I. byl český kníže, třetí český král z rodu Přemyslovců, první český král, kterému se podařilo dědičně zajistit královský titul i pro své potomky.

Přemysl Otakar II. Řečený král železný a zlatý byl pátý český král z rodu Přemyslovců.

Chtěla jsem ještě vědět, jak frekventované je tohle jméno, i když jsem tušila, že nic moc. Zjistila jsem, že v roce 1932, když se můj manžel narodil, se narodilo nositelů tohoto jména 116, boom nastal v roce 1952, to jich bylo 201 a pak už se tyto počty jen snižovaly. V roce 2002 bylo pojmenováno tímto jménem už jen 22 chlapců.

Ať to je jak chce, tak Otakar byl český kníže a Libuše byla česká kněžna, i když jen mýtická. Tak něco společného máme i ve jménech, ne?

Otakar je ale i české pivo a Libuše je opera. Tak máme každý něco navíc.

HODY, HODY, DOPROVODY

26. srpna 2011 v 16:53 | já |  JEN TAK
Ráda vzpomínám a v poslední době jsem vzpomínala na hody. Ten, kdo něco ví o Moravě, ví také co pro obec znamenají hody. U nás, v Hrušovanech u Brna, kde jsem léta žila, tak bývaly vždy třetí nedělí v srpnu a letos to bylo 21. 8. Koukám občas na web této obce, abych se dověděla co je tam nového, nejen, že jsem tam žila i pracovala, ale roky jsem tam jezdila za rodiči.

Tak tohle byla dost důležitá etapa v mém životě. Každý, kdo o hodech něco ví, tak také ví, jaká je to pocta, nebo aspoň tenkrát byla, když si mládež vybere na hody svou první stárku! Mně bylo tenkrát jen 16 let, dost mladá na tuto poctu, ale vybrali si mne a myslím, že jsem se toho zhostila celkem dobře.
Ten mladík vedle mne, to byl můj stárek, který se do mne i zamiloval a i když jsem mu nedávala žádné naděje, stejně to nevzdával dokud jsem byla svobodná. Průvod chodil vždy po obci a pro první nebo hlavní stárku, jak se to říkalo, šel celý průvod se všemi krojovanými páry, kapelou a ostatními lidmi až k nám domů. To jsme tenkrát bydleli ještě v pronajatém domku, maminka s tatínkem museli všechny pohostit dobrým pitím, většinou vínem a taky malinkými koláčky a cukrovím. Vím, že jsme měli tenkrát s maminkou hodně práce, než jsme to připravily, ale myslím, že se všechno povedlo, jak mělo. Já vyšla přivítat nejen "mého" stárka, ale všechny před dům, pamatuji se, že jsem zvedla ruku (jako když se šroubují ty žárovky), zajuchala a byla jejich! Opravdu mám moc krásné vzpomínky a vše dodnes vidím před sebou!
Tady je fotka všech nás, děvčat, kluci se tenkrát fotili zvlášť.

No a taky jsme všichni společně, všichni stárci spárovaní, pak jsme u nás v sokolovně na dvoře zatančili kolem májky Moravskou besedu a hody mohly začít! Někdy to trvalo i dva dny, jak se moc hodovalo, ale nepamatuji se, že by se někdo někdy tak opil, že by o sobě nevěděl nebo vyváděl nějaké "lumpárny" nebo násilí.

Toto jsou tedy mé vzpomínky na hrušovanské hody. Krásné vzpomínky. Proto jsem se také dnes "zašla" podívat na fotogalerii z těch letošních a některé fotky z galerie pana Valouška z Hrušovan jsem stáhla sem i pro vás, abyste tu nádheru viděli v barvě. Tenkrát, v roce 1957, když jsem já byla první stárkou, to ještě barevné fotky nebyly.
Napřed se vždy musí postavit pořádná májka, kolem které se pak tančí ta beseda. Tahle je opravdu parádní.

Tady už stárky i stárci tančí besedu na dvoře zdejší sokolovny. Už tenkrát se tam tančilo.
Také jsem sem vložila foto jednoho páru, to abyste viděli v barvě a zblízka ty nádherné kroje.
A tohle je velké příjemné překvapení i pro mne. Tolik párů stárků, tak to za nás nebývalo. Je vidět, že o tuto tradici je pořád zájem. A to jsem moc ráda.

PADÁME JAK MOUCHY

25. srpna 2011 v 13:58 | já |  JEN TAK
Tak si říkám že je vlastně štěstí, že ta vedra přišla až koncem léta. Nevím, nevím, jak bychom to všichni přežili. Tohle počasí ničí mladé, natož nás, starší a staré a hlavně nemocné! Bydlíme u hlavní silnice a snad v životě jsem neslyšela tak často jezdit houkající sanitky kolem našeho domu!

Dnes jsem jela domů autobusem v 10,15 hod. z rehabilitace a co jsem viděla? Devět z deseti lidí si otíralo pot z čela, devět z deseti naříkalo na to úmorné vedro. Ten zbývající jeden člověk z těch deseti byl v relativním klidu proto, že se mu asi ani nechtělo mluvit.

Už jsem četla na blozích i v tisku pár článků na téma jak všichni "smrdíme" každý jinak a dohromady všichni hrozně, já si říkám, jestli ty antiperspiranty a deodoranty vůbec ještě stačí na to vedro reagovat. Někdy si říkám, že ne, protože není možné, aby tolik lidí tyto "vynálezy" doby neznalo.

Já nevím jak vy všichni na tom jste, evidentně fit je Kitty, i když si stěžovala, že byla rudá v obličeji a zpocená, ale při té práci, kterou ještě v tom horku zvládne, to se jeden nemůže divit, spíš naopak, já ji tedy obdivuji. Já jsem unavená, jen přijdu domů z RHB a ještě jsem se musela pustit do vaření, ale vím, že je nás takových většina. A jak mně teď stávkuje moje bederní páteř! Je v takovém spojení s mou levou nohou, že každý úklon stranou, dopředu či dozadu cítím i v té noze. Ale i to je v pořádku. Zvykla jsem si.

Tak všichni vydržte! Posílám vám všem na doplnění energie pár obrázků ježečků, jak je dělají vedle v sousedním Polsku! Odkaz jsem dostala od Otavínky a co bych to byla za Ježurku, kdybych si ty ježečky neokopírovala, že?



Všem hezký den a vydržat!


PŘESTO VŠECHNO JSEM OPTIMISTKA

24. srpna 2011 v 14:37 | já |  JEN TAK
Nechci si stěžovat, ale jednomu se uleví, když se svěří, zkrátka vykecá. To je můj případ. Už opravdu nevím proč pořád já musím mít nějaké zdravotní problémy.

Máme v brzké době odjíždět na pár dní pryč a nebylo by to celé, kdybychom neměli zase nějaké potíže. V pondělí jsem byla na kontrole na ortopedii s tím mým ramenem, kvůli kterému jsem byla v červnu v nemocnici. Stále ještě docházím na rehabilitace, které mi opravdu pomáhají, protože rozsah pohybu mé ruky je evidentně o moooooc lepší. Tak mi pak doktor napsal další, budu tedy ještě měsíc chodit rozcvičovat ruku s dopomocí, což je opravdu skvělé. Protože ruka ještě často i v klidu bolí, napsal mi pak doktor ještě léky. Vlastně jsem dosud žádné nebrala, tak snad ta jedna krabička mi neublíží.

Když jsem odešla v pondělí domů, tak jsem netušila, že tam ve středu, tedy dnes, půjdu zase škemrat, aby mne vzali bez objednání s úplně jiným problémem.

Pravda je, že mě občas při cestě ze schodů v koleni "dloublo", ale vždy to zase přešlo. Zrovna tak to bylo i to pondělí, ale nic světobolného, z čeho bych dělala nějaké závěry. Kolem poledního dole u dveří zvonila sousedka, která mi něco nesla a to překvapení! Nemohla jsem z těch schodů vůbec sejít, to byl porod!

Pořád jsem ještě věřila, že to zase přejde, ale opak byl pravdou. Šmajdala jsem už i doma a včera ráno to na mně viděla i sousedka. Když byla noha v klidu, dobrý. Jakmile jsem zapnula svaly, tedy začala chodit, šlo to špatně a s bolestí. A co teď? Pan dr ortoped je u nás jen v pondělí a ve středu, tedy 2 x týdně, odjezd se blíží, co když to nepůjde?

Tak jsem se odhodlala a šla dnes znovu na ortopedii, tentokrát ne s pravou rukou, ale výjimečně s pravou nohou. Sestřička na mne byla hodná, neříkala nic a řekla, že mne vezmou. Asi po hodině a půl jsem se dočkala, ale na totata jsem byla venku. Poslali mne na RTG. Zase jsem zaplatila dvacet korun za CD a to odevzdala doktorovi. Zavolal mne dovnitř, řekl, že mi dá injekci, abych vyhodila moje boty a koupila si jiné a pak to snad zvládnu. CD z RTG mi dal, abych ho vrátila na rentgenu, prý se to neotevřelo. Tak jsem se zeptala, jestli si také mám říci o těch 20 Kč, když to nebylo na nic a on řekl, jen ať si řeknu. Tak jsem se tam vrátila, řekla si i o peníze a dostala je zpět.

No, tu injekci mi mohl dát hned, mohla jsem být o hodinu dřív doma a bylo to, ale nemohu radit ani si stěžovat, teď se asi začnu modlit, abych mohla chodit a odjet tam, kde jsme objednaní, jinak bude manžel moc smutný. Co nadělám, vždycky si vzpomenu na tatínka, který zemřel ve svých nedožitých 66 letech a už od 60 let říkával, "to víš, já už jsem starej". A co mám říkat já, tatínku?

MOJE MILÁ SESTŘIČKA

23. srpna 2011 v 14:22 | já |  RODINA
Musím. Ano, musím zase psát něco o rodině, tentokrát o mé o čtyři roky mladší sestřičce. Jak jsem ráda, že se máme. Vůbec si myslím, když je někdo jedináček, že je o hodně ošizen. My, sestřičky, máme ještě brášku. O hodně mladšího, ale také za něj jsem vděčná.

Je tedy patrné, že já jsem nejstarší. Poměrně brzy jsem odešla z domova, o tom jsem tady už mockrát psala a odstěhovala ze z okolí Brna až sem na sever Čech. Před 10 lety se z Moravy odstěhoval do Čech i můj bratr a za rok vzal sebou maminku. Sestra ještě ten rok, co se odstěhovala i maminka, ovdověla. Zůstala nám tedy v Brně sama, ale naštěstí má syny a vnoučátka.

Ještě musím dodat, že sestřička je oproti mně zcela fit. Pracovala dlouho přes důchodový věk, protože se bála toho, co bude sama doma celý den dělat. V létě má zahradu, ale v zimě? Jakmile se narodila před 2 roky její nejmladší vnučka, zůstala nadobro doma a já si myslím, že se vůbec nestačí nudit.

Momentálně má u sebe už více jak dva měsíce maminku, která téměř nevidí a ona se snaží, aby bylo mamince dobře, nemusela nic dělat a hlavně taky měla společnost. Tedy téměř denně vaří, mamince zajistí kompletní servis, přitom stačí dělat na zahrádce, na kterou musí dojíždět tramvají, zpracovává také přebytky ze zahrádky, takže se tam věčně zavařuje, nakládá, zkrátka se konzervuje léto na zimu.

V poslední době ji obdivuji ještě víc. Když je vždy u ní maminka, tak se tam dveře netrhnou, všichni babiččini vnuci se s ní chtějí vidět. Sestra má dva syny a čtyři vnoučata, ale v Brně bydlí stále bráškovo dva synové, kteří také babičku rádi uvidí.

Tak se to teď tak sešlo, že v pátek přišel bráškovo syn s rodinou. V neděli měl do Brna cestu bráška, tak se pochopitelně stavili i se švagrovou a ještě jednou známou také. Dnes by měl přijít na návštěvu bráškovo druhý syn se svou přítelkyní, v týdnu se po krátké dovolené přijde podívat sestry syn s manželkou a tím nejmenším "zlatíčkem", v sobotu přijede na dva dny syn ze Zlína s celou rodinou, mají tři děti.

A sestra? Zvládá, ale už si myslím, že také brzy bude ráda, až bude zase na chvíli v jejím bytečku klídek a tichoučko. Pro všechny se snaží připravit vždy nějaké dobrůtky, k tomu má maminku, zahrádku, domácnost. Já, která musí každou chvíli poposedávat, aby si odpočinula, já ji tedy obdivuji. Jsem moc ráda, že zatím nemá žádné zdravotní problémy a ani tímto nechci nic přivolávat, jen říkám, že jsem ráda, že dokáže mamince v jejích 91 letech zpříjemnit vždy zase kus života.

Bráška se také stará o maminku jak mu síly stačí, ale jsou se švagrovou od rána do večera v práci. Podnikají a to dnes už jinak nejde. Z něčeho musí žít. Také k tomu má na starosti celý dům a zahradu.

Na jednu stranu já, protože jsem nejstarší, se dá říct, že si užiji rodičů nejvíc, ale u mne je to v podstatě obráceně. Ve svých 21 letech jsem se odstěhovala do pryč a teď už jsem na tom s tím mým pohybovým ústrojím tak zle, že bych se o maminku v životě nedokázala tak postarat, jako moje sestra. Stačí mi manžel a velký byt. I s těmi okny mi pomáhaly děti. Já si tedy nestěžuji, ale vůči mamince mám někdy špatné svědomí a výčitky. Kdyby to bylo jen na mně..... určitě ji mám co vracet. Všechny vás mám ráda a Tobě, sestřičko, velké díky!

STŘÍBRNÁ SVATBA

22. srpna 2011 v 14:31 | já |  RODINA
Dnes jsme byli s manželem osobně pozváni na STŘÍBRNOU SVATBU. Tedy ne, že by se konal nějaký obřad, jen takový slavnostní posezení s obědem ve vybrané restauraci. A kdopak že to slaví? Můj syn se svou manželkou. Je to neuvěřitelné, ale opravdu to bude zítra 25 let, co se brali.

23. 8. 1986 - to bylo to magické datum
To byl tedy jejich "velký den". Snacha měla po promoci, zajištěné zaměstnání, tak mohla být svatba.

Tady jsou novomanželé a rodiče. Tady se už usmívám, ale při obřadu jsem byla hezky ubrečená.
No a za rok a půl dne 25. 2. 1988 se jim narodila dcera Lada - naše první vnučka.
Tady je už skoro slečna, jsou jí 2 roky. Jako panenka, že?
A za 6 let po ní - přesně 19. 4. 1994 přišel na svět syn Lukáš. Naše sice třetí vnouče, ale první vnuk.
Lukáškovi jsou 3 roky. Původně jsem je chtěla dát oba ve stejných letech, ale chybička se vloudila, tak to nechám tak. I když ta fotka se profesionálům moc nepovedla. Tedy podle mne. Nevím, jestli fotili zvířátko nebo našeho milého vnoučka.

A tady jsou syn a snacha spolu v posledních letech
Myslím, že to bylo fotografováno na naší stříbrné svatbě.

A tady jejich děti - moje vnoučátka tak, jak letos vypadají
Toto je poslední fotka Laděnky. Zrovna skoncovala s blondýnou, prý nastal čas změny.
Poslední fotka Lukyho a kde jinde než na bowlingu. Foto převzato z bowling webu.
Tak jsem udělala malou fotoreportáž a teď chci popřát našim dětem dále mnoho krásných společných let, ať se mají pořád rádi a mají radost ze svých dětí, protože je dobře vychovali. Všem hodně lásky, štěstí, radosti a samozřejmě zdraví!

TOMU NĚJAK NEROZUMÍM

21. srpna 2011 v 12:23 | já |  RODINA
Zase jsem měla v noci sen, který se mi stále vrací. Nevím proč, ale asi je to dobře, že to nevím. Vždycky se mi zdá, že někde jsem, buďto na cestě, nebo ve společnosti a stále hledám manžela. Někdy ho najdu v pohodě, v pořádku, ale někdy taky ne, ať se snažím sebevíc. Probudím se pak celá zpocená a jsem ráda, že leží vedle mne.

Ne, že by mi někdy manžel někam utíkal, nebo ho hledala nebo na něj dlouho čekala, to ne. To se mi stávalo v manželství před ním. Je už to opravdu dlouho a už jsem to tady publikovala, že budeme letos spolu 30 let, a tak opravdu nevím PROČ se mi občas do snu připlete můj první, otec mých dětí. Jako třeba dnes. Jen se tam mihl, pozdravili jsme se všichni tři, a byl zase pryč.

Mohu odpřisáhnout, že na něj nemyslím ani náhodou, ale jsou tady jeho děti, to bude asi ono. On si to sice vůbec nikdy neuvědomoval, že existují, tak si říkám, že to bude asi proto. Jinak tomu opravdu nerozumím. I když bydlíme v jednom městě, potkáváme se tak jednou až dvakrát za rok i s jeho ženou, pozdravíme se všichni, někdy pokecáme, ale on se NIKDY nezeptal na děti, natož na vnoučata. Ta nikdy ani neviděl.

Pro mne je o to horší jeho jednání pochopit, protože já jsem vyloženě rodinný typ, mám ráda celou svou rozvětvenou rodinu a nemohla bych být bez informací o ní. On ano. Má sice se svou druhou ženou další děti, mají i vnoučata, ale jak jsem pochopila z posledního rozhovoru, který jsme spolu s ní vedly, ani tato jim nechybí. Přijedou, pobudou, ale oni jsou prý rádi, když zase jedou domů.

Tak si říkám, jak jsem si mohla někdy takového člověka vzít a milovat ho? Je to nepochopitelné, naštěstí vnoučátka dědu mají, jiného ani nepoznala, mají se navzájem rádi a můj manžel bere moje děti opravdu jako za své a udělal by pro ně první i poslední, nakonec tak jako ony pro něj.

Myslím si, že proto se mi občas po tolika letech "přimotá" do snu i ten můj první, protože jsou tady jeho děti, jiné jsem pak neměla, ale jsou tu i jeho vnoučata, tak asi proto.
Ano, to jsou moje hodné děti asi před 3 roky.

ZPRACOVÁNÍ PŘEBYTKŮ

19. srpna 2011 v 14:34 | já |  JEN TAK
Přiznám se hned na začátku, že dnes musela škytat moje blogová kamarádka Kitty. Říkala jsem si, jak musí mít pilno, když musí zpracovávat denně svoji úrodu na jejich farmě.

Včera dostala dcera velkou přepravku hrušek. No, je-li to zadarmo, přece to musí nějak zpracovat, to už se opravdu vyplatí. Také mi část nabídla, přivezla a od nás si odvezla věci, potřebné na zavařování.

Já jsem dnes dopoledne měla rychlé vaření, tak jsem se dala do zpracování těch hrušek, co jsem dostala. Také to nešlo tak, jak bych si to představovala, občas jsem vyslovila i onu známou větu z filmu Pretty Woman, potvory klouzavý! Hrušky byly po oloupání opravdu tak kluzké, že jsem nebyla ulepená jen já, ale moje halenka, celý stůl, podlaha pode mnou, zkrátka všechno v dosahu jednoho metru. Ale zvládla jsem to a něco si uložila na zimu.

Také mne to donutilo si zavzpomínat. Kdysi, když byly děti malé, tak jsem zavařovala všechno a pořád. A proč? Tak za prvé proto, že dětem všechno chutnalo a za druhé, protože jsem to dostávala od rodičů zadarmo.

Tatínek podědil po svých rodičích asi 20 arů pole. Měl tam spoustu ovocných stromků, které ve většině sám vypěstoval, také tam pěstoval zeleninu, okurky, jahody, brambory, prostě všechno to, co musíme všichni dnes už za drahé peníze a menší kvalitu kupovat. Když jsme tam jezdili s dětmi o prázdninách, tak nás vždy "nabalili" vším, co zrovna dozrávalo a já si vezla domů práci. Byla to ale hezká práce a moc ráda na to období vzpomínám.

Jednou si pamatuji, že jsme si přivezli snad pytel okurek a velkou spoustu meruněk. Něco jsme také rozdali, ale i tak toho zbylo dost na zavařování. Pamatuji se, že k nám tenkrát přišla na návštěvu švagrová a neměla kam šlápnout. Všude byly nádoby s okurkami nebo meruňkami.

Okurky jsem zavařovala ještě i potom, když jsem je musela kupovat a také jsem každý rok zavařovala nakládanou zeleninu - my tomu říkáme čalamáda. Zelí, okurky, cibule a papriky. Výborné nejen jako příloha nebo jen tak, ale já ji přidávala i do guláše, to byla dobrota! Ještě minulý týden jsem měla poslední skleničku.

Teď už nezavařuji, protože to u nás prý nikdo nejí. No, ale také se to nevyplatí, ale je to škoda, to "naše" zavařované mělo úplně jinou chuť než to kupované. Teď vlastně zavařuji už jen jablka na štrúdl, protože ten manžel miluje a jabloně má na zahradě syn.

To byla tedy jen malá vzpomínka na moje letní zavařování, které jsem dělala ráda.

POZVÁNÍ NA OBĚD

18. srpna 2011 v 14:12 | já |  JEN TAK
Pozvala jsem včera dceru s dětmi na oběd. Vařila jsem jako téměř vždy na přání a vůbec jsem se nedivila tomu, co si poručili. Kuře na paprice s těstovinami. To milují všichni.

A abych je měla čím pohostit i po obědě, tak jsem si řekla, že vyzkouším nějaký rychlý recept z knihy receptů, kterou jsem dostala za své příspěvky na Doma.cz a upekla jsem KAKAOVÝ KOLÁČ ZE ZAKYSANÉ SMETANY, politý výbornou čokoládovou polevou. Bylo to opravdu rychlé a dobré.
Mladí přijeli i s jejich a našim miláčkem - Pegginkou, která byla ráda, že nás vidí. Je to skutečně šikovný pejsek. Když obědváme, vždy sedí u jednoho z nás u stolu a hádejte u koho? Prý hned odhadne ten nejslabší článek - jasně, sedí celou dobu u mne. Když jí dcera někdy také nějakou dobrůtku nabídne, tak si jen odběhne a hned se vrátí.

Když prý ji doma řekla dcera, že pojede k "salámkové babičce", hned věděla o koho se jedná a honila je štěkáním, aby si pospíšili. Je pravda, že já ji vždy schovám nějakou salámovou dobrůtku, kterou nesmí, ale jí úžasně chutná a ona si to pamatuje.
To je naše Pegginka. Takhle mi ležela u nohou a chtěla "drbat".

A můj nejmladší vnuk Tom, který toho už tolik umí kolem počítačů a který chce být "ajťákem", ten se mi "podíval" na můj počítač. Chtěla jsem, aby mi šla otevřít jedna prezentace, (dostala jsem jí od blogové kamarádky emailem), která prý byla zašifrovaná. Nainstaloval tam nějaký program, který se musel hodinu stahovat a nadával, že mi to jde všechno hodně pomalu.

"Babi, jestli mi důvěřuješ, tak já se Ti na ten PC podívám, ale doma", říkal mi vnuk. "No jasný, já Ti věřím", odpověděla jsem a pak už jsem jen zírala. Odjeli domů, dcera měla ještě práci, můj PC musel být zapnutý, vnuk hned po příjezdu zapnul svůj a pak se děly věci! Já jen koukala, jak nějaká neviditelná ruka manipuluje s tou malou šipkou a "čistí" mi počítač, programy mizely, já jen zírala až jsem se musela ozvat. Vnuk mazal a mazal, až mi smazal i můj používaný program na úpravu fotek, ale jen jsem se ozvala, v momentě byl zpátky, smazal mi i texťák, ale pak mi v tom "jeho" nešly otevřít dokumenty. Zase žádný problém, nainstaloval mi tam podobný, ale lepší, než jsem měla a je to OK.

Píši to hlavně všechno proto, že jsem se včera já vlastně na PC ani nedostala. Musím ale vnoučka pochválit. Nevím, jak se to všechno stihl do svých 14 let naučit, ale opravdu UMÍ. Už se nedivím, že ho ti starší berou na soustředění a tábory stále mezi sebe, i když je tam stále nejmladší.

TOALEŤÁK NEBO UBROUSEK?

16. srpna 2011 v 15:13 | já |  TÉMA TÝDNE
To jsem tedy zvědavá, jak plodná bude prezentace tohoto tématu. Doufám, že se nenajdou tací, kteří by popisovali o co se jedná.

No teď, myslím tuhle dobu, je to samozřejmá věc. Ale vždy tomu tak nebylo. Jeden čas to bylo nedostatkové zboží skoro jako banány.

Pomineme tedy popisování k čemu je toaletní papír vhodný, ale popíši vám jednu historku, která se opravdu stala a já si na ni při vyhlášení tohoto tématu vzpomněla.

Tedy byli jsme před pár lety na zájezdu v cizině. Znáte to možná všichni, když zastaví autobus a páni vlevo, dámy vpravo a hurá do lesa! Je také všem známo, že dámy potřebují toaletní papír i při malé potřebě. Byla jsem za jedním stromem, když se vedle ozvalo: "Babi, máš papír?" "Mám, počkej chvilku, dám ti ubrousek", ozvala se babička a podávala vnučce náhražku, kterou také všichni známe a používáme dost často.

Za chvíli se ovšem ozvalo : "Jouvej, jouvej, babi, co jsi mi to dala?" Bohužel, za chvilku jsem se dověděla, že babička podala sice vnučce ubrousek, ale takový navlhčený na utírání špinavých rukou a navíc napuštěný mentolem.

Vnučku, chudinku, to štípalo ještě hezkou chvíli. A my ostatní? No co jiného, všichni jsme se smáli, ale tak, aby to té malé nebylo líto, že se jí ještě smějeme.

Já vím, stávají se horší věci, ale v tomto případě by byl toaleťák na místě, že?

NÁVRAT DO REALITY MÁ POKRAČOVÁNÍ

15. srpna 2011 v 17:21 | já |  JEN TAK
Když jsem v sobotu psala na TT o návratu do reality o dceři mé sestřenice, to jsem ještě zdaleka netušila, že to bude mít celé pokračování.

Jen krátce vás uvedu do situace. Před 3 roky se sestřenice seznámila s mužem, začali spolu chodit. Tenkrát se jí představil úplně jiným jménem a ubral si deset let.

Tento muž má syna, který s ním také navštívil moji sestřenici a seznámil se s jejími dcerami. Ta starší se mu zalíbila a tak spolu také začali chodit. A to je tedy ten příběh, o kterém jsem psala v sobotu. Táta měl mámu a jeho syn její dceru.

Ale jinak byla sestřenice spokojená a netušila, že je všechno jinak. Až po nějakém čase, tuším, že to bylo víc jak po půl roce se dohodli, že pojedou na společnou dovolenou a ona začala vypisovat rezervační list. Jeho syn ji pořád zrazoval, ať počká na tátu, no a tak se to provalilo. Nedokázal jí rozumně vysvětlit, proč se představil jiným jménem a roky prý si ubral proto, že si myslel, že by ho nechtěla, když je o dost starší.

Chodili tedy spolu, byli prý spokojeni, ale nastěhovat se nechtěl. Dokonce mi sestřenice říkala, že nemá ani byt, že bydlí v autě (jestli zase nekecal), občas přespal u ní, pobyl tam třeba i se synem tak dva dny, také něco uvařil, ale nastálo - to nechtěl. Jezdili spolu na ryby, dokonce spolu byli i na dovolené, až potud vše OK.

Včera se mi sestřenice přiznala, že by chtěla, aby se nastěhoval, ale nechtěla ho nutit, bála se, že ho tím ztratí, když bude naléhat. Tak to nechala tak. Měl u ní nějaké věci, občas přišel a zase odešel. Teď, když se dcera mé sestřenice rozešla s jeho synem, tak je všechno špatně. Podezíral ji, že svou dceru navedla, aby ho nechala, že ji v tom podporovala, a tak nejen dcera, ale i máma dostávají ošklivé sms zprávy a otec řekl, že se rozejdou.

Normálně se podle mne jedná o psychický nátlak. Jeho syn prý bydlí s matkou, tedy jeho bývalkou a dokonce i ta píše emaily a sms zprávy oběma děvčatům a ty spolu shodně pláčou.

Já tedy nevím, jak to nakonec dopadne, ale já bych takového chlapa nechtěla, kdyby byl poslední na světě. Jenom si z ní zahrával a ona ho má opravdu ráda! On je přitom asi o 14 let starší, co by chtěl? Asi je obě psychicky zničit, jinak to nevidím. Tak jim vzkazuji: holky nedejte se vydírat a vydržte!

MOJE MYČKA

14. srpna 2011 v 17:05 | já |  JEN TAK
Milé dámy! Hlavně vy, které máte doma manžela nebo někoho na této úrovni, teď to píši hlavně pro vás!

Chci se zeptat, jestli vám manžel pomáhá v domácnosti, tedy myslím s těmi ženskými pracemi, jako je např. luxování, umývání nádobí a tak.

Můj manžel co se týče vaření tak neumí vůbec nic. Všechno, co potřebuji, to mi vždy dokázal nakoupit, nebo sehnat, ale uvařit umí tak akorát kávu a čaj. Ohřívat uvařené, to už mu jakž takž jde, ale ještě loni dokázal dát nerezový kastrolek s gulášem ohřát do mikrovlnné trouby. Divím se dodnes, že to trouba přežila. Dokonce i kastrolek, jen ho musel trochu víc "vydrbat".

Takže já vařím, pořád, téměř denně a potom nádobí nechám být. Říkám, že zapnu myčku. Jo, myčku, manžel ji plně nahradí. Neměla bych to říkat nahlas, ale dokonce ho mytí nádobí i baví. Jenže, proč to všechno píši. Nesmí být nic v dohledu, položím si na stůl vidličku, že zkusím, jestli je maso měkké a jen se otočím, už tam není. Je umytá. Už si tedy zvykl, že věci, které budu ještě potřebovat dávám na stranu a ještě to hlásím.

Bohužel, zase je něco špatně. Dnes jsme měli kuřecí závitky, byly mňam, príma sousík, ne šťáva, bylo tam máslo i slanina, výborná chuť a protože jíme střídmě a dietně, řekla jsem si, že si to všechno na brambory nedáme, aby to špatně nedopadlo, nebo aby nebylo špatně nám. Pracně jsem si tu šťávu vytřela z remosky stěrkou, aby tam ta dobrota nezůstala, dala do hrnečku s tím, že mám na mrazáku karbanátky a s tímto sousíkem pak s tím omastím k nim brambory.

Vždycky nechám nádobí chvíli okapat, pak ho jdu utřít. Ach jo, hrneček umytý a šťávička z kuřecích závitků skončila ve dřezu. Neměla jsem to prý nechat na stole. Tečka. Že bylo něco uvnitř a manžel viděl, jak to slívám, to už neřešil.

Takže dnes měla "myčka" poruchu. No, co nadělám, příště jsem poučena. Brambory ke karbanátkům si omastíme jenom máslem.

NÁVRAT DO REALITY?

13. srpna 2011 v 16:18 | já |  TÉMA TÝDNE
Přemýšlela jsem, proč mne napadá na toto téma převážně návrat do horší reality, než byl třeba sen nebo něco, co jsme si o někom vysnili. Pak jsem ale koukla na blogy a vida, nejsem sama, takových je nás asi většina. Tak ráda bych dala jeden příklad, ale napadlo mne pouze to, když se mi zdálo třeba něco hodně ošklivého a pak jsem se vzbudila, že to byla realita určitě lepší než sen.

Chtěla bych napsat o tom, jaký návrat do reality prožila dcera mé sestřenice, která žila 3 roky v nějakých snech či iluzích do té doby, než dopadla tvrdě.

Je to mladé děvče, chodila tři roky s chlapcem. No, chlapec už to zrovna není, je tuším víc jak o deset let starší, ale tvrdil, že ji miluje. Proto také na ni žárlil. Scházeli se dost často, ona chodívala k němu do bytu, říkala, že ho má také ráda. Její maminka jí ho rozmlouvala, ale ona si nedala říct, vždy se se mnou na dálku radila a tvrdila, že takový není, jak ho maminka vidí, že ho miluje a že se k němu chce nastěhovat. On pracoval jen občas, ona se teprve vyučila a ještě neměla práci. Na dotaz maminky, z čeho budou žít neříkala nic.

Před 14 dny se odstěhovala ke svému miláčkovi. Maminka jí ještě koupila novou pračku i žehličku, dědeček s babičkou jí dali pár peněz aspoň na sedací soupravu, vzala si z domova spoustu věcí, komodu, výbavu, nádobí, stěhovali všichni.

Ne však na dlouho. Brzy poznala, že je realita jiná, než byly sliby a sny. Ten její miláček ji úplně ovládl a řídil ji jako robota. Nesměla si ani postavit hrneček tam, kam chtěla, nesměla s nikým mluvit, nikam chodit, dokonce jí říkal, co si má obléci, byl na ni pak hrubý. Byla psychicky na dně, zhubla, málem zkolabovala. Z veselé mladé hezké slečny byla troska.

Volala tedy domů a ptala se maminky, zda ji vezme zpátky, co má dělat. Samozřejmě, že ji máma vzala zpět a potají, když "mladý" nebyl doma, tak všechno stěhovali zpátky. Sestřenice má teď z bytu skladiště. Má prý nejen 2 pračky, ale i 2 žehličky a hrnků na kávu pro celý barák.

Zhrzený milenec píše několik emailů denně, volá, klepe na dveře. Doufám, že ho to jednou přejde, nebo jsem jí poradila, ať ho udá pro sexuální harašení. Tak uvidíme.

Tohle tedy byl opravdu tvrdý návrat do reality. Teprve nyní uznala, že maminka měla pravdu a určitě se jí aspoň v duchu omluvila.

Přeji jí, aby v životě poznala teď už jen tu LEPŠÍ REALITU.

STŘÍPKY OKOLO OKEN

12. srpna 2011 v 14:56 | já |  JEN TAK
Dnes už je konečně v celém našem vchodě klid a pořádek, schody čisté, žádný kravál a binec. Montéři přešli jinam a tak my, nájemníci jsme se ráno zase normálně potkávali a sdělovali si své dojmy.

Já jsem se třeba dověděla, že jsem nebyla jediná, které nasadili okno obráceně a museli to pak celé vybourat a dávat znovu, vedle ve vchodě se jim to také povedlo. Jeden z nich měl v úterý svátek, tak prý se tak opili, že ve středu vypadali a pracovali podle toho. Chtěli odjet odpoledne domů od nedokončeného bytu.

Jak jsem také slyšela, tak toho kafe, co ti montážníci vypili, toho by byl potok. U každého z nás "žebrali" o kávu několikrát denně. A to byli čtyři.

My jsme měli v jednom pokoji pod parapetem vosí hnízdo. Ještě než přišli bourat okna, tak jsme s manželem koupili postřik proti vosám a tak je zlikvidovali, ale mrtvých prý tam byla spousta. Tak to bych neviděla zase tak zvláštní, ale dnes mi jedna sousedka řekla, že měli pod parapetem - a teď se držte, hnízdo netopýrů. Prý viděli, jak jim večer něco velkého lítá kolem oken, ale to by určitě nikoho nenapadlo.

Ještě jeden husarský kousek se povedl majitelům našich bytů. Zrovna v den, kdy mne při montáži oken tak rozčílili, tak přišla od majitele SMS-ka, že máme dluh a máme zavolat číslo na správce dluhů. Napřed jsem si myslela, že je to legrace, protože nikdy nic takového neposílali, pak jsem si našla čísla na domácího a zjistila, že číslo je správné. Zkoušela jsem volat, ale bylo stále obsazeno. Určitě nás bylo takových víc. ŽÁDNÝ DLUH JSME NEMĚLI! Dovolala jsem se až odpoledne, paní se mi omluvila, že zkoušeli nějaký nový automat na tuto službu a s kým jsem od té doby mluvila, ten tuto zprávu dostal. Všichni omylem. Prý nás bylo 1500! na dotaz, proč stejným způsobem neposlali opravu řekli, že by to bylo složité! Někteří z toho málem onemocněli, ale to jim zřejmě nedošlo.

Také včera při montování žaluzií se neměřilo všem stejně. Jeden soused třeba zaplatil za jedno třídílné okno o 200 Kč víc než já. Nevím proč, montéři mu to nedokázali vysvětlit, co měli psáno, to inkasovali. Zjistila jsem, protože jsem byla u toho, že ta sousedka si tu objednávku nechala vypsat hned na schůzce s majitelem, protože neměla brýle. Pak to podepsala, ale asi neviděla co.

Jak jsme si tak sdělovali navzájem své dojmy, tak jsem se také dověděla, jak prý nájemníci upláceli majitele bytů, aby dostali ten který byt a částky přesahovaly statisíce. Říkám si, je-li to vůbec možné? PROČ bych měla platit tolik peněz, když chci "jen" řádně bydlet a platit dost vysoký nájem? Teď jim ty peníze musí určitě chybět, protože bytů je volných dost a není třeba někoho podplácet.

Jaký je to svět, kam to spějeme? Je opravdu všechno jen o penězích? Kdy konečně přijdou lidi na to, že jsou na světě i jiné a důležitější věci? Nevím, nějak jsem z toho rozhozená.

ZAČÍNÁME SE NORMALIZOVAT

11. srpna 2011 v 17:20 | já |  JEN TAK
Je to tak. Právě jsem doprala poslední (šestou) pračku. Úklid po výměně oken se také blíží ke konci, chybí jen osprchovat kytky a dokončit pokoj, v němž nyní jsem. Tak se vám přiznám, že jsem z toho měla větší strach a bála se, že mi to bude trvat 14 dní. Jeden den pomohly děti s vnoučaty a my s manželem se snažili.

Nejhorší to snad bylo ten první den. Celý den na nohou, pak ten hrubý úklid, to nás opravdu zmohlo, ale léky pomohly a já přiznávám, že dnes je první den od neděle, kdy jsem si žádný utišující lék nebrala. Teď mi bolí jen trochu víc ta pravá ruka a to tím, jak mne dnes na rehabilitaci sestra "mučila", ale vím, že to jinak lepší nebude a musím vydržet.

Dnes nás ještě čekají žaluzie. Peníze už máme připravené, montér se nahlásil na odpoledne, tak uvidím, jestli bude lepší než ti montážníci na okna.

Už jsem si také stačila projít asi polovinu mých oblíbených blogů a zbytek ještě určitě zvládnu. Jak jsem to tak sledovala, tak myslím, že rekord v návštěvnosti jednoho článku na svém blogu v poslední době "trhla" Růženka. Měla 90 komentářů k tématu, přes které se dostali diskutéři k politice a později i k sobě samým. A že se do sebe pustili, to se musí nechat! Docela jsem se pobavila! Lepší, než nějaká detektivka! :-)

U Vendy jsem našla velký smutek, u Otavínky vandalismus, který opravdu nezná mezí a Kitty zase to, jak jí vadí "tired". Každý máme nějaký problém, nějaké trápení a právě od toho tady máme naše blogy. Jako jednu velkou super rodinu, kde se může každý ze svého trápení i radosti vypovídat. To je úleva, viďte?!

Úmyslně jsem nechala můj článek rozepsaný a vrátila jsem se k němu až teď. Mezitím tady byl ten "vrchní" montážník oken, přišel všechno zkontrolovat, zda je to OK a museli jsme mu podepsat převzetí. Vzápětí za ním přišli s montáží žaluzií. Byli to dva mladí muži, šikovní, měli své pantofle, svoji židli, vše si po sobě uklidili a montáž žaluzií do 3 oken jim trvalo půl hodiny. Zinkasovali za to 4110 Kč a šli o dům dál. Takhle to bylo v pořádku. Tak by to mělo vypadat.

Já doufám, že bude chvíli tedy klid nejen co se týče něčeho nového, ale i rozbitého. Dnes dopoledne už jsem se zase vyděsila. Kolem pračky bylo trochu vody. Už se mi dělalo mdlo, nemáme ji přece nijak dlouho! Prala jsem zrovna záclony a měla jsem prát ještě povlečení. Zkusili jsme to a pak už to bylo v pořádku! Nevím, jestli bude něco s pračkou, nebo by to mohlo být také tím, že jsem chtěla být brzy hotová a šoupla jsem do pračky záclony ze všech čtyř oken! Tolik najednou jsem ještě neprala a tak jsem si říkala, jestli nebyla pračka pak s vodou moc plná, ale kudy by zase ta voda tekla, ne? Nemá někdo podobnou zkušenost? Já už bych nechtěla v dohledné době nic měnit! :-(

DOMOV PRO SENIORY

10. srpna 2011 v 16:54 | já |  JEN TAK
Chtěla bych se v první řadě vrátit k našemu uklízení po výměně oken. Zítra ještě přijdou montovat žaluzie, které si ovšem musíme zaplatit, ale jak jsem se informovala u dcery, tak tam prý to jde.

Chci ale psát o tom, jak můj manžel stále naříká, že to už pro nás není, že je ten byt pro nás velký, že to brzy vůbec nezvládneme, měli bychom prý přemýšlet na nějakým pensionem pro důchodce. A také, že to brzy finančně neutáhneme. Letos už se nám navýšil nájem a zvedli nám zálohy na služby, celkem to dělá 1700 Kč a příští rok a ještě další je zase "nalinkováno".

Já si myslím, že byt by mohl být menší, ale stěhovat se v tomhle věku? Neúnosné, museli bychom zase zapojit celou rodinu a to by nebylo na půlden jako teď. A jít mezi hodně staré a už nemohoucí? To se přiznám, že se mi ještě nechce. Raději pracuji na údržbě bytu zvolna, nemusím mít nutně všechno hned a rychle. Tak jsem zvědavá, jak to jednou u nás dopadne.

Dnes jsem si klikla, abych se podívala, co je nového na Facebooku, hlavně u mých přátel, a úplně náhodou jsem tam odchytla diskusi k jednomu otvírajícímu se Domovu pro seniory. Tak jsem pokračovala ve čtení.

Dověděla jsem se, že tato společnost uvede brzy do provozu první ze série projektů někde na Berounsku. Nabízí útulné bezbariérové byty 1+k.k., 2+k.k. Nebo 2+1. byty prý mají sociální zařízení (ještě aby ne) a plně vyhovují potřebám aktivního životního stylu v pokročilém věku. To tedy přesně nevím, jak je myšleno. Byt prý je možné si zařídit vlastním nábytkem atd.

V době je i uzavřený dvůr s jezírkem (!), altány a lavičkami, kde mohou jeho obyvatelé příjemně posedět a popovídat si se sousedy a svými hosty.

Pochopitelně mne zajímala cena za tyto služby. Základní cena těchto služeb je kolem 4 tisíc Kč. Tato cena prý zahrnuje zálohu 400 Kč/měsíc za vodné, stočné, osvětlení a vytápění společných prostor, odvoz odpadu, údržbu a běžný úklid společných prostor, donášku nákupu, zajištění lékařské péče atd. jakožto i dopravu autobusem, práci hospodářky a správce.

Pokud bych měla zájem o doplňkové služby, vše je majitel schopen zajistit, avšak klient je hradí v plné výši dle jeho ceníku!

A teď ještě taková maličkost: jen za byt 1+k.k. (bez předzahrádky) je nájem 8 tis. Kč a za služby se platí 4 tis. Kč. měsíčně.

No uznejte sami, paráda ne? Ale proč se jim tam lidi nehrnou a tato nabídka vyvolala takovou rozsáhlou diskusi na FB? No asi to bylo zveřejněno původně pro nějaké zahraniční důchodce nebo pro těch pár vyvolených. Copak je možné, aby někdo z nás zaplatil 12 tisíc Kč, za co by si kupoval léky a platil různé poplatky, vedlejší nákupy apod.?

Napadla mne jediná odpověď. Někdo si dělá legraci. Když tam byly vzneseny nějaké dotazy k tomuto penzionu, tak všude byla napsaná odpověď, že "dotaz je monitorován a bude otevřena možnost diskuse".

Už vidím, jak budou mít brzy plno! Nedá se nic dělat, my budeme muset vydržet doma!




HORROR ZVANÝ VÝMĚNA OKEN

9. srpna 2011 v 20:15 | já |  JEN TAK
Už jsem asi před 10 dny avizovala, že nám budou konečně téměř po padesáti letech měnit okna. Všichni jsme se těšili, my také, ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká.

Včera ráno přijeli montážníci s novými okny ráno před osmou hodinou. Než okna složili, odnosili a poradili se, začali asi v devět. Odchytila jsem je jako první, sousedka "zaspala". Měli dělat okna u nás dvou. Začali tedy u nás, my máme větší byt. Byli celkem čtyři a litovala jsem je, jak museli tahat stará okna dolů a nová nahoru až k nám do 3. patra = 63 schodů.

Hned po příchodu do bytu si jeden mladý pán řekl, jestli bych jim uvařila kávu, že jedou až z Tábora a jaksi to nestihli. Tak jsem pochopitelně souhlasila, uvařila čtyři pořádné kávy, nasypala jim krystalový cukr do misky, protože balený byl schovaný kdesi pod igelitem. Ještě si poručili smetanku. Všichni. Proč ne, nejsem lakomá.

Pracovali celkem pořád, dělali si jen kuřácké pauzy, nebyli na obědě, jedli jen za běhu rohlíky, salám a sýr. Až potud dobrý. Když jsem ale viděla, že ve VŠECH místnostech včetně kuchyně i chodby mají nějaké svoje věci, už se mi to nelíbilo. Pak jsem viděla jejich parťáka, jak na přikryté postele v ložnici postavil jejich špinavý odpadový kbelík na odpady, už se mi to nelíbilo. Ale nic jsem neřekla. Asi za hodinu si začali (po jednom!) říkat o další kávu. Celkem jsem jich vařila osm! Pak také chtěli po mně pytel na odpady, vzali si aspoň koš. Tu spoušť poté, co si jeden šel umýt ruce do koupelny, tak to snad neumí ani děti! Na balkoně mi přetrhali šňůry na prádlo, aniž by uznali za vhodné se zmínit. Nakonec si ještě půjčili naše štafle, které prý potom vrátí zase čisté, no to jsem si jen myslela! A jakou spoušť po sobě nechali zedníci, igelit z koberce byl stranou, malta rozšlapaná po koberci, tam, kde bylo jen lino tak to bylo našlapáno na linu, zkrátka pracovití bordeláři.

My jsme se s manželem snažili včera večer ("oknaři" od nás odešli ve 20 hod.) ještě sundat igelity, aspoň zhruba vyluxovat a vytřít. Opravdu už jsme dál nemohli, ostatně na dnešek slíbily pomoc děti. Já měla ten můj podvrtnutý kotník zase jako bačkoru, kříž jsem měla v jednom ohni a v rameni mi cukalo. Manžel nemohl na kolena. Ale byla jsem ráda, že jsme to tak zvládli, že budeme další den pokračovat.

Dnes jsme si přivstali a já hned ráno začala gruntovat kuchyni. Kolem desáté přijela dcera s vnučkou, vrhly se na okna, já měla ještě v kuchyni nějaké dodělávky a hlavně vaření. Když jsme byli všichni v nejlepším, přišel ten "hlavní" montážník a řekl, že je mu líto, ale jdou nám dělat nepořádek. Špatně nasadili okno v obýváku, tak ho musí vybourat, znovu nasadit a zazdít. Napřed jsem si myslela, že si dělá legraci, ale bohužel. Manžel, když to slyšel, tak explodoval. Nadával, ale nebylo mu to nic platné. Myslela jsem, že bude mít infarkt, jak ho ta představa těžko vykonané práce, která byla zbytečná, zničila. Montážníci slíbili, že vše uvedou do takového stavu, v jakém byl před dnešním bouráním.

Obývák jsme tedy museli nechat osudu, dcera s vnučkou nám ještě stačily povléct a poslala jsem je domů. Odpoledne měl ještě přijet syn s vnukem a snachou.

Manžela jsem tedy uklidnila, pracovníci si pod okno (konečně) dali plachtu, na koberec igelity a pracovali. Nikdo jsme si jich nevšímali. Jen když jsem občas musela projít kolem tak jsem viděla, že opravdu po sobě uklízí. Nakonec si půjčili i vysavač a vyluxovali koberec. Omluvit se přišla žena, která za nich nemohla, jen jim pomáhala.

Pak přijel syn s rodinou, snacha umyla to poslední okno, syn s vnukem přenesli těžké věci na svá místa, syn mi dokonce pověsil záclony a vnuk mi zprovoznil DVD přehrávač u větší televize v obýváku, jak mi naposled slíbil.

Konec dobrý, všechno dobré se říká, ale jen díky mým hodným dětem a vnoučatům. Jim především děkujeme za ten krásný závěr dne. Stačili jsme si se všemi, i když s každou rodinou zvlášť, chvíli popovídat.

Na závěr jen chci říct, že není každá práce stejná, ani taková samozřejmá, kdy se montují nová okna. Jedna parta, co tady pracovala minulý týden tak jedné sousedce po sobě dokonce uklidila tak, že jí moc práce nezbylo.

Tak na tuhle firmu, kterou si firma CPI zjednala jako dodavatelskou na práci, na tu budeme dlouho vzpomínat. A v dobrém to nebude.

MOJE CESTOVÁNÍ PO SVĚTĚ –7. část

7. srpna 2011 v 13:32 | já |  JEN TAK
Život šel dál i v roce 2003, tak jsme se s rodinou rozhodli hned na začátku roku, že se sejdeme u nás a dohodneme si termín další dovolené do Itálie. Klaplo to, hned v lednu jsme zaplatili zálohu, hned bylo veseleji, zase jsme se měli na co těšit.

Přesto, že jsme s manželem stále museli navštěvovat nějaké lékaře, tak jsme si řekli, že do toho ještě půjdeme. A nechám vás hádat, kam jsme si to vybrali? Správně, do našeho oblíbeného Bibione.
No, posuďte sami, bylo nás dost, ne? A to ještě já chybím, jsem na té straně foťáku, která není vidět :-).
Tady jsme na pláži, jsem tam i já, ale nikdy se s námi nefotil manžel jedné paní, takže pořád někdo chybí!
Manžel se velice rád fotí vedle všelijakých poutačů, figurín a tak, ani tady to nebylo výjimkou.

I v roce 2004 jsme se jeli podívat do Itálie. Tentokrát do Lignana a jeli jsme jenom my s manželem a dcera s dětmi. Syn odmítl mačkat své dlouhé nohy v autobuse a dráždit si své žaludeční vředy. Takže žádní Hujerovic, bylo nás podstatně méně, ale také se nám tam líbilo.
V takovém apartmánu jsme bydleli, děti měly prostor na hraní venku před vilkou.
Takhle krásná zeleň tam byla všude, moc se mi líbily i kruhové objezdy, které měly uprostřed palmu.

Konečně se dostávám k mému poslednímu zahraničnímu cestování.

Je rok 2006 a my, Hujerovic, jsme odjeli zase k moři do Itálie, do Bibione, protože vnučka už vyhrožovala, že je jí 18 let, tak už s rodiči na dovolenou jezdit nebude, že je to naposledy. Riskla jsem to, ale moc dobře to nedopadlo.

Dojeli jsme včas a v pořádku, ani se mi to nezdálo tak hrozné, páteř nebolela víc, než kdy jindy, prostě pohoda. Jen se mi hůř vstávalo ze židle, když jsem chvíli seděla, musela jsem to "rozchodit". Manžel mi vždy říkal, abych se narovnala, že budu celá křivá, ale ono to nešlo, až za chvíli. Zkrátím to. Bolesti se den ze dne stupňovaly, ale ještě jsem to vždy zvládla s lékem proti bolesti. Až přišel pátek, náš předposlední den, protože v sobotu jsme měli odjíždět zpět domů. Já jsem už nic nerozchodila a když jsem si odpoledne lehla, již jsem se nemohla ani posadit, natož vstát. Zkoušela jsem vstát zrovna v době, když do našeho apartmánu přišla snacha a když mě viděla, běžela k "nim", aby mi přinesla něco na bolest, protože můj lék mi nepomohl. V tu chvíli byli kolem mne všichni, radili se, co se mnou, vnučky se pořád ptaly, jak mi mohou pomoci a kluci, zda něco nepotřebuji. Nejstarší vnučka poslala SMS zprávu našemu delegátovi, že nemohu už ani chodit a ten odepsal, že mne odveze na pohotovost, abych nikami nechodila (?).

Požádala jsem nejstarší vnučku, aby jela se mnou, protože umí dobře anglicky, kdyby bylo potřeba a taky mě musela podpírat, abych vůbec ten kousek k autu a od auta došla. Na pohotovosti byla plná čekárna lidí, ale sestřička v recepci a pak i ostatní pacienti, když viděli, jak jdu, tak mě hned pustili k pí doktorce. Pí doktorka mě opravdu srdečně litovala, že mi tu cestu domů nezávidí. Ptala se taky, jestli by mi někdo mohl píchat injekce. Řekla jsem, že asi ne, ale vnučka, která byla se mnou i v ordinaci řekla, že by to zkusila. A to studovala gymnázium, ne zdrávku. Tak jí pí doktorka udělila krátkou instruktáž, já dostala 2 injekce na cestu, recept na další i na prášky a jely jsme zpět. Když jsme přijely k naší ubytovně, všichni zbývající "Hujerovic" byli venku a netrpělivě mě čekali. Hned jsem měla "na krajíčku", bylo to milé.

Vnučka, která měla větší strach než já, mi píchla večer další injekci, pak druhý den ráno. Opravdu byla šikovná, ani jsem nic necítila. Večer cestou domů jsem měla dostat další a pan řidič řekl, že první zastávka je později, než potřebuji, ale pak zajel na malé odpočívadlo a řekl, že to je pro tu paní na tu injekci, ale všichni zůstali v autobuse, jen já se natočila s holou zadnicí, rodina mi dělala "stěnu" a vnučka píchla injekci.

Dobře to nakonec dopadlo, cestu jsem přestála v pořádku.

Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Poznala jsem, jakou mám perfektní rodinu, jak měli všichni o mé zdraví starost a ten den, i když bylo krásně, nikdo z nich k moři nešel a všichni "skákali" kolem mne. Od té doby jsme už si opravdu k moři netroufli a pokud vím, nebyli ani "mladí".
Tak tady to ještě jakž takž šlo, to je naše rodina na pláži.
A takhle to vypadalo, když jsme šli všichni, tedy i ti naši známí, co s námi jezdili, někam na zmrzlinu nebo pizzu.

Další popisky ani fotky netřeba, Bibione už tu je mnohokrát. Tímto tedy končím své vzpomínání na cestování po světě. Moje praktická lékařka mi řekla, že mám s tou mou páteří s cestami konec, že se mohu jet tak maximálně podívat do Pelhřimova. :-) Známe se dlouho, proto si to mohla dovolit a mně nezbylo, než souhlasit a od té doby cestujeme jen po krásách naší vlasti.
Mohu na sebe něco prásknout? To moře mi chybí. Ale manžel má zase zakázánu cizinu úplně, tak jsem si aspoň hezky zavzpomínala.