KDYŽ JSME BYLI MLADÍ...

6. června 2011 v 17:20 | já |  JEN TAK
Už jsem tady na blogu psala, že bych byla ráda, kdybychom se my, vrstevnice z našeho domu, sešly u příležitosti našeho letošního jubilea sešly na pokec, když se známe tak dlouho. Ale nevím, nevím. Včera mně avizovala jedna kámoška, kterou jsem oslovila jako třetí, že půjde ráda, ale o té další prý si není jistá. Pořád se na něco vymlouvá... Původně jsem počítala a plánovala, že by nás mělo být celkem pět. Dnes jsem potkala zase další, která rozhodně odmítla. Tak si říkám, buďto zbudeme na to posezení jen tři, nebo se nebude konat nic. A bylo by to škoda. Tolik let se všechny známe.

Ano, příští rok to bude už 50 let, co bydlím v tomto domě. Kdyby jenom v domě, ale já se vlastně nikdy nestěhovala. Bydlím pořád v jednom bytě, jen ne s původním manželem. :-)

Stěhovali jsme se sem všichni do úplně nově postaveného domu. Celý dům patřil naší největší fabrice - chemičce, některé vchody měla pronajaté stavební firma, která stavěla v této fabrice jednu novou výrobnu. No a tady u nás, v těch našich posledních vchodech, jsme se přistěhovali všichni, kteří měli malé děti, vesměs tak od 20 do 30 let.

Pochopitelně jsme si hned ze začátku začali tykat, hlavně tedy my, ženy, některé muže nevyjímaje. Také nebyl problém, když některá potřebovala pohlídat dítě, vždy se nějaká hlídací teta našla. Také si vzpomínám, jak naši chlapi v zimě vzadu za domem na zatravněném plácku odhrabali sníh, nastříkali tam vodu a bylo z toho takové domácí malé kluziště. Děti tam mohly bruslit a my, rodiče, jsme se tam vyřádili večer. My, co jsme neměli své vlastní brusle, tak nám sousedky půjčily a bylo veselo. Nepotřebovali jsme ani televizi, ani počítač a bylo to fajn.

Ale mejdany, ty jsme občas mívali také. Někdy společně s manžely, někdy jen my samy, tedy jako ženské. Já měla takovou sousedku, která do práce nemusela chodit, měla manžela, který uměl vydělat peníze, ale za jakou cenu. Pracoval v zahraničí a ona tenkrát mohla nakupovat v Tuzexu. Měla bony a nebyl s nimi žádný problém. Tam byly dobrůtky! Sousedka lakomá nebyla a jak dostala peníze na účet, už šla nakupovat ve velkém. Vůbec jí nevadilo, že ke konci měsíce si zase půjde vypůjčit.

Tenkrát nebyly takové podrazy a faleš, pomáhali jsme si navzájem, no a mnozí tady stále bydlíme. Někteří sice už také umřeli, ale my, původní, jsme se všichni znali včetně našich dětí. Kdybyste se mne však dnes zeptali, kdo bydlí vedle ve vchodě, opravdu vám to neřeknu. Prostě nevím.

Také se vám zdá, že lidé k sobě dřív měli blíž? Nebyly tak velké sociální rozdíly mezi námi a tak jsme si neměli co závidět.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 6. června 2011 v 19:50 | Reagovat

Mám něco podobného až na to, že náš dům je družstevní. Také se zde lidé občas vyměnili, dost jich už zemřelo a známe se snad jen v našem vchodu a někteří jen ze schůzí, když se něco rozhoduje společně o hospodaření domu. Bývávalo ze začátku zvykem popřát si k Silvestru, pár jich bylo spřátelených více pár méně, našli se tací, co chtěli ovládat ostatní nájemníky- jak, co, kdy dělat a pod. kritizovali volnější chování dětí a pod. Ale stejně záleží na přístupu i času, jak kdo má. Těžko chtít po lidech, co dojíždí do práce nebo jsou nemocní, případně jezdí pravidelně na chatu a pod., aby se nějak stýkali. Takže, pokud někdo něco potřebuje, vypomůžeme si, ale jinak společné akce u nás nebyly ani dnes nejsou. Babinec máme -spolumaturantky, takže jiné nevyhledávám. Případné návštěvy jsou u nás vítány, já moc na návštěvy nechodím. Ale u vás by to mělo být jiné, když je vás tam tolik pohromadě ve stejném věku. ;-)

2 Otavínka Otavínka | Web | 6. června 2011 v 20:55 | Reagovat

Milá Ježurko, taky bydlíme v paneláku od postavení, ale z bývalé party jsme už zůstali sami. Ti další se rozvedli, odstěhovali a tak už jen nostalgicky vzpomínáme jaké to tenkrát bylo. Byli jsme nejstarší a tak jsem občas byla za hlídací babičku, když mladí vedle nás šli na mejdan či večírek. Babičku měli příliš daleko a tak jsem si sedla k postýlce a vydržela jsem tam než se flamendři vrátili. Dneska je to o něčem jiném. :-(

3 Margarita Margarita | Web | 6. června 2011 v 22:45 | Reagovat

[2]:Jo to já si dětičky musela nosit na krku i když sem sama šla k lékaři a žádný mejdan neexistoval. Měla jsem ruce jak chobotnice nikdo mi nepomohl, ani manžel.

4 cajovnaprozeny cajovnaprozeny | Web | 6. června 2011 v 22:47 | Reagovat

svatá pravda, co díš.... :-(

5 Margarita Margarita | Web | 6. června 2011 v 22:55 | Reagovat

Ve městech k sobě mají lidé tak trochu dál i když bydlí vedle sebe, ale i na vesnicích tomu tak někdy je. Tu bydlím devět let, je tu nádherně a to díky dobrému kolektivu lidí, kteří se umí dát dohromady. Když nám bude v noci někdo šmajdat po zahradě a krást zavolám mobilem a do pěti minut tu budou kluci z vesnice s klackama a poženou je. Máme tu přátelský lidi, jak jednu rodinu až na pár mimoňů. Předtím jsem bydlela deset let v obci o sedm kilometrů dál, tam byli lidé závistivé hrabavé, navzájem se udávali! Nikdy mi ta vesnice nepřirostla k srdci. Je to o lidech, domluvě a umět pomoct jeden druhému a to tady funguje!! ;-)

6 hadimrška hadimrška | 6. června 2011 v 23:20 | Reagovat

Taková setkání jsou jistě moc dobrá. Chodím do našeho babince už několik let a je to fajn. Setkání ze základky i střední školy máme skoro každý rok a pořád si máme co povídat. Scházíme se, ale stále jedni a titíž! Holt někdo na to není! :-)  ;-)

7 Maruš-Fukčarinka Maruš-Fukčarinka | Web | 6. června 2011 v 23:41 | Reagovat

Co napsat,mám štěstí na sousedy,nebo spíš měla jsem.Nenavštěvovali jsme se,ale jak jsme něco potřebovali vyhověli jsme si.Teď tu máme nové a tak se zdá i přes krátkou dobu,že budou příjemní.A vy Ježuro sejděte se byť v malém počtu :-)

8 Maruš-Fukčarinka Maruš-Fukčarinka | Web | 6. června 2011 v 23:41 | Reagovat

Sejít se je dobrý nápad-život rychle letí,co na tom,že vás bude jen pár. :-)

9 Květa Květa | Web | 7. června 2011 v 10:58 | Reagovat

Čím je člověk starší, tím jsou setkání vzácnější. Nedávno jsme měli sraz pětašedesátníků. Jsme s manželem stejný ročník, ale nebyli jsme. Víš jakou akcí jsme procházeli, koupelna/sprcháč, všechny rozvody měnit atd. Však jsem psala. Manžel chodí špatně - s chodítkem, to by nevadilo, ale neměla jsem ani náladu, byla jsem nadřená. Ale jinak v pohodě. Bydlím ve vlastním starém a opravovaném domě po rodičích, naše město je malé, dobře se nám tady žije. Ale když jsme s manželem začínali, nabyla to žádná sranda. Bez peněz, děcka nemocný, bydleli jsme v Lubech u Chebu - bez babiček. Ale vrátili jsme se za čtyři roky domů, sem na Hanou... :-)  :-)  :-)

10 signoraa signoraa | Web | 7. června 2011 v 13:40 | Reagovat

Původně jsem bydlela v činžáku, než jsem se vdala a odstěhovala do domku. Také tam platilo pravidlo vzájemného si hlídání dětí a pomoci sousedům.
Jestli měli k sobě lidi blíž dřívě nebo ted' je otázka. Nebude to dobou, ve které žijeme, ale spíš věkem. V mládí jsem nevynechala příležitost k setkávání se a dnes jsou všechna setkání vzácná.
Asi bychom si každého setkání měli vážit, pro tu jejich vzácnost a možná i proto, že může být poslední. :-)

11 jezura jezura | Web | 7. června 2011 v 14:11 | Reagovat

[1]: V dnešní době už také žádné "sleziny" nejsou, už dávno, hned, jak děti odrostly, pak se odstěhovaly, ale u nás ve vchodě je nás kupodivu ještě dost "původních". A pokud se s někým znám téměř 50 let, už asi vím jaký je. Myslím, že jsme tady pořád dobrá parta. I když se někteří vyměnili, přišli zase jiní dobří.
[2]: U nás jsme žádné starší manžele neměli, maximálně o nějaký ten rok a ti měli také děti, ale vždycky to nějak vyšlo.
[3]: Také jsem si nejčastěji musela vystačit sama, ale pokud to bylo nutné, vždy se někdo našel. Jednou mi kamarádka hlídala děti týden, co jsem byla v nemocnici a manžel tenkrát jaksi už nebyl. :-x
[5]: To je dobře, když si lidi pomáhají. Já bych nedokázala jen tak netečně přihlížet, když by někdo potřeboval pomoci a myslím, že by to tak mělo být. ;-)

12 jezura jezura | Web | 7. června 2011 v 14:16 | Reagovat

[6]: No právě, někdo na to opravdu není! Já na maturitní srazy nebo ze základky bych musela jezdit až do Brna, tak bohužel
[8]: Já si to také myslím. Slibuji, že podám hlášení, jak to dopadlo.
[9]: Tak takové začátky to je jako u mne jen s tím rozdílem, že já se na svou rodnou Moravu nevrátila a pak už bylo pozdě!
[10]: Na nějaké oficiální setkávání po hospodách to jsem nikdy nemusela, ale sejít se jen tak, třeba tady v domě u některé z nás na kávu, proč ne? Taky dobrý. Ale u mne určitě nehraje roli věk. :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama