Srpen 2010

POLOVIČNÍ OSLAVA

29. srpna 2010 v 12:18 | já
Včera jsme opět slavili. Ale jenom částečně. Manžel měl v pátek jmeniny, ale dcera s dětmi měla, tedy ještě pořád má, jiné a opravdu důležitě povinnosti, tak přišel syn s rodinou. Byli jsme moc rádi, nevidíme se už tak často jako v době, kdy byla vnoučata ještě dětmi, tak si ráda "pokecám na živo", ne jen přes ICQ. Opravdu jsme si popovídali dost, zasmáli se, trochu jsem je také "nakrmila" a bylo nám hezky.
To dcera, ta má nyní jinou "zábavu". Nechala si vylepšit svůj panelákový byt novou koupelnou a teprve teď vidím (tedy zatím jenom slyším), že to není vůbec žádná legrace. Nemyslím jen cenově, to je opravdu paráda, ale ten binec!
Tahle MMS mi došla včera a já marně zkoumala, kde a co to je. Tak jsem volala. Je to tedy stolek na PC, tam vpravo byla  původně podložka pod myš, tak vedle napsali vzkaz. Prach se dostal opravdu prý všude i přes zavřené dveře. Takže takhle se baví a ještě dlouho asi bude bavit moje dcera.
A my máme zítra odjezd na dovolenou. Ještě pořád mám sbalené jen domácí pantofle, protože pořád nevím, co na sebe. Jak bude? Vím, že nic moc, ale protože jedeme vlakem, auto jsme nikdy neměli, tak toho nechceme tahat hodně, jelikož také nic neuneseme, a teď "babo raď"! Jedeme tedy původně do Prahy na hotel, ale odtud ještě aspoň na skok ke kamarádce do Dobříše a koncem týdne až do mého rodného Brna k mé sestřičce!
A abych teď pravdu řekla, jsem momentálně rozdvojená osobnost. Ráda bych byla tam, tam i tam, ale vůbec se netěším. Děsí mě ta cesta a co když ...., ale už dost! Uvidíme, jak řekl ten slepý, určitě se po týdnu ozvu jak to dopadlo! Hlavní je, abychom vůbec odjeli! Už posledně se nám stalo, že jsme měli sbaleno a ráno vstávali........... a neodjeli. Nemoc si nevybírá! Tedy držte pěsti!

MOJE VZPOMÍNKY 41.

26. srpna 2010 v 17:29 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Kauza KRÁL.
Ještě se musím jednou vrátit ke konci roku 2006. Bylo to přesně 10.10. Občas jsme si zašli na předváděcí akce, myslím, že už toho o nich bylo dost řečeno, ale tenkrát to ještě nebylo tak akutní. Od firmy, která předváděla, jsme si už jednou zakoupili pánev, kvalitní, máme ji stále a jsme s ní spokojeni, tak jsme šli. Ano, ukecali nás a koupili jsme si od nich za 15 tisíc Kč jako hlavní věc indukční vařič který tenkrát začínal a k tomu byl ještě robot a vysavač. Vše nám předvedli, vypadalo to dobře. Říkali, že na tom indukčním vařiči nelze vařit v hliníkovém nádobí, jinak to jde ve všem, a v nejhorším případě lze koupit litinovou plotýnku, kterou mají všude, dát na vařič a je to. Ihned nás i s věcmi ochotně zavezli domů, pomohli rozbalit, zda je vše OK, zinkasovali peníze a odjeli. Ale vlastně ještě před tím, než odjeli a my jsme chtěli vyzkoušet ten vařič, tak prý bohužel. To naše nerezové nádobí, které máme, obsahuje také hliník, tak to nejde. Jen přes tu litinovou plotýnku. Už to se mi moc nelíbilo, ale co, tak si ji koupíme a bude to. Celé odpoledne jsme hned proběhli celé město, ale bohužel, všude, kde podobné věci prodávali, na nás koukali jako co po nich vlastně chceme. Jediná plotýnka, kterou jsme objevili, byla ta, co se dává na plynový sporák a měla tudíž takové malé nožičky a to bylo špatné.
To mne tedy rozčílilo tak, že jsem přesně v duchu smlouvy napsala, že od smlouvy odstupuji a poslala doporučeně na adresu prodávajícího. BYLA TO FIRMA KRÁL. Pan Petr Král z Mníšku (p. Chrastava). Obdrželi jsme dopis, že jakmile jim zboží zašleme zpět, oni po přijetí tohoto zboží zruší smlouvu a vrátí nám naše peníze, tedy 15 tisíc Kč!
Zabalila jsem tedy (docela to byla fuška, protože původní obaly ihned ochotně vyhodili do popelnice prodejci, když od nás odjížděli), zaplatila 202 Kč za odeslané a pojištěné balíky a oddychla si, že jsem to zvládla.
Jenomže tím to teprve začalo. Ještě minimálně další 200 Kč mě stálo odesílání dopisů s urgováním peněz, protože pořád nic nešlo. Odepsali asi jen 2 x a slibovali..... až za rok, tedy v říjnu 2007 nám napsali, že firma byla k 6.10.2007 zrušena, že jsou si vědomi závazku k nám, poděkovali mi, že jsem měla s nimi takovou trpělivost, ale že nám mohou poslat ty peníze jen ve splátkách po   3 000 Kč! Další den došla 1. splátka, no nadávala jsem, ale říkali jsme si s manželem, že aspoň že to takhle dopadlo. Když pak zase dlouho nešla žádná splátka, znovu jsem se zkoušela připomenout. Po krátké době přišla druhá splátka, ale až 4.2.2008. A to bylo všechno. Zkoušela jsem psát o radu nebo pomoc na různé instituce, podala jsem trestní oznámení PČR, kde mi po 2 měsících odepsali, že nebylo prokázáno protiprávní jednání. Zkoušela jsem to i na ČOI, tam mi doporučili vymáhání peněz soudní cestou, také jsem se obrátila na ČT - pořad Černé ovce, odkud mi napsali, že se k p. Královi také nemohou ani dovolat, že mají na toto téma připravený pořad, ať zkusím ještě jednou je vyzvat k zaplacení, jinak v pořadu prý poradí všem. A také jsem zkusila elektronickou cestou dotaz, na který mi opravdu obratem odpověděli písemně přímo z Úřadu vlády ČR a politovali, že neposkytují právní služby, ale kam se mám obrátit o právní pomoc a ...
Takže to nakonec dopadlo, je jasné jak, že? Přišli jsme o 9 tisíc Kč + poplatky a nikde jsme se nedovolali. Ano, chybami se člověk učí, i když jsou ty chyby někdy dost drahé a drsné! Dodnes je manžel na toto jméno alergický a od té doby jsme se už opravdu žádné předváděcí akce nezúčastnili, i kdyby slibovali zlaté prase.
Inu, "NENÍ KRÁL jako Král".

HUDBU? ANO!

25. srpna 2010 v 13:11 | já
Hudba je mocná. Dokáže vyvolat emoce, potěšit, uklidnit, rozplakat, jen vybrat vždy tu správnou. Když ještě byly děti doma a studovaly, vždy měly puštěnou nějakou muziku k učení. Nechápala jsem je, ale naučila jsem se také mít skoro pořád něco puštěného. Teď je to samozřejmě rádio, bez něj bych snad dopoledne ani neuvařila. V mládí jsem bydlela na takovém malém městečku, kde jsme se znali víc, než je tomu dnes, večer jsme se scházeli se svými vrstevníky, vždy někdo vzal kytaru a všichni jsme zpívali, bývalo to fajn.
Já osobně mám ráda popík, ale především české písničky, pak také dechovku, lidovky, operetní melodie jsou také krásné, dokonce jsem v mládí byla párkrát i na opeře. Moc se mi líbily i etudy, když se učila dcera hrát na klavír, bylo to krásné vidět, jak jí to jde, vždy jsem měla pláč na krajíčku. Později se to opakovalo, když začala hrát moje vnučka na flétny, pak na harmonium, nebo když jsem slyšela vnoučata zpívat ve školním sboru. Ty jejich koncerty - no paráda!
Zkrátím-li to moje uvažování o hudbě - ano, bez ní by byl ten život takový prázdný! Co mi ale stále nic neříká je vážná hudba, i když ..... záleží na podání. Třeba když zahraje takový virtuos jako p. Šporcl, tak to ano.
V každém případě je to dar, je to velký talent, když někdo dokáže složit nějakou píseň, natož operu, operetu, muzikál - no vida, na ten bych málem zapomněla a co jich krásných je, a díky všem za to, že je nám při poslechu těchto děl tak krásně!

PLUSY A MÍNUSY SAMETOVÉ REVOLUCE

22. srpna 2010 v 17:23 | já
Včera jsem se dívala na televizi, kde běžel film o tom, jak se maminka se 2 dětmi rozhodla emigrovat z východního do západního sektoru v Německu. Práce, tedy tak bych tomu neříkala, spíš špehování StB bylo tenkrát opravdu hrozné. Ještě teď mi mrazí, vzpomenu-li si jen na to, na ty jejich praktiky, které jsem viděla včera v tom filmu. Ona skončila ve vězení a děti v domově. Hrůza! Tak to jsme určitě všichni rádi, že je to minulostí, že můžeme svobodně cestovat tam, kam chceme. Paráda.

Na druhou stranu, co je zase naopak si myslím špatné, je to, že spousta lidí se odnaučila pracovat. Proč? Peníze nějaké dostanou a ono to vždy nějak dopadne, jen když nemusí dělat.

Znám jednoho, říkejme mu třeba Jenda, toho krátce po revoluci vyhodili z práce, protože pil. Svou práci uměl, byl v tom oboru vyučen, ale pivko měl raději. V té době už byl rozvedený a žil vždy se spřízněnou duší, kterou potkal v hospůdce, u té nějaký čas pobyl, pobíral nějaké dávky, tak to šlo. Za čas ho dočasná bytná také vyhodila, dávky skončily, práce nikde. Našel si tedy přítelkyni, u které bydlel načerno, trvale byl hlášený u matky. Jana, jak se ta přítelkyně jmenovala, také v práci skončila, protože jí zrušili místo, měla pak úraz, brala částečný invalidní důchod, byt měla po manželovi, se kterým se rozvedla, ale který ho platil dál. Když to zkrátím, tak matka Jendu z bytu odhlásila, když tam občas přišel opilý, byl na ni hrubý a sprostý. Přihlásil se tedy k trvalému pobytu na MÚ. Žil dále s Janou, pobíral pouze sociální dávky asi 3000 Kč, práci už ani nesháněl, jak se mu to asi zalíbilo, Jana měla ČID, ale ouha! Její bývalý si řekl dost a řekl, že byt prodá. A teď jim nastal problém. Jenda nemá kam jít, Jana se musí přestěhovat k synovi asi 200 km daleko. Jendovi bude brzy šedesát, už asi 20 let NIC nedělá, na to pivko měl vždycky, ale co teď?

A to je to, co mi vadí a určitě nejsem sama. Proč nejsou tito lidé nějak rozumně motivování, aby si tu práci hledali. Ať mi nikdo neříká, že za 20 let by žádná nebyla. No, nic ho nenutilo, občas přidala nějakou korunu máma, občas zašel za tátou (už pár desítek let jsou rozvedeni), ale na byt ho z pochopitelných důvodů nikdo nechce. Ani se mi nechce domyslet, jak může dopadnout. A PROČ? Odvykl si pracovat. Ale může za to jenom on?

MOJE VZPOMÍNKY 40.

21. srpna 2010 v 17:50 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Myslím, že teď už to jsou vzpomínky, které nejsou tak staré, tak si pamatuji, že v roce 2006 jsme jako rodina trávili dost času v nemocnici. Tedy měla bych napsat trávily, protože se jednalo o nás, ženské. Zahájila to tchyně mého syna, nebo maminka mé snachy, chcete-li, ležela na neurologii a když se vrátila domů, hned další den jsem tam nastoupila já a ta náhoda! Položili mě na postel, kde před tím ležela ona! Já jsem tam byla "jen" na infuze kvůli té mé bolavé páteři, ale osm dní bylo docela dost. No, říkala jsem si, musím vydržet a ona se mi ta páteř odmění tím, že vydrží zase ona, měli jsme zase zaplacenou dovolenou u moře v Itálii. Později se k tomu vrátím.
A tedy do třetice šla do nemocnice moje maminka. Přestala jen tak z ničeho nic vidět do rána na jedno oko a to mi ještě volala, co má dělat, jestli má jít k doktorovi, třeba se to samo spraví. Ano, to je celá ona! Zbytečně nikoho neotravovat, aby si neřekli, že je třeba moc háklivá nebo že to už ke stáří patří! Ach jo! Oslepla na to oko úplně a už s tím bohužel nešlo nic dělat. Dodnes se z toho psychicky nevzpamatovala. Na to druhé moc nevidí, tak má ten život o dost těžší.
Tak tedy my, Hujerovic, jsme odjeli zase k moři do Itálie, protože vnučka už vyhrožovala, že je jí 18 let, tak už s rodiči na dovolenou jezdit nebude, že je to naposledy. Riskla jsem to, ale moc dobře to nedopadlo.
Dojeli jsme včas a v pořádku, ani se mi to nezdálo tak hrozné, páteř nebolela víc, než kdy jindy, prostě pohoda. Jen se mi hůř vstávalo ze židle, když jsem chvíli seděla, musela jsem to "rozchodit". Manžel mi vždy říkal, abych se narovnala, že budu celá křivá, ale ono to nešlo, až za chvíli. Zkrátím to. Bolesti se den ze dne stupňovaly, ale ještě jsem to vždy zvládla s lékem proti bolesti. Až přišel pátek, náš předposlední den, protože v sobotu jsme měli odjíždět zpět domů. Já jsem už nic nerozchodila a když jsem si odpoledne lehla, již   jsem se nemohla ani posadit, natož vstát. Zkoušela jsem vstát zrovna v době, když do našeho apartmánu přišla snacha a když mě viděla, běžela k "nim", aby mi přinesla něco na bolest, protože můj lék mi nepomohl. V tu chvíli byli kolem mne všichni, radili se, co se mnou, vnučky se pořád ptaly, jak mi mohou pomoci a kluci, zda něco nepotřebuji. Nejstarší vnučka poslala SMS zprávu našemu delegátovi, že nemohu už ani chodit a ten odepsal, že mne odveze na pohotovost, abych nikami nechodila (?).
Požádala jsem nejstarší vnučku, aby jela se mnou, protože umí dobře anglicky, kdyby bylo potřeba a taky mě musela podpírat, abych vůbec ten kousek k autu a od auta došla. Na pohotovosti byla plná čekárna lidí, ale sestřička v recepci a pak i ostatní pacienti, když viděli, jak jdu, tak mě hned pustili k pí doktorce. Pí doktorka mě opravdu srdečně litovala, že mi tu cestu domů nezávidí. Ptala se taky, jestli by mi někdo mohl píchat injekce. Řekla jsem, že asi ne, ale vnučka, která byla se mnou i v ordinaci řekla, že by to zkusila. A to studovala gymnázium, ne zdrávku. Tak jí pí doktorka udělila krátkou instruktáž, já dostala 2 injekce na cestu, recept na další i na prášky a jely jsme zpět. Když jsme přijely k naší ubytovně, všichni zbývající "Hujerovic" byli venku a netrpělivě mě čekali. Hned jsem měla "na krajíčku", bylo to milé.
Vnučka, která měla větší strach než já, mi píchla večer další injekci, pak druhý den ráno. Opravdu byla šikovná, ani jsem nic necítila. Večer cestou domů jsem měla dostat další a pan řidič řekl, že první zastávka je později, než potřebuji, ale pak zajel na malé odpočívadlo a řekl, že to je pro tu paní na tu injekci, ale všichni zůstali v autobuse, jen já se natočila s holou zadnicí, rodina mi dělala "stěnu" a vnučka píchla injekci.
Dobře to nakonec dopadlo, cestu jsem přestála v pořádku.
Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Poznala jsem, jakou mám perfektní rodinu, jak měli všichni o mé zdraví starost a ten den, i když bylo krásně, nikdo z nich k moři nešel a všichni "skákali" kolem mne. Od té doby jsme už si opravdu k moři netroufli a pokud vím, nebyli ani "mladí".
Bibione 2006
Tak tady to ještě jakž takž šlo, to je naše rodina na pláži.
Bibione 06- zmrzlina
A takhle to vypadalo, když jsme šli všichni, tedy i ti naši známí, co s námi jezdili, někam na zmrzlinu nebo pizzu.
A jak jsem se trochu vzpamatovala, páteř začala zase na chvíli fungovat, tak hurá na další dovolenou! Sice jen na krátkou, ale pro manžela nepostradatelnou. Ano, absolvovali jsme zase Prahu, ale jen na 3 dny.
Praha 06 - Stromovka
Tady si manžel zavzpomínal, jak chodil s rodiči jako dítě na procházky do Stromovky.
A ještě jsme stihli i naše oblíbené Mariánské Lázně.
ML 06 - park
I toto jsou Mar. Lázně - jejich nádherné parky.
Ještě nám bylo souzeno strávit společně jeden půlden. Slavili jsme totiž s manželem stříbrnou svatbu, tak jsme pozvali děti a vnoučátka na oběd. Bylo nám všem krásně, je to vidět i na fotkách.
Stříbrná - my 2
Stříbrná my všichni
Pav vrchní byl tak hodný a vyfotil nás všechny na památku.

CO JE TO STRACH?

19. srpna 2010 v 17:08 | já
Strach je součást našeho života. Máme ho všichni, ale ne ze stejných důvodů. Strach můžeme mít o naši rodinu, přátele, ba i o cizí lidi, to jsme teď pocítili při povodních. Strach míváme však nejen z katastrof, ale i z různých zkoušek v období studií, ze životních zkoušek, strach o zdraví i o naše zvířecí miláčky. Doslova panický strach můžeme mít třeba z různého hmyzu, zvířat, prostě něco jako taková fóbie. Největší strach je ten, kdy se bojíme o někoho blízkého, děti, rodiče, partnery, sourozence, ale především když vidíme, že jsou v nějakém nebezpečí nebo na konci své cesty. Strachem také někdo nazývá trému. Před něčím neznámým, novým, cizím. Jedním z velkých častých pocitů strachu je strach ze smrti. Tedy lépe řečeno z umírání. Se smrtí jako takovou bychom měli být smířeni všichni, teď jde o to, kdy to bude a hlavně jak to bude.
V případech, když víme, že má někdo z něčeho strach, snažíme se ho uklidňovat, aby se nebál, ale když pak nastane podobná situace u nás, pociťujeme strach také.
Chce se mi na závěr všem popřát, aby toho strachu prožívali co nejméně a když už to musí být, tak aby to dobře dopadlo. Ano, vím, že se to hezky říká, ale realita je mnohdy horší! Proto neřešme takové ty maličkosti a skutečnosti, které se vyřeší sami i bez nás. Moje oblíbené rčení (zatím) je : KDYŽ NEJDE O ŽIVOT ...



TO BY BYLY MYŠI, aneb

17. srpna 2010 v 14:13 | já
... JAK SE MI ROZBIL MOBIL.
No to bylo dnes tedy něco. Mobil přes noc vypínám, no a ráno při zapínání mi hlásil, že chce do nabíječky a nedal pokoj, až jsem ho tam strčila. Byly jsme dnes s dcerou domluvené, že přijedu za ní do sousedního města a podíváme se po krámech, jestli bychom neobjevily něco hezkého. Ráno ale hned po probuzení vidím, že prší. V dešti se mi moc "courat" po obchodech nechtělo, tak jdu po snídani k mobilu (nabíječka s ním byla až v zadní místnosti), že se domluvím s dcerou. Ta mi mezitím poslala SMS s podobným návrhem, tedy že nic. Tak jsem jí zavolala, domluvily jsme se, že tento "výlet" už po několikáté zase odsuneme, já nechala mobil v nabíječce a šli jsme s manželem nakoupit. Když jsme se asi po hodině vrátili domů, tak jsem šla, že zavolám mamince. Volám, volám, dovolati se nemohu. Tedy ne, že by mi to nebralo peníze, ale slyšet nebylo nic, ani já maminku, ani ona mne. Zkouším to znovu, zase nic, jen mi to zase "sežralo" peníze za minutu hovoru. Pak to zkoušela maminka a samohřejmě také zbytečně. Vzala jsem tedy manželův mobil, vše vysvětlila a domluvila a už jsem měla v hlavě brouka, co se to stalo s tím mobilem, když ráno ještě fungoval a tak cca za hoďku a půl nic. Kontrolovala  jsem snad všechny funkce a podle mne byly v pořádku. Vzala jsem si na pomoc příručku a zase nic. To už mě nic jiného nenapadlo, než opraváře. Tak jsme se hned po obědě vydali do města, zeptat se do jednoho obchodu s mobilními telefony, zda-li nějaký takový v našem městě funguje. Bohužel nás tušení nezklamalo. Nefunguje. Prý ve vedlejším našem okresním městě ano a prodavačka řekla přesně, ve kterém nákupním centru. Kecala. Ihned jsme tam jeli a nic. Zase nás odkázali jinam, ale protože manželovi byla zima a začalo zase pršet, rozjeli jsme se domů. Celou cestu se mi přitom dál kouřilo z hlavy, jak jsem stále přemýšlela, že to není jen tak, z ničeho nic, aby mi ohluchnul mobil. Tak říkám manželovi, že doma ještě něco zkusím! Zkusila a co myslítěë? FUNGUJE! Ale opravdu nevím, jak se tohle mohlo stát, ale jsem moc ráda, že jsem na to přišla sama, že mi to ale trvalo! Přitom by stačilo jen trochu ochoty v obchodech, kde jsem se informovala, přece jen to byli podstatně mladší lidé a určitě k těm mobilům mají lepší vztah než já, babka! Ale šikulka, musím se pochválit sama, stejně to za mne nikdo neudělá! Tak hezký den!

MOJE VZPOMÍNKY 39.

16. srpna 2010 v 17:47 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Naposledy jsem psala o tom, jak u sousedů hořelo na Štědrý večer. Nebylo divu při tom stavu zásuvek, v jakém u nás v bytech jsou. Byla jsem nějak koncem roku hlásit, že mi v zásuvce na chodbě jiskří a že tam zapojuji pračku. Bylo mi řečeno, jestli mám na pračku jistič. Když jsem řekla, že ne, tak prý abych si ho na vlastní náklady nechala udělat. Nechala jsem si od známého revizního technika zkontrolovat napřed naše zásuvky a bylo mi právě řečeno v jakém jsou stavu, ale dokud nehořelo, tak to nikoho nezajímalo. Když jsem se po tomto požáru, tedy v roce 2005 zašla znovu zeptat na naši domovní správu, jak to bude s tou zásuvkou, když si nechám tedy na vlastní náklady zapojit jistič na pračku, tak to najednou šlo. Poslali mi technika, který mi nejen zapojil jistič, ale i udělal novou zásuvku. Následně pak jističe montovali do všech bytů. Že by náhoda?
To bylo ale všechno, co investovali zase na dlouhé roky do našich bytů, bohužel.
Jinak v tomto roce probíhalo vše v celkem normálních kolejích, my s manželem chodili každou chvíli po doktorech, hlavně s pohybovým ústrojím (proto jsme si zase podali žádost o lázně), oslavovali všechny narozeniny a jmeniny, já jezdila dál pravidelně k mamince. Do lázní Jáchymov jsme tedy odjeli zase tradičně v květnu, abychom si na chvíli trochu ulevili. No a mně to nedalo a některé lázeňské procedury jsem vyfotila na památku.
Takhle nás balili do uhličité koupele. Šup s námi do pytle, tam nám pustili plyn, k tomu relaxační hudbu, přítmí a za chvíli se z některých boxů ozývalo chrápání.
Tady se manžel usmívá, protože se už těší na cvičení v bazénu. Jde to opravdu líp než "na suchu"
A protože si tam manžel léčil i kolena, musel denně šlapat na rotopedu, ale asi to tak zlé nebylo dle úsměvu!
No a tohle je tamější nejdůležitější procedura. Radonová koupel. Tu mají všichni předepsanou denně včetně sobot. Jen v neděli se nic neděje.
A nefotografovala jsem na elektroléčbě, tam jsem vždy musela sama a nebylo tam zase nic až tak zajímavého.
Zase jsme si zajeli na nějaké zájezdy a mezi nimi byly opět Františkovy Lázně.
FL 2005
Tak jsem se nechala zvěčnit u toho jejich pověstného "Františka". Jen na památku.
A hned po příjezdu jsme zase jeli - tedy my s manželem a jen děti - jedním autem - k mamince, abychom jí popřáli k jejím 85. narozeninám. Bylo to moc hezké.
Maminka 85
Tak tedy zleva : dcera, maminka, syn, bratr a můj manžel.
Jen se divím, že tento rok nebylo žádné moře. No, synovi se nechtělo, dcera na to neměla a my sami? Co bychom tam dělali bez dětí a vnoučat? To by nás ani nebavilo. Tak jsme se jeli zase podívat do manželovo milované Prahy. Ne na dlouho, jen na 3 dny, ale stačili jsme navštívit ta místa, která jsme chtěli. A že je i v Praze krásně, to dokazují i naše fotografie.
Praha 05 - Trója
Jistě všichni poznali, je to v Praze - Tróji.
Praha 05 - botanická
Tady je hned vedle zámku krásná botanická zahrada.
Praha 05 - Kampa
Ano, to je na Kampě. Nádhera!
Jenom jsem se po příjezdu domů zase musela trochu ozvat, aby na nás všichni neštípali dříví. Měli jsme zaplacený (a dost dopředu) pobyt v hotelu tříhvězdičkovém a ejhle, v pokoji nejen že nebyla ani televize, ani vlastní WC a koupelna! Na recepci jen pokrčili rameny, tak jsem po příjezdu domů napsala stížnost na CK, kde jsme si tento pobyt zaplatili. A ejhle! Brzy přišla omluva včetně částečného vrácení peněz jako kompenzace. Jen se člověk nesmí dát, oni to všichni zkouší, jak to jde.
A přece jen jedna významná událost byla v září. Syn udělal zkoušky - autorizaci na statika! Pozval nás všechny na slavnostní večeři, ale i bez ní jsme měli velikou radost, jakého máme šikovného syna! Mít dvě autorizace ve stavebnictví, to myslím není málo!

NENÍ TO DISKRIMINACE?

14. srpna 2010 v 12:26 | já
V týdnu jsem úplnou náhodou narazila na slovenské televizní stanici na program, který mne i manžela zaujal, no řeknu rovnou, že se nám líbil. Občas si přeladíme i na jejich stanice, dávají tam hodně  i české filmy (včera jeden "boží" Jak se krotí krokodýli"). Jenomže tohle nebyl film, to byla zábava. Aspoň pro nás. Hrála tam jejich kapela Senzus, hostovaly i jiné, byly tam i vtipné komentáře a scénky, lidé v sále měli i možnost tančit, ale co bych asi hlavně měla přiznat, jednalo se o dechovou a lidovou hudbu (a tančili tam kupodivu i mladí). A také se nestydím přiznat, že ji máme rádi. Vím, že nás, příznivců tohoto žánru není moc, ale jsme! A slyšel někdy někdo v naší televizi v hlavním vysílacím čase hrát nějakou takovou kapelu? Maximálně dopoledne nebo odpoledne a to ještě tu, co se "dá poslouhat", zase ne tak často. Je pravda, že některé ostatní žánry "nefrčí" také, jako např. techno, hiphop, či jak se všechny ty hudební směry jmenují, ale aspoň jednou za čas v rámci nějaké zábavy by šlo snad skloubit hudbu pro fanoušky různých směrů, nebo pořád jenom "popík"? Pokud vím, operu také moc lidí nemusí a přesto se v televizi vysílá.
No dobře, tak jsem sdělila svůj názor, ulevilo se mi, ale aspoň se přimlouvám za českou produkci ve větší míře než zahraniční, to taky ne? Vím, že mladé to bere, ale mají přece své MTV a co my ostatní? Nechci si stěžovat, ale dobré by to pro některé z nás bylo. Aspoň pro mne, manžela, moji maminku, občas i snacha může dechovku, no je nás málo, tak budu shánět další, třeba potom.....

MOJE VZPOMÍNKY 38.

10. srpna 2010 v 17:53 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Rok 2004 jinak nepřinesl nějaké další změny, za prezentaci v časopise Vlasta jsme dostali nějaké korunky, tedy hlavně cestovné, tak jsem podělila zúčastněné a jelo se dál. Občas jsem byla "hlídací babička", také jsem stále dost často jezdila za maminkou, aby si zvykla na nový domov. Co bylo ještě jiné, než jindy tak to, že škola, kam chodily synovo děti a oba zpívali ve sboru, měla pozvání na vystoupení na Ukrajinu. A jeli. I když bylo tenkrát Lukymu 10 let, dodnes má zážitky v paměti, hlavně ty ošklivé, ale zkusit prý se má všechno. Zase jsme nezklamali a odjeli jsme se podívat na týden do Mariánských Lázní.
ML 04
Tady dělám "křoví" u tamější krásné "zpívající fontány".
Občas, je-li hezké počasí, tak pokud se koná oslava nějakých narozenin u syna, jsme všichni venku na zahradě, kde nás "majitelé realit" pohostí ne chlebíčky a jednohubkami, jak jsme zvyklí, ale grilují nám nějaké dobrůtky.
Grilování 04 - 1+4.
Tady jsem si vyfotila nejstarší a nejmladší vnouče. Sluší jim to!
Grilováni 04 - děti hody
A zde jsou vnoučata, jak si hodují. No, my také nepřišli zkrátka, bylo nás tam dost!
I letos jsme se jeli podívat do Itálie. Tentokrát do Lignana a jeli jsme jenom my s manželem a dcera s dětmi. Syn odmítl mačkat své dlouhé nohy v autobuse a dráždit si své žaludeční vředy. Takže žádní Hujerovic, bylo nás podstatně méně, ale také se nám tam líbilo.
Itálie 2004 lIGNANO apartmán
V takovém apartmánu jsme bydleli, děti měly prostor na hraní venku před vilkou.
Itálie 2004 Lignano palmy
Takhle krásná zeleň tam byla všude, moc se mi líbily i kruhové objezdy, které měly uprostřed palmu.
Konec tohoto roku byl opravdu netradiční. Na Štědrý den jsme v pozdní odpoledne odjeli za vnoučaty k dceři do Mostu. Vždy jsme všichni brzy večeřeli kvůli dětem, protože byly nedočkavé a pak zase o to dřív jsme jeli domů. Tentokrát jsme přijeli domů cca ve 20,30 hod., zasedli k televizi a poslouchali jsme s manželem, kdo nebo co to dělá hluk zrovna v tento den večer, napřed rány, jako když se něco opravuje nebo rozbíjí, pak hukot motoru, tak nás napadlo kouknout z okna. Pod okny jsme měli hasičské auto, které vysouvalo žebřík, aby se mohli někam dostat - ano, k sousedům na balkon, z jejich bytu šel totiž kouř. My byli vedle a nic jsme nevěděli. Když jsme otevřeli dveře na chodbu, už tam byli hasiči, smrad, hadice, voda, no hrůza! Sousedé nebyli doma, ale podařilo se jim sehnat sousedku, která byla v práci a byla z toho chudák v šoku! Aby ne! Později jsme zjistili, že jim hořel obývák, sousedící s naším obývákem a vše chytlo od vadné zásuvky nebo televize, která byla zapnutá v pohotovostním režimu. (Od té doby zásadně žádný spotřebič takto nenechávám).
Tak to bylo zakončení roku, hlavně tedy Vánoc. Ještě teď, když si na to vše vzpomenu, tak mi není moc dobře.

POVODNĚ

9. srpna 2010 v 14:03 | já
A máme je tady zase. Ano, ty hrozné, kruté, neúprosné povodně. Věřím, že spousta z vás, kteří jste se dívali včera na zprávy, neudrželo své slzičky a plakalo jako já. Ta bezmoc, ta je nejhorší! Kolik to stojí úsilí těch, kteří pomáhají a zachraňují, ale daleko víc to stojí nejen po materiální, fyzické, ale také psychické stránce ty, kteří jsou postiženi a někteří už po několikáté! Tak si říkám, že je sice hezké, že jsou zřízena různá konta na pomoc, lidi jsou pořád ještě ochotni pomáhat, ale PROČ se ještě NIC nepodniklo proto, aby se zabránilo těmto povodním aspoň tam, kde nebyly po prvé! Nevím, bude-li to ještě v tomto státě někdy všechno fungovat tak, jak by mělo, asi to všechno nejde a už vůbec ne najednou, ale za ty zmařené lidské životy, majetky a zničenou psychiku lidí bychom měli bojovat. Ale jak, je to těžké, já vím. Myslím, že nestačí jen posílat peníze nebo věci na konta humanitární pomoci, ale předejít aspoň částečně takovým katastrofám. Také vím, že já nebo my to tady takhle nevyřešíme, ale dobré by to bylo. Všem držím palce, vím, že to mají hodně těžké!

OSLAVENCI V SRPNU

7. srpna 2010 v 15:21 | já
Tak jsem naposledy psala o červnových oslavencích, červenec jsem vynechala, protože to se nic u nás neděje, to mám jen já jmeniny a to není podstatné.
Zato dnes, ten je dvojnásobně významný. V první řadě má dnes své krásné 17. narozeniny moje milá vnučka Terezka. Jo, když mně bylo tolik, to byla paráda! I když jsem už chodila do práce, ty starosti, co jsem tehdy měla, nebo i ty povinnosti, to byla legrace. Zrovna si pamatuji, když jsem tedy měla také 17, že jsme se stěhovali do jiného bytu. Tedy celá rodina, ale stěhovali? Ne. Jen oni stěhovali, já přijela večer z Brna ze školy do hotového, tedy přestěhovaného. Při práci jsem tenkrát večerně studovala a do školy jsem jela i v tento důležitý den. To byli rodiče, co? No, nevím, jestli bych se tak zachovala i já, ale v každém případě byli super ohleduplní.
A také dnes slaví - ale jmeniny - moje druhá vnučka - Laděnka. Ta má to krásné princeznovské jméno  - Lada. V tom mém posledním článku jsem je fotila spolu, jsou to taková naše sluníčka.
Tak si to děvčata hezky užívejte, nevadí, že venku je ošklivé počasí, vám přeji krásný den!
Ještě v tomto měsíci bude mít důvod k oslavě i můj manžel. Má také jmeniny a jak jsem se dověděla, no letos se nám ty oslavy nějak nedaří konat včas, tak děvčata budeme slavit společně s manželem, až za 3 týdny! To ale vůbec nevadí, užijeme si to stejně!

MOJE VZPOMÍNKY 37.

5. srpna 2010 v 13:24 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Tak si pořád říkám, kdy už mám s těmi vzpomínkami končit, asi už brzy, ale něčím se ještě musím pochlubit. I v roce 2003 jsem si pravidelně kupovala Vlastu a protože jsem opravdu takový "psavec" a vyhlásili tam koncem roku soutěž na psaní o něčem, popřemýšlela jsem a šla jsem do toho. Vyhlášené téma znělo :
Nejlepší chlap mého života.
Asi si řeknete, co jsem asi tak mohla psát, ale vzala jsem to z opačného konce.
"Je milý, hezký, mladý, má mě rád, chválí mé kuchařské umění, chce se mnou často spávat, no prostě - je jednička!" Tak jsem to napsala hned na začátku mého dopisu a pokračovala jsem : "Tomáš je mé čtvrté vnouče. Snad mi to má další tři vnoučátka prominou, ale narodil se v době, kdy jsem právě odešla do důchodu, a tak jsem si ho nejvíc užila. Často jsem ho odmalička hlídávala, když dcera chodila alespoň na částečný úvazek do práce ještě předtím, než šel do školky. I v jeho těžkých začátcích ve školce jsem byla při něm a několikrát pro něj šla "po o", tedy po obědě. Doma jsme spolu vařili, pekli, nakupovali, občas jsem ho i hlídala, když byl nemocný. No zkrátka - užili jsme si tak, jak by to asi mělo být, jako babička s vnoučkem. Když mi dcera děkovala za hlídání, vždy jsem jí řekla, že není třeba děkovat, to já jsem byla ráda, když jsem mohla být s ním. Teď už chodí do školy, ale občas vypudíme dědu do pokoje, abychom spolu mohli být ve velké posteli a tam si vyprávět pohádky nebo povídat prostě o všem možném."
Tak asi takhle jsem to viděla a tedy napsala a ejhle! Redakce vybrala tři příspěvky a ten můj byl mezi nimi! Nakonec jsme byli v lednu 2004 pozvání do Prahy k nim na focení od opravdového fotografa (naposledy mě opravdový fotograf fotil jako malou - byl to totiž můj tatínek). Byli jsme tam všichni vybraní najednou, pan fotograf dělal opravdu hodně záběrů a nakonec vybral ten, který jsem okopírovala z Vlasty (nevím, na co jsem si brala sukni) a dostala jsem za pakatel nahrané ty dvě nejlepší fotky na CD. Vlasta pak vyšla 31.3.2004, mám ji pořád pečlivě uschovanou stejně jako dcera s vnukem. Hezká vzpomínka, že? Tak nás tedy tady dole máte. Ten článek "Říkáme si Hujerovic" je o nás.
Nejlepší chlap mého života

HOMOSEXUALITA

1. srpna 2010 v 17:43 | já
O homosexualitě už toho bylo jenom zde napsáno hodně. Řekla bych, že většina lidí ji toleruje, nemyslím si, že je to NĚCO hrozného, nebo si to někdo vymýšlí schválně. To ne. Podle mne je to určitá odchylka nebo nemoc? No nevím, ale je pravda, že nemůžeme být všichni stejní, také každý jinak fyzicky vypadá nejen tím, že někdo je krásný nebo aspoň přijatelný a někdo vůbec ne, někdo je příliš tlustý, někdo příliš hubený. Jsou tu blonďáci, tmaví, zrzaví, máme také věřící a ateisty, bohaté a chudé, no vidíte, že bych mohla ještě chvíli pokračovat. Je pravda, že je teď na tu naši čtyřprocentní menšinu víc vidět. Dřív se o tom nesmělo ani špitat, dnes je vše úplně jinak.
Já osobně si tedy myslím, že pokud někdo neškodí (jako třeba některé kontroverzní strany), tak ho nechám žít. No, nechám žít všechny, ale některé raději. Opravdu je nejlepší rozdělovat lidi jen na dobré a ty ostatní a přimlouvám se, aby těch dobrých bylo pořád víc a víc.

FOTOGALERIE NAŠEHO SETKÁNÍ

1. srpna 2010 v 12:53 | já
Po dlouhé době se zase všichni sešli u nás. Zorganizovala to vlastně vnučka (ta vlevo), která si chtěla pokecat se svou sestřenkou, tak je přizvala také dceru s dětmi. Sice jsem musela měnit pohoštění, ale zvládla jsem to a byla jsem ráda, že je mám zase všechny pohromadě.
Holky
Tak to jsou tedy moje vnučky (Lada a Terka), které se mají moc rády, rozumí si, i když je mezi nimi 5 let rozdíl, jsou každá jiná a přece obě tak hezoučké!
Kluci
A to jsou vnuci (Luky a Tom). Nechtěli se fotit ani za nic, navíc jsem je rušila u počítače (tedy mého), ale netroufli si babičku odmítnout. Jak se tvářili, to už je vidět. Také jsou každý jiný. Je zajímavé, že syn má blonďaté a dcera tmavé děti, že?
Láďa
To je tedy můj syn. Taky se všelijak tvářil, než jsem ho aspoň trošku rozesmála!
Milča
A to je jeho manželka, tedy moje snacha Milča. Zvláštní, také kříčela, že nechce fotit.
Zdenka
To je moje dcera, která se mi sice trochu rozmazala, ale po druhé, to už vůbec nešlo a hádejte proč. Tak nevím, není to nemoc?
Peggule
Jediná, která neprotestovala, je naše Pegginka. Tedy naše není, je dcery a jejích dětí, ale my ji máme všichni rádi a je vidět, že je to dobrá manekýna.
Tak na zemi jako žebrák skončil můj manžel ( na zemi sedí rád). Asi aby se nelišil, tak také protestoval proti focení, ale jak vidíte, nikomu to nebylo nic platné. Tak jediný, kdo se vyhnul focení jsem byla já!