KŮZLÁTKO NEJÍM

18. února 2011 v 17:24 | já |  JEN TAK
Už jsem dnes nechtěla psát, ale právě před chvílí jsem se krásně začetla u Lucie na blogu o zvířátkách, které dřív měli a jak to s nimi dopadlo.

To u mne okamžitě vyvolalo hodně starou vzpomínku na dobu, když jsem se jako dvacetiletá prvně vdávala a bydleli jsme u manželových rodičů v domku. Ti měli - jak jinak tenkrát v šedesátých letech - prasátko, kozu, slepičky, kachny. A také včely.

A k tomu se vážou mé vzpomínky. Zabíjelo se prase, to jsem zalezla do té nejvzdálenější místnosti, dala si polštáře přes hlavu, abych ho neslyšela kvičet. Přežila jsem to a dobrůtky z prasátka mi chutnaly. Měli tenkrát ale také kůzle, jehož maso se přidává do klobásky, snad nemusím nic dodávat k domácím klobásám, kdo je jednou ochutnal, ten ví, o čem mluvím!

Chodívala jsem kolem tohoto kůzlátka denně, tak mi ho pak samozřejmě bylo líto. Manžel i jeho rodiče si dávali k obědu kůzlečí řízečky, jak prý jsou výborné, já to rezolutně odmítla. Tak mi udělali vepřové. Já na ně u oběda mečela jako koza, abych jim zdůraznila, co jí, ale oni nic a jen se tajemně usmívali.

Když jsme všichni dojedli, tak jsem se dověděla, že mě "převezli". Dali mi také kůzlečí řízky a já, až se stydím, ale já to opravdu vůbec nepoznala! Nebyla to jiná chuť než normálního řízku, tak jsem moje oblíbené kůzlátko vlastně jedla taky.

Málem to však mělo smutnou dohru. Okamžitě se mi zvedl žaludek a já myslela, že jim zase ten řízek vrátím! Byla jsem z toho celá špatná, ale už se to nedalo vzít zpět.

Ještě jsem si při této příležitosti vzpomněla na ještě starší příhodu, to jsem byla ještě jako děcko a my měli doma slepice. Jednou se vyklubalo takové malé kuřátko, které bylo hodně malé a slabé, ostatní ho odstrkovali a tak nám ho bylo líto, že jsme mu chytali mouchy, napichovali je zabité na špendlíky na prkénko, aby se najedlo. Zobalo, zobalo, až jednou sezoblo mouchu i s tím špendlíkem. Od té doby jsme mu jinak neřekli, než špendlík. Až došlo na jeho poslední hodinu, tak jsme ho se sestrou také odmítly jíst.

Kdepak, jak si zvířátko pojmenujete, nebo ho vidíte vyrůstat, to je konec. Tedy pro konzumaci.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Margarita Margarita | Web | 18. února 2011 v 19:17 | Reagovat

Na tom jsme obě stejně, já zvířátka rozmazluji a to kuře bych ořvala. Jako dítě jsme měli doma kohouta, co stále utíkal přes plot a tak po něm jednou taťka hodil jablko a trefil se přesně. Kohout lehl, ale dýchal chtěl ho tedy zabít, aby zbytečně nepošel. Já tak řvala, že to vzdal a dal ho do králikárny, že ho ráno zakopeme a on se do rána vzpamatoval, byl jen omráčený. ;-)

2 Hanča Kdovíková Hanča Kdovíková | Web | 20. února 2011 v 15:57 | Reagovat

tohle povídání mi připomnělo, jak jsem jako dítě neměla ráda jednoho chlapíka z naší vesnice, chodil k nám totiž ta krásná roztomilá kůzlata zabíjet, jestli jsem je jedla, to nevím, možná se o tom před námi dětmi nemluvilo, z čeho babička uvařila oběd :-)

3 signoraa signoraa | E-mail | Web | 21. února 2011 v 11:28 | Reagovat

Musím se přiznat k ještě něčemu horšímu. Když jsem studovala, bydlela jsem na internátě. Jednou jsem cestou od nádraží došla spolužačku, která vlekla obrovskou tašku. Na můj dotaz odpověděla, že nese kus srnčího. Strejda jim dovezl srnku, bratr nedostal opušt'ák, tak maminka rozhodla, aby kus masa odvezla na intr, že tam bude dost hladových krků, kteří se "o to postarají". Sešlo se nás tehdy dost, maso bylo dobré a za chvilku se po něm zaprášilo. A potom začala spolužačka štěkat a řekla: "Milé dámy, právě jsme sežraly kus psa, kterého porazil vlak u hradla, kde pracuje maminka". Většina děvčat šla okamžitě na záchod. Zůstaly jsme na pokoji pouze tři, kterým nebylo "po hostině" zle.
Musím na svou omluvu říct, že vědomě bych to nikdy nejedla, ale já do té doby nejedla ani srnčí, natož psa.
Ale byl fakt dobrý. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama