Únor 2011

NA SAMOTĚ U LESA

28. února 2011 v 17:27 | já |  RODINA
Ano, tohle je známý krásný film, ale také dům, ve kterém bydlí bratr s rodinou a moje maminka. Už jsem o tom mockrát psala, že jsme se téměř všichni, až na sestru, odstěhovali z krásné jižní Moravy do Čech.

Letos to už bude deset let, co si bratr našel přes internet krásný větší dům, prý hlavně proto, aby mohl k sobě vzít v případě nutnosti obě maminky. Ten stávající moc velký nebyl.

Dům se mu moc líbil, i když se tam zajel podívat, musel si sice na něj vzít hypotéku, ale je pravda, že je v kouzelné přírodě. Z okna je vidět srnky, les tedy co by kamenem dohodil, na zahradě v létě sedět - pohoda, má tam i gril, takže to nemá chybu. Za ty roky to tam hodně vylepšil, tedy dům, kam si vzal k sobě i naši maminku, ten je opravdu na krásném místě.

Proč ale o tom píši zrovna teď? Je to moc hezké bydlení, ale jen pro mladé a podnikavé - tedy s autem, protože tato vesnice má pouze 90 obyvatel a není zde vůbec NIC.

Jen, co jsem odjela před týdnem od maminky, tak dostala švagrová chřipku a bratr lehl za dva dny za ni. Tak spolu leželi v ložnici, v celém domě už pak byla jen maminka a psi.

A teď ty hlavní nevýhody tohoto bydlení v krásném koutku přírody. Maminka už neměla ani kousek chleba, brambory docházely, v lednici pomalu ani sýr a neměl kdo jít nakoupit. Do nejbližšího obchodu je to autem pět km, autobusy jezdí jen 2 x denně. Maminka ve svých 90 letech už nikam nemůže, tak jí nakupuje bratr. Teď nebyl ani schopen si sednout do auta, aby odvezl sebe a švagrovou k lékaři, natož nakoupit.

No, nakonec to dopadlo dobře, švagrová to musela zvládnout na poslední chvíli autobusem, protože už jim také docházely léky, ale co bude jednou, až budou oba staří a nebudou moci? Bez auta je to tam nemyslitelné a na řízení musíte být také celkem fit. Nebo se mýlím?

Tak došlo na naše slova, co jsem vždy říkali s manželem. Na víkend nebo na dovolenou - ano, paráda! Ale na stálé bydlení? No, nevím, nevím. Budu jim držet palce, dokud budu žít, aby jim to vždy vycházelo!


SLUNÍČKO, KDE JSI?

27. února 2011 v 16:17 | já |  JEN TAK
Dnes je zase pod mrakem, i když už tak nemrzne, ale sluníčko už zase pauzíruje. Tak mne napadla tato veršovánka.

Jen myšlenka pouhá
jak už je zima dlouhá,
vyvolá chmury na duši
a ty nám vůbec nesluší.

Užívají si lyžaři,
když se jim zima vydaří,
ale co my, ostatní?
Zůstáváme nešťastní.

Zavoláme sluníčko,
aby už hřálo maličko,
nebo alespoň svítilo
to by se nám líbilo.

Jara se brzy dočkáme,
na sluníčko si počkáme
pak všem zase bude hej
a bude svět nádhernej!

No, musím dodat, už bez veršů, že každá roční doba má své kouzlo. Někdy je ale větší a někdy zase menší, i odborníci přiznávají, že pro psychiku je sluníčko jak balzám. Tak přijď, sluníčko, už brzy!

SEXUÁLNÍ HARAŠENÍ

26. února 2011 v 16:29 | já |  TÉMA TÝDNE
Původně jsem myslela, že já, seniorka, už nemám co povídat na toto téma, že se to nehodí. Ale pak jsem si vzpomněla na jeden můj hodně starý zážitek, ale zůstal ve mně zakořeněn hezky hluboko.

Nastoupila jsem do práce, když byl synovi jeden rok. Začal chodit do jeslí a já musela, protože nebyly peníze. Manžel toho moc nevydělal, tak jsem byla ráda, že jsem sehnala nějaké místo. Také to tenkrát v šedesátých letech nebylo jen tak.

Nastoupila jsem do kanceláře jako referentka, vyřizovala jsem různé doklady a práce se mi docela líbila. Měla jsem vedoucího, který byl o 20 let starší, rád a často se napil, no řeknu to na rovinu, spíš se opil a také se mu líbily ženy. Myslím, že mu zas až tak na věku nezáleželo, ale čím mladší, tím líp.

Muselo to tedy také přijít. On totiž bumbal i v práci a to si pak k sobě do kanceláře vždy někoho zavolal a všem nám bylo jasno. Já se vždy stačila nějak vykroutit, že mne nestačil osahávat, ale dával mi dost najevo, co bych měla a co by chtěl on.

Bylo to po nějaké době, když jsem zůstala sama s dětmi a jednou v noci u nás zazvonil. Nevěděla jsem, jestli něco nepotřebuje, u nás se občas dělaly i noční kontroly, tak jsem otevřela. Upozorňuji, že jsem už spala. Ihned jsem si uvědomila, že jsem to neměla dělat. Okamžitě mi vletěl do bytu a říkal, proč přišel. Byla jsem v šoku, řekla, že mu napřed uvařím kávu a přemýšlela, jak z toho ven.

Nenapadlo mne tenkrát nic lepšího, než že jsem vzbudila syna a řekla, ať vyjde z pokojíku, aby bylo vidět, že je vzhůru, bylo mu tenkrát tak sedm nebo osm roků. Pak jsem řekla, že ho jdu uklidnit do pokojíku, šéfa jsem nechala v obýváku a zamkla jsem ty dveře mezi pokoji. Synovi jsem řekla, že vedoucí je opilý a že se ho bojím, což byla v podstatě pravda. Dodnes vidím jeho oči plné nezodpovězených otázek, nehnula jsem se z pokoje od dětí, i když mě k tomu vedoucí vyzýval, tak mu nezbylo nic jiného, než odejít. Když se za ním zabouchly dveře, tak se mi ulevilo.

Co myslíte, že bylo druhý den v práci? Nic, naprosto nic, choval se jako by se nic nestalo. Ještě nutno dodat, že byl ženatý, měl doma "stíhačku", ale jak je vidět, neuhlídala ho.

To jsem jen chtěla napsat na toto téma, myslím, že i to k tomu patří. Jo, a s vedoucím jsem NIKDY NIC NEMĚLA, ani náhodou!

BOWLINGOVÉ ÚSPĚCHY

25. února 2011 v 16:50 | já |  RODINA
Už jsem dlouho nepsala o tom, jak se daří ve sportu zvaném BOWLING mému vnukovi a synovi. Protože jsem včera dostala zprávu o jejich dalším úspěchu, už mi to nedalo, abych se s tím nesvěřila. Syn s vnukem a ještě jeho kamarádem hrají jako družstvo za 1. ligu B pod názvem KULOVÝ BLESK. Ze zprávy jsem se dozvěděla, že před posledním kolem této soutěže zatím vedou vyrovnanou tabulku, ale pouze o dva body, takže to bude napínavé.
Proto jsem se rozhodla, že jim budu držet palce. Doufám, že to všechno dobře dopadne.
A to je KULOVÝ BLESK. Zleva : syn, vnuk a jeho kamarád.
Tak hodně štěstí!

KRÁSNÉ NAROZENINY!

25. února 2011 v 14:03 | já |  RODINA
Dnes máme opravdu krásný a významný den! Všichni. Právě před 23 lety se narodila Laděnka, moje první vnučka! Tak bych jí chtěla kromě blahopřání ještě věnovat takovou malou fotogalerii. Kdybych tam ale mohla dát všechny fotky, které bych chtěla...... to opravdu nešlo. Aspoň něco tedy z těch, které mne zaujaly nejvíc.
Toto je nebo bývalo první foto u fotografa. Už tenkrát byla krásná!
Tuhle fotku jsem našla jako jedinou s jejími rodiči. Jak jsou šťastni je jim vidět na očích!
To jsou její první Vánoce a naše s první vnučkou. Tu čest ji pochovat dostal děda, já jsem hned vedle, šťastná maminka, prababička - moje maminka a teta - moje dcera.
Ano, důležitý den v životě všech dětí! Už jí to začalo!
Fotka z maturitního tabla, když se chystala k přijímačkám na UPOL - japonština, angličtina
Také jedna z fotek na maturitním tablu.
Maturitní ples a naše vzorná maturantka tančí s tatínkem - mým synem.
To jsou oči co? Fotka je asi z roku 2009. Moc jí to tam sluší.
Památka na bráškovo taneční před rokem. Lada s Lukym.
Jedna z posledních společných fotek se svou milovanou sestřenicí Terkou - loni v srpnu.
A nezapomněla jsem ani na její kamarádku ze studia na Palackého univerzitě v Olomouci.
Tak tedy, naše milá Laděnko, přejeme ještě jednou hodně zdraví, úspěchů, lásky, štěstí a spokojenosti!

DNEŠNÍ POSTŘEHY Z ULICE (STUDENÉ)

24. února 2011 v 13:44 | já |  JEN TAK
Dnes jako každý den jsme se s manželem vydali ráno na nákup. Hned v patře pod námi jsme se dozvěděli, že další naši sousedé, kteří jsou - tedy spíš bude platit, že byli - opravdu dobrými sousedy a vždy mne jen napadne, kdo přijde po nich. V přízemí už je byt volný cca tři měsíce a že by se sem lidi hrnuli, tak to ne. V suterénu je byt volný už dva roky, minimálně.
Sousedé se stěhují kvůli nekřesťanskému zvyšování nájemného. Dcera zde má svůj byt, momentálně žije v cizině a je tam nájemce, kterému vypršela smlouva. Tak proto odešli a tuším, že bude hůř, jen doufám, že nebude nejhůř.....
S nákupem z marketu jsme si to namířili do trafiky pro noviny a manželovo osmisměrky a hned ve dveřích nás s úsměvem a pochvalou, jak nám to sluší, přivítala prodavačka, která je velmi milá, snaží se - je to majitelka trafiky vietnamského původu. Pamatuje si nás hlavně proto, jak jsem psala, že chodíme hlavně pořád spolu jako siamská dvojčata. Mám ráda lidi, kteří se usmívají, hned je člověku lépe na duši.
Dále jsme zašli do lékárny, abychom si "nafasovali potravu" na cca tři měsíce, správně tušíte, šli jsme do lékárny, kde jsme zaplatili tentokrát jen 532 Kč a šli na to nejdůležitější dnešní zastavení : brala jsem dnes malou, ale výhru. Jak tak občas luštím, někdy něco kápne, ale i malý peníz se počítá!
Po cestě jsme však ještě potkali našeho a díky mým článkům už i vašeho starého známého. Má už střechu nad hlavou, ale protože stále nepracuje, tak asi mu chybí peníze. Právě si vyhrabal z odpadkového koše oběd. Vidím, jak vyhazuje z kousků rohlíků a patky chleba zbytky kostí, asi byly z kuřete dle velikosti, ani mu to nepřišlo divné, ani se nestyděl, klidně si to "dopřebíral", roztržený sáček si dal do igelitky a říkal, že pospíchá na pracák. Vedle tohoto sáčku ležely cigarety Petry, na které evidentně mu peníze nechybí jako na posledně zmiňované krabicové víno.
To mně opravdu hlava nebere. Aspoň teplá polévka s rohlíkem, to ne, ale cigarety a víno, to je to pravé ořechové! Ten mne tedy vždycky překvapí a ani se nezačervená!
Tak to už je asi tak vše, pak jsem si vyzvedla tu výhru a jeli jsme autobusem domů. Musím ale přiznat, že zima je pořád ještě dost tuhá! Byli jsme rádi, že jsme si doma dali teplou kávičku!

VZPOMÍNKA NA PRÁZDNINY

23. února 2011 v 17:25 | já |  RODINA
V článku Hezká vzpomínka ze dne 13.2.2011 jsem si při vzpomínání na svoji tetu také vzpomněla na krásné prázdniny, které jsme trávili všichni - tedy tatínek, maminka, já a moje sestra, teta, strýc a bratránek - v takové malé vesničce na Vysočině.
Byli jsme tam víckrát za sebou a tyto vzpomínky se mi nezapomenutelně zapsaly do paměti. Bratr tenkrát ještě "byl na houbách", jak jsme mu říkali, tak neví, o co přišel, že se až tak pozdě narodil. Sice jsem i popisovala, jak to měly těžké naše maminka i teta, ale myslím, že jim zase pomáhalo na dobrou náladu a pohodu to, že byly spolu, protože se zase tak často nenavštěvovaly pro tu vzdálenost mezi jejich domovy.
No a teď, jak jsem byla u maminky, tak při tom úklidu přišla řada i na fotografie. Zase jsem se ráda a s úsměvem probírala těmi starými fotkami a hurá! Našla jsem tam spoustu fotek z tohoto pro mne krásného období, proto jsem je neváhala vzít sebou. Maminka už skoro pět let na jedno oko nevidí a na to druhé hodně maloučko i přes lupu, proto fotky a knihy nabízí, abychom měli také nějakou památku na mládí.
Byla to opravdu v té vesničce - Fryšava se jmenovala, nevím, zda je to ještě pravda, taková malá chaloupka, vypadalo to, že každou chvíli spadne, ale vydržela! Dokud žil bratrancovo dědeček, tak určitě.
Proto vám nabízím fotky z tohoto našeho pobytu.
Tady je moje maminka (vlevo) s tetou, jak koukají z toho mini-okénka a ten pejsek patřil k chaloupce.
Tady je maminka sama a je vidět, že je jí také dobře.
A to je ten potůček, co tekl hned před domečkem na přední zahrádce. Zleva : bratránek, sestra a já.
To zrovna zase my tři stojíme na lávce, která vedla ze zahrádky přes potůček dál do vsi. Vepředu je moje sestra a jak je vidět, něco je jí moc k smíchu.
Zleva já, pejsek, teta, která má na klíně moji sestru a bratránek, tedy syn tety. To je také vedle potůčku.
Zde jsme na louce za chaloupkou, teta s maminkou a my, děti. To se to tam válelo na čisté a měkké trávě.
Toto je fotka z výletu. Mimo nás, dětí, maminky a tety je tam s námi i strýc. Tatínek ten fungoval jako fotograf, tak proto nikde není.
A to už je ve vesnici u té paní, kam jsme chodili pro kozí mléko a vajíčka. To jsou její kolny.
To byl pro nás ráj mezi těmi slepičkami! Museli jsme jim dát přece něco dobrého.
Konečně jsou tady ty kozy, říkali jsme jim kozenky a měli jsme je rádi, protože nám dávaly mléko.

SLÁVA NAZDAR VÝLETU....

22. února 2011 v 14:04 | já |  RODINA
Včera jsem se tedy vrátila od maminky. Slíbila jsem, že napíši, jak to všechno dopadlo, tak slib plním a píši.

K mamince jsem tedy v sobotu brzy a dobře dojela s mým sousedem, který mne opravdu ochotně dovezl až k mamince před vrátka. Když prý jsem potřebovala, rád to pro mne udělal. Uvědomuji si, že takových cizích lidí už zas tolik není, proto jsem mu byla vděčná. Ani nechtěl žádné peníze za tu cestu, co jel kvůli mně navíc, ale to jsem se nedala.

Maminka byla ráda, že zase nebude chvíli sama, potěšila se ještě dodatečně s vánočními dárky, když tu na Vánoce nebyla, všechno zase oplakala, jako vždy, no a pak jsme se pustily po obědě do práce. Protože je o mně známo, že už žádnou těžkou práci nezvládám, tak jsme se pustily do něčeho, co bylo záslužné.

Já jsem koupila mamince i krásný župan a ona argumentovala s tím, že už nic nechce, protože to nemá kam dávat. Jé, to pak zbylo místa! Nelítostně jsme probraly celou skříň se vším všudy a vyřadily šaty, halenky, svetříky, utěrky, ručníky, všechno, co bylo poškozené, zašívané nebo věci, které neměla už delší dobu vůbec na sobě. Likvidovaly jsme i rozbitý šlehač (no prý ho bylo ještě škoda), starý telefonní přístroj a takové další věci - to by si bezdomovci pohrabali v popelnici, skoro jsem tu malou zaplnila!

Maminka vlastně ani moc neprotestovala, některé věci jsem si vzala domů, že ji z toho ušiji něco, co ještě užije a potřebuje. Aspoň jí to nebylo tak líto.

V kuchyňské lince jsem jí vyměnila mnou uháčkované krajky, vyprala, vyžehlila, trochu uklidila, samozřejmě jsem vařila a pekla. I když to nebyla žádná dřina, někdy jsem si myslela, že už to nezvládnu, hlavně, když jsem déle stála nebo vytírala či luxovala. To už začala protestovat moje páteř, ale nakonec jsem to musela zvládnout!

Stačily jsme si i popovídat, zasmát se, i bráška přišel na pokec, ale uteklo to, tedy především pro maminku, až příliš rychle. Včera odpoledne pro mne přijela dcera, ještě jsme si všechny tři, tedy my tři generace, daly kafíčko a kus řeči a pak jsem odjela domů, odkud mne volal denně manžel, jak už se těší, až se zase vrátím, že je doma takové hrozné ticho!

S dcerou jsme v autě cestou probraly zase takové ty naše "holčičí" problémy a starosti a v dobré náladě i pohodě přijely bezpečně domů! Byl to hezký, i když pracovní víkend a budu ho muset zase brzy opakovat.

KŮZLÁTKO NEJÍM

18. února 2011 v 17:24 | já |  JEN TAK
Už jsem dnes nechtěla psát, ale právě před chvílí jsem se krásně začetla u Lucie na blogu o zvířátkách, které dřív měli a jak to s nimi dopadlo.

To u mne okamžitě vyvolalo hodně starou vzpomínku na dobu, když jsem se jako dvacetiletá prvně vdávala a bydleli jsme u manželových rodičů v domku. Ti měli - jak jinak tenkrát v šedesátých letech - prasátko, kozu, slepičky, kachny. A také včely.

A k tomu se vážou mé vzpomínky. Zabíjelo se prase, to jsem zalezla do té nejvzdálenější místnosti, dala si polštáře přes hlavu, abych ho neslyšela kvičet. Přežila jsem to a dobrůtky z prasátka mi chutnaly. Měli tenkrát ale také kůzle, jehož maso se přidává do klobásky, snad nemusím nic dodávat k domácím klobásám, kdo je jednou ochutnal, ten ví, o čem mluvím!

Chodívala jsem kolem tohoto kůzlátka denně, tak mi ho pak samozřejmě bylo líto. Manžel i jeho rodiče si dávali k obědu kůzlečí řízečky, jak prý jsou výborné, já to rezolutně odmítla. Tak mi udělali vepřové. Já na ně u oběda mečela jako koza, abych jim zdůraznila, co jí, ale oni nic a jen se tajemně usmívali.

Když jsme všichni dojedli, tak jsem se dověděla, že mě "převezli". Dali mi také kůzlečí řízky a já, až se stydím, ale já to opravdu vůbec nepoznala! Nebyla to jiná chuť než normálního řízku, tak jsem moje oblíbené kůzlátko vlastně jedla taky.

Málem to však mělo smutnou dohru. Okamžitě se mi zvedl žaludek a já myslela, že jim zase ten řízek vrátím! Byla jsem z toho celá špatná, ale už se to nedalo vzít zpět.

Ještě jsem si při této příležitosti vzpomněla na ještě starší příhodu, to jsem byla ještě jako děcko a my měli doma slepice. Jednou se vyklubalo takové malé kuřátko, které bylo hodně malé a slabé, ostatní ho odstrkovali a tak nám ho bylo líto, že jsme mu chytali mouchy, napichovali je zabité na špendlíky na prkénko, aby se najedlo. Zobalo, zobalo, až jednou sezoblo mouchu i s tím špendlíkem. Od té doby jsme mu jinak neřekli, než špendlík. Až došlo na jeho poslední hodinu, tak jsme ho se sestrou také odmítly jíst.

Kdepak, jak si zvířátko pojmenujete, nebo ho vidíte vyrůstat, to je konec. Tedy pro konzumaci.

SNAD SE OBĚ DOČKÁME

18. února 2011 v 13:58 | já |  RODINA
Musím dodat, že se obě těšíme. A oč tu běží? Zase o moji maminku. Už je tři týdny doma (za Kralovicemi bydlí u bratra) od sestry, která bydlí až v Brně a já, která to mám "jen" cca 100 km za ní, tak já jsem tam ještě nebyla. Omlouvá mě to, že jsem měla tu chřipku a pak také to, že to opravdu nejde jet tam kdykoliv.

Už jsem psala, že spojení tam je hodně bídné, pouze v pátek mne doveze autobus až do té jejich vesničky kousek od Kralovic a to ještě musím víc jak půl hodiny čekat někde venku na přestup. Já po chřipce, která nevydrží stát ani čtvrt hodiny, ale už jsem si říkala, že to risknu.

Syn toho má teď hodně, aby mne tam zavezl, má jiné starosti, soused, který má nedaleko (asi 20 km) odtud chalupu a nabízel se, když budu potřebovat - ti tady mají na hlídání vnuka, tak jsem si říkala, co mi zbývá. Dcera se sama nabídla, že mne zase v pondělí odpoledne přiveze zpět domů.
Ještě navíc včera začal "naříkat" manžel, nebyl evidentně "ve své kůži", tak už jsem byla smutná. Na druhé straně maminka, která už je zase dlouho sama a je jí smutno, bráška na to nestačí....

Já vím, pořád to vypadá, že toho nakecám, ale nechci se vymlouvat. Sousedka mi ještě nabídla tu alternativu, že soused pojede na chaloupku v sobotu ráno, jestli bych chtěla.... Tak jsme se domluvily. Je to jasné. Musí to vždy vzít do rukou ženské!

Tedy bych měla vyjet zítra kolem deváté hodiny ráno, maminka už se těší, dcera zpět je zajištěná, manžel to zatím všechno přežil, dnes jsem mu navařila na dva dny. Ještě jsem na něco zapomněla? Myslím na to, jestli ještě není někde za rohem nějaké další nebezpečí? To se teprve uvidí.

V každém případě, pokud zde nebude ode mne asi jedna zprávička na blogu, ani nikomu z vás nepošlu žádný email - dobře to dopadlo! Pro mne i pro maminku a já se ozvu zase v úterý.

Tak se těším - na koho? Na maminku a potom i na vás všechny! Hezký víkend!
Hodyně 2001
Bráškovo začátky v novém domově - i pro maminku, vidět je ale jenom pejsek!

RASISMUS NARUBY

17. února 2011 v 14:02 | já |  TÉMA TÝDNE
Co je to rasismus, to určitě všichni víme. Hned na začátku chci sdělit, že si myslím, že nejsem rasista, ale dělím lidi ne na bílé a jinak barevné, či s jinými předky, než mám já sama, ale na dobré a špatné. Proto také nemám ráda, když se všechno bere "jedním šmahem", buďto jsou všichni "na zabití" nebo jsou všichni na jedničku.

Ne! Takhle si myslím, že je to špatně. Nevadí mí, když potkám cizince, jako třeba Vietnamce, Číňana, nebo i černocha, ale vadí mi, když se nesnaží se mnou domluvit a navíc, když žije tady u nás v naší republice a nesnaží se mluvit česky. Nesnáším vietnamské obchodníky, kteří stále jen opakují "nerozumím"! Ti by tady neměli prodávat! Podmínka, umět aspoň základní češtinu, ta by měla být povinná!

My, když budeme chtít někde jinde žít, tak se určitě budeme snažit naučit řeči této země. Já vím, řeknete, že my, takový pidistát, co bychom nechtěli, ale proč ne?

Samozřejmě, že neopomenu ani ten náš největší problém - a to jsou cikání. Chcete-li tedy Romové. Není to o tom, jak je nazýváme, dřív jsme slovo ROM ani neznali, tedy my, starší, ale je to o tom, jak se k sobě navzájem chováme.

Pokud se tito občané chovají jako většina z nás, tedy slušně,  chodí do práce a nedevastují byty, nekradou, tak jsou to lidé jako my a tak bychom se k nim měli chovat. My ale všichni víme, že takových je pořád málo a už je šedesát let převychováváme. Zatím tedy nic moc.

Na druhou stranu se oni umějí ozvat a jeden aby se jim bál něco říct, i když je v právu, protože hned křičí, že jsou diskriminováni. Já teď stále častěji vidím, že je to naopak. Na druhé straně je i mezi námi spousta těch, kteří jsou někteří horší, než oni.

Takže nebudu to protahovat, rasismus NE, ale pro všechny stejné povinnosti, nejen práva! Dokáži se srovnat třeba s čertem, když bude slušný!

STORY JEDNOHO BEZDOMOVCE

16. února 2011 v 13:28 | já |  JEN TAK
Nedá mi to, abych se nevrátila k mým už dříve uveřejněným článkům, týkajících se pravdivého příběhu jednoho člověka.

První článek byl dne 14.1. t.r. pod názvem CTI OTCE SVÉHO I MATKU SVOU, kde jsem popisovala příběh syna jedné známé, který se díky chlastu propadl až na samé dno. Zůstal venku na ulici bez střechy nad hlavou a dvěma taškami.

Další článek byl 23.1. uveřejněn jako POTKALA JSEM BEZDOMOVCE, kde jsem psala o tom, jak jsem ho potkala na ulici už bez tašek a jak vypadal. Hrozně. Bylo mi ho líto a přiznám se, držela jsem pěsti, aby se mu podařilo od tohoto příslovečného dna odrazit.

Dnes bych ráda uvedla další pokračování. Opět jsme se potkali. V obchodě. Já čekala, až otevřou "naši" pekárnu a on nakupoval. Viděla jsem ho u pokladny, jak počítá, dal pokladní padesátikorunu a hledal všechny drobné, měl ale evidentně málo, tak jednu položku vrátil. Nevěřila jsem svým očím. TO ZBOŽÍ, které vracel, bylo krabicové víno, ale nakupoval ho   celkem 4  x, takže mu ještě tři kousky zbyly.

Zastavila jsem ho, abych se ho zeptala, protože ho znám už dlouho, jak se má. No a dověděla jsem se, že se má dobře, byl 10 dní v nemocnici, měl jít na kontrolu k obvodní lékařce už před 14 dny po návratu z nemocnice, ale nikde nebyl, protože "NA TO PROSTĚ NEMÁ" ?????????

A jestli už bydlí? Ano, na ubytovně, má pokoj sám pro sebe a na dotaz, zda musí něco platit, nebo mu to platí město řekl, že ON NEPLATÍ NIC. Všechno za něj platí sociálka. Pokud vím, beze tři tisíce korun jako sociální dávky, za ubytování nic neplatí, nepracuje, jak je vidět, tak na chlast mu ještě zbývá, tak co mu chybí? Jediná jeho životní filosofie je asi to, že se má kde vyspat, má nějaké peníze i na alkohol, co na tom, že má jen to, co má na sobě, to není podstatné. Práci? Proč? Přece mu stačí to, co má, proč by ji hledal? Ještě jen podotknu, že to není Rom.

Vidím něco zkaženého ve státě českém. Vy ne?

STĚHOVÁNÍ – CO TO JE?

15. února 2011 v 17:10 | já |  JEN TAK
Máme už asi každý svůj zažitý rituál, no a my s manželem denně ve všední dny chodíme nakupovat. Protože už toho moc neuneseme, tak to máme rozložené a spojené s procházkou. Ven se prý má chodit za každého počasí, tak to taky tak bereme.

Dnes tedy jako každý den jsme zase šli ven a viděla jsem, že se zase z našeho domu, ob dva vchody asi někdo bude stěhovat. Dcery našeho dlouholetého známého vynášely dva pytle do kontejneru, tak mi to nedalo a zeptala jsem se, kam tátu stěhují. Soused pocházel také z Moravy, znali jsme se roky, ale už je mu také hodně let na to, aby se dokázal sám o sebe postarat, je už vdovec, tak jde do penzionu. Je prý to tam pěkné.

To mne přimělo k zamyšlení. Stačí se podívat jen v tom našem domě, který má šest vchodů a je třípatrový, co je zde už volných bytů. A žádný zájem.

Vzpomněla jsem si na dobu, když já se prvně vdávala a výhled na to, že bychom získali byt, ta byla hodně vzdálená. Oba s prvním manželem jsme pocházeli z Moravy, kousek od Brna a tam to bylo opravdu dost kruté. Bydleli jsme v malém domku manželových rodičů, kde byly pouze dvě místnosti a jedna opravdu mrňavá kuchyňka. My měli spolu naši ložnici, jeho rodiče ten druhý pokoj, ale nebylo to na dlouho. Já jsem brzy po svatbě otěhotněla a vidina, že budeme bydlet všichni v té malé ložnici a ještě k tomu s maminkou mého muže, byla nepředstavitelná. Ona nebyla lakomá, až moc akční, ale byl to generál. Jak nebylo dle jejího, bylo zle. Neuměla jsem se ještě tenkrát moc ozvat, tak manžel přijal práci na druhém konci republiky (Mostecko) jenom proto, že to bylo s bytem.

Porodila jsem syna ještě v Brně, manžel za dva dny nato nastupoval tady do práce a já za ním přijela, když byly synovi tři měsíce. Byla to tenkrát na tu dobu - šedesátá léta - velkorysá nabídka, dostali jsme úplně nový třípokojový byt, horší bylo, že nebylo co dát do něj.

Začínali jsme s tím, že jsme si přivezli z "domova" postýlku pro syna, šicí stroj, co mi dala maminka a to bylo asi tak všechno. Kuchyně byla v bytě namontovaná, nádobí jsme dostali jako svatební dar, peřiny od jeho rodičů, nějaké povlečení jsme také měli, koupili jsme si tenkrát jenom to kuchyně stůl a dvě židle, na víc nebylo. Z ubytovny závodu nám zapůjčili za malý peníz dvě kovové postele a dvě skříně. Jé, my ale byli šťastni, byli jsme sami, měli jsme kde bydlet, to bylo radosti! Nebudu popisovat, jak a kdy jsme si něco koupili do bytu, to už by bylo něco jako další hororové povídání (byla to ale pravda), jen si tak říkám, když vidím, co je jen u nás volných bytů, že nás asi jako obyvatelstva ubývá, či co, ještě nedávno bylo sehnat byt velký problém, pamatuji si, že ho měl i syn, když se ženil.

Takže něco mají dnes ti mladí přece jen jednodušší. Mohou si dokonce vybrat, jaký byt by chtěli, nejen co do velikosti, ale i lokality a kvality - tedy kvality, no ten náš není panelák, ale zdevastovaný je už za tu dobu také dost, i když se všichni snažíme.

Co je tedy dnešní hlavní problém, že je tolik bytů volných? Tedy aspoň tady u nás. Je to určitě už všem jasné. Jsou to drahé, dost drahé byty, a bohužel, bude asi hůř.

Tak když to teď tak shrnu, tak já jsem se vlastně nikdy nestěhovala. V tom bytě totiž pořád bydlím, jenom s jiným manželem. A lepším.

ROZHOVOR

14. února 2011 v 16:57 | já |  JEN TAK
Dnes je Valentýna, všichni zamilovaní si dělají radost a potěšení, no navzdory tomu jsem dnes vyslechla rozhovor, který ...... no krátce - mne rozesmál.

Potkali se spolu bývalá kolegyně s kolegou. Ona šla s manželem, on sám. Před zastávkou autobusu do bývalého kolegy šťouchla při čtení bilboardu, co tam čte zajímavého. Prý když jezdí kolem autem, tak to nevidí, tak si to čte teď. Kolegyně řekla, že už dávno jezdí domů z města autobusem, protože už nejsou s manželem nejmladší.

"Ale jdi, vypadáte dobře!"
"Tak si představ", povídá kolegyně, "že už budu mít letos 70 let, je to možný?"
"No to mi neříkej, fakt? A kolik je tobě?" obrátil se na jejího manžela.
"No, já už budu mít 79 na podzim".
"To snad ne? Já jsem myslel, že jste tak přibližně stejně staří!"
"Tak to ti tedy pěkně děkuju", řekla kolegyně bývalému kolegovi, to je tedy od tebe skutečně poklona!"
"Ne, tak jsem to nemyslel, já jsem chtěl říct, že manžel vypadá tak mladě jako ty" a samozřejmě se všichni smáli. Bohužel, už to bývalý kolega u kolegyně nevyžehlil.

Tak si už jen povídali, jak je vidět, že ten čas letí nejlépe na vnoučatech, když to na sobě tak necítí a už přijížděl autobus, tak se rozloučili. Kolega se ještě jednou omlouval se slovy : "Tak jsem vás chtěl pochválit, no to jsem to narovnal", tak zas někdy.

KRÁSNÝ DÁREK K VALENTÝNU

14. února 2011 v 16:54 | já |  JEN TAK
Přiznávám se, že jsem dnes dostala opravdu krásný, nejkrásnější dárek k Valentýnu! Nebylo to od mého miláčka, ale od jedné skvělé ženy, kterou koneckonců ani moc dlouho neznám, spíše vůbec neznám, jen tak trošku, tady z blogu. Sama se nabídla a sama tvořila. Jako u jiné kamarádky blogerky a musím říci jen jedno slovo : SMEKÁM! Ano, kdybych měla něco na hlavně, tak opravdu, takhle aspoň symbolicky.

Zkoušela jsem něco vytvořit sama, něco jsem "zplodila", ale k profesionálnímu přístupu se to zdaleka nedalo srovnat. TEPRVE TEĎ MÁM SVŮJ BLOG TAKÉ KE KOUKÁNÍ, ne jenom ke čtení! Doufám, že se to mým návštěvníkům bude tak líbit jako mně a té mé nové milé blogové kamarádce Danušce z celého srdíčka děkuji!

Tato krásná kytička je hlavně pro Danušku!

zdroj foto :
ecards.cz/pohlednice/prani-k-valentynu

HEZKÉ VZPOMÍNKY

13. února 2011 v 14:53 | já |  RODINA
Dnes mám zase den vzpomínek. Opravdu hezkých vzpomínek na moji tetičku. A proč zrovna dnes?
Má 4. výročí úmrtí a na ni se opravdu nedá jen tak zapomenout.
Teta Máňa
Tohle je její fotka, když byla ještě mladá, jo kde jsou ty časy.
Teta se narodila 25.10.1912 a zemřela 13.2.2007 ve věku 94 let.
strýc Jožka
To je strýc, tedy její manžel. Také býval "fešák".
Bydlela celé roky v Ostravě a maminka kousek od Brna, ale pro ně to nikdy nebyla žádná nepřekonatelná vzdálenost, navštěvovaly se často. Moje maminka měla v mládí hodně silné astma a já si pamatuji, jak jí teta přijela na pomoc, protože my už byly 2 holky a maminka nemohla skoro dýchat v klidu, natož něco dělat. Teta neváhala a já si to jako malá holka pamatuji, jak se starala nejen o nás, ale i o maminku.

Moc ráda také vzpomínám na to, jak jsme jezdívali všichni na prázdniny na Vysočinu na takovou malou vesničku, bylo to blízko Žďáru nad Sázavou. Byl to "domek" jejího tchána, který byl roky sám a přijal nás tam všechny k sobě do té jeho roubenky, kde byla jen jedna místnost, dřevěná podlaha, na chodbě jen udusaná hlína, nic jiného, teta s maminkou vařily na kamnech, kde se topilo, postelí tam moc nebylo, spalo se po třech, my tři děti, tedy já, sestra a bratránek jsme spali na slámě v takovém "šupleti", které měl dědeček zasunuté pod postelí. No, pro nás to bylo dobrodružství, paráda, ale pro tetu a maminku fůra práce navíc. Hned po příjezdu musely všechno vygruntovat, maminka říkala, že vymetly pavučiny, vydrhly podlahu a tak. Museli jsme sebou vozit i hrnce, aby bylo v čem uvařit. Ještě musím ovšem podotknout, že jsme jezdili výhradně vlakem! V té době - tedy kolem padesátých let ještě zdaleka nebyla auta takovou samozřejmostí jako nyní.

Kolem stavení byla zezadu zahrádka, kde byly jahody, maliny, ostružiny, zepředu také jen tak travička, protékal tudy potok, kde bratránek chytával rukama pstruhy. Za stavením byla dědečkova velká louka, kam jsme chodívali odpočívat. Kousek byl les, tatínek chodil na houby skoro denně, do vsi jsme si chodili pro kozí mléko a čerstvá vajíčka, prostě dnes by si to ti mladí asi ani nedovedli představit. Pokud se dobře pamatuji, jezdívali jsme tam párkrát za sebou a vždy jsme se těšili. Pro tetu a maminku, které tam jezdívaly s námi jako předvoj (strýc a tatínek přijeli později), to bylo celkem fuška navařit pro osm lidí, ale zvládaly to výborně. Chodívali jsme také na výlety, pěší túry, byli jsme jak malé procesí, bývalo to moc hezké.

Ještě jako šestnáctiletá slečna jsem si zajela tenkrát k tetě na prázdniny do Ostravy, to mám také spojené s velkým dobrodružstvím, protože jsem sedla v Brně do jiného vlaku a jela jsem oklikou a s přestupem, proto jsem přijela do Ostravy místo večer v půl deváté až ráno kolem páté hodiny. Všechno ale dobře dopadlo a tyhle vzpomínky mám před sebou stále.

Strýc zemřel dřív, už v roce 1989, bylo mu 83 let a teta pak byla sama. Tetu jsem  naposledy viděla v roce 2002, to jí bylo krásných 90 let.  Jeli jsme tam s maminkou, sestrou a bratrem za ní, abychom jí osobně popřáli.Teta 90 a maminka
Tady jsme byli všichni u ní v bytě, konkretně je zde teta se svou sestrou, tedy mou maminkou.
Jura a Eva
Tady je její syn, tedy můj bratránek Jiří s manželkou Evou
Teta 90 a děti
Zde je teta s jedinou vnučkou a pravnučkami.
Marta s přítelem
Tohle je nedávné foto její vnučky s jejím přítelem.
Janča a Peťka
A podívejme se, jak se z pravnoučátek vyklubaly hezké slečny - to je Janča a Peťka. Obě moc rády vzpomínají na svoji prababičku jako určitě my všichni.

VŠE V JEDNOM

12. února 2011 v 17:18 | já |  JEN TAK
Dnes mělo dle předpovědi pršet, ale naštěstí jim to nevyšlo a svítilo i sluníčko. Byli jsme s manželem pozváni na návštěvu k synově rodině, přesně chvilku posedět u kávy a obložených chlebíčků. Snacha měla v týdnu jmeniny, také jsme se už delší dobu neviděli, tak jsem měla radost, že to bude hezké odpoledne.

Ještě jsem se také potřebovala domluvit se synem, protože my nemáme auto a autobus tam téměř nejezdí, jestli by mne dovezl případně i odvezl za mou maminkou, která už je od sestry 14 doma a pořád se ptá, kdy se uvidíme. Zeptala jsem se tedy syna, jak je na tom časově. Vím, že toho má dost, takže jsem mohla čekat, že nemá čas, ale přesto, když mi řekl, že neví, že toho má teď hodně, tak jsem z toho trochu smutná. A hned mne napadají takové chmurné myšlenky jakože jsou staří lidé už víc na obtíž než ku pomoci, ale věřím, že se zase vše v dobré obrátí. Prostě mám dnes lítostivou.

Osud mi ale nachystal takové milé překvapení, že jsem za chvílí zase měla na krajíčku, ale dojetím. Moje jedna nedávno poznaná, ale strašně milá a hodná blogerka mi sama od sebe navrhla změnu mého blogu k lepšímu a nejen navrhla, ale nabídla mi i své služby k instalaci. To se opravdu jen tak nevidí a jsem moc ráda, že jsem vlastně prostřednictvím tohoto mého blogu poznala tnajen ji, ale tolik báječných a hodných lidiček. ☼

JAKÝ JE SMYSL ŽIVOTA

11. února 2011 v 13:13 | já |  TÉMA TÝDNE
Ano, tohle je určitě hodně diskutované téma. Už proto, že jsme každý originál, tak i proto může být hodně názorů na smysl života.

Někdo chce být krásný, chytrý, udělat kariéru, mít hodně dětí, obětovat se pro jiné, na druhé straně je zase co nejvíce okrást, žít v luxusu nebo zkrátka jen tak přežít, je hodně všelijakých smyslů.

Kolikrát jsem si říkala, co se asi tak na tom jejich životě líbí bezdomovcům, že to musí být strašné, nemít nic, ani střechu nad hlavou, ale přesto jsou určitě na světě rádi. A taky určitě doufají, že se to jednou zase v dobré obrátí.

Myslím si však, že všichni máme společné to, že bychom se chtěli mít dobře. Většina z nás nechce žádné války, žádné násilí, neštěstí nebo bídu, ale je otázka, co pro to všichni děláme.

Vždy jsem se snažila, když byly děti malé, jít jím příkladem. Myslím, tedy vím, že jsem je vychovala slušně, že by vědomě nikomu neublížily, když nemohou pomoci.

On je také jiný smysl života v době, když se jedná o děti, potom o rodiče a nakonec o seniory. Časem se nám jaksi mění trochu ty priority, ale myslím, že slušný by měl člověk zůstat vždycky.

Moje maminka si vždy vážila a váží každého, kdo to s ní myslel nebo myslí dobře, kdo jí pomůže nebo je na ni zkrátka jen tak obyčejně milý. Vždycky říkala, že chce, aby na ni všichni vzpomínali v dobrém.

Já jsem si říkávala, že pokud mne budou jednou mít moje děti rády tak, jako já mám svoji maminku, měl můj život smysl.

Ano, smyslem života, hlavně u nás, seniorů, jsou děti. Děti naše a jejich děti, tedy naše vnoučata. Už hlavně na ně upínáme své zraky, z nich máme radost a když se něco nepovede, trpíme možná víc než oni.

Ať už tedy máte smysl života jakýkoliv, vám to vyhovuje, tak ať se všem splní! Hodně štěstí!

NA SVĚTĚ JE KRÁSNĚ!

10. února 2011 v 13:16 | já |  JEN TAK
Poslušně hlásím, že jsem dnes byla po týdnu konečně zase venku! Chřipku jsem poctivě napřed vyležela, pak vyseděla, ještě trochu smrkám a kašlu, ale zase bude dobře!

Sluníčko dopoledne svítilo, tak jsme se s manželem vydali na trošku větší (ale jen co uneseme) nákup. Samozřejmě, jen jsem vyšla nakupovat i já, hned byla "trochu větší" útrata! Manžel říkal, že když chodil sám, tak tolik neutrácel. Ale nekupte to a to, ne, zbytečnosti to nebyly, ale nějaký mls vnoučatům, něco do zásoby jako čaj a tak a hned byla pětistovka v háji. Ale co, moje oblíbené úsloví je, že peníze budou a my nebudem a navíc, žádné zbytečnosti jsem nekupovala.

Užívala jsem si sluníčka, ale jak vidím, už se zase schovalo má prý zase přijít zima. No, to už by nemusela, docela bych to jaro už brala a věřím, že většina z vás taky.

Co je ale na tom všem nejhezčí? Že zase vidíte ty své známé tváře, lidičky, které potkáváme téměř denně, když chodíme s manželem nakupovat spolu. Do včerejška mi od nich jen vyřizoval pozdravy a brzké uzdravení. Včera přišel a hlásil: "Nesu Ti čtyři pozdravy" a už jmenoval. Teď už to byly jen ty pozdravy, ale začátkem týdne musel i objasňovat, co se to děje, že jde sám. My totiž všude chodíme už třicet let jenom spolu! Předtím jsem si toho v manželství moc neužila, bylo mi to vzácné, když manžel mne všude doprovázel a tak to už zůstalo. Proto jsou na nás všichni zvyklí, že chodíme spolu a jak jde jeden sám, hned se ptají co se děje. Funguje to tak dokonce i v některých obchodech.

Tak teď už jenom doufám, že bude zase vše "ve starých kolejích", my budeme zase fit a budeme se na ten svět jenom usmívat! A na důkaz toho mohu oznámit, že právě teď zase vyšlo sluníčko! Tak přeji všem sluníčkový den!

PROČ ŠETŘÍ SENIOŘI

9. února 2011 v 12:50 | já
Vím, že si mnoho těch mladších říká, proč ta babička s dědečkem ještě musí šetřit, pořád všechno počítat, na pohřeb už mají našetřeno a o co jim ještě jde?

Do hrobu si nikdo nic nevezme, to je pravda, ale pokud je starší člověk aspoň trošku soudný, tak ví, že by si měl umět všechno spočítat.

Přijde čas, kdy nám odejde televize, nebo co je horší lednička nebo pračka a co teď? Ano, musíme si koupit nové spotřebiče, protože už to bez nich nejde.

Jsou tady ale ještě důležitější a nutné výdaje, které jsou častější, některé opakovaně. Správně. Jsou to investice do zdraví, tělo už je dost opotřebované, na všechno nejsou náhradní součástky, ale oprava a nebo dodání energie - jo, to něco stojí!

Už jsem tady psala o mém trápení koncem roku - přesně před Vánocemi, kdy už si řekla moje dlouholetá příživnice paradontóza, že už toho má dost mi pořád hlídat ty mé viklající se zuby a hned jsem zaplatila za "provizorní" částečnou protézku 1800 Kč!

To byl tedy konec roku. Tento týden jsme se s manželem "rozšoupli" pořádně. Manžel špatně slyší, má už tedy 6 let naslouchátko, které už také dosloužilo, proto mu doktor navrhl, aby si objednal nové. Jasné, že to není zadarmo. To už víme a navíc to první jsme museli zaplatit celé, tenkrát nám pojišťovna nic nepřidala. Tentokrát na nás byli hodnější, zaplatil tedy "jen" 4140 Kč. Dnes šel do lékárny vyzvednout si lék na žíly, protože ho bolí, tak už musí pravidelně užívat léky a na operaci ho už nevezmou - je starý. Tedy aspoň na tu operaci. Tedy za dvouměsíční kúru zaplatil 570 Kč. Já mám zase problém s očima, ne, že bych neviděla, to ještě jde, i když někdy to mám hezky rozmazané, ale problémem je sítnice - degenerativní onemocnění, nedá se operovat, dá se jen "přibrzdit" a na to musím brát léky, které si musím zaplatit. Tak mi dnes koupil tyto léky, za které dal 420 Kč. Je pravda, že je to na 3 měsíce, ale brát bych to měla už napořád!

Spočítali jste si všechno? Já myslím, že slušný! Jsme jen s manželem rádi, že nám to zatím ještě pořád vychází, ale uvidíme jak to bude vypadat dál, myslím na nájemné. Zatím jsme nesouhlasili a majitel na nás určitě nic dobrého nechystá.

Vždy, když se vyskytne nějaký problém, tak si říkám, že jsou na tom lidé hůř a pořád máme SLUNCE V DUŠI! To přeji vám všem!