Březen 2011

VZPOMÍNKA NA TATÍNKA

31. března 2011 v 17:02 | já |  RODINA

31.3.1916 - 7.2.1982
Dnes by měl tatínek narozeniny. Sice ne kulaté, ale narozeniny, na které vždy vzpomínám s láskou.

Tahle fotka je podle maminky z doby, když se ještě učil na fotografa.
Takhle si ho už pamatuji já.
Tuhle fotku jsem našla nedávno u maminky. Přesně takhle dřív vypadaly babičky - to byla babička s dědečkem - tedy tatínkovy rodiče.
Na internetu jsem našla báseň, která se mi líbila a hlavně se hodila k mému tatínkovi. Tak to je tedy pro vzpomínku.

TATÍNEK
Tatínek, to je řada vzpomínek,
tatínek, to je v kamnech plamínek,
Ten ví, kdy bolí duše,
vždy pomůže, když může.
Tatínek, to je teplá dlaň muže,
tatínek, to je hřibů plná nůše,
která lesem voní,
chutná jak sto tónin.
Tatínek, to je když se úsměv řekne,
tatínek, to je mé dětství pěkné,
on ví, jak radost dát,
aby se ústa mohla smát.

Napsala Vendula Jirásková
Tatínku, nikdy nezapomenu! Tvoje dcera Liba

DEN UČITELŮ

30. března 2011 v 22:29 | já |  JEN TAK
Odposlechnuto :
Většina lidí ví, že dne 28.3. se slaví Den učitelů. Včera jsem vyslechla jeden příběh z oslav tohoto dne. Matka - důchodkyně i její dcera - jsou vystudované učitelky. Dcera učí, její maminku zvou, protože ji mají pořád všichni rádi a také proto, že byla celý život na škole, nejdřív jako učitelka, pak jako ředitelka.

Protože obě bydlí v domech vedle sebe, jely spolu autem na tu oslavu. Matka - důchodkyně jezdí, tak to nebyl problém. Samozřejmě je to žena v letech, tak řekla, že pojede za chvíli domů, ale dcera tam chtěla zůstat na "pokec" s kolegyněmi.

Přišel čas a matka vzala kabelku a dcera ji šla doprovodit k autu. Už při cestě tam však tato paní důchodkyně-řidička nadávala, že to není jízda po silnici, ale tankodrom, musela jet pomalu a opatrně.

Jen co matka odjela, její dcera při návratu zpět mezi kolegyně zjistila, že mamka si vzala cizí kabelku. Co teď? Tak jí volala na její mobil (má dokonce dva!), ale nic. Nedovolala se, později zjistila proč. Mobily byly totiž v té její kabelce, která zůstala na oslavě.

Tak ji nenapadlo nic jiného, než zavolat svému manželovi, který vzhledem k tomu, že byl večer a doma měli hezky teplo, "stepoval" prý před domem v trenýrkách, až se ho jeho tchyně lekla, říkala si, co je to tam za divného chlapa v trenýrkách, který se klepe zimou?

Pochopila to brzy a musela tuto cestu "tankodromem" podstoupit znovu. Zase tam i zpět. To bylo radosti. Až doma jí došlo, že měla vlastně ještě štěstí v tom, že někde na cestě nestáli policajti. Divili by se jistě nejen oni, když by začala v cizí kabelce hledat OP a doklady k autu!

Ještě tam na té oslavě také dostala kytku krásných anturií, kterou si dala při cestě domů do auta. Když se potom vrátila domů už se správnou kabelkou, vzpomněla si na ni a kytka nikde! V autě nebyla, no všechno dopadlo dobře, i kytka se našla. Vytrousila ji na dvoře při cestě domů!

To byl tedy příběh jedné oslavy Dne učitelů! No, oslavy, jak pro koho, že? Myslím, že zkažený večer neměla jen matka, ale i dcera a její i manžel.

BLAHOPŘÁNÍ VE FOTOGALERII

30. března 2011 v 14:25 | já |  RODINA
Dnes jsem zase měla od rána porodní bolesti. Ráno v 9 hod. před 49 lety se mi totiž narodil můj synáček. Byl tak malý, vážil jen 2,90 kg a měřil 51 cm. Ale pak to všechno dohnal! Nyní (tedy už dávno) je z něj "kus chlapa" s cca 182 cm!
Má tedy narozeniny a my jsme mu už sice popřáli včera u nich, ale dnes mi to nedalo, tak jsem našla některé fotky, které by se mohly nazvat : Jak šel čas.
Tedy takto :
Tuto fotku mám uloženou jako malý Ládík. To souhlasí, je to v prvním roce jeho života.
Tady je se svou malou sestřičkou, jemu bylo 6 a sestřičce 1 rok. Staral se o ni vzorně!

To je foto z vojny, kdyby se usmál, slušelo by mu to ještě víc, že?
A to jsem hodně poskočila, jinak bych to do večera nestihla, správně, tady měl svatbu! Letos už budou spolu s jeho, vlastně naší Milčou už 25 let!
Synovo promoce. Ano, je to správně seřazené! Studoval, pracoval, staral se o rodinu, jeho dcera byla tátovi na promoci, je to tak! Všechno zvládl!
Tohle je fotka z oslavy před pěti lety. To jsme měli my s manželem stříbrnou svatbu. Jé a už je to zase 5 let! Letí to, letí!
Tady je fotka z jedné společné dovolené, kam jsme jezdívali všichni. Tedy děti, vnoučata i my s dědou. Určitě je vidět, že na fotce je spolu se sestrou.
Už jsme v současnosti. Psala jsem o tom, že se dali syn s vnukem na bowling a že se jim někdy daří, to je teď dobře vidět i na této fotce! Jen tak dál, můj milý chlapče!
Zde jsem vybrala jednu z fotek z jeho vítězných "tahů".
Fotka od nás, kdy jsme se sešli určitě na nějaké oslavě, nebo "jen tak"? Nevím, ale vypadá, že mu nic nechybí!
Můj milý prvorozený! Ještě jednou do života všechno nej, hodně takových spokojených fotek, málo starostí a hodně radostí s celou rodinou Ti přejeme my dva.

NEUMÍM OPLÁCET STEJNĚ!

29. března 2011 v 13:29 | já |  RODINA
Pod toto rčení se podepisuji, protože se opravdu neumím dlouho hněvat ani na toho, kdo mi třeba i vědomě ublížil.

Minulý týden, když jsem jela tramvají za dcerou, abychom šly spolu na ty naše plánované nákupy, tak přistoupili manželé. Ne cizí manželé, ale švagr se švagrovou. Koukala jsem tím směrem - a nic. Tak jsem si řekla, holka nevnucuj se, nemáš to zapotřebí a raději jsem se dívala z okna. Stejně mi nebylo moc do řeči, ruka ten den bolela jako čert!

Asi po pěti minutách na mne mává - kdo? No švagrová! "To jsi nemohla zavolat? Teď se otočím a uviděla jsem Tě, tak jak se máš a kam jedeš.... " ano, rozjela řeč, jako bychom se viděly naposledy včera, nejhůř tak před měsícem. Švagr jen pozdravil, švagrová povídala - to jí jde moc dobře - já jen zírala, švagr jen "přicmrndával".

Jistě se divíte, co je na tom tak zajímavého nebo divného, že o tom píši? Tak se podržte. Stýkali jsme se všichni celkem se dá říct pravidelně, nikdy na sebe "kluci" nezapomněli ani na narozeniny, ani na svátek. Švagr k nám jezdil občas i jako "kutil" něco opravit, a musím říct, že i když je od mého manžela o 14 let mladší, rozuměli si celkem dobře.

Vtom se to stalo. V dubnu to bude sedm let, co byl u nás švagr naposledy. Přijel nám tenkrát vyměnit vodovodní baterii, sám se nabídl, koupil, dostal zaplaceno, až potud vše OK. Manžel byl v té době zrovna u lékaře, tak švára říkal, že na něj čekat nebude a pojede domů, ať ho pozdravuji. Po chvíli mi volal z tramvaje cestou domů, že už k nám nepřijde, abych řekla manželovi, že se mu všechno rozleželo a že už ho nechce vidět! Ano, je to sedm let a opravdu jsme se celé ty roky neviděli.

Zajímá vás také PROČ? Bráchové měli ještě sestru. Byla mezi nimi - o osm let mladší, než můj muž a o šest let starší než jeho bráška. Už v mládí onemocněla ošklivou nemocí, dostala roztroušenou sklerózu, pak už byla na vozíku, vídali se všichni tři, i když ne tak často, ale ano. Když to zkrátím, tak tenkrát ještě nebyly takové léky jako třeba dnes, Evička náhle zemřela, když jí bylo 50 let, ale to bylo v roce 1991 a švagr po třinácti letech vyčetl mému manželovi, že tenkrát nemohli sestře pomoci, že nepřispěl na drahé léky z ciziny! Nevím, proč zrovna po tolika letech přišel s touto výtkou, navíc věděl, že jsme v té době neoplývali penězi, na rozdíl od něho, který tenkrát dělal na šachtě, kde přece jen byly lepší výdělky. A ještě důležitější bylo to, že tyto léky nezaručovaly vůbec nic! Manžel byl z toho moc špatný a taky nevěděl, co si o tom má myslet! Kolikrát jsme to za ty roky rozebírali, ale rozum nám to nebral.

Proto jsem tedy byla minulý týden tak v šoku! Vystupovali jsme z tramvaje na stejné zastávce, švagrová se ještě stačila pozdravit s mou dcerou, já švagrovi řekla, jak je manžel z toho, že spolu nemluví, špatný, jestli mu nemám něco vyřídit a on dost otráveně řekl, abych ho pozdravovala.

Vyřídila jsem to, ale dnes mi to nedalo. Stále vedu v patrnosti všechny narozeniny i jmeniny, jsme přece rodina, ať spolu mluvíme nebo ne, tak jsem mu k dnešním 65. narozeninám poslala za oba dva aspoň SMS zprávu, že mu přeji já i jeho BRATR, což jsem zdůraznila a že má také mobil a jeho číslo, kdyby náhodou...

V té době tenkrát ještě mobil neměl, tak jsem si řekla, že je dobré to vědět. Pak mi ještě došlo se podívat, jestli má manžel vůbec ten mobil zapnutý, on ho často nezapíná, protože všechny hovory jsou přese mne, tak jsem mu ho zapnula a asi tak za 3 minuty mu už zvonila zpráva. Jeho bráška mu poslal aspoň poděkování za přání!

Měla jsem radost, udělala jsem zase já první krok, i když jsem nikomu nikdy - tedy vědomě - neublížila, ale snad se to ještě časem srovná!

Teď už jen držím oběma bráškům palce a bude-li třeba, tak zas někoho kousek popostrčím!
Tady jsou bráškové spolu. To měl můj manžel tenkrát 65 roků, ty dnes slaví jeho bratr.

TELEPATIE

28. března 2011 v 17:20 | já |  JEN TAK
Určitě to všichni znáte. Na někoho myslíte a on vám zavolá. Na něco myslíte a ono se to opravdu stane. Toto se mi často stává ve spojitosti s maminkou nebo dcerou. To si myslím, že je takové pochopitelné, protože koneckonců jsme takové na sebe navazující začátky a konce.

Na včerejšek jsem měla takový živý sen, který jsem si celý pamatovala i po probuzení. Kdysi, před téměř padesáti lety, když jsme se nastěhovali do tohoto našeho bytu, tak za námi asi za tři měsíce se naproti nastěhovali sousedé. Já měla půlročního syna, jim se narodila dcera. Děti si spolu hrály, sousedka do práce napřed nechodila, tak mi hlídala často moje děti, když byly nemocné nebo jen tak. Já na rozdíl od ní do práce začala chodit velice brzy.

Kamarádily jsme se spolu dokonce tak, když jsme neměly doma muže, tak jedna uvařila a najedli jsme se všichni, pak jsme se vystřídaly...

Sousedé tady bydleli celkem 15 let. Pak se odstěhovali do Prahy, kde jsme za nimi párkrát byli, tedy já s manželem. Pak se odstěhovali za Prahu - k Dobříši, už jsme si jen psali, ale šlo to do ztracena. Pamatuji se, že jsem psala, ale odpovědi jsem se nedočkala.

Nevzdala jsem to ale jen tak a když začala televize vysílat Poštu pro tebe, tak jsem neváhala a napsala tam, zda by mi tu moji sousedku Vlastu našli. Když se dlouho nikdo neozval, připomněla jsem se a pracovnice tohoto pořadu mi zavolala, že dramaturgyně můj příběh do vysílání nevybrala, ale, což bylo pro mne důležitější, adresu mi zjistili.

Napsala jsem tedy obratem, napsala i telefon a vida! Ta moje bývalá sousedka mi volala okamžitě po přečtení dopisu. Už od pracovnice z televize jsem se tenkrát dozvěděla, že sousedka Vlasta prodělala mozkovou příhodu, je na vozíku, ale hodně soběstačná.

Asi během jednoho roku jsme se domluvili na setkání. Samozřejmě jsme jeli my s manželem k nim, dokonce nás tam odvezla moje dcera, pro kterou to byla vždycky teta. Od té doby jsou zase naše návštěvy pravidelné. Sice pouze 1 x za rok, ale jsou. Telefonicky jsme také ve spojení, ale tentokrát jsem si říkala, copak, copak, dost dlouho mi nezavolala.

Tak si představte, jak se mi na včerejšek o nich zdálo, viděla jsem je v tom snu oba, tak odpoledne mi zazvonil mobil a světě div se - je to tak - volala kamarádka Vlasta!

Byla to telepatie? Ať tak či tak, domluvily jsme se spolu zase na letošní návštěvě!

JARNÍ PROBOUZENÍ

28. března 2011 v 16:56 | já |  JEN TAK
Jaro
Až přijde jaro, zvonky bledulí odzvoní hrany sněhu.
Trávě narostou nové zelené vlasy,
v nich se budou batolit žluté kuličky housátek.
Po obloze poplynou bílé načechrané mraky.
Slunce pozlatí louku pampeliškami.
Tak přichází jaro na křídlech tažných ptáků.
A nejkrásnější je, když září v tvých očích.
Petr Šafránek

Velkou radost mi udělal pan Petr Šafránek, když mi poslal tuto básničku za to, že se mi líbila jedna, kterou jsem si přečetla na blogu mé známé blogařky.

Tak jsem si trochu neuměle zarveršovala na toto téma a posílám toto Jarní probouzení nejen panu Petrovi, ale i vám všem, mým věrným i náhodným virtuálním přátelům. Beru vás jako takovou další rodinu, cítím se s vámi dobře a jsem ráda, že vás mám.

Jarní probouzení
Jak probouzí se zahrada,
tak s ní i dobrá nálada.
Sluníčko už pěkně svítí
a vykvétá první kvítí.
Už nám kvetou sněženky,
krokusy i fialky.
Louka je plná podběle,
v zahrádce kvetou bledule.
Jaro, léto, podzim, zima -
jaro už je - a je to príma!



ZASE POCHVALY - ZASE VNOUČÁTKA

27. března 2011 v 16:46 | já |  RODINA
Doufám, že mne nebudete kamenovat, ale myslím si proč pořád nadávat na dění kolem, není lepší se zamyslet nad tím, co je hezké, z čeho máme radost?

Určitě ano. A vy, kteří už mne trošku znáte, tak víte, že mně dělají radost vnoučátka. No, vnoučátka to už zrovna nejsou, všichni jsou větší než já, ale znáte to.

Když už je tak vychvaluji, tak si často vzpomenu na jednu moji dobrou kamarádku. Když jsme měly naše děti ještě školou povinné a bavily jsme se o tom, jaké mají známky, tedy jak jim to jde ve škole, tak ona mi tenkrát řekla jedno velké moudro: "Tobě je hej, tvoje děti se učí výborně, jde jim to, ale nedovedeš si představit, co nám (tedy jí a jejím dětem) dá za práci, než se naučí na trojku?!"

Souhlasím. Ne všichni mohou být nej, ale radost, tu mám velikou a také si myslím, kdyby se na to vykašlali, nebyly by ty výsledky tak pěkné.

Dnes jsem zavítala i na web gymnázia, kam chodí děti od dcery. Vím, že se zúčastňují často všelijakých soutěží, tak tady jsou ty poslední, respektive jejich výsledky.

T O M Á Š - to je foto z jeho loňských narozenin a moje maličkost

Mezinárodní matematická soutěž Klokan, které se zúčastnilo 137 žáků školy, se konala v pátek dne 18.3. Žáci soutěžili ve 4 kategoriích podle věku a ve všech kategoriích řešili 24 logických úloh s různou obtížností bez použití kalkulaček, tabulek...
Soutěž je nepostupová, ale nejlepší řešitelé školy budou zařazeni do mezinárodní výsledkové listiny. Úlohy v soutěži jsou velmi náročné a vyžadují kromě matematických znalostí logické uvažování, rychlost v hledání nejjednoduššího postupu řešení a schopnosti podobné jako při IQ testech.
Tady bylo zveřejněno pořadí 11 nejúspěšnějších z 20 soutěžících a na 1. místě se umístil můj vnuk Tomáš!

Soutěž v programování - okresní kolo jeho 25. ročník - se konalo v úterý 22.3. Soutěže v kategorii ŽÁCI v oblasti programování se zúčastnil i Tomáš, který se toto programování učí sám, víceméně stylem pokus - omyl, dostal dokonce jeden bonusový bod navíc za úpravu. Do krajského kola postoupil v oblasti programování zase náš Tomáš s ještě 4 dalšími.
O postupu ze školního kola Pythagoriády do okresního kola jsem už psala. Tady postoupil Tomáš z krásného 2. místa.

T E R E Z K A - jeho sestra s jejich mini pejskem

Krajské kolo soutěže v anglickém jazyce proběhlo ve středu 9.3. a tady obsadila Terezka velmi pěkné 4. místo v kategorii IIIA.

L U K Á Š s jeho teď nerozlučným kamarádem (koulí)

A teď z "jiného soudku". Další vnuk, Lukáš, o kterém jsem už víckrát psala, jak úspěšně hraje bowling, se zase "pochlapil". Včera, 26.3. se hrálo v Praze Mistrovství ČR kadetů. Luky se dostal nečekaně do play-off, tedy pro neznalé - mezi 8 nejlepších, ale tam už se mu tak nevedlo. Přesto skončil na krásném 7. místě!

Na bowlingovém webu Chomutova byly dnes zveřejněny výsledky turnaje FIRO-tour Chomutov BC za měsíc březen 2011. Stejně jako v prvním finále před měsícem si vítězství a dalších 10.000,- Kč odváží opět nás Lukáš ! Půjde-li to takhle dál...

Gratuluji všem mým akčním a bojovným vnoučatům. Pouze jsem dnes nezmínila tu nejstarší vnučku Ladu, která určitě také brzy přijde se svou troškou do mlýna! Studium na VŠ je dost časově náročné, to víme všichni, ne? Tak prozatím aspoň její foto, aby nemyslela...
Přeji všem hezké dny a také takovou radost z šikovných vnoučat! Už moc nás těch radostí v životě nečeká!


TREST SMRTI – ANO ČI NE?

26. března 2011 v 14:31 | já |  TÉMA TÝDNE
Téma týdne je opravdu na ostří nože. Říká se, že co člověk, to názor, ale tady se ty radikální názory dají rozdělit jen do dvou skupin. Jestli tedy trest smrti ano nebo ne.

Ono je všechno relativní. Postavím-li se k tomuto tématu tak, že ten trest bych měla vykonat já, nezabila bych ani mouchu, natož zvíře nebo člověka. Dokonce vyhrožuji napřed té mouše, že jestli neuletí, tak ji musím zabít! Většinou mi nerozumí.

Přesto si myslím, i když většina z nás je proti trestu smrti hlavně z toho důvodu, že už bylo kolikrát vidět, že odsoudili člověka za něco, co neudělal, tak by tady ta možnost být měla.

Určitě nejsem jediná, která ronila slzičky u televize v poslední době kvůli zavražděné Aničce. Mohu si tipnout, na jakou stranu by se teď přidali rodiče tohoto nevinného děvčátka?

Ano, to si myslím dokážeme představit všichni, a kdyby se jednalo o naše dítě, bylo by to jasné. Teď jde jen o to, jak to opravdu udělat, abychom mohli ukázat a říct : Ty jsi vraždil/a, ty zaplatíš stejně. Pokud se tedy někdo dobrovolně přizná, mělo by být jasno.

Na druhé straně, kde máme zajištěné, že to bylo dobrovolné přiznání? V dnešní době už se nedá pomalu věřit ničemu a nikomu a to je hodně smutné.

Myslím, že pokud někdo někoho opravdu promyšleně zavraždí, pokud to není blázen nebo psychopat, měl by mít svědomí a to by mu mělo samo napovědět, co dál. Nechci soudit jediného obviněného v kauze Aničky, ale pokud to tak bylo, jak nám to bylo prezentováno, tak to dobře dopadlo. Tedy pro vraha. Ale pokud ne?

Bohužel, na většinu toho, co se děje, je jen jediná odpověď : VŠECHNO JE V LIDECH, tedy v nás.

BERÁNKU, UŽ SE NEBOJÍM!

26. března 2011 v 12:08 | já |  JEN TAK
Proč jsem se ho měla bát? Jak jsem už psala, u nás se traduje, když nebudu mít na Velikonoce něco nového, tak mě beránek pokaká. To už tedy nehrozí.

Konečně jsme se obě s dcerou dočkaly a včera odpoledne jsme se vydaly obhlídnout obchody. Byly jsme obě v pohodě, i když já si původně myslela, že to zase odpískám, tak jsme si stačily pořádně projít a prohlédnout jenom dva obchody za dvě hodiny! Přesun byl autem a nebylo to daleko, tak si jistě, milé dámy, dobře domyslíte, jaké to bylo žůžo. Nikdo nás nehonil, tedy nemyslím čas, ale samozřejmě muže, obě jsme si tedy něco vybraly, jedna druhé to odsouhlasily nebo taky ne a pokračovaly po celém obchodě hezky důkladně. Jé, kolikrát my byly v kabince, ne spolu, ale přirozeně každá zvlášť! A nedaly jsme pokoj, dokud jsme nedosáhly svého.

Bohužel, musely jsme konstatovat, že toho času bylo pro nás málo, klidně bychom ještě pokračovaly dál, ale byly jsme domluvené s mými vnoučaty a mým manželem, že se sejdeme v určitou hodinu u dcery doma.

Škoda, koupila jsem tedy na závěr každému aspoň zákusek. Nám za to, že jsme to zvládly, i když nevím, nevím, asi si ty nákupy budeme muset zopakovat častěji, no a dětem a manželovi za to, že nám to bylo umožněno, ne?

U dcery jsem hned "nafasovala" tašku oblečení na různé opravy (proč ne, od toho jsou babičky a mám výborný šicí stroj), tak mám teď jistotu, že se ani doma nudit nebudu.

Manžel mě za nakoupené věci pochválil, koneckonců jsem ani neutratila všechny peníze, které jsem si za tím účelem vzala!

Tak tedy příště se těším a slibuji, že už nic zpátky nepřinesu!

KOČIČÍ MÁMA

24. března 2011 v 14:42 | já |  JEN TAK
Tak začnu dnes tím, že už zase mohu trošku fungovat, i když to ještě není nic moc, ale díkybohu za to. Když jsme šli dnes s manželem z nákupu na autobus, potkali jsme jednu naši známou, která dříve bydlela nedaleko, ale výše nájmu ji s manželem vyhnala. Odstěhovali se do hor, do městečka, kde asi opravdu dávají lišky dobrou noc, ale příroda ne. V zimě se tam dá lyžovat, protože je tam dost a dlouho sníh a v létě jste zase blíž ke sluníčku.

Byla prý to dřív jejich chalupa, kterou darovali synovi. Ten si ji předělal k obrazu svému, protože netušil nikdo z nich, že tam bude bydlet i s rodiči, kteří jsou už oba v důchodu. Známá říkala, že tím pádem spí ona sama v kuchyni, prý jako hospodyně nebo služka a manžel si denně rozkládá gauč. Syn, i když je zatím sám, má manželské postele a to se asi moc nehodí spát tam s maminkou. Tak to ošetřili zatím tak, ale říkala jsem jí, až si tam syn přivede ženu, bude hůř. Už teď prý je to pro ně malé, natož až jednou přibude žena a dítě...

To ale není všechno. Tady doma měli kočku, kterou vzali sebou. Syn měl kocoura. Hned, jak se dali trochu dohromady (ona to psychicky nezvládla a skončila se žlučníkem v nemocnici), tak šla, že nechá kočku vykastrovat. Bohužel, bylo už pozdě. Přibyly jim čtyři koťátka. To už jich měli dohromady šest koček. Z těch koťátek byly dvě kočičky. Zase se vydali s nimi k vykastrování, ale zase měli smůlu! Jedna kočka měla osm a jedna pět koťat! Čtyři koťátka udali, ale ostatní ne. Známá říkala, že by to neudělala, aby jim nějak ublížila, když pomáhala kočce u porodu.

Tak si stěžovali, že mají málo místa v té jejich chaloupce a teď mají ke všemu ještě 13 koček! Ano, přesně tolik, zkuste si to spočítat, já to přepočítávala dvakrát, snad je to dobře! Ten výsledek ale určitě! No a pak jak jinak tu známou pojmenovat - KOČIČÍ MÁMA jak vystřižená!

KDYŽ OČI NEVIDÍ...

23. března 2011 v 17:07 | já |  RODINA
... řekla bych, že to je úplně to nejhorší. Psala jsem už o své mamince, které bude přesně za dva měsíce 91 let, že před skoro pěti roky oslepla na jedno oko. Měla výron krve do oka, v nemocnici jí tenkrát řekli, až se to vstřebá, tak jí to budou operovat. Až se to vstřebalo, tak to nešlo.

Byla to pro nás všechny, ale hlavně pro maminku velká rána, protože na to druhé oko viděla hodně málo a s tím také nešlo nic dělat. Psychika udělala své a maminka o ničem jiném nemluvila, nechtělo se jí žít...

Zřejmě to nestačilo. Už při mé poslední návštěvě říkala, že se jí ten zrak ještě víc zhoršuje, že vidí čím dál tím méně. O víkendu, když jsem s ní mluvila, tak mi řekla, že vidí mlhu, tedy to málo, co bylo už téměř není a nemohla si ani dovařit oběd, musel jí pomoci můj bratr.

Přesvědčili jsme ji, aby zašla (tedy bratr ji tam dovezl) na oční, že to bude asi už zralý šedý zákal, který snad jde operovat zvláště v případě, když má jedno oko slepé.

Bohužel. Nejde to operovat, ale pro jistotu ještě maminku posílají na vyšetření do nemocnice. Maminka je zoufalá, psychika je už úplně na dně a my, její tři děti, nevíme, bohužel, jak jí pomoci.

Sestra bydlí v Brně, já na Mostecku, bratr s maminkou v okolí Kralovic na Plzeňsku. Bratr i švagrová se vrací z práce večer, maminka je tedy v celém baráku celý den sama doma.

Sestra je přece jen "trochu z ruky", má i zahradu a vnoučata, která musí aspoň někdy hlídat, já už jsem také pomalu na odpis, aspoň včera jsem si tak připadala, jak mi bylo mizerně a dnes jsem zase běhala po doktorech, abych vůbec mohla doma trochu fungovat.

Ale jak teď pomoci mamince? Má tři děti a nikdo jí nemůže pomoct? Sama říkala, že by šla někam do domova důchodců, ale kam a byla by tam spokojená? A co naše svědomí?

Bráška si ji v dobrém úmyslu vzal z jejího bydliště od Brna k sobě ke Kralovicím, kde koupil dům, my, jeho sestry - důchodkyně jsme jednak trochu z ruky a já už si vůbec netroufám na nic moc, bráška je sice o dost mladší, ale zase musí chodit do práce... to je kolotoč a přesně takový mám teď já v hlavě. Musíme něco vymyslet, dnes jsem mluvila jak s bráškou, tak i se sestrou, mamince volám denně, ale vím, že to jí moc nepomůže a my všichni zatím nevíme jak z toho ven.

To stáří je ale někdy hodně smutné!

ŠIKULKOVÉ

22. března 2011 v 14:55 | já |  RODINA
18. 3. 2011 - tedy v pátek ráno vyrazila juniorská výprava České republiky do míst konání 3. mezinárodního juniorského bowlingového utkání. Cílem bylo Maďarsko, město Budapešť. Cestou je sice dost zlobilo počasí, ale do Brna, kde byla první zastávka, dorazili všichni včas. Tam si odehráli turnaj Prestige a pokračovali dále přes Bratislavu do Budapešti, kam dorazili okolo 20. hodiny.

V sobotu 19. 3., úderem 10. hodiny bylo zahájeno 3. mezinárodní juniorské bowlingové utkání mezi Slovenskem, Maďarskem a Českou republikou.

Začínalo se hrou dvojic. Náš Lukáš se spoluhráčem Honzou si vybojovali 2. místo, tedy stříbro. Zahájení se tedy povedlo.
Odpoledne hrála družstva. Naše, tedy české družstvo skončilo celkově také druhé.

Pokračovalo se v neděli 20. 3. V jednotlivcích se Lukášovi moc nevedlo, ale myslím, že na to, že byl v reprezentaci vlastně poprvé, že byl vidět a nemá se za co stydět.

Shlédla jsem také video z tohoto utkání. Na něm bylo vidět, s jakou dobrou náladou a ve výborné formě se kluci i holky zhostili tohoto utkání. Kuželky padaly jako o závod, když ne všech deset najednou, tak určitě pak na dohazování. Všichni, kluci i holky si po každém dobrém hodu "plácli" a to všichni, tak si myslím, že po turnaji museli mít všichni hezky omlácené ruce.

Také byli v sobotu na okružní jízdě Budapeští, i když pršelo a bylo to večer, jejich hrad vypadal krásně.
A tady jsou nějaké fotky z utkání, včetně Budapešťského hradu.
Ten první junior je náš Lukáš a vedle jeho spoluhráč ve dvojici.
Celá výprava - kluci i holky v pohodě.

Tady jsou tedy všichni reprezentanti naší republiky hezky na památku. Lukáš je zcela vpravo.

Tady už se bojovalo a nebo odpočívalo, Lukáš asi přemýšlí, jak nejlíp na to.

Se zájmem a s úsměvem se sledovaly hry těch ostatních.

Tady je slíbený Budapešťský hrad

Odpočinek i na večerní projížďce přišel asi k chuti, úplně vlevo Lukáš, zcela vpravo moje snacha. Určitě se usmívala na mého syna.


A tohle je poslední foto s trenérem a poháry, které jako družstvo získali.
Fotky převzaty ze stránek ČBA.

Tolik tedy o vnukovi Lukášovi, který dal ovšem zabrat i mému synovi, protože cestu musel absolvovat jako řidič tam i zpět a zvládl to také na jedničku. Snacha, ta fungovala jako vždy lépe jak GPS a manažerka v jednom.

Zrovna, když jsem dopisovala tento článek, tak jsem dostala jsem od dcery SMS, že můj druhý, mladší vnuk Tomáš, který chodí do tercie na gymnázium, uspěl včera jako 4. v okresním kole Pythagoriády, a dnes postoupil do krajského kola v programování! Nechci, aby to vypadalo že se s vnoučaty zase vytahuji, ale vlastně je to pravda!

Tak šikulkové, jen tak dál, děláte nám všem jenom radost!

JARO SE VZPOMÍNKOU

21. března 2011 v 14:09 | já |  RODINA
Konečně jsme se dočkali! Dnes oficiálně začalo jaro. Je tedy první jarní den a nevím jak kde, ale u nás je jak vymalovaný! Od rána, i když to bylo ještě dost chladno, krásně svítí sluníčko a dokonce už i hřeje!

A i tenkrát, před 46 lety si pamatuji, že byl krásný den a pro mne dvojnásob. Byla jsem tenkrát zase po delší době u své maminky i s tříletým synem, manžel zůstal doma v severních Čechách. Já jsem si jela odrodit na Moravu, konkretně do Brna. To ale předbíhám.

Byl nejen první jarní den, ale byla i neděle. Protože rodiče pracovali na směny, tak se vydali do prádelny, která byla na dvoře před naším dvoupatrovým domem, aby si vyprali. Doma tedy kromě mne byla i moje sestra, bráška a můj syn. Poměrně hodně lidí na dvoupokojový byt, co? Ale bylo to jen přechodně, sestra přes týden bydlela v Brně v podnájmu. Já se tedy do tohoto krásného rána probudila v porodních bolestech. Nejdříve jsem se oblékla, vzala připravené věci do nemocnice a pak jsem vzbudila sestru. No, tenkrát to se zavoláním sanitky nebylo vůbec tak jednoduché jako dnes. Telefonů moc nebylo, tak už vlastně ani nevím, kam sestra běžela tu sanitku zavolat. Maminka s tatínkem byli vyděšení, když jim to šla sestra říct. Dodnes vidím, jak mi všichni na dvoře do sanitky mávali, maminka měla na sobě takovou gumovou zástěru, sestra plné oči, a já jela. Do porodnice jsem dojela asi v 7.30 hod. a hned mě hnali na sál, bez přípravy! Ani jsem se nedivila, protože už to bylo "na krajíčku". V 8,05 hod. se mi narodila krásná dcera, která měla 3,70 kg a měřila 53 cm!

Nemají však všechna "nedělňátka" a ještě k tomu narozená na první jarní den v životě štěstí. Už jsem tady víckrát psala o tom, že mi dcerka zemřela, když jí byly 3 měsíce a 3 dny. Nikdy na ni nezapomenu, i když jsme se moc neužily. A zůstala mi pouze jedna fotka.

Tak krásný jarní den všem a jen hezké vzpomínky!

MOJE SKORO-SESTRA

20. března 2011 v 12:49 | já |  JEN TAK
Je to pravda. Dnes na ni myslím celý den, jsme stejně staré (no, mladé už opravdu ne), ale vlastně ona je o šest týdnů starší, ale proč na ni dnes myslím? Protože dnes má své velké jubileum!

Přání jsem jí už poslala - klasické, krásné, dvojité, ale nedá mi to, abych na ni nezavzpomínala ještě tady.

Proč je skoro-sestra? Jednak proto, že jsme vrstevnice, a také proto, že jsme v době, když jsme spolu pracovaly, byly obě z Moravy. Proč říkám byly? Protože ona se tam v důchodu vrátila. Bydlí v Jihlavě a má tam své sestry. Docela jsem se divila, že tady na severu nechala svou dceru s rodinou a odjela do svého rodného města, ale rodiče jí krátce za sebou zemřeli a ona se nastěhovala do jejich bytu. Tak o to to měla snadnější.

Poznaly jsme se v práci. Už jsem v Mých vzpomínkách psala o tom, že jsem po revoluci dostala funkci, kterou bych dříve dělat nemohla. Pracovala jsem jako vedoucí závodní stráže v dost velké fabrice, kde tato ostraha čítala celkem 112 pracovníků. Jo, byla to docela síla, dělat vedoucí tolika lidem a to se tenkrát ještě sloužilo se zbraní.

A tahle moje skoro-sestra mi dělala zástupce. Byla to opravdu báječná kolegyně, kamarádka, na kterou jsem se mohla ve všem spolehnout. Jezdívali jsme také všichni jedenkrát ročně na střelby a asi si nedovedete představit, co to bylo za nervy. Měli jsme tam totiž v té době většinou ženy a pokud se vyskytoval občas muž, byl to většinou důchodce. A tak si představte, že s touto "partou" máte dělat střelby. Pamatuji se, že některé z nich byly vystrašené týden dopředu. A tahle moje zástupkyně mi pomáhala i v tomhle. Ona totiž začínala jako strážná, tak mě do praktické části této mé funkce vlastně pomáhala se zapracovat. Vždy to ale všechno dobře dopadlo. Tedy s těmi střelbami.

Vzpomínám si jen na jeden průšvih, ale ten stál za to. Odjela jsem tenkrát v pohodě se svou rodinou k moři do Itálie a když jsem se vrátila, tak jsem nestačila zírat. Z naší zbrojnice, kterou měly hlídat moje velitelky směny, se tenkrát ztratilo 35 ks pistolí! To byla záhada! Také jsem se dozvěděla, že policajti mě tenkrát chtěli vyslýchat tak, že za mnou chtěli jet do Itálie! To jsem nikdy nepochopila, já přece byla na dovolené! A víte jak to dopadlo? Pistole se nikdy nenašly, všichni vedoucí byli potrestání dost vysokou srážkou ze mzdy, tedy ti vedoucí nade mnou a také pode mnou. I já jsem dostala peněžitou pokutu a protože mi to přišlo nepatřičné, když jsem byla v té době na dovolené, tak jsem se přes naše právní oddělení odvolala a trest mi byl zrušen.

Tak tohle všechno a další a další zážitky a příběhy mi dnes od rána běží hlavou. Samozřejmě především ty úsměvné, těch jsme zažily spolu také dost!

Teď zrovna jsem si vzpomněla, že ještě v době, když jsme sice pracovaly obě na stejném oddělení, ale každá na jiném postu, tak jsme chtěly dát dohromady naše děti. Ona přišla k nám se svou dcerou a já tenkrát nechala doma svého syna, poseděli jsme, děti se seznámily, ale bohužel. Tchyně se z nás nestaly.

A teď si představte, že tahle moje "sestra" není vůbec na techniku. Nemá ani mobil, natož počítač, tomu se už v práci vyhýbala jak čert kříži! A vrcholem všeho je to, že je ještě i líná psát a já nemám ani její fotku! Tak mi pošle pohled 4 x do roka (vánoce, velikonoce, moje narozky a svátek) a to je vše. Občas jezdila za dcerou a vnoučaty, ale teď už asi tak často nejezdí, nebo si myslím, že spíš jezdí oni k ní. Já ale doufám zase brzy v osobní setkání! Když ne letos, tak kdy?

KDYBY TY MOBILY NEBYLY ...

19. března 2011 v 17:44 | já |  JEN TAK
Určitě je mobilní telefon dobrá věc. Mají ho děti školou povinné, někdy i mladší, aby mohly být kdykoliv ve spojení s rodiči, mají ho ale i prarodiče, kteří většinou už neumí posílat "esemesky", ale umí telefonovat, tedy většina.

Když tak zavzpomínám, tak si říkám, jak jsme mohli dřív existovat bez mobilu. Co bez mobilu, ale vůbec bez telefonu. Já jsem sice mívala doma dlouho pevnou linku, ale než jsem si ji pořídila, tak jsem svým rodičům, vzdáleným od nás - mladých víc jak 300 km, mohla jenom psát dopisy. A bylo to stejně hezké. Napsala maminka, já jí odepsala a tak to také muselo fungovat. Když bylo něco akutního, tak se poslal telegram. No, o tom jsem četla, že už snad ani neexistuje.

Moje maminka, kterou už mnozí tady ode mne dobře znáte, ta má už také mobil hezky dlouho a chtěla bych se s ní "vytáhnout", protože ještě ve svých 85 letech nejen četla, ale i sama psala SMS, což bylo podstatně levnější a mnohdy to stačilo. Pak přestala skoro vidět a dnes jen telefonuje a to ještě nahmatává volbu čísla po paměti, protože skoro nevidí.

Ale abych se vrátila k tomu, proč tady píši tak obsáhlý úvod. Pokud jsme měli jen pevnou linku, mohli se nás dovolat jen v době, když jsme byli doma. Dnes nosíme všichni mobil v kapse nebo v kabelce, jen abychom proboha něco nepropásli.

My, starší, my ho ale nosíme hlavně proto, kdyby se nám někde něco stalo, abychom si mohli zavolat pro pomoc, ne proto, že by nás pořád někdo volal.

Doma pak, tedy podle mne, a v poslední době čím dál častěji zazvoní často ve chvílí, kdy to nejméně čekáme nebo potřebujeme. Co si budeme povídat, určitě nejsem sama, během posledních dvou dnů za mnou běžel manžel s vyzvánějícím mobilem právě ve chvíli, kdy jsem si odskočila na záchod. Bylo to ve čtvrtek a před chvilkou zase.

A abych na to nebyla sama, dnes jsem zase já tak obšťastnila dceru.

Znám ještě lidi, kteří mobil nemusí, co nemusí, vůbec nechtějí. Chtějí mít klid a svobodu. No, něco na tom bude, že? Ale zase na druhé straně .....

NEMOCNÁ, ODVÁŽNÁ, STATEČNÁ...

18. března 2011 v 13:10 | já |  RODINA
Vím, že nemocná je stav, ale odvážná a statečná, ještě bych mohla říct soběstačná - to jsou přívlastky, které patří druhé babičce mých vnoučat od syna. Jinak tedy řečeno jeho tchyni.

Je to už asi tři týdny, co onemocněla chřipkou. Lékař jí předepsal antibiotika. Brala, brala, až dobrala, ale chřipka se jí držela jako klíště. Protože to pořád nebylo ono, šla k lékaři znovu.

Chci jen podotknout, že je to tvrdá žena, které je 75 let, fyzicky je na tom o mnoho lépe než já, bydlí sama v baráku, kde musí leccos zvládnout!

Tak tato žena šla znovu k lékaři, od kterého odcházela s dalšími antibiotiky. Ouha! To ale nebyla "její" značka! Dělaly jí vyloženě zle a to tak, že strávila dost času na záchodě.

Pravidelní čtenáři mého blogu ví, že syn i vnuk hrají bowling a to mimo jiné obnáší i častou nepřítomnost doma. Minulý týden byli až v Olomouci a tak jejich řekněme babička byla na svou nemoc sama. Když sama, tak to i sama vyřešila. Sedla do auta (ano, ještě jezdí) a zajela si sama na pohotovost. Když mi to vyprávěla její dcera, tedy moje snacha, byla na mrtvici.

Vrátili jí ještě jednou ta atb, která brala už dříve. Její zdravotní stav se ale nelepšil, proto s ní ve středu večer jel můj syn s vnukem do nemocnice na pohotovost. Měla štěstí na šikovného doktora, který si i na "babku" udělal čas. Nemohla totiž dýchat, tak jí dělali veškerou prohlídku i srdíčka, dali jí infuzi a výsledek byl asi ten, že jí ta antibiotika rozházela veškerý imunitní systém.

Celou tu dobu tam s ní byli naši kluci, vnuk jí poponášel tašku, chodil pořád za ní, seděl u ní, je to jasné, znám ho dobře, měl o babičku strach. Je to velice citlivý mladý muž, naše zlatíčko.

Domů přijeli až po půlnoci a ráno, když se mu babička omlouvala, že se moc nevyspal a jak se o ni dobře staral, jen skromně řekl: "Babi, to nevadí, já jsem to dělal rád".

Tak dnes má ta statečná babička ještě poslední (snad) návštěvu lékaře, kterou prý nesmí odkládat, protože by z toho ošklivého zánětu dutin, které pořád má, mohla dostat i zánět mozkových blan!

Když jsem jí včera volala, abych si s ní taky pokecala, tak už měla i trochu humor, což je velmi dobré znamení.

Proto jen dodávám! Jiřko vydrž! Vidíš, jaké máme zlaté děti a vnoučata, tak už kvůli nim! A nedá mi to, abych vám všem nepřipomněla : Nepodceňujte chřipku!

P.S. Abych nezapomněla také na vnučku, která se teď o babičku stará, když jsou rodiče s bráškou na bowlingovém turnaji v Maďarsku. Měla jet také, ale .... marodí spolu! Opravdu také hodná vnučka!

PŘIŠLA JSEM O PRVENSTVÍ

17. března 2011 v 13:46 | já |  JEN TAK
Nelekejte se, čtete správně! Nejedná se o panenství (to už ani nepamatuji), ale opravdu o PRVENSTVÍ! Myslela jsem si totiž, že jsem opravdu tady, mezi vámi všemi, bohužel nejstarší! Ani toto nelichotivé prvenství mi nebylo dopřáno! Dostala jsem upozornění od jedné náhodné čtenářky, že bloguje ještě jedna starší osoba! Tak jsem tam naběhla - a opravdu!

Je starší, ale "jen" o 4 měsíce a není na cz blogu, ale na jiném! Tak to ještě není tak nejhorší! Čím víc se to moje jubileum blíží, tím víc je to pro mne jaksi stresující!

Už kdysi ze začátku svého blogu jsem ve svých vzpomínkách psala, že když jsme se sem nastěhovali, byli jsme všichni mladí - přes dvacet let (to byla paráda), tedy přibližně stejně staří, náš dům má 9 vchodů a minimálně z těch 4 - 5 posledních jsme se znali.

Teď nás tady v těch bytech ještě pár zůstalo. No a nedávno jsem potkala jednu sousedku, která bydlela pode mnou a ona na mne spustila : "Kolik to budeš mít roků?" "No paráda, zrovna od tebe to sedí", jsem jí odpověděla, protože ona je vlastně ještě o měsíc starší. Další tři sousedky z našeho i vedlejších vchodů zde stále bydlí. Tak když to spočítám, je nás už pět, co máme letos to "naše" jubileum. Ta, co se odstěhovala, ta tu naši šňůru začíná. Je v dubnu, pak jsem hned já a ty ostatní tři "babky" jsou všechny v srpnu.

Tak mne napadlo, neměly bychom si kdykoliv během tohoto roku jít někdy někam všechny spolu sednout, zavzpomínat, jak to bylo dřív krásné, když jsme byly mladé a trošku nebo víc popít? No uvidíme, hlavně, abychom dožily, že?

OŠKLIVÉ KOUŘENÍ

16. března 2011 v 13:47 | já |  TÉMA TÝDNE
Plně si stojím za tím, že kouření je opravdu ošklivé! U nás doma nikdo nekouřil. Dokonce si ani nepamatuji nikoho v naší rozvětvené rodině, že by kouřil. Pardon. Jeden strejda, maminčin bratr, ale ten už to má dávno za sebou.

Můj tatínek prý kdysi kouřil jako hodně mladý, ale když se oženil, tak už asi ne, protože si vůbec nepamatuji, že bych ho někdy viděla s cigaretou.

Ani já se jako mladá nenechala nikým ovlivnit. Bydlela jsem na takovém malém městě, kde se to ještě tenkrát moc "nenosilo". Kouření začalo být moderní až tak v šedesátých letech. Když mi bylo 19 let, poznala jsem svého prvního manžela, který už tenkrát kouřil. Studovali jsme tenkrát oba, já večerně, od dálkově, takže byla jak práce, tak i škola. Jednou mě vzal někde v Brně k jedné jeho známé. Byla to taková "madam" proti mně a když jsme šli všichni tři tenkrát do kavárny na kávu, tak si zapálili oba dva. Tenkrát mně manžel říkal, proč také nekouřím, že je to moderní a že se mu to líbí. Tak jsem to kvůli němu zkusila. Kouřila jsem ale jen někde v kavárně, doma naši o tom nevěděli a přiznám se, že jsem "to" ani moc nemusela. To jen, abych se mu ještě víc zalíbila, já husa.

Když jsem se za rok vdávala, nepamatuji se, že bych někde kouřila, chtěla jsem otěhotnět a tak jsem se bála. Do roka se nám narodil syn, pak jsem delší dobu kojila, tak cigarety nebyly. Manželovo tatínek zemřel ve svých 42 letech a cigarety prý mu nepřidaly. Tak byl trochu i strach.

Později, když jsme bydleli od rodičů už hodně daleko, přišly starosti a já zase kouřila. Ne moc, ale přece. Po třech letech po synovi se mi narodila dcera. Kouřit jsem tedy zase přestala už v době, když jsem zjistila, že jsem těhotná a pak ještě, když jsem kojila. Jakmile mi však ale po šesti týdnech odvezli dcerku do nemocnice a ona zemřela, když měla 3 měsíce, to jsem teprve začala kouřit, už víc a hlavně pravidelně.

Ještě jsem pak stačila jednou přestat. Když jsem přišla do jiného stavu a po dalších dvou letech se mi narodila dcera. Ovšem stačilo málo a strašně jsem se bála, aby to zase nedopadlo, tím pádem jsem brzy přestala kojit a začala kouřit.

Můj tatínek se až do své smrti nikdy nedozvěděl, že kouřím. Vždy jsem to dokázala nějak zamaskovat, šla jsem s mužem, bráchou a švagrem ven a pak jsem mohla říct, že jsem načichla od nich.
Párkrát jsem to zkoušela přestat, to když už jsem byla s mým současným mužem, ale on mi schválně foukal na zábavě kouř pod nos, že to stejně nevydržím. Nejdéle jsem to zvládala tak týden, pak jsem pokračovala.

Ale až do té doby, než jsem se jednou překouřila a i trošku přepila. To jsem si řekla DOST! Je mi tohle zapotřebí? Sekla jsem s tím najednou a jednou provždy! Už je to 25 let!

Můj manžel ale stále kouřil, jen jsem mu stále hubovala, že i když kouří z okna, tak to táhne do bytu a smrdí to všude! Nedala jsem mu pokoj a měla jsem zase pevnou vůli i za něj! Tak dlouho jsem mu to znechucovala, až to vyšlo! Už také nekouří a dost dlouho! A jak si to dnes pochvalujeme oba dva a říkáme si, jak jsme byli hloupí! Jak sousedé otevřou dveře a vyvalí se z nich cigaretový kouř, už zavíráme a větráme! Ale co se povedlo ještě líp? Děti ani vnoučata nekouří, tedy zatím a věřím, že už jim to vydrží a moc jim to přeji!

JARO ZA DVEŘMI

15. března 2011 v 21:56 | já |  JEN TAK
Dnes byl tady u nás opravdu krásný jarní den. Sice autobusy jezdily s nápisem SMOG, ale sluníčko svítilo a bylo krásně, tedy až na ten smog, pokud opravdu byl.

Hned ráno jsem si nachystala na oběd francouzské brambory, které jsem připravila rovnou do remosky, abych ji po příchodu domů mohla jen zapnout a brambory zapéct.

Rozhodli jsme se totiž s manželem, protože budou brzy velikonoce, že si musíme něco koupit, aby nás beránek nepokakal. Vydali jsme se tedy hned po ránu do našeho okresního města. V tom našem manžel nemohl sehnat pro sebe polobotky. On má totiž nohu jak kluk a tak malé boty prostě nebyly. Nikde. V tom našem okresním městě byly dnes i trhy, tak jsme se jeli podívat, co kdyby se něco hodilo, ne?

Boty jsme nakonec sehnali ve značkové prodejně, ale jsou hezké a pohodlné, manžel si je chválil a to je hlavní. Pro sebe jsem si nic nekoupila, protože jsem na to neměla nervy chodit po krámě a manžel za mnou jako ocásek, já se zastavila, on se zastavil. Vzdala jsem to a hned dnes jsem se domluvila s dcerou a půjdeme v pátek nakupovat spolu. Ona také potřebuje pro sebe prý koupit boty, tak to bude super! Manžel přijede později.

Tak jsme se vydali na cestu zpět. Šli jsme zase na zastávku tramvaje o jednu dále, (ráno totéž dokonce o dvě zastávky), tak jsme si udělali zase malou procházku.Domů jsme přijeli už hezky upajdaní.

Dovařila jsem oběd, pak malá relaxace a šup na nákup. Takže když to shrnu, tak jsme dnes ušli, tedy na dvě etapy, cca 5 - 6 km. To je slušný, ne?

A protože už to vypadalo jako na jaře, zahrádku nemám a nikde jsem žádné kytky nepotkala, vyfotila jsem si aspoň jednu moji na okně, která mi po prvé kvete a přivezla jsem si od maminky původně takový malý kousíček a tak se mi rozrostla.

JAK VÁLEČNÝ INVALIDA

14. března 2011 v 17:18 | já |  JEN TAK
Dnes jsem byla objednaná na vyšetření na ortopedii, jak jsem psala minulý týden. Přišla jsem o něco dřív, ale když jsem viděla ten dav lidí, tak mi bylo jasné, že zbytečně.

Asi půl hodiny po objednacím termínu jsem přišla na řadu. Pan doktor se sestřičkou nemají nejen žádnou čekárnu, ale oba sedí v jedné místnosti u jednoho stolu, nejsem na takové ordinace zvyklá, tak mě to trochu zmátlo. Pak doktor mi začal klást otázky na mne dost rychle, ještě než jsem se stačila zorientovat. Naštěstí jsem vzala dost příslušných nálezů sebou, tak si je stačil opsat a už se tolik nevyptával.

Při prohlídce mi zkoumáním mého stavu pravé ruky udělal trochu víc bebíčka, ale dalo se to ustát. Doufám, že neskončím zase v nemocnici jako v případě bolestí levé ruky před 2 roky.

Po prohlídce a prozkoumání ruky mi sdělil, že dostanu dvě injekce (tedy vlastně obstřik), jednu do ramene a druhou do lokte, protože tam mi to taky nekřesťansky bolelo.

Tak mě opíchli, olepili, já řekla, že přijdu domů jak válečný invalida, sestřička se zasmála a odsouhlasila mi to a pak doktor mě pozval za 14 dní na kontrolu s tím, abych doma tu ruku rozcvičovala, což jsem už zkoušela před tím, ale dost dobře to nešlo.

Až přijdu za 14 dní, tak mám říct sestřičce, jestli to ještě bolí, v kladném případě mě pošlou ihned na rentgen. Tak tedy - uvidíme - jak řekl ten slepý a ......

Já se budu snažit cvičit a teď momentálně bych řekla, že je to trošku lepší, ale úplně to poznám až v noci. To jsem měla vždy největší bolesti, nemohla jsem si na to rameno ani lehnout a bolest mne budila. Snad to tedy bude OK - no jednou určitě!