JAK TO VLASTNĚ ZAČALO

17. dubna 2011 v 17:36 | já |  RODINA
Na přání jedné mé kamarádky blogerky tady napíši něco o mém manželovi. Prý píši jen o sobě a o něm nic. Tak prásknu tedy to, jak to všechno začalo ..... tak nevinně.

Znali jsme se 10 let před tím, než jsme spolu začali chodit. A jak to začalo? Bylo to v létě, tramvaje měly výluku, jezdily autobusy a pěkně nacpané. Bylo dost teplo (jako v létě), já měla na sobě šaty s kopretinami, byla jsem v té době štíhlá (po operaci žlučníku, dietě a definitivním rozchodu s otcem mých dětí), taky mi bylo 30 let, což byla paráda. No abych neodbočovala. ON seděl a jak mě uviděl, ihned mi uvolnil místo: "Mladá paní, pojďte se posadit." To byl začátek.

Oba jsme pracovali v "chemičce", on sice někde úplně jinde, ale měli jsme přibližně stejný začátek a konec pracovní doby. Tak jsme se pak vídali..... začali si povídat, ale to jsem předtím musela odmítat stále jeho pozvání na kávu. ON vyhledával příležitosti, jak mě vidět, sledoval, kdy jezdím do práce a z práce, aby mohl být se mnou aspoň v tom autobuse, pak již v tramvaji. Docela se "vnucoval" i drobnými dárky k svátku, MDŽ (tenkrát) a tak. Bylo období, kdy jsem před ním doslova "utíkala".V době, kdy jsem ho poznala jsem měla čerstvou známost a tak jsem se mezitím vdala, po deseti letech zase rozvedla, no a pak jsem ho konečně vzala na milost. Vlastně ne, řekla jsem, že můžeme jít na tu kávu, že už jsem volná. No to jsem se dočkala! "Já tento týden nemohu, manželka má ranní, příští týden bude mít odpolední, tak půjdeme!?!" Pěkné, co? I když mu manželství dlouho neklapalo, nechtěl zůstat úplně sám a napřed si musel přece ověřit, jak to bude dál, ne? No brala jsem to jako daň za těch 10 let odmítání a další týden jsme šli na kávu, hned druhý den na vínko, pak jen tak na procházku, když mě jeden den neviděl, bylo mu stráááášně smutno. No nakonec se rozvedl dřív než já. Pak jsem ho přivedla domů "představit" dětem s tím, že si mne chce vzít, že nechce se mnou žít na "psí knížku". Pamatuji si, že jim přinesl něco "na zub". Souhlasily.
Tak byla svatba, malá, ale hezká, jen my, děti a svědci. Moji dceru vedl, když se vdávala, děti nikdy nenechal "ve štychu" a vnoučátka? Protože pravého dědu vůbec neznají, nemá o ně vůbec zájem a vlastně některé ani neviděl, o to víc "milují" tohoto dědu a dokonce prý nikoho jiného neuznávají. To mám radost.

Taky všechno s manželem prožíváme spolu. Manžel má z prvního manželství syna, který je o 10 let starší než ten můj, ale .... no právě to ale. Mám pocit, že si lépe rozumí s mými dětmi, i když vím, že to není úplně v pořádku.

Manžel měl vždy jedno rčení: "Život není procházka růžovým sadem", což platilo a platí snad o každém manželství, tedy i o tom našem. Věřím, že na miskách vah převažuje to "lepší", jinak bychom spolu nevydrželi, že? Tak hlavně, ať nám ještě vydrží to zdravíčko, jinak je to OK.

A ještě taková maličkost. Už hezkých pár let sbíráme jmenovce. Tedy ježky. Mám jich nejen plnou vitrínu, ale všude, kde to jen jde. Jako obrázky, keramiku, v ložnici v posteli plyšáčky od vnoučat, i přívěsek na klíčích, no síla!

Takhle nám sedí v posteli. Nahoře je moje Líza a dole manželovo Lojza.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 17. dubna 2011 v 18:08 | Reagovat

Kamarádka děkuje za nahlédnutí na výborného chlapa. Je vidět uznání a láska a to potěší. Klidně mu ten článek můžeš přiznat, ať se potěší. Zdraví Kitty. ;-)

2 adaluter adaluter | Web | 17. dubna 2011 v 18:53 | Reagovat

To je historie jako na film, měla jsi to pěkně zamotané, ale jako každá pohádka to dobře skončilo, skoro bych řekla víc, než dobře. :-)

3 Nikolas Nikolas | E-mail | Web | 17. dubna 2011 v 18:55 | Reagovat

Hezký článek :)
Deset let je dlouhá doba, vůbec si to nedokážu přestavit. A vnoučata mají dobrý názor - ostatně zastávám se toho, že otec/dědeček je ten, který nás vychovává a má nás rád, nezáleží na tom, jestli máme společnou krev.

4 otavinka otavinka | E-mail | Web | 17. dubna 2011 v 19:54 | Reagovat

Milá Ježurko, krásný článek. To byla vytrvalost, ale kdo si počká, ten se dočká. :-)

5 signoraa signoraa | Web | 18. dubna 2011 v 10:43 | Reagovat

Hezký životní příběh s pohádkovým koncem. Vám oběma přeju krásné a pohodové dny.:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama