Červen 2010

MOJE VZPOMÍNKY 33.

30. června 2010 v 17:39 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Tak už jsem v roce 2001. Také tento rok jsme jeli se "starou" partou na poznávací zájezd, tentokrát do Itálie. Navštívili jsme Benátky, tam v první řadě náměstí Svatého Marka
Itálie-Benátky
Ano, tady je krásně vidět i s těmi jejich pověstnými holuby. Prošli jsme se po městě, navštívili jsme i přístaviště gondol, opravdu bylo na co koukat.
Pak jsme jeli do Říma. Samozřejmě jsme navštívili KOLOSEUM, FÓRUM ROMANUM, pomník krále Viktora Emanuela, Oltář vlasti, FONTÁNU DE TREI, MAUSOLEUM - pohřebiště z 2. století a nakonec VATIKÁN - CHRÁM SVATÉHO PETRA. Snad do smrti nezapomenu na ty běhy, jen si člověk chtěl zavázat tkaničku, už tu běžící partu musel dobíhat. Naše vedoucí se opravdu snažila, ale pro nás oba už to bylo nad lidské síly. Pamatuji si, jak jsem si v tom Vatikánu sedla na ten plac před chrámem na schody a myslela jsem, že už nedojdu zpátky na ubytovnu. Ani prášky na bolest moc nezabíraly, zkrátka jsme asi přecenili své síly, nebo spíš jsme nepočítali s manželem s tím, že to bude tak náročné! Další den jsme ještě byli ve Florencii, kde jsem vyfotila mého manžela pod známou sochou Davida.
Itálie-David
Pak jsme si ještě prohlédli SANTA CROSS DÓM, Mojžíšovo náměstí a tamnější chrám. Myslela jsem, že už to byl opravdu náš poslední poznávací zájezd do ciziny.
Tento rok byl důležitý mezník už proto, že jsem slavila jubileum, no ženy sice neříkají svůj věk, ale já už jsem tady na sebe toho "proflákla" tolik, že říci, že mi bylo 60, to už je maličkost.
já 60
A tady je jedno památné foto. Moje maličkost s manželem a vnoučaty.

No a také tento rok jsme jeli do lázní. Tedy zase byly zase jenom příspěvkové, ale aspoň nějaká údržba, že? A také se říká, že kdo byl jednou v Jáchymově, už nikam jinam jezdit nemá, protože tam je taková agresivnější léčba, tak jsme jeli znovu tam. A také jsem našla fotku těch "mlýnků", jak jsem psala posledně, že kdo jde k nim, tak se tam zase vrátí, tak na tyhle nejde zapomenout. Manžel chtěl jít hodně k potůčku, a protože to tam je samý kámen, nebylo to vůbec nic zvláštního, když "zahučel" do potoka. Ještě, že se mu nic nestalo, ta trocha vody v botách, to nic nebylo.
Mlýnky-Jáchymov
Ano, tady je foto.
Vůbec nechápu, jak jsme to mohli zvládnout, ale zvládli, jeli jsme ještě jednou tento rok autobusem do Itálie. Na poznávačce jsme už byli, tak jsme se zase vydali s rodinou k moři a tentokrát jsme jeli do letoviska Martinsicuro - neboli Palmová riviéra. Jé, tam bylo krásně, do moře jsme přeběhli jen v plavkách, protože jsme ho měli přes silnici, počasí také nemělo chybu, byli jsme zase kompletní Hujerovic, tak co si víc přát. Prostě paráda.
Palmová riviéra
Tady je vidět čisté a krásné moře a my, tedy jen naše malá část.

Tento rok se o prázdninách přestěhoval také můj bratr z jižní Moravy do západních Čech. Tak jsme se tam jeli na tu jeho "chaloupku" podívat. Moc hezké, s bazénem, se zahradou, se zvířátky, s lesem za humny a i houby tam rostly.
Hodyně 2001
Tak to je aspoň vidět kousek zahrady, opravdu je tam hezky, ale já bych to viděla jen tak na dovolenou. Jinak ne. Je to totiž jen taková malá vesnička, kde není vůbec NIC. Autobus do města jezdí jen v době, kdy chodí děti do školy a asi 2 x denně, tedy bez auta vyloučeno, ale hezky tam je.

ÚSPĚCH - PRO KAŽDÉHO NĚCO JINÉHO

26. června 2010 v 12:23 | já
Hovořit o úspěchu, to je velice relativní. Každý ve svém životě považuje něco jiného za úspěch. Víme, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř!
Co je to tedy vlastně úspěch? Když dobře dokončíme třeba nějakou školu, nejlépe vysokou, když máme zaměstnání, které nás baví, ale také je dobře placené, protože peníze sice nejsou to hlavní, ale těžko se bez nich dá žít, úspěch je, když se dobře vdáme nebo oženíme, vychováme dobře děti, atd. mohla bych toho jmenovat hodně a každý má jistě TEN SVŮJ, kterému třeba říká "to byl velký úspěch". Těžko třeba můžeme mluvit o úspěšném zdraví, protože to mívá obvykle jiná přídavná jména, i když je pro nás určitě nejdůležitější.
Ten můj velký úspěch byl, když jsem mohla po sametové revoluci vlastně "ukázat", co ve mně dřímalo. Předtím jsem nesměla dělat žádnou vedoucí funkci a pak to najednou přišlo. Bylo mi nabídnuto dělat vedoucí oddělení, které mělo cca 115 zaměstnanců, pracovalo se na směny, zaměstnanci měli služební pistoli, ano, je to tak, dělala jsem 6 let vedoucí oddělení závodní stráže v jednom dost velkém podniku, kde se pracovalo nepřetržitě, tedy na čtyři směny plus jedna směna ranní. Nechci tady popisovat, že to nebylo vůbec jednoduché a jak to bylo těžké většinou se ženami v domácnosti, nebo důchodci a ještě k tomu se zbraněmi. Říkám to hlavně proto, že v historii toho podniku přede mnou a také po mně tam NIKDY nedělala vedoucí žena! Já byla historicky první, ale také poslední. Po mém odchodu do důchodu to tuším dělal ještě jeden vedoucí - muž, ale pak se to zprivatizovalo jako skoro všechno a je to jasný, vedou to pořád muži!
Tak tohle já považuji za svůj velký úspěch! Jenom ještě podotýkám, že přes všechny potíže jsem tu práci dělala ráda a do práce se těšila.
No, mohu říci, že dnes jsou už i takové firmy, které se zabývají KOUČINKEM, to prý je ta pravá cesta, tak nevím.

DĚKUJI ANDĚLI STRÁŽNÉMU

24. června 2010 v 13:59 | já
Dnes jsem, bohužel, zjistila, že už nepatřím mezi ty ženy, které zvládnou dělat víc věcí najednou, nebo jsem jen neměla "svůj" den?
Začala jsem vařit, dnes byl prejt, zelí a brambory. Dala jsem dělat cibulku a vařit zelí a mezitím mi doprala pračka. Samozřejmě jsem šla prádlo hned pověsit na balkon a protože jsem tento týden umývala okna, prala jsem záclony. Tu jednu jsem po vyndání z pračky musela znovu složit, tak mi šel manžel pomoci až dozadu do pokoje. Tím chci jen vysvětlit, že jsme tedy byli oba daleko od kuchyně, pak se tam manžel vrátil a v momentě byl zpět, aby na mne mezi dveřmi houknul: "pojď se podívat, cos udělala!" Já se lekla, že něco s pračkou, protože jsem ji nacpala dalším prádlem, na nějakou cibulku - to jsem ani nepomyslela. No, byla to chyba a velká! Manžel na nervy, v kuchyni plno štiplavého kouře, ve dřezu spálená nejen cibulka, ale celý kastrolek, ještě dohořívala vařečka (v momentě jsem byla vděčná za to, že jsem minulý týden vyhodila tu podložku ve dřezu z umělé hmoty!). Na kamnech prý už hodně vysoko šlehal plamen, jak to hořelo a to si ještě manžel nevšiml vedle připalujícího se zelí. Nedalo se tam téměř dýchat, všechno okolo kamen a celá linka omalované na černo, ten moment by se ve mně krve nedořezal. Kouř byl v momentě samozřejmě cítit po celém bytě, stále větráme!
Co jsem si nadrobila, to jsem si také musela "vyžrat" až do konce. Celou kuchyň několikrát doslova vydrhnout, matlalo se to hezky a také samozřejmě začít znovu vařit. Ještě, že jsem měla dost zelí. Já vím, zase se budu opakovat, ale pozor se musí dávat nejen na malé děti, ale i na staré, či starší lidi. Určitě na mne dával někde pozor můj andělíček strážníček, raději nedomýšlím, co by se všechno stalo přijít o chvilku později. Ode dneška se opravdu musím soustředit jen na jedno. Buďto budu vařit, nebo prát. Odejdu-li věšet, vypnu všechny hořáky na sporáku! To slibuji!

MLČETI ZLATO

23. června 2010 v 15:31 | já
Chtěla bych vám napsat jeden pravdivý příběh. Žila, byla jedna žena, která měla ze všeho nejvíc ráda svoji rodinu. Měla ještě bratra a sestru. Řeklo by se sourozenci, ale každý byl úplně jiný. Řekla bych, že ta, o které píši, byla celkem nekonfliktní, neměla ráda napětí a už vůbec hádky, nevydržela se dlouho zlobit na nikoho, ale na druhou stranu byla dost extrovert. Její sestra byla také rodinný typ a nechtěla být s nikým v nedorozumění, ale byla úplný introvert. Ta, kdyby si měla jít k sousedce něco vypůjčit, to by raději nejedla, co k sousedce, ani k rodině. A pak měly tyto sestry bratra. Byl o dost mladší, ze začátku pohodový, často se scházeli i s rodiči, měli všichni vcelku dobré vztahy. Je pravda, že s tou starší sestrou si rozuměl o kousek víc, protože měli podobné povahy.
Jak ale všem roků přibývalo, tak se začal bratr měnit. Začal po sametové revoluci podnikat, tím byl finančně někde úplně jinde než jeho sestry, ale nebyl lakomý a byl si toho vědom. Dařilo se mu dobře, hlavně ze začátku, tak si lehce zvykl na "lepší poměry" a také asi chtěl, aby bylo vidět, že "na to má". Nic proti tomu, byla to pravda, avšak jen do té doby, než si koupil větší dům na hypotéku, odstěhoval se asi tak 300 km daleko od svého původního bydliště a musel prakticky začínat v podnikání znovu a sám, tedy s manželkou. Své syny z prvního manželství nechal tam, odkud přišel, tedy dost daleko, maminku vzal časem sebou, ta mladší sestra zůstala tam, odkud on se odstěhoval a ta, o které píši, ta byla rázem blíž. Při prohlídce tohoto jeho nového domova mu všichni říkali, že tím, že si vzal k sobě i maminku, tak musí počítat s tím, že bude mít barák často plný návštěv, které přijedou hlavně za maminkou (děti, vnoučata s rodinami a tak). Říkal, že to nevadí. No, dlouho mu to nevydrželo. Zkraje tam jezdil i ten jeho syn, ten mladší, s tím starším se stačil pohádat "na život a na smrt" už dřív, tak s ním nemluvil a dodnes ani neviděl svoji vnučku, které už je asi osm roků. Po čase se stačil rozhádat i s tím druhým synem, který už k němu také asi tři roky nejezdí. Vůbec mu ty děti nechybí jak je vidět.
Tak za maminkou jezdily jen sestry, někdy s rodinou, když nebylo zbytí a musel je někdo přivézt, někdy samy, aby pomohly mamince s úklidem a taky se s ní trochu potěšily. Brzy se stačil pohádat i se svou sestrou, která tam jezdila těch 300 km, těžce to nesla, "vřelý" vztah už tam nebyl, ale kvůli mamince.... no, nějak to šlo. Doma měl tedy manželku a syna, kterého vyženil, ale i když ho znal od mala, tak tam žádný velký vztah nebyl a není. Zvykl si lehce na to, že vše musí jít podle něj a on je ten jediný spravedlivý a to nedělá nikdy dobře. Tak žijí vedle sebe a už i jeho žena často "musí poslouchat" a dělat některé věci i proti vlastní vůli.
Maminka zná jeho měnící se nálady, také na ni občas "vyjede", ale pak se to snaží napravit, vždy to opláče, ale říká, že ví, že to tak nemyslí a hlavně, je odkázána přímo na jeho pomoc v případě potřeby. No a on už nerozumí ani legraci. Tu si "dovolila" udělat ta jeho starší sestra, ta, která s ním ještě jakž takž vycházela, i když někdy s odřenýma ušima. A to už bylo to poslední, co si dovolila. Z nepochopitelných důvodů "si ji vymazal ze svého seznamu" (na netu) se sdělením, aby mu už nepsala. Smutné, že? Ale nepochopitelné. Se sousedem se rozhádal už také asi před 2 roky, jiného tam nemá, tak si tak žije .... a já sám.... ale sám ne. Mají doma psy. Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka. Tak tohle přísloví u něho platí stoprocentně. Psi mohou spát v obýváku na gauči, na křesle, jsou doma, když prší, když je zima, když chtějí být s rodinou... zkrátka, tomu se dá těžko rozumět, že? V podnikání se asi už tak nedaří, tedy si to myslím, a to se pak těžko zvyká na horší úroveň než dřív, tak se kolem sebe mlátí, kope, ale PROČ?

MOJE VZPOMÍNKY 32.

20. června 2010 v 12:12 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Teď budu vzpomínat na okamžiky, které byly trošku smutné. Vnoučátka od dcery jsou od malička alergici, mají atopický ekzém a vnuk ještě navíc astma. Já vím, dostali toho do vínku dost, ale co naděláme. Tak po různých radách všech okolo a zasvěcených zkusila dcera zažádat o lázně pro děti. Dostala jen pro vnuka, kterému byly 3 roky a vnučka je o 4 roky starší. Byly prázdniny, tedy i pro dceru, tak zaplatili vnučce aspoň 14 dní, aby byly děti spolu. Jeli tedy do lázní do Cvikova. Po 14 dnech musela vnučka tedy domů a dcera tam ještě s vnukem 14 dní zůstávala. Jeli jsme tedy s manželem se zetěm za nimi na víkend s tím, že pak s námi pojede Terezka domů. Tam jsme měli zamluvený nocleh, nikdy jsme tam nebyli, tak jsme si udělali všichni hezké dny. Když jsme zrovna nikde nezkoumali okolí, tedy všichni dohromady, tak jsme odpočívali a hráli si s dětmi na pokoji. Třeba taková hra na schovávanou, to bylo něco! Děda se dětem schoval a ony ho hledaly. Dalo jim to ale práci! A tady na fotce vidíte, jak to dopadlo!
Cvikov
Děda byl schovaný ve skříni, no trvalo jim to, než ho našly, ale pak bylo veselo a myslím, že největší radost z toho měl děda, jak je ostatně i vidět na fotce.
Horší to bylo v neděli odpoledne, když jsme odjížděli domů. Vysvětlujte ani ne sedmileté slečně, že tam ONA být nemůže, ale její mladší bráška ano! No, bylo jim tam těch 14 dní spolu dobře a těch slziček, to byly potoky. Bude se jí stýskat po mamince, po bráškovi, my tři nebyli v ten moment vůbec důležití, plakala i dcera, jen Tomášek asi nevěděl co se děje. Nezapomenu na ten srdceryvný pláč, nemohli jsme ji utišit ani skoro celou cestu, když měla zase pak vystoupit z auta s námi, protože tatínek musel na noční, spustila znovu. To už jsem to nevydržela ani já a vydatně jsem jí pomáhala. Nakonec jsme si spolu lehly u nás do postele, tatínek slíbil, že pro ni přijede hned, jak bude moci, povídaly jsme si pohádky a pak takhle usnula jako andílek. To byl pořád ještě rok 2000.
Ter. u nás
Když jsem to všechno viděla a vlastně i prožívala, tak teprve nikdy nepochopím, proč si někteří rodiče MUSÍ po rozvodu dělit i děti. To musí nutně na těch dětech podle mne nechat následky. Určitě je lepší se rozumně domluvit a děti nechat spolu! Tady se jednalo o pár dní a tolik pláče. No, myslím si, že dnes by obě děti řekly, že to nechápou (už s nimi hezky cloumá puberta), ale to je život.

KDO NEHRAJE........ NEVYHRAJE

18. června 2010 v 18:18 | já
Ano, klidně by se to tak dalo říct, i když to není vždycky pravda. Sportku sázím už skoro 48 let pořád stejná čísla a co? Správně, nic!
Ale tohle je něco jiného. Já jsem úplně posedlá psaním. Už mám sama na sebe někdy vztek, ale zase mi to dnes nedalo. Navštěvuji pravidelně vybrané webové stránky, kde se soutěží a jsou tam i soutěže na nějaké téma něco napsat, tedy já preferuji vlastní zkušenosti, zážitky a tak.
Takže to první téma, na které jsem vyhrála bylo, jestli svatbu ano či ne. No, uznejte sami, na toto téma jsem musela napsat. Ti, co mne znají ví, že mám už tři za sebou (to byla konečná!) a tak jsem po pravdě napsala mé zkušenosti, tedy stručně, že svatbu ano a trochu jsem to rozepsala. Vyhrála jsem dvě knížky, už jsem je dávno přečetla, holandský bestseler, dobrý.
Druhé téma bylo krátce na to, nezapomenutelný zážitek na pohromu v bytě. To jsem také neodolala a pravdivě popsala tehdejší události. I když se to stalo již před 46 lety, pamatuji se na všechno jako by to bylo včera. Vytopili jsme totiž ze třetího patra sousedy až skoro do přízemí. Ještě v prvním patře jim tekla z lustrů voda! No, nesvěřte se, že? Tak to jsem vyhrála nějaké čistící prostředky.
A do třetice všeho dobrého. Dnešní téma bylo kdo je všechno na facebooku a proč a prostě postoj  k tomu všemu. Když jsem si vzpomněla, co mi řekla vnučka, když uviděla, že jsem se přidala na FB a žádala ji, aby mne přijala mezi přátele, to nešlo nenapsat. Její památná věta : "Namažte mě medem a vyválejte v mraveništi, babička je na facebooku" se asi tak zalíbila, že jsem zase vyhrála. Sice nevím co (asi nějakou vlasovou kosmetiku dle firmy), ale potěší to, když se něco líbí.
Tak hurá do dalších písemných dobrodružství!


ČERVNOVÉ MINI JUBILEUM

17. června 2010 v 13:18 | já
Už je polovina června za námi, sice se teplotně moc nepovedl, ale jinak si myslím, že to jde. Já zase dělám rekapitulaci, kdo všechno slavil nebo bude slavit narozeniny nebo svátek v naší rodině, tak jsem si řekla, že to jde. Svátek a narozeniny oslavili moji synovci na Moravě, svátek nebo chcete-li jmeniny slaví 21. můj bráška Lojza, 23. je Zdeňky a to je nejen moje dcera, ale napřed byla přece moje sestra a 27. je můj syn Láďa.
Ale takové malé jubileum oslavuje hned po svých jmeninách a to 22. můj bráška. Já vím, je to takové hned po sobě, že by se řeklo, že se to oslaví najednou, ale to můj bráška ne.
Bráška 55
Tak to je on, když se narodil, tak to byl důležitý mezník v mém životě. Protože jsem o dost starší, tak jsem se často musela o něho starat, také jsem ho musela vzít párkrát na rande, to jsem ale nebyla moc ráda, to přiznávám a taky mi dodnes vyčítá, že jsem ho jednou vyklopila z kočárku. Ne, že by si to pamatoval, ale zná to z mého vyprávění.
Tak když slavil bráška loni, zrovna v tu dobu jsem jela za maminkou, tak jsem tam na ty jeho oslavy byla. A bylo to moc dobře. On je totiž můj bráška šikovný opravdu na všechno. Je to sice jinak chlap jako každý jiný, tedy náladový, ale umí. Loni dělal sám klobásy, sám si je i vyudil, no, jen teď o tom píši, mám plnou pusu slin. Byla to opravdu pohádka. Popíjelo se šampáňo s jahodama, grilovaly se dobrůtky jako maso, špízy a tak, seděli jsme venku na zahradě, bylo docela hezky.... Ale dost už. Jen jsem vlastně chtěla napsat, že jsme opravdu slavili jeden den svátek a druhý den narozeniny. Byly i zákusky, nejen maso a spousta legrace.
Letos se tam asi nechystám (aby to nevypadalo, že chci zase do sebe cpát dobrůtky, není tam dobré spojení a bráška nemá čas pro mne dojet ani 5 km k busu. Škoda, ale věřím, že to zase hezky oslaví a budu vzpomínat! Tak zase někdy, bráško!
To je dobrý, co? Ale nenapsala jsem, kolik má vlastně bráška let a to se u mužských přece může! Tak tedy, je mu v úterý 55 let!

O ŽIVOTĚ A SMRTI

15. června 2010 v 21:34 | já
Téma SMRT? Kdopak to vymyslel? Tedy myslím to téma. Ale budiž.
Život vždycky stál, stojí a bude stát za to, aby ho člověk dožil.. Ono se s ním popravdě ani nic jiného dělat nedá. Tolik citát p. Wericha.
Smrt je vlastně zakončením života. A to života každého člověka i zvířete, prostě všech živých tvorů. V tom je tedy smrt spravedlivá. A v čem není? V tom, že někdo zemře velmi mladý a někdo se zase trápí s nemocí moc dlouho a ta smrt nepřichází.
A také nikdo nemůže říct, že je na smrt připraven. Ani na smrt někoho z rodiny, natož pak na tu svoji.
Protože už něco pamatuji, také jsem zažila smrt hodně lidí, kteří mi chybí dodnes a těžko se s tím někdy smířím. Zemřela mi vytoužená dcerka, byla tak krásná a měla jen tři měsíce a tři dny. Také mi zemřel docela brzy tatínek, bylo mu necelých 66 let. A protože mi pořád doma říkají, že jsem hodně po tatínkovi, nejen podobou, nemocemi a tak, nepřejte si vědět, jak mi bylo ten rok, když jsem se dožila tatínkova věku. Ale zatím přežívám.
Bylo víc příbuzných, s jejichž smrtí se nemohu vyrovnat.
Jak jsem už mockrát na mém blogu psala, tak mám maminku, která oslavila nedávno své 90. narozeniny. Pořád říká, až umřu, ne abyste plakali, říkejte si, že jsem tu byla dost dlouho. Je to sice pravda, ale prostě to nejde.
Je jedině dobře, že nikdo neví, kdy a jak ta "zubatá s kosou" přijde. Každý si určitě přeje, aby to hlavně bylo rychlé a bez bolesti.
Smrtí končí život, ale pokračujeme ve svých dětech a vnoučatech.

MOJE VZPOMÍNKY 31.

14. června 2010 v 21:35 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Tak jen jsme se vrátili domů, trošku jsme si odfrkli a spěchali jsme zase na moji rodnou Moravu, protože moje maminka má v květnu narozeniny a tento rok měla jubileum, krásné jubileum, bylo jí 80 let a vypadala na ty roky opravdu moc pěkně. Posuďte sami :
80. MAM.+MY
To je foto z oslavy, kterou zajistil sice bráška, ale maminka se podílela na slavnostním menu a bráška. Tady tohle foto je zbytek nás, co jsme se zúčastnili, tedy nebyli tam všichni, např. moji větev jsme zastupovali jen my s manželem. Ale stačilo.
80. mam.+ost.
A abychom jenom neseděli, nejedli a nepili, abychom také udělali něco aspoň pro dobré trávení, tak bráška zajistil v té restauraci ještě sál, kde jsme mohli hrát kuželky, byli jsme tam sami a mohu říci, že to opravdu stálo zato. My, starší, jsme většinou kouleli po prvé, dokonce i maminka si zahrála, dalo se tam v pauze i sedět u stolku s pitím, prostě jedním slovem skvělé!
80. mam. kuželna
Tady jsem měla radost já, že mi nějaká kuželka spadla, vedle se mi směje můj bráška a vzadu vlevo za mnou i moje sestra.
A nakonec jsem si vyfotografovala maminku doma s dárečkama. My, děti, jsme se jí složili na novou lednici, tu už moc potřebovala a ještě tam má nějaké dárečky od vnoučátek a kytice, ty byly jinde. Byl jich plný stolek.
80. mam.+dárky
A aby se nám doma pořád líbilo a bylo nám to vzácnější, tak jsme zase hned v červnu jeli na týden do lázní Poděbrady. Tam bylo také krásně, nezačalo to zrovna nejlíp, protože nás ubytovali jinde, než jsme měli uvedeno, ale hotel to byl pěkný, jmenoval se jako já, tak jsem se u něj vyfotografovala.
Poděbrady hotel
Také tam bylo hodně zeleně, nádherný park, jak je vidět také na fotce za námi.
Poděbrady park
Na náměstí byla socha, no koho jiného než Jiříka z Poděbrad na koni, to je nasnadě.
Poděbrady náměstí
Byli jsme tam v době, kdy tam byla přehlídka mažoretek. To bylo také krásné, samá krásná děvčata, hodně maličká, větší, no hezky postupně až po krásně rostlé slečny, kterým to všem moc slušelo a i počasí jim přálo, ale nám už tak moc ne. Pamatuji se, že jsme stáli s mužem ve stínu stromů, bylo to v tom jejich nádherném parku, ale přesto jsem musela odejít předčasně, protože jsem málem ..... no srdíčko začalo stávkovat, tak jsem si musela jít lehnout na pokoj. Tam byl stín a udělalo se mi líp.
Poděbrady loď
Tady to zase moc foukalo, bylo to na lodi, kterou jsme se projížděli po Labi, ale jinak to bylo moc fajn.
Určitě nebude těžké hádat, kde jsme ještě v tomto roce nebyli. Ano, správně, v Mariánských Lázních. Tady to je foto, pořízené na balkoně "našeho" pokoje, který jsme si vždy zamluvili předem.
ML 00 pokoj
Také jsme prošli celé okolí a u Krakonoše nahoře jsme byli skoro pokaždé, když jsme se tam jeli rekreovat.
ML 00 Krakonoš
Říká se, ale nejen říká, ono na tom něco bude, že staří lidé a malé děti .... však to znáte, tak jsme se také byli projet vláčkem ve Františkových Lázních, kam jsme se také se zájezdem jeli podívat.
ML 00 FL vláček

MOJE VZPOMÍNKY 30.

14. června 2010 v 16:42 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
A už se blížilo ono magické století - rok 2000. V tomto roce jsme zase cestovali a také moje maminka slavila už docela slušné jubileum.
Tak tedy pro velký úspěch jsme si my, tedy naše čtyřka - my s manželem, vnučka a druhá babička, zopakovali zase poznávací zájezd do ciziny s učitelským sborem jedné školy, tentokrát jsme jeli opět v květnu poznávat jižní Francii.
První zastávkou bylo městečko Menton
Fr.-Menton
Tady je dámská část naší party, manžel fotil, tedy já, vnučka a druhá babička Jiřinka.
Dále jsme pokračovali do Monaka. Prohlédli jsme si Monte Carlo, ten slavný okruh, kde jezdí formule, královský palác a stihli jsme i výměnu stráží, celé krásné město i moře.
Monako-Monte Carlo
Toto je pohled na Monte Carlo od sídla krále
Monako-já ve městě
A tady jsem já v krásném městě
No na koupání to nebylo, tak jsme pokračovali do Nice, kde jsme si mimo jiné prošli také jejich nádherný květinový trh, to byla opravdu paráda, nádhera, neumím to ani pořádně popsat.
Nice
Tady vidíte aspoň kousek té nádhery, já tam tentokrát dělám opravdu jen křoví.
Zastavili jsme se v přístavu Antíb a pokračovali do Marinelandu. To byl také jedinečný zážitek! Bylo tam představení s cvičenými delfíny, bylo vidět, že jsou to opravdu chytrá zvířata, ani se nám odtud nechtělo. Ještě jsme se šli také podívat do tamějšího mořského muzea, které bylo také obdivuhodné.
Marineland-Monako
Tady je aspoň jeden obrázek delfínů.
Zajeli jsme také do města filmových festivalů Cannes, kde jsme si prohlédli chodník slávy, no z nás tam nikdo nebyl, prošli jsme ještě město a pak jsme jeli na cestu hrůzy. Jeli jsme busem, takovým starším, obyčejným, ale s výborným řidičem do CAŇONU Verdon, ale nemohli jsme se koukat z okna. Mohl jen ten, kdo měl dobré nervy, protože to byla opravdu tak úzká cesta, že stačilo kousíček a .... byli bychom nebyli. Ta hrůza, kterou jsme prožívali se nedá také ani popsat. Když jsme dojeli až dolů k jezeru, všichni jsme si oddychli, poděkovali panu řidiči za bezpečnou jízdu a dali si všichni pořádnou svačinu. Jen zdálky jsme si prohlédli přehradu na řece Verdon a bylo nám fajn.
Caňon
Tak to je ten nebezpečný caňon, to byla jízda!
Já jsem to tady popisovala tak, že to vypadá, jako bychom to všechno stihli za jeden den, ale ne, měli jsme na to 3 dny, ale stejně to byl fofr, odpočívat můžeme doma, že?

HODNĚ SPOLEČNÉHO

13. června 2010 v 21:47 | já
Dnes jsme zase byli na řadě my, abychom se jeli podívat za dcerou a vnoučátky k nim do Mostu. Když jsem si sedla v tramvaji, tak si za chvilku přisedla jedna moje známá z chemičky, kde jsme obě pracovaly a jak to tak bývá, tak jsme si začaly povídat. A o kom se tak mohou bavit dvě babky, když ne o dětech nebo o vnoučatech. Pamatuji si, že měli s manželem celkem 3 děti, tak jsem se zeptala, kolik má vnoučat. Říkala, že 6 vnuček a 6 vnuků v Mostě od dvou dcer a v Praze, kde bydlí její syn, tam já ještě další dvě vnoučata. To tedy smekám, klobouk dolů, jak se říká, hlavně proto, že si v dnešní době troufla nějaká rodina ještě na 6 dětí. Ještě podotkla, že to nejsou děti, kterých by si nikdo nevšímal, všechny hrají na nějaký hudební nástroj a také se samozřejmě dobře učí. Pokud vím, tak ta moje známá i její manžel jsou inženýři, takže žádné pochybnosti o barvě pleti.
Tak jsme začaly porovnávat. Vím už z dřívejší doby, že jsme rok od sebe a dnes jsme zjistily, že jsme obě narozené v květnu, jen 4 dny po sobě, ale ten rok je mezi námi rozdíl. Její nejstarší vnučka má letos 22 let, jako moje nejstarší vnučka, obě studují vysokou školu. Ona má další vnoučátka na gymnáziu v Mostě, kde učí moje dcera a kam chodí také moje dvě vnoučata (to poslední chodí na gympl jinde). Její nejstarší dcera má 48 let jako můj nejstarší syn, oba jsou narozeni v březnu. A také dvě z mých vnoučat hrají na hudební nástroj, ostatní chodili zpívat do sboru. Taky dobrý.
A co je ještě zajímavé? Obě ty dcery mají po těch šesti dětech s jedním, jediným manželem, což je na dnešní dobu také unikum. Ta nejstarší dcera má ještě dvouletého chlapečka. To také považuji za raritu, že si troufla ještě v pozdějších letech na miminko. A mají prý se ti sourozenci v obou rodinách mezi sebou rádi, toho malého "špunta" mají ti starší na tapetě v mobilu.
Na závěr, když to shrnu, měly jsme my, babky, hodně společného, ale já jsem jako babka - břídil, naproti tomu ona je babka - no přímo výstavní!

MOJE VZPOMÍNKY 29.

10. června 2010 v 16:40 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
A už jsme zase o rok dále. Tento rok jsme na jaře mohli jet na poznávací zájezd do ciziny a to konkrétně do Holandska. Přihlásila nás snacha, zájezd pořádala jejich škola a nebylo dost zájemců, tak nás, tedy mne, mého muže, druhou babičku a nejstarší vnučku, vzali sebou. A to jsme tenkrát ještě nevěděli, že si podobné zájezdy pro velký úspěch ještě zopakujeme. Tak tedy naše čtyřka vyjela do Holandska. Bylo to sice fyzicky i časově náročné, protože průvodkyně z cestovky toho chtěla zvládnout s námi co nejvíce, ale stálo to zato. Navštívili jsme Rotterdam - nejen přístaviště a město a také raritu - obytné domy, postavené na hraně, prostě jako kostka, ale také vysokánskou věž, na kterou se jelo krásným výtahem hodně vysoko a současně se točil kolem dokola, paráda. Dále jsme byli samozřejmě v Amsterodamu, po prohlídce města jsme jeli lodí kanálem, také moc hezký zážitek, byli jsme v Haagu - tedy mimochodem to by bylo hezké město, kdyby...... ano tolik psích výkalů po vydlážděných chodnících jsem v životě neviděla a že u nás také občas nadáváme, ale tam jsme tedy koukali. No, museli jsme koukat, abychom také do něčeho nešlápli. Ale jinak dobrý. Byli jsme se podívat i v Nardenu u hrobu našeho "velikána" pana J.A.Komenského i u domu, kde žil a má dodnes pamětní desku. Mimochodem oni si ho také přivlastňují, ale my víme své. Také jsme si prohlédli lázně ve Schveningenu a překrásnou velikánskou zahradu v Keukenhofu, zrovna tam kvetla spousta kytek a také ty jejich nádherné tulipány, bylo to jako v pohádce.
Holandsko
Tady je vidět aspoň kousek a "křoví" tam dělá můj manžel a moje vnučka
No a jak jsme se vrátili plni dojmů zpátky, netrvalo to dlouho a jeli jsme s manželem do lázní do Jáchymova. Byli jsme ubytováni v LD Curie a bylo to tam moc hezké, všichni na nás byli hodní a věřili jsme, že nám ta léčba na chvíli pomůže od bolestí toho našeho pohybového ústrojí. Měli jsme příspěvkové lázně, stálo nás to tenkrát cca 24 tis. Kč pro oba dva na tři týdny, ale věřili jsme, že to pomůže. Dnes jet na takové příspěvkové lázně, to už by nešlo. Dnes to stojí nekřesťanské peníze, to už nejde.
Také odtud se pořádaly zájezdy, když jsme měli volné odpoledne, mohli jsme si zájezd objednat a zaplatit, tak jsme sjezdili také vše, co se dalo. Byli jsme v Ostrově, v Potůčkách, tam, kde bylo typické vietnamské tržiště, ale opravdu velikánské, to bylo pro nás spíš jen na koukání, protože tam hlavně nakupovali Němci, my se šli jen podívat, ale měli tam výbornou italskou zmrzlinu. Lepší jsem u nás nikde neměla. Také jsme si zajieli prohlédnout Kadaň, Františkovy Lázně, zámek v Klášterci, hrad Seeberg a lanovkou jsme vyjeli na Klínovec.
Jáchymov 99
Tak to je foto z parku v Jáchymově. V tamním lese se chodí na procházku k potůčku, říká se tomu "mlýnky", každoročně se tam koná otvírání těchto mlýnků a traduje se tam taková pověst, pacient, který jde k těmto mlýnkům, tak se tam ještě vrátí. My tam byli a také jsme se tam za 2 roky vrátili.
To zase ještě ale není zdaleka všechno z naší tehdejší dovolené. Ještě v létě jsme zajeli opět do Mariánských Lázní, odkud jsme také jezdili na zájezdy, které se tam odtud pořádaly a sice např. do Karlových Varů, na zámek Bečov, na Kladskou - krásnou to krajinu, případně do SRN.
ML 99
Tady jsem se nechala vyfotografovat u kytiček já v Mariánských Lázních.
Když si vlastně prohlížím všechna ta alba z tehdejších let, tak žasnu, co jsme tenkrát všechno stihli, ale vzpomínky, ty nám opravdu nikdo nevezme a jsou opravdu krásné.
Tak jsme si ještě zajeli na jeden týdenní poznávací zájezd na moji rodnou Moravu a sice do Hodonína. Také odtud jsme vyjížděli všude, kam se dalo a vlastně jsme to tam ani neznali, tak to bylo vše pro nás nové.
Hodonín 2
Tady v tomto pokoji jsme opravdu jen večer přespávali.
Jinak jsme se byli podívat v Uherčicích (všude je něco k vidění), Slavonicích, v Telči na zámku, v Mikulově, jeli jsme unikátním vláčkem z Bystřice do Kaprounu, byli jsme se podívat ve Slupu na vodní barokní mlýn, v národním parku v Podyjí, v Jemnici k lípě ze 13. století, ale také v moravském sklípku v Šatově, kde jsme i ochutnali dobré vínko.
Ale nezůstali jsme jen u výletů po Moravě, ale byli jsme se podívat i v sousedním Rakousku. Prohlédli jsme si Eisenstadt, klášter Gottweig, klášter Melk,, města jako Eisenstadt, Krems, byli jsme u břehů Dunaje - Durnstein a také se podívat u Neziderského jezera.
Hodonín-Rakousko
Ano, to je ono i se mnou.

BEATLES - BROUCI S TALENTEM

9. června 2010 v 12:50 | já
Milí mladí přátelé! Dnes si máme povídat na téma: Beatles. Tak co tedy o nich vím. Byla to anglická rockenrolová skupina z Liverpoolu. Mladí pánové jménem John, Paul, Georgie a Ringo stanuli v polovině 60. let v čele britské hudby. Působili pouze deset let, od r. 1960 - 1970, ale dle jejich produkce to vypadá, že to bylo mnohem déle Byli vyznamenáni i Řádem britského impéria a jejich první film - Perný den byl velice úspěšný.
Už méně úspěšní byli oni sami v životě. Lenon se stal obětí atentátu v r. 1980, kdy ho zabil jeho fanoušek, George zemřel na rakovinu, Ringo prošel těžkým obdobím s alkoholem a drogami, no a Paul ten jako jediný vystoupil po roce 2000 i v Praze.
Tak to je všechno evidentní pravda. Moje je ta, že jsem jejich písničky vždy měla a mám moc ráda, bylo to těžké sehnat jejich desku, ale české nahrávky jejich písniček byly také fajn. Je to tedy jen můj názor, ale je zajímavé, že ty jejich písničky, staré už i půl století, že se dají poslouchat ještě dnes a že vznikají i revival kapely, které je s úspěchem hrají. Nevím, nevím, jestli si někdo za padesát let ještě poslechne tu dnešní modernu mladých, např. techno a já nevím, jak se to všechno jmenuje. Tedy Beatles - ti mají ode mne jedničku s hvězdičkou!

KAM SE PODÍVÁM, VŠUDE SAMÍ JEŽCI

8. června 2010 v 16:51 | já
Také máte doma v posteli "našlapáno"? Nebo-li víc nocležníků než je normální? Já vím, asi někteří proto, že s vámi spinká vaše děťátko, nebo vaše domácí zvířátko.
U nás je to trošku jiné. U nás na manželských postelích jsme celkem čtyři. Jako důkaz předkládám foto :
Ježci v posteli
Tak je to vidět? Ano jmenovci v posteli. Nahoře je viditelně ženská, protože chlapi nenosí zástěrky a dole je zas mužský, to abychom se v posteli nehádali. No my tam samozřejmě nejsme vidět, to bych si nedovolila. Jinak, jak jsem psala už v mých vzpomínkách, tak ty jmenovce sbíráme s manželem už pár let a najdete je u nás téměř všude, kam se podíváte. V pokoji (říkám mu familierně galerie, protože tady mám velkou spoustu fotek celé naší rodiny v zarámovaných obrazech) a také tohle :
Ježci ve vitríně
Je tam těch krasavců kolem stovky, ostatní jsou i v obýváku, tady v "galerii" i na zdi jako různé obrázky a dokonce mám jednoho i na klíčích místo jmenovky. A je hned jasno! Tak co? Také máte někdo takovou sbírku? Zatím jsme od dětí ani rodiny nedostali dvojníky!



MOJE VZPOMÍNKY 28.

6. června 2010 v 16:41 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
A už jsem v roce 1998. Hned v únoru slavila naše moje první vnučka Lada malé jubileum, tedy 10. narozeniny.
lADA 10 LET
No, abych ale byla spravedlivá, tak chci jen říct, že všechna moje vnoučátka mají každý rok pro mne takové malé jubileum, i když to tak zrovna nevypadá. Tedy chronologicky hned za ní následuje její bráška Luky, kterému byly 4 roky.
Luky 4 roky
Za týden po něm měl své 1. narozky vnouček z druhé větve - Tomík.
Tomík 1 rok
A minijubileum měla také sestřička Toma - Terka, která měla 5 let.
Terka 5 let
Všem vnoučátkům to sluší, ne? Akorát tomu fotografovi, co fotil Tomíka, tomu bych odebrala výuční list. Snad by měl vyniknout někdo jiný než to veliké zvířátko, že?
A tak jako každý rok, tak jsme i letos začali jezdit po dovolených. Jako první jsme (po kolikáté už) navštívili zase Mariánské Lázně, vždy se nám tam líbilo.
ML 98 Ruský kostel
Toto je známý Ruský kostel.
Zase jsme nevynechali příležitost podívat se aspoň na jeden den do Prahy, kterou můj manžel pořád tak miluje. Tentokrát nás, důchodců, bylo víc a tak jsme se s jedněmi spřátelenými nechali vyfotografovat.
Praha 98-důchodci
Tady je jen můj manžel (ten vpravo) a dva další důchodcovské manželské páry.
V červenci jsme si objednali přes jednu cestovku poznávací zájezd do Blanska. Byl to jeden z nejhezčích tuzemských poznávacích zájezdů a to především proto, že jsme toho opravdu hodně poznali, ale hlavně tím, že jsme měli báječného průvodce. Co ten všechno věděl a kde všude s námi byl, byl milý, ochotný a opravdu uměl. Byli jsme navštívit Tišnov, Předklášteří, jeskyni Macochu a okolí, zámek Lysice a Litomyšl, hrady Pernštejn, Svojanov i Děvín v Bratislavě.
Hrad Pernštejn
Tady to je hrad Pernštejn a
Hrad Děvín
tady je hrad Děvín u Bratislavy.
Také jsme navštívili sousední Rakousko, jejich lázně v Badenu, chrám Leopoldberg a hrad Laxenburg.
Lázně Baden Rak.
Toto jsou Lázně v Badenu.
No a na zpáteční cestě jsme se zastavili samozřejmě u maminky, která bydlela kousek od Brna a tam vždy přijeli i mí sourozenci. Tak jsme se nechali "vyblejsknout".
My 3 + maminka
Tak a aby toho nebylo málo, tak jsme ještě jeli na týdenní dovolenou do Liberce a na tuto dovolenou také hned tak nezapomeneme. Byl srpen, bylo krásně, ale jen do té doby, než jsme přijeli do Liberce. Tam se udělala taková zima, že jsme si museli koupit i plné boty, aby nám nemrzly prsty. Přes den bylo jen okolo 11 stupňů, takže fakt zima na srpen a my měli jen letní oblečení. Ale když pominu tu zimu, tak dobrý. Byli jsme v botanické i v zologické zahradě, na zámku v Liberci i ve Frýdlantě a také jsme se zajeli podívat do SRN do Žitavy.
Liberec 98
To jsem já u zámku v Liberci.
Ale to v tomto roce ještě nebyl konec naší dovolené. Když jsme tak vymrzli v tom Liberci, tak jsme si ještě objednali dovolenou k moři do Itálie - do Bibione, ale jeli jsme tam až 17.září, ale nelitovali jsme byla to paráda! Nejeli jsme samozřejmě sami, ale se synem a jeho rodinou.
Bibione 1
Tady jsme s manželem a vnoučaty.
Bibione 2
a tady jsem já se snachou a roztomilým vnoučkem.
A už je zase konec roku, na Vánoce nás děti nenechaly nikdy samotné, tady jsme u dcery, kde se zase chechtám tak, jak to umím jen já, a čemu? To doufám také poznáte - jako skoro každoročně byl pod stromečkem dáreček v podobě našeho jmenovce, ano ježečka, protože my je sbíráme! A pořád jsou nějací noví a noví a ....
Vánoce 98
Krásné zakončení krásného roku.

KOMUNISMUS - pohádka pro dospělé

5. června 2010 v 12:28 | já
Tak jak jsem se tak koukala, většinou přispívají na toto téma mladí, ale opravdu hodně mladí lidé, kteří tento pojem chápou pouze jako slovo. Je to jasné, neví, o čem je řeč, nebo ví jen to, co slyšeli od svých rodičů, event. prarodičů.
Já jsem se narodila za války, tak bych mohla říct, že něco o tom vím. Já slyšela od starších lidí, kteří prošli koncentračními tábory, nebo byli pronásledováni jinak, že tím, že vstoupili do komunistické strany, tak chtěli změnit svět k lepšímu. Nechtěli být jako Němci.
Další věc je pak to, jak to všechno dopadlo. Pod nadvládou Sovětského Svazu jsme, tedy lépe řečeno, ONI, dělali jednu chybu za druhou. Jako hezká idea byl chápán komunismus, který měl být hned po socialismu, ale už ty ideály a s lidmi, jakými jsme my všichni? Myslím tím na celém světě. Ano, byla to podle mne (asi nejen podle mne) blbost, opravdu taková pohádka pro dospělé, která měla konec doslova tragický. A to nejen u nás, ale především u hlavních autorů - tedy v tehdejším Sovětském Svazu. Z krásných ideí zbylo nej pronásledování a špiclování slušných lidí.
Ale nakonec je to zase jen všechno v lidech!

ČAS A ŽIVOT NEBO ŽIVOT A ČAS?

4. června 2010 v 16:39 | já
Čas utíká jako voda
a je to přitom velká škoda.
Dříve malí, veselí,
jsou už dneska dospělí.

Vždy jsme děti milovali,
ať už byly jako malí,
nebo i teď, když jsou velcí
a jsou už v té manželské "kleci".

Po nich přišla vnoučátka,
to byla krásná pohádka
o tom, že jsme zase mladí
a máme se všichni rádi.

Láska nám snad zůstane,
i když mládí ustane.
Život je přece moc krásný,
ať jsme tedy všichni šťastni.

Tyto veršíčky mne napadly při prohlížení si fotoalba, kde byly moje děti ještě opravdu dětmi a vnoučátka malá a tak roztomilá.

VÝHRA

2. června 2010 v 12:28 | já
Už jsem tady několikrát psala, že jsem soutěživý typ, ale soutěžím jen tam, kde vím, nebo si myslím, že vím, ráda píši, luštím nejen křížovky, ale vše, co se dá a pořád to všechno někam posílám. Loni se nedařilo, letos už jsem třikrát vyhrála za soutěže (většinou literární) na netu, byly to věcné ceny, ale potěšily a také zase jednou za křížovku 200 Kč. Zpravidla to víc nebývá, když už vyhraji, jednou jsem vyhrála ale i pět set.
Minulý týden jdeme jako každý den ráno do města s tím, že zaplatíme nedoplatek za plyn, který činil něco kolem 200 Kč a ejhle! Vyndáme ze schránky složenku, na kterou manžel vyhrál (luští pouze osmisměrky, ale zato pilně) 200 Kč. Tak dobrý, nemusí pršet, stačí, když kape, řekli jsme si a měli jsme tudíž příjmy a výdaje v rovině.
Dnes ráno se zase koukáme do schránky jako každý den a tam zase nějaká složenka, ale ta příjmová. Kouknu na to zběžně a říkám, hele vyhrála jsem asi, posílají mi peníze, ale koukám, dobrý, 300 Kč! Složenku vrátím zpátky na zítra (přece se nebudu vracet domů do 3. patra pro OP) a jdeme nakupovat. Při cestě zpátky jdu ze schránky vyndat poštu a doma jsem si na to vzala brýle, abych věděla, kdeže jsem to vyhrála. A to byl ale šok! Nevyhrála jsem 300 Kč, ale 3000 Kč, ano, slovy třitisíce, tak to se mi ještě nestalo! Chvíli trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala, ale pořád ještě nevím, která redakce z těch dvou, kam pravidelně nejen přispívám zakoupením jejich časopisů, ale i své vyluštěné věci odesílám, mi to poslala. Domovská adresa je stejná, tak budu muset počkat, až se někde uvidím napsaná! Tak mám radost, i když vím, že peníze nejsou všechno, ale potěší. Také přeji všem hezký den!

MOJE VZPOMÍNKY 27.

1. června 2010 v 12:21 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
A už jsme zase v roce 1997. A od teď už budou tyto vzpomínky jen od důchodkyně. Tento rok se 26.4. narodil můj další a nejmladší vnouček Tomášek. (Už mne, bohužel, také přerostl).
Tom Vánoce 97
A také v tomto roce jsme pokračovali v absolvování dovolených po známých místech v naší krásné vlasti. Opět jsme jeli do Mariánských Lázní, kde se nám vždy moc líbilo a v tom "našem" hotelu na nás byli vždy hodní a vyšli nám vstříc jak s termínem, tak i s ubytováním.
ML 97
Také odtud byly pořádány každoročně zájezdy a my jsme se rádi jeli podívat na něco nového a hezkého.
Horš.Týn 97
Toto je zájezd ho Horšovského Týna. Krásný zámek.
Říká se ale, že všude dobře, doma nejlíp a já k tomu dodávám ano, ale ještě k tomu se svými miláčky. Tady jsme se sešli u nás na můj svátek.
Moje rodina-děti a vn. 97
Tady jsou moje děti se svými protějšky a jejich děti, tedy moje vnoučátka. Tedy s dětmi na klíně to jsou MOJE děti.
Já+Ota+zlatíčka
A tady zase my s manželem s těmi nejmilejšími a tenkrát opravdu nejroztomilejšími.
Ota+děti+hra
Tak takhle se vyřádily děti s dědou. Opravdu myslím, že leckterý vlastní děda si s vnoučaty tak nevyhrál jako ten náš. Oni vlastně ani jiného nebo-li vlastního dědu nepoznaly a proto by ho do dnešního dne nevyměnily. To vím zcela jistě.
Tento rok byl pro mne zlomový nejen tím, že jsem odešla do důchodu, ale také tím, že jsem musela v srpnu na gynekologickou operaci a hned po návratu z nemocnice domů, to bylo v pátek, to vím přesně, jsem se tam hned v neděli vrátila zpět, tentokrát na internu, zase zazlobilo srdíčko. Ale přežila jsem to! Za to jsem byla moc ráda, že to tak dopadlo.
Také vím, že jak byla nějaká příležitost, tak jsme nevynechali ani setkání s ostatními členy naší rozvětvené rodiny.
My Hujerovic září 97
Tady jsme měli "rande" v Praze, kam jel bráška tenkrát ještě z Brna služebně, vzal sebou maminku a my si ji zase odvezli k nám.
4 generace
A tady jsou vidět 4 generace naší rodiny - moje větev. Krásné, že?
A abych také nezapomněla na "zbytek" naší rodiny, tedy manželovo příbuzné, tak tady mám fotografie, kdy slavil můj manžel tenkrát ještě krásných 65 let. Jó, to byly ještě časy!
Ota 65-Jarda+Jitka
Manžel se svým synem a jeho přítelkyní.
Ota 65 Jirka
Tady je manžel se svým bratrem.
Ota doma s vnoučaty
Myslím ale, že nejlíp mu bylo a je vždy s těmi našimi vnoučaty. Souhlasíte?
Pokračování příště ...