Leden 2011

BILANCOVÁNÍ JAKO POEZIE

31. ledna 2011 v 12:35 | já
Asi se vám to také stává, probudíte se a spánek ne a nepřichází. Tak se vám honí hlavou všechno možné. Ano, tak se mi v hlavě "zrodily" první veršíky a já nebyla líná vstát a jít si je zapsat, protože ráno už bych si toho asi moc nepamatovala. Tedy :

Jdu si tak životem
už hezkou řádku let,
teď stojím "za plotem"
a ohlížím se zpět.

Byl to vždycky správný krok
nebo jsem dělala chyby?
Ne šťastný byl každý rok
a ne vše se mi líbí.

Zbude však po mně památka
a jistá jsem, že krásná!
Mé zlaté děti i vnoučátka
a proto jsem tak šťastná.

Ne, neloučím se ještě,
to jenom bilancuji,
těším se zas "na příště"
a ničeho nelituji.


MOŘE JE ŽIVOT

30. ledna 2011 v 15:18 | já
Venku dnes krásně svítí sluníčko, tak se moje vzpomínky zatoulaly daleko do teplých krajin, ano, až k moři a zavzpomínala jsem si, jaké to bývalo krásné!

Psát něco o moři, to je jako nosit dříví do lesa. Moře je nádherné, koupat se v moři a válet se na pláži v písku také, nezapomenutelné, jedním slovem NÁDHERA! Já, když slyším MOŘE, tak se mi vybaví ta krásná modrá dost studená spousta vody, ale hlavně nádherné zážitky s vnoučátky.

Po prvé jsem byla u moře sama, bylo to v roce 1968, procházela jsem těžkým životním obdobím, manžel doma měl na starosti naše 2 malé děti, tak ani jsem to moře zas až tak krásně nevnímala, navíc bylo moc studené, byl to Balt na Rujáně. No a samozřejmě se mi stýskalo po dětech. Měla jsem to jako jakousi zdravotní terapii spíš psychického rázu. Na další dovolené u moře, tentokrát v Bulharsku, to jsem již byla s dětmi o 3 roky později, byla jsem s nimi tehdy už sama (ta terapie tedy nezabrala), synovi bylo osm a dceři byly tři roky. Když jsem viděla, jak jsou nadšené, teprve pak jsem si to vychutnávala.

Byli jsme pak ještě jednou a to za další 3 roky, to už jsme byli čtyři. Pak už jako "starší" jsem byla u moře na Jaltě, na Kanárských ostrovech, ve Španělsku, ve Francii a nejčastěji v Itálii, to asi 8 x, ale na různých místech.

Nejhezčí vzpomínky ve spojení s mořem mám z Itálie, když jsme tam jeli celá rodina několikrát - tedy já s manželem, děti a vnoučata. Tomu nejmladšímu byly tenkrát asi tři roky, když jsme jeli po prvé a děda začal malého strašit, že je "žraloček" a chytal ho za nohu, za ruku, honil ho ve vodě, samozřejmě u břehu a já byla babička "zachránkyně". Dodnes vidím tu hrůzu v jeho očích, když mu "žraloček" říkal, že ho sežere se svačince. On věděl, že je to děda, ale stejně se tak strašně bál a křičel babičko, zachraň mě! Postupně se do hry zapojila i starší vnoučata a děda-žraloček pak večer usnul dřív, než ty děti. Je zajímavé, že jsme jezdili k moři potom ještě a častokrát a i když byl už "rozumný", zase chtěl, aby děda dělal žraločka a vždy se bál. Podle mne se bál rád. Bývalo to opravdu moc hezké a proto vždy mám moře spojené s vnoučkem, tedy i s ostatními vnoučátky, ale také s dědou-žraločkem.
Tady je vzpomínka na Itálii, bylo nám krásně a jsou tam s námi i přátelé našich dětí. Hezké!

ZASE VZPOMÍNKY

29. ledna 2011 v 17:17 | já
Dnes myslím od rána na maminku, protože jela po téměř dvou měsících zase zpět domů - tedy do bytu, co má u brášky. Od začátku prosince byla v Brně u sestry a vím, že se jí tam moc líbilo, sestra se o ni vzorně starala, jak už jsem ostatně psala a také byla ráda, že se má doma o koho starat.

Ano, před chvilkou jsem s ní domluvila, byla spokojená, sestra se synovcem už jeli zpět domů do Brna a ona se tam mazlí s kočičkou a má na stole ještě od Vánoc stromeček a dárky od brášky a jeho rodiny.

To mně připomnělo, že tam taky budu muset brzy zajet a předat jí dodatečně ještě dárky od nás a jejich vnoučat, tedy mých dětí.

No a jak tak vzpomínám, tak jsem si našla na jednom webu fotku, která je stará 63 let a fotografoval ji můj tatínek, který byl povoláním fotograf a já podotýkám, ne ledajaký, ale výborný!
tatínek-nostalgie-foto
Mlýnský náhon 1948 Fotil hrušovanský fotograf Štauder v roce 1948

Popisek, který byl pod fotkou jsem okopírovala, aby bylo vidět, že je to opravdu tak. No a na té fotce je vidět, že i v roce 1948 byla krásná zima, že?

Ještě mi nedá, abych zde nedoplnila jeden citát, který jsem dnes vyčetla v jednom magazínu a který se mi moc líbí.

"Stáří se nevysmívej - vždyť k němu směřuješ" (napsal Menandros z Athén již 300 let př. n. l.)

A ještě něco, co jsem se dozvěděla až nyní :
Seniory z psychologického hlediska rozlišujeme dle věku :
60 - 74 let - počínající stáří = mladí senioři
75 - 89 let - vlastní stáří = staří senioři
90 let a více - dlouhověkost = velmi staří senioři
Potěšilo mne, že patřím zatím mezi mladé seniory, to zas není tak špatné!

KDO MÁ MÁLO ČASU? ANO, DŮCHODCI

27. ledna 2011 v 17:17 | já
Když jsem odcházela do důchodu, tak jsem svoji funkci předala mé mladší kolegyni. Když šla ona do důchodu, tak jsme si řekly, že teď, když máme obě dostatek času, tak se můžeme scházet každý měsíc a budeme se střídat, jednou u mne, jednou u ní. Bohužel, zůstalo jen u toho slibu.

Zkraje to jakž takž šlo, pak jsme se dohodly, že se zastaví raději ona u nás, protože její dcera bydlí hned vedle v domě a spojí dobré s užitečným. Půjde-li k dceři nebo od ní, občas tuto návštěvu spojí se mnou.

Také to chvíli docela šlo, často hlídala malou vnučku, tak okolo chodila často. V létě bývají na zahrádce, kterou mají pár km od domova, tak tam často bývají celý týden, mají tam kde přespat a asi je jim tam dobře. Kolegyně má také maminku, která před rokem uklouzla a upadla tak špatně, že má problémy dodnes a tak jezdí pomáhat i té mamince.

Tak to dopadlo tak, že opravdu má času málo, druhou dceru má sto km daleko, tak tam také občas s manželem zajedou a na kolegyni a kamarádku už nezbývá čas. Nedivím se a chápu, i když se mi po ní někdy stýská. Naposledy jsme se viděly minulý rok v květnu.

Tak si občas někdy pošleme SMS, ale věřím, že už to nebude dlouho trvat a pak si to vynahradíme a pořádně si "pokecáme" u kafíčka.

A pak se řekne důchodci - co pořád dělají, že? A vidíte, pro pomoc rodině opravdu toho času mnoho není.

TÉMA : SEBEVRAŽDA

26. ledna 2011 v 16:30 | já
Mám-li se vyjádřit k tomuto velice smutnému tématu, tak musím v první řadě konstatovat, že ten, kdo se odhodlá k tomuto kroku, ten musí být na úplném dně.

Nedokážu si představit, že bych toto dokázala, vždyť pořád mám kolem sebe lidi, které mám ráda a pro které bych udělala téměř všechno. A to je asi ten kámen úrazu, že pokud se někdo rozhodne dobrovolně odejít z tohoto světa, má pro to své zvláštní důvody, z nichž jeden může být zrovna ztráta rodiny z jakýchkoliv důvodů.

Dokázala bych také pochopit toho, kdo má nejen nevyléčitelnou nemoc, ale k tomu ještě velké bolesti, to musí být dost kruté a proto chápu.

Co však dost dobře nechápu je to, že dobrovolně odejde ze světa ještě mladý člověk, který si nadělal velké dluhy a neví, jak z toho ven.

Takový případ se totiž stal v naší rodině a dodnes je mi z toho všelijak. Byl to blízký příbuzný, byl tak trochu "narcis" a když přišel o práci, šlo to s ním z kopce. Každou práci vzít nechtěl, nikde pak dlouho nevydržel, hromadily se dluhy, měl tři děti, z toho dvě školou povinné a nemohl je nijak zabezpečit, natož na ně posílat alimenty. Neplatil pak už ani nájem, vystěhovali ho z bytu a on to nevydržel. Vzal si ve svých 45 letech sám život a já nevěřím, že by se ani tady nenašlo řešení. Možná by stačilo být trochu skromnější, ne tak zahleděný do sebe a už kvůli těm dětem se pokusit to řešit jinak.

No, škoda. Děti se mu opravdu povedly, určitě by z nich měl radost. Tak zase rychle pryč od této smutné reality a věřme, že najdeme vždy nějaké lepší řešení našich životních malérů a situací.

MY NEDĚKUJEME, ALE ODEŠLI BYCHOM TAKÉ

25. ledna 2011 v 12:54 | já
Ano, věřím, že bychom také rádi udělali nějaké takové gesto. A kdo? My, kteří jsme už většinou zde ve společnosti na obtíž, my, DŮCHODCI!

Tento měsíc jsme si "polepšili", konečně nám přidali na důchodech! Po celoživotní práci si většina z nás také nemůže "vyskakovat" a co nám zbývá? NIC. Odejít nemáme kam a ani bychom to už v těchto letech nezvládli, demonstrovat by nám nebylo nic platné, nadávat také ne, jen bychom si ničili naše už tak chatrné zdraví, tak co teď?

Těžko někdo z nás něco smysluplného vymyslí! Ale proč mě zrovna dnes napadlo psát na toto téma? Protože jsem v obchodě zůstala "štajf", když jsem kupovala naši obvyklou značku kávy. Takřka ze dne na den a bez varování se zvedla cena o 20 Kč! Jedná se sice o větší balení, ale ta nehoráznost! Kdyby nás aspoň na to pomalu zvykali, ale ne! Šup najednou!

To ale ještě zdaleka není to avizované zdražování potravin, které přijde! To je tam pár korun, tam víc a je to měsíčně pěkná suma!

Přidali tedy důchodcům - manželům v průměru 700 Kč na měsíc, ale vezmu-li jen jednu dost podstatnou zvýšenou položku - nájemné - tak je to tak přibližně polovina toho, o co zaplatíme víc jen na něm.

Ne, nechci se plést do politiky, ani radit, takových je na to všude dost, jen jsem si dovolila trošku si postěžovat. Vím, také mně to nepomůže, ale člověku se aspoň trochu uleví!

PŘEDBĚHLA JSEM ČAS

24. ledna 2011 v 16:41 | já
Musím říci, že dnes, ač není venku hezky, spíš naopak, tak jsem se pozitivně naladila doma. Vlastně mě naladila moje dcera.

Přesně za týden dostanou děti pololetí vysvědčení. Já vím, strašně to uteklo, ale to asi jen nám, dětem už tak ne. A protože technika jde dopředu, existují už dnes EŽK, tedy pro ty, kteří už nemají děti ve škole, nebo pro ty, kteří ještě ne, tak to je takový šikovný vynález - tedy ELEKTRONICKÁ ŽÁKOVSKÁ KNÍŽKA, na kterou se můžete díky internetu kdykoliv podívat a tak kontrolovat, jak se učí vaše dětičky.

Tak mi tedy dcera po obědě zavolala a už z tónu jejího pozdravu jsem věděla, že mi chce sdělit nějakou hezkou zprávu. A také ano.
Terka+Peggy-Vánoce 2010
Její dcera a moje vnučka Terka, která navštěvuje 3. ročník čtyřletého gymnázia, bude mít na pololetním vysvědčení SAMÉ JEDNIČKY! No není to paráda? Loni měla krásné dvě dvojky a letos to ještě vylepšila!
Tom v šatech-Vánoce 2010
A to má ještě pokračování. Její syn a můj vnuk Tom, který chodí do tercie osmiletého gymnázia, který měl loni také hezké vysvědčení, má teď ještě hezčí! Pouze DVĚ DVOJKY!

Takže je teď jasné, že jsem měla z této zprávy velikou radost, o kterou jsem se chtěla podělit. Oběma GRATULUJI!



POTKALA JSEM BEZDOMOVCE

23. ledna 2011 v 12:09 | já
Je to pravda. Jak jsem psala před týdnem ten jeden smutný příběh, tak má pokračování. Potkala jsem "onoho" bezdomovce, o kterém mi vyprávěla ta moje známá. Už při pohledu na něj, se mi sevřelo hrdlo.

Šel kolem mne a pozdravil. Odpověděla jsem a zeptala se, kde spí. "Venku", odpověděl a bylo to na něm opravdu vidět. Podle mne musel mít kromě toho, že mu byla zima i nějakou bolest, šel celý nakřivo.

Bylo vidět, že si je vědom toho, že si za všechno může sám, já to také tak vidím, tak proč mi ho bylo tak líto, že jsem měla plné oči? Asi proto, že ho znám!

Řekl něco v tom smyslu, že se asi oběsí. Zeptala jsem se ještě, jestli by nechtěl jít na léčení (jako alkoholik, pochopitelně), že by tam měl teplo a co jíst. Říkal, že možná ano a že o tom bude přemýšlet. Nevím, kam si tito bezdomovci dávají své věci, se kterými asi původně odešli z domova nebo odněkud, kde žili, ale tento neměl nic. Když jsem viděla, jak se shýbal pro nedopalek na zemi, neměla jsem slov. Snad bez toho kouření by to mohlo jít, nebo ne?

Jak by ale mohl jít sám na léčení? Asi by ho tam musela poslat lékařka. Takhle k ní ale přece nepůjde, to je hrůza, nemytý, špinavý, brrrrr! Kdoví, zda má vůbec někde něco na převlečení....

Je to opravdu už konečná? Nemohu si pomoci, ale já to tak vidím! Teď jde jen o to, jak to bude trvat dlouho. Musel by se stát zázrak!

JSTE NÁLADOVÍ?

22. ledna 2011 v 13:05 | já
Včerejší rozhovor s jednou mou známou mě donutil se zamyslet sama nad sebou. Ano, přemýšlela jsem, zda jsem také tak náladová, abych se mračila na lidi, kteří mi nic neudělali?
Já si tedy sebekriticky myslím, že ne! :-) Tedy tím nechci říct, že jsem vždy jako ten smajlík, ale bez úsměvu bývám jedině v situaci, když je nějaké trápení v naší rodině. Úplně ze všeho nejhorší je nemoc, to pak nemám úsměv na rtech, ale také se snažím...

Zavzpomínám na dobu, když jsme ještě oba s manželem chodili do práce. Chodívali jsme spolu ráno a většinou se spolu i odpoledne vraceli. Pracovali jsme v jednom závodě, i když každý úplně na jiném místě a postu. No a ráno, to si manžel často se mnou užil. Nejvíc jsem snad "zabodovala", když jsem mu schovávala kravatu. On ten můj "kravaťák" totiž bez kravaty nedal ani ránu, tak jsem mu občas tu kravatu pověsila na věšák na chodbě, jindy zase někde v pokoji na okno, někdy zase na kliku u některých dveří, zkrátka jsme se hned po ránu zasmáli. Také jsem se divila, že mi ji někdy nehodil na hlavu, ale ustáli jsme to dobře.

Jezdili jsme do práce tramvají a když jsme ráno přišli na zastávku, občas jsem asi i některým mračounům vadila. Jednou mi jedna známá říkala, že tomu nerozumí, jak mohu mít každý den dobrou náladu?

Tak jen chci říct, že ono je to jedno, tím, že se někdo mračí, tak se nic nevyřeší a ještě můžete zkazit náladu někomu jinému.

Ale někdy bývám smutná, to ano. Mrzí mne, když mně někdo neprávem vynadá, nebo se na mne utrhne. Na takové chování jsem citlivá, ne zlá, někdy mi to trvá dost dlouho, než se z toho dostavu, ale vliv na okolí to zas takový nemá.

Tak proto všichni s úsměvem do dalšího díla, u nás navíc dnes ještě svítí sluníčko, tak by to neměl být zase takový problém. Jo a ještě něco. Podzimní a zimní plískanice na moji psychiku vliv nemají.



DNES BYL PROSTĚ DEN „D“

20. ledna 2011 v 17:04 | já
Musím prásknout  správce internetu - tedy serveru, kde se zobrazují, čtou a odesílají emaily. Už včera to "stávkovalo" a dnes, darmo mluvit. Nevím, jestli to tak bylo všude, ale jak jsem si psala s mou blogovou přítelkyní, tak jí to také psalo samé nesmysly. Tedy jak který, ale většinou.

Ale asi to bylo i v ICQ, je pravda, že v poslední době denně minimálně 2 x se mi ke mně "cpe" nějaký cizinec, o kterého nestojím a musím dávat "blokovat", tak to se mi taky nelíbí. Sestra mi psala něco na ICQ, tak jí to nešlo odeslat, psala to chudinka třikrát, pak to vzdala a raději mi zavolala. Bylo to sice dražší, ale rychlejší.

Nás, vytrvalé, to ale stejně neodradí. Nás, co máme internet jen pro potěšení a ne na práci, to zase tak nevytočí, ale dovedu si představit, že bych potřebovala něco odeslat pracovně. To bych tedy zuřila a moc by mi nepomohla ani ta jejich omluva, že se někde stala chyba a mám to zkusit za chvíli.

Tak ještě zkusím vložil tento můj příspěvek a jinak jdu, jak říkají mladí, "pařit" na PC. Tedy převedu to pro ty starší, jdu si zahrát hry. Až se "pan internet" umoudří, tak se vrátím.

Ale ještě něco. Vlastně ne pro všechny byl dneska tak špatný den. Moje vnučka dnes vyhrála školní kolo olympiády v anglickém jazyce ve 3. třídě gymnázia a postupuje do okresního kola! Šikulka, věřím, že se jí tak bude dařit i dál. Jo, kdo umí, ten umí!

TÉMA : ČESKÝ JAZYK

19. ledna 2011 v 13:31 | já
Považuji toto téma za důležité! Tedy ani ne samotné téma, ale hlavně český jazyk! Je zajímavé, že už to bylo za dob našeho mládí, že spíš šel všem lépe ten cizí jazyk, než ten vlastní - tedy náš! Já tedy hlavně poukazuji na známky, i když ty nejsou vždy opravdovým zrcadlem toho, jak kdo umí gramatiku! No a o tu tu především jde, aspoň si to myslím! Pravda je, že bychom měli také znát naši literaturu, to také svědčí o naší inteligenci, ale málo platné, jestli někdo napíše hrubku ve vyjmenovaném slově, je to větší ostuda, než když neví, co který spisovatel napsal.

Nechci se nikoho dotknout, ani učitelů, ani žáků, ale těch hrubek, co se vyskytuje v některých článcích, těch je opravdu fůra! Přitom to přece není zase až tak těžké se naučit česky, potřebujeme se přece slušně domluvit na každé úrovni a každý normální člověk si hned také udělá úsudek, tedy pokud nepatří "k těm druhým".

Sama jsem chodila do školy už před opravdu mnoha lety, ale také mám ještě maminku, která navzdory svým devadesátinám hrubé chyby nikdy nedělala! A to už má nárok na to, aby leccos zapomněla.

Já se přiznám, že jsem také vždy koukala na to, jak kdo píše. Moc mi na tom záleželo a záleží, tak nechápu, jak to může být někomu jedno.

Vím, že časy se stále mění, ale leckdy si myslím, že by bylo lépe nazvat něco českým slovem, než stále používat anglické nebo německé slovo, i když už jim mnoho z nás rozumí i bez znalosti těchto jazyků a třeba nám někdy pomohou se v nouzi domluvit, ale přece.

Cizinci většinou říkají, jak je čeština těžký jazyk. Tak že by tohle byla ta příčina, proč to někomu nejde a přece by chtěl?

PIJEME OPRAVDU „JEN“ NA ZDRAVÍ?

18. ledna 2011 v 16:36 | já
Nenapadlo vás také někdy, že v každém seriálu ať v našem nebo zahraničním, ale také téměř v každém filmu se dost často, tedy já bych řekla až moc, konzumuje alkohol?

Pořád se píše, na jakém předním místě v pití alkoholu jako republika jsme, ale přesto se pořád dává mladým za příklad, jaká je to příležitost a dobrota!

Ohlédneme-li se ale na opačnou stranu tak vidíme, co už ten alkohol zapříčinil neštěstí, zničil manželství a dětem dětství, ale přesto se pořád všude nejen pije, ale řeknu-li to "natvrdo" i chlastá, tak si potom někteří mohou myslet, že to je normální.

Nechci dělat žádnému pořadu reklamu, ani kladnou, ani zápornou, proto jen připomenu dlouhodobý seriál v podvečer, kde pijí všichni a hlavně hodně i mladí. Pijí až do úplného "zhroucení", což se mi nelíbí, i když vím, že i to je život. A ptám se pak jen, kde na to ti mladí lidé berou peníze? Kde berou peníze ti nezaměstnaní, kteří mají stále dost na alkohol a cigarety.

Také jsem mívala ráda občas vínečko, nebo něco zdravotního na trávení, ale opravdu jen někdy, také jsem to někdy trochu přehnala, to si myslím, že je normální, ale co je moc je příliš.

Také bych zakázala reklamy na alkohol v televizi! Myslím, že i bez nich se pije dost. Ne, nejsem pro prohibici, i když někdy, když vidím, jak opilý řidič usmrtí člověka nebo dokonce dítě, tam o tom občas přemýšlím!

Měli bychom mít všichni na paměti, že i alkohol, který v malých dávkách třeba pomáhá, ale ve velkých ničí, je droga!

KAM LÉKAŘ NEMUSÍ

16. ledna 2011 v 12:18 | já
aneb když se nemusí k němu. Ano, i tak se to dá nazvat. Už jsem mnohokrát psala o mé mamince, které už bylo 90 let. V poslední době měla stále velké zdravotní problémy. Já vím, řeknete si, kdo je v tomhle věku nemá, ale bylo to stále horší.

Je pravda, že to je velká zátěž pro tak starého jedince, když si má sám uvařit a aspoň zhruba uklidit, zvláště když má k tomu ještě takový handicap, že vidí opravdu hodně málo a to pouze na jedno oko. Lékaři si už nevěděli rady, maminka pořád říkala, že nemá žádnou radost ze života, že se vždy ráno po probuzení zase těší na večer, až půjde spát.

Už asi tušíte a správně. Byla to hlavně psychika. Maminka sice bydlí u bratra v domě, má tam svůj malý byteček, bratr jí nakoupí, každý den se přijde zeptat, jestli něco nepotřebuje, ale ona je tam celý den sama. Bratr i se švagrovou jsou celý den v práci, vrací se až v podvečer a maminka si nemá s kým popovídat, je jí prostě smutno. Když za ní přijede sestra, je v pohodě, no když tam přijedu já, tak taky, ale sestra tam jezdí na delší dobu, tak to je pro ni lepší.

Naposledy, když byla sestra u maminky (je to dost daleko), tak byla i za lékařem, aby se informovala o maminčině zdravotním stavu osobně. Jednoznačně jí řekl, že je pro ni nejhorší to, že je sama.

Sestra si tedy začátkem prosince odvezla maminku k sobě domů. Už tam byla víckrát na delší dobu, ale to ještě chodila sestra do práce. Teď to bylo po prvé, co už je doma.

A jak to je nyní? Maminka je zatím stále ještě u sestry, ale jak ta je v pohodě, to je paráda! Vždy, když s ní telefonicky mluvím, žasnu a jsem ráda. Sestra je také vdova, tak říká, že jí aspoň taky není tak smutno, ale také tam občas má děti a vnoučátka, no a já si říkám, jestli to na ni není moc. Ona je sice na rozdíl ode mne ještě fit, ale všeho s mírou si říkám.

Na druhou stranu ale dodávám : "Klobouk dolů, milá sestřičko! Moc Ti děkuji za to, že se tak perfektně staráš o maminku, která už takovou dobu nepotřebuje lékaře a je jí moc dobře! Uděluji Ti titul LÉKAŘ DUŠE. Děkuji moc, já bych to tak dobře nezvládla. "Uvidíme, co to udělá, až se maminka zase brzy vrátí zpátky. Třeba jí ty vzpomínky na tento čas aspoň chvíli vydrží!

ANTISTRES

15. ledna 2011 v 16:14 | já
Dnes byla u nás na návštěvě dcera s dětmi. No, na návštěvě, pozvala jsem je rovnou na oběd, jednak ráda vařím, a zvláště pro takové strávníky, jako jsou oni, protože oni všechno sní s chutí, jídlo pochválí, taky nejsou mlsní, a také proto, aby se měla vnoučata na co těšit.

Jsem soudná a proto vím, že ta doba návštěv u babičky a dědy, kdy byli ještě malí, měli tady své hračky a dalo se s nimi ještě mazlit, je ta tam. Vnukovi bude v dubnu čtrnáct a vnučce v srpnu už osmnáct let, tak jaképak děti, že?

To ale nejsou všichni. Vozí sebou svého i našeho miláčka - jejich jorkšírku Peggy.
Peggy
Ona je vážně ale chytrý pejsek. Dcera jí vždy vykládá, že pojede za "babičkou salámkovou" a "dědečkem drbacím" a ona už ví. Protože od toho, abych vždy všechny dobře nakrmila, jsem tady já, tak i ona běhá pořád za mnou, co dostane dobrého (salámek má ráda, tak ho vždy u nás kousek dostaně) a u oběda, když sedíme všichni u stolu, u koho myslíte, že stále sedí a loudí? Správně, u mne.

Tak teď už tady u nás má hračky akorát Pegginka a dnes, dnes si jich opravdu užila a my všichni s ní. Už jí bude také v dubnu pět let, ale takhle "řádit" jsem ji ještě neviděla! Nechtěla dát tu svoji hadrovou kostičku a pak se honila za balonkem, no jak ta byla rozdováděná a jak štěkala, všichni jsme se nasmáli, ale já, známá chechtalka, já si tedy pořádně prodloužila život. Bolel mě celý "člověk" od toho smíchu a je vidět, že nadarmo jí moje dcera neříká "antistres". Dovede člověka pořádně rozebrat!

Byl to dnes hezký den!

CTI OTCE SVÉHO I MATKU SVOU ...

14. ledna 2011 v 13:29 | já
Toto tvrzení platilo, bohužel, tak v první polovině minulého století. Od té doby se to pomalu, ale jistě se vztahy mezi rodiči a dětmi zhoršovalo jak ze strany dětí, tak i rodičů.

Chci vyprávět jeden smutný příběh jedné mé známé. Má jen jednoho syna a ten se jim, bohužel, moc nepovedl. Byl vyučen a pracoval jako malíř pokojů a tam, nevím proč, se k práci nabízel asi jako dík i alkohol. A to byl kámen úrazu. Čím dál častěji proto končil po práci v hospodě a ty konce pak už byly jasné. Rozvedl se jednou, rozvedl se po druhé, manželka ho obrala téměř o všechno, i v práci to skřípalo tak dlouho, až byla konečná. Z práce ho vyhodili pro alkohol, ale moc ho to asi netrápilo. Napřed bral nějaké peníze, pak si občas něco "vymaloval", ale přednější bylo pivo a cigarety.

Jeho máma neměla nervy na to, aby chodil domů (bydlel pak u ní) stále častěji opilý, byl totiž pak hodně agresivní, někdy musela před ním i utéct.

Naštěstí to netrvalo dlouho a našel si přítelkyni - tedy sobě rovnou. Nemohli si nic vyčítat, ona měla zařízený byt po svém soužití s manželem, vzala ho k sobě. Zkraje pracovala, ale až do té doby, než měla úraz. Vraceli se tehdy spolu oba opilí z restaurace, ona upadla a tak ošklivě si zlomila nohu, že jí to těžko dávali v nemocnici dohromady a pak dostala částečný invalidní důchod. On měl pouze sociální dávky, protože majetek opravdu žádný neměl, oficiálně byl hlášený na radnici, ona měla ten částečný důchod, asi byli spokojeni. Její bývalý manžel, který mezitím ten byt koupil, si nechával platit pouze za energie, jinak nic. Byl na ni hodný, ale jednou také pohár přetekl.

Byt prodal, přítelkyně našeho známého se musela odstěhovat 200 km k synovi a nezaměstnaný syn mé přítelkyně najednou neměl kam jít. Občas sice chodíval k mámě i k tátovi, to když neměl už ani na pivo ani na cigarety, tak vypůjčit na věčnou oplátku nebo vyžebrat.

Teď byl doslova žebrat u mámy, aby ho vzala k sobě do bytu, než si něco najde. No, určitě to neměl jednoduché, stále bez práce (žilo se mu asi dost dobře), bez peněz, bez střechy nad hlavou.... a tak mámu obměkčil, že ho vzala na čas k sobě, ale jen do Vánoc, říkala, ale pivo a cigarety tam měl zakázané.

A jak nám říkala pak ta naše známá, šlapalo to asi tak 14 dní. Ještě před Vánocemi se stačil "ožrat" tak, že jí nadával, vyčítal, byl na ni sprostý a zlý a to jí nedával na jídlo, byt ani praní prádla ani korunu! Celou sociální dávku stačil propít sám!

Celá vynervovaná tenkrát přišla k nám a čekala s hrůzou, co bude dál. Nebylo to růžové, on ale evidentně nesháněl ani práci ani ubytování. Co ale sháněl pořád, to byl chlast. A hrnek přetekl, když přišel jeden den domů až večer, nalitý jak dělo. Řekla, že ho dál nepustí, protože měli tu dohodu - nepít, ale on ji chtěl odstrčit a jít dál! Nepovolila, soused zavolal na policajty, sbalili mu věci a oni ho odvezli - kam? Domnívá se, že na záchytku, ale co bude dál, to nikdo neví.

Celou noc pochopitelně nemohla spát, i když ho domů už opravdu nechce, přece jen je to nehodný, často i hodně zlý, ale přesto její syn a stále přemýšlí, co bude dál.

Určitě mu nikdo nic zlého nepřeje, ale na druhou stranu - není to ono příslovečné dno, od kterého by se konečně už mohl odrazit? Nebo pořád ještě ve svých osmapadesáti letech nemá rozum?

Já vím, je to smutný, i když pravdivý příběh a je mi líto všech zúčastněných. Tak tedy držím palce, ať vše dobře dopadne!

HRADNÍ STRÁŽ

13. ledna 2011 v 16:25 | já
Ještě v době, když mne v noci budil kašel, jsem si dávala sklenici vody v obýváku na stůl, protože chodím v noci okolo na záchod, tak jsem se šla občas napít. Je už to dost dlouho, teď mne sice už kašel nezlobí, ale sklenici s vodou jsem si tam nechávala pořád.

Jednou se mi také povedlo, že jak jsem šmátrala po té sklenici, tak jsem ji převrhla a voda byla všude nejen po stole, ale i po zemi, tak jsem to musela v noci uklízet.

Včera v noci jsem slyšela jako vždy, jak jde manžel na záchod a v tom : bác! Sklenice letěla, nevím, jak to všude vypadalo, ale bylo mi to jasné. Musím se přiznat, že jsem se vysloveně řehtala pod peřinou, protože kdybych ukázala, že jsem vzhůru, to by bylo kázání! Tak jsem se jen potichu, ale přiznám se, dost dlouho chichotala, slyšela manžela, jak šel pro hadr a utírá stůl i podlahu, ale co jsem se divila, že jsem nezaslechla žádné brumlání. A to je u něho co říct! Kolikrát si brumlá jen tak pro sebe,sluch totiž, to je jedno z mála, co mi dobře slouží, tak jak on říká "slyším i za roh", ale teď nic.

Ráno jsem to nevydržela a přiznala jsem se, že o tom vím, jenom jsem se zeptala, jak se mu to povedlo, když šel jenom okolo, říkala jsem, že musel mávat rukama jako hradní stráž při výměně, jinak si to nedovedu představit a tak jsme se tomu zasmáli ještě ráno oba dva.

A teď slibuji, že už sklenici na stole nenechám, fakt!

NOVOROČNÍ PŘEDSEVZETÍ

11. ledna 2011 v 11:54 | já
Já osobně si myslím, že je stále hodně těch, kteří si dávají na Nový rok nějaká předsevzetí, nejčastější asi bude to, že budou hubnout. Nechápu sice, jak někdo může přibrat před Vánoce tolik kg, jak někteří prezentují, já si myslím, že mám žaludek pořád stejný, ale budiž.

Mně se teď poslední dobou zdá, že ať se vrtnu kam se vrtnu, všude se mluví o tom, jaká je nejlepší dieta na to hubnutí, jak jsou zase plná všechna fit centra. Otevřu noviny, tam se taky hubne!

Já se tedy přiznám, že na "modelínu" (tak říkávala moje vnučka modelkám, když byla malá) jsem nikdy neměla, ale na druhou stranu zase nemám žádné moje "vychrtlé" příbuzné, (jak krásně kdysi řekl pan Menšík) jen v případě, že by byli nemocní. Tak tedy všeho s mírou!

Tak jsem se "oslím můstkem" dostala k tomu, co vlastně chci říct. Psala jsem o tom, že měl manžel na Silvestra žlučníkovou koliku a tak jsem řekla : dost! On je totiž takový uzeninový král. Salám, šunka, párky, kabanos - všechno bere! A vida! Najednou to jde téměř bez uzenin! Od onoho osudného dne - tedy Silvestra, jsme koupili a snědli pouze 10 dkg (ano, slovy deset deka) šunky a to jsem ji ještě dala do těstovinového salátu. Snažím se vymýšlet pestré a zdravější večeře a zatím to jde. Nevím sice jak dlouho, ale zdraví máme jen jedno.

Ale ještě se vrátím k tomu předsevzetí. Docela by mne zajímalo, zda opravdu ti, kteří se pustí do diet a cvičení vydrží a zda se jim ta kila nevrátí dvojnásobně zpět! To by byla škoda! Opravdu bychom se měli více zaměřit na své zdraví, to máme jen jedno! Ano, tady musí být pevná vůle! A tu si myslím, že já mám dost pevnou na to, abych hlídala nejen své, ale i manželovo zdraví! Už jsem to jednou dokázala tím, že jsem mu tak znechutila kouření svými výroky, že toho nechal! A jak je teď rád!

Pokud jste tedy začali hubnout, tak přeji všem VYDRŽET!

TÉMA: POSMRTNÝ ŽIVOT

9. ledna 2011 v 17:12 | já
Řekla bych, že tohle téma je přinejmenším zajímavé. Snažila jsem se číst knížky jako třeba Život po životě a další, kde jsou popisovány pocity a zážitky lidí, kteří prožili klinickou smrt, ale dál, dál to opravdu nikdo nemůže vědět. Myslím, že to, co bylo v těchto knihách popisováno, je takové mezidobí, který má asi každý. Někdo se vrátí "zpět", někdo ne. A myslím, že i tady opravdu hodně znamená vůle ŽÍT! I lékaři říkají, že víra v uzdravení je padesátiprocentní úspěch!

Na jednu stranu by to bylo krásné, kdybychom se mohli ještě někdy setkat s těmi svými drahými a blízkými, po kterých nám vždy bylo smutno, ale jestli je to tak nebo tak se můžeme jenom dohadovat a myslet si, že ano.

Je pravda, že lidí, kteří věřili v Boha ubylo a ubývá, ale na druhou stranu, když jde "do tuhého", tak se začne modlit i ateista. Také většinou všichni po smrti někoho, koho měli rádi, se obrací zrakem nahoru a zdraví zesnulé v tom jejich "nebíčku".

Bez ohledu na to, jestli je nebo není život po smrti, tedy život dušičky, máme většinou všichni tendenci si svými drahými zesnulými povídat nahlas už jen při vzpomínkách. A mnohdy to opravdu pomáhá.

Protože nevíme nic, proto si užívejme života tady na zemi, dokud ho máme! Hezké dny!

BABINEC

7. ledna 2011 v 18:01 | já
Zrovna mi manžel udělal kávu, když někdo zazvonil. Byla to sousedka, že máme za čtvrt hodinky se na chvíli sejít (my, z našeho vchodu) u jedné z nás, která je vdova (to aby nás chlapi nerušili nebo nám do toho nekecali :-)).

Přiznám se, že jsem si ji ani pořádně nevychutnala, tedy tu kávu myslím, abych ten "babinec" stihla a se sousedkami jsme šly. Abych to ale uvedla na správnou míru. Nesešly jsme se proto, abychom si pokecaly "jen tak", ale musely jsme probrat důležitou strategii, ale doslova. Jednaly jsme o novém nájmu - nebo-li zase o deregulaci. Ženský chtěly, abychom se domluvily a odpověděly na návrh všechny stejně, tedy my i za ty naše manžele, to je jasné! Oni řeší ty důležité věci a my ty maličkosti, jak o tom krásně hovořil pan Werich.

No, nebylo nás tam zase tolik, některé už to vzdaly, tak nás tam bylo jenom osm, dohodly jsme se během chvilky, ale co následovalo potom, to byla paráda! Chlapi tam nebyli, tak se ženský pustili do nich! Tedy ne, že by je pomlouvaly, jen vyprávěly příhody, jak ti chlapi nic nevydrží, jak je vytočí každá maličkost a kdo to odnese? Jasný, že my! Jak jednoho souseda vytočilo to, že jeho manželka vařila v kuchyni vajíčko a odešla do obýváku, když za ní přišla návštěva! V kuchyni plno páry a manžel na nervy - tak prý se ho zeptala, jestli má chodit vařit k sousedům, či co?

Manžel jiné sousedky zase na dotaz, zda mu má uvařit čaj se dovolila ještě zeptat jaký a byl také oheň na střeše, že nechce raději žádný!

K tomu se ještě přidala další a přidala zkušenost se svým pětatřicetiletým "chlapečkem", jak ji také umí sekýrovat! Tak jsme si řekly, proč by měla mít některá doma něco jiného než ty ostatní, že?! Jen jedna sousedka byla zticha, všechny víme, že její manžel chodí denně i v zimě na zahradu, protože tam má psa, tak ho nakrmit i potěšit a bývá minimálně půlden pryč, tak proto je u nich asi taky klídek, ale ona zase přidala to, že zase doma nic neudělá!

No řeknu vám, že jsme se nasmály, ještě že nás žádný chlap neslyšel! No ale znáte to pravdivé pořekadlo? S prevítem zle, ale bez něj ještě hůř! Proto ty naše chlapy bereme takové, jací jsou!

TOMU UŽ VŮBEC NEROZUMÍM!

6. ledna 2011 v 17:46 | já
Bohužel, je to tak. Ale ráda bych! Nevím, jakou cestou se dali ekonomové majitelů bytů, kterým končí deregulace! Co vím ale jistě je to, že jim na nějaké té "koruně vyhozené oknem" vůbec nezáleží, ale nájemníka pořádně vycucnout, to ano, to by jim šlo!

Tak tedy počítejte se mnou : loni začátkem září jsme obdrželi všichni do schránek - 1 vyhotovení na 1 byt - což je podle mne normální a tudíž OK - pozvánku, abychom navštívili majitele za účelem uzavření dodatku k nájemní smlouvě. Ti, kteří na tuto schůzku přišli říkali, že nájemce stanovil postupné navyšování během 3 let, na základě kterého dojde k navýšení o 157 % během těchto let a pak eventuálně o inflaci.

Nám, kteří jsme se písemně omluvili přišlo další písemné pozvání na schůzku začátkem října už ovšem doporučeně a každému manželi zvlášť. Také navýšení nájmu už bylo navrhováno podstatně jiné, tedy ne postupné, ale okamžité hned o těch 157 %! Za tyto 2 doporučené dopisy pro manžele vždy firma zaplatila 42 Kč za jeden!

Na schůzku jsme tedy šli oba, naše písemné vyjádření včetně připomínek a nedostatků jsem vzala sebou, ale zbytečně. Nikdo to totiž nečetl, bude prý to jen přiloženo ke spisu v případě soudu! Jen opravdu málokdo souhlasil s tímto navýšením! Řekla bych, že velká většina nepodepsala!

No a v období mezi vánočními svátky a novým rokem jsme dostali další písemné vyrozumění o nových podmínkách a výsledkem bylo navýšení nájmu během následujících 3 let o 140 %! V závěru to u nás dělalo nižší nájem za ty 3 roky o 314 Kč oproti tomu přecházejícímu. Tento dopis byl poslán "obyčejně", tedy pouze za 14 Kč a díkybohu jen v jedné obálce, ale dvojmo, tedy zase pro oba manžele.

A dnes jsem málem upadla! Paní pošťačka mi přinesla zase doporučený dopis, aspoň tedy pouze jeden, ale uvnitř ve dvojím vyhotovení, ovšem úplně s totožným obsahem jako před tím měl ten obyčejný!

Ať počítám jak počítám, tak firma zaplatila za náš jeden byt na poštovném 140 Kč! Těch bytů má přitom jen v našem městě cca 2500! Taky se Vám zdají tyto peníze jako zbytečné plýtvání ? V době, kdy sami nájemci tvrdí, že nemají na opravy? Také vám vyšla tak vysoká částka jako mně?

Také si to mohu vysvětlit tak, že to mám za to, že jsem si dovolila po nich něco chtít! Mám na mysli odstranění té plísně v naší spíži, o které jsem psala, což mi bylo slíbeno, ale ani po 2 měsících se nikdo neobtěžoval mi zavolat a říct aspoň : "vlezte nám na záda"! Ale jestli to poslali opravdu zase všem po druhé?

Také jsem zjistila, že nájemné není určováno jako cena u prodeje bytů, tedy dle aktuálního stavu domu, bytu a tak. Ne. Hezky socialisticky. Všem stejné nájemné! Je jedno, že náš dům je prolezlý plísní a když je vítr, tak tady větráme i při zavřených oknech, když prší, chytáme vodu pod okny! Jen rychle zvýšit řádně nájem a pak někdy možná ..... Náš dům už bude 50 let starý a žádné investice do něj nikdo nedal! Opravy si musíme hradit ze svého, tak jako i nákup vodovodních baterií a kuchyňských linek, jádro máme jako panelákové, i když jsme cihlový dům, ale nájem - ten si zaplaťte pořádný, že? A žádost o opravu, na kterou už v našich letech nestačíme, tu prý napřed schválí (?!) a pak se na to stejně vykašlou (ta naše plíseň)!

Opravdu nevím, zda náš nový majitel bytů - 2. největší majitel bytů v naší republice to má tak dobře spočítané, jako správce bytů si najali naši starou známou firmu, ani jedna firma s námi "sockami", tedy normálními lidmi nekomunikuje, no bodejť, vždyť se nebaví ani se zástupci, které jsme si zvolili!

Jedno ale vím jistě! Tohle nás na ekonomické škole neučili a kdybychom takto hospodařili všichni, tak už jsou ulice dávno přeplněné bezdomovci! Ale bytů volných, těch je nyní opravdu dost, vybere si jistě každý!