MAMI, JÁ CHCI ZVÍŘÁTKO

14. dubna 2011 v 14:05 | já |  RODINA
Dnes jsem se rozhodla zavzpomínat na dobu, kdy byly děti ještě školou povinné a větu : "Maminko, kup mi nějaké zvířátko", tu jsem slýchávala často hlavně od dcery.

Včera jsem si přečetla sérii článků u mé kamarádky blogerky Kitty o tom, jak měla chovnou stanici křečků a jaké zkušenosti a poznatky jí z toho zůstaly. Bylo to hezké a delší povídání, to já mohu jen zavzpomínat na dobu, když jsme měli doma nějaké zvířátko.

Přiznám se, že já jsem tím nadšená nebyla, že bychom měli zvířátko, které bude celý den samo doma, zatím co děti budou ve škole a my v práci. Rozhodl to za mne jednou můj podstatně mladší bratr. Bydlel tenkrát ještě na Moravě a občas přijel na návštěvu.

Pamatuji si to jako dnes. Hned po uvítání vyndal z tašky cosi velkého, přikrytého nějakým hadrem. Řekl dceři, že to je dárek od něho a maminka prý to nemůže zakázat nebo vrátit, protože je to dárek. Odkryl hadr a ve velké pětilitrové lahvi na okurky byl křeček.

Tak takhle asi vypadal, je to jen ilustrační foto z Wikipedie.

Určitě nemusím popisovat, jakou radost měla moje dcera. Hned si ho vzala, dala na zem a myslela, že křeček bude běhat tam a sem, jak bude chtít ona, ale ten hned prchal se někam schovat. Naštěstí jsme ho včas chytili a musel v té lahvi ještě chvíli vydržet, než jsme mu pořídili "domeček".

Koupili jsme tedy skleněné akvárko, do kterého jsme dali piliny a pro začátek nějaké nádobky na jídlo a vodu. Později také přibyla nějaká atrakce pro dlouhou chvíli a nejen dcera ho chodila často pozorovat a "venčit" po koberci, ale zapojili jsme se všichni.

Křeček byl opravdu dost chytrý, nahoře měl poklop z plexiskla, kde byly vyvrtány díry, aby měl dost vzduchu, ale brzy přišel na to, že se to dá lehce odsunout a on utíkal. Vždy to dobře dopadlo, ale kdo ho měl pořád hledat, že? Tak jsme ten poklop překryli velkou gumou, aby se nedal jen tak odsunout a byl klid.

K čistění jsem občas musela dceru nutit, ale jinak ho milovala, jak jen mohla.

Jednou, to také vidím před očima, byla jsem zrovna u sousedky na kávě, ona přišla pro mne, celá uplakaná, no jak já se lekla, co se stalo? Křeček zemřel. Dcerka se nemohla zastavit, jak jí tekly slzičky po tvářích, křeček ještě nebyl tak starý, byly mu asi 2 roky, ale kdoví proč odešel. Hned ho dala do krabičky vycpané vatou a šla mu udělat hrobeček za naším domem.

Brzy nato si pořídila křečka nového. Ten u nás pobyl ještě kratší dobu, než ten první a pak přišel ještě jeden do třetice. Sousedka jí sehnala úplně malinké křeččí miminko, ale to už vůbec dlouho nevydrželo, jen asi tak sotva půl roku. A bylo rozhodnuto! Už nikdy žádné křečky! Nejvíc ale oplakala toho prvního, jednak proto, že byl první a byl darovaný od strejdy přes můj zákaz!

Ještě jednou jsme pak měli zvířátko. Ale to zase příště.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Moniska Moniska | Web | 14. dubna 2011 v 14:44 | Reagovat

Křečci se dožívají nízkohé věku a 2 roky jsou uplně běžné.

2 signoraa signoraa | Web | 14. dubna 2011 v 15:00 | Reagovat

Jak já tu větu znám: "A mamí, my se o to opravdu budeme starat, slibujeme". V naší domácnosti se vystřídali 2 psi, potkan, křeček a 4 kočky. Z čehož ta poslední má už 15 nebo 16 roků a je ve výborné formě. Děti jsou z domu pryč a zvířátko nám zůstalo jako připomínka prosby, že chtěli zvířátko. :-D
Křečci se opravdu dožívají max. 2 let.

3 Čip Čip | Web | 14. dubna 2011 v 15:48 | Reagovat

Křeček je podle mě pro dítě nejideálnější zvířátko, spolu se psem :-).

4 kniha-vyvoleni kniha-vyvoleni | Web | 14. dubna 2011 v 16:32 | Reagovat

Hezký dess. =]
Okomentuj prosím můj blog. =]

5 otavinka otavinka | Web | 14. dubna 2011 v 17:15 | Reagovat

Milá Ježurko, krásný článek. Myslím ve všech rodinách se ději malá dramata s tématem děti a zvířátko. Předpokládám, že tuto kapitolu si vychutnává můj syn plně nyní jako otec dvou dětí, které chtějí mít každý svou kočičku a každý své morče.
Ale bez domluvy se o zvířátka sami nestarají. :-)

6 Zdeňka Zdeňka | Web | 14. dubna 2011 v 18:28 | Reagovat

Nám v lednu zemřel pejsek ,bylo to moc smutné.Kdyby bylo na mě,už bych žádné zvířátko nechtěla.Ale dcerka pokoj nedala a máme morče.Naštěstí jsem jich v dětství několik měla, tak mi ani teď nevadí.Starám se většinou já, ale bednu kupodivu vyklízí zatím ochotně a sama. :-D

7 Kitty Kitty | E-mail | Web | 14. dubna 2011 v 18:49 | Reagovat

Díky, Libu, za reklamu pro mé křečky. Ale vidíš, je normální, že děti chtějí něco malého "svého", malá zvířátka jsou řešením. Děti se učí zdopovědnosti a citu. Jak já je milovala! A byla nešťastná, že se mi texty o nich ztratily. Už jsou zapsané, aby těšily i další.
Je to normální, že se teď všichni rozepíšou o svým zkušenostech se zvířátky. Já když jsem léta jezdila rychlíkem za Pepínem sem, tak v jednom kupé jsme se scházeli milovníci zvířátek a o ničem jiném se tam nemluvilo, protože tam s nám byla malá Kittynka. Lidi mají zvířátka rádi a je to moc dobře... :-)  :-D

8 Kitty Kitty | E-mail | Web | 14. dubna 2011 v 18:51 | Reagovat

Ještě něco - křeček na fotce je jako Lucinka, byla ale ještě oranžovější, barvy přesně Izabela (to je zvláštní jedinečná barva koní)... :-?

9 adaluter adaluter | Web | 14. dubna 2011 v 20:07 | Reagovat

Tak já samozřejmě patřila k těm škemrajícím dětem také, vyškemrala nejdřív křečky, rybičky a nakonec i vytouženého psa, ale zvláštní je, že spousta maminek, když se stanou maminkami, pozapomenou na své dětské touhy a svá vlastní dítka nechávají projít stejným doprošovacím procesem. U mě to bylo naopak, já byla ta, která schválně vodila děti do zverimexu, abych měla výmluvu, proč koupit rybičky, morče nebo králíčka. Psa nebo psy, jsme doma měli od mých dvanácti neustále, potkánci u nás byli taky pár let téměř inventářem. Korely, andulky, sojka, havran, straka to byla pro změnu pestrá skupinka opeřenců, kteří u nás postupně našli domov stálý, nebo dočasný. Jediné, co se neujalo(k mé lítosti), byly kočky, na které mám už z dětství alergii a udušení bych se nevyhnula. Prostě, ta posedlá jsem u nás byla vždycky já, jen nevím jestli jsem děti neochudila o tu fázi toužení, přemlouvání a žadonění, kterou si většina musí projít, aby pak mohla zažít to pravé nadšení. :-D

10 adaluter adaluter | Web | 14. dubna 2011 v 20:11 | Reagovat

[9]:Jak jsem mohla zapomenout na želvy! Ještě ty klasické, suchozemské. Moje Žofinky ! :D  :D

11 babi Maňasová babi Maňasová | Web | 15. dubna 2011 v 8:06 | Reagovat

Moc hezky jsi to napsala, Libuško. My máme doma pořád nějaká zvířátka, jak už to na vesnici chodí. Přestože jich byl vždycky plný dvorek, mým dětem to nestačilo, a tak si dcera jednou ze školního výletu přivezla bílou myšku (kterou asi za měsíc sežral náš kocour), měli jsme doma i rybičky a želvy. Můj názor je, že dětem se má dopřát nějaké zvířátko.

12 Lucka Lucka | Web | 15. dubna 2011 v 18:22 | Reagovat

[9]:Jsem na tom stejně jako Adaluter. Lituji dětí, které doma nemají nic kromě rodičů. :-D

13 jezura jezura | Web | 16. dubna 2011 v 15:04 | Reagovat

[1]: Slyšela jsem, že déle, ale to měla vlastně dcera štěstí. :-?
[2]: Myslím, že už je také člen rodiny, i když je to jen kočička. 8-O
[3]: Souhlasím, ale pejsek by byl u nás vězeň ;-)
[5]: No jo, děti, musí se jim to připomínat a zvyknou si. Určitě. :-P
[6]: Myslím, že za nějaký čas zase na pejska dojde, ne? :-?

14 jezura jezura | Web | 16. dubna 2011 v 15:10 | Reagovat

[7]: ... a zvířátka mají rádi lidi, tak by to mělo být :-|
[8]: zase vím něco nového :-?
[9]:[10]: Tak to jsi jako moje dcera. Děti chtěly pejska, ale protože jsou oba alergici, mohli mít doma jen jorkšira, protože ten nemá chlupy, ale vlasy. Dcera říkala, že si tak konečně splnila svůj dětský sen mít pejska a miluje ho nade vše. :-P
[11]: Bílé myši choval kdysi můj strýc. Moc se mi líbily, měl tam pro ně všelijaké prolézačky, byly to šikulky. Těch bych se nikdy nebála. O_O
[12]: Je pravda, že zvířátka děti obohatí a něco i naučí, ale ne vždy. Také se za ně přimlouvám. :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama