Květen 2011

VŠECHNO JE JEDNOU POPRVÉ

31. května 2011 v 14:37 | já |  JEN TAK
Přesně tak, všechno. To nejlepší poprvé už máme dávno za sebou, tak teď musíme zkoušet zase něco jiného. "To jsem nikdy neměl, takové bolesti", říkává můj manžel. "Také Ti ještě nikdy nebylo tolik let", odpovídám mu dost často já.

"To se mi ještě nestalo", říkala nedávno moje sestra, když ji parádně zklamala její paměť, která ji živila víc jak 45 let.

Ano, dříve jsme měli "poprvé" nastaveno na jiném stupni, na tom lepším bych řekla. Ale čím jsme starší, tím toho máme víc za sebou než před sebou a tak to "poprvé" je spojeno buďto s nějakým zdravotním problémem nebo pamětí a tak.

Mne včera čekalo jedno "poprvé" v takové formě, že byste nevěřili. Ale co, já za to nemohla, nijak jsem neměla potřebu, ani mi to nikdo nenavrhl, nepřipomněl - zkrátka to na sebe normálně "prásknu".

Byla jsem včera, ve svých 70 letech, poprvé na kosmetice. Přišla jsem a hned na úvod jsem se paní kosmetičce přiznala, že mi musí říct, co všechno mám a musím, a aby si také na ten můj "ksicht" vzala majzlík. Byla na mne hodná, říkala mi všechno, co se bude dít a také co bude příjemné a co nikoliv. Musím konstatovat, že měla ve všem pravdu. Ale majzlík nepotřebovala.

Omlouvám se všem těm, kteří jsou na kosmetice "staří známí", ale já cítím potřebu tady na sebe všechno vykecat. Také mi paní kosmetička řekla, že už jsem asi poslední z naší rodiny, která u ní nebyla. Objednala mě snacha, dvakrát za rok chodí i syn a byla u ní i moje dcera.

Dostala jsem tuto POUKÁZKU na kosmetické ošetření pleti k nedávným narozeninám a zkusit se má všechno. Předem podotýkám, že se mi celou hodinu a půl krásně leželo. Vymačkávání nějakých pupínků, které jsem ani neviděla, nebylo nijak dramatické, protože mám suchou pleť tak jich tam bylo jen pár. Zato "milií" prý jsem měla hodně. Také se někteří divíte jako já? V životě jsem netušila, že něco takového mám na obličeji, teď jsem poučena a snad jsou i odstraněna.

Pro mne na nejhorší došlo v době, když mi natřela obočí a přebytečné chloupky voskem a posléze trhala a trhala a trhala. Ne, že by se to nedalo vydržet, ale už jsem měla příjemnější procedury! Jeden moment jsem měla celý obličej jak v jednom ohni. Vše se ale zklidnilo velice příjemnou masáží a maskou. To bych brala častěji.

Nakonec tedy vše tím lepším skončilo a já, která už řadu let bez namalovaných očí nevynese ani koš s odpadky do popelnice, odešla nenalíčená domů.

Moje maminka se mě pak ptala, co mi říkal manžel, jestli bylo vidět, že jsem HEZČÍ? "Ale kdepak, maminko, ten mně jenom řekl, že jsem celá nateklá", odpověděla jsem jí po pravdě. Když jsem pak viděla, jak mám místo mého hustého obočí jen takovou hubenou čárku, tak nevím, jestli jsem zrovna toto potřebovala, když jsem s tím starým vystačila celý život.

Ale zkusila jsem to, něco bylo příjemné, něco méně, ale jsem o zkušenost bohatší a rodina mého syna zase o nějaké ty korunky (a rozhodně ne málo) chudší.

MÁME DOMA MISTRA REPUBLIKY!

30. května 2011 v 15:07 | já |  JEN TAK
Já se chci hned na začátku omluvit všem těm, které to nezajímá, ale ne každý máme denně doma MISTRA REPUBLIKY, že? My tedy od včerejška ano, proto se zkrátka zase musím pochlubit! Ten náš MISTR se jmenuje LUKÁŠ - je to můj vnuk!
MČR dvojic 2011, kat. mix
Včera v deset hodin odstartovala v Praze na centru Best Bowling jedna z nejatraktivnějších kategorií MČR dvojic. Zmiňovanou oblíbenou ale nevyzpytatelnou kategorií je soutěž mixů, kde spolu hrají smíšené dvojice mužů a žen. Letošní startovní pole finálové části dvojiček je oproti loňsku trochu pozměněné, přesto se zde objevuje plejáda tradičních párů.

V semifinále pak vyzvalo mládí v podobě dvojice Lukáš Homola - Ivana Pádárová zkušené harcovníky a dlouholeté spoluhráče v mixech, kteří spolu hrají od roku 2006 a mají dva tituly a vynutili si rozhodující třetí zápas. V něm juniorská dravost a bojovnost porazila zkušenost.

Finále bylo opět soubojem generací. Hrálo se opět na tři hry, první s přehledem vyhráli mladí, potom soupeřka několika strajky zavelela k útoku a k vyrovnání. Ve třetí hře Ivana s Lukášem na začátku spojili tři křížky, vybudovali si náskok zhruba 60ti bodů, který už jejich soupeři nedokázali hlavně díky únavě stáhnout.

Je dobojováno, známe nové mistry ČR. V kategorii smíšených dvojic si tento primát připisuje na své konto juniorská dvojice Ivana Pádárová - Lukáš Homola, která ve finále zdolala ostřílenou dvojici.
Vítězové v kategorii mixu. A proč je jich osm? No i tady se udělují dvě bronzové medaile. Jsou to ti krajní.
Gratulace vítězům mixu Ivaně a Lukášovi.
A tady jedno památeční foto, prosím! Naše bowlingová a už i televizní hvězda svítí i na dálku! GRATULUJEME!
Také televize budou nabité bowlingem! Dnes na ČT1, zítra na Nově budou reportáže z Mistrovství ČR dvojic! Tak se daří docela dobře navázat na dosavadní úspěch Českého bowlingu, který z batolete už trochu vyrostl a v televizních kruzích začíná mít své jméno. Televize začínají brát na vědomí, že existuje i nějaký sport, který se jmenuje bowling, napsal p. Milan Soušek.

Čerpáno z www.czechbowling.cz

NAŠE BUDOUCNOST

29. května 2011 v 13:44 | já |  TÉMA TÝDNE
Schválně jsem použila přívlastek NAŠE, protože si myslím, že je v našich dětech, vnoučatech... ostatní bych řekla, že je přítomnost. Tedy aspoň pro mne, pro kterou to bude za chvíli všechno minulost.

No, takhle jsem tedy nechtěla začít, ale v podstatě je to pravda. Já osobně jsem si nikdy nedovedla život představit bez dětí. Jsou to vlastně pokračovatelé našich rodů a náplň našeho života. Jedno pořekadlo říká, že každý je svého štěstí strůjcem, tedy i budoucnosti. Ne vždy nám vždycky vyjde všechno tak, jak bychom si to přáli nebo představovali, ale ten základ, ten si myslím, že záleží jen a jen na nás.

Jistě každý z nás by chtěl to ve svém aktivním životě dotáhnout na co nejlepší post, proto je třeba také něco pro to udělat. Děti se ve škole učit, pak se něco dobře naučit nebo vystudovat, ale také a to bych vůbec nekladla na druhé místo, vychovat ze svých dětí slušné lidi. Takové, kteří nekradou, neubližují, umí se o svou rodinu postarat. To by měla být podle mne základní vize budoucnosti. Jestli někdo chtěl být kominíkem a pak se stal pekařem, to si myslím že není tak důležité.

Také bych řekla, že by mělo být samozřejmé, abychom si pomáhali. Nikdy nevíme my, kdy tu pomoc druhých budeme potřebovat my. Tím ovšem zase na druhou stranu nechci říct, abychom podporovali lenochy a ty, kterým se nechce pracovat.

Jo, kdybychom bývali byli všichni poctiví, dělali vše tak, jak se má, i ta naše nejbližší budoucnost by mohla vypadat podstatně lépe. A k čemu jsem tedy dospěla závěrem? Zase k začátku. Všechno je v lidech. Buďme na sebe hodnější, poctivější a ohleduplnější, vychovejme dobře své děti a pomáhejme tam, kde můžeme a určitě ta budoucnost bude pro všechny hezčí, nemyslíte?


DOSTALA JSEM I TOTO DO VÍNKU?

28. května 2011 v 14:59 | já |  JEN TAK
Musím se dnes k něčemu přiznat. Nevím, kde se to pořád ve mně bere, ale stále mám snahu všechno organizovat, všechny dávat dohromady, asi je to ve mně.

Už jsem psala, jak byla u mne na návštěvě moje kolegyně, že jsme se domluvily, že navštívíme ještě jednu naši společnou bývalou kolegyni, která je z nás nejstarší. Byla něco jako naše máma. Když jsme u ní byly loni, měla takové malé jubileum, měla 85 roků. Ale to jsme tam byly tři. Ta třetí, se kterou jsme letos nepočítaly, ta měla totiž nedávno takový slabý infarkt, ale vezli ji rychle na profukování či jak se tomu říká, aby srdíčko dál fungovalo. Její manžel nám asi před měsícem říkal, že na tom není nic moc dobře. Proto jsme s ní tedy nepočítaly.

Mně to ovšem včera nedalo a zavolala jsem jí. Bylo by mí líto, kdyby třeba už na tom byla líp, že by o tom nevěděla, že jsme tam jely jen my dvě bez ní. No, říkala, zatím nic moc, ale v úterý jde na internu a paní doktorka jí řekne co může a co ne. Tak slíbila, že v úterý večer mi zavolá, protože návštěvu jsem (zase já) u nejstarší kolegyně objednala na středu. Snad to tedy vyjde.

Vzpomínám také na to, jak jsem dostala jeden moc smutný úkol. Před časem, když sestře zemřel manžel, tak mi to chudinka volala téměř okamžitě, byla pochopitelně na dně, ale naší mamince to neřekla. Ani bratrovi. Zůstalo to na mně. Volala jsem tedy bratrovi, u kterého maminka bydlí, co se stalo a aby jí to řekl.

"Ty ses zbláznila, tak to ne, to já jí říkat nebudu, to přijeď a řekni jí to sama. Nebo jí to snad řekneš do telefonu a já ji tady mám chytat?" No paráda, já z toho byla také hotová, protože švagr byl ještě poměrně mladý na smrt, a co maminka, která má nemocné srdíčko a nebyla také už nejmladší, co když se s ní něco stane?

Ach jo. Bylo to krátce před víkendem, maminka bydlí asi 100 km od nás, o víkendu jsem tedy jela autem s mým synem za maminkou. Aspoň že mne syn a bratr doprovodili k mamince do jejího bytu. Nečekala nikoho a asi jsme moc vesele nevypadali. Jak jsem otevřela dveře a pozdravila ji, hned věděla, že se stalo něco hrozného, dokonce tušila, protože švagr byl v nemocnici.

Tak maminku jsme zvládli i se stříknutím pod jazyk, ale proč zase já?

Také si vzpomínám na to, jak jsme s manželem krátce po svatbě potkali jeho bratra a sestru, která byla hodně nemocná, když jsme šli na jedno výletní místo. Ještě jsem neznala ani jednoho a od manžela jsem věděla, že byli rozhádaní kvůli blbosti, vlastně nedorozumění. Říkala jsem mu : "tak běž za nimi, přece se nebudete pořád hněvat, máš příležitost". Nešel, netroufl si, byl uražený či co. Vzala jsem to tedy já do svých rukou a šla jsem se jim představit. Fungovalo to. Protože to bylo v místě bydliště jeho bratra, tak jsme se k nim hned všichni přesunuli a bylo to moc hezké setkání a seznámení. Bohužel, manželovo sestra už je 20 let po smrti a s bratrem zase nemluví. Kvůli blbosti už 7 let. Zase jsem to nedávno zkoušela "slepovat", ale zatím nic moc, tak uvidíme.

A když si uvědomím, kolikrát jsem já burcovala odtud sestru na Moravu, nebo bratra do práce, když se mi něco nezdálo na mamince, nebo když mi ona sama volala, že má nějaké problémy. No nevím, asi jsem jako prostředník nebo hromosvod, ale raději bych byla nositelem těch lepších zpráv.

Teď si vlastně uvědomuji, že i to, že JÁ jsem ve spojení s mými bratranci a sestřenicemi, že jsem také první věděla o tom, že zemřeli maminky sourozenci, tedy moje tety.

Myslíte, že i tohle mi bylo dáno do vínku?


I ZPACKANÝ ŽIVOT MŮŽE BÝT KRÁSNÝ

27. května 2011 v 14:40 | já |  JEN TAK
I když chci psát o něčem úplně jiném, musím se pochlubit, že jsem dnes udělala trošku víc pro své zdraví, hlavně pro své srdíčko.

Byla jsem celkem 4 x venku a tudíž jsem dnes vyšlápla 252 schodů. To zaslouží pochvalu, ne?

Ale původně jsem chtěla říct, že jsem potkala jednu moji známou, která bydlí v protějším domě přes ulici a známe se - no určitě tak 40 let. Slovo dalo slovo, měly jsme kousek společné cesty, tak jsem se zeptala, jak jde život.

Paní Anny, jak jí všichni říkají, byla jen jednou vdaná a nemá žádné děti. S manželem začínala jako hodně mladinká a jak jsem slyšela, tak v šestnácti letech otěhotněla a šla na potrat. Partnera, se kterým začínala a přišla tenkrát i do jináče, si vzala. Bohužel to skončilo tak, že i když se snažila jak mohla, dítě neměli. A ona ho tolik chtěla. Vím od mé bývalé sousedky, že její manžel, který jezdil s nákladním autem, si rád užíval i s ostatními ženami, ale ona o tom asi neměla ani páru.

Dopadlo to tak, že tak kolem čtyřiceti let přišla o manžela. Měl autonehodu, kterou nepřežil. Zůstala sama, bez manžela, bez dětí.

Jak šly roky, pořád ji bylo vidět jezdit s kočárkem, vodit děti ze školky a do školky. A ty děti nebraly konce. Anny je jen o 4 roky starší než já, ale běhá jako srnka, vypadá pořád dobře, je štíhlá a fit. Dnes jsem se jí ptala, co je nového. Hlásila, že byla sedm týdnů v Hradci u sestry, že tam má u nich v baráku svou místnost a jezdí tam vždy na delší dobu. Tak jsem se dovolila zeptat, kolik má nebo měla sourozenců, že pořád vozila a vodila nějaké děti.

Bylo prý jich 7. Bratr a sestra již nežijí, ale ještě je jich pět sester. Té sestře, která zemřela, prakticky vychovala děti a pak se starala i o děti jejích dětí, tedy o vnoučátka. Každou neděli jsou prý zvyklí k ní chodit na kávu a už jí volaly, kdy už se vrátí domů. Na Vánoce prý má plný dům lidí, naposledy jich tam bylo 13! No, není to krásné, když takhle drží rodina pohromadě? Stýkají prý se pravidelně i neteře a synovci, pokračují dál v této krásné rodinné tradici.

Řeklo by se, že měla zpackaný život bez dětí a pak i bez manžela, ale vynahradila jí to její rodina. Dětí si užila možná víc, než leckterá máma a je spokojená. Já to říkám pořád, rodina je rodina a jsou to, nebo by to měli být ti, kteří vás vždy podrží a mají rádi. A Anny, tu musí celá rodina milovat! Ona je opravdu příkladem pro nás všechny.

Tak, milá Anny, hodně zdraví a elánu do dalších let!

SMUTNÁ BUDOUCNOST

26. května 2011 v 17:30 | já |  TÉMA TÝDNE
Pořád nějak nevím, jestli tohle není příliš kruté. Po té předchozí romantice, ale risknu to. Dnes jsem si přečetla některé články na toto téma a také mi dnes přišel email od mého bratránka z Brna. Obsah této básně opravdu zapadá do tématu a bohužel, je to téměř vše pravda.
Tak znovu podotýkám, že tuhle báseň JSEM NESLOŽILA JÁ, ale přesto jsem ji sem zkopírovala, abyste se také pobavili. No, pobavili bych to nenazvala, ale posoudili. Já myslím, že napsaná je výborně!

Už jsme si to vybrečeli už jsme si to vyřvali.


Tak tu máme bordel nový,říkáme mu sametový.
Začali to velmi něžně, pak už lhali zcela běžně.

Národ neměl potuchy, že jde volit zloduchy.
Snad nevěděl, koho volí, teď ho z toho hlava bolí.

Do voleb nám slibovali - že prý cosi zanedbali,
Že si budeme dobře žít, jak se budeme dobře mít.
Že bude i práce dost - jenže to je pitomost.

Po volbách nám ho.no dali, zato úspory nám vzali.
Jsou to blázni bláznivý, stokrát všechno zdražili.

Jestli to tak půjde dál, tak aby se člověk bál.
Co budeme jíst a pít, za co děti ošatit,
Jestli a jak budeme žít.

Zda-li umřeme v nemocnici, nebo někde na ulici,
Nespadne-li na nás strom, či snad do nás píchne RÓM??
Zabije nás trolejbus, nebo zase přijde RUS…….??

A tak naše snažení je nám k ho.nu vážení.
Máme malou naději, když nám vládnou zloději.

Teď už národ jenom vzdychá, na Hradě cpou si břicha.
V podhradí však zle lid žije, hraje se s ním komedie.

Je to pravda nebo trik????
To ví jenom DRAMATIK.
Ještě jednou se všem omlouvám, normálně bych se tím "nechlubila", ale tak nějak to zapadá.

TROCHU ROMANTIKY

26. května 2011 v 14:58 | já |  JEN TAK

Když je dnes tak krásně, tak i přesto, že už stromy odkvetly, pod jabloní se usnout dá. Tohle mi poslal autor veršů i obrázku pak PETR ŠAFRÁNEK. Hezké, že?

Tak tedy i já přeji hezké snění!

NÁVŠTĚVNÍ DEN

26. května 2011 v 14:44 | já |  JEN TAK
Dnes mohu na sebe prásknout, že jsem to měla takové volnější. I když jsem vstávala v 6 hodin ráno, protože sluníčko mi svítilo do postele, tak to bylo fajn. Hned zrána, dokud nebylo to vedro, tak jsem si vyžehlila prádlo, manžel odešel k doktorce na předposlední injekci a já si "skočila" vedle do obchodu koupit nějaké dobrůtky pro návštěvu, která byla objednána na osmou hodinu.

Přišla moje bývalá kolegyně, která je podstatně mladší, pracovaly jsme spolu dlouhá léta, pak vzala moji funkci, když jsem šla do důchodu. Protože je podstatně mladší, je dost akční a tak jsme se dlouho neviděly. Stará se o maminku, která bydli také v našem městě, o nemocného manžela, dcera, která tady bydlí má dvě děti, tedy jednu slečnu a jednu prvňačku, která dost stůně, tak již dlouho dělá hlídací babičku. Asi 25 km odsud mají zahrádku, kam jezdí často a i tam v té jejich "boudičce" přespí, druhá dcera bydlí v Praze, tak i tam častěji jezdí, zkrátka neměla na mne čas.
To je ona. Tedy ta moje kamarádka a kolegyně.


A tady jsme obě spolu, manžel zkoušel, jestli mu to také půjde s foťákem a ejhle! Hned na první pokus se to povedlo!

Spolu jsme zavolaly naší nejstarší kolegyni, která bydlí jen kousek dál a jede nám tam odtud autobus a hned jsme se domluvily, že se sejdeme za týden u ní. Už špatně chodí, tak ji rády navštívíme. No a hned se máme všechny tři nač těšit. Jak málo už staršímu člověku stačí ke štěstí, že?

Manžel měl dnes rozběháno. Těsně před obědem byl objednaný k zubaři pro "nové" zuby - jo a světe div se, byly zadarmo! V dnešní době!

Využila jsem tedy toho, že jsem zase sama doma a skočila jsem na půlhodinku ke starší sousedce u nás ve vchodě, která je vdova, tak ji jdu občas rozesmát.
Tak to je ona - Maruška jí říkám. Je to taky takové sluníčko a takové lidi já můžu.

No, uznejte, takové volnější, klidnější, občas to asi potřebujeme všichni a to sluníčko zatím pořád svítí! Myslím teď to venku. Věřím, že i vy všichni jste měli hezký den!

JEŠTĚ TEĎ MNE BOLÍ SANICE

25. května 2011 v 13:47 | já |  JEN TAK
Musím dodat, že sanice a celej člověk mne ještě teď bolí od smíchu. Převyprávím vám teď jeden skutečný příběh, který se stal včera.

Žila, byla, jedna dcera, jejíž maminka bydlela úplně na jiném konci republiky než ona. Maminka už byla stará a tak jí musela dcera často navštěvovat.

Protože to byla dost daleká cesta, bylo nutné párkrát přestupovat. Včera bylo odpoledne horko všude, tedy dcera byla ráda, když dojela na téměř konečnou stanici. Autobus jel z posledního přestupu asi 100 km, byl šíleně nacpaný, bez klimatizace, vzduch bez kyslíku. Není tedy divu, že jakmile zastavil, hrnuli se všichni ven, aby se mohli nadechnout. Tak i ona dcera vyběhla rychle ven, no spíše byla vynesena davem. Ještě sice měla jednu cestu autobusem před sebou, ale bylo to jen pár km, měla víc jak hodinu čas, tak si říkala, že zavolá mamince, jestli nepotřebuje něco koupit. Hledá něco v tašce a v tom - hrom do police - jedna taška chybí! Zůstala v autobuse nahoře.

Stačila říct jen moment a utíkala se podívat, jestli už autobus odjel. Samozřejmě, byl pryč a nikde nikdo, koho by se zeptala, kam odjel. Vtom přijel další bus, za jehož řidičem se šla okamžitě zeptat, kam autobusy po vystoupení lidí jezdí. Prý do garáží, ale ty jsou asi 1 km za městem.

Pan řidič byl ale tak hodný, že jí řekl, že jede na druhou stranu, ale za chviličku jede zpět a jestli chce počkat, tak ji tam odveze. Opravdu za chvilku pro ni přijel a zdarma odvezl do garáží.

Tam na vrátnici dcera vylíčila svůj problém, paní vrátná jí ale řekla, že tašku tam nikdo nenechal a ten autobus, jehož řidiče shání, si jen natankoval a zase hned odjel zpět do města 100 km vzdáleného. Bohužel, prý na něj neví ani telefon.

Tak dceru převzal další pán, který zavolal panu řidiči, ten nemohl při jízdě telefonovat, tak prý zavolá z nejbližší stanice. Žádná taška tam nebyla. Pan řidič tedy znovu zastavil, šel se podívat na místo, kde naše pasažérka seděla a vida! Taška byla na svém místě! Tak první dobrá!

Řekl, že až se zase vrátí zpátky, tašku předá v garážích, že si ji tam může tak v půl šesté vyzvednout. Jen podotýkám, že tím autobusem přijela asi ve čtvrt na tři.

Volala tedy švagrové, která má v tom městě obchod, ale ta odjela dřív domů, protože měla jakési jednání. Volala tedy bratrovi, který jel z práce z druhé strany, tudíž ji nemohl vzít do garáží hned cestou. Jel tedy napřed domů, kam mezitím přijela i ona a pak se svou sklerotickou sestrou - jak ji nazval - do garáží pro tašku. Až tam zjistila, že jejího bratra znají a prý mohla říct, ke kterému "klanu" patří, že by ji tu tašku nechali v obchodě.

"Tak tohle se mi ještě nestalo," říkala prý svému bratrovi, ale on jí odpověděl to, co já říkám stále : "Všechno je jednou poprvé".

Jen jsem se zapomněla zeptat, co na to říkala její maminka, když jí tak narychlo položila telefon a jestli se jí pak ještě ozvala. Ale na nákup, na ten určitě už čas nebyl.

Pak se řekne jedna taška, no vidíte, kolik zainteresovala lidí a těch telefonátů! Ale konec dobrý, všechno dobré!

A jedno ponaučení na závěr: Při výstupu z dopravního prostředku přepočítat tašky, prosím!

SMLOUVY PRO OBYČEJNÉ SMRTELNÍKY

24. května 2011 v 12:55 | já |  JEN TAK
Tak jsem se zase dnes (pořád nepoučitelná) zase divila. A dost. Moje sousedka, která mne bere jako hlavního poradce i sekretářku v jednom co se týče korespondence, potřebovala opět poradit.

Objednala si na chalupu zhotovení a výměnu nových oken. Protože má atypické, přijeli jí to okouknout, vyměřit, spočítat a tak. Včera se konečně dočkala smlouvy. Oficiální název zní : Smlouva o dílo.

Už jsem jí ten elaborát vrátila, tak přesně nevím kolik to má stran. Počítám tak 20 a to ještě 1 výtisk pro firmu obsahoval asi tak 8 příloh.

Zarazilo mne tam několik věcí. Předně to, že má zaslat originál. Cha, cha, cha! Psané na PC jsou vlastně všechno originály, tak proč vlastně nenapíší prostě jen jeden výtisk a k tomu dodatek, aby poslala ten, který má jako přílohy tabulkové výpočty. V dopise bylo, že "má zaslat originál smlouvy, kterou má podepsat, včetně příloh. A teď si to přeberte. Nevěděla, zda má podepsat všechny papíry, nebo jen ten závěr, co je vlastně originál..... nedivím se, že někteří podepíší i to, čemu pořádně nerozumí, ale proti tomu už je tato smlouva ošetřena tím, že je tam douška, že ji nepodepsala v žádném stresu ani psychickém nátlaku. A je vymalováno.

Další, z čeho bych byla trochu nervózní je to, že má zaplatit předem celou částku (v tomto případě je to téměř sto tisíc Kč), pak teprve zadají okna do výroby, ale mají tam ještě i jakousi maximální dobu, do které, i když jí slíbili, že okamžitě.
Po těch zkušenostech, které slýcháváme a vídáváme nejen v televizi, ale i kolem sebe, bych se trochu bála. Nevím, jestli by mi pomohlo snížení výsledné částky o 2 %, kdybych nakonec.... raději nedomyslet.

Ještě jsem dostala za úkol vypsání složenky. Myslím, že to by neměl být takový problém, ale proč měla smlouvu poslat podepsanou na jinou adresu, i když stejné firmy, než byla uvedena ve smlouvě na razítku? A co tedy napsat jako adresu na složence? Já volila podle mne tu, která si myslím, že by měla být v souladu se smlouvou. Tedy jinou, než byla odeslána "kopie" smlouvy.

Je tam na mne až dost otazníků. Sousedka je z toho už teď na odpis a ta doba, než bude "finito", ta bude pro ni sakramentsky dlouhá! Přeji jí tedy šťastný konec! A těm, kteří "tvoří" tyto elaboráty : trošku "lidštěji" i v těch právnických fíglech by to nešlo, prosím?

MOJE MAMINKA

23. května 2011 v 14:22 | já |  RODINA
MOJE MAMINKA
23.5.1920
Maminka se narodila 2 roky po skončení 1. světové války. Byla nejmladší ze šesti sourozenců a její tatínek prý uměl peníze vydělat, ale také většinu propít. To, co mi vyprávěla ona i její sourozenci bylo někdy opravdu dost kruté, o bídě nemluvě. Její maminka, tedy moje babička, zemřela ve svých 60. letech, já jsem chodila do 1. třídy a ještě si ji pořád pamatuji. Jako dospělí, rodiče už 2 dětí, také zemřeli její dva sourozenci. Sestra ve 33. letech při druhém porodu a její bratr tragicky zahynul také už v době, kdy měl dvě děti, jel na kole a přejelo ho auto. Byla jsem v té době ještě docela malá, ani jsem nechodila do školy, ale stále ho vidím před sebou celého potlučeného ležet v rakvi. Od té doby jsem se už nikdy na nikoho po jeho smrti nešla podívat, dokonce ne ani na moji maličkou dcerku. Lépe je si je zachovat v paměti z lepší doby.

Tedy moje maminka se vyučila švadlenou, v té době to ani nešlo jít studovat, nebyly na to finance, i když maminka byla pilná školačka. Když se učila, tak při tom poznala mého tatínka, který pracoval vedle ve fotoateliéru jako fotograf. Taky vyučený a opravdu byl moc šikovný. Tak se poznali, když bylo mamince 17 let a když jí bylo 20, tak se brali. Museli. Byla jsem na cestě já. Takže moje maminka měla v životě opravdu jen JEDNOHO MUŽE. To je opravdu téměř rarita. Také jsem si myslela, že to tak budu mít, ale osud mi to nedopřál. Vzala jsem si sice toho prvního, ale rozhodně nebyl poslední.

Tak tedy moje maminka měla ve svých 21 letech mne, o 4 roky později sestru a ještě po dalších 10 letech mého bratra. Vzhledem k tomu, že já se v 21 letech odstěhovala z mé rodné Moravy sem, do Litvínova, měla jsem to k mamince opravdu "trochu z ruky". Moje maminka si brávala vždy na prázdniny moje děti a dítě mé sestry, tedy mívala tam 3 najednou. Děti vzpomínají moc rády a já maminku dodnes obdivuji, jak to dokázala zvládnout a jeden čas dokonce sama, když byl tatínek po infarktu v nemocnici.

Vždycky dokázala uvařit každému dle chuti, třeba 3 jídla najednou, taky ty naše děti dokázaly "spořádat" plech buchet za odpoledne, tak se druhý den peklo znovu. I když jsem byla tak daleko, vždy, když jsem ji potřebovala, byla tu pro mne. I přes tu dálku pomáhala vždy, když jsem to potřebovala, později i mladším sourozencům nejen s dětmi. Sami měli doma málo peněz, ale vždy ještě zbylo na toho potřebnějšího, což byly v tomto případě vždy její děti, později vnoučátka. Nepamatuji se, že by na nás nebo dokonce moje děti někdy jen zvýšila hlas, natož uhodila. Vždy byla ochotná pomoci i cizím lidem, rozdala by se a její krédo je, že chce, aby na ni lidé vzpomínali v dobrém až tu jednou nebude.

Když jí bylo necelých 62 roků, zemřel tatínek. Ani se nemohli rozloučit, byli totiž v nemocnici každý za sebe a každý jinde. Nepamatuji si, že by se nějak hádali, to bylo jen opravdu vzácně, když se něco dělo, ale hlavně na sebe nebyli nikdy vulgární a taky se u nás nemluvilo sprostě. To už je dnes také vzácnost, ale je jiná doba, jiné vztahy.

Dnes bydlí maminka u mého bratra, kam jí přestěhovali. Léta zapuštěné kořeny z Moravy se přesadily na Plzeňsko. Dlouho si nemohla zvyknout a moc plakala. Ale už si zvykla, ale trápí jí nemoci, jak se říká dnes, přiměřeně k věku. Nejhorší je pro ni v posledních pěti letech její téměř slepota. Na jedno oko nevidí vůbec a na to druhé hoooooodně malinko. My jsme byli 3 děti a má 6 vnoučat vlastních a 1 nevlastní. Už má 9 pravnoučátek a to ještě není konečná! Tak si myslím, že to už je docela dost, ona ale myslí na všechny a pro každého z pravnoučátek má k narozeninám aspoň maličkost a na Vánoce šetří celý rok, aby nás mohla podělit všechny. A nedá si to vymluvit, prý ji to dělá radost, když jí to vyjde a už toho moc nepotřebuje.

A teď ještě pár obrázků.
Tak to je maminka s tatínkem skoro před ..... no, to nebudu ani počítat. Zkrátka přijeli se pomazlit k nám za svým prvním vnoučátkem. Mamince bylo 42 let, když jsem ji udělala babičkou a to bylo tak nějak v té době, o něco později.

Tady už slaví Vánoce s první pravnučkou, kterou "muchlá" můj manžel, pak jsem já, snacha, maminka a moje dcera. Vlastně jak na to koukám, čtyři generace.
To je fotka ještě z Moravy, když tam oslavovala s námi se všemi svých 80. let. Pořád jí to sluší!
Tato fotka je o 2 roky později, to jsme zase cestovali do Ostravy za tetou, její sestrou, která měla krásných 90. let a je tady s naší maminkou. Teta se dožila necelých 95 let.
Toto je vzpomínka, jak jsme oslavovali maminčinu devadesátku! Jak ten čas letí!

To je tedy MOJE MAMINKA. Maminka, jak má být, MAMINKA S VELKÝM EM A ZLATÝM SRDÍČKEM!

Díky, maminko, že Tě máme a ještě nám hodně dlouho vydrž!

NÁVŠTĚVA S INSTRUKTÁŽÍ

22. května 2011 v 18:13 | já |  RODINA
Dnes přišla na návštěvu synova rodina. Všichni čtyři, což mne vždy moc potěší. Hned u servírování kávy jsem nahlásila, že potřebuji poradit.

Původně jsem myslela, že i ohledně sedačky do vany, jak jsem naposled psala, potřebovala trochu zmenšit. To však již nebylo třeba. Dostala jsem nápad jak na to už v týdnu, manžel to dle mého přání zrealizoval a světe div se! Funguje to! Už jsem to párkrát zkoušela a je to paráda!

Dnes jsem se chtěla hlavně zeptat na to, jak dál s fotkami po vyfotografování v tom mém novém digi foťáku. Kupodivu se nezvedl syn, ale vnuk. Jednoduše a v klídku mi ukázal názorně co a jak a já se divila, že je to tak jednoduché! Pravda je, že jsem znovu pořádně přečetla návod k použití fotoaparátu, ale o tom, jak a co ohledně počítače, ani ťuk. Ještě, že máme tak šikovná vnoučata! Co šikovná, hlavně taky ochotná! Luky mě ukázal, jak a kam si fotky uložit a jak upravit a Lada mně zase názorně předvedla jak si prohlížet fotky ve fotoaparátu, případně jak je mazat.

Hned, jak odešli, tak jsem si musela ověřit, že mám ještě funkční mozek, který to okamžitě nezapomene, a je to v pořádku! To jsem ráda, vlastně jsem ráda vždy, když se naučím něco nového a mám z toho radost jako prvňáček, který se učí číst a psát.

Na důkaz toho vám zde nabízím ještě jedno foto z mé oslavy, když zkoušel syn, jestli foťák funguje a dále fotky, které byly pořízeny dnes u nás.
Syn s dcerou a manželkou, jejich poslední člen zase seděl mimo.
Manžel vždy sedí na "bobíku", aby všichni měli dost místa.
A nakonec pro zasmání je záběr na část mé "ježčí" sbírky. To je úroda, co?
Krásný celý příští týden vám všem přejeme my i ježci.

ZVÍŘECÍ JMÉNA A MY

21. května 2011 v 16:29 | já |  JEN TAK
Minulý týden, když jsem byla na rehabilitaci, tak mi sestřička říká: "tak, paní Zajícová, teď ....". Okamžitě jsem byla k rehabilitaci nepoužitelná, protože jsem se začala smát, až to se mnou házelo. Říkám jí, že já jsem jiné zvířátko! Ona si mne už za tu dobu, co tam chodím, pamatuje, ale vedle na stole byla paní, která se jmenovala jako to jiné zvířátko, tak se spletla.

Ono to s tím jménem, vlastně správně příjmením, nemám vůbec jednoduché. Před lety, cca 20, se nastěhovala vedle do bytu sousedka. Vizitka u nich na dveřích nebyla, já tedy ani ještě nevěděla, jak se jmenuje, ale už ji tu někdo hledal. Zvonil u nás a hledal ji. Zamumlal to jméno tak, že jsem mu ani pořádně nerozuměla a doporučila mu, aby si příště přečetl vizitku, že ji mám na dveřích. Omluvil se a odešel. Později jsem se dozvěděla, že máme stejná příjmení. Zajímavé je to, že i když už nás někdo nespletl, tak si myslel, že jsme příbuzní. Nejsme. A těch omylů, hlavně ze začátku, co já jsem dala jmen těm, kteří nás takto sestěhovali k sobě! A než jsme aspoň částečně naučili pošťačku číst! Úplně to neumí dodnes, protože pořád neví, která je která a občas si poštu předáváme osobně.

Pravda je, že si člověk zvykne na všechno. Jen v době, když jsem ještě pracovala, co já si užila! Místo jména mi kolegyně i kolegové malovali na vizitky ježečky a také mi jednou bráška přinesl živého ježka, který rámusil u nich na zahradě. Jednou jsem ho dokonce zachraňovala, protože ho jejich pes, tenkrát měli rotvajlera, neměl rád a pořád mu chtěl ubližovat. Ani se nebál ho vzít do huby a odnést ho kus dál do zahrady.

Také si vzpomínám, když jsme byli jednou na dovolené, v jídelně se sedávalo většinou po čtyřech a my po příjezdu byli posazeni s manželem ke stolu, kde už byl někdo zapsaný. Při objednávce jídla na druhý den jsem se rozchechtala na celé kolo, až mne manžel napomínal, že se na nás všichni otáčí. Zavolala jsem tedy servírku a zeptala jsem se, jestli to bylo naschvál. Nebylo. Když uviděla to, co já, taky se smála. Měli jsme totiž "zvířecí stoleček". Slepičkovi a Ježkovi. Byli ale fajn, dodnes jsme s nimi v kontaktu a už to je víc jak pět let.

Ještě také musím přiznat, že když jsme se brali, manželův svědek se jmenoval Vlček. Chci tím také přiznat, že jak se v mém okolí vyskytne jiné "zvířátko", hned se k němu hlásím.

MOJE MATURITA

20. května 2011 v 12:58 | já |  TÉMA TÝDNE
Začnu tím, že jsem opravdu neměla téměř nic v životě jednoduché, ale naštěstí většinou s dobrým koncem.

Na základní škole jsem nikdy neměla problémy. Začínala i končila jsem se samými jedničkami. Když jsem vycházela základní školu, bylo mi 14 let (tenkrát byla jen osmiletka) a narodil se mi bráška. Dál do školy jsem nechtěla a budu-li upřímná, tak opravdu nevím proč. Později jsem vyprávěla prý proto, že jsme byly tři děti, maminka nemocná a nebyly peníze.

Dnes si říkám, že to byla jen taková zástěrka a naši mne nepřemluvili, i když mi říkali, jaká je to škoda. Nechala jsem se aspoň ukecat na to, že budu chodit na kurzy psaní strojem a těsnopisu, které byly 2 x týdně. Jezdila jsem do Brna, starala se o brášku, pomáhala mamince.

Po roce mně tatínek našel práci. Byla to práce v kanceláři a vzali mne právě proto, že jsem chodila na ty kurzy. Nastoupila jsem tedy v 15 letech do práce.

Jak jsem dál "rozum brala" tak mi docházelo, že musím pro sebe něco udělat. Přihlásila jsem se tedy ve svých 17 letech na večerní ekonomickou školu do Brna. Přijali mne. Pak jsem zase byla pořád pryč. Do práce jsem chodila dál a 3 x týdně jezdila vlakem půl hodiny do Brna a večer domů. Původně jsem se přihlásila na 2 roky, skončila opět se samými výbornými a zase nechtěla dál. Byli na mne hodní. Říkali, že už od června neberou, ale kdybych si to během prázdnin rozmyslela, tak ať dám vědět.

Poznala jsem v té době svého prvního muže, který také studoval. Ať už to tenkrát dopadlo jakkoliv, za toto jsem mu byla vděčná, že mě vlastně přesvědčil, abych šla dál. Požádala jsem tedy školu o přijetí k dálkovému studiu až v srpnu a byla jsem přijata. Pokračovala jsem tedy dálkově. Studium bylo na další tři roky.

Za rok nato jsem se vdala a za další rok porodila syna a za dva měsíce po jeho narození následovalo stěhování se na druhý konec republiky. V řádném termínu jsem první část maturity složit nemohla, protože jsem byla v porodnici, tak jsem v září letěla, ano letěla jsem z Prahy do Brna letadlem. Syna, kterému bylo 5 měsíců jsem měla sebou a odmaturovala jsem tedy půlku maturity v Brně. Zbytek, tedy poslední rok a druhou půlku maturity jsem absolvovala v Ústí n. L.

Dopadlo to tedy všechno dobře. Žádné opravy naštěstí nikde nebyly. Ihned po maturitě jsem šla zase do práce. Synovi bylo tenkrát rok, ale nebyly peníze, tak to jinak nešlo.

Ani tenkrát nebylo pracovních míst dostatek, tak jsem se divila, že jsem byla přijata a později jsem se dověděla proč. Můj nový pan vedoucí si mne prý vybral proto, že četl můj životopis a říkal, že když jsem dokázala tuto školu přes to všechno dokončit a ještě se vdát a porodit dítě, tak prý budu pracovitá.

Ještě mi to ale nedá připomenout, že když jsem chodila na ty kurzy, tak mi tam můj profesor říkal, ať jdu na novinařinu, že bych se na to hodila. Kolikrát já jsem si na něj vzpomněla, proč jsem ho neposlechla, protože si myslím, že by mne to fakt bavilo.

Ale to všechno už dávno "odnes čas"......

INVENTURA V PAMĚTI

19. května 2011 v 14:52 | já |  RODINA
Původně jsem chtěla napsat do názvu, že se jedná o vzpomínky, ale to už je tak dávno....

Byla jsem tenkrát krátce vdaná, pořád zamilovaná, synovi byly asi 4 roky. Můj první manžel pracoval s mládeží jako placený funkcionář, o tom jsem už v jednom svém článku psala. Tím pádem měl dost "práce" hlavně po večerech. To byly samé schůze většinou někde po hospodách a já trpělivě čekala doma s malým synem, až se vrátí domů.

Někdy byl v pořádku, někdy byl trochu v náladě, někdy víc, asi přiměřeně k tomu, v kolik hodin se vracel.

Tenkrát to bylo hodně pozdě. Bylo to nějak přibližně v toto roční období, myslím, že i to datum je stejné, proto mi to vytanulo na mysli. Přišel domů pozdě, trochu potlučený a hlavně vyřízený.

Začal povídat .....

Měli nějaké zasedání na horské chatě, není to od nás daleko, ale je to poměrně dost výše. Nevím už, kolik se jich tam sešlo, ale bumbali, bumbali a nevím, co ho to pak napadlo. Kolegyně chtěla domů, řekl tedy, že ji odveze. To byl ten kámen úrazu. Byl v podnapilém stavu, my neměli auto a hlavně, on nikdy neměl řidičák. Kamarád (no, to pochybuji) mu tenkrát půjčil auto, on naložil dvě své kolegyně a jeli serpentinami dolů. Ani nevím, kdy a kde se naučil vůbec jezdit, ale evidentně ne moc dobře. Asi jel také dost rychle, nezvládl v těch ostrých zatáčkách auto a bourali.

Vyprávěl mi to a já měla husí kůži. Jedna jeho kolegyně měla jen modřiny jako on, ale ta druhá byla v nemocnici. Nevěděli jsme tenkrát, co bude dál. U policajtů kamarád řekl, že mu ty klíče vzal z kapsy, aby taky neměl průšvih a manžel měl zaplatit 5000 Kč pokuty. Hrůza! Kde bychom vzali tenkrát tolik peněz? Bylo to v šedesátých letech, plat měl asi 1500 Kč a já taky nic moc a platili jsme půjčku. Co teď?

V první řadě jsme se sebrali a hned ten den jeli do nemocnice navštívit tu jeho kolegyni. Ta vypadala! Naštěstí to nebylo nic tak vážného, ale stejně si ji tam chtěli nechat déle, ale podepsala po čtyřech dnech reverz, aby se nejednalo o trestný čin, takhle to byl "jen" přestupek za ty nekřesťanské peníze. On se jí omluvil i s kytkou a obě ty dámy byly tenkrát opravdu moc ohleduplné. Věděly, že nemáme nazbyt, doma malé dítě....

A co já? Představte si, že vůbec nic. Ani slovo výčitek, ani žádné hněvání se, byla jsem zamilovaná a tak tolerantní. Přišlo mi samozřejmé, že vše musíme snášet spolu. Tu půjčku jsme tenkrát platili asi 3 roky, už přesně nevím.

Vždycky, když se něco děje, tak si říkám, že by mohlo být ještě hůř. A to později bylo, ale to už je zase jiný příběh.

CHYTRÁ KOČKA LUCKA

18. května 2011 v 16:29 | já |  JEN TAK
Hned na úvod chci předeslat, že vím, že jsou zvířátka kolikrát chytřejší než lidé, ale pořád mne něčím překvapují.

Již jsem psala, že v domě, kde žije můj bratr a maminka, žijí s nimi i tři švýcarští bernští psi a kočka, která už bude mít 10 let a jmenuje se Lucka. Bratr s rodinou bydli v přízemí, tedy do patra chodí taky, ale jen spát a za maminkou. Ta má svůj byteček pár schodů nahoru. Má byt takový už trochu jako podkrovní, okna jsou ve střeše na té její straně.

Kočka Lucka se chodí nažrat i pomazlit jak k bráškovi, tak i k mamince, ale tam chodí častěji. Maminka jí dává dobrůtky, podělí se s ní o všechno.

Zatím nic nového. Kočka se ale naučila chodit k mamince oknem. Často se na střeše vyhřívá, také ji tam neobtěžují psi, no a jak začne pršet, utíká se schovat. Kam? No přece k mamince. Ví, že maminka má téměř pořád pootevřené okno v ložnici. Stačí jí opravdu malilinkatá skulinka a tak dlouho do toho šťourá packou, až si okno otevře natolik, aby se tam protáhla.

To jsme si tak s maminkou seděly a povídaly, byly jsme si jisté, že je okno dostatečně zavřené, protože začalo hezky pršet. Najednou jsme slyšely nějakou dutou ránu. Správně. Kočka skočila mamince do ložnice. Sice má pod oknem starou osušku, aby tu nejhorší špínu nechala tam, ale tentokrát jsem jí vynadala, co se do ní vešlo. Musela jsem totiž po ní uklízet suchou trávu a zbytky hlíny (švagrová na zahradě přesazovala kytky do květináčů).

Zůstala jak já říkám "štronzo", uši dozadu, věděla, že dostává vynadáno. Maminka jí vždy, když ji sama někdy oknem pouští nechá skočit na tu osušku a tam jí otírá packy. A ona nastavuje jednu po druhé a krásně při tom přede. Tentokrát nic, nikdo tam nebyl, tak co?

Další den bylo okno zavřené tak, že to nešlo, tak přešla k oknu do obýváku, kde ví, že někoho najde a začala mňoukat u okna, kde nejčastěji maminka stává, ne u toho dalšího. No, kdo by nechal mňoukat kočku za oknem, když vidí, jak na ni dost prší?

Když dostane nažrat (maminka říká napapat), tak jde zase pod okno, aby ji tam maminka vysadila, aby mohla ven. Dveře nepotřebuje. Jen ráno, když jde bráška do práce a ona někdy přijde k nim dveřmi, tak hned běží nahoru k mamince, mňouká za dveřmi tak dlouho, až ji bráška otevře dveře k mamince, i když ještě spí. V pondělí ráno tam seděla mamince za hlavou na skříňce za postelí a čekala, až se probudí. Byla potichu, ale jak se maminka posadila, hups a už šla s ocasem nahoru za velkého předení k misce.

Jo, jo, to je taky pěkně vykutálená kočička.


UŽ JSEM OPĚT DOMA

17. května 2011 v 14:50 | já |  RODINA
Nyní volně navážu na můj předchozí článek. Po příchodu k mamince do bytu se otočím a hned v patách mi šel můj bratr, který nesl krásnou kytku
za ním kráčela švagrová a synovec. Švagrová nesla něco zabaleného a synovec také nějaký dárek.
Dárek, který nesla švagrová a
tohoto jmenovce mi předal synovec. Zajímavé, že ani takový ještě v naší sbírce není.

Tohle tedy byly ty dárky, které jsem ještě dodatečně dostala od rodiny svého brášky, ale vůbec jsem to nečekala. Bylo to milé překvapení.

V sobotu nevím jak kde, ale tam bylo krásné počasí, seděli jsme všichni na zahradě. Já jsem si zase po letech mohla natrhat čerstvé ředkvičky - to je rozdíl od těch kupovaných! Švagrová mě vzala až na konec zahrady, kde se jim v kůlně zahnízdili ptáčci. Samička tam seděla na hnízdě, na chvilku odletěla a já jsem - až se stydím to přiznat - ale opravdu prvně v životě viděla vylíhnutá kosata včetně jednoho ještě celého vajíčka. Přišlo mi to jako takový malý zázrak. Jedno malé nic, které moooc otvíralo zobáček a mělo poměrně velká očička!

Jak jsme si tak potom všichni povídali a pili kávu, švagrová zasazovala zrovna zakoupené sazenice kytek, které má velmi ráda, hned po zvířátkách, tak vyprávěla, že místo bazénu, který ruší, protože na koupání nemají čas, tak prý si tam udělá "kytičkovník". Přišlo mi to jako moc krásný novotvar, který vlastně vystihuje všechno. Už se taky těším, až to jednou bude hotové.

U maminky jsem nic těžkého zase dělat nemohla, maminka ale byla ráda za to, že má společnost a že jí někdo uvaří. Vidí už opravdu hodně špatně, skoro nic a těžko se s tím někdy smíří. Všem je nám to moc líto, ale jinak ji pomoci nemůžeme a neumíme.

Když pro mne včera přijela dcera, že zase pojedu domů, už zase byla smutná. Je to stáří opravdu smutné, když ten život takhle končí. Pořád si ještě říkám, třeba se stane zázrak...... moc bych to mamince přála. Tak jsem ji aspoň nakonec i na přání některých mých blogových přítelkyň vyfotila s její jedinou vnučkou, mou dcerou.
To je tedy moje zlatá maminka a moje milá dcera. Maminka má úsměv na tváři, protože nebyla sama. Tak zase někdy příště, maminko!

JEŠTĚ NEŽ JSEM ODJELA

17. května 2011 v 13:30 | já |  JEN TAK
Je to tak. Včera v podvečer jsem se zase vrátila od maminky. Odjela jsem tam v pátek a včera mne přivezla dcera.

Pátek byl celý den hektický. Jen jsem ráno otevřela jedno oko, už jsem si říkala, čím hned začnu. Tedy čím, to jsem myslela vaření. Manžel se o sebe sice dokáže sám postarat, ale vařit, to se nikdy nenaučil. Ještě tak kávu nebo čaj.

Čekalo mne tedy navařit mu na tři dny. Ono už dá dost práce vymyslet jídlo, které by sám zvládl ohřát. Ihned po snídani jsem tedy začala polévkou. Nebudu zde popisovat celý proces všeho vaření, jen nahlásím, že v 8,00 hod. ráno jsem už měla uvařenou polévku, špenát a játrovou omáčku. Pak už zbývalo jen uvařit rýži a udělat karbanátky. Knedlík si koupil a ke karbanátkům prý si koupí salát. Tak to by bylo OK, ale čekala mne ještě rehabilitace s tou mou pravou rukou. Dopoledne v 10,30 hod., takový nevhodný čas, ale řekla jsem si, že musím, tak pojedu. Autobusem, nebyl čas. Ještě jsem chtěla koupit mamince nějaké dobrůtky a kytku, bude mít za týden narozeniny. Říkám něco manželovi a ticho. Jdu se za ním podívat do pokoje a on už se zase držel u srdíčka, jaké měl bolesti, že si vezme lék. Nějak jsem zneklidněla. Teď mám jít pryč, pak na 3,5 dne odjet, co dělat?

Přijela jsem na RHB a rozhodla se. Sestřičce jsem řekla, ať mi dnes dá jen razítko, že manželovi není dobře, že musím domů. Honem jsem ještě skočila do obchodu, pro kytičku pro maminku a pospíchala zase domů. Naštěstí to bylo zase "jen" od páteře a lék zabral.

Říkám si, že jeden nikdy neví, že? Stokrát to může být páteř a po sto prvé to bude srdíčko a to bych měla výčitky celý život. Tak jsem po příchodu domů už jen dovařila oběd, ještě jsem si však musela umýt a vyfoukat vlasy.

Za chvíli po obědě jsem se do toho dala a jak jsem pustila fén, za chvíli bylo ticho. Nic. Ani ťuk. Tak to mi ještě scházelo. Vlasy jsem si musela dofoukat kulmofénem a fén se po vychladnutí zase dal zapnout, ale měla jsem to já ten den jednoduché? To tedy ne!

Z domova na autobus jsem musela už ve 14,00 hodin, částečně vynervovaná a tak unavená! Konec dobrý, všechno dobré! K mamince jsem přijela včas a v pořádku.

FERDA MRAVENEC a další info

12. května 2011 v 15:24 | já |  JEN TAK
Nejprve musím nahlásit, že i tady konečně prší. Já nevím, jestli mi ta změna počasí v hlavně cosi rozsvítila či co, zkrátka mi to nedalo a dala jsem se znovu do té montáže sedátka do vany. Jé, to bylo fakt jednoduché, nevím proč jsem to hned vzdávala!

Ale když už je to pohromadě a OK, tak se vyskytl zase jiný problém, nic nemůže jít přece jen tak!

Vítězoslavně jsem to nesla vyzkoušet do vany a ouvej! My máme asi nějakou malou vanu, tak teď nevím, musím se někde poradit, jestli to půjde nějak přizpůsobit, nebo ne, to nechám většímu odborníkovi.

Také jsem si už dokázala stáhnout asi 4 fotky z mého nového foťáku, jednu jsem vám tady chtěla ukázat, ale šlak by mne trefil! Uložila se do obrázků, je ale velká, tak jsem ji chtěla na jiném programu zmenšit, jako to dělám s ostatními a tam se nenašla! Co já všechno vyzkoušela a nic. Volám pomóc, ale není mi to nic platné. Třeba až se zase změní počasí, tak se mi rozsvítí jiná lampička v hlavně a půjde to. Co nadělám.

Zítra odpoledne mám zase nakročeno k mamince, tak tady do pondělí nebudu, já jen pro ty z vás, kteří byste se o mne báli, tak se nic neděje. Tedy doufám, že odjedu, on jeden nikdy neví.

A na závěr aspoň jednu fotku, kterou jsem nepořídila já, ale je z bowlingového webu.

To je vítězné družstvo 1. ligy ABL Kulový blesk od nás z Litvínova, kde hraje můj syn a vnuk. Na fotce jsou tátové a jejich ratolesti, je tam tedy i náš Luky a syn Láďa. Jsou MISTŘI SEVERNÍCH ČECH! Jen doufám, že jim to nestoupne do hlavy!


RADOST A ZKLAMÁNÍ

11. května 2011 v 14:34 | já |  JEN TAK
S radostí chci jen oznámit, že pošťácká anabáze, o které psala Otavínka, konečně skončila. Virtuální pan Kolbaba se pochlapil a pošta mi doručila balíček, který šel sem a tam téměř přes celou republiku, než konečně dorazil.

Nemusím snad ani říkat, že mi udělal tento voňavý ježeček velikou radost.
Voní jako když se sušila posečená louka. Tak, jak si to můj nos pamatuje ještě z mládí, když jsme jezdili na krásný voňavý - téměř panenský venkov na dovolenou. Zatím bude tady nad mým PC na čestném místě, než ho "vyčichám". Paráda.

Také musím "prásknout" na naši blogovou kamarádku, že k ježečkovi byla přiložena tato malá knížka, kterou v nakladatelství Olomouc sepsala sama Hanička s kolektivem autorů a mám ji i s podpisem.
Jsou tam opravdu samá moudra, jen tak namátkou vybírám jedno od p. Wericha, kterého mám ráda:
Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.
Ještě si dovolím jedno moudro, které řekl nebo napsal pan Janík:
Dobrý pán a dobrý pes vědí, co je přátelství a věrnost.

Ještě mne zaujalo toto nádherné přání, které, jak jsem si vzadu přečetla namalovala ústy nějaká postižená žena. Takovou krásu by udělal málokdo i rukama. Posuďte sami :
Tak to by bylo k té radosti.

Ještě dlužím zklamání. Ano, byla jsem smutná a zklamaná z toho, že jsem si původně myslela, že bude letos rokem hojnosti. Před nedávnem jsem psala, že manželovi vrátila zdravotní pojišťovna přeplatek tisíc korun. Včera jsme konečně dostali vyúčtování za teplo, teplou a studenou vodu a světe div se, loni jsme měli nedoplatek 1500 Kč a letos pro změnu přeplatek 1180 Kč. Sice se divím, ale jsem ráda.

Tím rok hojnosti asi končí. Za léky, které mi včera předepsal pan doktor, jsem totiž v lékárně zaplatila více jak 900 Kč. A je po radosti.

S konstatováním, co naděláme, čím jsme starší, tím máme to zdraví dražší, se pro dnešek loučím.