JSEM RÁDA, ŽE JSEM ZPĚT

28. června 2011 v 15:57 | já |  JEN TAK
Ano, to mohu podtrhnout. Doma je doma, vím, že neříkám nic nového, žádnou moudrost, ale čím je člověk starší, tím víc si váží toho slova DOMOV.

Domov je moje rodina, mí přátelé, ale také vy, všichni moji milí blogoví přátelé, na které jsem moc vzpomínala a bylo mi líto, že nemohu aspoň číst vaše blogy, když už jsem se nemohla připojit na internet. Ale nedá se nic dělat, jak vidíte, přežila jsem, no a nakonec musím konstatovat, že to docela uteklo. Já vím, říká se, že po bitvě je každý generál, ale úplně ze všeho nejhorší je vždycky to čekání na NĚCO. Tak bych vám to chtěla trošku popsat, j a k mi to vlastně uteklo a co bylo ze všeho nejhorší....

JÁ V NEMOCNICI - 1. část

Tak jsem tedy 21. 6. ráno v 7,45 hod. stála s taškou a manželem před domem a čekala, až přijede syn, který nás měl odvézt do nemocnice. Syn se hned vracel zpět, ale manžel se mnou trpělivě podstoupil všechny procedury před přijetím včetně převlečení a odešel se mnou na "můj" pokoj, aby věděl, kde mne má další den navštívit.

Přijímací prohlídky nebyly náročné ani dlouhé a na pokoji mne už čekala moje spolubydlící. Přišla asi 15 minut přede mnou. Po krátkém představení hned došlo na povídání o rodině, fotky.... no prásknu to na sebe. Hned asi tak po dvaceti minutách, jak jsem zjistila, že je Jarka o 3 roky mladší, tak jsem jí nabídla tykání a hned v úvodu prozradím, že nám oběma tam spolu bylo opravdu celý týden moc fajn.

Nemělo však být všechno tak růžové, jak se na první pohled zdálo. Když odcházel manžel domů, tak hned sebou odnesl zpět můj nový notebook, protože prý tam nikde není signál. Bohužel. Mrzelo mne to, ale kvůli tomu, abych se na chvilku mohla podívat na net, jsem nemínila zajíždět z 8. patra až dolů do přízemí na příjem, protože jedině tam prý by to bylo možné.

Ale s Jarkou jsme si měly pořád o čem povídat. Nejen o životě jako takovém, ale o dětech, o vnoučatech, ona má ještě také maminku, dokonce jsme byly v hodně věcech na tom podobně i se zdravím, názory a tak. Ale mělo být hůř.

Ve středu ráno, tedy 22. 6. jsem si otevřela mobil a koukám, chvíli černo, chvíli to šlo, krátce za sebou mi přišly 3 SMS zprávy, ale tu třetí jsem si už nepřečetla. Škoda. Displej byl celý černý, mohla jsem volat, jen na zrychlené předvolby, jinak jsem nic neviděla, hrůza! V dnešní době být bez mobilu a ještě k tomu v nemocnici, to je tedy za trest! Naštěstí jsem věděla, že si nedávno vnuk kupoval nový, tak mne napadlo, že určitě doma u syna nějaký starší mobil bude, tak jsem se se synem domluvila, aby mi dovezl na zapůjčení aspoň nějaký, abych mohla telefonovat.

Tak to tedy uteklo a byl tu pro mne den D, ten nejdůležitější. Od půlnoci nepít, ráno ani nejíst, a pak už jen čekat. Myslela jsem, že scénář bude podobný jako posledně, že pro mne hned v 8 hod. přijedou a já pojedu na sál, ale ne. TAK TO BYLY TY CHVÍLE ČEKÁNÍ, KTERÉ MI UTÍKALY HODNĚ, ALE HODNĚ POMALU! Přijeli pro mne až v 11,00 hodin, byla jsem jen v "andělíčku", opravdu jen hodně úsporně přikrytá v jakémsi předsálí, napojili mne na infuzi a minimálně půl hodiny jsem tam čekala, jestli a kdy vůbec přijdu na řadu. Lidi, to byla ale zima! Měli tam klimatizaci, ale pro sebe a ne pro téměř nahatou babku! Ale dočkala jsem se! Kolem půl dvanácté se mne ujali a odvezli o kus dál. Ještě pár otázek, zrychlení infuze, "náhubek" na pusu a spinkala jsem sladce. Ve 12,40 hod. mne budili. Hodiny byly naproti, tak to vím přesně. Byla jsem na dospávacím pokoji, ale jak dlouho, to nevím.

Co vím tedy úplně přesně tak to, že mi tekly slzy, jen tak, samy od sebe. Nevím, jestli to bylo radostí, že jsem se vzbudila, nebo bolestí, protože ta přetrvávala ještě hodnou chvíli opravdu silná, rukou jsem nemohla ani hnout. Je to asi normální, ale když mě probudili před 2 roky u té levé ruky, tak to tak intenzivní bolest nebyla. Inu, stárneme a asi to už lepší nebude.

Ve 13,30 hod. mne dovezli zpět na pokoj a vím, že jsem měla UKRUTNOU žízeň a napít jsem se mohla až v 16,15 hod. Když přišel manžel i děti a vnučka, tak jsem byla znovu napojená na další infuzi a ležela a ležela. Ještě že mne trochu rozebrali, byla jsem ráda, že jsem tam měla všechny najednou a hned bylo vše růžovější.

Fotku celé své rodiny z oslavy mých posledních narozenin jsem si vytiskla na tiskárně ve formátu A4 a pověsila vedle mé postele. Ano, skoro všechny sestřičky si fotku prohlédly, některé si mne celé ty dva roky pamatovaly a dokonce jedna koukla na fotku a říká: "Co tady dělá Zdenka?"

"To je moje dcera", říkám já. A v momentě bylo jasno. Domluvily jsme se, že jsme bývalé příbuzné a zase bylo o čem povídat. Při návštěvě rodiny mi tedy syn přinesl mobil, abych mohla telefonovat, a já to zkoušela. No, dopadlo to tak, že mi přehodil jen SIM kartu, paměťovka zůstala v mobilu vnukovo a já musela složitě najíždět na můj seznam, který navíc nebyl celý, protože tam byla jen ta čísla z dřívějška. Nakonec jsem to volání těm nejbližším nějak zvládla, naučila i psát SMS, ale byl to docela horor. Písmenka malinká, než jsem něco "vyťukala", tak bych tam byla dřív pěšky, ale co, měla jsem času dost, ne? Zprávy jen píply a já nic neslyšela, zvonění takové nic moc, kdepak byli mí zlatí Bob a Bobek!

Nicméně večer jsme šly se spolubydlící na televizi. Zrovna jsme koukaly na Ulici a zvonil tam mobil. Obě jsme se pak shodly, že jsme si říkaly, proč ten Pešek nezvedá ten telefon. Spolubydlící Jarce to došlo dřív. "Nezvonil ti mobil?", říkala. Já se šla kouknout a v momentě měli všichni po televizi, protože jsem se začala chechtat na celé kolo. Jasný, copak já mohla vědět, že TOHLE zrovna bylo moje nové zvonění? Volala sestra, tak jsem to na sebe hned vykecala a smály jsme se obě. Ale to už jsem byla dávno na chodbě, abych nerušila ostatní. Zatím ještě pořád "jedu" na tento provizorní režim. Uvidíme, co dál.

Den jsem tedy zakončila vesele, i když to tak ráno vůbec nevypadalo.

Pokračování příště (zítra).
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Shariony Shariony | Web | 28. června 2011 v 16:19 | Reagovat

Hlavně, že to dobře dopadlo, snad už to bude všechno v pořádku.

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 28. června 2011 v 16:39 | Reagovat

Vítej doma! :-D Hlavně že už se zde objevil článek a není k tomu ani nutné zvonění... ;-) Tak povídej, ať je co číst! A hlavně, ať je to už nafurt. To čekání, až se objeví nový článek, bylo nekonečný. Díky Otavince jsme věděly něco, ale co to je proti návratovému článku, ne? Kitty drží palečky ještě teď :-)

3 Veverka Veverka | E-mail | Web | 28. června 2011 v 17:03 | Reagovat

Vítej. :-)
Tak si říkám, i přes to všechno, hlavně že vše v pořádku dopadlo. :-)

4 otavinka otavinka | E-mail | Web | 28. června 2011 v 17:15 | Reagovat

Milá Ježurko, tak je to týden a tolik se událo, že? Jindy ten týden rychle uteče, ale nacházet Tvůj blog bez článků, bylo moc smutné. Teď jen, aby Tě to brzy přestalo bolet a našla jsi brzy tu ztacenou rovnováhu. V NK jsem Ti nechala růžičku naděje, tak snad pomůže. Je fajn, žes tam měla bezva spolutrpitelku. Jak je si o čem povídat, tak je to hned příjemnější. Kromě Tvého seriálu článků budeš mít i co číst na spřátelených blozích. Ať se Ti dnes krásně spinká - jsi doma! Tak si to užívej! :-D

5 who7 who7 | Web | 28. června 2011 v 17:21 | Reagovat

To se tak hezky čte, jako pohádka, byla to vůbec nemocnice? Mít štěstí na spoluležící, hodné sestry a dr. však jenom to je štěstí. Popisuješ to tak hezky, že by se tam člověku i líbilo - :)) I když já jsem v tomto prostředí vlastně každý den, takže to radši posuzovat nebudu. -:)) Jako ostatní gratuluji ke šťastnému návratu a držím palce ať už je jenom dobře ...

6 Kiwi Kiwi | Web | 28. června 2011 v 17:44 | Reagovat

Taky jsem byla nedávno ležet v nemocnici a nic příjemného to nebylo, úplně přesně tě chápu. Akorát jsem neměla takové štěstí na spoluležící,oddělení a vůbec všechno, možná je to tím, že jsem byla v dětské nemocnici. Dospělí to mají hold lepší:-D. Tak ti moc přeju, aby jsi byla už jenom zdravá a nikdy do nemocnice nemusela ;-).
Mimochodem zjistila jsem, že se mi tvůj blog moc líbí, články jsou úžasné, asi tě budu navštěvovat častěji ;-)

7 pravek-utoci-man pravek-utoci-man | 28. června 2011 v 18:25 | Reagovat

www.nobrain.dk jsou tam filmy hry a serialy na strance www.nobrain.dk podivejte se!

8 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 28. června 2011 v 19:38 | Reagovat

Doufám, že do nemocnice nebudu tak hned muset, i když si myslím, že lidé jsou takoví (včetně sestřiček a lékařů) jak se k nim člověk chová. A u tebe mi to vychází tak, že, ač nemocná, kolem sebe šíříš obstojnou náladu, nevymrčuješ a jsi vstřícná. To je můj dojem. Těším se na další vyprávění. ;-)

9 Vendy Vendy | Web | 29. června 2011 v 22:49 | Reagovat

Bez telefonu jsme dnes jak bez ruky, zdá se mi. Mobil je pro mě důležitý stejně jako hodinky  - tím spíš, že ho používám i jako hodiny... :-D
Hlavně že to dobře dopadlo, Ježurko!

10 Maruš-Fukčarinka Maruš-Fukčarinka | Web | 30. června 2011 v 7:43 | Reagovat

Tak to jsem si početla Ježurko,hlavně že jsi v pořádku.Bez mobilu a internetu jsem také jak bez rukou.Hlavně ať jsi zdravá.Zima v andělíčku a čekání na operaci znám brrrr :-)

11 Margarita Margarita | Web | 30. června 2011 v 7:43 | Reagovat

Jsem ráda že si se v pořádku vrátila. Bude to dobré. ;-)

12 jezura jezura | Web | 30. června 2011 v 13:51 | Reagovat

[1]: Já taky doufám.
[2]: Kitty, zlatíčko, tak mne mrzelo, že jsem ti nemohla napsat ani tu SMS jak jsem slíbila, ale myslela jsem na tebe!
[3]: Ano, to je hlavní. Ale doma to utíká rychleji.
[4]: Jé, Otavínko, ani nevíš, jak se mi dobře spinkalo v mé zlaté postýlce! A tobě díky, ještě jednou díky za vše, však ty víš!
[5]: Bylo tam opravdu dobře až na tu bolest, dokonce se některá jídla dala i jíst!
[6]: Děkuji za pochvalu a povzbuzení, se spolubydlící už jsme si 3 x volaly.
[8]: Dík za to, že mne vidíš jako slušnou. Opravdu "nevymrčuji" a snažím se. To slovo se mi moc líbilo a připomnělo mi to mou rodnou Moravu. Príma! :-)
[9]: Jo, jo, zatím to jde, musí a mobil zatím nový nemám, tak uvidíme!
[10]: To čekání je opravdu vždycky strašně dlouhý a ještě v zimě? Ale hlavně, že jsem nenastydla.
[11]: Já také věřím, že bude vše OK. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama