Duben 2011

ŽIVOTODÁRNÁ TEKUTINA

30. dubna 2011 v 17:00 | já |  TÉMA TÝDNE
Je to tak. Hovořím o krvi, která už mnoha lidem zachránila život. Pamatuji si, když jsem byla prvně těhotná, že mi zjistili, že mám vzácnou krevní skupinu: 0 RH - . A protože jsem tam měla ten RH faktor negativní, manžel měl jinou, musela jsem za těhotenství víckrát na odběry krve kvůli protilátkám. Ze začátku mi to také nebylo moc příjemné, ale pravda je, že si člověk zvykne na všechno, když mu nic jiného nezbývá, tak jsem za velmi krátkou dobu byla v pohodě.

Dodnes se však na to, jak mi berou krev nemusím dívat. Vždy říkám, dělejte si se mnou co chcete, ale já všechno vidět nemusím. Je také pravda, že ne vždy se to každé sestřičce podaří. Taky asi nechávám žíly doma, či co. Když je ale sestra zkušená a šikovná, podaří se jí to na první pokus. Také jsem byla kolikrát olepená, jako když jde invalida z války, pak samá modřina, ale to asi patří k věci. Horší to bylo, když mi v nemocnici museli dávat infuze. Párkrát mi také žíla praskla a to byla pak bolest. Jednou jsem měla z toho i zánět.

Moje první vnučka, ta na tom bývala hodně zle. Při odběru krve zbledla, párkrát sebou švihla o zem a tak už si na ni dávali pozor. To nebylo tím, že by se bála, ale prostě už asi to tak někteří máme dáno.

V práci jsem měla jednu kolegyni, ta opravdu přímo omdlívala. Nejen při odběru krve, ale stačilo málo a práskla sebou taky. Pamatuji si, jak jednou přišla do práce a měla oteklý prst, teď koukám na ruku, abych si vybavila, který to byl. Tuším prsteníček. Nemohla ho ohýbat, byl trošku namodralý, co s tím? Ani nevěděla, jak k tomu přišla. Musela k lékaři. To nebyl problém, ale protože jsme ji už všichni znali, musela ji doprovodit kolegyně, i když v tomto případě o krev vůbec nešlo. Tak jí to dali do dlahy, zavázali a taky se málem poroučela. Kolegyně ji tedy odvedla až domů a tam ji předala manželovi.

Ještě se vrátím k té mé krevní skupině. Také jsem chtěla jako mladá darovat krev, když mi říkali, že mám tu vzácnou, ale bohužel. Vždy jsem prý byla chudokrevná, ne, nebrala jsem žádné tablety, ale měla jsem červené krvinky na hraně, tak mě nechtěli.

Chtěla bych ještě touto cestou poděkovat všem těm lidičkám, kteří darují svoji krev pravidelně a tím fakticky zachraňují ty lidské životy, které by se bez ní neobešli. Znala jsem i pár takových, kteří měli Jánského plakety za darování krve.

Vám všem ostatním přeji, ať jste natolik fit, abyste ji nemuseli potřebovat.

FLORA OLOMOUC

29. dubna 2011 v 14:40 | já |  JEN TAK
Včera byla otevřena FLORA Olomouc. VÝSTAVIŠTĚ se může pochlubit dlouhou a pestrou historií. Svůj vznik datuje do roku 1966, kdy vznikla organizace pod názvem Olomoucké výstavní sady. V roce 1970 byla přejmenována na Floru Olomouc.

Toto jsem vyčetla z webu Flory a odtud jsem si stáhla tuto krásnou ilustrační fotografii:
Vzpomínám také proto, že jsem se hned začátkem sedmdesátých let byla na této výstavě podívat. Tenkrát se ještě pořádaly zájezdy v rámci pracoviště, přesněji řečeno byla to akce hlavně odborů. To mi na nich bylo sympatické, že jsme se i my, kteří jsme neměli jinak možnost, mohli podívat někam za malý peníz.

Kvůli tomu to ale nepíši. V té době jsem byla hodně známá tím, že jsem se často poroučela k zemi. Prostě jsem jen tak šla a bác, byla jsem na zemi. Těch odřených kolen, loktů, omlácených nohou, dokonce i zlomeniny byly, výrony, to by bylo na knihu. Měla jsem ale pro tyto pády zdravotnické důvody. Jednak to byl nízký tlak a pak prý, jak mi řekl doktor, volné vazivo v kotníku, čímž se mi noha vrtla a byla jsem dole. Žádná díra, kámen nebo překážka v cestě, jen tak.

Jela jsem tenkrát jenom s manželem na tuto výstavu. Bylo to tenkrát na jaře, krásně svítilo sluníčko, my jsme přecházeli z pavilonů do parku, kde byly všude rozkvetlé krááááásné květiny. Vůně a barvy, prostě jako v pohádce.

Tak jsem se tak kochala a o něco jsem zavadila a šup! Díra v punčocháčích! No přece takhle tady nebudu tak chodit celý den, napadlo mě a protože tam byly i stylově zapadající obchůdky, kde počítali i s takovou nehodou, koupila jsem si tam nové punčocháče a šla si je na toaletu převléknout.

Dodnes vidím, jak tam vedly z těch toalet takové ty dlouhé schody, vlastně spíš široké, bylo jich tam asi pět, vedle hned odpadkový koš, kde jsem s radostí vyhodila roztrhané punčocháče a ups! S tím posledním schodem jsem nějak nepočítala a žuch, už jsem ležela na zemi. Cestičky tam byly vysypány takovým sympatickým štěrkem, takže bylo jasné, že mám kolena nadranc.

Jak si myslíte, že to bylo dál? Pochopitelně nás šlo více pohromadě, smíchu se všichni neubránili, z kolen mi crčela krev a mne v první řadě zajímalo, jestli to vydržely punčocháče. Blbý, co? Lavička byla naštěstí blízko, tak mě tam manžel posadil, že někoho sežene, aby mi to ošetřil. Nemusel. Jako bych byla známá i tam, zdravotní sestry šly kousek za námi.

No, na umření do nebylo, kolena mi vyčistily, ovázaly a co já? No přece šla jsem si koupit zase nové punčochové kalhoty. Protože to bylo asi tak deset minut za sebou, prodavačky si mne ještě pamatovaly a divily se. Ale jen do té doby, než se podívaly na moje kolena.

Tak toto je moje první, jediná a nezapomenutelná vzpomínka na Floru Olomouc. Jinak tam bylo ale opravdu všechno krásné. Škoda, že to mám tak daleko.

CHVÁLÍM NAŠE SDRUŽENÍ

28. dubna 2011 v 14:20 | já |  JEN TAK
Včera jsem byla na schůzi. Ano, vím, že už se schůze teď moc nenosí, ale tahle byla důležitá. Byla to schůze Sdružení nájemníků, které jsem také členem. Něco stvořené jako na obranu proti vyděračským manýrům majitele našich bytů.

Opravdu hned na začátku musím chválit. Snažili se, dělali co mohli. Určitě nám ušetřili spoustu peněz a my sami bychom to nezvládli vůbec. V množství je síla. Tak by se to také dalo říct. Jednali za nájemníky cca dva a půl tisíce bytů. Jednali s ministry, poslanci a já smekám. Smekám před nimi za to, jak se snažili a i když vím, že se to některým bude zdát málo, udělali kus užitečné práce a my, jako členové jsme zaplatili jen minimální členský příspěvek. Pracující 100 Kč a důchodci 50 Kč ročně.

V konečné fázi jsme konkrétně my, tedy já s manželem, ušetřili měsíčně jenom letos cca 200 Kč a dále až v roce 2013 už víc jak 700 Kč. Původně majitel požadoval zvýšené nájemné od ledna, později zpětně aspoň to snížené, ale sdružení to vyjednalo od dubna. Také nějaká úspora!

Dokonce pro staré nájemníky nad 79 let vymohli 20 % snížení z ceny nájmu, o které si však každý musí zažádat sám. Věřím, že my všichni, kteří v okolí takové osamělé a starší nájemníky máme, že jim v tom poradíme a pomůžeme.

Tak takového času na schůzi, toho opravdu nelituji. I když se mnozí na zpáteční cestě rozčilovali nad tím, že nájem je pořád hodně drahý a majitel prý NENÍ POVINEN do bytu vracet zpět nějaké investice, přesto by tam mělo být bráno v úvahu aspoň to morální hledisko.

Budeme-li ale rozumní a koukneme se všude jinde kolem, mají tam nájemné podstatně vyšší. U nás se však muselo vzít v úvahu to, že v našem okrese je nejvyšší nezaměstnanost v celé republice a také na velký počet našich barevných spoluobčanů, kteří většinou nájmy neplatí a ještě dokáží byty parádně zdevastovat. Tak tam pak končí ty peníze, které bychom potřebovali my na údržbu, aspoň tu nejnutnější, u bytů našich.

Aspoň tedy touto cestou děkuji "našemu sdružení" za jejich pomoc. Nemůžeme přece jenom nadávat, ale je třeba být objektivní a je-li třeba, tak i umět pochválit.

VĚRNÍ „FANDOVÉ“

27. dubna 2011 v 14:48 | já |  RODINA
Mnohokrát jsem psala, že moji kluci, no dobrá, tedy syn a vnuk hrají bowling. Moje snacha jim děla manažerku a dohromady všechny to moc baví. Občas jim to i jde na výbornou.

Tentokrát se nejednalo o jejich hru, ale jeli fandit. V Mnichově se hrálo MISTROVSTVÍ EVROPY JUNIORŮ. Za naši republiku tam jeli 4 kluci a 4 děvčata. Bohužel se nedostali na stupně vítězů, ale měli tam "své" fanoušky, kteří byli na vše patřičně vystrojeni.

Naši "věrní" jeli také aspoň fandit. Jednu noc v Mnichově i přespali a tak si udělali velikonoční výlet a bylo vidět, že když "jde to tuhého", tak umí držet všichni spolu.

Toto jsou fotky, které mi poslal můj syn.
Odpočinek venku na lavičce. Zleva - snacha, syn a vnuk. Je vidět, že i tam bylo krásné počasí.

Vnuk na parkovišti - chystá se do bowlingové haly patřičně ustrojen v národních barvách.

Tak tady už jsou v hale. Vnuk je uprostřed, syn vpravo, ale to jste jistě poznali.

Bylo je tam vidět a věřím, že i slyšet. Když vidím to soustředěné sledování turnaje...

Tady je vidět, že i manažerka musí být příslušně ustrojena v národních barvách.

V pondělí už se zase hrálo na domácí půdě. Náš Lukáš už 2 x za sebou vyhrál cenu FIRO-tour Chomutov BC a po třetí mu to nevyšlo tak úplně, i když.... pouze o 7 kuželek byl poražen, skončil tedy v kategorii A na krásném 2. místě. Celkově však v kategorii B vyhrál a tak si odnesl zase dvě obálky, ve kterých byly poukazy v ceně tuším šest tisíc korun. Tak přispěje rodině na dovolenou a ta bude ráda. Určitě. Tak zas někdy někde příště.......

RETRO MÉHO NEJMLADŠÍHO

26. dubna 2011 v 14:42 | já |  RODINA
Právě dnes teprve slaví můj nejmladší vnuk Tomáš své 14. narozeniny, i když my všichni, jako rodina, jsme je s ním oslavili už před týdnem. Také jemu jsem v mé fotogalerii vybrala snímky, které bych také mohla nazvat "Jak šel život".

Je to vždy těžké vybrat jen některé, když je jich tolik krásných a spojených s krásnými společnými zážitky. Dobrá tedy, tak těch pár :
Nezbytná první fotka u pana fotografa - "jen tak".

Tady už je skoro tak velký jako ta opice. Podoba tam je, ale už má 1 rok! Tedy nemyslím podobu s tou opicí, ale s tou fotkou předchozí.

Je únor 1999, moje maminka s pravnoučátky od mých dětí. Ten nejmenší je Tomášek!
Tady je vzpomínka na mnohokrát opakované naše "Hujerovské" dovolené v Itálii. To byla ranní zastávka po celé noci, strávené v autobuse. Jak je vidět, i ten nejmladší byl v pohodě. My s dcerou si dáváme kávu a jemu stačilo se jen protáhnout, pak se nadlábnout a jelo se dál.
Už to začalo. Škola už volala - slabikovat začal dobře a brzy, dnes by se tak určitě neusmíval.
Na tohle focení moc ráda vzpomínám. Myslím, že i jemu se zapsalo do paměti. Bylo to v lednu 2004, bylo mu sice ještě šest let, ale už vlastně skoro sedm. Tenkrát jsem napsala do jednoho časopisu s nadsázkou článek na téma "Nejlepší chlap mého života", kde jsem popisovala naše společné chvilky. Můj poslední vnouček byl zároveň mým prvním, kterého jsem si jako čerstvá důchodkyně užila. Pozvali nás tenkrát na focení do Prahy.
Tady jsem se nechala vyfotit se všemi svými vnoučaty, bylo to v roce 2008 a fotku sem dávám proto, aby bylo vidět, že se kluci domluvili a nechvávali si růst vlasy. Obzvlášť Tomík je má dost dlouhé.
To už je o rok později a Tom je právě čerstvě ostříhaný. To je změna, co?
A toto je poslední foto z těch jeho předčasných narozenin.
Tak ještě jednou! Hodně zdraví, úspěchů ve škole, v životě a na všech olympiádách, kterých se účastníš v hojném počtu. Ať je to z matematiky, programování apod. Krásný den!

POMLÁZKA A NÁVŠTĚVY

25. dubna 2011 v 16:49 | já |  JEN TAK
Dnešní den už dávno není to, co býval. Věřím, že na Moravě se ještě někde drží ten zvyk, že se chodí po domácnostech proto, aby se "vyšupala" děvčata. Na věku nezáleží, malé, mladé, staré i ty nejstarší, všechny si to vždy považovaly za čest, když k nim přišlo co nejvíce chlapců a mužů. Také se někteří vraceli domů poněkud v jiném stavu, než odešli. Rozumíte mi dobře, v dosti rozmařilé náladě, někdy přímo opilí až až.

Já si osobně pamatuji období, když jsem byla jako slečna navštěvována chlapci, kteří vždy od nás odcházeli posilněni nějakou tou skleničkou. Ta naše obec nebyla sice ani vesnice, ani město, něco mezi tím, ale většina lidí se znalo a my, mladí všichni.

Bratr chodíval jako kluk, později už ne, na pomlázku jenom po blízkém okolí, ne všude, kde by ho rádi viděli a vždy přinesl doslova pytel sladkostí a malovaných vajíček. Pamatuji se, že se ta vejce dlouho konzumovala na všechny možné způsoby.

Nevím, jak to tam vypadá dnes, ale ještě tak před 10 - 15 roky jsme jezdívali s manželem pravidelně na Velikonoce k mé mamince a vždy jsme z okna pozorovali mladé chlapce, jak běhali okolo s pomlázkou a výslužkou. Také jsem nezapomněla na to, že téměř každoročně pršelo a my jsme je litovali, že zmoknou. A ti dospělí dokonce dvakrát, že?

Dnes by, tedy aspoň jak bylo u nás, měli krásně. Téměř celý den svítilo sluníčko, chvilkami se obloha zatáhla, ale nespadla zatím ani kapička.

U nás tedy nikdo nechodí. Ba ani soused, to by se u nás na Moravě nestalo. Ale to nevadí, přijela dcera s dětmi už dopoledne. Pozvali jsme je na oběd i pak na kávu se zákuskem, tedy podával se beránek (i se šlehačkou) a mazanec.

Zrovna jsme měli všichni siestu už i po kávě a mile nás překvapil syn, který přijel s rodinou. Byli celé svátky po výletech. Byli v Mnichově vedle v Německu a pak také v Ústí na turnaji. Cestou zpět se tedy zastavili a tak se tady děti sešly. Chvíli jsme si popovídali a bylo to fajn. Dokonce i Pegginka (pejsek dcery) měla radost, že ji může podrbat tolik lidí.

Takovou maličkou pomlázku si aspoň koupil manžel, prý na nás na všechny, ale dostaly jsme všechny opravdu jen symbolicky, syn dokonce říkal, že ženské nebije!

Hezké tedy bylo zakončení těchto Velikonoc a zase někdy příště!

VELIKONOČNÍ VÝLET

24. dubna 2011 v 15:17 | já |  JEN TAK
Dnes je velikonoční neděle, návštěvu jsme nečekali, ani nás nikdo nepozval, tak jsme se ráno sbalili a jeli na výlet. Sami a vláčkem. Protože to, co jezdí od nás má dva vagony, tomu se vlak ani říkat nedá. V Teplicích jsme však přestoupili na rychlík a byli cobydup v Ústí n. L. Zpřístupnili tam nedávno zámek Větruše, kam jezdí každých 15 minut lanovka. Je to sice jen malá kabinka pro 15 lidí, ale nahoru jezdí pořád plně obsazená a to jsme jeli dost brzy, už v 8,45 hod.
Dělala jsem, co jsem mohla, lépe řečeno na co stačil můj mobil. To je aspoň kousek Větruše.
Tady jsem se snažila vyfotit okolí Ústí z toho kopce, na kterém stojí zámeček
a toto je pohled o kousek dál. Vím, není to moc kvalitní, ale jestli budu mít jednou digi foťák.....

Než jsme zašli na oběd, tak jsme se trošku prošli. Tady se mi líbilo tohle zákoutí včetně té sochy. Tento parčík je totiž jen tak jako nádvoří, kolem jsou samé vysoké budovy. Zapomněla jsem se podívat na název. V pozadí čeká manžel, ani jsem si nevšimla, že mi vlezl do záběru.

Řeka Labe, přes kterou vedou mosty, v pozadí je ten nejnovější, tuším, že se jmenuje Mariánský, ale teď si nejsem jistá.
To už jsme byli zase na nádraží a čekali na vlak domů. Děda stále kroutil hlavou, proč ho fotím a proto je trochu rozmazaný.
Také máte v okolí takové "parádní" zastávky - tedy vlakové? Je to ostuda, ale tato není jediná krásná na té krátké trase z Teplic k nám.
Konec výletu, nezmokli jsme a jsme tu. Ale stačilo, "docela mi bolely nožičky".

ŽE BY ZMĚNA POČASÍ?

23. dubna 2011 v 14:55 | já |  JEN TAK
Nevím jak u vás, ale u nás je dnes sice teploučko, ale dost silný vítr. Myslím si, že přižene změnu počasí. Má pršet. Země vláhu potřebuje a náš barometr změnu avizuje. Dnes jsme si notovali jak s manželem, tak i s maminkou, jaké máme zase trápení s páteří. A to je ono.

Já jsem dnes dokonce nezvládla v kuchyni na jedno "stání" ani zadělat na mazanec a pak připravit nádivku. Beránek přišel až po obědě. Ale byla jsem ráda, že jsem to (i když lék na bolest dnes být musel) nakonec všechno zvládla. Už jsem vše i ochutnala, no a dobrý. Zde je výsledek :
Mazanec, který peču každý rok. Myslím, že rozdíl mezi ním a tím koupeným je opravdu dost velký.

Ke každoročnímu rituálu patří i velikonoční nádivka. Kopřivy tam nejsou, jen petržel a pažitka, ale i tak chutná.

A beránek přece nesmí chybět! Vlastní formu nemám, tak vždy vypomůže sousedka. Není to klasický stojící, ale ležící, letos vše obzvláště krásně žluté, přidala mi k formě i domácí čerstvá vejce. To je barvička!
Tak dnes to proběhlo vše bez úhony, tak jsem si po obědě, který jsem ještě také dopoledne zvládla, vzala noviny a šla na "gaučink". Řekla jsem si, že si zasloužím po tom těžkém dopoledni trochu odpočinku, třeba i chviličku zavřu oči..... no to jsem si jen myslela. Manžel, který málo slyší, neumí být chvíli zticha a pak se diví, proč jsem neusnula. Napřed rozšlápnul lahev od minerální vody, pak asi třikrát kýchal a pětkrát smrkal..... to už jsem raději vstala.
Přeji všem čtenářům mého blogu krásné Velikonoce!

Vaše Ježurka

JEDNO VELKÉ NIC

22. dubna 2011 v 16:15 | já |  JEN TAK
První, co mě napadlo na toto téma bylo přísloví, že "stokrát nic umořilo osla". No, něco na tom bude. I z maličkostí, které někomu připadají jako NIC se mohou stát velké věci. Řekneme-li o něčem, že to skoro NIC nestálo, je to obdoba toho, když bychom řekli, že to bylo skoro zadarmo.

Slyšíme-li, že někdo nedělá NIC špatného, tak to ještě neznamená, že dělá něco dobrého. Zrovna tak si myslím, že na dnešní téma většinu z nás NIC kloudného nenapadne.

V každém případě si myslím, že když nikdo NIC nedělá, tak také NIC nepokazí. To ale určitě není dobré. Všichni bychom měli něco dělat. Něco pozitivního, aby měl náš život nějaký smysl.

Víte co nás opravdu NIC nestojí? Když se na někoho usměji, když reaguji vlídně na dotazy či připomínky, když někoho, kdo si to zaslouží pochválím. Tak bych mohla určitě ještě dál pokračovat.

Ono vlastně, když se tak zamyslím, tak když odpovím, že nedělám nic, tak přece jen musím něco dělat. Sedět, ležet, přemýšlet, plakat nebo se smát. Je to tak?

Rozloučím se proto slovy, že NIC není nemožné, která používám dost často.

PÁREČEK BEZDOMOVCŮ

21. dubna 2011 v 16:50 | já |  JEN TAK
Jsem nepoučitelná. Pořád se něčemu divím, i když dnes je opravdu všechno možné, tudíž normální. Já jsem měla dnes jako skoro každý den zase RHB, tentokrát odpoledne, krátce po obědě. Venku už bylo jako v létě, většina lidí chodila jen v krátkém rukávku, někteří v krátkých kalhotách, naboso, opravdu jak v létě.

Při cestě do města, kam chodíme denně nakupovat a já chodím i dost daleko na tu údržbu mého ramene a krční páteře, tam sedí vždy na takové vyvýšené stráni na trávě (na dece) jedna bezdomovkyně. Už jsme ji tam mnohokrát viděli, ona každého pozdraví a občas vidíme, že jí dají lidi nějaké peníze. Má vždy vedle sebe lahev s pitím, viděli jsme ji, jak jí jogurty, dokonce i na cigarety jí zbude. Krabička Spart leží vždy vedle ní. Až potud nic zvláštního.

Co si však nedovedu vysvětlit, PROČ sedí už minimálně měsíc nebo dva pořád stejně oblečená? Ne ve stejném oblečení, to je rozdíl. I dnes, v tom vedru, na sluníčku, seděla jako kdyby bylo tak 1 - 2 stupně. Měla stále na hlavě pletenou teplou čepici, zimní kabát a rukavice! Říkám si, proč si to dávno neodložila do té igelitky, kterou nosí pořád sebou? Opravdu tomu nerozumím. Jedno ale vím určitě. Jednou jsem se omylem ocitla v její těsné blízkosti a prchala jsem! Ten odér bych nevydýchala!

Podobný bezdomovec se u nás pohybuje už dávno. Ten zase každému říká AHOJ a nosí to, co dostane. Když dostane v létě zimní kabát a čepici, tak v tom chodí. Také jsme ho dnes viděli sedět na lavičce na náměstí, fakt ozdoba! Kabát, teplé boty a čepici! Jednou nastoupil do tramvaje, kde jsme byli i my a já musela zadržovat dech, abych nepadla! To by byl páreček, co říkáte?

Vím, že to každý nemá jednoduché a stávají se v životě věci, ale takhle žít? Určitě by s tím šlo něco udělat, při troše dobré vůle jistě. Nemyslíte?

Vím, že jsou v našem městě ubytovny, kde neplatíte, když nemáte z čeho. A koupelnu, i když třeba ne tu nej, tu tam také mají. Ale asi jim nic nechybí.

VŠECHNO UŽ ODCHÁZÍ...

20. dubna 2011 v 16:45 | já |  JEN TAK
...my zatím zůstáváme.

Nedávno jsem psala o tom, jak jsme museli vyhodit starý koberec z chodby a koupit nový a také lino na záchod. V neděli mi odešel kulmofén, tak jsme se vypravili v pondělí hned koupit nový. Povedlo se to až napotřetí, v jednom velkém elektro obchodě měli jen samé dražší, v tom dalším jeden, opravdu slovy jen jeden kus. A pak si holka vyber, že? Tak jsme se vypravili do toho nejvzdálenějšího a tam jsme uspěli. Nejen, že měli velký výběr různých značek a druhů, ale i v rozličných cenách!

Včera zase dosloužil ruční zametač. Nevím přesně, jak to mám nazvat, ale snad budete vědět, o co se jedná. Manžel tak relaxoval denně, vyšůroval vždy celý byt a já se divila, kde se pořád bere tolik prachu a drobečků.

Vydali jsme se tedy do našeho okresního města tramvají, protože u nás žádné domácí potřeby takového druhu nejsou. Byly, ale už nejsou.

Jeli jsme tedy do supermarketu, kam nás odeslaly dvě zkušené nákupčí z domu, ale nic. Tak jsme museli pěšky (hezký kousek) do podstatně většího obchodu - vše pro domácnost - a tam jsme něco takového našli. Pan prodavač na dotaz sice neuměl odpovědět, ale poradili jsme si a našli. Prý je to inovovaný výrobek - taky je 3 x dražší než ten předchozí a garantují 3 roky záruku! To jsem sama zvědavá!

A aby nebyla naše cesta jen tak o povídání, přikládám pár fotek.
Tak jsem vám chtěla přiblížit dominantu našeho okresního města, kde jsme dnes byli nakupovat, ale bohužel není moc vidět. Až nahoře na kopci se vypíná hrad Hněvín.

Tohle je pohled od nás z balkonu, tedy zde po mé levé ruce se nám jen krátký čas v roce skýtá takový krásný pohled na růžové stromy. Většinou jak rozkvetou, tak začne silně foukat nebo ještě i pršet a květy jsou dole. To pak "brečím" s nimi.

Po cestě do města je nespočetně keřů zlatého deště. Moc se mi líbi, ale květy také dlouho nevydrží. Jak to všechno zezelená už to není ono.

A ještě poslední foto - náš kostelík, kolem kterého je krásný parčík.

FOTOGALERIE A PŘÁNÍ

19. dubna 2011 v 18:35 | já |  RODINA
Dnes má svůj velký den můj vnuk Lukáš. Je mu nádherných 17 let! Studuje na gymnáziu, momentálně v sextě, známky má zatím pořád krásné, ale jeho největší vášní je bowling. Už mu to vyneslo i nějaká vítězství, ale finančně na tom rodina opravdu dost tratí. Je to drahý sport.
Vybrala jsem některé fotky z mé galerie, aspoň takový malilinkatý průřez jeho dosavadním životem.

No nebyl sladký hned jako miminko? To mu vydrželo dodnes....

Tady mu byl jeden rok, tenkrát jsme si řekli jako rodina, že si vyzkoušíme, zda spolu zvládneme všichni dohromady dovolenou. Tak jsme jeli na víkend a bylo to skvělé! Jistě je poznat, že s Lukáškem jsem já.

Každý rok se slavil s dortem a vždy se fotografovalo - tak řekni "sýr"!

Další fotka z jeho 4 let, to jsme byli v Bibione, v pozadí já se snachou! To byly krásné chvíle!

První školní rok! Důležitý krok ke svému vzdělávání!

To je foto z roku 2007, kdy maturovala jeho sestra. Byli na plese i s jejich sestřenkou Terezkou.

Začátky bowlingu, první vítězství - tato fotka je z roku 2008

Vítězové v bowlingu jako dvojice - otec a syn před rokem.

Loňské Lukyho taneční. Na věnečku byla celá jeho rodina, tady je se sestrou Ladou.
A to by snad stačilo. Tak tedy ještě jednou Luky ať se Ti daří v životě, ve škole, v bowlingu - krásné narozeniny!

VELIKONOCE ZA DVEŘMI

19. dubna 2011 v 17:02 | já |  JEN TAK
Velikonoce jsou už opravdu za dveřmi, venku má být přibližně tak krásné počasí jako dnes, obchody jsou plné nakupujících lidí už dnes, jak jsem viděla, tak co bychom ještě chtěli?
My s manželem tedy asi spíš se někam podívat na ty svátky, přece nebudeme sedět sami doma? Dcera s vnoučaty přijede už v sobotu na oběd, na svátky mají svůj program, zrovna tak jako syn s rodinou. Uvažujeme tedy, pokud nám nebude nic bolet, že bychom se jeli vláčkem podívat aspoň kousek dál.
Zatím jsem si doma už stačila naaranžovat Velikonce aspoň na stůl. Chci jen ukázat, že i když k nám nikdo pro pomlázku nechodí (není to jak na Moravě), tak připomínka být musí.

Tyto mé slepice mám teď přímo před očima. Jsou na mém stolku k PC a vyrobila jsem si je sama loni. Myslela jsem že budou vypadat líp, ale až se hodně zapráší, tak půjdou do "kafilerie" a je to.

Moje výzdoba na stole. Obháčkovaná vajíčka už tedy něco pamatují, ale zatím se žádné nerozbilo, tak je neměním a jak jsem říkala, stejně se nikdo jiný na ně koukat nebude. Dcera s dětmi už je také znají.

Tohle bych mohla nazvat třeba - Plná ošatka mých výtvorů! Vzadu sedí zajíček, který má i nohy, které nejsou vidět, ale stát neumí, lenoch! Pán a paní Vajíčkovi už jsou také senioři a slepičky, těch jsem kdysi rozdala dost, ale teď už dávno není zájem.
Kdysi jsem si vyzdobila i obývací stěnu, ale čím je člověk starší .....
Krásné Velikonoce přeji všem návštěvníkům mého blogu!

VČEREJŠÍ DVOJITÉ SLAVENÍ

18. dubna 2011 v 17:28 | já |  RODINA
Včera jsme se všichni sešli u dcery, abychom popřáli mým vnukům k narozeninám. Bylo to sice pro oba o něco dřív, ale jinak se rodiny časově nesejdou. O nás s dědou nejde, my jsme k dispozici vždy.
A jaké tedy dvojité narozeniny? Vnuk Luky má zítra krásné 17. narozeniny, a za týden poté, tedy 26. 4. má můj nejmladší vnouček Tom své 14. narozeniny. Ten starší vnuk je od syna a ten mladší od dcery. Tak se děti domluvily, pohoštění si rozdělily a včera jsme se tedy sešli, abychom jim popřáli a trochu si popovídali u prostřeného stolu.

Takhle to vypadalo po našem příchodu, po odchodu všech by asi nebylo co fotit. Také hned na úvod jsme se pobavili tím, jak Tom vytáčel svoji mamku tím, že byl pořád v pohodě a digi foťák ne a ne fotit. Prý slíbil, že je OK, on je totiž u nich doma přes techniku. Foťák tedy nic, protože nebyly správné baterky, tak si všichni kontrolovali mobily, kdo v něm má nejkvalitnější foto, vyhrála to snacha a to jsou fotky z toho jejího mobilu. Myslím, že na mobil dost dobrý.
To je vnuk Tomáš - úsměv prosím - a je to!
Tak maminko, máš důvod k úsměvu, Tvůj syn už Tě sice přerostl, ale je to šikulka!
A pořád bylo veselo, je to vidět, Terezka se tak smála, že je nebylo možné ani spolu vyfotit.
Nakonec se to jakž takž povedlo, ale jistý pohyb tam je vidět, no ale myslím, že to nevadí!
Správně! Pegginka je taky člen rodiny!
Když celá rodina spolu, tak i maminka s dcerou Terkou. Sluší jim to oběma!
Sestřenky, které se mají velmi rády, Laděnka a Terezka. Říkají si sestry.
Je určitě vidět ta pohoda, která tam panovala, že? To je moje snacha Milča a syn Láďa.

A nakonec obligátní společné foto jako na každých narozeninách, aby bylo co porovnávat!
Všechno snězeno a vypito a alou domů! Další oslavenec, 17-tiletý Luky se fotit vůbec nechtěl, ani na moje výslovné přání. Díky, Luky, že jsi zapózoval aspoň na této fotce, už jsi ze všech největší a myslím, že to není konečné!
Tak zase někdy na narozeninách! No, nejspíš to budou, bohužel, ty moje! To už se nedá ani slavit.

JAK TO VLASTNĚ ZAČALO

17. dubna 2011 v 17:36 | já |  RODINA
Na přání jedné mé kamarádky blogerky tady napíši něco o mém manželovi. Prý píši jen o sobě a o něm nic. Tak prásknu tedy to, jak to všechno začalo ..... tak nevinně.

Znali jsme se 10 let před tím, než jsme spolu začali chodit. A jak to začalo? Bylo to v létě, tramvaje měly výluku, jezdily autobusy a pěkně nacpané. Bylo dost teplo (jako v létě), já měla na sobě šaty s kopretinami, byla jsem v té době štíhlá (po operaci žlučníku, dietě a definitivním rozchodu s otcem mých dětí), taky mi bylo 30 let, což byla paráda. No abych neodbočovala. ON seděl a jak mě uviděl, ihned mi uvolnil místo: "Mladá paní, pojďte se posadit." To byl začátek.

Oba jsme pracovali v "chemičce", on sice někde úplně jinde, ale měli jsme přibližně stejný začátek a konec pracovní doby. Tak jsme se pak vídali..... začali si povídat, ale to jsem předtím musela odmítat stále jeho pozvání na kávu. ON vyhledával příležitosti, jak mě vidět, sledoval, kdy jezdím do práce a z práce, aby mohl být se mnou aspoň v tom autobuse, pak již v tramvaji. Docela se "vnucoval" i drobnými dárky k svátku, MDŽ (tenkrát) a tak. Bylo období, kdy jsem před ním doslova "utíkala".V době, kdy jsem ho poznala jsem měla čerstvou známost a tak jsem se mezitím vdala, po deseti letech zase rozvedla, no a pak jsem ho konečně vzala na milost. Vlastně ne, řekla jsem, že můžeme jít na tu kávu, že už jsem volná. No to jsem se dočkala! "Já tento týden nemohu, manželka má ranní, příští týden bude mít odpolední, tak půjdeme!?!" Pěkné, co? I když mu manželství dlouho neklapalo, nechtěl zůstat úplně sám a napřed si musel přece ověřit, jak to bude dál, ne? No brala jsem to jako daň za těch 10 let odmítání a další týden jsme šli na kávu, hned druhý den na vínko, pak jen tak na procházku, když mě jeden den neviděl, bylo mu stráááášně smutno. No nakonec se rozvedl dřív než já. Pak jsem ho přivedla domů "představit" dětem s tím, že si mne chce vzít, že nechce se mnou žít na "psí knížku". Pamatuji si, že jim přinesl něco "na zub". Souhlasily.
Tak byla svatba, malá, ale hezká, jen my, děti a svědci. Moji dceru vedl, když se vdávala, děti nikdy nenechal "ve štychu" a vnoučátka? Protože pravého dědu vůbec neznají, nemá o ně vůbec zájem a vlastně některé ani neviděl, o to víc "milují" tohoto dědu a dokonce prý nikoho jiného neuznávají. To mám radost.

Taky všechno s manželem prožíváme spolu. Manžel má z prvního manželství syna, který je o 10 let starší než ten můj, ale .... no právě to ale. Mám pocit, že si lépe rozumí s mými dětmi, i když vím, že to není úplně v pořádku.

Manžel měl vždy jedno rčení: "Život není procházka růžovým sadem", což platilo a platí snad o každém manželství, tedy i o tom našem. Věřím, že na miskách vah převažuje to "lepší", jinak bychom spolu nevydrželi, že? Tak hlavně, ať nám ještě vydrží to zdravíčko, jinak je to OK.

A ještě taková maličkost. Už hezkých pár let sbíráme jmenovce. Tedy ježky. Mám jich nejen plnou vitrínu, ale všude, kde to jen jde. Jako obrázky, keramiku, v ložnici v posteli plyšáčky od vnoučat, i přívěsek na klíčích, no síla!

Takhle nám sedí v posteli. Nahoře je moje Líza a dole manželovo Lojza.

BARVY JSOU KRÁSNÉ

16. dubna 2011 v 16:27 | já |  TÉMA TÝDNE
Barvy bereme všichni jako samozřejmou součást našeho života. Podle barev lze seřadit i čtyři roční období.

Jaro - doba, kdy všechno kvete, tady je hodně pestrá škála barev, ale jaksi se mi spojuje s jarem barva samozřejmě zelená, ale i žlutá. Asi proto, že všude kolem našeho domu i cestou, kterou denně chodím kvete zlatý déšť. Dnes jsem dokonce prvně viděla keře zlatého deště ostříhané do krásné koule. Vypadalo to moc hezky.

Léto - tady u mne převládá modrá a také zelená a béžová. Modrá jako barva vody ke koupání, zelená jako tráva u vody a béžová jako písek u moře. Prostě to tak vidím.

Podzim - tam mám taky zcela jasno. Všechny odstíny barvy hnědé, červené, béžové. To se zbarvují listy na stromech než odpadnou. Kolorit těchto barev je na pohled také moc hezký.

Zima - tam vidím jednoznačně bílou. Krásně zapadané stromy, ulice, silnice, ale hlavně sjezdovky, tak vypadá pravá zima. Skutečnost je však mnohdy ne tak prozaická. Na mnoha místech místo sněhu jen hnědá břečka, která zbude na chodnících a silnicích po ošetření solí.

Toto mne tedy v první řadě napadlo, když jsem si představila barvy. Pochopitelně každý z nás má také svoje oblíbené barvy v šatníku. Já jsem se zamyslela i nad tím, která je ta "moje" barva. Ale zjistila jsem, že mám vždy období, kdy jsem "ulítlá" na nějakou jinou barvu. Automaticky pak sáhnu při nákupu oblečení opět po té, z které jsem si nedávno koupila něco na sebe.

Pak ještě musím zmínit lidi, kteří barvy nevidí. Nemyslím tím jen ty barvoslepé, ti vidí buďto barvy jinak nebo aspoň černobíle, ale myslím na ty, kteří vidí hodně málo - třeba jen obrysově, mlhavě a nebo vůbec nic. Pro ty poslední existuje pouze jedna barva. Černá. A tuto barvu mám, bohužel, spojenou se smrtí mého hodně blízkého příbuzného.

Proto všem přeji, abyste se dívali pořád na ten náš svět těmi krásnými barvami!

NAŠE DALŠÍ ZVÍŘÁTKO

15. dubna 2011 v 13:31 | já |  RODINA
Byla to kočka. Vraceli jsme se s manželem takhle jednou v podvečer domů a za námi se vydalo malé koťátko. Nechtělo se vrátit, když už to trvalo chvíli, bylo nám ho líto a vzali jsme si ho domů.

Tak jsme měli Mourinu. Nezapomenutelné jsou okamžiky, když jsme ji občas koupali! Chudák, co ta musela vytrpět, ocas naježený, pořád v pohotovosti, jak z té vany uprchnout, ale vydržela. Protože to byla jen kočka domácí, nebyla zvyklá chodit ven. Jednou, když jsem uklízela, tak se pořád někde schovávala a pak jsem ji nenašla. Doma nebyla, jako by se vypařila. Děti moje i sousedky ji hledaly i všude venku. Opravdu ji našli. Byla schoulená u sklepního okénka a jak jsme pak vydedukovali, tak vypadla z okna asi jak se tam uchýlila před úklidem. Na tu stranu, kam vypadla je to jako ze 4. patra a přežila! Sice jsme k ní v noci museli vstávat, děti jí dávaly cucat mléko z takového hadříku, smotaného jako dudlík a ráno už jevila zájem. Byl to pokrok, vždyť předtím jen ležela, z čumáčku jí tekla krev. Dobře to ale dopadlo.

Také jsem si jednou řekla, že ji zkusím pustit na chvíli za barák, aby se vyvenčila a nebyla jenom zavřená doma. Vzala jsem ji tedy ven, tam ji pustila na trávu, ale ta jela zpátky do vchodu! To byl fofr! Ocas měla naježený jak to nejvíc šlo a ani druhý pokus se nepovedl. Tak jsme to tak nechali být a nenutili ji.

Byla vždy doma, když my byli pryč a věděla, že nesmí na stůl. Jakmile jsem začala odemykat při příchodu domů, tak slyším hups, skočila ze stolu, protože věděla, že tam nesmí. Od té doby jsem po příchodu domů prvně utírala v kuchyni stoly.
Měla ráda vajíčko natvrdo. Ona třeba spala někde úplně jinde než v kuchyni a já ťukla vajíčkem natvrdo, že ho oloupu a už byla u mne!

Tak jsme tu kočičku měli doma asi tak rok nebo dva, přesně to nevím a měli jsme letět na dovolenou do Bulharska k moři. Děti natěšené, my také, on to tenkrát byl jeden z mála luxusů, které jsme si mohli dovolit, ale co s kočkou?

Nakonec bylo dohodnuto. Jeli jsme ještě před odletem na dovolenou k rodičům na Moravu a kočku jsme vzali sebou. Do auta. Chudák, jaké ta z toho musela mít trauma! Celou cestu byla schovaná pod sedačkou spolujezdce a nevylezla ani náhodou.

U našich jsme ji nakrmili, ukonejšili a nakonec ponechali osudu a rodičům. Naučila se u nich chodit ven a vždy se přišla pomazlit nebo nažrat a zase odešla.

Také si pamatuji, jak se nám jednou přišla pochlubit, že už není jen taková obyčejná kočka domácí, ale kočka jak má být a přinesla nám ukázat, že chytla myš. Ta se jí ještě mrskala v zubech, ona se ještě jako herečka předváděla, jak si s ní umí zahrát, ale ouha! Myš vyhrála a kočce utekla! Nedovedete si představit, co potom následovalo! Naši tenkrát ještě měli starou kuchyň, tedy starou kredenc, mycí stůl, to všechno se muselo pracně odtahovat od zdi, aby se našla myš. Napřed odtáhnout jednu věc, poslat tam kočku - nic, tak se pokračovalo, ještě že nešlo vlézt za kamna, to by byl teprve horor! Pro kočku to nakonec dopadlo dobře, pro myš hůř a nejhůř pro rodiče. Byli na mrtvici, ale kočka byla spokojená.

Dlouho si tak žila u našich až jednou ji našli mrtvou. Všude jsou zlí lidé, bohužel, nevím, komu mohla tak vadit, že ji otrávil! Slzička ukápla i rodičům, nejen nám.
Tak zase pouze ilustrační foto, ale naší Mourině jako by z oka vypadlo a také se chlubí úlovkem.
Foto převzato z naturfoto.cz

A to je všechna moje zkušenost s domácími zvířátky. Teď už má dcera s dětmi splněný další velký sen, mají už 5 let malou jorkšírku Peggy, kterou všichni milujeme!

Ano, tímto jsem chtěla skončit, ale vy, moje milé čtenářky jste mi připomněly. Správně. Měli jsme doma ještě rybičky. A dlouho! Ráda jsem se na ně koukala, někdy raději než na televizi. Ale postupem času, jak děti odrostly, rybičky postupně zahynuly a akvárko jsem zlikvidovala. Tedy jen ten obsah, obal jsem dala dalším milovníkům rybiček pro radost.

MAMI, JÁ CHCI ZVÍŘÁTKO

14. dubna 2011 v 14:05 | já |  RODINA
Dnes jsem se rozhodla zavzpomínat na dobu, kdy byly děti ještě školou povinné a větu : "Maminko, kup mi nějaké zvířátko", tu jsem slýchávala často hlavně od dcery.

Včera jsem si přečetla sérii článků u mé kamarádky blogerky Kitty o tom, jak měla chovnou stanici křečků a jaké zkušenosti a poznatky jí z toho zůstaly. Bylo to hezké a delší povídání, to já mohu jen zavzpomínat na dobu, když jsme měli doma nějaké zvířátko.

Přiznám se, že já jsem tím nadšená nebyla, že bychom měli zvířátko, které bude celý den samo doma, zatím co děti budou ve škole a my v práci. Rozhodl to za mne jednou můj podstatně mladší bratr. Bydlel tenkrát ještě na Moravě a občas přijel na návštěvu.

Pamatuji si to jako dnes. Hned po uvítání vyndal z tašky cosi velkého, přikrytého nějakým hadrem. Řekl dceři, že to je dárek od něho a maminka prý to nemůže zakázat nebo vrátit, protože je to dárek. Odkryl hadr a ve velké pětilitrové lahvi na okurky byl křeček.

Tak takhle asi vypadal, je to jen ilustrační foto z Wikipedie.

Určitě nemusím popisovat, jakou radost měla moje dcera. Hned si ho vzala, dala na zem a myslela, že křeček bude běhat tam a sem, jak bude chtít ona, ale ten hned prchal se někam schovat. Naštěstí jsme ho včas chytili a musel v té lahvi ještě chvíli vydržet, než jsme mu pořídili "domeček".

Koupili jsme tedy skleněné akvárko, do kterého jsme dali piliny a pro začátek nějaké nádobky na jídlo a vodu. Později také přibyla nějaká atrakce pro dlouhou chvíli a nejen dcera ho chodila často pozorovat a "venčit" po koberci, ale zapojili jsme se všichni.

Křeček byl opravdu dost chytrý, nahoře měl poklop z plexiskla, kde byly vyvrtány díry, aby měl dost vzduchu, ale brzy přišel na to, že se to dá lehce odsunout a on utíkal. Vždy to dobře dopadlo, ale kdo ho měl pořád hledat, že? Tak jsme ten poklop překryli velkou gumou, aby se nedal jen tak odsunout a byl klid.

K čistění jsem občas musela dceru nutit, ale jinak ho milovala, jak jen mohla.

Jednou, to také vidím před očima, byla jsem zrovna u sousedky na kávě, ona přišla pro mne, celá uplakaná, no jak já se lekla, co se stalo? Křeček zemřel. Dcerka se nemohla zastavit, jak jí tekly slzičky po tvářích, křeček ještě nebyl tak starý, byly mu asi 2 roky, ale kdoví proč odešel. Hned ho dala do krabičky vycpané vatou a šla mu udělat hrobeček za naším domem.

Brzy nato si pořídila křečka nového. Ten u nás pobyl ještě kratší dobu, než ten první a pak přišel ještě jeden do třetice. Sousedka jí sehnala úplně malinké křeččí miminko, ale to už vůbec dlouho nevydrželo, jen asi tak sotva půl roku. A bylo rozhodnuto! Už nikdy žádné křečky! Nejvíc ale oplakala toho prvního, jednak proto, že byl první a byl darovaný od strejdy přes můj zákaz!

Ještě jednou jsme pak měli zvířátko. Ale to zase příště.

ŘEKNI SI, NA CO MÁŠ CHUŤ

13. dubna 2011 v 17:05 | já |  JEN TAK
Přiznávám se, že tuto otázku slyší můj manžel téměř denně. Možná mi řeknete jako mí známí nebo moje rodina, že toho mého moc rozmazluji, ale už to po těch letech měnit nebudu.

Když ještě bydlela moje maminka na Moravě a my k nim i tatínkovi jezdívali, děti byly ještě malé a moje maminka opravdu vařila třeba také tři jídla, aby se všem zavděčila. Děti tam jezdívaly na prázdniny a babička je dokázala téměř vždy hezky vykrmit.

Mám v živé paměti, když tam jednou dcera, které bylo asi 8 let, musela zůstat celých šest týdnů, protože neměla jiný program na prázdniny než jenom 14 dní dovolené s námi, když jsme pro ni přijeli, tak jsem se jí lekla. Proč? No přece jak byla "vypasená". Dokonce mám schované její foto, ale určitě by se mnou nemluvila, kdybych ho tady zveřejnila. Měla opravdu obličej širší než delší, vždy jí chutnalo a tenkrát si s tím hlavu nelámala.

Takže já za to nemůžu, že vařím na přání, mám to po mamince. Dokonce i teď, když pozvu dceru s rodinou na oběd, tak jim řeknu, ať si poručí, co chtějí uvařit včetně polévky. Prostě mi to nedělá potíže. Protože mám ale tento týden jako "Týden návštěv zdravotnických zařízení", prostě každý den něco včetně rehabilitací, ušila jsem si vlastně včera i dnes na sebe bič.

Včera jsem vařila katův šleh a k večeři jsem dělala těstovinový salát. Spousta ingrediencí, spousta krájení, ráno na nákup, pak uvařit a hned po obědě na RHB. Zvládla jsem to všechno včas a dobré, z čehož mám potom velkou radost.

Dnes jsem dělala jen takový obyčejný oběd - nevím kdo z vás to zná, ale mají to rádi všichni mí strávníci, tedy jak manžel, tak i dcera s dětmi. Uvařila jsem dnes těstoviny se zelím. Hlávkové zelí pokrouhám, usmažím dozlatova na oleji, uvařím těstoviny a pak to smíchám dohromady. Nahoru osmažím anglickou slaninu a aby to nebylo zas tak moc mastné, slaniny jen kousek a k tomu jsem přidala jemný krůtí salám. Zdá se to jednoduché, ale toho nádobí!

A když jsem se zeptala manžela, co by si dal k večeři, jestli mám udělat rybí pomazánku nebo salát "rumcajs", tak řekl, že obojí. Zase jsem si tedy dopoledne moc neodpočinula, odpoledne jsme byli oba objednáni na ortopedii, takže volno nic moc.

Ráda vařím i peču když vím, že to chutná mým strávníkům. A proč jim neuvařit to, nač mají chuť, dokud mohu, ne?

JÍZDA NAČERNO

12. dubna 2011 v 13:50 | já |  JEN TAK
Dejme si ruku na srdce a jen tak v duchu, pro sebe, zpytujme svědomí, jestli jsme také někdy jeli či nejeli v prostředcích hromadné dopravy načerno. Ať už vědomě, či nevědomě, to je na každém z nás, ale já si myslím, že téměř každému se to někdy povedlo.

Já osobně to vědomě neumím. Vím, že jednou, už je to delší dobu, jsme šli s manželem jako vždy nakupovat do města a začalo buďto hodně pršet, nebo někdo z nás měl zdravotní problém, to už si nepamatuji. Máme normálně průkazky, ale sebou jsme je neměli. Vtom přijela tramvaj a manžela nenapadlo nic jiného, než že se svezeme aspoň tu jednu stanici domů.

"A jen tak?" ptám se. "No tu jednu stanici, nám to pomůže a DP zase tolik nezchudne", říká manžel a už nastupuje do tramvaje. Jízda trvá asi opravdu jen 2 minuty, ale jak mne rozbolelo břicho, to se nedá ani popsat, a jak ta cesta byla nekonečná, to také ne.

"Tak to už nikdy", řekla jsem po vystoupení na stanici. Opravdu, vědomě to nejde.

Také se mi jednou povedlo to, že si pohodlně sedím v tramvaji, přijde kontrola, předložím průkazku a ejhle! Paní revizorka mí říká, že mám neplatnou jízdenku, že jsem měla jízdu jen na jedno pásmo a vezu se už ve druhém! Přísahala bych, že jsem si jízdu značila správně, ale "ukecat" se nedala, tak jsem musela ihned na místě zaplatit pokutu 200 Kč. Ta ostuda, říkala jsem si, a přitom to nebyl opravdu úmysl! Raději jsem se ani neohlížela a zaplatila. "Tak to mám zato, že jsem tenkrát jela opravdu načerno", mne hned napadlo. Od té doby se raději dvakrát podívám, volím-li jedno, dvě nebo tři pásma, jak to u nás funguje.

O to nepochopitelnější je pro mne pak to, že si někdo jezdí klidně bez výčitek svědomí načerno víceméně pořád. Je-li přistižen, klidně odevzdá svůj OP a pak na to kašle. Právě mi vyprávěla jedna známá, jak její "povedený", ale dospělý syn takhle jel, upomínky o zaplacení vyhazoval do koše tak dlouho, až se k té základní pokutě načítalo takové penále, že částka se vyšplhala do výše 20 000 Kč. Ano, vidíte dobře, dvacet tisíc korun. Konal se totiž i soud a vše se muselo zaplatit. Protože maminky jsou v drtivé části hodné (některé až moc), domluvila si tedy ona splátkový kalendář asi na dva roky a splácela to za syna sama, prý on nemá peníze.

A teď se podržte! Minulý týden se šla přeptat, kolik ještě zbývá z tohoto dluhu zaplatit a bylo jí řečeno, že její syn tam má další jízdu načerno, pokutu však nezaplatil!

To už ale řekla DOST a teď jsem zvědavá i já, jaké to bude mít pokračování. Zaplatí syn tuto pokutu hned na začátku, nebo to nechá narůst zase až kdoví kam? Maminka už nebude tak hodná (nebo hloupá?) jako předtím. Pokud se dozvím, dám vědět, ale jinak NECHÁPU.