Červenec 2010

MOJE VZPOMÍNKY 36.

30. července 2010 v 17:15 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Život šel dál i v roce 2003, tak jsme se s rodinou rozhodli hned na začátku roku, že se sejdeme u nás a dohodneme si termín další dovolené do Itálie. Klaplo to, hned v lednu jsme zaplatili zálohu, hned bylo veseleji, zase jsme se měli na co těšit.
Přesto, že jsme s manželem stále museli navštěvovat nějaké lékaře, tak jsme si řekli, že do toho ještě půjdeme. Nemoci a zdravotní problémy se však nevyhýbaly ani dalším členům rodiny. Nejmladší vnuk si hned v únoru už po třetí zlomil pravou ruku a když mu po čtyřech týdnech sundali takhle jednou v úterý sádru, stalo se něco, nad čím kroutili hlavou i v nemocnici. V pátek byl zpátky na chirurgii, s čím pak? Se zlomenou rukou, tentokrát pro změnu pravou. Stačilo vždy jen tak málo, jako např. zakopnout o batoh a bylo to hned. V březnu byla v nemocnici i moje maminka. Zrovna jsme byli v autobuse na cestě k ní, když nám ještě stačila zavolat, že bohužel, jede do nemocnice se zánětem slinivky. Tak jsme jeli druhý den zase domů, pobyli jsme jen s bráchou a jeho rodinou. A také jsme se rozhodli s manželem, že si zase zopakujeme lázně, tak jsme už po čtvrté odjeli do Jáchymova. Už jsme tam znali každý kámen, protože to městečko není velké, ale není ani pěkné, kdyby nebyly ty lázně tak kvalitní, tak bychom jeli určitě jinam.
Boží Dar
Tady jsme byli na soukromém výletě v nedalekém Božím Daru, v našem nejvýše položeném městě v republice.
Jáchymov Běhounek
A tohle je fotka z LD Běhounek, kam jsme si se známými odskočili opravdu jen na nealko, bylo horko a my měli žízeň, pamatuji si, že tam zrovna hrála muzika, my seděli venku na terase a bylo nám dobře.
Tento rok byl také zlomový pro moji dceru. Nejen změnou v soukromém životě, ale koupila si svoje první auto (tenkrát opravdu za směšnou částku, ale také podle toho vypadalo), a tak začala po letech jezdit. Teď už jezdí jako "širón", dobře a bezpečně (doufám, že to nezakřiknu) a loni si pořídila další, už třetí auto a každé je o kousek lepší, i když k tomu, co by si přála to má určitě ještě hodně daleko.
V červenci jsme tedy zase všichni odjeli do Itálie. Jeli jsme zase do Bibione a jeli s námi i přátelé našich dětí, tak nás bylo pomalu půl autobusu.
Itálie 2003 - my všichni večer
No, posuďte sami, bylo nás dost, ne? A to ještě já chybím, jsem na té straně foťáku, která není vidět :-).
Itálie 2003 - my všichni pláž
Tady jsme na pláži, jsem tam i já, ale nikdy se s námi nefotil manžel jedné paní, takže pořád někdo chybí!
Itálie 2003 - Ota a voják
Manžel se velice rád fotí vedle všelijakých poutačů, figurín a tak, ani tady to nebylo výjimkou.
Vím, že není každý den posvícení, proto jsem se letos ani já nevyhnula nemocnici. Šla jsem s potížemi, které trvaly už asi 4 dny a nemínilo to polevit, ke své praktické lékařce, která mě poslala mimo jiné i na vyšetření na chirurgii. A odtud mně už jen povolili zavolat manželovi, aby mi do nemocnice přivezl věci, sanitka a šup tam se mnou! Podezření pan doktor měl, v nemocnici si pořád nebyli jistí, snad každou hodinu tam chodil lékař, aby mě zkontroloval a nakonec se rozhodli, v noci ve 22,00 hod., že půjdu na sál. Ještě mě povozili po nemocnici na předoperační vyšetření a kvůli "mé maličkosti" musely sestry připravit sál. Doktorům jsem musela podepsat, když nebude stačit laparo, že mě "šmiknou" a pak jsem jen čekala. Říkala jsem si, že doma všichni spí, nikdo nic neví a já jsem měla prakticky tři možnosti. Buď se probudím jen "s dírkama", nebo rozřezaná, nebo vůbec ne. Dopadlo do výborně! Stačila jen ta první možnost! Ale bylo prý to za minutu dvanáct! Pan doktor mi dokonce řekl, že jsem tenkrát mohla kandidovat na prezidenta (jako Havla), který měl tenkrát podobné problémy, ale asi ještě horší. Přežila jsem, po týdnu byla doma, sice musím občas na kontroly a opatrně jíst, ne všechno, ale jinak to jde.
Tak to by byl v kostce další rok - rok 2003.

NOVÝ PAN DOMÁCÍ – STEJNÝ ŘEDITEL

29. července 2010 v 13:33 | já
Tak už zase máme nového "pana domácího". Na byt jsem dostala dekret od mého zaměstnavatele, pak začaly "čachry-machry" se vším možným, tak udělali dceřinné společnosti. Naše bytovky patřily pod jednu z nich. Já nevím, jak je to možné, ale NIKDY, tedy za žádného majitele, nebyly peníze na jejich údržbu. Je pravda, že dříve aspoň nahlášená porucha byla v rámci nájemného odstraněna, dnes není nárok vůbec na nic, ani na "slušné" bydlení.
Tedy zase v roce 2006 zanikla "dceřinka", byty byly prodány všechny (byty našeho mateřského podniku) dalšímu majiteli, který byl patrně bez peněz. Nám nebyly nabídnuty ke koupi, i když se v té době byty výhodně prodávaly. Tedy další majitel, který dle informací si na tyto byty "vypůjčil", neměl peníze rovněž, tak z nás chtěl sedřít kůži, jak jsem již psala. Podotýkám, že původní ředitel zůstal a věrně sloužil každému "pánovi" až tak, že neměl vůbec zájem komunikovat s nájemníky. Došlo to tak daleko, že nám loni začátkem roku rozeslal jménem "své" společnosti dopis, v němž se nás zdvořile zeptal, zda chceme trvale nebo dočasně bydlet v nájemním bytě, nebo zda bychom měli zájem o koupi bytu. Varianta odpovědi ANO - NE byla k zakroužkování. No, nebylo by na tom zas až nic tak divného, ale podle "jejich" průzkumu se cena bytů v naší lokalitě, kde je 22 % nezaměstnanost, pohybuje vzhledem k jejich dlouhodobému nedostatku (jé, co je bytů teď volných) za zhruba 10 000 Kč až 13 000 Kč za m2 obytné plochy! Za tuto částku by byli patrně ochotni prodávat, když ještě loni v našem okresním městě prodávalo město byty za 1 043 Kč! No a "tržní" nájem prý tak 70 až 130 Kč za m2! Také krásné, vezmu-li v úvahu, že teď platíme cca 25 Kč. To nám ještě rok před tím tvrdili, že na pokrytí nákladů na bydlení by bylo ideální platit 50 Kč a pak šup s tím nahoru a do nich! Nevím, jestli nám to bude co platné, že jsme se vzbouřili, ustavili právoplatné sdružení nájemníků, nevím, jestli se toho noví majitelé lekli, ale byty jsou tedy zase prodány a my, nájemníci všech cca 2500 bytů máme dát hlavu na špalek a čekat, co s námi bude? Bydlím zde v tomto jednom bytě od doby, kdy se mi narodil syn a to je 48 let. Co nám náš pan domácí, jak já říkám, do toho bytu dal, bych spočítala na prstech, mám to dokonce zdokumentované, máme původní okna, která větrají místnost bez otevírání, dokonce nám sem i prší a když fouká, máme hezký průvan. Mezi okny, která se bojím, že mi při mytí vypadnou, se tvoří plíseň, někteří nájemníci ji mají dokonce i v bytech, my jsme ji také nedávno likvidovali ve spíži, tak za takové byty bychom měli platit tak nekřesťanské peníze? Myslím, že bydlet ve starém, zničeném bytě, nebo v novostavbě, to je velký rozdíl. My nejsme sice klasický panelák, jsme zděný dům, ale zato bez výtahu, protože máme jen 3 patra, u našeho domu je autobusová zastávka, dům je hned u silnice, ale u jaké? Nikdy dřív jsme ji tak nevnímali jako poslední 2 - 3 roky, kdy také nejsou peníze na její údržbu a přesně ráno v 6 hodin tudy projíždí nějaký těžší náklaďák, který nás budí jako jízda na tankodromu.
Nevím, PROČ musí v tom našem světě existovat taková krutá nespravedlnost? Jedni neví roupama, za co by utratili ty své miliony a ti normální, co pracovali nebo pracují celý život se nikde nedovolají. A myslím, že bude hůř! Náš nový - starý pan ředitel má nového pána, každému vždy sloužil "do roztrhání těla", tak nemůžeme čekat, že by nám najednou začal rozumět, že?
Šli bychom do nějakého penzionu pro důchodce, ale kde je vzít? I ten nám náš pan domácí zrušil! Na lukrativnější využití!

ODMĚŇOVAT PODLE ZÁSLUH?

23. července 2010 v 12:10 | já
Sice jsem to napsala jako otázku, ale pouze řečnickou. Protože jinak si hned odpovídám : URČITĚ! A o koho se jedná? O tolik diskutované zdravotnictví.
Dnes jsem se byla objednat po několika obstřicích páteře na rehabilitaci. V kartotéce mě vzala sestra a zapsala hned, nikdo tam taky nebyl, ale pak mě poslala se objednat na nějaké masáže k rehabilitační sestře do čísla 3. Hned jsem slyšela, že číslo tři je tady, což řekla sestra, která tam seděla a povídala, celkem tam byly 3, pacienti žádní.  Nic jí ale nebránilo v tom, aby si to tam v klídku nedopovídala, nechala mě sedět a čekat před jejím teritoriem, asi si říkala, babka má času dost.
Po chvíli tedy přišla, pozdravila, jako kdyby šla bůhví odkud a řekla, abych šla dál, že mne objedná. Bylo na mně možná vidět, že jsem otrávená, raději jsem nemluvila, abych neřekla něco, co jsem nechtěla, objednala se tak, jak mi navrhla a odešla.
Uvidím, jak to bude fungovat dál, ale v tomto rehabilitačním zařízení jsem se už mnohokrát zklamala, nejsou tam moc příjemní a přesto, že tam mají stále volno, tak si pacientů neváží. Jistě se nabídne otázka, proč tam tedy chodím? Máme tady sice ještě jedno daleko sympatičtější rehabilitační středisko, kam jsem chodila už mnohokrát, byla jsem tam i posledně, ale je to dost daleko a tady to horší mám 5 minut od domu. Děsí mne, že bych se v tom horku musela plahočit místo 5 celých 20 minut! A přitom tam mezi sebou tak "nekecají" zákazník nezákazník, když někdo přijde, okamžitě se mu někdo věnuje a řekla bych, že jsou "poctivější" i ve výkonu. Ale, uvidím, tady u té sestry, u které jsem objednaná, jsem ještě nebyla, tak se nechám překvapit.
Ale rozhodně, kdybych měla tu moc, tak bych nedala stejný plat všem rehabilitačním sestrám. To určitě NE! Přístup k pacientovi a tím si získání jeho důvěry je podle mne dost důležitý!


MOJE VZPOMÍNKY 35.

22. července 2010 v 17:31 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Tak jsem si u moře hezky odpočinula a po návratu domů jsem zanedlouho jela na Moravu, abych pomohla odstěhovat maminku. Bráška měl sice v okolí doma na takové malé vesnici moc hezký domek, ale chtěl větší, aby prý se tam event. vešly obě maminky. Tak hledal na internetu a přes realitky tak dlouho, až našel. Opravdu podstatně větší dům, ale až na konci světa. Z jižní Moravy do západních Čech, to je opravdu dálka! Moc o tom ale s maminkou nediskutoval a prostě jí to dal "befelem" a maminka se odvážila jen slabě protestovat, ač se jí tak nechtělo z těch jejích milovaných Hrušovan u Brna. Bráška jí tam zařídil takový malý byteček, no a na mně a později i na sestře a švagrovi bylo ji sbalit a já pak ještě rozbalit v novém domově. Nechala jsem tedy manžela hospodařit samotného doma a jela do mých, také milovaných, Hrušovan. Zorganizovali jsme to tak, aby se stihla maminka důstojně rozloučit s místem, kde žila tolik let, a kde se tatínek i narodil, a to když Hrušovany u Brna slavily 750. výročí založení. Byly tam současně i hody, tedy opravdová paráda pro nás obě. Mám schované video z této slavnosti, koupila jsem si na památku aspoň hrneček, také se tam světil nově postavený katolický kostel, moc hezké vzpomínky máme dosud, nejen maminka, ale i já. Stačily jsme všechno zabalit, poslední den přijela ještě z Brna sestra se švagrem a určitě byla na nás radost pohledět. Všechno se stihlo včas než přijel stěhovák a bráška s osobním autem pro mne a maminku. Bráška už tam bydlel, tak si ten "kousek" cesty udělal za ten den na otočku. Maminka se těžko loučila, plakala celou cestu a když trošku předběhnu, tak ještě dlouho doma. Tedy v tom novém domově. Nemohla si zvyknout a tak jsem tam ze začátku jezdila každých 14 dní na víkend, abych jí v tom trošku pomohla. Tak teď se zase vrátím k tomu stěhování. Po příjezdu jsme počkali, až také dojedou věci za námi, chlapi to nanosili na místo a já zase začala s rozbalováním a skládáním věcí do skříní, linky a tak. Měly jsme obě štěstí, že jsem v té době byla ještě celkem "fit" a že mi moje páteř dala chvíli klídek, ale mohu zodpovědně říct, že jsem toho měla za ten týden "plné kecky".
Tak jsem pak, jak jsem již psala, jezdila dlouho za maminkou každých 14 dní, no a aby toho ježdění nebylo málo, tak jsme se kvůli mamince rozhodli, tedy my, její děti, že s ní pojedeme za její sestrou - tedy naší tetou - do Ostravy na její 90. narozeniny. Já jsem od nás přijela k mamince, bráška nás dvě naložil a pokračovali jsme do Brna, kde k nám přisedla naše sestra a jeli jsme k tetě. Původně tam měla čekat ještě jejich další sestra, která měla "jen" 85 (maminka tenkrát 82), ale protože jsme měli problémy po cestě, přijeli jsme pozdě a ona už musela zpět do nedalekého Domova důchodců. Škoda. Mrzelo nás to všechny, ale jinak to opravdu nešlo.
Teta 90 a maminka
Tak tady vlevo je oslavenkyně - tedy tetička s naší maminkou.
Teta 90 a děti
A tady je teta s vnučkou a pravnučkami. Tuto vnučku prakticky vychovala a dělala pro všechny opravdu hodně.
Poseděli jsme s tetou, popovídali si, teta měla malý byt tak nám zajistila přespání v nedalekém hotelu, tedy nám, maminka přespala u ní. Vyprávěla nám, že když nám šla ten hotel zamluvit a řekla, odkud a kdo přijede, ale také hlavně proč, ta majitelka byla tak hodná, že po ní nechtěla vůbec nic zaplatit, říkala, že to má od ní k narozeninám, ještě jí popřála hodně zdraví a předala klíč. Tak to se opravdu jen tak nevidí!
Další den nás tetička vzala do restaurace na oběd a po obědě jsme jeli zase zpátky domů, se zastávkou v Brně u sestry.
Ještě jednu větší oslavu jsem musela tento rok absolvovat. Manžel měl v listopadu 70. let, tak jsme pozvali ty naše nejbližší do restaurace.
Ota 70 - hospoda
Bylo to tam moc fajn, dětem, tedy vnoučátkům se to moc líbilo, mohly si dát vše, nač měly chuť a mohu s klidným svědomím říci, že to byla důstojná oslava, nikdo se neopil, byla pohoda a manželovi udělal také radost dort, který jsem mu nechala udělat já. Bylo to fotbalové hřiště, takové opravdové, branky, míč, hráči, zelená tráva, paráda. Těm, co to stvořili, se to opravdu povedlo. A protože je manžel bývalý fotbalista a velký fanda do fotbalu, tak jsem vybrala tento nevšední dárek, z kterého měl opravdu velkou radost.
Ota 70 - dort
Je to vidět i na fotce, no nám ostatním se také líbil!
No, tenkrát, když jsme se vraceli z oslav tetiných devadesátin, tak jsme nikdo netušili, když jsme si dávali u sestry kávu, že naposledy vidíme švagra. Vypadal tak normálně, pořád ho mám před sebou, když jsme balili na to stěhování maminku, to bylo v srpnu, tohle bylo v říjnu a čtyři dny před Štědrým dnem zemřel. Byl to pro všechny velký šok. Tak jsme tedy já, bratr a maminka jeli tento rok ještě jednou na Moravu, do Brna, bohužel švagrovi na pohřeb. Bylo mu 60 let! Tak tohle jsou opravdu také moc smutné vzpomínky.




MOJE KRÁSNÉ PRÁZDNINY

21. července 2010 v 17:44 | já
Vím, že prázdniny jsou pro žáky, studenty a také učitele. Přesto i já, jako důchodkyně, mám k prázdninám co říci.
Velmi ráda totiž vzpomínám na moje prázdniny, když jsem chodila ještě do základní školy, ano, já vím, zdá se to neuvěřitelné, ale říká se přece, že staří lidé si pamatují hlavně příhody z mládí, ne? Tak tedy my jsme jezdívali - tedy maminka, tatínek, moje mladší sestra, já, (bratr byl tenkrát ještě daleko na houbách), teta se strýcem a bratranec, na Vysočinu na vesnici. Žil tam dědeček mého bratrance, měl takovou dřevěnou chaloupku, skromnou, ale nám se tam moc líbilo. Byla to vlastně jedna místnost, ale velká, kde se vařilo, jedlo, spalo, žilo, no prostě všechno. On už tam žil roky sám, no a když jsme se tam nastěhovali tak na 2 - 3 týdny my všichni, muselo to také stačit. Dědeček chodil spávat na půdu do sena, na jedné posteli spali naši, na druhé teta se strýcem a my, děti, paráda, spali jsme v "šupleti", které bylo zastrčené pod jednou postelí, plné slámy, zakryté prostěradlem, bylo tak široké, že jsme se tam vešli všichni tři. Jezdívali jsme tam víc roků za sebou a já si pamatuji nejvíce ten rok, když bylo sestře 4 roky, já jsem o 4 roky starší a bratranec je o rok mladší než já. Ta jedna místnost v té dřevěné chaloupce měla takovou předsíňku, nevím proč jsme jí tenkrát říkali "žundr" a tam byla jen opravdu udusaná zem, bylo to v létě velice příjemné, protože to chladilo, tak se tam také ukládaly potraviny. To byla lednice! Před chaloupkou byla zahrádka, za chaloupkou byla zahrádka, kde rostly jahody i maliny, přes zahrádku tekl potůček, kde bratranec chytával pstruhy jen tak do ruky, za chaloupkou ještě byla dědečkova velká louka, kde rostla opravdová měkká travička a kam si člověk mohl lehnout jen tak, nic ho netlačilo, žádná klíšťata nebyla, no prostě idylka. Pamatuji si, když zapršelo, tak zase za chvíli vysvitlo sluníčko a bylo zase krásně teplo, celou dobu jsme tam běhaly, my děti, bosy, a každý podvečer jsme si chodili do vesnice k jedné paní pro kozí mléko. Ano, správně, kozí. Vůbec nám to nepřišlo tenkrát divné, bylo to dobré. Také ta paní (dodnes si pamatuji, že se jmenovala Slámová) měla čerstvá vajíčka, která jsme potřebovali na to, abychom si udělali, tedy ne my, ale maminka s tetou, výbornou smaženici, protože tatínek chodíval skoro denně na houby. Pro maminku a tetu to zas až taková dovolená nebyla, protože s vařením a mytím nádobí to bylo daleko složitější, než doma, ale pro nás, děti, opravdu nezapomenutelné prázdniny! A také ještě musím říct, že jsme neměli auta, kterými bychom tam jezdili (my z Brna a teta z Ostravy), ale vlakem, teta s maminkou musely vozit i nádobí, aby vůbec mohly pro tolik lidí uvařit. Hodně jsme tam také všichni chodívali na pěší túry, na výlety po okolí, koupat se do okolních rybníků, počasí bylo stálejší a pro nás vždy krásné!
Tak tohle pro mne byly opravdu krásné PRÁZDNINY!

MOJE VZPOMÍNKY 34.

20. července 2010 v 13:32 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
V roce 2001 se staly ale také méně příjemné věci než naše cestování v naší republice nebo v cizině. Tento rok byla téměř ve stejnou dobu na operaci moje maminka - dávali jí k srdíčku kardiostimulátor, aby mohla vůbec žít a dcera se musela podrobit také operaci. Moc mě to tenkrát všechno vzalo. Jsem totiž, jak já o sobě tvrdím (a myslím, že nejen já) takový pohodář, ale když je nemocný někdo z rodiny, ano, to nesu hodně těžce. To přímo trpím a nejraději bych to všechno vzala na sebe, ale to bohužel nejde. Naštěstí to všechno dopadlo dobře a mně spadl veliký kámen ze srdce.
V dalším roce, tedy v roce 2002 jsme se ještě opravdu naposledy zúčastnili poznávacího zájezdu - tedy naše čtyřka - já s manželem, vnučka a její druhá babička. Bylo to do Paříže, no to jsme neodolali, ale bylo to opravdu naposledy, pak už moje páteř opravdu stávkovala. Sice jsem trpěla při tom běhání po památkách, ale stálo to za to. Byli jsme samozřejmě u Eiffelovky, lodí jsme pluli po řece Seině
Francie Seina
Foto jsem nazvala - DVĚ BABKY S VNUČKOU
také jsme se vyfotili u VÍTĚZNÉHO OBLOUKU
Francie Vít. oblouk
prošli jsme se po známé ulici Champs Elisees, po největším náměstí v Paříži - Náměstí Svornosti, kde jsme si vyfotili vysoký OBELISK a samozřejmě jsme se také byli podívat Louvru.
Francie Louvre
Vchod pyramidou je vidět za manželem
Byli jsme se podívat i na "BŘICHO PAŘÍŽE" - Lahel - bývalá jatka, mimochodem moc zajímavé!
Když jsme byli ve Versailles,
Francie Versailles
tak je vidět, že zrovna pršelo a ne málo, když už si můj muž vzal deštník, ale  na kráse tamějších zahrad déšť neubral.
V zahradách jsme si prohlédli VELKÝ I MALÝ TRIANON, také zvláštní stavby a tady
Francie Mona Lisa
tohle foto snad nemusím ani popisovat, také u tohoto obrazu byla v Louvru největší tlačenice!
Chrám SACRE COEUR byla naše další zastávka
Francie Sacre Coeur
a také jsme navštívili moderní čtvrt v Paříži - LA DÉFENSE , katedrálu NOTRE DAME a poslední den večer jsme skončili zmrzlí a mokří v jedné hospůdce na kávě za 2 eura. Bylo to totiž v první dekádě května a moc teplo tedy nebylo.

A protože jsme se chtěli také trochu ohřát, tak jsme si zase jako správná Hujerovic rodinka zajeli všichni do Itálie k moři.
Itálie 2002 cesta
Takhle jsme vypadali ráno po noci strávené v autobuse. Šlo to, ne?
Itálie 2002 oběd
Tak to obědvá dcera s dětmi v našem společném apartmánu - špenát, bramborový knedlík a uzené maso. No na to, že jsme si vařili sami, bezvadné, ne? V mrazícím boxu to přestálo cestu tam a to bylo dobře. Všem jistě chutnalo.
Itálie 2002 zmrzlina
Pravidelné večerní vycházky po večeři a to byla denně nezbytná jejich opravdu jedinečná a výborná zmrzlina. Dávali jsme si ji všichni!
Itálie 2002 moře, my a děti
A tady nám bylo dobře všem - tedy já s manželem a vnoučátky!

FACEBOOK A SENIOŘI

18. července 2010 v 15:46 | já
"Namažte mě medem a vyválejte v mraveništi, babička je na Facebooku!"
Tak nějak to napsala moje vnučka, když jsem se prvně přihlásila na FB.
Je prý to hláška ze seriálu MASH, do té doby jsem ji neznala, ale jo, dobrá!

Začalo to asi tím, že i vnučka měla blog (jenom my dvě z naší rodiny), no a já jsem si ráda četla její příspěvky, protože umí moc hezky psát a také jsem se vždy dozvěděla něco nového nebo zajímavého z jejího studentského života, protože studuje dost daleko.
A pak to najednou ustalo. Nic. Na blog přestala psát. A druhá vnučka mi řekla, že občas něco píše na FB. Aha, řekla jsem si, tak šup tam! A už jsem tam zůstala.
Nejsem však ta, která tam pořád musí vkládat nějaké fotografie (co by také bylo u babky skoro sedmdesátileté pořád ke koukání), ani tam nejsem pořád, ale občas juknu, co je nového hlavně v rodině, protože tam už je nás víc, občas se dozvím něco nového, občas se zasměji, proč ne?
A také se přiznávám k tomu, že jsem letos k narozeninám dostala i prostřednictvím FB hodně gratulací! Tak si asi myslím, že všeho s mírou!



MILOSRDNÝ OSUD

17. července 2010 v 12:31 | já
Tak jsem psala začátkem července, jak to dopadne, jestli pojedeme nebo nepojedeme na tu naši další mini dovolenou, a představte si, ono to vyšlo! Jeli jsme v pondělí a už včera jsme se vrátili. Ne, že by nás tak zničilo to horko, i když to bylo někdy strašné, ale měli jsme to tak rezervované, stačilo. Byli jsme jako loni ve Františkových Lázních, kde se nám loni moooooc líbilo a musím zase letos dodat, že je tam opravdu "jiný" vzduch. Zdá se to neuvěřitelné, ale ono se tam to horko opravdu lépe snášelo než tady. Po příjezdu domů jsme byli hned "mrtví", špatně se dýchalo a tam jsme se zdaleka tak nepotili jako tady. Inu, ovzduší už nám tady trochu vylepšili, ale asi úplně zlaté to nikdy nebude.
Ve Františkových Lázních jsme také přes poledne moc nechodili ven (pouze na oběd), ale hlavně jsme si tam užili tamější AQUAFORUM. Ne, že bychom si zaplavali, manžel je úplný neplavec a já plavu jen když mi jde o život, ale vyřádili jsme se v bazénu s různými masážními tryskami, vydrželi jsme v něm víc jak hodinu! Pak jsme ještě přeběhli z tohoto venkovního bazénu do vnitřního, kde byla i vířivka a další parádičky, no a dvě hodiny uběhly jako ta voda! A navíc nám tady v době opravy horkovodu odstavili teplou vodu a tam jsme se mohli denně koupat nejen v bazénu, ale i v té "naší" koupelně. Stravování jsme měli také výborné, takže celkem pohoda. Uteklo to dost rychle, ale jak se říká, že všude dobře, doma nejlíp. Tak si toho považujme. Snad nám to ještě letos vyjde někam na pár dnů, uvidíme.
FL 2010 Ota
Tady jsme byli na kávičce, manželovo celkově první, mé třetí, v tom horku to stačilo.
FL 2010
A tady je vidět, jak i "pod mrakem" je centrum ve Františkových Lázních krásné!

LÉTO JE LÉTO

6. července 2010 v 12:14 | já
Vím, to jsem neřekla žádnou moudrost, ale v současné době je to opravdu léto jak má být. Tak se také všichni rozjeli nebo rozjedou na dovolenou. Dnes vzpomínám na svou vnučku Terezku, která (ještě nemá 17 let) letí se spolužačkou do Anglie. Už teď by tam měla být. Vydala se tedy už jako samostatná dospělá dívka, ale ta její spolužačka a kamarádka tam má vdanou sestru, u které už párkrát byla, tak trefí, anglicky obě umí dobře, tak nevím, proč si pořád my, jejich starší příbuzní (včetně její maminky) děláme starosti, ne? Věřím, že vše bude OK, že budou děvčata spokojená a vnučka bude mít po návratu o čem povídat. Už sice byla v Anglii jednou, ale to z toho určitě ještě neměla takový rozum jako teď. Já si myslím, že to, co prožijeme a vidíme, něco nového a pěkného, to nám nikdo nevezme, vzpomínky zůstanou a na peníze se koukat v tomto případě moc nemůžeme.
Minulý týden v pátek odjela také na dovolenou rodina mého syna, ti ale všichni čtyři skončí tam, kde se jim v poslední době nejvíce líbí, na bowlingovém turnaji. I když si nemyslím, že by to bylo na umístění na předních příčkách, je to také zkušenost a kdo ví? Třeba se zrovna bude dařit, moc to synovi i vnukovi přeji. Tak hodně úspěchů a vy, děvčata, jim pořádně fanděte!
A ještě my, už nám jedna dovolená utekla, když manžela odvezli do nemocnice, místo odpočinku na rekreaci s rehabilitací měl odpočinek úplně jinde. Nyní v pondělí bychom měli odjet na další krátkou dovolenou, tak čekám, jak to dopadne. Pojedeme, nepojedeme? Bude k nám osud milosrdnější? Naděje umírá poslední, tak budu věřit.
Jinak přeji všem, kteří jsou teď na dovolené, ať jim vyjde vše dle jejich představ, nejen to počasí, ale vše ostatní.

PŘÍBĚH JEDNÉ NOCI

4. července 2010 v 13:42 | já
Bylo léto, venku krásně až moc, tropický den a očekávala se zase tropická noc. Tak to se určitě zase moc lidí nevyspí, ono to ani dost dobře nejde v tom horku.
Byla sobota, následoval prodloužený víkend, hodně lidí odjelo na dovolené nebo na chaty a chalupy, ale ještě stále jich bylo dost doma. Aspoň tedy v našem městě a podle rozsvícených oken už později večer. Převalovala jsem se tedy na posteli a protože bydlíme u silnice, tak jsem si myslela, že ty hlasy, které slyším, pochází od autobusové zastávky přímo před naším domem. Když už to ale trvalo dlouho, tak mi bylo jasné, že někde mají bujarou oslavu, otevřená okna, takže bylo slyšet, tedy hlavně mužské, jak si povídají dost nahlas, překřikují se..... no, nevadí, řekla jsem si, snad taky někdy přestanou, také jsme byli mladí, nebo třeba dřív usnu. Tak abych pravdu řekla, nevím, v jakém to potom bylo pořadí, ale přesně o půlnoci si někdo (nevím, byli-li to ti samí) přidal ještě ohňostroj. A slušný. Trval minimálně 5 minut. Ještě musím také říct, že celou dobu, co jsem jen tak ležela, tak kolem jezdila auta. Tedy auta, vypadalo to, jako když jezdí někdo závody, nebo si někdo sám dal nějaký okruh a trénuje rychlost nebo co, protože uháněl jak o život a téměř po pěti minutách se ta jízda opakovala minimálně osmkrát. Říkala jsem si, že tady by si dnes policajti slušně vydělali. Pak už jsem asi opravdu brzy usnula, ale jen proto, abych se už brzy ráno kolem páté hodiny vzbudila. Ne, že bych už byla vyspaná, ale zase jsem slyšela plakat, no to není správné slovo, spíš naříkat nějakou zřejmě dívku, plakala na celou ulici a po celou dobu byla slyšet, než zašla hodně daleko. Asi jí někdo ublížil, nebo šla z nějakého delšího flámu, nevím. Tak se zase koukám do stropu a za deset minut zase rámus, ale jaký! Jako když někdo něco pořádně rozbíjí, nevím, zda venku, nebo doma a hází to ven, bylo to někde naproti v paneláku, pak jsem slyšela nějaký hlas, který toho člověka asi uklidňoval a za chvíli bylo ticho. Vidět tedy nebylo nic (byla jsem zvědavá a šla k oknu), jen už někdo někam pospíchal, protože naproti odjížděl taxík, který už měl naloženého pasažéra.
Co se asi musí přihodit různých příběhů i během jedné noci, když si myslíme, že většina z nás spí.

HRAČKA JE POTŘEBA

3. července 2010 v 21:26 | já
Kdo si hraje, nezlobí.
Hračka, která z ruky nevypadne.
Hračka - film kriminální - panenka jako hračka byla nebezpečnou zbraní.
To všechno mě napadalo k tomuto tématu. Myslím si ale, že hračka jako taková je pro děti dost důležitá. Tedy pokud je to správná hračka, která rozvíjí fantazii, zdokonaluje zručnost a později dětem i rozvíjí myšlení. My, dospělí, tedy my, už starší dospělí, máme jako hračku třeba PC. Trénujeme si mozek, namáháme, aby nám ještě chvíli vydržel.
Tedy co se týče hraček, pamatuji se, že když byly děti malé, měly vždy z dobře zvolené hračky opravdu radost. Myslím, že dřív byly ty hračky, tedy hlavně pro malé děti jednak bytelnější, vypracovanější a hlavně měly jiskru. Když mi bylo asi tak 12 - 13 let, tak jsme dostaly s maldší sestrou na Vánoce loutkové divadlo. Dřevěné figurky včetně Kašpárka, kulisy, které se daly otočit a rázem byl ze světnice les, dokonce k tomu byly i pohádky napsané jako scénář. No, nebyla to paráda? Dokonce i naše děti, když jezdily k babičce na prázdniny, tak si ještě s tímto divadlem hrávaly. Myslím, že dnešní hračky jsou už úplně o něčem jiném, já vím, i doba je jiná, ale potom je jiný i výsledek. Nebo si myslíte, že ne?

VYSVĚDČENÍ - JAKÉ BYLO?

2. července 2010 v 12:19 | já
Tak už zase skončil jeden školní rok, hrozně to letí, ale tohle si asi nemyslí děti a studenti. Těm zase utečou prázdniny! Ale stejně, za půl roku už budou zase Vánoce a noci už ubývá, no já vím, nic s tím nenaděláme, to jen tak na okraj.
Vlastně jsem se chtěla pochlubit s těmi našimi gymnazisty. Luky, to je vnuk od syna, skončil kvintu a o jednu dvojku mu uteklo vyznamenání. To je krásné, ne? Vezmu-li v potaz to, že buďto trénuje nebo hraje bowling, tak je to OK!
Terka a Tom, vnoučata od dcery, výborně! Terka dokončila druhý ročník čtyřletého gymnázia a měla krásné pouhé dvě dvojky, tedy vyznamenání! Ještě musím říct, že jako jediná z celé třídy měla jedničku z matematiky! Šikulka, když zvážím, že měla jedničku i z češtiny! A její mladší bráška Tom? Ten ukončil sekundu také krásně, měl jen tři dvojky, tedy rovněž vyznamenání a vzhledem k tomu, že učení doma moc nemusí, protože věčně sedí u compu a vymýšlí a vymýšlí - chystá se totiž jednou na programátora, tak uvidíme, zda mu to vydrží!
Všem přeji ještě hodně takových krásných vysvědčení! Jsou to šikulky!