Listopad 2010

BUDULÍNKU, DEJ MI ....

29. listopadu 2010 v 16:41 | já
Hned na úvod musím podotknout, že za to nemůže BUDULÍNEK, ale moje maminka. V době, když ještě byly děti malé a moje maminka - tedy jejich babička bydlela na Moravě, jezdívaly tam každý rok aspoň na část prázdnin. Když si to promítnu, jak to tenkrát měla všechno složité - chodila do práce na směny, v bytě nebyla koupelna, ani tekoucí voda, ta byla jen na chodbě, měli kousek "svého" pole, ale malý jen 20 arů, kde mimo ovocných stromů pěstovali i zeleninu, ještě dnes ji obdivuji a hluboce se před ní skláním. Mívala tam najednou hned tři vnoučata, ty moje dvě děti a sestry syna. No a také jim vařila a pekla pomyšlení. Pamatuji se, když upekla kynutý koláč s meruňkami na celý plech, děti chodily a chodily tak dlouho, až nebylo nic a musela další den udělat nové.

Kvůli čemu jsem ale oslovila BUDULÍNKA? Babička dětem dělávala v létě vždy výbornou zeleninovou polévku! Domácí zelenina ze zahrádky a domácí čerstvě utržený hrášek - to bývala dobrota! A protože si tuto polévku zamilovaly od raného mládí, říkalo se hráškům budulínci. Proto se tak také pojmenovala polévka - "budulínková". Ale proč o tom píši po tolika letech? Protože nevím kdy mne také napadlo, že tuto polévku uvařím, asi jsem se docela trefila dětem do chuti, asi skoro nebo úplně jako babička, to přesně nevím, ale jisté je, že tuto polévku vařím dodnes "na zakázku" a za odměnu. Syn, kterému bude už brzy ..... no dost, ji přímo miluje. Dokonce mi posledně řekl, abych mu ji přivezla na Štědrý večer, až tam pojedeme! Tak to nebylo schváleno a proto vlastně už dnes dostal první vánoční dárek. Tuto budulínkovou polévku si odvezl už dnes! Určitě si na ní zase pochutná jako vždy!

No a já vařím vždy ráda pro někoho, komu moje jídlo chutná a často se k němu vrací! Tak tedy, maminko, díky! Asi jsi mne to dobře naučila.

TÉMA : DÉJA VU

26. listopadu 2010 v 12:38 | já
K tomuto tématu - vlastně nevím, co si mám o tom myslet. Takové "déja vu" mám dost často a už také poměrně dlouho. Nevím, co si o tom mám myslet, zda to někdy bude fakt pravda.

V noci se mi totiž často zdá sen, který se mi už několikrát opakoval, vím, že už jsem tam byla - někde na ošklivé cestě, pak jsem na rozcestí a nevím, kterou cestou jít, je to cesta těžká, blátivá, ošklivá, do kopce a z kopce a já se ptám kudy dál, ale opravdu nevím, myslím, že jsem nikdy nedošla, kam jsem chtěla, protože si vždy řeknu: "aha, už jsem zase tady, nevím kudy mám jít, zase je to jenom sen", no a potom se probudím. Jako na povel. Teď jen čekám, zda skutečně někde nebudu takto bloudit, ale moc by mi to asi nepomohlo, protože ten sen mi tu správnou cestu neukázal.

A ještě se mi také často zdá o tom, jak jezdím na kole. Přitom já a kolo? Naposledy asi tak před 50 lety a 10 kily.



ADVENT ZA DVEŘMI .....

24. listopadu 2010 v 17:12 | já
Správně, advent je už za dveřmi a já před chvílí četla na mém oblíbeném webu, jak už některé šikulky pečou na Vánoce a já zatím nic. Ani jsem ještě nestihla umýt to poslední okno, ale dnes to fakt nešlo. Vrátili jsme se z nákupu jako sněhuláci, to by nešlo moc dobře, tak jsem se věnovala jiné uklízecí činnosti v bytě, ale mám ráda tu vůni vánočního cukroví, i když už to není, co to bývalo. Loni jsem se domluvila s dcerou a pekla jsem jen 4 druhy místo mých dřívějších obvyklých 10 - 14. Já jí dala většinu a nechala si pár kousků, ona pekla asi 8 druhů a od každého jsem také dostala trošku. A abych nezapomněla, jeden druh - ten, co má manžel nejraději - ten jsem mu upekla jen pro něj - se sladidlem. Tak proto "normálního" cukroví jen minimum pro mne.

Těsně před Štědrým dnem ale peču vánočky. Tři. Pro dceru, syna a mne. Z té mojí pochopitelně ještě nabízím hostům (tedy zase dětem a vnoučatům), no a pro manžela peču štrúdl. Bez cukru, jen se sladidlem, on ho miluje, vánočku nemusí.

Tak i přesto, že u cukroví už tak nevydržím jako dřív, mám tuhle vánoční atmosféru ráda a už se na ni těším. Snad to zdravotně zvládnu, co snad? MUSÍM. A je to.

PRVNÍ VLOČKA JAKO DÁREK? BOHUŽEL

21. listopadu 2010 v 16:12 | já
Myslíte si jistě, že je to hloupost, ale bylo by to hezké, ne? Taková krásně zasněžená krajina, stromy ojíněné, sněhu tak akorát ....

Ale bohužel. Manžel má dnes narozeniny a protože tradičně již ode mne nic nechce, protože prý nic nepotřebuje a na druhé straně to, co by potřeboval - tedy zdraví - to mu dát nemohu, tak jsem si aspoň myslela, že by mohla už přijít ta očekávaná PRVNÍ VLOČKA sněhu a měl by takovou krásnou romantiku k narozeninám. Zase to nevyšlo. Tedy nejen mně, ale i Martinovi, taky nechal toho svého příslovečného "bílého koně" někde hodně vzadu.

Jenom doufám, že až přijde ta první vločka a pochopitelně sebou vezme i hodně svých dalších kamarádek, že zase brzy neskončí jako ta hodně ošklivá "slaná břečka", kterou tedy ale vůbec nemusím a myslím, že je nás víc.

Teď už budeme jen doufat, že ta romantika se dostaví aspoň na ty Vánoce, ta vždy tu vánoční atmosféru ještě umocňuje a zvlášť pro děti znamená hodně radosti. No a pro sportovce, tedy hlavně pro lyžaře, samozřejmě taky.

Nezbývá než čekat a doufat. Kdo čeká, ten se zpravidla dočká.

SMUTNÁ BILANCE

20. listopadu 2010 v 17:05 | já
Dnes mi manžel přinesl ze schránky dopis (včera odpoledne už jsme nikam nešli v tom nečase) a já jsem si říkala, kdopak mi to asi píše?

Nebyl to radostný dopis. Psal mi můj bratránek, že zemřela moje poslední tetička. Věk měla krásný, za 14 dní by jí bylo 95 let, ale - krásný - co to je? Ano, je to všechno relativní, byla to hodná a láskyplná žena, vychovala čtyři syny a dobře a vždy jsem ji obdivovala za to, jaký byl mezi nimi všemi bezvadný vztah. Prý chtěla holčičku, ale myslím, že leckterá máma by byla moc ráda za byť jen jednoho jejího hodného syna a ona měla čtyři. Strýc je již delší dobu po smrti, tak si žila v domově důchodců a byla tam spokojená. Děti jí nabízely bydlení, ale nechtěla.

Pamatuji se, že jsem měla z maminčiny strany 3 tetičky a 2 strýčky, pochopitelně všichni měli své protějšky, tatínek měl 3 sourozence. A teď zůstala moje maminka už sama. Určitě ji musí napadat ty nejčernější myšlenky, nejen proto, že už je ze všech poslední, ale také proto, že jí bylo už 90 let. A to také napadají a stále častěji. Tak přeji nejen této tetičce, ale i všem ostatním klidné spočinutí.

Na závěr použiji verše Jiřího Wolkera:
Až zemřu, nic na tom světě
se nestane a nezmění,
jen srdcí několik se zachvěje
jak v rose k ránu květiny.
PS: Omlouvám se za tak smutný příspěvek, ale i to dnešní počasí tomu nahrává!

BRZY NEBUDOU NAŠE DĚTI UMĚT ČESKY

19. listopadu 2010 v 17:54 | já
Že nás vytáčí televizní reklamy, o tom už jsem psala. Co mne ale štve ještě víc je to, že se často nabízí výrobky, jejichž názvy by nám bez obrázků neřekly vůbec nic. On totiž i ten, kdo tento "jedinečný" výrobek předvádí, má co dělat, aby tento neustále opakovaný cizí název dobře vyslovil. Já už zase nevím, jak se přesně jmenuje ten výrobek, který vám báječně cvičí s prsty na noze, za tu "výhodnou" cenu dostanete hned 3 kusy a můžete rozdávat. Dárek je na světě.

Zrovna dnes jsem dostala jeden email, kde bylo mj. poukazováno i na toto téma, protože je pravda, že o spisovné češtině si ve sdělovacích prostředcích můžeme leckdy jenom nechat zdát.

Stačí se také podívat na názvy některých (nebo většiny) našich ČESKÝCH hudebních skupin. Z toho samotného názvu laik opravdu nezjistí, zda se jedná o naši skupinu nebo cizí.

A mám také informace přímo od zdroje, že se množí na středních školách učitelé cizích jazyků, kteří neumí česky, v případě, že je problém, tak se dorozumívají jiným cizím jazykem, jenom ne češtinou.

Ne, že by naši mladí nerozuměli cizím jazykům, dokonce i my, starší, jsme se už naučili rozumět a používat některá cizí slova, ale proč tolik a tak často, se ptám. Kde je naše NÁRODNÍ HRDOST?

SLAVILI JSTE? NEBO JEŠTĚ SLAVÍTE?

17. listopadu 2010 v 16:07 | já
Dnes je významný den pro celý náš národ. Pro někoho k lepšímu, pro někoho k horšímu, ale musíme uznat, že NĚCO se změnilo a to podstatně.

Samozřejmě jsem nezapomněla, že dnes mají oficiálně svátek všichni studenti. Vzhledem k tomu, že mám v rodině také nějaké, tak přeji jim a také všem ostatním, aby si tohoto svátku mohli užívat stále ve svobodné zemi.

Už jsem podotkla, že se před 21 lety toho hodně změnilo. Je pravda, že někdy nadáváme na něco všichni a slyším, že "proto jsme klíči necinkali", ale co naděláme. Nic nejde zlomit přes koleno a abychom se vyspali a měli hned všechno, na co si vzpomeneme, to také nejde. Mnoho věcí je stále špatně, to všichni víme, ale také bychom si měli uvědomit, že pro to musíme každý něco udělat, ne?

Kdesi jsem viděla anketu, jestli lidé tento den oslavují. ANO bylo jen asi 88 %, NE cca 3 % a ti, co jim to bylo úplně jedno byl zbytek. Pravda, také neslavím, ale dali jsme si s manželem aspoň typicky český oběd - ten hodně nezdravý - vepřo - knedlo - zelo.
Tak přeji všem hezký den!

PŘINESOU TY STŘEPY ŠTĚSTÍ?

13. listopadu 2010 v 17:15 | já
Tak jsme dnes předčasně slavili. Manžel má narozeniny sice až za týden, ale protože rodiny dětí se rozutečou, tak jsme se domluvili na dnešní den. Vždy se snažím jim nabídnout pohoštění, aby byli všichni spokojeni a najedeni, takže jsem už včera upekla svatební koláčky, které vím, že chutnají všem a dnes udělala dost jednohubek a chlebíčky ze dvou vek, tři různé druhy, abych se také zavděčila všem. Byla jsem tedy připravená na děti a vnoučata.

První zklamání přišlo, když se nedostavila starší vnučka, protože měla teplotu. Škoda. S tím ale nic nenaděláme.

Ještě nutno dodat, že už loni jsme na Vánoce dostali s manželem od dcery puzzle, které v počtu 1500 ks představují krásný obrázek Prahy, kterou můj muž tak miluje. Když jsme to pak zkoušeli sestavit, velice brzy jsme to vzdali. Ne, na to jsme neměli. Složila to tedy vnučka a domluvili jsme se s dcerou, že nám na to koupí rám a my si to pověsíme na zeď jako obraz.

Tak tento složený obraz, už zarámovaný, pracně dovezli autem, vnuk to musel celou cestu autem držet opatrně na klíně, aby se to nevysypalo nebo nerozbilo, pak to vynesl až k nám do 3. patra a říkali jsme si, až přijde syn s dalším vnukem, že dostanou za úkol to pověsit na zeď.

A teď přijde to další, větší, zklamání. Napřed to synovi zapadlo za stůl, na kterém to leželo, puzzle se z rámui rozsypaly, ale to nebylo všechno. Ve snaze zvednout to antireflexní sklo to vzal tak nešikovně, že ulomil kus a bylo po parádě.

Nemrzelo nás ani těch 500 Kč, co jsme dali za ten rám, ale bylo mi líto dcery a vnuka, když předtím vyprávěli, co jim to dalo za práci to dovézt k nám. Teď tady mám rozházené puzzle krásné Prahy, rozbité sklo a manžel už řekl, že raději žádný obraz nechce.

Nechcete je někdo? Smutné, že? Ale co, když nejde o život, moje obvyklé rčení, já vím, ale třeba někomu z naší rodiny přinesou ty střepy štěstí, ne?

TÉMA : PŘÁTELÉ

12. listopadu 2010 v 16:28 | já
Mít přátele, to je velké plus. Já jsem byla vždy tvor společenský, otevřený, ale také dost ukecaný, ale přesto (nebo právě proto?) jsem měla vždy nějaké přátele. Jako hodně mladá jsme měli takovou partu a chodívali jsme dost často spolu na zábavy, na výlety, i "jen tak ven". Moc ráda na toto období vzpomínám. Pak jsem chodila na střední školu, kde jsem měla kamarádku na život a na smrt, celé 4 roky jsme seděly spolu v jedné lavici, dokonce mi byla za svědka na mé první svatbě. Pak jsem se odstěhovala daleko, daleko, ztratily jsme na sebe kontakt, ale nezapomenu na ni.

Když jsem začala chodit do práce, i tam jsem měla přítelkyni, ale také spoustu kamarádek. Kamarádky se někdy také tváří jako přátelé, ale když se otočíte, tak vás občas napadnou zezadu. Také jsem měla v práci kolegyně, ze kterých se po čase staly mé přítelkyně a trvá to už hezkou řádku let, co se navštěvujeme i v důchodu.

Přátele taky mohu mít na chodbě, tedy sousedy. Mám mezi nimi spoustu kamarádek, ale i přátelé se tam najdou.

Zkrátka bych řekla, že přátelství je velký dar. Přítel pomůže vždy a za každých okolností, nezradí a kolikrát už jsem "v nouzi poznala přítele" a to doslova.

Tak se tedy i já snažím, abych byla přítelkyní všem, kteří o to stojí, kteří si to zaslouží a kteří mi nevrazí nikdy kudlu do zad. Pokud můžu, pomůžu a to každému.

MOJE VZPOMÍNKY 44.

11. listopadu 2010 v 17:10 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Poslední vzpomínky jsem končila informacemi o tom, kdo všechno se v roce 2008 vystřídal v nemocnici. Bohužel začnu ten další rok, tedy 2009 podobnou informací. Zase jsem to byla já, která si tam musela jít na 10 dní lehnout! Srůsty v rameni byly už tak bolestivé a neústupné, že jsem se nemohla ani sama svlékat a oblékat, tak jsem nakonec byla ráda, že mi tam pomohou. Infuze nezabraly, tak jsem musela na sál. Tam mi je pod narkózou rozlámali a řeklo by se, bude klid. Daleko horší pak bylo cvičení. To byla bolest snad ještě horší než před tím. Ale výsledek se dostavil, i když to ještě trvalo i po příchodu domů dost dlouho.

Pak se nic zvláštního nedělo, běžně jsme se navštěvovali všichni navzájem jako vždy, slavili společně narozeniny i jmeniny, já jezdila za maminkou. Jedna zase nepříjemná událost se přece jenom stala. V srpnu nějací lumpové vykradli byt mého syna! Ukradli mu nejenom ani ne rok starou krásnou a drahou televizi a digitální fotoaparát, ale také vnučce notebook a ještě nějaké drobnosti. Řekla bych, že ještě horší bylo za několik měsíců zjištění, že OD POJIŠŤOVNY NEDOSTANOU NIC! Nepřišlo se na to, jak se tam ti zloději dostali! Tak opravdu nevím, jestli má cenu si platit pojistku!

Nerada, ale zase musím konstatovat, že v září byl v nemocnici zase manžel, který byl na operaci, ale pro jistotu v Praze. Vše dobře dopadlo a těch pět dní bez rodiny přežil dobře. Máme přece všichni mobilní telefony!

V říjnu jsme měli radost my, ale hlavně dcera s dětmi. Jejich malé "jorkšíračce" se narodily dvě dětičky - kluk a holka.
Pegginky 6

A byla to vzorná máma, i když chudinka rodila císařským řezem! Na psí miminka měla dcera pořadník, bohužel jich bylo málo! Uvidíme, jestli ještě někdy nějaká budou.

A to už se dostávám opravdu k finále. Zbývá mi ještě lehce zhodnotit ten letošní rok 2010. Hned v lednu, jako dodatečný dárek k Vánocům, jsme si s manželem nadělili novou kuchyňskou linku. Musela jsem si vše zorganizovat sama, protože manžel už v poslední době nemá žádnou větší změnu rád. Takže vyklízení, demontáž staré linky, i výměna staré baterie, no samozřejmě montáž nové, vše se mi povedlo a radost byla velká. Nejen z toho, že se mi v té nové kuchyni bude líp "úřadovat", ale také z toho, že jsem to zvládla na jedničku.

Ještě také se musím zmínit o tom, že jsme si hned v lednu rezervovali a dali zálohu na pobyt v lázních, ale jen od pondělí do pátku, byly tam i nějaké procedury, proto byla cena dvanáct tisíc korun. Na Vánoce jsme od syna dostali jednu poukázku na dva tisíce, tak jsme si řekli, že si zasloužíme nějakou "údržbu" a že to riskneme.

No, to jsme ještě nevěděli, že manžela odveze sanitka v květnu, týden před plánovanou dovolenou, na rychlo do nemocnice. Ihned jsem šla na cestovku zjistit, co teď s tím poukazem, který byl už celý zaplacený, ale bohužel, byli neúprosní, storno i v takovém případě prý je 80 %! Což činilo v korunách devět a půl tisíce. Mohla jsem si stokrát říkat, že zdraví manžela je nejdůležitější, ale na druhou stranu jsem měla zlost, že se "ti zloději" tak "napakuji". Protože jsem známý psavec tak mi to nedalo a napsala jsem do té cestovky dopis. Slušně, ale naplno jsem jim nejen popsala situaci, ale také řekla, co si o tomto nedobrovolném sponzorování jejich cestovky myslím. No vida! Vyplatilo se to! Během dvou dnů jsem dostala vyrozumění, že přehodnotili naši situaci a najednou byl stornopoplatek jen sedm set korun na osobu.

Tedy dobře to dopadlo nejen se stornem dovolené, ale hlavně s manželem, který se mi po 10 dnech vrátil zase domů a dodnes "funguje". Pak už jsme jeli na krátkou dovolenou jen do Františkových lázní, kde jsme byli rok před tím a do manželovo oblíbené Prahy. Tentokrát jsem se nedala ale ani já a hned odtud jsme jeli zase do mého rodného Brna, kde jsme navštívili mou sestru a byli jsme spokojeni oba.

Také jsme letos oslavili maminčiny 90. narozeniny, kdoví, kolikrát se ještě takto se sourozenci sejdeme, ale bylo nám všem moc fajn.

A co nás čeká v příštím roce? Když pominu ty nepříjemnosti jako je například nekřesťanské zdražení nájmu, zase další zvyšování cen vlastně všeho, tak zase budou nějaké důvody k oslavám.

Kromě mého jubilea - to už je ale opravdu hodně let - budeme také slavit 30. výročí naší svatby, další významné jubileum mé snachy a jejich stříbrnou svatbu a budu mít další plnoletou vnučku! Tedy na ty společné oslavy se těším, až na tu moji, to už se nehodí ani slavit, ale radovat se musíme umět z každé hezké chvilky, ne!

Tak všem mým "věrným" přeji do života jen to nejlepší a třeba zase někdy u mého jiného povídání se těším "na čtenou"!

POPLATEK? ANO, VŽDY

10. listopadu 2010 v 12:45 | já
Všichni, nebo tedy většina z nás nadává na placení poplatků ve zdravotnictví. Na nesmyslné poplatky za recept, ale i za ty ostatní, poplatky u lékaře nevyjímaje. Buďme ještě rádi, tedy mluvím především za sebe, že u lékaře platíme jen v tom případě, když tam přijdeme s nějakou nemocí. Není to, jak jsem zjistila, všude stejné.

Když jsem minulý týden psala, že se pojedu podívat k mé dost staré mamince, že tam bude i sestra zdaleka, vyšlo to dobře. Ale při povídání u kávy došla řeč i na zdravotní stav maminky, v jejím věku je to pro nás, její děti a vnoučata pochopitelné téma. Sestra byla jako doprovod s maminkou u odborného lékaře, kam jí poslal její praktický lékař. Vzkázal jí také, že by s ní rád mluvil o mamince a chtěl, což je pochopitelné, také vidět zprávu z vyšetření. Sestra se tedy další den vypravila k již zmíněnému lékaři. Odevzdala mu zprávu, popovídali si o maminčiných nemocech a nechala jí napsat recepty na léky. Když odcházela, sestřička po ní chtěla poplatek 30 Kč.

"A proč?" ptala se sestra. "No, vždyť to je jako kdyby tady byla vaše maminka, byla jste tu za ni." Konec diskuse.

Už jsem se mockrát divila, když mi maminka říkala, že poplatek u lékaře platí VŽDY, i když si jde jen pro recepty na léky. Ale tady je vidět, že omyl je vyloučen! Okrádají tam lidi víc, než musí a ani se při tom nezačervenají. Tomu říkám drzost! Mamince je 90 let a bojí se zeptat, protože ví, že ona už by bez lékaře nepřežila a co kdyby se na ni zlobil, že?

Jsem ráda, že tady máme aspoň ty lékaře solidní. Když jdu jen pro recept, ZÁSADNĚ poplatek platit nemusím, dokonce se mi asi před měsícem stalo, že mě zavolala odborná lékařka dopisem, abych k ní přišla, protože jsem jí tam nechala poplatek a protože by to bylo špatně, tak mě pozvala, aby mi ho vrátila!

No a už jsme zase u toho věčného rčení, že VŠECHNO JE V LIDECH!

TÉMA : DOSPĚLOST

7. listopadu 2010 v 13:09 | já
Toť je otázka : Kdy je vlastně člověk dospělý? Občanský průkaz dostává v 15. letech, plnoletý dle zákona je v 18. roce. Ale dospělý?

Někdo je dospělý fyzicky ještě v době, kdy není plnoletý, někdo podstatně později.

A psychická dospělost? To je téma k věčné diskusi. Ze života všichni víme, jak nezodpovědně se někdy dokáží chovat starší - tedy dospělí lidé a na druhé straně znám spoustu těch nedospělých, kteří svým postojem k životu a jeho prioritám jsou absolutní jednička!

Já bych řekla, že dospělost je pojem relativní. Někdo si myslí, že už je dost "dospělý" na to, aby zvládl v 18. letech sám nejen sebe, ale i svou domácnost, eventuálně i partnera, nebo dokonce dítě. Zase musím říct, že znám hodně těch, kteří se řídí heslem : "Dokud máma funí, budu u ní" a obávám se, že tihle nikdy nedospějí a nechť se mají na pozoru ti, kteří by je chtěli změnit k obrazu svému! Je to opravdu takřka nemožné, i když nikdy neříkej nikdy, já vím.

Takže si myslím, že by bylo vhodné formulovat dospělost především jako zodpovědnost.



JAK VE STRAŠIDELNÉM ZÁMKU

5. listopadu 2010 v 17:09 | já
Jedni manželé - tedy senioři - no prostě důchodci, si klidně žili ve svém bytě, až najednou ...
"Mámo, zajímalo by mne, kdo tady v tom baráku pořád něco dělá, zase nejde proud", říkal on. Manželka nic neříkala a šla "nahodit" pojistky. Proud byl v pohodě. Když se to však opakovalo párkrát do týdne a světla svítila, zdálo se jim to divné.

Jednou to bylo tak, že manžel pustil televizi a nešel proud zase jen do zásuvek, po druhé zase ona pustila počítač a bác, ten se vypnul, ale vzápětí se zase sám zapnul. Zajímavé, že by nějaké znamení? Už to vypadalo jako horor. Nicméně manžel si pořád myslel, že je to tím, že někdo něco v domě "kutí".

A mělo být hůř. Přišel den, kdy se vypínání a zapínání zásuvek střídalo víc, než aprílové počasí. Pak se zásuvky zasekly, řekly prostě NE a ne a ne a nešlo to nahodit ani pojistkami venku na chodbě. To už došla oběma trpělivost.

"Zavolám na domovku, snad s tím něco provedou, pominu-li že nejde ani televize, horší by to bylo s lednicí", řekla manželka a po určitě době se asi po třetí dovolala. Jenže na domovce ani neřekli, kdy někdo přijde, jen to, že se ozve sám.

Hurá! Ozval se brzy a přišel ještě dřív. Opravil závadu, i když i jemu jako odborníkovi chvíli trvalo, než přišel na to, "odkud vítr fouká", ale dobrý. Snad to tedy zase chvíli vydrží, protože tímto neustálým vypínáním se prý dost ničí televize, PC a tak.

A byl konec se strašením, díkybohu! Už z toho byli senioři skoro na nervy.

VTÍRALA SE TAK DLOUHO, AŽ ...

4. listopadu 2010 v 16:13 | já
A kdopak se to vtíral? Spíše copak? Byla to myšlenka, byl to nápad. Už jsem na blogu v psaní na pokračování - MOJE VZPOMÍNKY - často psala o tom, že jsem se jako hodně mladá odstěhovala od mé celé rodiny víc jak 350 km daleko, tak se mi vlastně celý život stýskalo po rodičích a sourozencích. Dnes tady mám sice dospělé děti a vnoučata, ale rodinu, tu prvotní stále ne, i když se bráška, který vzal sebou i maminku, před 9 lety odstěhoval podstatně blíž - už teď to mám k mamince "jen" cca 100 km, tak ji vidím častěji, ale sestra, ta zůstala tam, kde byla, tedy daleko.

No a nyní je sestra u maminky. Já se se sestrou viděla sice v září, ale tak nějak, čím jsme starší, tím víc si rozumíme a tím víc si chybíme, tedy aspoň já to tak cítím.

Konečně se dostávám k té myšlence. Říkala jsem si, co kdybych požádala dceru, aby se mnou zajela za těmi mými milými "děvčaty" aspoň na chvíli, na kávu, není to přece už tak na konci světa. Ale co když nebude mít čas (chuť na návštěvu babičky a tety asi ano), co když se nebude chtít vnoučatům, jsou přece už velká. Dobře. A co když naopak se to nebude hodit mamince a sestře? Sestra si tam vždy během návštěvy naplánuje spoustu práce.

Zkrátka, pitvala jsem se v tom tak dlouho (fakt, čím starší, tím horší - tedy myslím sebe), až jsem poslala nejdříve SMS dceři a po jejím okamžitém souhlasu chtěla přijet jako překvapení. To aby maminka si nedělala starosti, co nabídne za pohoštění, jak to má ve zvyku (ach jo, v tom  jsem po ní). To mi ale dcera vyvracela tak dlouho a trpělivě, až jsem napsala i sestře.

Ano, správně, nevím proč jsem pochybovala o tom, že mám skvělou rodinu. Tímto se jim všem omlouvám, moc děkuji všem za jejich ANO a těším se v sobotu na tu kávu!

Ne, už jsem se rozhodla, že nebudu pesimista a nebudu si říkat, snad do toho nic nevleze. NESMÍ!

DEREGULACE ANEB PSYCHICKÝ NÁTLAK

1. listopadu 2010 v 16:20 | já
Nedá mi to, abych se znovu nevrátila nyní k tak opakovanému tématu deregulace. Náš nový "pan domácí", jak já mu říkám, si zve všechny nájemníky svých cca 2500 bytů v Litvínově osobně na pohovory. Tedy nejen toho, na koho zní dekret, ale i jeho partnera. A navíc ještě doporučeným dopisem každému zvlášť a proč? Prý je to pro potřeby soudu! Je tedy vidět, že už dopředu počítá s tím, že se s námi bude soudit. A také samozřejmě počítá s tím, že VYHRAJE! Zvýšení nájmu, které avizuje, prý si bez problémů uhájí a prosadí!

Byli jsme tam s manželem minulý týden. Jedná se opravdu o dost velký psychický nátlak a jsem zvědavá, jak to všechno dopadne. Určitě dobře, teď jde jen o to, pro koho. Myslím, že pro nás, nájemníky, asi ne.

Ve zkratce to znělo asi tak : podepíšeme-li teď dodatek ke smlouvě, tak náš pan domácí je na nás tak hodný, že nám to nájemné bude navyšovat postupně po dobu tří let. Automaticky budeme mít nová okna a majitel začne IHNED do bytů investovat. Do šesti let mají být všechny domy zateplené a i v bytě by se prý něco dalo vylepšit. V opačném případě jdeme k soudu, majitel si výši nového nájemného vysoudí a my zaplatíme ještě penále za opožděný doplatek nájmu, soudní výlohy a navýšení nebude postupné, ale rovnou vyšší o 154 - 185 %! No, řekněte, není to "slušná" nabídka?

Jen se divím, že zatím NIKDO, s kým jsem o tom mluvila a byl u tohoto pohovoru, tak tuto výhodnou nabídku nepodepsal. A také mi přijde divné, že do této doby neměl pronajímatel (ani jeden z těch několika) žádné peníze na opravy domů a bytů! A ejhle! Stačí něco podepsat, peníze ještě nejsou, ale vidina stačí a už se začne s realizací projektu - zatím nová okna.
Pro mne dost nepochopitelné - a co na to říkáte Vy?