Červen 2011

HURÁ, DNES JE ZASE VŠE OK!

30. června 2011 v 17:05 | já |  JEN TAK
Já mám ale hodné děti i vnoučátka! Včera jsem si stěžovala, jak mi nejde mobil, ten vypůjčený jsem dostala bez nabíječky, tak jsem si říkala, než se vybije, musím to nějak rychle vyřešit. Já opravdu nevím, jak jsme to dřív mohli zvládat bez mobilu, dokonce i bez klasického telefonu!

Vydali jsme se tedy ráno s manželem obejít ty naše 2 obchody s mobily. Nabídka velká, ale jak pro koho, že? Pro seniory, tedy pro nás, co už potřebujeme trošku větší písmena, tak tedy žádný výběr. Jeden mi nabídli, to bylo všechno. Já navíc nechci klasický, protože já dokáži ani nevím jak, když mám telefon v kabelce do něj nechtěně něco naťukat i přes uzamčené klávesy. Proto jsem si vlastně před 3 roky pořídila "véčko". Ty už se prý snad ani nedělají, aspoň mi to bylo řečeno.

Syn mi včera říkal, že nějaký s vysouvací klávesnicí měli v tom obchodě, kde je i opravují, mimochodem jediném v našem okresním městě, u nás není žádný, no asi se spíš už ty mobily vyhazují. Tak jsem si dovolila požádat dceru, která k nám dnes měla přijet a bydlí v Mostě, jestli má u sebe do odpoledne cca dva tisíce Kč (to byla přibližná cena), tak jestli by mi ho při cestě koupili a že mi ho hned vnuk zprovozní.

Nerada děti obtěžuji a zatěžuji svými problémy, ale tentokrát jsem si dodala odvahu. Musím dceru pochválit. Ochotně a vstřícně mi odepsala, že se tam při cestě k nám zastaví a opravdu mi mobil přivezla. Z těch, co jsem dnes viděla se mi zdá fakt dobrý. Má vysouvací klávesnici, což je pro mne dost důležité a zatím umím jen telefonovat, něco hledat, jen to, co mi ukázal vnuk. Však já mu ty mouchy vychytám všechny, toho se nebojím. No, koukněte, není to krasavec?
V nouzi má i foťák, já vím, že už mám svůj nový digi, ale jeden nikdy neví, že?

A tak jsem si dovolila ještě na chvíli zaměstnat toho našeho "ajťáka" a ukázala jsem mu problém s mým počítačem, který měl, jak jsem včera psala, žloutenku. Nechci se nikoho dotknout, ale je vidět, že vnuk se asi dal správným směrem, umí. Včera se s tím "mordoval" syn s Lukym a nešlo to. Tenhle náš nejmladší, který už na PC umí ve 14 letech sám i programy, pro toho to byla otázka tak asi 3 minut. A je to. Počítač pracuje v barvách jak má, já mám radost, vnuk měl radost, že jsem ho pochválila, zkrátka pohodička.

Tak vidíte, já to říkám pořád. Nic se nejí tak horké, jak se uvaří, a nebo když nejde o život.... a je to svatá pravda.

TELEFON STÁVKUJE DÁL ...

29. června 2011 v 12:41 | já |  JEN TAK
Ráda bych se svěřila s tím, že taky nemohu mít nic jednoduché. Už jsem včera psala, jak mně můj mobil vypověděl službu. Prostě si jen tak usmyslel, že displej bude nejdříve hrát všemi barvami a pak bude černý úplně. Prostě nic. Volat šlo, ale musela bych vědět zpaměti číslo, nebo na zrychlené volby.

Syn mi tedy přinesl jejich jeden sice starý, ale funkční mobil. Docela složitě jsem s ním musela manipulovat, když jsem chtěla volat na "moje" čísla, pořád se mi tam objevovala čísla, která tam měl uložené vnuk. Už už jsem si myslela, že jsem všechno zvládla, ale ne. Nevím, jak se mi to povedlo, ale dostala jsem najednou SMS, že jsem se připojila na internet. Spolklo mně to 17 Kč, ale to jsem se dozvěděla až doma z internetu. Jak se odpojit to neví ani vnuk, prý se mu to nikdy nepovedlo, ale to bude asi tím, že to ani nezkoušel. Ještě jsem pak zjistila, že mi to vzalo další den také 17 Kč a tak jen čekám, jak to bude pokračovat a co s tím budu dělat. Musela bych volat operátora, ale to bych musela napřed nějaký telefon mít. A o internetu nevím ani, kde bych ho měla hledat, tedy na tom mobilu.

Ještě v nemocnici mi tam vnuk dal silnější vyzvánění a pípnutí na zprávu jsem také neslyšela, tak jsem tam pak měla parádní ohlášení SMS zprávy. "Tady Policie České republiky, ve jménu zákona zvedněte svůj telefon". Když to v nemocnici prvně slyšela Jarka, tedy moje nová kamarádka na pokoji, málem to s ní seklo, jak se lekla. Když za mnou přišel manžel, tak mi vedle z postele poslala schválně SMS, aby přišlo oznámení a to zase koukal doslova jako "puk" můj manžel.

No a teď mohu s čistým svědomím říct, že NEMÁM MOBIL ŽÁDNÝ! Vnuk si ho nabíjel přes internet, tak tady byl před chvílí, že mi to ukáže, jak si ho mám nabíjet než budu mít buďto nový nebo opravený ten starý, a NIC. Prostě u mne to nefungovalo, mobil se vybil, syn s vnukem museli odjet, mobil vzali sebou ten starý do opravny a ten náhradní nabít a já jsem jak bez ruky. Doufám, že mne nikdo nebude volat! Ach jo, a to mi ještě od včera dostal můj počítač žloutenku. Nevím, co se stalo. Prostě podklad místo bílý je žlutý a moji "kluci" zkoušeli všechny kontakty a ty jsou prý v pořádku, ale počítač stávkuje, tak jen doufám, že už to tímto skončí. Budu to muset nějak přežít, v nejhorším má mobil manžel a počítač se snad umoudří a pojede aspoň tak, tedy i s tou žloutenkou.

Nestěžuji si, vždyť nejde o život, ale .... správně, všeho s mírou, že?

JÁ V NEMOCNICI – 2. část

29. června 2011 v 12:21 | já |  JEN TAK
To nejhorší jsem tedy měla za sebou, teď už to mělo být jen lepší. Měla jsem podporu celé rodiny, dokonce i bráška mi zavolal a to bývá zpravidla tak maximálně 1 x za rok, vnučka mi psala pár SMS zpráv ze setkání s Otavínkou v Olomouci, nakonec vám o tom Otavínka psala sama na svém blogu. Byla jsem ráda, dojatá se slzičkou na krajíčku, že to se mnou není tak zlé, když se tolik lidí zajímá o můj zdravotní stav. Věřte, že to potěší víc, než cokoliv jiného.

Odpoledne už ale přišla rehabilitační pracovnice a už jsem zase musela začít cvičit. Byla jsem připravená na to, že se nedám, pokud mě budou nutit do bolesti, ale nebylo to třeba, dokonce jsem dostala pochvalu, že mi to docela jde. Já se opravdu snažila také hlavně proto, abych mohla jít brzy domů. Když jsem se ale zeptala mé ošetřující lékařky, jestli to vidí na pondělí tak mi řekla, že věštit z křišťálové koule neumí a že se uvidí. Nakonec to zase nebylo tak zlé.

Další den, tedy v sobotu jsem před polednem zažila šok. Ta moje spolubydlící, nyní už kamarádka Jarka byla, vlastně je, diabetička, která si píchá 3 x denně inzulín. Vůbec jsem netušila, že to je vše tak složité a teď vím, jak je to zákeřná a nebezpečná nemoc. Právě v sobotu, když nám přivezli oběd, tak Jarka říká, že je jí zle. Okamžitě byla bledá jak křída, nemohla mluvit, pletl se jí jazyk a já se málem strachy "poroučela" vedle. Běžela jsem hned pro sestřičku a ta říkala, že stačilo, kdybych zazvonila, byla v klidu, asi to nebyl první ani poslední případ. Jarka dostala cukr, pak ještě jeden, nohy nahoru, píchla si a taky se musela najíst. Měla prý na tu svou nemoc dost nízký cukr a také jí dali dost rychlou infuzi a to jí nepřidalo. Ještě chvíli to trvalo, než byla zase "normální", ale jinak se nic nedělo. Díkybohu, protože já z toho byla špatná ještě hodně dlouho.

Také jsem se divila, jak si to kuchaři v nemocnici ulehčují. Dřív bylo takových diet a teď? Já měla normální a Jarka diabetickou. Víte, jaký byl mezi námi rozdíl? Ani se neptejte. Všechny obědy jsme měly stejné! K snídani jsem měla housky, ona tmavé pečivo, já někdy ještě loupáček nebo koláček, ona nic. Večeře už dávají dlouho studené, to chápu a nevadí mi, ale denně 3 - 4 krajíce chleba pro obě, šunka, paštika, sýr, také všechno obě stejně, Jarka jako diabetička dostávala druhou večeři. No a to mě málem omývali. Když zbyl, jeden krajíček suchého chleba navíc a jednu malinkou ramu. Večeře jak hrom, co? Pamatuji se ještě před 2 roky, když jsem tam byla s tou první rukou, tak ty 2. večeře byly podstatně bohatší a vůbec celá skladba jídelníčku pro diabetiky byla vydatnější. Hlavně, že si nezapomněli vyinkasovat při cestě domů od každé z nás 420 Kč (60 Kč na den), ale žádné potvrzení jsme nedostaly. Tak nevím, jak to vykazují, nebo jestli .... no, nebudu nic říkat, když nevím, ale v každém případě se nám to nelíbilo.

Ještě se přiznám, že když přijel za Jarkou v sobotu manžel, přivezl jí karty a my hrály každý večer jejich domácí oblíbenou hru - žolíky. Stačily jsme si a bylo to fajn.

V úterý ráno nás tedy "vyhodili", ale slušně, byli na nás hodní, mohly jsme zůstat ještě na oběd, ale raději jsme šly domů. Pro mne zase přijel syn a pro Jarku manžel. Vyměnily jsme si adresy i telefony a Jarka už mi včera 2 x volala. Myslím, že se někdy ještě určitě setkáme, ona to má sice dál, není ani z Mostu ani z Litvínova, ale tak daleko zase ten Klášterec není.

JSEM RÁDA, ŽE JSEM ZPĚT

28. června 2011 v 15:57 | já |  JEN TAK
Ano, to mohu podtrhnout. Doma je doma, vím, že neříkám nic nového, žádnou moudrost, ale čím je člověk starší, tím víc si váží toho slova DOMOV.

Domov je moje rodina, mí přátelé, ale také vy, všichni moji milí blogoví přátelé, na které jsem moc vzpomínala a bylo mi líto, že nemohu aspoň číst vaše blogy, když už jsem se nemohla připojit na internet. Ale nedá se nic dělat, jak vidíte, přežila jsem, no a nakonec musím konstatovat, že to docela uteklo. Já vím, říká se, že po bitvě je každý generál, ale úplně ze všeho nejhorší je vždycky to čekání na NĚCO. Tak bych vám to chtěla trošku popsat, j a k mi to vlastně uteklo a co bylo ze všeho nejhorší....

JÁ V NEMOCNICI - 1. část

Tak jsem tedy 21. 6. ráno v 7,45 hod. stála s taškou a manželem před domem a čekala, až přijede syn, který nás měl odvézt do nemocnice. Syn se hned vracel zpět, ale manžel se mnou trpělivě podstoupil všechny procedury před přijetím včetně převlečení a odešel se mnou na "můj" pokoj, aby věděl, kde mne má další den navštívit.

Přijímací prohlídky nebyly náročné ani dlouhé a na pokoji mne už čekala moje spolubydlící. Přišla asi 15 minut přede mnou. Po krátkém představení hned došlo na povídání o rodině, fotky.... no prásknu to na sebe. Hned asi tak po dvaceti minutách, jak jsem zjistila, že je Jarka o 3 roky mladší, tak jsem jí nabídla tykání a hned v úvodu prozradím, že nám oběma tam spolu bylo opravdu celý týden moc fajn.

Nemělo však být všechno tak růžové, jak se na první pohled zdálo. Když odcházel manžel domů, tak hned sebou odnesl zpět můj nový notebook, protože prý tam nikde není signál. Bohužel. Mrzelo mne to, ale kvůli tomu, abych se na chvilku mohla podívat na net, jsem nemínila zajíždět z 8. patra až dolů do přízemí na příjem, protože jedině tam prý by to bylo možné.

Ale s Jarkou jsme si měly pořád o čem povídat. Nejen o životě jako takovém, ale o dětech, o vnoučatech, ona má ještě také maminku, dokonce jsme byly v hodně věcech na tom podobně i se zdravím, názory a tak. Ale mělo být hůř.

Ve středu ráno, tedy 22. 6. jsem si otevřela mobil a koukám, chvíli černo, chvíli to šlo, krátce za sebou mi přišly 3 SMS zprávy, ale tu třetí jsem si už nepřečetla. Škoda. Displej byl celý černý, mohla jsem volat, jen na zrychlené předvolby, jinak jsem nic neviděla, hrůza! V dnešní době být bez mobilu a ještě k tomu v nemocnici, to je tedy za trest! Naštěstí jsem věděla, že si nedávno vnuk kupoval nový, tak mne napadlo, že určitě doma u syna nějaký starší mobil bude, tak jsem se se synem domluvila, aby mi dovezl na zapůjčení aspoň nějaký, abych mohla telefonovat.

Tak to tedy uteklo a byl tu pro mne den D, ten nejdůležitější. Od půlnoci nepít, ráno ani nejíst, a pak už jen čekat. Myslela jsem, že scénář bude podobný jako posledně, že pro mne hned v 8 hod. přijedou a já pojedu na sál, ale ne. TAK TO BYLY TY CHVÍLE ČEKÁNÍ, KTERÉ MI UTÍKALY HODNĚ, ALE HODNĚ POMALU! Přijeli pro mne až v 11,00 hodin, byla jsem jen v "andělíčku", opravdu jen hodně úsporně přikrytá v jakémsi předsálí, napojili mne na infuzi a minimálně půl hodiny jsem tam čekala, jestli a kdy vůbec přijdu na řadu. Lidi, to byla ale zima! Měli tam klimatizaci, ale pro sebe a ne pro téměř nahatou babku! Ale dočkala jsem se! Kolem půl dvanácté se mne ujali a odvezli o kus dál. Ještě pár otázek, zrychlení infuze, "náhubek" na pusu a spinkala jsem sladce. Ve 12,40 hod. mne budili. Hodiny byly naproti, tak to vím přesně. Byla jsem na dospávacím pokoji, ale jak dlouho, to nevím.

Co vím tedy úplně přesně tak to, že mi tekly slzy, jen tak, samy od sebe. Nevím, jestli to bylo radostí, že jsem se vzbudila, nebo bolestí, protože ta přetrvávala ještě hodnou chvíli opravdu silná, rukou jsem nemohla ani hnout. Je to asi normální, ale když mě probudili před 2 roky u té levé ruky, tak to tak intenzivní bolest nebyla. Inu, stárneme a asi to už lepší nebude.

Ve 13,30 hod. mne dovezli zpět na pokoj a vím, že jsem měla UKRUTNOU žízeň a napít jsem se mohla až v 16,15 hod. Když přišel manžel i děti a vnučka, tak jsem byla znovu napojená na další infuzi a ležela a ležela. Ještě že mne trochu rozebrali, byla jsem ráda, že jsem tam měla všechny najednou a hned bylo vše růžovější.

Fotku celé své rodiny z oslavy mých posledních narozenin jsem si vytiskla na tiskárně ve formátu A4 a pověsila vedle mé postele. Ano, skoro všechny sestřičky si fotku prohlédly, některé si mne celé ty dva roky pamatovaly a dokonce jedna koukla na fotku a říká: "Co tady dělá Zdenka?"

"To je moje dcera", říkám já. A v momentě bylo jasno. Domluvily jsme se, že jsme bývalé příbuzné a zase bylo o čem povídat. Při návštěvě rodiny mi tedy syn přinesl mobil, abych mohla telefonovat, a já to zkoušela. No, dopadlo to tak, že mi přehodil jen SIM kartu, paměťovka zůstala v mobilu vnukovo a já musela složitě najíždět na můj seznam, který navíc nebyl celý, protože tam byla jen ta čísla z dřívějška. Nakonec jsem to volání těm nejbližším nějak zvládla, naučila i psát SMS, ale byl to docela horor. Písmenka malinká, než jsem něco "vyťukala", tak bych tam byla dřív pěšky, ale co, měla jsem času dost, ne? Zprávy jen píply a já nic neslyšela, zvonění takové nic moc, kdepak byli mí zlatí Bob a Bobek!

Nicméně večer jsme šly se spolubydlící na televizi. Zrovna jsme koukaly na Ulici a zvonil tam mobil. Obě jsme se pak shodly, že jsme si říkaly, proč ten Pešek nezvedá ten telefon. Spolubydlící Jarce to došlo dřív. "Nezvonil ti mobil?", říkala. Já se šla kouknout a v momentě měli všichni po televizi, protože jsem se začala chechtat na celé kolo. Jasný, copak já mohla vědět, že TOHLE zrovna bylo moje nové zvonění? Volala sestra, tak jsem to na sebe hned vykecala a smály jsme se obě. Ale to už jsem byla dávno na chodbě, abych nerušila ostatní. Zatím ještě pořád "jedu" na tento provizorní režim. Uvidíme, co dál.

Den jsem tedy zakončila vesele, i když to tak ráno vůbec nevypadalo.

Pokračování příště (zítra).

NEÚMYSLNÁ PAUZA

21. června 2011 v 6:00 | já |  JEN TAK
Mé pravidelné návštěvníky blogu bych jen chtěla ubezpečit, že se hodlám zase brzy vrátit. Počítám, že tak týden od 21. 6. se budu "rekreovat" v nemocnici, jak jsem už dříve avizovala. Zústaňte mi věrni, budu na vás myslet.

Třeba se to podaří, v nemocnici mi bude fungovat netbook a já se třeba budu moci ozvat i odtud, kdo ví. V každém případě se mějte všichni krásně, já zaase přijdu, čekejte a já se budu těšit.

ČERVNOVÉ SVÁTKY

20. června 2011 v 20:30 | já |  RODINA
Ve třetí, poslední dekádě června to mám vždy náročné na paměť. Spousta členů mé nejbližší rodiny se domluvila nebo co, tak mám obavy, abych někdy na někoho nezapomněla.

Zítra je 21. 6. to má svátek ALOIS.
Alois byl můj tatínek, který zemřel v nedožitých 66 letech. Pořád na něj myslím, nezapomenu ani teď.
A toto je můj o 14 let mladší bráška - Alois, ale odjakživa mu říkáme Lojzík. To už je aktuální fotka, na které vypadá jako kliďas a pohodář, ale je to taky jen mužskej.
To však není všechno. Tento můj bráška má další den, tedy 22.6. hned narozeniny. Maminka sice odjela 21. 6. do porodnice, ale protože se bráška coural, tak se narodil o den později. Takže jméno nemá jen po tatínkovi, ale prý si ho sám přinesl. Tedy, můj milý bráško, přeji hodně zdraví, spokojenosti, štěstí, lásky a úspěchy v podnikání.
Hned ten další den, tedy 23. 6. má svátek ZDEŇKA. Toto je moje milá mladší sestřička Zdeňka, která má tedy svátek. Tak i Tobě, moje milá sestřičko přeji krásný den, hodně radosti, sluníčka a od toho nejmenšího "zlatíčka" sladkou pusinku.
Tak nezastavujeme, pokračujeme dál. Ano, ZDEŃKA je i moje dcera, dala jsem jí úmyslně jméno po mé sestře, protože jsem si vždy myslela, že má v životě víc štěstí, než já, tak aby ho měla i moje dcera. Ta, co se jmenovala po mně, ta mi brzy zemřela, tak proto. Takže Ty moje vytoužená dcerunko, Tobě přeji, abys už měla v životě jen samé štěstí, smůly už sis snad vybrala dost, přeji také hodně lásky, radosti z dětí a hodně zdravíčka.
Není dlouho pauza, hned 27. 6. slaví svátek LADISLAV. Ano, je to můj syn. Tak můj drahý chlapečku, i Tobě chci popřát všechno jen to krásné, ať se Ti daří v Tvém milovaném bowlingu a máš stále rád Tvou skvělou rodinu.
To jsou tedy svátky a jedny narozeniny jen v poslední dekádě měsíce června. Na všechny budu myslet!


MŮJ VESMÍR

19. června 2011 v 19:13 | já |  TÉMA TÝDNE
Vesmír - velký, nekonečný, neprobádaný, tajemný. Ano, o tom by asi měla být řeč. Můj manžel tvrdí, že ty vesmírné rakety mohou za to, že jsou stále ty změny počasí, že je větší ozónová díra, než by měla, prostě asi všechno zlé, jako zemětřesení, tsunami, záplavy atd. Za to prý mohou ty úžasné tlaky, které musí vzniknout, aby mohla letět nějaká další raketa na zkoumání vesmíru.

Já to tedy takhle neberu. Vím, že to nezměním, ani nejsem nijak lačná po tom, co je ve Vesmíru, jestli je tam život, tak už bychom to asi věděli, si myslím.

Proto jsem si vytvořila svůj vlastní VESMÍR. Takový malý soukromý, to je moje rodina. Tam zahrnuji nejen tu nejbližší rodinu, ale i všechny bratrance, sestřenice a jejich děti, děti synovců i jejich ženy, prostě všechny příbuzné. Mám tento můj VESMÍR moc ráda.

Pak mám ještě jeden, větší VESMÍR. Ten není moc starý, je to vlastně ještě pořád něco ve fázi poznávání. Je to moje blogová rodina. Ano, nebojím se to takhle říct, protože za tu dobu, co píši na blog, jsem poznala spoustu báječných lidí, které znám sice jen virtuálně, ale mohu říct, že mám všechny ráda. Pomohou, poradí a určitě neublíží. Určitě bych si mezi nimi našla i kamarádky na život a na smrt. Jen kdybychom nebyly od sebe tak daleko. Ale ono kolikrát stačí dobré slovo i po internetu a je zase dobře.

Tak tohle je MŮJ VESMÍR! Je moc hezký a je mi v něm dobře, vlastně v obou. V tom malém i v tom velkém!

JEŠTĚ JEDNOU NA TÉMA NEMOCNICE

18. června 2011 v 18:27 | já |  JEN TAK
Při tom, jak na mne všichni myslí i před takovým malým zákrokem jsem si tak vzpomněla, jak to to bylo před 8 lety, když jsem šla ke své praktické lékařce. Myslela jsem si, že to není nic moc, že to bude asi zánět močových cest, který jsem měla nedávno před tím, ale bylo to úplně jinak.

Měla jsem tenkrát bolesti v levém podbřišku už od pátku, k lékaři jsem šla samozřejmě až v pondělí. Když vyloučili zánět močových cest, tak mne doktorka poslala na chirurgii. Tak byl pak doktor tak dobrý, že hned tušil a OKAMŽITĚ mne vezla sanita do nemocnice. Sestra sama zavolala manželovi, protože mně se jako naschvál vybil mobil. Ten za mnou přijel do nemocnice se synem a věcmi a byl tam skoro zároveň se mnou. Nemusím říkat, jak byli vyděšeni.

V nemocnici jsem postoupila spoustu vyšetření a pořád si doktoři se mnou nevěděli rady. Musím je ale pochválit za snahu, s jakou mne chodili každou chvíli vyšetřovat. Pak přišli dva najednou a přišli se mne zeptat, jestli jim podepíši souhlas, že by mne vyšetřili laparoskopicky. Byl večer, 21,15 hod. , já jezdila i s postelí po nemocnici, na interní vyšetření. Tam jsem říkala panu doktorovi, že celá moje rodina spí a já jdu na sál. On byl tak hodný, že mi nabízel, že je můžu zavolat, ale říkala jsem, že je nebudu zbytečně nervovat, že mám vlastně jen tři možnosti. Buďto se probudím a budu mít jen nějaké dírky, nebo také mohu být rozřezaná, na to mne páni doktoři upozornili, že v případě nutnosti..., nebo se taky neprobudím.

Ale jinak jsem byla klidná. Na sál jsem šla kolem půlnoci, ještě jsem slyšela sestry, jak brblaly, že s "tímhle" panem doktorem jsou vždy nějaká překvapení. Probudila jsem se jen s drénem a dírkou. Potud dobrý, ale jinak jsem prý měla namále. Divertikulitida a zánět tlustého střeva, který už prosakoval do zánětu pobřišnice, byla to nemoc podobná, jak měl tenkrát dnes exprezident Havel. Tak si dělali legraci, že bych s tou nemocí mohla kandidovat na prezidenta.

Další den, když přišla rodina na návštěvu, tak se divili. Ale proč bych je zbytečně nervovala, no ne? Měla jsem tenkrát nadstandardní pokoj, ale tenkrát to bylo "jen" za 250 Kč na den. Sestřička se o mne po operaci vzorně starala, pan doktor, kterého jsem nazvala "můj zachránce", se chodil také pravidelně ptát, jak mi je. Byli na mne všichni hodní.

Po nějaké době jsem musela ještě docházet na kolonoskopii, ale už se naštěstí nic tak hrozného nedělo, tak snad bude už klid.

Ale když se nad tím tak zamyslím, je to úplně jedno, jestli se na nějaký pobyt v nemocnici můžete připravovat dopředu, nebo vás tam hodí jak do vody, abyste se naučili plavat. Vše se snažíme přežít v pořádku a brzy zase domů.

NETBOOK ZPROVOZNĚN, MŮŽU ...

18. června 2011 v 17:41 | já |  JEN TAK
Dnes přišel syn s rodinou. Tedy vlastně ne všichni, vnuk je na výletě se třídou, počítače se ujal syn a hlavně vnučka. Myslím, že to zvládnu, jen mi ukázala, kde se to pouští a zbytek se doufám naučím v nemocnici. Hlavně, abych tam měla připojení na internet. To už mě snacha poňoukala, abych si vzala nadstandart, jak se tam krade a co kdyby. Mně se ale nechce platit 500 Kč na den, když mohu vyžít jen za 60 Kč. No jasný, teď mi teprve došlo, že vlastně ani nevím, jestli se drze vybírá příspěvek i na těchto pokojích. To už by bylo tedy moc, ale dnes je možné všechno.

Před chvílí mladí odešli, popřáli mi hodně štěstí, že se určitě přijdou do nemocnice podívat, ale čím mne hodně překvapili hned při příchodu bylo to, že mi s předstihem a velkým, popřáli už k mému svátku, který mám až za 3 týdny. Oni ale budou v té době na dovolené, tak přišli s dárkem už dnes.

Musím je ale pochválit za vynalézavost a dobré nápady. Dostala jsem madlo. Tedy na přidělání jen s přísavkou vedle vany, abych mohla lépe ven, když bych se chtěla někdy opravdu vykoupat a ne jen sprchovat na sedátku. Doufám, že nastane doba, že mně budou fungovat obě ruce (tedy ramena) a já ho budu moci brzy využít. Už teď se těším.
Ještě jako prémii jsem dostala takovou věc na masáž hlavy, jak to všude propagují, tak uvidím, jak to bude fungovat, ale může to být příjemné.
V pondělí ještě přijede dcera s dětmi, abych byla poplivaná ze všech stran. Připadám si, jako bych šla na popravu, já se ještě nikam nechystám.

Určitě se ještě před odchodem ozvu.

ŽÁDNÝ ZÁZRAK NEČEKEJTE

16. června 2011 v 17:20 | já |  JEN TAK
Přesně tak. Žádný zázrak to není, někteří jste si mysleli, že tam třeba budu dělat nějaké parádičky, ale nic takového jsem nedělala a proč? Myslím, že to svůj účel splní i tak.


Tuhle fotografii jsem nazvala prostě : Zátiší s brašnou.

Bylo to fotografováno chvíli před dokončením, ještě je tam vidět i plno špendlíků. Řekla bych, že nejvíce práce mi dalo to celé vymyslet tak, aby to nebyl jen "hadr" a aspoň to připomínalo ty tašky. Viděla jsem tam jen jednobarevné, tak jsem úmyslně nezvolila vzorek, ale černá myslím se hodí ke všemu. Šila jsem vlastně to "futro" dvojitě, mezi to jsem dala filc, zvlášť střižený na dno a strany, aby to drželo nějaký tvar. Proto jsem to musela trošku v ruce prošít, aby se mi to nesunulo. Ucho jsem udělala delší, abych si to mohla "hodit" přes rameno. Netbook se tam krásně vejde a je tam ještě i místo na ty různé šňůry, co jsou u toho.


A to už je finální výrobek. FINITO! Vyzkoušeno, schváleno mým manželem, i jsem si to vyzkoušela a pro mne dobrý!
Tak a 500 Kč ušetřeno, mohu si koupit raději něco jiného!

SAMÉ DOBRÉ ZPRÁVY-

15. června 2011 v 17:30 | já |  JEN TAK
Tu první velmi dobrou zprávu bych mohla nazvat: Lukáš jede!
V sobotu a v neděli hrál bowling můj vnuk kousek za Prahou na Trnové. Hrál se 2. juniorský kontrolní turnaj a on hrál ve čtyřčlenném družstvu, které vyhrálo! Tedy 1. místo!

V Masters tamtéž se Lukáš umístil na krásném 2. místě!

V pondělí hrál Luky zase v Chomutově Strikeland - jednotlivci na těžkém krátkém mazání a hádejte jak to dopadlo? Zase byl první! Když se daří, tak je dobře. Dokonce vyhrál i soutěž o nejvyšší nához! Gratulujeme a jen tak dál, milý Luky!

Řeknete si, že se pořád s tím naším Lukym chlubím, ale zahrádku ani kytičky nemám, tak co mi zbývá, že?

Ta další dobrá zpráva je od mé sousedky. Před cca 3 týdny jsem zde popisovala, jak zadala výměnu oken na chalupě firmě, která podepsala ve smlouvě, že jim dílo zaplatí celé předem. Slíbila jsem, že budu informovat, protože jsme se v komentářích všichni shodli, že je to dost velké riziko. Dnes jsem tedy vyzvěděla, že peníze na firmu v pořádku došly minulý týden a už dnes jí z firmy volali, že montáž oken bude provedena už 20. července! Tak to také vypadá dobře a to jsme jistě všichni rádi! Přece jen dávat předem sto tisíc korun, to není vždy samozřejmé.

JEŠTĚ ZPROVOZNIT A JE TO

14. června 2011 v 17:00 | já |  JEN TAK
Tak, teď teprve mohu říct, že jsem připravena odejít na tu moji cca týdenní "dovolenou", jak já říkám. Samozřejmě myslím nemocnici.
Dnes jsem si totiž koupila netbook.

To je ten můj krasavec. Včera jsem to jen tak plácla večer, že se budu týden nudit, že jsou teď PC v akci a co kdyby..... Manžel byl kupodivu ihned pro, je opravdu hodný, i když on to neumí ani otevřít, nechce se ani k PC přiblížit a přesto měl ihned takové pochopení.

Pravda je, že část jsem si zaplatila z peněz, které jsem dostala jako dárek, ale tři pětiny jsme zaplatili ze společné kasy. No co, říkám si, nač šetřit, že? Proč si taky někdy neudělat radost "jen tak"? Pořád se člověk ohlíží na všechny strany, jestli je tohle drahé a vhodné a asi to někdy chce udělat bez dlouhého rozmýšlení bác a je vymalováno.

Nevím, kam si ještě ten netbook budu brávat, nevím, jestli mi to projde na dovolenou, tam by se to asi manželovi moc nelíbilo, ale určitě se budu snažit ho využít.

Na nákupu byl se mnou jako poradce můj syn a vnučka, já sama se zas tak silná v kramflecích necítím, no a v roli sponzora pochopitelně můj manžel. Vnučka mi ještě radila, abych si rovnou na toho mrňouse koupila i brašnu, ale zas tak rozhazovat se mi nechtělo. Taková malá brašnička, žádný výběr, jen jeden druh a za 500 Kč, to se mi zdálo moc. Jsem přece holka šikovná, tak si tady doma najdu nějaké zbytky a brašnu si ušiji sama na míru!

Tak jsem se pochlubila a právě jsem se dozvěděla, že mi kluci (syn s vnukem) přijdou zprovoznit ten můj nový dáreček v sobotu, snad se to do úterka trošku s tím naučím. Má to zase jiný Windows než mám tady na tom, ale prý to není takový rozdíl. Hlavně, aby na tom "mém" oddělení fungovalo WIFI.



CO VY NA TO?

13. června 2011 v 15:56 | já |  JEN TAK
Ptám se na věčně diskutované téma posledních dní, což je jistě STÁVKA. Národ je rozdělen tak nějak asi napůl, někdo je pro, někdo proti. Také vím, že není zdaleka všechno v pořádku, ono to těžko asi bude ať tam bude Petr nebo Pavel, ale já opravdu na násilí a nátlak neslyším a proto se mi to nelíbí.

Každý máme nárok na svůj názor, ale proč, když jej někde někdo vysloví, tak se z té "druhé strany" na něj sesype snůška výčitek, nadávek, posměšků.

Přečetla jsem si jen kousek diskuse na Novinkách.cz a opravdu jsem odešla, protože to nebyla diskuse, ale vzájemné napadání se a to také nemusím.

Také jsem někde četla, že na Facebooku je stránka, že nesouhlasím se stávkou, tak jsem se tam také podepsala a neuběhly ani 3 minuty a už jsem tam měla vzkaz. Pochopitelně ironický. Smysl byl ten, proč se vůbec já, babka, míchám mezi lidi, kterých se to týká, že už to v dom důchodě nějak dožiji. Pravda je také, že jsem tam vzápětí měla hned 3 zastánce, ale .... No to je právě ono. Proč bych nemohla i já jako důchodce vyslovit svůj názor? Co kdybych zrovna potřebovala jet do Prahy k lékaři a nemohla?

V politice by mělo platit to, co v manželství. Vzájemná tolerance a domluva. Já si myslím, že v dobrém a bez emocí se dá spíš dosáhnout shody a každý by ale musel kousek ustoupit. A to je asi teď už na nic, protože začnou naschvály a kdo na to doplat? Papaláši ne, ale obyčejní lidé!

Tato situace není dobrá, to jsme asi nikdo v roce 1989 nechtěli!

STROJ ČASU? - JÁ NE

12. června 2011 v 14:29 | já |  TÉMA TÝDNE
Takový "stroj času", to by byl vynález. My si to můžeme představit jen jako sci-fi, ale kdo ví, třeba se to jednou také někomu povede. Vývoj jde stále kupředu a to, co běžně používáme dnes, aniž bychom se nad tím pozastavili, to by naši praprapředkové také nikdy neřekli.

Ani nevím, jestli bych se chtěla prostřednictvím tohoto stroje podívat dopředu nebo zpátky, myslím, že bych to nechala tak, jak to je.

Jo, kdyby ten stroj času uměl lidi vrátit zpět v čase i s minulostí, možná by leckterý z nás udělal něco úplně jinak. Nebo ti, kteří si vlastní vinou zničili zdraví, ti by se možná zachovali jinak.

To všechno je však relativní. Ve většině případů by chtěli lidé vrátit jen to pěkné a to ošklivé a nepodařené vynechat. To by určitě ale nebylo dobré. Život je o všem. O dobrém i špatném, to zlé nás zocelí a poučí.

A pak, to už by se nevracela minulost, ale tvořila nová přítomnost. Já osobně bych stroj času směrem do budoucnosti ani nechtěla. Na dobré zprávy je dost času a na špatné ještě víc. Myslím, že to tak nějak je.

Jako stroj času mně stačí si vybavit vzpomínky, prohlédnout fotografie a také se vlastně vracím zpátky. Někdo má velkou představivost, tak si zase dokáže představit třeba svou svatbu, své děti, až vyrostou, jak budou vypadat, co budou dělat, je toho hodně.

V čem ale stroj času funguje stropro všem stejně a fungovat bude je stárnutí. Stárneme všichni, sice ne úplně stejně, ale stárneme.

Posuďte sami na mé osobě :

To jsem také já. Vypadá to nemožné, že?

Tady prý už jsem si trochu podobná. To mi byly 3 roky, fotky dělal tatínek.

Já ve svých krásných 17 letech. Tehdy jsem byla šťastná, nějaký stroj času jsem vůbec nevnímala.

To už jsem byla zase "nešťastně" rozvedená. Tady je mi 28 let.

Krátce před odchodem do důchodu. Bylo mi tenkrát ještě taky krásných 55, měla jsem celou rodinu kolem sebe, tak na co bych si stěžovala?

Hups! A to už je moje nedávná minulost. Fotka, kterou jste už taky viděli, ano tady je mi už ne tak krásných 70 let, ale zase mám kolem sebe moje čtyři zlatíčka, moje vnoučátka.
Tak prošla jsem se také se "strojem času" nebo ne?

LIKVIDÁTOR

11. června 2011 v 12:32 | já |  JEN TAK
Včera tady byla dcera s dětmi na návštěvě a jak si tak jako normálně povídáme u kafíčka a zákusku, tak děda rozesmál vnoučata tak, že měl palec nahoru.

Vyprávěla jsem jim, jak jsme se ráno vydali na nákup. Nevěděli jsme jako vždy, co na sebe, tak jsme si vzali na krátký rukáv ještě vesty. Každý tu svou, pochopitelně. Manžel si vzal tu, která je taková víc sportovní. Vím, že si ji tenkrát koupil bez velkého rozmýšlení, doma jsem zjistila, že je mu trochu velká. A protože pořád fušuju do nějakého přešívání a úprav, tak jsem mu ji pracně zmenšila. Včetně ramen. A to byla oboustranná. Kdo trošku rozumí ten ví, že to byla pro amatéra pořádná práce.

Tak to jsem odbočila. Manžel odjakživa nesnáší zipy, protože je neumí uzavírat. Tady na tu vestu začal nadávat, jen jsme vyšli z domova. Nejen, že mu nešla už přes bříško zapnout, ale měla poněkud porouchaný zip. Koukla jsem a řekla, že by tam šel našít jiný. Okamžitě to bylo odmítnuto s tím, že ji vyhodí, že má jinou....

Nakoupili jsme tedy a při zpáteční cestě už bylo trošku víc teplo. A teď se to stalo. Vidím, jak manžel prohlíží všechny kapsy - a že jich tam bylo nejméně 10 - tak říkám, co se děje. Nic se prý neděje, ale šli jsme městem kolem odpadkového koše a vesta šups a byla tam. Možná by byl nějaký bezdomovec rád, ale to už mně mohlo být fuk.

Při představě, jak se děda svléká uprostřed náměstí a vzápětí šoupne vestu do odpadkového koše, to se děti tedy zasmály. Já jen špitla : "A víte, co mi dalo práci ji opravit?"

Ano, to je celý můj manžel. Říkám mu likvidátor, protože on by nejraději vyházel všechno, co nepotřebuje dnes, ale už neuvažuje, že by to mohl potřebovat zítra nebo pozítří. Už kolikrát jsem ho upozornila na to, že kdyby bylo po jeho, tak tohle nebo tamto by už nešlo opravit, protože by bylo všechno v odpadu. S úsměvem dodávám, že někdy tam možná skončím i já?
Obrázek zdroj internet.



DIPLOMEK

11. června 2011 v 12:12 | já |  JEN TAK
Dostala jsem diplom. No, pořadatel Milánek byl hodný, protože je věnoval všem účastníkům, sice jsem nebyla úplně poslední, ale skoro.

Přiznávám se bez mučení, že moc kytiček neznám. Jen ty běžné, ze kterých se dělají kytice a nebo ty, které vidíme běžně kolem sebe. Ty nejznámější. Takže když to shrnu, tak to byla ode mne vlastně troufalost do této soutěže vstoupit.

Na svoji obhajobu ale musím přiznat, že ne každý den jsem si vzpomněla a šla se podívat, co za kytičku vykvetlo v soutěži. Také jsem občas něco spletla a to tím, že jsem si pořádně nepřečetla pravidla. Dobře mně tak. No a ostatní jsem neznala, tak jsem plácla tu kytičku, kterou mi to jen trochu připomínalo.
Takže vlastně jsem za ten diplom vděčná. Je moc hezký.

Teď jsem si uvědomila, že jsem se už jednou zúčastnila nějaké bleskové soutěže a vlastně mi taky přišel diplomek. Tak ho přikládám, abych byla spravedlivá k organizátorům.

Tak snad příště někdy někde to bude lepší, snad.

BYROKRACIE VZKVÉTÁ DÁL

10. června 2011 v 21:18 | já |  JEN TAK
Dnes jako normálně jsme šli s manželem nakoupit a v obchodě s drůbežím masem, kam běžně chodíme a známe se už dlouho i s prodavačkou, jsme zaregistrovali, že má na hlavě něco jako čepeček. Tvar jako vojenská brigadýrka, barva červená s bílou.

"Pořídila jste si novou čepičku" říkala jsem paní prodavačce. "No, já musela, byla tady kontrola a bylo zle, že nemám nic na hlavě." Dokonce nám paní prodavačka ukazovala (prý se mu asi líbila) kšiltovku, kterou ji pak kontrolor věnoval. Kšiltovku a bílou! Ještě jsme se dozvěděli, že kdyby prý na hlavně měla cokoliv, třeba no tamto, tak je to fuk, hlavně, že tam něco má!

Tak na tom se "vozí" kontroly? Když nic jiného nenajdou, tak na takové blbině mohou bazírovat. Vlasy jí koukají stejně, jako kdyby neměla na hlavě nic, tak tomu už vůbec nerozumím. Který chytrý vymýšlí takové předpisy?

Další byrokratický poznatek mě čekal odpoledne. Ve schránce jsme našli dopis od dodavatele elektřiny, od kterého jsme přešli k jinému - levnějšímu - a dopis obsahoval vyúčtování! Až potud je to v pořádku. Ale tato firma dělala roční vyúčtování k 24.5.2011 a poslala nám přeplatek za dodávku elektřiny za rok 138 Kč. Tohle vyúčtování byla faktura od 24.5. do 31.5. a do 10 dnů máme zaplatit za odběr elektřiny částku 138 Kč!!!! Chápete to? PROČ neudělali vyúčtování rovnou o týden později, když už měli 3 měsíce na stole naši výpověď? Mohli jsme si být fifty fifty, ale to je zřejmě moc velké přemýšlení a to asi bolí! Oni tedy zaplatili za odeslání peněz nám nějaký poplatek, teď budeme platit my poplatek a tak je to asi v pořádku!

A to se pořád říkalo, že se vymýtí byrokracie! To ale je určitě něco jiného než jsme viděli dnes, nebo ne? Tak to mi hlava opravdu nebere!

OČEKÁVÁNÍ

10. června 2011 v 21:02 | já |  JEN TAK
Celý tento týden byl takové jedno velké očekávání něčeho. V úterý dělala vnučka státnice z velmi těžké japonštiny, to byl výborný začátek - státnice za jedna! Velká gratulace a také velká úleva pro všechny, že to má šťastně za sebou.

Ve středu jsem měla volat mému ortopedovi, že mi řekne termín mého nástupu do nemocnice. Měla jsem zavolat až odpoledne, pro jistotu. Jistota ale nebyla, sestřička řekla, že pan doktor prý to ještě neví, že mám zavolat zase po neděli, dr. to zjistí ve čtvrtek.

Netrvalo to snad ani 10 - 15 minut a zvonil mi telefon. Sestra volala sama a řekla, že si mám napsat termín 21.6. Zapsala jsem si, ale slyším ještě sestru, jak něco domlouvá s doktorem. A další změna. Prý se zrovna pak doktor koukal, že je to úterý a on mívá operační den vždy ve čtvrtek. Tak prý si to mám škrtnout a přece jenom zavolat v pondělí.

To ještě nemělo být všechno. Za další malou chvilku znovu telefon, sestra mi hlásí, že ten termín tedy platí a že mi dá pana doktora, abych se s ním domluvila. Dobře. Tedy nástup do nemocnice mám 21.6. a můžu si vyběhávat předoperační vyšetření.

Dnes měla moje maminka ještě jeden pokus na očním. Bratr se švagrovou jí sehnali očního dr., který je prý nad všemi, jezdí na zahraniční stáže učit, no třeba něco jiného vymyslí. Všichni jsme drželi mamince pěsti, aby měla štěstí, ale bohužel. Něco podnikat s okem, na které aspoň maličko hodně maličko vidí, když má to druhé slepé, to je prý velké riziko a mohla by oslepnout úplně.

Tak jsem si říkala, že od výborné zprávy přes takovou váhavou až k té špatné, ještě že jsme nečekali ještě na něco. Kdoví, jak by to dopadlo.

TAKÉ SE NERADA LOUČÍM

9. června 2011 v 14:54 | já |  RODINA
Omlouvám se Naděnce, ale po přečtení jejího článku se mi vybavilo tolik vzpomínek na loučení...

Začnu hned tou první vzpomínkou. Byla jsem hoooodně mladá, rok a kousek vdaná, synovi byly 2 měsíce a já byla odhodlána do všeho jít s plným nasazením. Nedávno jsem o tom psala, že jsme se stěhovali z jižní Moravy až sem na sever Čech a opravdu jen kvůli bytu. Můj tehdejší manžel tady dostal práci i s bytem, tak nebylo o čem přemýšlet. Souhlasila jsem ihned, ale litovala mnohem později.

Tenkrát jsem se s rodiči i sourozenci rozloučila asi tak, jako když jedu na týden na dovolenou, vůbec mně tenkrát nedocházelo, co všechno pro mne znamená ta samota bez rodičů, bez peněz, jen s manželem a malým synem. Měla jsem to pochopit docela brzy. Po 7 letech si manžel našel jinou, mladší ženu a já zůstala tady sama jen se dvěma dětmi.

Dodnes maminka neví, jaké potoky slz jsem vyplakala, když jsem nevěděla kudy kam, neměla si s kým popovídat, neměl mne kdo utěšit. Jak ráda bych se vrátila zpátky, jen kdybych měla kam.

To jsem pak všechno přežila, zase jsem se vdala, děti dospěly a NIKDY NEZAPOMENU na ty pro mne nejhorší chvíle loučení s nimi.

Syn byl tenkrát 2 roky na vojně, ale ne na ledajaké. Tam nebyly žádné opušťáky, jen za zásluhy a ty, bohužel, neměl. Znamenalo to tedy, že jsme ho viděli na přísaze, to jsme za tím jeli všichni, tedy já s manželem a dcerou. Pak se nedostal celý rok domů a přijel až na dovolenku, na tu je pustit museli. Byl tedy doma 10 dní, já mu vařila vše, co si jen poručil, vždyť také na té vojně pořádně zhubnul a když odjížděl, měl už 3 kg navíc. Nezapomenu, jak jsem mu mávala z okna, z očí se mi draly potoky slz, kterým jsem se neubránila ani teď při té vzpomínce, odjížděl s tím, že ho zase asi tak rok neuvidíme. Myslela jsem, že padnu, tak ten smutek z toho loučení nešel zastavit. Ten můj pohled z okna na něj, ten obraz mám vrytý do paměti navždy.

Další velký smutek jsem měla v době, kdy dcera studovala VŠ a tenkrát musela odjet na 5 měsíců na stáž do tehdejšího SSSR. Když psala, jaký "pestrý" mají jídelníček, že tam ani v obchodech (v osmdesátých letech) nebylo co nakupovat, byla jsem na nervy. Před Vánocemi jsem jí zabalila balíček, ve kterém jsem posílala pár maličkostí, aspoň suroviny, aby si mohly s holkama upéct vánoční cukroví. Nebyl to velký balík, musela jsem s ním ale jen na poštu do okresního města, vystála jsem si tam frontu na to, aby mi pak řekli, že OD TEĎ už žádné balíky neberou. Moje jedno velké PROČ zůstalo nezodpovězeno. Vánoce, ty byly tenkrát pro nás za trest. Mně ani nechutnalo, protože jsem si vybavovala to, že dcera nemá možná co jíst a my tady hodujeme.

Opět jsem měla slzy jako hráchy, které nešly zastavit. Ještě, že jsem měla tak hodného syna se snachou a malou vnučku, kteří nás na svátky nenechali s manželem samotné doma.

Když se dcera po těch 5 měsících vrátila zpátky domů, málem jsem ji nepoznala. Zhubla tam za tu dobu 10 kg! Bylo to v lednu, my měli pro ni stále v pokoji stromeček, dárky i vánoční cukroví!

Tak to byla moje nejsmutnější loučení, které nakonec vždy dobře dopadlo. O loučení toho jiného druhu, o tom také nechci psát.

OBÁLKOVÁ METODA

7. června 2011 v 13:36 | já |  JEN TAK
Včera jsem si připomněla moje začátky v tomhle domě. Jak jsem už mockrát psala, odstěhovali jsme se na druhý konec republiky tenkrát kvůli bytu. Z toho tedy logicky vyplývá, že tady s námi nebyly žádné babičky dětí, nebo-li naši rodiče, ani sourozenci nebo kamarádi. Nikdo, kdo by mohl pomoci v nouzi nejvyšší. Nemyslím tím ani peníze, i když těch bylo sakra málo, ale i třeba to klasické pro babičky, občas pohlídání dětí. Proto také možná jsme měli tady k sobě tak blízko my, nájemníci, protože třeba v tom našem vchodě jsme byli všichni odjinud, jen je z tohoto kraje.

Dnes to považují mladí za samozřejmost, že jdou aspoň někdy k rodičům na oběd, potěší se, ušetří a je jim fajn. Já proto často říkám, že já nemohla k mamince ani na kávu. Proto jsem si musela umět poradit tak, abych s těmi málo penězi vyšla.

Každý má nebo měl jistě svou metodu, jak ušetřit, nebo zkrátka jen vyjít s tím, co mám. Já převzala tu maminčinu. Tedy obálkovou. Jedna obálka na jídlo, další na nájem, školka nebo škola, oblečení, něco do bytu atd. Na něco do bytu, to byla taková dlouhodobější záležitost, vždy jsem cíleně na něco šetřila a pořád počítala a počítala. Pamatuji si, že jsem jednou dopadla tak, že mi zbylo jenom 50 Kč na týden na jídlo. To bylo hodně kruté a bylo jasné, že to nemůže vyjít. Chodívala jsem v té době do kastrůlků pro oběd, byla to závodní jídelna a tenkrát se to opravdu vyplatilo. Brávala jsem jen jeden oběd a najedli jsme se z toho se synem oba.

Manžel tenkrát míval do práce svačinu sebou, vždy namazané 4 krajíce chleba. Čerstvě vyškvařené sádlo nám tenkrát posílala jeho maminka z Moravy, tak měl denně chleba se sádlem. Jako dnes si pamatuji když mi říkal, abych mu aspoň někdy dala na chleba třeba máslo. Jasně, přejedl se, pořád stejné jídlo, to je samozřejmé.

Když jsme si chtěli koupit něco dražšího třeba do bytu, tak jsme to téměř vždy řešili půjčkou. To prostě jinak nešlo, rodiče jsme také neměli bohaté a tak nám nikdo nemohl nic dát, i kdyby stokrát chtěl. Jen se jedna půjčka zaplatila, šup a už byla další. Ale přežili jsme a díky této mé "obálkové" metodě jsem si vždy našetřila na téměř všechno, co jsem chtěla.
Dnes se takové škudlení už nenosí. Ani se nedivím, když si někteří mladí naříkají, že nemají peníze. Řekla bych, že dost jich jen neumí hospodařit. U nás se také nikdy nevyhazovalo jídlo. Jedlo se vše tak, aby se nic nezkazilo a abychom se přitom nasytili.

Dnes se rozhazuje ve velkém u těch "nahoře", tak proč by to mělo být jiné u těch "dole", že? Dnes jsme byli s manželem zaplatit rozdíl nájemného, které nám zvýšili od dubna, ale do inkasa to mohli dát až za 2 měsíce, tak proto ten doplatek.
Ale ani naši "páni domácí" neumí šetřit. Spočítala jsem si, že jen na poštovném za dopisy ohledně zvyšování nájmu zaplatili jen nám 245 Kč. To si myslím, že je docela hodně. Pak jim mají zbýt peníze na opravy bytů, když takto vyhazují peníze oknem. Bytů mají kolem 2500, to je pak sumička!
Dříve nám třeba vyúčtování tepla a teplé vody házeli jen tak do schránek. Tito noví "mocipáni" nám to každému poslali poštou doporučeně ve velké obálce za 42 Kč a to je ještě podezírám z toho, že platili poště přesčasy, protože s tím pošťačka chodila v sobotu. Dobrý?!

No, vidíte, začala jsem jen tak o mém dřívějším způsobu šetření a dostala jsem se až k dnešnímu rozhazování ve velkém! Tak už toho raději nechám, ale je pravda, že takhle by to vypadat nemělo!