NAŠE DALŠÍ ZVÍŘÁTKO

15. dubna 2011 v 13:31 | já |  RODINA
Byla to kočka. Vraceli jsme se s manželem takhle jednou v podvečer domů a za námi se vydalo malé koťátko. Nechtělo se vrátit, když už to trvalo chvíli, bylo nám ho líto a vzali jsme si ho domů.

Tak jsme měli Mourinu. Nezapomenutelné jsou okamžiky, když jsme ji občas koupali! Chudák, co ta musela vytrpět, ocas naježený, pořád v pohotovosti, jak z té vany uprchnout, ale vydržela. Protože to byla jen kočka domácí, nebyla zvyklá chodit ven. Jednou, když jsem uklízela, tak se pořád někde schovávala a pak jsem ji nenašla. Doma nebyla, jako by se vypařila. Děti moje i sousedky ji hledaly i všude venku. Opravdu ji našli. Byla schoulená u sklepního okénka a jak jsme pak vydedukovali, tak vypadla z okna asi jak se tam uchýlila před úklidem. Na tu stranu, kam vypadla je to jako ze 4. patra a přežila! Sice jsme k ní v noci museli vstávat, děti jí dávaly cucat mléko z takového hadříku, smotaného jako dudlík a ráno už jevila zájem. Byl to pokrok, vždyť předtím jen ležela, z čumáčku jí tekla krev. Dobře to ale dopadlo.

Také jsem si jednou řekla, že ji zkusím pustit na chvíli za barák, aby se vyvenčila a nebyla jenom zavřená doma. Vzala jsem ji tedy ven, tam ji pustila na trávu, ale ta jela zpátky do vchodu! To byl fofr! Ocas měla naježený jak to nejvíc šlo a ani druhý pokus se nepovedl. Tak jsme to tak nechali být a nenutili ji.

Byla vždy doma, když my byli pryč a věděla, že nesmí na stůl. Jakmile jsem začala odemykat při příchodu domů, tak slyším hups, skočila ze stolu, protože věděla, že tam nesmí. Od té doby jsem po příchodu domů prvně utírala v kuchyni stoly.
Měla ráda vajíčko natvrdo. Ona třeba spala někde úplně jinde než v kuchyni a já ťukla vajíčkem natvrdo, že ho oloupu a už byla u mne!

Tak jsme tu kočičku měli doma asi tak rok nebo dva, přesně to nevím a měli jsme letět na dovolenou do Bulharska k moři. Děti natěšené, my také, on to tenkrát byl jeden z mála luxusů, které jsme si mohli dovolit, ale co s kočkou?

Nakonec bylo dohodnuto. Jeli jsme ještě před odletem na dovolenou k rodičům na Moravu a kočku jsme vzali sebou. Do auta. Chudák, jaké ta z toho musela mít trauma! Celou cestu byla schovaná pod sedačkou spolujezdce a nevylezla ani náhodou.

U našich jsme ji nakrmili, ukonejšili a nakonec ponechali osudu a rodičům. Naučila se u nich chodit ven a vždy se přišla pomazlit nebo nažrat a zase odešla.

Také si pamatuji, jak se nám jednou přišla pochlubit, že už není jen taková obyčejná kočka domácí, ale kočka jak má být a přinesla nám ukázat, že chytla myš. Ta se jí ještě mrskala v zubech, ona se ještě jako herečka předváděla, jak si s ní umí zahrát, ale ouha! Myš vyhrála a kočce utekla! Nedovedete si představit, co potom následovalo! Naši tenkrát ještě měli starou kuchyň, tedy starou kredenc, mycí stůl, to všechno se muselo pracně odtahovat od zdi, aby se našla myš. Napřed odtáhnout jednu věc, poslat tam kočku - nic, tak se pokračovalo, ještě že nešlo vlézt za kamna, to by byl teprve horor! Pro kočku to nakonec dopadlo dobře, pro myš hůř a nejhůř pro rodiče. Byli na mrtvici, ale kočka byla spokojená.

Dlouho si tak žila u našich až jednou ji našli mrtvou. Všude jsou zlí lidé, bohužel, nevím, komu mohla tak vadit, že ji otrávil! Slzička ukápla i rodičům, nejen nám.
Tak zase pouze ilustrační foto, ale naší Mourině jako by z oka vypadlo a také se chlubí úlovkem.
Foto převzato z naturfoto.cz

A to je všechna moje zkušenost s domácími zvířátky. Teď už má dcera s dětmi splněný další velký sen, mají už 5 let malou jorkšírku Peggy, kterou všichni milujeme!

Ano, tímto jsem chtěla skončit, ale vy, moje milé čtenářky jste mi připomněly. Správně. Měli jsme doma ještě rybičky. A dlouho! Ráda jsem se na ně koukala, někdy raději než na televizi. Ale postupem času, jak děti odrostly, rybičky postupně zahynuly a akvárko jsem zlikvidovala. Tedy jen ten obsah, obal jsem dala dalším milovníkům rybiček pro radost.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 15. dubna 2011 v 15:12 | Reagovat

Libu, hezký článek o domácích mazlíčcích. Výčet ale není kompletní, chováš doma přece taky svého "kocourka". Začni psát o jeho životních projevech a existenci. O tobě víme vše, ale o "Oskárkovi" málo. Přece máš nějakou milou zkušenost se svým mazlíčkem, ne? Jestli uznáš a on dovolí o něm něco hodit na blog, přimlouvám se za něj. Co? Ne? Kitty. :-?

2 Lucka Lucka | Web | 15. dubna 2011 v 15:21 | Reagovat

Skvělé!!! O myši v domě mi něco vyprávěj! :-D
Psala jsem o tom starší článek:
http://lucka345.blog.cz/0902/pustime-tam-kocoura-on-tu-mysku-vystoura

3 Moniska Moniska | Web | 15. dubna 2011 v 17:02 | Reagovat

Jé, to musela být úžasná kočička.
To já bych si netrougla vést v autě kočku bez přepravky.

4 signoraa signoraa | Web | 15. dubna 2011 v 19:06 | Reagovat

O kočkách, které nás provázely životem jsem se zmínila u předchozího článečku. První kocour byl křížený siamák a děti si ho vybrečely. Měli jsme v té době jezevčíka a křečka a já stále odolávala splnit jim přání. Logicky jsem se bála, že pořízením si kočky spojíme potravinový řetěz: pes-kočka-myš. Pak mě udolali a měli jsme doma Toma. S jezevčíkem se spřátelil natolik, že spolu spali v boudě, žrali z jedné misky a byli svorní jako bratři. Lidi se zastavovali u plotu a obdivovali je. Bydlíme u výpadovky na K.Vary a jednou se Tom nevrátil. Našli jsem ho u kraje silnice a pochovali ho na zahradě. Děti si okamžitě přinesli domů náhradního kocoura od sousedů. Ten už se s jezevčíkem nespřátelil, ale respektovali každý svoje teritorium. Dopadl jako ten předchozí. Pak do našeho domu přišel brit'ák, kterému jsme říkali Mates. S jezevčíkem se nenáviděli natolik, že když se potkali, odvrátili hlavy, přičemž pes vrčel a kocour hučel. Nějaký náš "prima soused" Matesa zkopal tak, že měl utrženou ledvinu a natrženou slezinu. Po operaci jsme ho přivezli domů, ale po několika hodinách odešel do kočičího nebe. A já se zařekla, že už nikdy nechci žádnou kočku.
Vydržela jsem to rok a pak jsme z mého rodiště přivezli kotě, o kterém majitel tvrdil, že je to taky kocour. Nebyl, je to kočka a bude jí už 16 let. Je naprosto neužitečná, nikdy neulovila myš, protože nežere syrové maso. Zato je první u trouby, když je čerstvě pečíno. Koláče a bábovky to je její. :-D

5 otavinka otavinka | Web | 15. dubna 2011 v 20:00 | Reagovat

Milá Ježurko, nádherný článek o kočičce. Krásně jsi to napsala. Margaritka vypsala minulý týden soutěž o domácích mazlíčcích na fotkách. Soutěž končí 20.4. a tak jí něco pošli. :-)

6 jezura jezura | Web | 16. dubna 2011 v 15:16 | Reagovat

[1]: Milá Kitty, popřemýšlím o tom, ale můj kocourek není ničím výjimečný, určitě se budu snažit. [:tired:]
[2]: Dobře jsem se pobavila tvým článkem, to musel být taky horor. O_O
[3]: Milá zlatá, to bylo v době, kdy ještě žádné přepravy na kočky nebyly. Doba dávno minulá. :-)
[4]: Zajímavé postřehy, vždy jsem si myslela, že pokud spolu zvířátka žijí, tak se spřátelí, ale vidím, jak různé reakce byly mezi psem a kočkami, nejvíc mne dostala ta situace, kdy pes vrčel a kocour hučel, úsměvné! :-D
[5]: Díky, Otavínko, za tip. Zkusím najít nějaké fotky kočiček, které má syn nebo bráška. 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama