Červenec 2011

MOJE CESTOVÁNÍ PO SVĚTĚ 1. část

31. července 2011 v 15:32 | já |  JEN TAK
Už jednou jsem tady psala o mé první zahraniční dovolené v tehdejším NDR u Baltského moře. Bylo to v roce 1968, ještě před okupací. Tenkrát jsem byla sama a ochutnala jsem, že moře je opravdu slané. Fotky žádné nemám, kdepak bych tenkrát vzala na fotoaparát, no také se tolik nefotilo jako dnes. Děti byly malé a ty mně fotil tatínek. Nic jiného na fotkách nemám.

Další cesta k moři byla v létě roku 1970. Synovi bylo 8 a dceři 3 roky. Byla jsem v té době už s dětmi sama, peníze jsem sice neměla, ale protože bylo o mně známo, že umím šetřit, tak jsem šetřila. Musím ještě připomenout, že tenkrát byly podnikové rekreace a ty byly opravdu "za babku". Naše fabrika měla tenkrát rekreaci v Bulharsku u moře ve stanech, ale v těch s podlahou, plným vybavením na spaní, na vaření včetně nádobí a vařiče na propan-butan, pochopitelně bez stravy, ale bylo to letecky a za fantastickou cenu. Když si spočítám, že jsem tenkrát platila asi 1300 Kčs snad už včetně výměny, ale to nevím přesně, plat byl asi tak kolem 2000 Kčs hrubého, tak to byla opravdu výborná cena a škoda jí nevyužít. Podařilo se mi, že jsem letěla tenkrát sama s dětmi do Bulharska - přesně do Arkutina. Dodnes na to děti rády vzpomínají a já obdivuji sama sebe, jednak při té výši peněz, co jsem měsíčně brala, byla s nimi sama a troufla si i sama s nimi letět letadlem (to už jsem se jistila prášky), tak mám ze sebe ještě dnes radost. A užili jsme si to tam opravdu všichni. Sice jsem musela každý den vařit, ale jídla byla vymyšlena vždy tak šikovně, že to ani dlouho netrvalo a hlavní suroviny jsme si přivezli sebou. Vzpomínky zůstaly i dětem, byli jsme všichni spokojeni.

Proto jsme si po 5 letech tuto dovolenou zopakovali. To samé místo v Bulharsku, počasí parádní, tentokrát s námi byl i můj tehdejší partner. Jedná malá černobílá fotka, ale tam není vidět dcera.

Od roku 1981 mělo být už jen líp. Když jsme se s manželem vzali, neměli jsme žádný nic. Já byt, dvě děti a on - přinesl opravdu jen "trochu peněz". Měla jsem děti, které studovaly a tak jsme začali jezdit jen po tuzemských dovolených. Také jsme začali v roce 1983 jezdit do lázní.

Od roku 1981 mělo být už jen líp. Když jsme se s manželem vzali, neměli jsme žádný nic. Já byt, dvě děti a on - přinesl opravdu jen "trochu peněz". Měla jsem děti, které studovaly a tak jsme začali jezdit jen po tuzemských dovolených. Také jsme začali v roce 1983 jezdit do lázní.

Nevím čím jsem si to zasloužila, ale v roce 1986 mi bylo umožněno cestovat do tehdejšího SSSR. Přihlásila jsem se jako zájemce o zájezd a světe div se, mohli jsme odcestovat s manželem na Jaltu. Bylo to sice v listopadu, ale to nám nevadilo, kdo by nebyl zvědavý, jestli je pravda všechno to, co do nás "hustili" celé roky. Bydleli jsme v hotelu Družba, který tenkrát stavěli Jugoslávci i naši, byl to opravdu nádherný hotel, výborné jídlo, na stole stále "něco na zub", čokoládové bonbony a každý večer, ale tajně, jsme dostávali na pokoj, kde byla i lednice, jeden Prazdroj na osobu! Manžel si liboval, já pivo nepiji, tak si dával sám. Protože tam však byli i Rusové, ti měli prohibici, tak jsme to pivo směli pít jen na pokoji. Ale ti Rusové a Rusky, co tam byli, kam my se na ně hrabali. To byly róby, paráda, asi jen ta lepší smetánka. Do města Jalty jsme jezdili jejich trolejbusem, kultura cestování tedy nic moc, ale šlo to. A v tom městě bylo všeho docela dost, oči nám přecházely hlavně z toho množství zlata! Také jsem si tam koupila zlaté náušnice! Ještě jsme si tenkrát odsud přivezli rádio, něco jako větší tranzistorák, ale hrálo to opravdu dlouho bez poruch, dále napařovací žehličku, která by snad žehlila a napařovala dodnes, kdyby tenkrát dceři při žehlení nespadla na zem. Žehlila ještě pak i slepená, ale po čase už z ní tekla voda. Jo a také jsme si koupili "zažigalku", tedy zapalovač na plyn, ale ten zapaloval hodně let, to u nás ty dnešní nic nevydrží! Oni měli tenkrát všechno takové mohutné, ale důkladné, musím přiznat, že to sloužilo opravdu dlouhé roky, všechno! No, já vím, dnes je jiná doba!

Ještě musím ale říct také ta negativa, která jsme asi neměli moc vidět. Jednou jedna známá omylem přejela jednu stanici trolejbusem a pak nám s vyvalenýma očima říkala: "Lidi, to jsem ještě neviděla, jeďte se tam podívat, to vám stojí zato! To je úroveň bydlení, oni tam žijí v nějakých chatrčích a ještě pod úrovní cesty", a byla to pravda.

Taková "babka" sešlá, šátek na hlavě, koukala směrem nahoru a kdoví, co si myslela. A kousek dál byl takový "parádní" krámek a před ním fronta, jako u nás dřív bývala třeba na banány. Pak jsme zjistili, že místní čekali, až jim dovezou pivo nebo i vodku, nevím, no měli prohibici a také velkou žízeň! Koukám, jak jsem se rozepsala, ale ještě i po letech je to všechno ve mně tak zakotvené, že to muselo ven.

Fotky také nemám, ale na netu na turistika.cz jsem našla fotky, jak si pamatuji tehdejší Jaltu.
To je pobřeží Černého moře v městečku Jalta. Náš hotel Družba byl chvíli cesty autobusem.
Takové podobné místo tam bylo už před 25 lety. Obchod se zlatem na rohu, ale tam to byla paráda!
A také toto Vlaštovčí hnízdo jsme viděli zblízka při plavbě lodí po moři.
Pokračování mého cestování příště.

A ZASE O PENĚZÍCH

30. července 2011 v 16:20 | já |  JEN TAK
Nechtěla jsem, ale musím. Včera mě zase vytočil náš "pan domácí"! Jak jsem viděla, že někdo zvonil na všechny zvonky, už jsem měla podezření, které se potvrdilo. Všichni jsme si šli dolů k paní pošťačce pro doporučené dopisy.

Já naivka jsem si původně myslela, že nám doporučeně posílají konečně ty přeplatky za loňský rok, ale "prd velebnosti", jak říká blogerka Maruška, byl to pravý opak.

Že se letos budou zvyšovat nájmy, s tím jsme všichni počítali, i když třeba ne s tak razantním zvýšením, ale už jsme se smířili. A teď? Bez rozdílu všem, ať měli za loňský rok přeplatek či nedoplatek, všem nám zvedli zálohy na vodné, teplo i teplou vodu. A to v průměru o 600 Kč!

Jen tak pro zajímavost, vím, že mi to není nic platné, jsem si udělala přehled, jaká je to letos "paráda"!

Loni jsme platili za tyto zálohy a nájemné měsíčně 4477 Kč. Pak nám zvedli nájem o 1223 Kč, ale přestali nám účtovat úhrady za vybavení bytu, prý to bylo nezákonné. Nebyla to velká částka, ale každá koruna se počítá. Po odečtu tedy této částky dělalo měsíčně zvýšení nájemného 1050 Kč, tedy celkem 5527 Kč. No a k tomu nám teď od 1.7. přičetli 640 Kč za ty zvýšené zálohy a rázem máme jen za nájem částku 6167 Kč, k tomu běžné inkaso a pak, co pak? My třeba ještě máme štěstí, že jsme na to dva, ale jsou tu i vdovy, kterým zbudou asi jen oči pro pláč.

My jsme měli za rok 2010 přeplatek 1180 Kč, který opravdu ještě nedorazil, ale rozdíl nájemného jsme museli vyrovnat ihned. Teď zvedli tedy všem a zase je budeme sponzorovat! Oni si ty peníze ukládají do různých fondů a pak z toho mají úroky. To je pravda, sami to říkali.

Ale teď, po tom razantním zvýšení nájemného hned na začátku roku se jim ty byty začaly vyprazdňovat. Sama se divím, kam se najednou všichni poděli, ale třeba v našem vchodě jsou momentálně a už dost dlouho 3 volné byty a podobně je to všude okolo. Tak někde přece musí nahnat ty chybějící peníze za nájem těch uvolněných bytů, ne?

A dovoláme se někde? Ne! Bohužel! Eventuální přeplatky nám budou muset zase vrátit, ale oni z nich budou mít ty úroky! Prý musí platit vyšší zálohy než vyberou od nás, ale můžeme jim věřit?

Je to spousta otázek a odpovědi žádné. Jen vztek a bezmoc. A nevidím to do budoucna růžově.

NĚKTERÉ REKLAMY BÝT MUSÍ

29. července 2011 v 16:17 | já |  TÉMA TÝDNE
Věřím, že na tohle téma bude hodně článků a že se také dost z nich bude zabývat reklamou, kterou si dovolím tvrdit nemá rád nikdo z nás, a to je reklama v televizi, hlavně uprostřed filmu, seriálu či čehokoliv jiného. Dokonce se už i u nás vkládají reklamy u sportovních utkání. Tak takových blbinek, to se chytíme hned. Ale já vím, my to nezměníme.

O tom já ale psát nechci. Chci říci, že některá reklama je opravdu nutná. Jak bychom se například dozvěděli o tom, kde můžeme co nakoupit, nemyslím teď konkretní výrobky, ale sortiment. Že se třeba tu a tam otevře nějaký nový obchod. Vždyť vlastně i my, blogeři, máme svou reklamu v podobě přehledu článků, které vychází na našem blogu v jeho administraci. . Jak jinak by se k nim dostali čtenáři, že? Určitě je takových a podobných případů hodně, ale co si já myslím, že je nejdůležitější a podstatné, jak moc všem těm reklamám podlehneme.

Já bych třeba tady a teď chtěla udělat takovou malou anti-reklamu. Právě po zkušenostech, kdy i já jsem "nalítla".

V našich místních novinách inzerují (což je vlastně také takový způsob reklamy, ne?) různí podnikatelé a obchodníci své nabídky. Podlehla jsem jedné takové a pořídila si do mé inkoustové tiskárny naplněnou starou moji kazetu. Ušetřila jsem cca 80 Kč a tisklo mi to asi stejně. Tedy ta černá náplň určitě. Barevně zas tak moc netisknu, tam jsem poznala rozdíl až po výměně.

Tady ale není hlavní ta kvalita tisku, i když pro někoho, kdo to potřebuje k práci ano, ale byl tady jiný a horší problém. Včera, když mi prodejce, který je vlastně prodávající technik řekl, že mi mohlo tu tiskárnu odrovnat toto plnění, tak jsem si řekla, co jsem to vlastně za trdlo, že jsem se nechala tak nachytat. Už jsem to sama tušila, protože jsem tu kazetu musela často čistit, ale tady mi to bylo potvrzeno člověkem, který tomu rozumí.

No a to je to, čím je vlastně reklama nejvíc nebezpečná. Vidina toho, že ušetřím, zničila jsem si vlastně tiskárnu a tím jsem prodělala a to dost.

Pro mne z toho plyne poučení, než do nějaké reklamy vletím po hlavě, tak se raději zeptám odborníka nebo se přesvědčím jinak.

Nakonec je to asi tak, jak už kdysi říkával můj tatínek: "Nejsme tak bohatí, abychom si kupovali levné věci". Ale teď už je pozdě bycha honiti, ale na druhou stranu - chybami se člověk stále učí, i když to někdy stojí zbytečné peníze.

TAK TO JSI JEŠTĚ NEVIDĚLA

29. července 2011 v 13:05 | já |  JEN TAK
Právě jsem se vrátila od kadeřnice, už jsem se na sebe sama nemohla koukat a zase jsme trošku pokecaly. Kdysi jsem chodila k její mamince a pak jsem přešla k dceři. Maminka kadeřnice Milušky je v mých letech, ona tedy zná i moje děti, protože bydlíme na stejné ulici a kadeřnictví a pedikúru mám úplně naproti.

A tuhle větu, tu Milušce řekl prý její tatínek po příjezdu ze Švýcarska. Nevím proč, to jsem se neptala, ale jezdí prý tam už víc jak 10 let a stala se mu tam taková nepříjemná věc. Zaskočilo mu maso v krku, nešlo to ven žádnou cestou, nemohl prý nic sníst ani vypít, všechno zvracel. Zákonitě tedy skončil v nemocnici.

Tam se ho doktor zeptal, jestli umí nějakou cizí řeč. Prý přesto, že se tam jakž takž domluví, na rozhovor s doktorem si netroufal, tak řekl, že ne. To prý není problém. Doktor odešel a za chvíli přišel lékař, který se mu představil, byl to český lékař a řekl, že bude jeho ošetřující. Po chvíli přišel zdravotní bratr - sestry prý tam neměli - a ten se také představil, Čech to nebyl, ale řekl, že česky umí dost dobře a bude mu k ruce.

Pak mu přinesli na velkém tácu na výběr jestli chce kávu, mléko, čaj - asi 20 druhů, dále pak tmavé pečivo, světlé pečivo croisany slané i sladké, no výběr všeho.

Dále mu řekli, aby zjistili, kde to sousto má a jak to vypadá, že mu udělají fibroskopii i kolonoskopii. Nemohl polknout ani vodu, proto dostal strach, okamžitě mu vyletěl cukr na 11, zvedl se mu tlak, ale pak ho uklidnili, že mu vše udělají pod narkózou. Za 15 minut prý se probral a bylo mu řečeno, že má vše hotovo. Říkal si, že to snad není ani možné, ale bylo to tak.

Postele tam měli polohovací, ale ne jen jako, ale opravdu. To všechno prý tam bylo tak perfektní, nejen služby, lékaři, chování všech, neuvěřitelné. Dokonce mu dali domů i glukometr. A ještě musím podotknout, že neplatil ani korunu.

Domů se prý vraceli asi v sobotu a v pondělí našel ve své poštovní schránce obálku (bez známky i poštovního razítka), ve které byla všechna jeho tamější vyšetření včetně rentgenů.

Co k tomu dodat? Šel mi mráz po zádech, když jsem to slyšela. Něco takového si u nás nedovedu vůbec představit. Je to jako scifi. Co vy na to? Já tedy "čumím".

CO NÁM JEŠTĚ LETOS ODEJDE?

28. července 2011 v 13:08 | já |  JEN TAK
Poslední dobou si tak říkám, když nějaký člověk neudrží korunu, nebo-li nedokáže si něco ušetřit na horší časy, co si počne v případě, když mu postupně odchází domácí pomocníci, event. i věci pro krácení dlouhé chvíle.

Já už se letos bojím, co nás ještě čeká, abychom museli koupit. Na dovolenou si většina z nás šetří i ušetří, také na nějaké drobnosti pro naše děti či vnoučátka, ale musíme počítat i dál.

Hned začátkem roku si musel manžel pořídit nové naslouchátko, protože to staré měl už 6 let, nebylo to už tak funkční a po pěti letech prý má nárok. To je sice hezké, ale vždy něco musí doplácet. Tedy v únoru to bylo něco přes 4 tisíce Kč na tohoto důležitého pomocníka pro manžela.

Krátce na to byl už nepoužitelný koberec v chodbě, odporoučel se můj kulmofén a naše jak říkáme "šůrovadlo", se kterým denně vysáváme naše koberce. Ono se řekne maličkosti, ale dohromady to ty dva tisíce hodilo.

Mezitím nám zvedli hezky svižně nájem, něco jsme museli doplatit, co nestačili včas zahrnout do inkasa, ale přeplatek vyúčtování za rok 2010 dosud nemáme.

Když jsem byla v nemocnici, nadobro mi odešel můj zlatý mobílek a bez něj to už dnes vůbec nejde, tak ihned musel být nový, to je samozřejmé. Nebyl drahý, stál "jen" 2 tis. Kč, ale i to jsou peníze.

No a včera další malér. Objednávala jsem si on-line kratší dovolenou v Praze, až potud vše OK, ale když mi přišla potvrzená rezervace, kterou jsem si měla vytisknout, abych ji pak mohla v hotelu předložit, tak to přišlo. Tiskárna mlčela, ani ťuk. Už předtím mi neskenovala, nekopírovala, ale tiskla. Chystala jsem se jí dát do opravy, už jsem pověřila syna, aby se zeptal "svého" opraváře, ale za prvé to trvalo nějak dlouho a za druhé bylo od včerejška jasno.

Sama jsem se vypravila do prodejny, kde jsem před 3 roky koupila celý PC včetně tiskárny, vzala si sebou fakturu, aby pan prodavač věděl, o jakou jde a zeptala se co a jak. Jemu bylo hned jasno. Oprava by se nevyplatila, učinil mi nějaké nabídky, JÁ sama si vybrala, zamluvila a pak se teprve šla domů domluvit s manželem. V prodejně jsou tak hodní, že mi tiskárnu hned dnes přivezou, instalují a tu starou odvezou k recyklaci. No není to super? Já nevím, proč já se vždycky tak divím, když něco funguje jak má. Ještě jsem ptala, co mne to bude stát a odpověď? NIC. Je to služba zákazníkům.

Tak jen houšť a větší kapky, jak se říká, to se mi líbí. Jo a ta tiskárna je multifunkční, jako ta stará a funguje i bez připojení, tedy pokud mám Wi-Fi, a stála 1500 Kč.

Držte mi palečky, myslím, že letos už to stačilo. Snad příští rok tu ještě budeme, tak něco příště, PROSÍM!

TAK TO JSEM TEDY PROŠVIHLA

27. července 2011 v 14:30 | já |  JEN TAK
Takovou dobu si říkám, abych na to nezapomněla a co myslíte? Úplně se mi vykouřilo z hlavy pro mne docela důležité datum.

Dne 9. 7. 2008 jsem si totiž založila blog.

Už to tedy je víc jak 3 roky a to jsem si říkala, jak to výročí oslavím. A nic. Původně jsem začala psát hlavně pro svou rodinu, o rodině a jen tak občas. Psávala totiž na svém blogu moje vnučka, mně se to líbilo, vždy mne psaní bavilo, tak jsem si řekla, proč to nezkusit.

Ze začátku to bylo psaní jen tak občas, je to vidět, jak se počty mých článku zvyšovaly rok od roku. Od toho 9.7.2008 do konce roku jsem napsala "jen" 26 článků. Začala jsem psát ságu našeho rodu, vyhledávala fotky, skenovala je, tak mi ta příprava déle trvala.

Po dokončení ságy, kde jsem věnovala všem členům nejbližší rodiny, každému článek s fotkama, pak jsem začala psát MOJE VZPOMÍNKY. Vlastně od doby, kam mi sahá paměť, tedy ty první vzpomínky byly sporadické. Skončila jsem v listopadu 2010.

V těch začátcích jsem měla opravdu čtenáře jen z okruhu té nejbližší rodiny a občas se někdo omylem zatoulal. Jednu čtenářku jsem ale měla pravidelnou. Byla to slečna ve věku mé vnučky, moc hezky mi psala komentáře a vždy se vracela. Teď už nemá čas, studuje, ale občas se kontaktujeme přes FB.

Dokončím-li tedy moji statistiku psaní, tak v roce 2009 jsem napsala již 110 článků, v roce 2010 to bylo 147 článků a v roce 2011 dosud 194, celkem jsem se za ty cca 3 roky vypovídala ve 477 článcích.

Větší návštěvnost jsem získala až přijetím do Autorského klubu v květnu 2009. Tam už jsem tedy členem víc jak 2 roky a díky mé větší publicitě jsem získala tady na blogu spoustu kamarádek, se kterými se navštěvujeme pravidelně a jsem za ně moc vděčná a ráda, že vás všechny mám, moje milá blogerská rodino!

Tak ať tedy dál vzkvétá naše blogerské přátelství a všem hodně zdraví a úspěchů! Vaše Ježurka.


NOVÁ OKNA – ano

26. července 2011 v 21:39 | já |  JEN TAK
Chci podat jedno hlášení, které jsem slíbila. Ve svém článku ze dne 24.5.2011 nazvaném SMLOUVY PRO OBYČEJNÉ SMRTELNÍKY jsem psala o tom, jak moje sousedka zaplatila předem za výměnu oken ve své chaloupce 100 tisíc Kč. Tedy celou částku. Přiznám se, že i já jsem měla strach, jak to dopadne, ostatně jako všichni z vás, kteří jste tento článek četli. Byla zde i obava, že nemusí být práce provedena tak precizně, jak by si majitelé představovali a potom by bylo horší asi uplatňovat nějaké sankce.

Hurá! Dopadlo to výborně! Volala mi sousedka z chalupy, okna jsou vyměněna, práce je provedena precizně, na firmu pěla sousedka jen samou chválu. Tak je ráda nejen ona, ale i já a jistě i všichni ostatní, kteří pochybovali. A takové zprávy mám ráda. Vím, že by to mělo být normální a dřív bychom se tomu ani tak nedivili, ale v dnešní době jsme spíše překvapeni tím, že je práce odvedena v takovém čase a kvalitě, jak je uvedeno ve smlouvě. To je tedy na pochvalu.

No, uvidíme, jestli takovou pochvalu dostanou i pracovníci, kteří mají měnit okna u nás. Naše firma slíbila, že po podpisu toho velkého zvýšení nájmu nám konečně téměř po 50 letech okna vymění a vypadá to také, že hodlají své slovo dodržet. Už se začalo v různých částech města v červnu a u nás v domě jsme ráno našli vývěsku, že se i u nás budou měnit okna. A to mě tedy podržte, už v pondělí 8.8. Jen jsem zvědavá, jak to s manželem zvládneme. Už jsem ale upozornila syna i dceru, že pokud budeme potřebovat pomoct, tak se nebudu stydět a povolám je.

Chtěli jsme si ještě na týden vyrazit v té době na dovolenou do Prahy, ale když budou okna, nedá se nic dělat. Dodatečně jsem zjistila, že stejně v "našem" hotelu nemají volno, tak to budeme muset zkusit později. Aspoň si to v klidu dám do pořádku.

Nakonec mi to nedá, abych vám nenapsala něco pro zasmání, co se mi stalo včera v čekárně u lékaře.

Vedle mne si sedla paní, která hned začala povídat. A o čem jiném čekárně lékaře, než o zdravotních problémech, že? Vyprávěla o tom, jak se cítí, že je to někdy horší a někdy lepší, že se někdy cítí hrozně jako na 70 let. "Tak vám děkuji", říkám jí a směji se, "to jsem já". Hned začala říkat, že by mě tolik nehádala :-) ať se nezlobím a dodala: "Ježkovo voči". A to byla zase trefa! Nakonec se smála skoro celá čekárna.

TAKOVÝ ZCELA OBYČEJNÝ DEN

25. července 2011 v 17:19 | já |  JEN TAK
Dnes ráno mě manžel budil už v 6,30 hod., prý je vyspaný a bude vstávat. No, že bych z toho měla radost, to ne, ještě se mi nechtělo, ale protože znám svého muže jako své boty, raději jsem vstala.

Měl totiž dnes před sebou dvě kontroly u lékařů a to on nikdy nemůže dospat. Ne, že by se tak těšil, opak je pravdou. Má strach, jak to dopadne.

Hned ráno jsem mu musela měřit glukometrem hladinu cukru, pak se musel najíst a dvě hodiny po jídle šel na kontrolu na internu. To je tzv. malá kontrola, při které mu ještě zkontrolují EKG, tlak a váhu. Pokud je vše "v normě", tak si to jen paní doktorka prohlédne bez něj a jde domů.

Měl po ránu vyšší cukr než posledně, tak už byl trošku rozhozený, ale tragické to nebylo. Protože všechny tyto úkony, jako měření cukru i měření tlaku je na mně, tak jsem manželovi dala za úkol, aby požádal sestru, jestli by mu vyměnila jehlu na tu domácí kontrolu. Nějak mi to nešlo, bála jsem se, abych to nezničila. Dala jsem mu sebou i tu náhradní jehlu.

Ovšem ještě předtím šel manžel na kontrolu na ortopedii, má velké problémy s kolenními klouby, už tak "šmajdá", jak uhýbá té bolesti, že ho začínají bolet i kyčle. Pan doktor už injekcí dal dost, dostal do ruky kartičku s adresou a letáček, aby si léky objednal přes internet. A je to! Jak jsme se dočetli, tak jedna krabička na 2 měsíce užívání stojí 800 Kč + 89 Kč poštovné! Zamítnuto! Ne mnou, ale manželem, že mu už stejně nic nepomůže! Kolenní menisky má vykuchané už víc jak 50 let, má v koleni artrózu III. stupně a někteří doktoři se diví, že ještě chodí. Tak si myslím, že už ho tam jen tak neuvidí, prý má přijít po dobrání těch léků, no to je to naše zdravotnictví, bohužel.

Pak tedy šel na internu a já mezitím pro změnu také na ortopedii, na kontrolu toho mého ramene po výkonu v nemocnici. Je to lepší a lepší, já vím, že musím vydržet a cvičit a cvičit a ...., napsali mi do propouštěcí zprávy, že mám cvičit s dopomocí, ale kdo mi tu dopomoc dá, to už ne. Rehabilitaci mi nenapsali, tak jsem ji dostala teď. Nedá se nic dělat, poslouchat se musí a vím to už z doby té samé nemoci té druhé ruky.

Měla jsem dnes zpoždění, bylo tam narváno, takže nějaké objednání na čas nerozhodovalo. Manžel byl už doma a tak se ptám, jestli mu sestřička vyměnila tu jehlu. Ach jo, co myslíte, že vyřídil? Přinesl mi tři balení nových jehel a ta stará zůstala na svém místě. No nic, budu si tam muset zajít sama to vyřídit, jinak to nevidím.

Ono mu (myslím samozřejmě manžela) to dneska vůbec všechno nějak šlo pozpátku nebo "pěšinkama", nevím. Třikrát se mne ptá na jednu a tu samou věc, byl nerozhodný a nějaký "ufuněný", ale je prý vše v normě. Tak mu zkusím věřit.

Tak jsem si zase "vylila" srdíčko a hned je mi líp. Dnes mám totiž volání do mé sítě zdarma a víte, že se skoro nikam nemohu dovolat? Neberou mi to. Nikdo. Tak jsem se vykecala tady.

MŮJ ZAČÁTEK

24. července 2011 v 17:19 | já |  TÉMA TÝDNE
Chci-li psát o mém začátku tady, na severu Čech, musím se vrátit hodně zpátky. Až do šedesátých let minulého století. Jé, už tohle zní tak hrozně, jako by někdo vstal z mrtvých, ale tenkrát jsem se vznášela v oblacích. Byla jsem totiž zamilovaná až po uši, byl to můj první.....

Ano, je to tak. V těchto letech se u nás na Moravě děvčata vdávala na dnešní poměry hodně brzy. Ta, která se do dvaceti nevdala, tam už se spekulovalo o tom, kde to má jaký zádrhel.

Bylo mi tenkrát 19 let, chodila jsem už rok s jedním klukem, kterého jsem už poznala jako vojáka, tudíž jsme se moc neužili a navíc mezi námi stále ještě nebyl žádný fyzický kontakt, no, proč to neříct - neměli jsme ještě sex.

V té době jsem poznala mého prvního muže, který nebyl ani hezčí, ani lepší, ale zkrátka mě "ukecal". Vojákovi jsem napsala, že se s ním rozcházím, protože mám jiného a bylo to. Kdybych tenkrát věděla, jak mne to bude později mrzet, ale to s růžovými brýlemi mladý člověk nevidí.

Zkrátka ve 20 letech jsem se vdala, za tři měsíce po svatbě jsem otěhotněla, z čehož jsem měla velikou radost, ale byl problém. Byty žádné, u nás místo nebylo, byly jsme 3 děti, já byla nejstarší a byt byl jen 1 : 2. Po svatbě jsme se přestěhovali do jedné místnosti u rodičů manžela v jejich domečku, ale nejen, že by to bylo pro nás tři pak malé, ale nedělalo to dobrotu. Jeho maminka by se rozdala, udělala pro nás cokoliv, ale byl to generál a my si chtěli dělat všechno po svém.

Manžel rozhodl, i když beze mne. Já byla postavena před hotovou věc. "Budeme se stěhovat, mám práci i byt, ale ..." to bylo to ale. Byt byl velký 1 : 3, nový, ale až tady na severu Čech. Z jižní Moravy trochu z ruky, maminka z toho byla hotová, ale ta vidina, že budeme sami....

Syn se narodil 30. 3. a manžel nastupoval na nové místo na druhém konci republiky již 1. 4. Než odjel, ještě nás stačil jednou navštívit v porodnici. Mohli jsme si tenkrát jen psát a mně bylo ták smutno. Byla jsem totiž v porodnici pět týdnů, ne kvůli synovi, ale já měla zdravotní problémy.

Po návratu domů to pak dlouho netrvalo, jeden známý jel služebně do Sokolova náklaďákem, vzal to trochu oklikou, tak nám do nového bytu, který manžel dostal hned za měsíc, vzal všechny naše věci. No, všechny, vlastně to byl jen starý šicí stroj od maminky a dětská postýlka. A ještě nějaké to oblečení, povlečení a takové drobnosti. Jinak nic. Já měla našetřeno jen pár peněz, manžel prodal ložnici, kterou měl ještě jako svobodný, žádné peníze jsme od našich rodičů dostat nemohli, protože žádné zkrátka neměli.

A to byl tedy vlastně můj nový ZAČÁTEK. Přivezl nás osobním autem manželův zdejší kolega, měli jsme byt, kam jsme si koupili do kuchyně stůl a dvě židle, v ložnici jsme měli z ubytovny podniku, kam muž nastoupil vypůjčené dvě kovové postele a dvě skříně. To byl celý náš majetek. Chtěli jsme si tenkrát vzít novomanželskou půjčku na zařízení, abychom to přidali k tomu málu, co jsme měli našetřeno, ale museli jsme od června, kdy jsem sem přijela, čekat až na 4. čtvrtletí. Bylo vyčerpáno.

Věříte ale, že nám nic moc nechybělo? V říjnu jsme dostali 3,600 Kč půjčku, přidali to něco málo z našich peněz a nakoupili nábytek tak, aby nám to vyšlo, ne takový, který bychom chtěli. Jinak to nešlo. Ale byla jsem tu bez další rodiny, bez rodičů, sourozenců, kamarádů.....

Tak to byl můj začátek tady, kde dosud bydlím. Že už s jiným manželem, to už by bylo povídání o něčem jiném.


ČARODĚJ

24. července 2011 v 11:49 | já |  JEN TAK
Slíbila jsem v popisování dovolené, že napíši zvlášť článek o masérovi, kterému všichni říkají čaroděj. A že čarovat opravdu umí, o tom nás přesvědčil už jednou.

Byli jsme u něj tenkrát, když jsem měla "pochroumané" to levé rameno a on mi tenkrát hodně pomohl, že jsem hned po masáži měla větší rozsah pohybu než předtím. Objednává nás paní recepční z našeho hotelu, ale ten Pan masér už je tak "profláknutý", že je dlouho dopředu zadaný. Zkoušeli jsme se objednat hned v sobotu po příjezdu, ale přišli jsme na řadu až v úterý.

Masér funguje už totiž i 3 dny v týdnu v Praze a má objednávky na 3 měsíce dopředu. Dělá prý od rána do večera, k tomu sedm dní v týdnu. Opravdu se snaží vyhovět všem, je moc milý, ochotný a není to žádnej náfuka. Absolvoval všechny masérské kurzy, které existují a je to vidět.

Nechtěli jsme masírovat celé tělo, to nám dělal naposledy, nemohu říct, že by to nebylo příjemné, ale ruce a nohy, to nemusím a masáž bederní páteře mi nedělá moc dobře. On se vždy zeptá na potíže a co chceme masírovat a "jede". Měla jsem zablokovanou i hrudní páteř, tu mi odblokoval a říkal, že krční nedělá, protože se to nemá. Tak to už vím teď také, ale než jsem to vzala na vědomí, tak mi tady u nás jeden pan rehabilitační doktor napravoval ostošest.

Tak jsem si poručila krční páteř a to pravé rameno. Lidi, co on se mnou prováděl, tak to bylo něco. Přitom mě stále mazal nějakými olejíčky a mastičkami, měl tam i puštěnou muziku, takovou decentní, i když ne pravou relaxační, nabízel manželovi i pohoštění jako např. pivo, kávu nebo prý i frťana. Masáž krční páteře byla moc příjemná, dělalo mi to dobře a vydržela bych tam klidně dvakrát tak dlouho. Když se mi soustředil na tu ruku, tak to sice někdy bolelo, ale to prý musí, říkal. Ihned po masáži jsem si vzadu za zády spojila ruce, což mi předtím nešlo.

Manžel si ho taky pochvaloval, má také stále potíže s krční páteří, tak se mu aspoň na chvíli ulevilo bez obstřiků a léků, jako mně.

Pan masér říkal, že by nás vyléčil, kdybychom k němu mohli docházet delší dobu, že by nás dal "dohromady". Druhý den za ním měl přijet herec z Prahy - pan Vízner, který se prý ubytuje na tři dny ve Františkových Lázních, aby ho doléčil. Škoda, že takový nějaký čaroděj není i někde tady!

Omlouvám se, že jsem v předchozích článcích nepředložila fotku Frantíka. Nějak jsem to asi pokopala, protože jsem u něj zkoušela vyfotit manžela a ve foťáku nic. Ještě, že si na to zatím nevzpomněl. Tak jsem vám vyfotila aspoň toho, co máme už delší dobu z Františkových Lázní doma.


KRÁTKÁ, ALE STAČILA - 2. část

23. července 2011 v 16:31 | já |  JEN TAK
Znovu se tedy vracím k naší krátké dovolené. Moje povídání jsem posledně skončila nedělí, která byla celkem klidná.

Hned v pondělí ráno jsme se po snídani vydali s manželem do ateliéru Konica, kam nás doporučila naše paní recepční. Prý jsou tam ochotní pomoci přesto, že je to fotoateliér. Totéž nám také poradila naše oblíbená paní vedoucí z restaurace, kam jsme denně chodili na oběd.

Všichni měli pravdu. Paní v ateliéru byla opravdu ochotná, ihned nám fotoaparát otevřela, doporučila lepší baterie, vyměnila, a bylo po problému. Díky, že i dnes se najdou slušní a ochotní lidé. Ihned, jak jsme vyšli z obchodu, tak jsem na zkoušku vyfotila místní kostelík.

No a nebylo ten den sice tak hezky jako v sobotu, ale vypravili jsme se zase do bazénu, do zdejšího aqua fóra, kde jsme se nechali masírovat proudy vody, ale jenom uvnitř. Ve venkovním bazénu tento den nebyli ani otužilci. Svítilo sluníčko, ale honily se mraky, tak jsem si sebou vzala pro jistotu deštník. Při příchodu ani odchodu z bazénu už žádné problémy nebyly, už jsme byli staří mazáci, ale až jsme odcházeli tak jsem zjistila, že jsem ho zapomněla ve skříňce. Naštěstí ji zatím nikdo nezabral, tak byl na svém místě.

Každý den jsme také chodili na kávu. Normálně doma mívám dvě denně, ale tam mi stačila jedna. I tak se mi to zdálo drahé. Jeden "turek" s malou smetankou = 26 Kč, bez smetanky 21 Kč. Tak to je síla, ne? Aspoň si to myslím, normálně si kávu dávám jenom doma. A takhle jsme sedávali venku.

Po Frant. Lázních jezdí také taková krásná mašinka, jmenuje se FRANKOVLÁČEK, ale vždy, když jsem ho viděla jet, buďto jsem neměla foťák, nebo jsem to zkrátka nestihla. Ale kousek vám tady aspoň ukážu. Je tam víc vidět můj manžel, než ten vláček, ale bylo to u té kávy.
Tak jako jsme chodili do "naší kavárny", kterou známe už z návštěv loni a předloni, tak jsme také zůstali věrni "naší" restauraci. Je tam taková moc hodná paní vedoucí, která je schopna vám splnit téměř jakékoli přání. Vždy jsme jen naznačili, co bychom si dali, doporučila, přinesla, jídlo výborné, i když ... na stálé stravování by to pro nás nebylo. Já si dávala pravidelně poloviční neboli dětskou porci a spolu s manželem vodu. Jednou si dal pivo a já tonika. To jsme se rozšoupli a už to bylo 320 Kč! Na večeře jsme si taky moc nedopřávali, jen něco lehkého a já zase polovic, ale ono je to dnes všechno tak drahé! Za šopský salát jsme dali 120 Kč, tedy oba. A to toho zase tolik nebylo. Mohu říct, že jsme si za celou tu dobu šesti dnů dali jen jednou každý 2 dcl vína, manžel měl 2 x pivo, denně jsme měli 1 x kávu, jednou jsme si dali i zákusek, pak jsme byli 3 x na zmrzlině, ale jen jeden kopeček a řekli byste, že jsme utratili za tohle minimum včetně jídla, snídaně byly v ceně, celkem téměř čtyři tisíce?

No, hlavní je, že jsme byli spokojení. Vyfotila jsem pro vás také interiér té "naší" restaurace včetně paní vedoucí. Tak se pokochejte, bylo tam opravdu krásně.



Tak jsme se dostali až k úterku. Šli jsme se trochu projít, jako ostatně každý den a na konci kolonády v takovém parčíku tam denně měnili datum květinami. Takhle to vypadalo.
Kousek od našeho hotelu byl další park, kde také byly krásné fontánky.
A abyste viděli, jaký krásný výhled z našeho apartmánu jsme měli, tak jsem to vyfotila ze všech stran. Doleva, doprava a dopředu.


Tento den, tedy úterý, to jsme měli objednanou masáž hned vedle v Lázeňském domě Erika. Tam je tak šikovný a moc vytížený masér, kterému se říká čaroděj. Ale ten si zaslouží samostatný článek.

Odpoledne jsem si při procházce všimla, jak manželovi slzí oči (to nebylo kvůli mně - opravdu), má je červené jak králík, tak jsme zašli do lékárny. Paní nám doporučila kapky, které jsme začali ihned aplikovat a věřte nebo nevěřte manžel přestal i smrkat!

A byla středa. "Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný" , řekl jeden herec ve filmu a toto byl přesně ten den. Ještě se mi vybavila jedna hláška, poněkud drsnější, ale přesně odpovídající stavu. "A chčie a chčie a ...."

Přesně tak. Pršelo celý den. Navíc manželovi nebylo dobře. Bolelo ho něco v břiše, mohli jsme se jen dohadovat, co to je, neměl hlad, neměl na nic chuť a ležel a ležel a .... Ale na oběd jsme vyrazili s deštníky, manžel si dal jen polévku - hovězí vývar, já dětskou porci brambor a kousek přírodního dušeného kuřecího prsíčka a zase jsme šli domů. Manžel si znovu lehl a vlastně tak proležel celý den, ani se pomalu nedíval na zprávy a to už je co říct.

Kdybychom bývali mohli, tak bychom už odjeli ten den domů. Ale vydrželi jsme a druhý den ráno nás zase vzbudilo sluníčko, bylo docela teplo. Ale když jsme po poledni přijeli do Mostu, bylo po iluzi. Tady pršelo, foukal studený vítr, no, počasí neporučíme, ale měli jsme tu syna, který nás odvezl zase domů.

Tak si říkám, že v pravý čas.
Ještě jsme se otočili za "naším" hotelem před odchodem na vlak. Je hezký ze všech stran, že?


KRÁTKÁ, ALE STAČILA

22. července 2011 v 13:34 | já |  JEN TAK
Je počasí, že by psa nevyhnal, tedy aspoň tady u nás, ale jsou na tom lidé daleko hůř. My jsme se s manželem včera vrátili z naší krátké dovolené ve Františkových Lázních.

Úplně nejkrásnější den byla sobota, to jsme tam přijeli. Jeli jsme z Mostu, kam nás ráno odvezla dcera a pokračovali do Chebu. Tam jsme to měli jen coby kamenem dohodil vláčkem do Fr. Lázní. Jen jsme sedli do vlaku, ihned jsme viděli, že přichází průvodčí a manžel nemohl najít jízdenky. Hledal všude, v peněžence, ve své příruční taštičce, potom jsem hledala já, ale jízdenky nikde. Už jsme se smířili s tím, že si ve vlaku koupíme jiné, co se dá dělat a vtom - hurá! Přece jen byla ještě jedna přihrádka, kterou manžel přehlédl. Však se mu také kouřiloo z hlavy, než je našel. První zmatky jsme tedy zažehnali.


Tak toto je ten "náš" hotel. Vypadá hezky už zvenku, že? Dali jsme si do recepce tašku a vydali se na kolonádu, dát si někde kávu a pak oběd.

Tato velmi sympatická, příjemná a hodná paní, to je paní Mazancová, která s manželem tento hotel vlastní a vede. Nechtěla se fotit, ale já jsem to zmáčkla a takhle to dopadlo.

Dostali jsme klíče od pokoje a protože bylo krásně, ihned jsme prchali do AQUA FÓRA, kde bylo pochopitelně narváno. Nejdříve jsme uvnitř nemohli najít sprchu, pak cestu ven. Pobyli jsme ve vnitřním bazénu, pak jsme se přemístili do venkovního a užívali jsme si různých vodních proudů. Nejvíce tam ovšem řádily děti, aby ne, bylo krásně a mají prázdniny!

Vy, kteří znáte, jak to v těchto zařízeních chodí tak víte, že dostanete na ruku takové "jako" hodinky a s nimi tam fungujete. Při odchodu jsme je měli zasunout do zařízení, které nás pak pustí ven. Ale mně to nešlo, "hodinky" zůstaly viset někde uprostřed, tak jsem je popostrčila manželovými a prošla. To už ale neprošel manžel. Musela jsem za recepční, ale ta se také trochu zapotila, než ho "pustila" ven. Takže po tom ranním incidentu s jízdenkami byl tady další v bazénu.

Nemělo být ale toho dne všem trapasům konec. Večer jsme si šli sednout na vínko na zahrádku toho našeho hotelu a já požádala paní servírku, jestli nás spolu s manželem vyfotí. Byla ochotná, vyfotila a tak já si chtěla na oplátku zase vyfotit ji. Bohužel. Fotoaparát mi říkal: "Vybitá baterie." byla sobota večer, já jsem ještě ani neviděla, kudy se tam ty baterie dávají a jestli je vůbec po víkendu někde seženeme.

Další den byla neděle, katastrofy se nás ten den vyhnuly, tak jsme si chodili jen po vycházkách a dostali jsme tip, kde by nám s tím foťákem mohli pomoci.

Tohle jsou všechno fotky, pořízené na té krásné kolonádě.



Další fotky a povídání příště.

JÁ A DUCHOVÉ

15. července 2011 v 13:20 | já |  TÉMA TÝDNE
Přemýšlela jsem o tom, jestli i na tohle téma bych měla co říct. Něco mne napadlo.

Jak je o mně již známo, narodila jsem se v Brně a na Moravě jsem také chodila do školy. Je všeobecně známo, že je tam daleko víc věřících lidí než tady na severu Čech a tak asi proto jsme měli (bylo to začátkem 50. let) na základní škole povinné náboženství. Také si pamatuji, že jediná dvojka, bohužel, kterou jsem tenkrát hned ve 2. třídě měla na vysvědčení, byla z náboženství. Nevěděla jsem tenkrát, že BŮH je ve třech osobách : BŮH OTEC, BŮH SYN A BŮH DUCH SVATÝ. Od té doby jsem to nezapomněla.

Pak si také vybavuji několik filmů na toto téma, z nichž se mi jeden líbil nejvíce. Hrál v něm Patrick Swayze a vždy mě dokáže rozplakat. Jmenuje se DUCH.
Ilustrační foto staženo z internetu.

No, napadlo mě ještě jedno téma - vypouštění "duchů", ale o tom se raději zmiňovat nebudu, že?

Co se týče mé osoby, na nějaké seance, kde se vyvolávají duchové nevěřím, nikdy jsem se toho nezúčastnila, ale kolikrát mě napadlo, že bych se ráda spojila s někým ze záhrobí, s někým, kdo mi chybí a kterého jsem milovala a ztratila moc brzy nebo bez rozloučení.

Myslím, že by to bylo hezké, ale bohužel. Zatím si mohu s těmito lidmi občas povídat jen ve snech, ale nebývá to často, ale bývají to hezké sny, někdy ještě z dřívější doby, ale někdy jako jsou tyto osoby zasazeny do dnešní doby, jako by žili stále. Ale nejsou to duchové, ale skuteční, hmotní lidé tak, jak si je pamatuji.

Tak a teď si jdu teprve počíst, jestli se vůbec někdo s nějakým duchem třeba na seanci někdy setkal.

JEN NIKOMU NERUČIT!

13. července 2011 v 17:10 | já |  JEN TAK
Dnes jsem potkala jednu kamarádku, kterou jsem už dlouho neviděla. A vyslechla jsem si opravdu jeden moc smutný příběh.

Kamarádka má dceru, která má dvě děti, je na ně sama. Manžel jí tragicky zahynul a do jara za něj platila půjčku, z které nic neměla (vzal si ji sám tajně). Tedy měla jen placení navíc ještě s dost "mastnými" úroky.

Dlouhou dobu říkala, že nechce žádného chlapa ani vidět a opravdu byla roky sama. Ale příroda si občas taky "zamane", tak se dcera té kamarádky, říkejme jí Petra, zamilovala. Partner jí měl rád, byl hodný i na její děti, ale přece měl tento vztah dost velké problémy. Tím byl alkohol. Petra si zpočátku myslela, že jejího milého láska změní, tak mu dovolila po jeho úpěnlivých prosbách, aby se k nim nastěhoval.

Ze začátku to jakž takž šlo, pivo měl rád, ale dal si ho doma, když šel někdy do hospody, tak bral Petru sebou, nebo šel-li sám, opravdu se vracel brzy a celkem fit.

Měli totiž dohodu. Přijde-li někdy domů opilý, zase půjde, odkud přišel. No, správně tušíte to, co tušila i moje kamarádka. Jak má někdo tak moc rád alkohol, ani láska ho nezmění. Navíc byl stále svobodný, tudíž si vždy mohl dělat co chtěl a těžko se to ve čtyřiceti mění.

O tom, že měl Petru rád svědčí na druhou stranu to, že si ji chtěl vzít, několikrát ji žádal o ruku, ale ona měla stále tu podmínku, kterou brzy porušil po prvé, pak po druhé, to už měl výstrahu. Když se tedy opil do třetice, tak napřed zavolal, jestli se má vracet domů. Bohužel, vrátil se, ale jen pro své věci a zase zpátky šup k mamince.

Ještě bych měla zmínit, že celá jejich rodina - tedy on a jeho máma, byli zadlužení až hrůza! Říkal však, že to všechno zvládne. Jednou prý si zase vzal další půjčku na zaplacení té předchozí a protože neměl na to ten správný svůj účet v bance (no v dnešní době docela zvláštní), tak požádal Petru, jestli by ty peníze nemohl použít její účet. Zašli za jakousi paní do banky, ta říkala, že to není ručení, jen souhlas s tím, že mohou použít ten její účet. A ona, duše nevinná a nepoučená, podepsala.

Jak jsem psala, rozešli se. Zhrzený milý se snažil Petru ještě mnohokrát přesvědčit, jak ji miluje, ať mu to odpustí, ale tak už se zařekla, že ne. Už mu prostě nevěřila a není se čemu divit.

Je to už dva roky, co se rozešli a před měsícem přišel Petře dopis z banky, že ručí za dost velkou půjčku, klient ji nesplácí, tak jí bude provedena exekuce. No není to na mrtvici? Okamžitě se s ním telefonicky spojila a on ji ubezpečil, ať se nebojí ničeho, že jí v tom přece nenechá.

A nechal. Minulý týden jí zablokovala banka účet a uvalila exekuci. Bývalý milý už ani nezvedá telefon, ani neodpovídá na SMS zprávy a banka chce na Petře prý "aspoň" něco, tak 200 tisíc, pak by jí (?!) odpustili nějaké penále.

Sami žijí tak tak, rodiče jsou nemajetní a co teď? Babo raď! Proto se nedivím kamarádce, že je na odpis.

Tedy v dnešní době se už pomalu nedivím ničemu, ale PROČ probůh neútočí hlavně na dlužníka a vyhrožují slušné osobě, která je nervově vyřízená. Prý je jako ručitel. Tenkrát jí to bylo ale řečeno jinak. Můžete dnes někomu věřit? Asi málokomu a proto NIKOMU NIC NEPODEPISUJTE, ani snad přání k narozeninám.



NENÍ HOTEL JAKO HOTEL

12. července 2011 v 17:14 | já |  JEN TAK
Včera jsem popisovala týden dovolené, správně bowlingové dovolené, když byl syn s rodinou na turnaji v Olomouci.

Ještě před tím, než dojeli do Olomouce, tak si zajeli zahrát bowling do blízké ciziny, na Slovensko do Bratislavy. Už jsem se také na mém blogu zmiňovala o tom, že vnuk už párkrát vyhrál poukázky od jedné nejmenované cestovní kanceláře, která sponzoruje jednu tuto soutěž. Většinou to byly poukázky v hodnotě 5 tisíc Kč. Tyto může použíti sice celá rodina, ale jen tam, kde tato cestovka nabízí své služby. No a v Bratislavě to byly pouze 2 hotely a jeden lepší jak druhý! Tedy co se týče ceny. Proto bylo rozhodnuto. Potřebovali se tam jednu noc vyspat, tahle noc pro 4 osoby stála tedy i se snídaní 6 tisíc korun! Luky tedy převzal funkci sponzora, použili jeho poukázku na pět tisíc a zbytek doplatili.

Z internetu jsem stáhla fotky tohoto hotelu jen pro ilustraci.
Vypadá to krásně, ale hned po příjezdu bylo překvapení. Parkování na jednu noc stálo 30 euro. Tedy nebylo v ceně, jak jsem se mylně domnívala. Jinak ale vše exkluzivní, ale věru jen pro mladé. No vlastně, to je v pořádku, starší by si s tou moderní technikou nejen neporadili, ale ani by na ni nikdy nemohli ušetřit.

Hned na recepci dostali karty. Správně tedy čipové karty. Žádné klíče od pokojů, jak jsme zvyklí. Karta byla i do výtahu. Snacha má klaustrofobii, proto říkala, že ji ani nepotřebuje, protože výtahem nejezdí, chodí po schodech. "Ale tady schodiště nemáme", řekli jí na recepci. A ona byla hned hotová. "Tak mi ustelte tady vedle recepce, já do výtahu nemůžu", odpověděla snacha. Viděli, že jde "do tuhého", tak si vzpomněli, že mají požární schodiště, ale tam že musí jen s doprovodem.

Nedalo se tedy nic dělat. Z recepce ji tedy museli odvést po schodišti do pokoje a když chtěla zase ven z hotelu, tak si museli pro ni přijít. Jinak to nešlo.

Po příchodu na pokoj se prý divili, že nesvítí světlo. V tom jim ale došlo, že i toto je na kartu, kterou napřed musí zasunout do příslušného místa a pak to funguje vše, jak má.

Co tedy všichni chválili, to byla snídaně. Tady taky musím říct, že není švédský stůl každý stejný. Měli výběr opravdu velký a všeho bylo až až.

Tak si jednou zkusili, jak si žijí ti "lepší". Sice jen na jednu noc, ale přece.

BOWLINGOVÝ TURNAJ

11. července 2011 v 18:00 | já |  JEN TAK
První víkend v červenci se konal v Olomouci 9. ročník CZECH OPEN. Tohoto turnaje se zúčastnilo celkem 244 hráčů z 12 zemí Evropy. Bowlelo se celý týden a samozřejmě u toho nesměli chybět naši kluci. Tedy syn Láďa a vnuk Lukáš.

Konkurence byla velká, hráčů i ze zahraničí mnoho, tomu také odpovídalo umístění Ládi a Lukáše. Láďa v této těžké konkurenci skončil na slušném 131. místě a Lukáš jako 77. Dostal se sice do finále, kam postupovalo 84 hráčů, ale tam už se tak nedařilo. I tak si myslím, že je to hezké umístění. Musím ještě "prásknout" na Lukyho, že měl ještě nedoléčený palec pravé ruky, asi mu nesedí otvor, kam se ten palec dává, byl celý nateklý, zarudlý a hlavně, bolavý. Když jsem prvně viděla tuhle jeho profesionální deformaci, tak jsem říkala, že je jako ta přadlena v pohádce o Šípkové Růžence, co pořád předla na kolovratu. Ale jinak ho lituji, není to nic příjemného.
Tady je první fotka, na které je zprava můj syn Láďa a vedle vnučka Lada, která chodila samozřejmě oběma L fandit a vlastnoručně si vyrobila mávátka v našich národních barvách.


Tady je opět naše princezna a vedle vlevo její tatínek.


A do třetice. Asi se panu fotografovi líbila, když jí vyfotil "jen tak" na ozdobu.


Syn určitě přemýšlí, jak to "hodit", aby to dalo co nejvíc.


A zase akce, ale z druhé strany, jestlipak se to povede tentokrát lépe?


Zde se soustředí vnuk Lukáš. A co palec, Luky?


Luky tam měl jednu kamarádku z reprezentace. Ale opravdu jen kamošku, je jí 15 let a je prý šikovná a hodná.


Asi ten palec bolí a dost. Zkouší si vybrat jinou kouli. Každý si jich sebou bere vždy víc.


Ale to je únava, Lukáš totiž dělal i rozhodčího, byl v herně od rána do noci a takhle ho to zmohlo.


Tady aspoň malá náplast na bolístku, ale copak to vyhrál? Copak tohle může sedmnáctiletý kluk? Ale tatínek si s tím poradí.


Tohle bylo na nástěnce. Lukáš vyhrál ten soudek piva za nejvyšší nához dne ve čtvrtek.
Tak to bylo více obrazové než slovní zpravodajství naší rodiny z bowlingového turnaje.
Fotky staženy z webu bowlingfoto.cz



JARUŠKA , ZUMBA A JEŽEČEK

11. července 2011 v 14:34 | já |  JEN TAK
Jaruška se jmenuje moje nová kamarádka z nemocnice. Společný týdenní pobyt v nemocnici nás sblížil natolik, že jsme zůstaly v kontaktu a věřím, že budeme hodně dlouho.

Je to o tři roky mladší babička než já, ale babička - to slovo už dávno neodpovídá dnešním ženám v babičkovském věku. U nás na Moravě by se řeklo, že je to šik "baba", pěkná, upravená, hodná.

Po příchodu na nemocniční pokoj tam už Jarka byla, ihned jsme se představily, já se jí asi po 10 minutách zeptala, kolik je jí let a bylo to. Ihned jsem jí nabídla tykání a začaly jsme si povídat o rodině.

Jarka má tři děti. Nejstarší je syn, pak za ním za dva roky byla hned dcera a po delší pauze ještě jedna dcera. Vnoučat má devět, už dokonce jedno pravnouče a další na cestě. No, nato, že je mladší než já, tak šikulka, co? A to má pořád jednoho manžela! A jak jsem mohla vidět, mají spolu pořád hezký vztah, Jaruška miluje všechny své děti i vnoučátka stejně jako já, o tom bychom si mohly povídat celé dny.

Samozřejmě také došlo na nemoci. I tam máme hodně společného. Už to, že jsme byly v nemocnici obě s ramenem nás sblížilo. Ona sice s levým a já pravým, ale co, nějak se začít musí a já před dvěma lety tím levým začínala, čímž ovšem nechci říct, že mne musí Jaru následovat. Ani bych jí to nepřála. Také ještě asi neměla tu nemoc tak rozvinutou jako já, protože jí dávali "jen" infuze a RHB. Už jsme si od té doby, co jsme doma, párkrát telefonovaly, prý se jí to zlepšuje, ale obě víme, že je to ještě běh na dlouhou trať tak doufáme a věříme. A také něco pro to děláme, že? Cvičíme denně doma, zatím nás k odborníkům nikdo neposlal.

Jednu nemoc, co má moje nová kamarádka, tu naštěstí "zatím" nemám a jsem za to velice vděčná. Ona má cukrovku a je na inzulínu. A jak jsem viděla, to už je hodně těžká a nebezpečná forma cukrovky, když to dojde na píchání 3 x denně. Nikdy jsem také netušila, jak je přísná ta její dieta, musí všechno přepočítávat na jednotky, když si dá k obědu knedlík s omáčkou, už nesmí polévku. Zase naopak, klesne-li jí inzulin moc, musí sníst něco sladkého, ona sebou stále nosí hroznový cukr a cukr v sáčcích.

Už jsem popisovala v mém příběhu z nemocnice, jak měla hypoglykémii. Já, která to nikdy nezažila, jsem z toho byla hotová a teď už vím, co bych hned musela udělat, ale to až teď. V nemocnici jsem běžela pro sestru, Jarka se dala zase do pořádku, ale trvalo to hezkou chvíli a tak jsme si potom šly dát obě dolů do kantýny výborného nanuka. Jako za odměnu.

Co mne ale ještě šokovalo je to, že její vnučka, které je teď 10 let, má od 6 let také cukrovku. Píchání inzulinu nahradila pumpa, kterou si sama koriguje inzulin v těle. Přišla tam se svou maminkou a sestrou k babičce na návštěvu, tak mi to ukazovala, jak má tuto pumpu přidělanou na bříšku. Je to taková hezká, milá a chytrá malá slečna a už má takové trápení. Když jsem ji viděla, jak je statečná, měla jsem plné oči. Ona to prostě bere, že to tak musí být a vůbec si nějak nestěžuje. Všechny tři, tedy ona, její také chytrá a krásná sestřička i maminka, tančí ZUMBU. Do té doby jsem to slovo ani neslyšela, natož abych věděla, o co se jedná.

Zumba je disciplína na pomezí tance a sportu. Zumba je první disciplína ve fitness centrech, která je skutečně veselá a zábavná, bourá zápolení s vůlí známou z tradičních sportů. Kvalitně vedená lekce Zumby je prospěšná nejen tělu, ale výrazně ovlivňuje i psychiku, cvičenci zažívají endorfinové opojení. Tak tohle jsem si přečetla ve Wikipedii. Dokonce už se pořádají jakésí závody i v cizině.
Z internetu jsem si také stáhla ilustrační foto zumby.

Tak to jsem se ale hodně rozpovídala o mé nové kamarádce a to jsem se ještě chtěla pochlubit, že mi dnes přišel do mé sbírky další ježeček. Ano, hádáte správně. Poslala mi ho Jaruška prý k svátku, udělala mi opravdu velkou radost a to, že se netrefila do mých cca 150 kousků z mé sbírky, to tedy klobouk dolů.
Tak to je tedy můj nový přírůstek! Jaruško, moc děkuji a jsem ráda, že jsme se poznaly!

DRUHÁ TVÁŘ

10. července 2011 v 16:17 | já |  JEN TAK
Řekla bych, že tohle téma je aktuálnější, než kdy předtím. Je pravda, že v každé době jsou lidé, kteří se přetvařují, konají jinak, než myslí, do očí se staví krásní a za zády pomlouvají.

V dnešní době, kdy jsou vztahy mezi lidmi na bodu mrazu, se mnohé zhoršilo. Už jen třeba v zaměstnání. Mnohokrát jsem slyšela od lidí z mého bývalého pracoviště, jak mám být ráda, že jsem odešla ještě za těch lepších časů. Teď se mnoho lidí bojí přijít o místo, tak práskají každou maličkost na své kolegy a nejhorší je, že si často vymýšlí jen proto, aby měli zachovanou přízeň u svého "chlebodárce".

Všichni také dobře vím, že dvojí tvář mají i politici. Nebo hlavně oni, jak chcete. Pravda je ovšem taková, že politika byla "špinavé řemeslo" vždycky a vždycky bude. Něco se slíbí, slibem prý nezarmoutíš, no a pak skutek utek. Někdy to třeba opravdu nejde udělat tak, jak bychom si představovali, ale proč pořád nebo dobře, tedy často lhát? Lhát se nemá, to mě učila tak maminka. Taky jsem s tou svou prořízlou pusou měla v životě dost trápení. Co na srdci, to na jazyku, to každý neslyší rád.

Tak proto jsou "druhé tváře", jedna ta lepší a druhá ta horší. Je to něco podobného jako převlékání kabátů. Ovšem toto téma není aktuální jen v politice nebo v zaměstnání. Bohužel je to tak i ve vztazích mezi muži a ženami, chcete-li manžely. Vím, že i dříve bylo spousta nevěrných manželů či manželek, ale dnes se s tím nikdo "nemazlí", klidně na veřejnosti ukáže svou druhou tvář, a jsou to hlavně ti tzv. "celebrity".

Já osobně nemám ráda konflikty, bezcharakterní lidi a zamračené mrzouti, co všechno negují. Pokud někoho poznáme tak dobře, že víme, že nemá žádnou druhou tvář, tak to je výborné.

Ještě jen dodám, že někdy je třeba v rámci dobra nebo taktiky přehlédnout nebo nevidět něco, kde by pravda nadělala víc škody než užitku. Tomu bych ale už neříkala druhá tvář. Třeba laskavá tvář nebo taktní.

Druhou tvář si také někdy malují ženy na ten svůj obličej a když pak je vidíte tak, jak třeba ráno vstanou z postele, tak jsou k nepoznání. I tak by se toto téma dalo pojmout.

Proto jsem pro, aby druhá tvář byl pojem známý jenom z divadla nebo z filmu. To by bylo fajn, ne?

NENÍ MOŘE JAKO MOŘE

9. července 2011 v 16:34 | já |  JEN TAK
Dnes ráno jsem zaslechla počasí v přímořských letoviscích, jak tam bylo včera. Většinou krásně, vzduch teplý až moc, moře jako kafíčko, ale na Rujáně hlásili, že včera tam byla teplota vzduchu jen 22 stupňů a moře mělo 18 st. Dnes, jak jsem se před chvílí koukala tady na netu, tak tam je teplota vzduchu dokonce jen 18 stupňů.

Nechci fušovat do předpovědi počasí, ale vzpomněla jsem si při té příležitosti na mou první dovolenou u moře. Bylo to v roce 1968, byla jsem sama (prý abych nabrala sil a věru jsem je pak potřebovala) a byla jsem v tehdejším NDR, u Baltského moře na Rujáně.

Bohužel musím také konstatovat, že moře tam po celou dobu víc než 18 stupňů nemělo, vzduch byl pravda trochu teplejší, ale stále foukal vítr. Jela jsem tenkrát na dovolenou zájezdem z práce, takže nás tam bylo víc z fabriky, ale vzájemně jsme se neznali. Nevím proč, ale pamatuji se většinou na muže, vůbec se mi nevybavují nějaké ženy, maximálně manželské páry. Pláž byla taková nic moc oproti těm dnešním, žádné slunečníky, jen takové malé plátěné přístřešky, abychom se mohli na chvíli schovat nejen před sluníčkem, ale hlavně před větrem, který smetal písek hezky do očí. Moře bylo fakt jen pro otužilce, ale je pravda, že ke konci pobytu jsme si zvykli i my.


Tento obrázek jsem našla na internetu, ale tenkrát to ještě takové "parádní" posezení nebylo. Bylo to něco na způsob lehátka, jen plátěné.

Vybavuje se mi, že jsme si jednou řekli my, co jsme tam byli "singl", že půjdeme na nuda pláž. Tenkrát v té době docela troufalost bych řekla. Navíc v socialistickém sektoru, že? No, slovo se má držet, tak jsme šli. Tedy ženy i muži, abych byla přesná. Došli jsme někudy zadem k té pláži a od ohrazeného místa jsme museli být nahatí.

Nevím, jak jsme to všichni dokázali, ale nikdo nikoho vlastně neviděl, lehli jsme si na písek jako jeden "muž", všichni na břicho. Leželi jsme tam takhle asi dost dlouho, nějaké mazání krémem na opalování, to se tenkrát nenosilo, navíc na této části je přece jen ta kůže trochu citlivější na působení sluníčka. No ano, přesně to dopadlo tak, jak předpokládáte. Nevím, jestli ostatní taky, ale já se po návratu z dovolené do práce ještě nemohla pořádně posadit.

Občas jsem si sáhla tajně - no kam jinam - na zadek a sloupla kus kůže, protože jsem se z ní svlékala jako had. A to jsem si užila od kolegyň a kolegů! Prý dobře mi tak, měla jsem se hezky pravidelně otáčet a ne jen ležet na jedné straně.


Obrázek je také z internetu, no a takhle to tam přibližně vypadalo. Písek, někde i tráva.

Domů jsem ale přijela krásně opálená, tak hezky dohněda, vzpomínám si, že jsem tenkrát měla takový žlutý kostýmek, opálená, mladá, bylo mi 27 let, manžel už byl tenkrát na odchodu za "jinou", aby byl za "hrdinu" no a já? Nic. Žádní chlapi, žádný zájem, tedy hlavně z mé strany, nejvíc jsem se těšila domů na děti.

Tak to je můj zážitek z prvního pobytu u moře. A mám pocit, že o tom posledním jsem už tady psala. Mezi námi, taky nic moc, ale z jiného ranečku.

CO VY A FACEBOOK?

8. července 2011 v 17:01 | já |  JEN TAK
Zase jsem se před chvílí byla podívat co je nového na FACEBOOKU a zjistila jsem, že je tam můj syn. Občas si takto chatujeme a ušetříme za telefon.

Přátel tam moc nemám, jen rodinu a pár kamarádů a známých, ale občas se tam dozvím i něco nového nebo vtipného. Nejen od rodiny, ale i jiné zajímavé zprávy.

Dnes právě jsem potvrdila zase dvě žádosti o přátelství, z nichž jedna je z Německa, nevím, jak na mne žadatelka přišla, našla si můj blog, snad se to brzy dozvím. No a také jsem dvě žádosti poslala já. Jedná se o dcery té mé kamarádky, jak jsem o ní nedávno psala, že mi půjčila deštník, když pršelo, jen se lilo. Děvčata žila i pracovala dlouho v USA, ta mladší tam dokonce ještě je, ale už má na podzim přijet domů. Porodila tam totiž dvojčata, krásné holčičky, viděla jsem je na fotce, holky znám od malička a ta starší, co je doma, mi to sama nabídla. Tak se těším na nějaké fotky ze země vzdálené a taky čekám, o čem si budu povídat s tou novou německou kamarádkou. Je to původem Češka, německy bych se s ní těžko domluvila, tak určitě dám brzy vědět.

No a při této příležitosti jsem si vzpomněla na to, proč jsem se vlastně na FB přihlásila.

Začalo to asi tím, že jsme měly s vnučkou obě blog. No a já jsem si ráda četla její příspěvky, protože umí moc hezky psát a také jsem se vždy dozvěděla něco nového nebo zajímavého z jejího studentského života.

A pak to najednou ustalo. Nic. Na blog přestala psát. A druhá vnučka mi řekla, že občas něco píše na FB. Aha, řekla jsem si, tak šup tam! Přihlásila jsem se a už jsem tam zůstala. Žádné složité procesy to nebyly, tak jsem si u ní hned zažádala o přátelství.

Snad obratem tam vnučka napsala tuto památnou větu: "Namažte mě medem a vyválejte v mraveništi, babička je na Facebooku!"

Dokonce i syn tam připsal cosi dost vtipného, ale to už si nepamatuji, ale tady u tohoto výroku jsem se hodně pobavila.

Nejsem však ta, která tam pořád musí vkládat nějaké fotografie (co by také bylo u babky pořád ke koukání), ani tam nejsem pořád, ale občas juknu, co je nového hlavně v rodině, protože tam už je nás víc, občas se dozvím něco nového, občas se zasměji, proč ne?

No a já myslím, že je dobře být informovaná, no ne?