Říjen 2010

HALLOWEEN – NEBO DUŠIČKY?

29. října 2010 v 12:31 | já
Halloween - oslava - čeho? Řekla bych - dýně třeste se! Kdesi jsem se dočetla, že je spojitost mezi Hallowwenem a Dušičkami. Zjednodušeně by to mohlo být tak, že mladí oslavují Halloween a staří nebo starší Dušičky. Pamatuji se, že u nás na Moravě, kde jsem žila jako mladá, tedy hodně mladá, se držel svátek Všech svatých. Od toho je asi odvozeno a leckde se ještě říká - Svatodušní svátky, ale oficiálně jsou to Dušičky - tedy svátek mrtvých. Vzpomínat na ně budeme celý život, tedy aspoň na ty dobré a milé, ale tento den je to asi taková masová vzpomínka. Smutná vzpomínka. Ale Halloween bych řekla, že není smutná oslava, spíš naopak, i když ve tmě ty "příšerky", či vlastně svítící dýně také nepůsobí kdoví jak vesele.

Tak takovou krásu si z dýně vlastnoručně vyrobila moje vnučka Lada se svou kamarádkou, když připravovaly výzdobu na oslavu tohoto svátku u nich na VŠ.
Halloween 2010




TANEČNÍ

27. října 2010 v 17:11 | já
Je doba tanečních, tak mi to také nedá, abych se nepochlubila svými vnoučaty v tanečních. Když chodila ta starší vnučka Lada, tak jsem se tam dokonce jednou byla podívat, moc jí to slušelo, ale bohužel, fotku nemám, i když to není zase ještě tak dlouho.

Loni chodila mladší vnučka Terka, tam jsem se podívat nebyla, bylo to trošku dál a večer bych se bála někam jezdit mimo město. Poctivě jsem ale sledovala každé taneční na webu. Tak  přidám aspoň jednu fotku s kamarádkou a moc jim to oběma sluší.
Terka taneční
Terka je ta vlevo s těmi krásnými vlasy.

A letos? To už chodí můj starší vnuk Luky. Ano, je to ten náš sportovec, ale musím konstatovat, že mu to moc sluší i ve svátečním, nejen ve sportovním. Vybrala jsem jeho foto s jeho sestrou Ladou, jednak proto, že jsou tam moc hezky a také proto, že Ladu z tanečních nemám. Řekla bych, že se vůbec nezměnila.
Taneční Luky
No, musím říct, že jsem si pořídila opravdu krásná vnoučátka. A to ještě chybí ten nejmladší.

DÍKY, PANE EINSTEINE

25. října 2010 v 13:32 | já
Teorie relativity, to byla tedy fakt parádní trefa, protože čím víc jsem starší, tím víc si uvědomuji, že ČAS JE OPRAVDU RELATIVNÍ.

Už jsem tady na blogu zmiňovala, že bydlím v tomto našem bytě 48 let. A přesně tak dlouho znám jednu naši sousedku, která tu také bydlí tak dlouho. Tenkrát, když jsem se sem přistěhovala, měla jsem dvouměsíční miminko a ona měla už pro mne (relativně) velké děti. Starší dceři bylo tenkrát devět let. Sousedka je o osm let starší než já. Ne, nebojte se, nebudu psát slovní úlohu, kde byste měli řešit jak je starý její mladší syn. Chci je říct, že asi před půl rokem jsem se potkala s tou její dcerou a ona mi sdělila, že už jde do důchodu.

"No tak co, teď už jsme obě důchodkyně, máme k sobě blíž, tak si přece nebudeme vykat, ne?"
Tak jsme si potykaly, smazaly jsme to uctivé "dobrý den" a hotovo. A dnes? Šla jsem něco vyřídit sousedce, tedy její mamince a slovo dalo slovo a zase pro změnu my dvě jsme rázem smazaly těch osm let mezi námi a také si už tykáme.

Tady je jasně vidět, jak vnímáme ty roky jinak, čím jsme starší! Tak teď jenom nevím, jestli je to dobře nebo špatně?



TÉMA : FANTASY

21. října 2010 v 16:13 | já
Je ráno, probudila jsem se do krásného dne, také mám takovou "sluníčkovou" náladu, vše je tak, jak má být, jsem šťastná. Mám práci, milujícího manžela, hodné, chytré a krásné děti a nejmilejší vnoučátka.

Nic mne nebolí, všechno mně chutná, tak si dám vše, nač mám chuť, protože peníze - to není žádný problém. Mám také krásně zařízený byt ve svém malém domečku, no to jsem hodně ráda, kdoví, jak to budou mít všichni teď s placením nájemného!

Jsem tedy opravdu spokojená, všichni lidé okolo mne jsou milí a ohleduplní, no opravdu mi nic neschází a není, nač bych si mohla stěžovat.
.......

Ale ne! Právě jsem se probudila, venku je zima a mlha, bolí mne celý člověk a příští týden mám jít na schůzku ohledně nového nájemného! To bude paráda! Ale jak to? To bylo ale kruté, a přitom jsem měla tak krásný sen!

To bylo FANTASY! Jen tu náladu mi nikdo a nic jen tak nezkazí! A moji rodinu - tu nedám!



NA CO MÁM NÁROK? - MOHU UMŘÍT

20. října 2010 v 12:30 | já
Ano, bohužel, jinak si to nedovedu vysvětlit. Před chvílí jsem se vrátila z neurologie, kam docela často musím docházet kvůli mým potížím s páteří.

Bolí Tě něco, co je od páteře? A bolí to opravdu hodně? Máš smůlu. Musíš se napřed objednat a čekací doba, když máš velké štěstí, tak je "jen" 14 dní. Protože bych se asi do té doby bolestí zbláznila, tak volím jednu z variant. Buďto okamžitě jdu ke své praktické lékařce, která mi může napsat injekce na bolest, které si ovšem musím zaplatit, ona sama může dát jen jednu. Pak tam chodit (tedy v mém případě jezdit) minimálně pětkrát. Pak je ještě další varianta a to ta, že se budu dopovat léky na bolest, které mně už pravděpodobně brzy přestanou zabírat, protože si to tělo na ně jednoduše zvykne.

Před 14 dny jsem se tedy objednala, brala doma léky a dnes šla. Paní doktorka je hodná, ochotná, ale .... nemůže moc pomoci i když by chtěla. Rehabilitace? Bohužel, měla jsem je před 3 měsíci a příště je mohu dostat až za půl roku, takže nic. Lázně? Ty se dávají jen po operaci. Aspoň že jsem mohla dostat ten obstřik, ale tady je taky strop. Tak je tedy jasné, na co mám nárok? Pojišťovna by byla určitě ráda.

Jenom jsem zvědavá, co se mnou bude, až nebudu moci vůbec chodit, sedět, ležet, no co asi, že? A to mi navíc minulý týden na očním pí doktorka zjistila VPMD (věkem podmíněná makulární degenerace). Podpůrné léky za 430 Kč jsem si již koupila.

Je vidět, že mám krásné vyhlídky na to pozdní stáří. Nemohoucí a ještě slepá, paráda! Pořád ale doufám, že to nějak dopadne, tak mi držte pěstičky!

TÉMA : HŘBITOV

17. října 2010 v 17:22 | já
Řekne-li se hřbitov, vybaví se jistě každému vzpomínky na někoho milého ať již z rodiny nebo z okruhu dobrých přátel a známých, který již není mezi námi. Ano, na ty, kteří zemřeli.

Na hřbitov chodí lidé nejen vzpomínat a upravovat těm "svým" poslední místo odpočinku, ale chodí si s nimi i povídat. Na svátek zemřelých - tedy na DUŠIČKY, to bývá na hřbitovech obzvláště "živo".

Myslím samozřejmě, že víc pozůstalých právě v tyto dny chodí vzpomínat na místo posledního odpočinku.

Moji nejbližší, kteří mi zemřeli, tedy malá dcerka a tatínek, ti hroby nemají. Rozptyl je také řešení a myslím, že nejdůležitější je hřbitov v našem srdíčku. Tam na ně nikdy nezapomenu, ani na ty ostatní, kteří mi byli drazí a blízcí. V památný den si doma zapálím svíčku a ty vzpomínky jsou přece jenom nějak intenzivnější.

Pamatuji si ještě jako dítě, že jsem chodila na hřbitov na hrob své babičky, pak i té druhé a jejího dědečka. Vzhledem k tomu, že jsem se už před lety odstěhovala hodně daleko a moji příbuzní také, tak už žádné hroby nejsou. Myslím, že tohle bude jednou čekat možná na všechny, kteří nebudou moci z nějakých důvodů hřbitov navštěvovat. Vzpomínky nám všem ale zůstanou. A to je dobře.

DEREGULACE – pro někoho konec chuti do života

13. října 2010 v 17:30 | já
Včera za mnou přišla jedna sousedka, která je ještě o pár let starší než já a před rokem a půl jí zemřel manžel. Přišla v podstatě jen s jednou otázkou : Co dál? Jak přežít?

Říkala, že by se nejraději už ráno neprobudila, aby měla klid. A hádejte, co je ten velký problém nejen pro ni, ale pro většinu z nás? Ano, je to deregulace nájemného. Pořád nám píše náš "pan domácí", jak já jim říkám, abychom se dostavili k podpisu dodatku ke smlouvě. A nejen to, už začali dělat i "ty, ty, ty", pokud nepodepíšeme, tak soudně v pohodě uhájí to "své" navýšení, které je u našich bytů 2600 - 2900 Kč jen na "holém" nájemném. Rok co rok se zvyšuje cena za teplo, vodné a stočné, teď ještě elektřina a plyn! Tohle chtějí mít srovnané s EU, ale platy ani důchody tomu neodpovídají, ale naši "miliardáři" už neví roupama co by.

Pokud má člověk aspoň průměrný důchod, vlastně pokud jsou dva a mají oba tento průměrný důchod, tak z ruky do huby, jak já říkám, a to ještě musí umět hospodařit, tak s odřenýma ušima zatím. Ale co dál? Každoročně zvyšovat nájem minimálně o inflaci, prý, ale co my, staří a starší, kam se máme vrtnout? Penziony nejsou, u nás se čeká cca 10 let (jo, to už tady nebudem, kdepak), na koupi ani malého bytu nemáme, prý je také možnost nastěhovat se k dětem? No nechci ani pojmenovat toho, kdo tohle vymyslel. Nehledě na to, že by to určitě v 99 % nedělalo dobrotu míchat mladé se starými napořád, tak kam bychom se vrtli? Sami mají málo místa!

Já osobně bydlím v tomto bytě od úplného začátku, tedy od postavení domu, letos už to bylo 48 let. Mohu tedy dosvědčit, co se za ty roky do našeho bytu (nebo i domu) dalo, vlastně spíš nedalo. Nevím, co všechno platíme v tom "nájmu", také by mne zajímalo, jestli by to někdo dokázal spočítat, kolik je zůstatková hodnota tohoto bytu, tedy kolik jsme si už zaplatili a kolik je na údržbu a kolik do kapsy pro majitele. Také nesmím zapomenout na placení "úřednického šimla", i když vím, že to bez nich nejde. Jen si tak říkám, kdybychom jen náš dům byla samostatně hospodařící jednotka, tak bychom měli už snad i zlaté prkénko na WC!

Ono to totiž s námi není vůbec jednoduché. Dle výpisu v katastru nemovitostí je prý uveden jeden majitel, další odkoupil ty naše byty letos od toho předchozího, ale toho předchozího nechal jako správce. To jsou tři subjekty a všichni chtějí "hrabat", pardon, vydělávat.

No, nevidím to jinak, než nás staré a nemajetné nějakým rychlým způsobem zlikvidovat! Třeba jako to uměl jeden MOCNÝ, kterého se neodvážím ani jmenovat, jak byl krutý k lidem!

JAK STÁRNEME

11. října 2010 v 18:10 | já
.. aneb JAK NÁM ROSTOU VNOUČATA

Dala jsem si dost práce, abych prohledala všechna alba od doby, kdy se narodil můj nejmladší vnouček, tedy od roku 1997. Byla to fuška, ale snad to dám nějak dohromady.

1-1995
Tak to je rok 1995, vnoučátka byla zatím jen 3, no fakt k sežrání, že?
2-1997
A už jsou všichni hezky pohromadě! To byli tenkrát všichni (jako často) u nás a já pak nevěděla, koho mám "muchlat" dřív.
3-1998
To jsme vyrostli, co? Ukazuje Lukášek a z miminka už je docela velký Tomášek.
4-1999
Zase jsme o rok starší, už se píše rok 1999 a my jsme prvně hezky podle velikosti!
5-2000
Tak to byla zase jedna společná oslava narozenin, asi té nevětší vnučky, která si chová ještě jednoho mladšího bratránka zase z druhé větve! Byl nás tenkrát opravdu plný dům!
6-2001
A to už jsme zase u nás doma, zase všichni hezky spolu! Tuším, že to byly pro změnu moje narozeniny.
7-2002
Tak, abych byla spravedlivá, tak tohle bylo fotografováno u příležitosti oslav 70. narozenin mého manžela. To jsme byli všichni v restauraci a děti byly opravdu spokojené.
8-2004
Tak tady se omlouvám, vím, hodně špatné foto, ale jsou to puzzle, které jsem dostala na Vánoce, abych si je složila a původní fotku jaksi nemám, tak jsem to jednoduše ofotila a je to. To je rok 2004.
9-2005
Rok 2005 a je evidentní, že jedno vnoučátko má absenci. Asi se mu nechtělo fotit, tak příště!
10-2006
A tady už jsou si podobní docela dost, akorát ta výška se ještě podstatně mění!
já a děti
Rok 2008 a mne napadlo, že se s těmi mými "zlatíčky" vyfotím. Tak jsme tady v plné kráse.

2L+2T
Rok 2009 a už je to zase trochu jinak.
Děti nyní 2010
A později ...

Vnoučata 2009
To je zase po krátkém čase.
13-2009
Tak a to je momentálně poslední fotka. Uffff, to byla ale práce, ale porovnání je krásné! Poslední foto je ze září 2010.









ZASE MÁME PODZIM

8. října 2010 v 12:43 | já
Tak téma týdne PODZIM byl začala malou veršovánkou :
PODZIM - krásný a barevný?
Babí léto krásný?
Ano, sny jsou to nádherný,
ale my nejsme moc šťastný.

A PROČ?  No protože je ten podzim takový nijaký, "babí léto" nikde (tedy zatím) a nás, starší a staré bolí denně celej člověk! Co ta páteř s námi dokáže, to jsou neustále nové a nové poznatky, ale stále horší a horší! Copak to nikdy nepoleví? A co doktoři? Nic moc, říkají si asi, že už máme nárok na různé "bolístky", protože jsme opotřebovaní, tak co se divíme?
Tedy já už se nedivím vůbec ničemu. Jen tiše prosím, počasí, nebo Ty Pane tam nahoře, kdyby už to šlo nějak stabilizovat do lepšího podzimu, aby se stabilizovaly k lepšímu i ty naše problémy. Děkuji moc aspoň za vyslechnutí.

Tak a teď uvidíme, momentálně venku svítí sluníčko! HURÁ!

BOWLINGÁŘI

5. října 2010 v 17:23 | já
V sobotu 2.10. začala pro naše "bowlingáře", jak říkám vnukovi a synovi, zase turnajová žeň hlavně pro vnuka. Odstartoval první Juniorský kontrolní turnaj sezóny 2010-2011 a turnaje se účastnilo celkem 36 hráčů.
Turnaj pokračoval ještě v neděli 3.10. a zúčastnil se můj vnuk Lukáš. Tady jsou výsledky :
Výsledky jednotlivců : Mezi chlapci se v jednotlivcích dařilo i našemu Lukymu, který skončil na krásném 3. místě.
Luky bowling 2.10.

Výsledky dvojic

Druhé místo náleží dvojici Lukáš Homola / Michal Janovský

Výsledky družstev

V soutěži čtyřčlenných družstev zvítězilo družstvo ve složení: Doležalová Alexandra, Novák Ondřej, Homola Lukáš, Mužík Michal
Luky bowl. 2.10. - 2.

Byl to pro něj (nejen pro něj, ale celou naši rodinu) dost úspěšný turnaj, protože stál celkem 3 x na bedně! Gratulujeme!

A další krásný úspěch, v bodovacím žebříčku FIRO-tour v kategorii Mr. Double za měsíc září je Luky na 1. místě!

NETUŠENÁ VNITŘNÍ SÍLA

4. října 2010 v 16:03 | já
Ano, je to tak. Nikdy bych nevěřila, co vše se dá zvládnout, aniž člověk tuší. Když jsem byla ještě mladá, tak jsem toho zvládala víc, o čem jsem si myslela, že to je nad moje síly. Většinou to ale nebylo nad síly fyzické. A teď ano.
Můj manžel už asi tak tři týdny má pořád nějaké zdravotní problémy, (nebo dobře simuluje :-) ), ale co je důležité, tyto zdravotní problémy se nedaří zvládnout ani lékařům. Snad nemusím ani dodávat, že tím pádem je i jeho psychika na bodu mrazu. No a jak tak běhal po doktorech, pak na injekce, tak jsem chodila sama nakupovat. Všichni, kdo nás zná, tak jedině jako "dvojku", protože chodíme stále celá léta všude spolu, tedy i nakupovat a nákup nosí manžel na zádech v batohu.
Já se vydala do supermarketu jen se dvěma taškami, ale to jsem netušila, jak to bude těžké. Opravdu už od mladších let kvůli páteři jsem toho nikdy moc neunesla v ruce, ale když člověk musí, tak musí. Taška byla fakt těžká a já to zvládla! Sice jsem toho měla dost, ale zvládla a to si považuji u mne za úspěch! Další den se situace opakovala co se týče nákupu a včera, ani nemluvím. Tohle nebylo tak o fyzické síle jako o tom, překonat tu bolest a práci dodělat. Vzhledem k tomu, že manžel odpadl asi v polovině, musela jsem si práci odložit a pokračovat po uvaření oběda, ale řeknu jedno. Tenhle nápor bych opravdu často nevydržela. Ale mohla jsem si dovolit naříkat nebo to vzdát, když už odpadl manžel? Nemohla. Byla jsem totiž ráda, že jsem dostala tašku jablek, manžel MILUJE štrúdl, tak jsem něco také potřebovala uložit na zimu, ne?
A co z toho vyplývá? My, ŽENY, my vydržíme opravdu hodně! Neříkám, že víc než muži, ale někdy - no někdy to tak vypadá. Tak všem hodně sil a žádné zdravotní problémy aspoň v době, kdy je nejmíň potřebujeme.

MOJE VZPOMÍNKY 43.

3. října 2010 v 15:37 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Tak už budu opravdu muset ty moje vzpomínky vést do finále, i když mi moje snacha na dotaz, do kdy jsou to vzpomínky, odpověděla, že do včerejška, tak nevím, nevím, dospěla jsem teď až do roku 2008.
No a začala jsem ho opravdu skvěle! Hned v lednu mi začala nějak podezřele bolet levá noha, tedy brzy jsem zjistila, že se mi ta bolest soustředila do paty. Začalo to takhle v pátek, jako většina zdravotních problémů, v sobotu už jsem pěkně kulhala, v neděli o trochu víc, ale vždy jsem doufala, že to rozchodím. Ale ne! V pondělí v noci, když jsem chtěla vstát, že půjdu na WC, tak jsem sebou plácla zpátky na postel. Ani náhodou! Celým tělem mi projela taková palčivá bolest, že jsem se na tu nohu vůbec nepostavila. Na WC jsem musela jít po jedné noze zavěšená do manžela a ráno jsem nevěděla co dělat. Kapky na bolest nepomohly, tak jsem volala mé "zlaté" paní doktorce, která vždy pomůže, vylíčila jí mé trampoty a hlavně řekla, že nejen, že k ní nedojedu, ale ani nesejdu ty schody z našeho 3. patra dolů. Byla to ta "moje levá", což ukazovalo na to, že by to mohlo být od páteře, na levou stranu mám totiž vyhřezlé ploténky. Tak mi paní doktorka poslala 2 sanitky, ne, že bych se do jedné nevešla, ale ti dva chudáci saniťáci mne museli na sedačce z těch schodů snést. Chudáci, litovala jsem je, já nejsem zrovna "diblík", ještě jsem měla na klíně tašku do nemocnice, to mi poradila paní doktorka, teplý kabát a ta sedačka taky něco vážila, ale zvládli to dobře, asi jsem nebyla první ani poslední, kterou museli takto "zdolat". Na neurologii po vyšetření mne nechtěli, že to od páteře není, tak šup se mnou na ortopedii. Ano, patřila jsem tam a měla jsem štěstí na výbornou paní doktorku. Když zjistila, že je to "jen" zánět patní kosti, nebo-li achilovky, dali mi berlle, ukázali se sestřičkou, jak chodit a už jsem musela "šmajdat" sama. A věřte mi nebo ne, po chvíli chůze jsem se hned hluboce skláněla před těmi, kteří jsou na ně odkázání déle nebo pořád. Já si nesměla na tu nohu vůbec stoupnout celých 14 dní! A i to mi stačilo k tomu, abych si během této doby hnula tak s páteří, že jsem pak zase musela na ošetření s ní.
Ale pokračovala jsem dál. Musím říct, že celkem omylem jsem se dostala na endokrinologii - tedy vyšetření štítné žlázy, ale to víte, kdo je v těchto mých letech fit, že?
Tak mi samozřejmě něco našli a šup se mnou na biopsii do Prahy do Motola. Objednání prý trvá tak 3 měsíce (no jo, ale co ty nervy), ale naštěstí tam má moje snacha kamarádku, která mne objednala za týden a pak na výsledek jsem zase nemusela čekat 3 týdny, ale za 2 dny jsem věděla, že je vše v pořádku. To byla úleva! Ale je vidět, že známosti budou hrát vždy důležitou roli, ale bylo to opravdu "jen z lásky k bližnímu".
V květnu jsem se dověděla jednu moc smutnou zprávu, že mé letité kamarádce zemřel manžel, kterému bylo pouhých 60 let! Bylo ho opravdu škoda, byl to moc hodný a také mladý člověk na to, aby už odešel, ale co se dá dělat. Osud je osud.
Tak doktorů a nemocí bylo prozatím dost, tak jsem se vrhla se vší vervou do generálního úklidu. Tedy na náš obývák se už nedalo koukat, tak jsem si vyřídila malíře, který byl i ochotný nám dát zpět nábytek ke stěně, ostatní jsme nechali tak do druhého dne, na který jsem měla objednané pokladače koberce, který jsme si vybrali. A hned po nich přijeli další pánové, kteří nám přivezli novou sedačku. Časový harmonogram mi vyšel parádně, jo plánovat, to by mi šlo (také jsme se to ve škole učili) a hned se nám v tom obýváku více líbilo! A když už, tak už, řekli jsme si s manželem a koupili velký LCD televizor, pěkně drahý - do toho obýváku a mně zase nový PC!
Ještě nám ale trošku peněz zbylo, tak jsme v červnu jeli na pár dní opět do Prahy a také na týden do Mariánských Lázní. Tedy jen my s manželem.
No a v červenci jsme se vydali s dětmi a vnoučaty na společnou dovolenou zase jen po naší krásné vlasti, zase jsme si objednali chalupu, kde jsme všichni společně strávili celý týden i s pejskem dcery, naším miláčkem Pegginkou.
DOVOLENÁ 08
Tady čekáme na nádvoří nějakého zámku a to je nás jen část, ostatní se toulali okolo.
chalupa 08-1
Na chalupě byl krásný bazén, ale počasí - no jen pro ty odvážné - a to jsou oni!
chalupa 08-2
Ano, takhle jsme jim fandily my 2, tedy dcera a já z verandy!
Ovšem tuto dovolenou nám zkazila smutná zpráva, že tragicky zahynul náš společný mladý blízký příbuzný, tak nás hned po příjezdu čekal pohřeb. Bohužel, to vše patří k životu.
V září jsme se šli podívat na zahájení školního roku. Ano, máme už vnoučata velká na to, aby šla prvně do školy, ale sem - na gymnázium ano. Vnuk šel do primy, vnučka do první třídy (osmileté a čtyřleté) a dcera - no dcera tam také šla, ale jako už více let před tím, ona tam učí. Tak jsme tam měli tři zástupce jedné rodiny a to jsme nemohli chybět!
A ještě ta naše rodina neměla letos té nemocnice dost! Po dlouhotrvajících problémech kdy se pořád nevědělo, z čeho pramení, byla v Praze v Motole zase moje nejstarší vnučka a tam její problém vyřešili. Musela sice na operaci slepého střeva, ale aspoň už se vědělo o co běží. Vše tedy dobře dopadlo a na Vánoce jsme se zase mohli všichni setkat na 1. svátek vánoční u nás doma všichni jako vždy!


TALENTMÁNIA aneb ĆESKO SLOVENSKO MÁ TALENT?

1. října 2010 v 13:03 | já
Chci-li napsat můj názor na téma tohoto týdne - tedy TALENTMÁNII - přiznám se, že se koukám jen když je na Česko Slovensko má talent zrovna reklama. Ano, správně, dala jsem přednost "talentům" na stanici Prima, jednak proto, že si myslím, že to je originál a také proto, že většinu porotců na stanici Nova prostě nemusím.
Ale budeme-li objektivní, tak spousta jakoby talentů tam nemá opravdu co dělat a divím se, že si vůbec troufli vystupovat v této soutěži. Říkala jsem si, že buďto mají trochu nižší IQ než ti ostatní, nebo se jednoduše chtěli zviditelnit za každou cenu.
Někdy je to opravdu dost úsměvné, někdy zase spíš k pláči. Někteří se snaží zapůsobit na city nějakým handicapem, někdy oprávněně, jindy ne.
Je to na každém, jak tuto soutěž pojme, nebo zda se to vůbec líbí a věřím, že někdo tento druh zábavy vůbec nemusí a budu-li upřímná, taky bych se bez toho minula. Je to spíš zvědavost, co mě "nutí" se koukat a také hranice, za kterou soutěžící půjdou.
Jedno je ale jisté. Jsme soutěživý národ, soutěží se stále a ve všem možném, tak si lidé říkají, proč to nezkusit, ono to někomu opravdu vyjde, ale je to o obrovském štěstí, náhodě, ale hlavně talentu, opravdu.
Tak přeji všem těm šikovným hodně štěstí a ať to vyhraje ten NEJLEPŠÍ!