Září 2010

PŘÍKLADNÉ MLÁDÍ

30. září 2010 v 12:38 | já
Jak už jsem se několikrát na mém blogu zmiňovala, moje devadesátiletá maminka se zbytky zraku bydlí u bratra v domku, kde má "svoje". Tedy kuchyňku i s obýváčkem a malou ložnici, to vše v podkroví. Snaží se dělat si pokud možno všechno sama, tedy vařit, uklízet, i když na ten větší úklid má sestru (částečně i mne) i když jsme dost daleko a na nákupy syna, tedy mého nejmladšího bratra. Jenže ..... jsou se švagrovou oba celý den za prací (podnikají), vrací se kolem půl šesté večer a ve vesnici není vůbec nic, tedy nekoupíte tam ani rohlík. Jednou týdně tedy dělával bráška mamince větší nákup včetně pečiva, uzenin, mléčných výrobků a zkrátka všeho, co došlo. Teď už to nejde, protože tam, kde působí on, tam také není možnost těchto nákupů, ale ani čas. O polední pauze se stačí sotva naobědvat.

A teď se konečně dostávám k tomu příkladnému mládí - respektive k jejímu vnukovi - tedy ještě to upřesním - prakticky nevlastnímu. Bratr ho vyženil, ale už jsou všichni spolu téměř dvacet let. Vnuk s babičkou se mají rádi, když byl o prázdninách doma, denně chodil k babičce na "pokec", snažil se jí pomoci, když jí bylo hůře než jindy a hlavně - jezdil jí nakupovat do nedalekého města. Studuje a proto je teď celý týden na intru a co babička a nákupy? Zdá se ale, že i tohle uměl vyřešit. V pátek prý přijede dřív, tak ať mu nechá u maminky (ta by nákup nestihla - je celý den v obchodě) napsaný nákup a on ještě stihne nakoupit před tím, než odjede z onoho města domů!

Chválím a už dávno jsem zrušila přívlastek "nevlastní"!

TÉMA : NADĚJE

26. září 2010 v 16:30 | já
Na téma NADĚJE určitě každého napadne ono známé : VÍRA, NADĚJE A LÁSKA, nebo že NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ.

Ano, a je to tak. Naději si uvědomujeme všichni, když jde, takříkajíc do tuhého. Je to naše jiskřička v něčem co chceme, aby dopadlo dobře. Je zajímavé, že nikdo si neříká, že má naději např. na to, že bude nemocný, že přijde o práci, že bude mít hloupé nebo zlé děti, že? Všichni se upíráme k naději jako k něčemu dobrému, doufajíc, že opravdu přijde.

Myslím, že největší naděje vkládáme právě do svých dětí, a věříme, že dokáží v životě to, co nám se nepovedlo a také s nadějí v duši věříme, že se z každé nemoci vyléčíme a budeme na tomto světě ještě dlouho spokojeni a šťastni.

Přesto vím, že i lidé bez jakékoliv naděje jsou na tomto světě rádi. Tak ať nám na naděje všem vydrží!

MOJE VZPOMÍNKY 42.

23. září 2010 v 17:33 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Čas utíká jako voda a už máme rok 2007. V únoru tohoto roku měla vnučka svůj maturitní ples, kterého jsme se ale, bohužel, s manželem nezúčastnili. Znamenalo by to pro nás jízdu tramvají, auto syna bylo plně obsazeno a ples byl mimo naše město, navíc jsme se moc dobře necítili. I když mě to moc mrzí, ale přežili jsme to a mám aspoň na památku krásné fotky.
Lada maturák s tátou
Tady je při tanci s tatínkem - mým synem.
Lada maturák - 3
Tady je naše maturantka se svým mladším bráškou (teď už je ta výška podstatně jiná) a se svou sestřenicí, se kterou se mají moc rády.

Nesmím zapomenout jeden unikát. Už jsem si myslela, že mě budou ukazovat jako exota, ale naštěstí ne. Konečně mi náš "pan domácí" po 45 letech nechal vyměnit vanu v koupelně! No, myslím, kdybych byla jiné barvy pleti, tak bych měla už tak minimálně pátou, ale když se člověk stará a nic neničí....., ale nic nevydrží věčně.
Také další zvláštnost připadla na tento rok! Konečně nám "přiklepli" komplexní lázně! A pro oba! Ale nutno s dnešní zkušeností dodat, že od té doby nic. Ani ťuk! Teď prý se dávají lázně jen po operaci, no co naděláme, musíme vystačit s léky na bolest, právě teď, když píši tyto vzpomínky, tak manžel jeden takový vzal a musel si lehnout do postele, jak je mu zle, ale co, to nikoho nezajímá, protože to ke stáří asi patří.
Tak jsme tedy byli v lázních, pro změnu opět v Jáchymově, protože jinde by nám prý už lázně ani nezabraly.
Jáchymov 07
Parky jsou kromě LD jediné to krásné na tomto městě.
Dovolená u moře se už nekonala, odjel sám syn s rodinou a svými známými auty, ale abych pravdu řekla, vůbec nebyli spokojení se službami cestovky a ještě navíc jim tam onemocněl můj vnuk, takže odjeli ještě dřív domů.

Ještě jedna hodně důležitá událost pro mne byla tento rok v červenci. Konečně mám můj PC připojený na internet! Už jsem mohla zjišťovat, co je kde nového, připojit se s dětmi i vnoučaty na ICQ a komunikovat se všemi! Paráda!

Na kratičkou dovolenou jsme si s manželem zajeli zase do Prahy do našeho oblíbeného hotelu a krátce nato jsme odjeli zase s celou rodinou na dovolenou - ne sice do ciziny, ale tady u nás v Čechách - na chalupu, kde jsme bydleli všichni pod jednou střechou. Bylo to tam fajn, chodili jsme po okolí, jezdili na výlety a také mne dcera zavezla k mé bývalé sousedce a kamarádce, se kterou jsme se neviděly mooooooc roků.
Zvírotice opékání buřtů
Na chalupě se krásně opékaly buřtíky!
Zvírotice koncert u ohně
A také se tam koncertovalo! Za doprovodu kytary, na kterou hrají všichni tři, si moje děti také zazpívaly. Zleva dcera, syn a snacha.
Zvírotice ZOO Praha
Také je vidět, že jsme jezdili na výlety. Tady jsme při čekání na lanovku v ZOO Praha.
Vlasta a já 07
A tady jsem s mou bývalou sousedkou a kamarádkou, která je už, bohužel, na vozíku.

Nevím, jestli jsem se o tom už zmínila, ale můj vnuk Luky byl už léta "blázen" do fotbalu a také se ho snažil hrát. Byl pro tento sport opravdu zapálený, ale osud to viděl jinak. Zkrátka hned na začátku školního roku rána a vnuk měl při faulu na dvakrát zlomený kotník, museli mu tam ty jeho kosti pod narkózou narovnat, musel mít chudinka velké bolesti, ležet pár dní v nemocnici a pak chodit dost dlouho o berlích. Byl ale šikovný, naučil se to dobře a hned, ale s fotbalem byl už konec. O to víc se asi vrhl na ten bowling, který hraje dodnes a moc dobře. Asi to tak mělo být.

V listopadu oslavil můj manžel 75 let, dali jsme si všichni "Hujerovic" společně dobrý oběd v restauraci a slíbili si při příštím jubileu další.

Krátce před Vánocemi jsem dostala ještě jednu smutnou zprávu, že mi zemřela po dlouhé nemoci moje předposlední tetička z Brna, kterou jsem měla moc ráda a která také neměla ten život vůbec jednoduchý.

SOUSEDSKÁ VÝPOMOC

20. září 2010 v 16:22 | já
Vrátila jsem se dnes v poledne zase od mé maminky. Už jsem zde psala, jaké špatné spojení mám k mamince, jede mi tam odpoledne bus jedině v pátek, jinak ráno po páté hodině, což je na návštěvu dost brzy a navíc další spojení až do příslušné vesnice nejede. Tak jsem tedy naplánovala cestu na pátek odpoledne v 15 hod., víc jak půl hodiny jsem měla čas na přestup z Kralovic dál a u maminky jsem se objednala krátce před šestou. Bylo pár minut před 13. hodinou a zazvonila sousedka, jestli bych mohla na chvilku k nim, že by něco potřebovala. Čas jsem měla, tak jsem šla. Občas jí vypomáhám s takovými menšími opravami (zkracování kalhot, šití záclon atp.) a její manžel potřeboval zkrátit montérky. Není to práce na dlouho, ale přesto bych to hned nestihla, proto jsem se omlouvala s tím, že jedu za maminkou a tedy práci odvedu až tento týden. A sousedka ihned bezprostředně zareagovala. Mají chalupu přibližně stejným směrem, jen v určitém bodě se cesta rozděluje a tudíž - zajížďka. Její manžel měl za chvíli odjíždět na chalupu, slovo dalo slovo, soused byl okamžitě ochotný, že mě zaveze až do vesnice, kde maminka bydlí, že ho nějakých 20 km nezabije. No, myslím, že to bylo trochu víc, přesto si nechtěl ode mne vzít ani ty peníze, které bych zaplatila za autobus, na který bych ještě musela cestovat půl hodiny tramvají! V klídku a úsměvem mě dovezl na určené místo a ještě připomněl, že kdybych potřebovala odvézt zpět, že telefon na něj mám, stačí zavolat! Tak tomu říkám SPRÁVNÉ SOUSEDSKÉ VZTAHY! Byla jsem mu moc vděčná nejen já, ale i moje maminka, byla jsem s ní o 3 hodiny víc, než kdybych jela jak jsem chtěla. Takže moji milí sousedé, ještě jednou moc díky a slibuji, že kdykoliv budu moci, tak vám cokoliv promptně opravím, vše na co budu stačit.
No a zpátky? Zpět jsem měla objednaného syna, konec konců také jednou za čas rád uvidí babičku a ona jeho. Takže výlet byl v pohodě!





NEMÁM STRAŠNĚ RÁDA REKLAMY!!!

15. září 2010 v 16:57 | já
Samozřejmě vím, že komerční televize by bez reklam nemohly existovat, ale to, co se děje v poslední době, to mne, klidného člověka, rozčílilo už dost.
Délka pořadu je avizovaná na 45 min. Začnou vysílat místo ve 20,00 hod. tak ve 20,13 hod. ve 20.30 hod. dají reklamu a končí ve 20,43 hod.! Schválně jsem to posledně sledovala! A do dalších pořadů vkládají Nova i Prima reklamy už po 13 - 15 minutách! To než se do něčeho zakoukáme, tak je rekllama. I když ty reklamy přepínám, vypínám nebo odejdu, přece si myslím, že už je to trochu moc!
A taky se divím, proč ti výrobci dávají TOLIK peněz za většinou ZBYTEČNOU reklamu! Jen aby se tím navýšily ceny? Však on to spotřebitel zaplatí, co jiného mu zbývá, že?
Opravdu jsem už dospěla k názoru, že se raději budu dívat na méně zajímavý pořad, než abych každou čtvrthodinku vypínala reklamy!

NĚKDY MI TO HLAVA NEBERE

14. září 2010 v 11:51 | já
Museli jsme si včera ráno s manželem napřed nechat dobít mobil, protože jsem potřebovala zavolat
kvůli opravě kabelové televize. Jak známo, než se dostanete ke slovu, to uplyne času, dozvíme se informace, o které vůbec nestojíme, zato tato firma stojí o to, co nejvíce se na těchto hovorech "napakovat". Ale měla jsem celkem štěstí, že po všech těch úvodních projevech po přepojení na operátora to netrvalo dlouho. Ale potom, až si ověřili všechno možné včetně rodného čísla, prý pro kontrolu, pak to začalo. Vstupy a výstupy z televize jsem ověřila už před tím, tušila jsem, že se na to bude někdo ptát, ale pak jsme měli přehodit konce scart-kabelu z televize do set-top-boxu, nebo aspoň ten jeden konec odpojit a profouknout (?), nebudu předstírat, že jsme to zvládli. Máme co dělat jen tu televizi otočit, říkala jsem si, že přece z té evidence vidí, kolik je nám let, a kdybychom to sami uměli opravit, nebudeme je volat. Operátor to opravdu jen tak nevzdal, ale my také ne, tak uvidíme, co na to řekne zítra technik. Hodilo by se jim tam vložit okénko - "oprav si sám" dle instruktáže, ale pozor - nic levného! Za ten hovor jsme zaplatili 53 Kč, no volat tam často, tak ten kredit dobíjíme každý týden! Šetřit ale nemusí jen firmy, ale bohužel také my, obyčejní důchodci!
A divení nebylo konec. Na pravé poledne jsem byla po 2 měsících objednána na oční oddělení. Přišla jsem o něco dřív a do ordinace jsem se dostala už v 11,55 hod., paní doktorka mě pochválila, že je dobře, že UŽ jsem tam, protože musí ve 12 hod. odejít!!!!? Zkontrolovala mně jak vidím na blízko i na dálku tak rychle, že jsem se ani nestačila divit, řekla, že vidění horší není, ale jestli chci (?) ještě další vyšetření, kterému předchází rozkapání očí, musím přijít ještě jednou! Jeji syn měl promoci. Tak jsem musela vykonat ještě jednu cestu v podvečer na oční, tentokrát už ne zbytečnou.
Nevím, nevím, ale myslím, že si to dnes všichni trochu víc zjednodušují než tomu bylo dříve! A na čí úkor? Odpověď je jasná. Teď ještě čekám, s jakou přijde zítra ten technik na ten set-top-box.

KONEČNĚ ZASE KOMPLETNÍ

12. září 2010 v 16:44 | já
Ano, byla jsem moc ráda. Sešli jsme se zase po delší době všichni a dodatečně, ale přece jsme slavili. Sice s měsíčním zpožděním, ale rádi a upřímně.
Včas to slavit nešlo, protože i dcera byla s rodinou "vyhoštěna" na tři týdny z domova, protože si nechala udělat lepší koupelnu než tu panelákovou. Jaký měla "binec" jsem už nejen psala, ale i ukazovala. Takže to týden dávala trošku dohromady, ale ještě není všem "dnům" konec a když už se něco dělá, tak důkladně! Zítra prý pokračuje na druhé straně bytu zase s něčím jiným, tak ji lituji, ale zase to bude mít potom všechno krásné! Třeba jako tuhle nádhernou oranžovou koupelnu!

A teď bych zase ráda nějaké foto z našeho sezení. Je vidět, že jsou lepší fotky, protože nejen, že jsem je nefotila já, ale je to pořádným foťákem!


Terka a Lada
A to jsou obě oslavenkyně! Blondýnka Lada slavila dodatečně jmeniny a důležitější, tedy narozeniny a to 17. slavila brunetka Terka.
Terka se šampusem
To bylo radosti! Aby ne, také bych to brala, ale nedá se nic dělat, v tomhle je to opravdu spravedlivé!
Terka + Zd.
Tady se raduje s maminkou (jako dvě sestry, fakt), že zvládly ten úklid, no a taky z narozenin.
Terka a Tomík
A tady s bratříčkem, ovšem musela si už stoupnout na stoličku, jo bejvávalo, že byla větší!
Děti-září 2010
Ano, zase se chlubím svými vnoučaty, už se zase změnilo pořadí. Vždy se děti řadily dle velikosti, děvčata už nerostou, zato kluci! Určitě se ještě "vytáhnou" oba dva! Jsou to mí miláčkové!
My u Terky
Také jsme tam byli, to je vidět, že a bylo nám tam mooooc dobře, na mně je to obzvlášť vidět, ale manžela omlouvá to, že neviděl dceru, že nás fotí, jinak by se určitě taky usmál.






POPRVÉ - A KDY NAPOSLED?

8. září 2010 v 17:42 | já
Všechno je jednou poprvé! Ano, tohle téma evokovalo mé vzpomínky opravdu hodně do hloubky. Vezmu-li to chronologicky, tak tedy poprvé
- jsem začala dříve mluvit, než chodit (a to mi asi zůstalo o:D
- ráda vzpomínám na můj první školní rok, to jsem chodila jen ten 1. školní rok v Brně a na konci
  tohoto školního roku jsem jako jediná byla vyfotografovaná s naší milou paní učitelkou (měla
  jsem tenkrát protekci, protože tatínek byl fotograf - než ho pak "zrušili")
- samozřejmě vzpomínám ráda na první polibek, jé to už je ale let, mně bylo tenkrát 15 let, jemu
  asi tak o rok víc, šli jsme do kina, seděli v poslední řadě ... když jsme pak vyšli ven, byla jsem
  červená jak rak, protože jsem si myslela, že je to na mně vidět, no byla taková doba i výchova
- nejde zapomenout ani na to, když jsem strávila se svým nastávajícím svou první noc, vůbec  
  první v mém životě, bylo mi UŽ devatenáct a půl, to je na dnešní dobu celkem ostuda, co?
- a samozřejmě krásné vzpomínky mám i na první svatbu, ale i na ty následující .... oD
- moc ráda vzpomínám i na můj první porod,ale to neznamená, že na ty další ne, bylo mi krásných
  21 let, byla jsem plná iluzí....
- také mi utkvěla nehezká vzpomínka nejen na první rozvod, i když ten druhý taky za moc nestál.

Ano, mohla bych pokračovat ještě hodně dlouho, ale nejraději asi vzpomínám na to, jak se narodila má vnoučata. A to nejen to první, ale i ta další.
A co se týče zaměstnání, tak to bylo fajn, když jsem po roce 1989 mohla dělat poprvé tu práci, kterou dříve ne, funkci, kterou vždy přede mnou i pak po mně na tomto postu zastávali jen muži.
Teď se jen bojím, kdy bude všechno NAPOSLED. Ale protože jsem životní optimista a vím, že žádný v tomhle nemá protekci, tak se těším z každého hezkého dne, z každého okamžiku tak, jako by to bylo POPRVÉ.



A JSME ZASE DOMA

5. září 2010 v 17:25 | já
Máme po dovolené. Měla jsem, jak jsem již psala, opravdu letos smíšené pocity, ale nakonec vše dopadlo dobře. Bylo sice docela chladno, ale zmokli jsme jen trošku, jinak svítilo i sluníčko. Ta naše "matička" Praha je opravdu krásné město, jen kdyby se pořád všude nekopalo, ale chápu, že to musí být. Ihned po příjezdu do Prahy jsme museli přestupovat z důvodu opravy kolejiště, ale zvykli jsme si. Ale moc se nám tentokrát nelíbilo v hotelu. Dali nám asi nějaký horší pokoj za stejnou cenu, jinak ale personál výborný, pokoj denně pečlivě uklizený, ale v čem se to tam hodně zhoršilo, to jsou snídaně. Prý bufetového typu, jó bejvávalo, teď už jen dvojí plátkový sýr na jenom tácu, na druhém dva druhy salámu, možná vedle byla i tlačenka, ale už za chvíli už jen něco, co ji matně připomínalo, opečený kabanos, když jsme měli štěstí, tak i vařená vejce a pak už jen to, co všude. Máslo, džem, med, jogurt a müsli. No jak je vidět, tak se šetří všude, ale cena zůstává stejná, případně vyšší. Museli jsme ale také konstatovat, že stravovat se po restauracích by nebylo nic pro nás. Nejenom, že by nás to brzy finančně zruinovalo, ale přece jen - domácí strava - ta je o něčem jiném. Jinak si ale nestěžujeme, protože jinak bychom museli sedět stále doma, že?
Byli jsme se podívat (znovu) na Žižkovské věži a obešli jsme ty pohledy na Prahu dvakrát dokola. Zrovna nám přálo počasí a posuďte sami, je to krása!
Praha 1
Praha 2
Praha 3
Jeden den jsme si zajeli do Dobříše, kde bydlí má dlouholetá sousedka a kamarádka. Mají tam takový domeček, kde bydli s manželem. Je sice na vozíku, pravou stranu ochrnutou, ale moc šikovná. Nechápu jak, ale levou rukou hezky skládala manželovi velká dřevěná polena do řady a na sebe, levou rukou čistí houby, nenadává na osud a je doma spokojená. Divné? Asi ano, když si uvědomíme, jak mnozí žehrají na osud při každé maličkosti. Uvařila nám oběd, nabídla i vlastně udělané obložené chlebíčky a se slibem, že se příští rok zase uvidíme, jsme se se slzami v očích rozloučili.
A to nebylo všechno. Až jsme se nabažili dost Prahy, tak jsme pokračovali do Brna. Jak já říkám, do mého Brna, kde jsem se narodila. Jeli jsme k mé sestře, která tam už jediná z nás zůstala, já i bratr jsme v Čechách i s maminkou a ona je tam sama, samotinká. Tedy má tam syna s rodinou. Určitě jí pomáhá překonat samotu její vnučka Lucinka, která je opravdu kouzelná. Vzhledem k tomu, že už moje vnoučata nemohu "pomuchlat", tak jsem byla ráda, že aspoň na chvilku mi to dovolila Lucinka. Je opravdu roztomilá, škoda, že je tak daleko. Hned bych si to brzy zopakovala. Je to takové "živé stříbro" (tedy spíš zlato), energie má na rozdávání, což už my, co jsme v letech, moc nechápeme. Podívejte se !
Zpátky jsme tedy měli dlouhou cestu, už jsem chtěla chválit České dráhy za to, že jezdí na čas, protože z Brna do Prahy jsme přijeli ještě asi o pět minut dřív, ale z Prahy hl. n. do Prahy Holešovic už jsme nabrali 5 min. zpoždění. A to nemluvím o tom, že jsme pak jeli z Ústí "courákem" a hned jsme vyjeli o 8 minut později ze stanice. Takže pochvala nic moc, ale vlak EC byl OK!