Květen 2010

ZAPOMNĚNKA

30. května 2010 v 15:17 | já
To se mi líbí. Tak jsem se nazvala místo toho, než bych přiznala, že jsem už také sklerotik. Ale je to hezký název, skoro jako pohádkové jméno. Zapomněla jsem totiž posledně na maminčino jubileum ukázat nádherný "květ", který nechala mé mamince udělat její snacha, tedy moje švagrová. Uznejte sami, že taková květinka je fakt nádherná.
Přiznávám, že jsem ji vyfotila už po částečném likvidování, ale přesto, paráda!
No tady jsou opravdové květiny, kytice, které dostala moje maminka od nás, svých dětí a tady
příprava na takové malé občerstvení.
Nemohu také nevzpomenout na včerejší volby a jejich výsledky, i když vím, že tato témata spolu vůbec nesouvisí. Ale souvisí se zapomínáním. Myslím, že naši politici také zapomněli, ano, a na mnoho věcí, ale nezapomněli jsme my, voliči a proto to dopadlo, jak to dopadlo. Jim bych ale neříkala zapomněnky, ale úplně jinak.


DROGY? NIKDY!!!

27. května 2010 v 13:11 | já
Hned na začátku musím přiznat, že jsem úplný laik, co se týče drog. Nikdy jsem je ani nezkoušela, no jak bych také mohla, naše generace o nich neměla ani páry, ale přesto bych to určitě ještě stihla. Můj osobní názor je ten, že jsou to, tedy většinou mladí lidé, kteří zbytečně hazardují se životem a začali buďto z blbosti nebo z nudy, nevím. Zkusit a brát, v tom je veliký rozdíl. A až je pak pozdě, těžko se z toho dostávají ven.
Myslím si, že podobné je to s alkoholem a s kouřením. Také je to návykové a také to hodně škodí. Je opravdu těžké včas si říci DOST a přestat. Já pocházím původně z Jižní Moravy, vínko jsem měla vždy ráda (už ale říkám, že mám své vypito, i když občas.... maloučko), ale myslím, že v 99 % jsem si uměla říct, že mi to stačí. Všimněte si, že ze sebe nedělám svatouška. A také se přiznám, že jsem kdysi kouřila. Naučil mne to můj první manžel v šedesátých letech, tenkrát to bylo moderní a prý se mu to líbí. Vždy jsem ale přestala, když jsem byla těhotná, ale jakmile jsem přestala kojit, šup, a už jsem vesele pokračovala dál. Až jednou jsem si řekla: STOP, už toho mám dost, byla jsem překouřená a možná trošku i přepitá a "zapíchla" jsem to najednou. No a už je to 25 let, a jak je vidět, jde to. Chce to opravdu pevnou vůli a té já měla tolik, že jsem odnaučila i mého manžela. Tak dlouho jsem mu do toho "kecala", až toho měl dost a také přestal. Dodnes je mi za to vděčný.
Proto jsem pro STOP DROGÁM, vždyť život je tak krásný! Umět se radovat z každého dne, z každé maličkosti, to je přece hezké!

JUBILANT MĚSÍCE LÁSKY

26. května 2010 v 17:11 | já
Tak už pomalu končí květen - měsíc lásky a já jsem zase tu, abych připomněla narozeniny mé rodiny nebo přátel. Na úvod musím přiznat, že je nás v tomto měsíci narozených hodně. Nejen proto, že jsem mezi nimi i já, ale hlavně moje maminka.
Tak tedy jsou v tomto měsíci narozeny moje dvě praneteře, potom moje dcerunka, moje přítelkyně a bývalá kolegyně, která měla také menší jubileum a to 85. let a ta nejdůležitější naše jubilantka - moje maminka, která měla již 90 let.
Tak jsem jela s dalšími 2 kolegyněmi navštívit tu, které bylo letos 85. let. Je již pár let vdova, ale má zlaté děti, vnoučata i pravnoučata a všichni se o ni moc hezky starají a vypomáhají i finančně. ŠŤASTNÁ TO ŽENA! Je to pohodářka a přejeme jí ještě hodně let v té její pohodě. A tady je pár fotek z naší návštěvy :
Věrka 85 - 2
No, protože jsme neměly nikoho dalšího, kdo by nás vyfotil, tak jsme se fotily nadvakrát, toto je jedna z těch fotek, kde je zleva jubilantka, kolegyně Alena a já. Jedna důchodkyně hezčí, než druhá!?!
Věrka 85 - 3
A tady je ta další kolegyně, také už důchodkyně, i když je z nás nejmladší, ale jinak si všechny rozumíme. Bylo nám spolu zase jednou moc hezky, věřím, že to nebylo naposledy.
A teď k tomu nejdůležitějšímu jubileu. V neděli tedy oslavila moje maminka krásné 90. narozeniny a my, všechny 3 děti, jsme byly samozřejmě u toho. Maminka bydlí u bratra v jedné malé, ale krásné vesnici kousek od Kralovic, kam se před 8 lety přestěhovala z rodné Moravy. Já bydlím v severozápadních Čechách už hodně dlouho a moje sestra, ta zůstala v Brně. Tak jsme si dali zase jednou sraz všichni u bratra, hlavně u maminky, která tam má svůj malý byteček v bráškovo baráku. Slavili jsme v sobotu, dali jsme si dobrou večeři, kterou připravil - no to byste neuhodli, ano můj "malý" bráška, jak já mu stále říkám, protože je o hodně mladší, než já a mimochodem, bylo to "mňam". Dali jsme si přípitek, samozřejmě šampaňské, ale pak už to maminka nevydržela, nebylo jí už před tím moc dobře, tak jsme ji se sestrou šly uložit do postele. Asi to byla psychika, pořád si říkala, aby na něco na to pohoštění nezapomněla, no v tom je ta naše zlatá maminka pořád stejná. Také jí asi dojala moje básnička, kterou jsem jí složila.
                                            M A M I N C E K 90. NAROZENINÁM
                                            MOJE ZLATÁ MAMINKA
                                            BYLA VŽDY JAK KVĚTINKA.
                                            VŽDY VELIKÉ SRDCE MĚLA,
                                            ODMÍTNOUT NIC NEUMĚLA.
                                            KRÁSNÉHO SE DOŽÍVÁ VĚKU,
                                            I KDYŽ MÁ UŽ MNOHO LÉKŮ.
                                            JEŠTĚ SAMA SOBĚ STAČÍ,
                                            AČ MNOHO OBTÍŽÍ JI TLAČÍ.
                                            TAKY JE JÍ ČASTO SMUTNO,
                                            K TOMU ALE DODAT NUTNO,
                                            ŽE UŽ DLOUHÉ ROKY SAMA
                                            ZŮSTALA TU MEZI NÁMA.
                                            JÁ TI PŘEJI, MILÁ MAMINKO
                                            BOLESTÍ JENOM MALINKO,
                                            ZATO HODNĚ POHODY
                                            A PYTEL DOBRÉ NÁLADY.
                                            DO TÉ STOVKY HODNĚ ZDRAVÍ,
                                            AŤ TĚ TO TU S NÁMI BAVÍ.
                                            SPOKOJENOST A POHODU
                                            A UŽ ŽÁDNOU NEHODU!
                                           TY JSI NAŠE SLUNÍČKO,
                                           TY MÁŠ ZLATÉ SRDÍČKO,
                                           TY JSI VZOR PRO VŠECHNY MÁMY
                                           TY TU ZŮSTAŇ DLOUHO S NÁMI.
Tak to je ona. V neděli odpoledne měl pro mne přijet můj syn, ale také hlavně své babičce jako prvorozený vnuk popřát. A to jsou fotky z neděle, kdy už bylo mamince líp, asi také proto, že z ní pomalu opadala ta nervozita.
90. narozky m.
Tady je naše maminka, zleva sestra, já a bratr.
90. narozky m.
Připíjíme si šampaňským a je vidět, že už je i mamince lépe. V pozadí můj syn a můj vnuk.
90. narozky m.
Vidíte, tady už bylo veselo a všichni jsme se dobře bavili. Tak ještě jednou, moje milá, zlatá maminko, hodně zdravíčka! Určitě teď budeme slavit už každý rok!






UŽ ZASE DOMA - HURÁ

20. května 2010 v 17:19 | já
Hurá, hurá, hurá! Manžel se mi už včera konečně vrátil z nemocnice domů. Co mu ale bylo, to zřejmě neví ani doktoři. Pořád se drží toho, že měl v době, kdy měl zdravotní problémy, ve žlučníku kámen, který samovolně opustil jeho tělo. Zdá se vám to nelogické? Mně ano. On se ten kámen asi lekl té léčby v nemocnici a sám dobrovolně přestal trápit.
No, pravda je, že není nemocnice jako nemocnice. Když byl manžel v září v Praze v nemocnici, byla to jiná písnička. Ale to hlavní je opravdu všechno v lidech, to už víme všichni. V nemocnici mu dávali antibiotika, protože měl v těle nějaký zánět, to poznal z odběrů krve i laik jako já, no a to bylo to hlavní. Také se ho ptali, jestli má teplotku, ale teploměr mu nedali. Docela by mě zajímalo, kdyby řekl, že ano, jestli by také chtěli vědět kolik. Já jsem se chtěla informovat u jeho ošetřujícího lékaře, ale ten byl se mnou rychle hotov. Mezi dveřmi, ani se nepředstavil, kolem chodily sestry, řekl mi něco o tom žlučovém kameni, že tam tedy teď není, ale s největší pravděpodobností tam byl a sám odešel (?), byl pořád na odchodu a nic konkretního nevěděl.
No, co naděláme, ještě že máme takovou šikovnou a schopnou praktickou lékařku, která toho věděla víc než..... ještě před tím, než ho poslala do nemocnice. Další kontrola je u ní a tak snad dostaneme i více konkretních informací. Co ale můžeme dělat, když je zle? Jet až do Prahy? Těžko.

POZDNÍ OSLAVA

16. května 2010 v 9:34 | já
Ano, byla to pozdní oslava mých narozenin, ale byla moc hezká! No a deset dní zpoždění není zase tak moc. Manžel sice nemohl být přítomen, protože je pořád ještě v nemocnici, chyběl mi tady, ale děti a vnoučátka mi to vynahradili. Dostala jsem mimo dárečků i krásné kytičky a hlavně sem moji drazí vnesli zase život a dobrou náladu. Já se snažila, aby bylo pohoštění dost a rozmanité, bylo vidět, že všem chutnalo a měli jsme dobrou náladu. Dokonce vnučka nás nakonec rozesmála tím, že vzala pravítko, tužku a šup všechny k futru dveří a měřilo se! Vyhrál to můj syn se svými 182 cm a až na konci byla Pegginka, naše milá jorkšíračka, která měřila 13 cm! A to pořadí mezi ostatními se mění, protože kluci se nám v poslední době hezky "vytáhli" a Luky už je 2. a Tom je 3. Hezké, ne? Ještě že neměřili mne, byla bych o kousek před Pegginkou. To však víme všichni, že není důležité, hlavní je, že máme všichni srdíčko na správném místě. No a za tím si stojím.
vnoučata 14.10.10
A tady je vidět snad spokojenost i u mých milovaných vnoučátek. Díky za krásné odpoledne!

DEMONSTROVAT? ALE KONSTRUKTIVNĚ

15. května 2010 v 9:47 | já
Ano, je to tak, ve čtvrtek byla zase v Litvínově demonstrace, ale tentokrát ne ledajaká. Demonstrovali nájemníci bytů firmy Haines, která z nás chce sedřít kůži a pořád je jí to málo. Předseda výboru našeho sdružení, které jsme si ustanovili i zaregistrovali, nás informoval o všem, co udělali pro nás všechny, ale výsledek? JEDNA VELKÁ NULA. Nikdo s tím nechce nic mít, každý si myje ruce, starým poslancům už nestojí zato se někde angažovat, řídí se heslem - po mně potopa a představitelé stran? Kdepak ti by měli čas na takové "blbosti", musí přece agitovat, předvádět se a tak, aby zrovna ta "jejich" strana s tím nejlepším programem uspěla, takže většina z nich ani neodpověděla. A jak se tedy dívám já na takovou akci - no, nevidím v tom nic, že by to mělo mít nějaký úspěch, nebo by se někdo nad námi slitoval, to tedy nevypadalo. Tak si i řečníci protiřečili a jeden se stejně nedověděl, kde je pravda a co máme udělat pro to, aby to dopadlo pro nás co nejlépe. A já vůbec nemám ráda násili a taková nátlaková akce vlastně není nic jiného. Kdyby byla s našim "panem domácím" řeč, ale to ne, bohužel. Tak to nevidím, že by to dopadlo dobře. Ale řídím se také heslem "nikdy neříkej nikdy", tak uvidíme.
To moje soukromá demonstrace dopadla na výbornou. Nedalo mi to a písemně jsem se ozvala CK, která (ač prý oprávněně), z nás také chtěla mít maximální zisk na ne minimální, ale žádné služby. Storno poplatek měl činit 9 620 Kč (z toho byly 2 tis. Kč poukázka, tedy dva minus), a po mé písemné intervenci byl poplatek "pouze" 700 Kč na osobu. No uznejte, že to je velký rozdíl a úměrně tomu jsem také měla radost.
Takže na závěr (tedy podle mne): demonstrovat - jak kdy, ale především rozumem a konstruktivně, jen tak povídat co by se mělo a co by kdyby, to nikam nevede.

UŽ JE MI SMUTNO

11. května 2010 v 7:34 | já
Ano, přiznávám se, že od včerejška jsem teprve sama doma a už je mi smutno. Vzhledem k tomu, že jsem člověk společenský, který má rád lidi, tak je to logické. Večer jsem nemohla usnout, když se mi to konečně povedlo, tak jsem se asi za hodinu až dvě probudila a zase koukala do stropu, okolo a přehazovala se sama na manželských postelích. Chvilku sama, to je něco jiného, když šel třeba manžel na kontrolu k lékaři, tak jsem věděla, že se za hodinku až dvě vrátí, tak jsem si to užívala. Ale takhle? Bez varování a v tu nejnevhodnější dobu (no vlastně, která doba je vhodná, že?) si jde lehnout do nemocnice a je mu úplně jedno, že jsme měli jet příští pondělí na 5 dní na takovou mini dovolenou, která přesto stála 12 tis. Kč. Já včera zjistila, že stornopoplatek je již teď 80 %, ale co naděláme, zdraví je přednější a hlavní je, aby ta nemocnice pomohla a pomohla hodně brzy, abych tady nebyla moc dlouho sama. Je to smutné.
Jo a taky jsem si vzpomněla včera na brášku, když mi manžel ještě večer volala, že mu nedali od rána nic jíst a neřekli proč. Tak si říkám: bráško, neblbni s hubnutím, není to tak zlý a už taky nejsi nejmladší, když pak přijde nemoc, máš aspoň z čeho hubnout. Navíc, my to máme tak trochu v genech. Tak tedy mi držte všichni palečky, prosím, ať si té samoty moc neužiji.

MOJE VZPOMÍNKY 26.

9. května 2010 v 13:22 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
A došla jsem už až k roku 1996, tento rok bylo hlavní událostí to, že jsem měla po dovršení 55 let + 4 měsíce odejít do důchodu. Tak se na to celá moje rodina připravila už na moje narozeniny. Z fotografií je vidět, že mi bylo opravdu dobře. Jó, to je něco pro mne, jsem hold jako "kvočna" mezi svými.
JÁ 55 - 1.
Tak to jsou první gratulanti. Můj manžel, můj bráška s rodinou, moje maminka a syn s rodinou.
já 55 - 2.
Tady už se přidala i dcera s rodinou.
já 55 - kytice
Takové krásné kytičky jsem dostala včetně toho dortíku - byl to krásný košík.
já 55 - je mi krásně
Je to vidět? Takhle krásně mi bylo, že jsem měla kolem sebe všechny mé drahé.
já 55 - s vnoučátky
Nejlíp mi bylo s vnoučátky, škoda, že už tak vyrostla!
A také tento rok jsme zamířili my dva s manželem do Mariánských Lázní. Počasí bylo hezké, ale pro mne a nakonec pro celou rodinu to moc hezky neskončilo.
ML 96
Tady stojí manžel před hotelem Polonia, kam jsme celé roky jezdili.
No a tentokrát jsme museli odjet místo v sobotu už ve čtvrtek a to jsem ještě povolala na odvoz syna. No zkrátka jsem se při procházce lesem do kopce pořádně zadýchala, nemohla jsem pořádně popadnout dech ani když jsem už ležela, tak jsme šli na recepci, tam zavolali sanitku a vezli mne do nemocnice, kde mne vyšetřili a chtěli mne tam nechat na pozorování, ale manžel z toho byl na prášky, tak jsem jim slíbila, že pro mne přijede syn a že hned půjdu u nás na internu.
Tak jsem v pátek ráno hned šla na internu, když jsem přišla domů, tak na mne čekal napjatě nejen manžel, ale i dcera, která se jezdila celý týden do našeho bytu učit na další státnice a dodnes ji vidím, jak na mně visí očima, co se mnou je. Od té doby musím pořád užívat léky, infarkt to nebyl, ale je ze mne kardiak. No co se dá dělat, nic, jen jsem se s tím musela naučit žít. Dcera nakonec ty státnice také úspěšně zvládla, takže to nakonec vše dobře dopadlo.
Ale ani ta moje nová nemoc nám nezabránila v tom, abychom se zase vydali všichni Hujerovic na dovolenou, tentokrát to bylo zase do objektu školy, do Nuzerova. Ostatně jak se nám dařilo je zase vidět z fotografií.
Nuzerov 96 - naši chlapi
Tady si naši chlapi dávali pivko a je vidět, že jim bylo dobře.
Nuzerov 96 - sport
Také se tam sportovalo, jak předvádí moje děti.
Nuzerov 96 - kůň + my
Tady jsme před projížďkou s koníčkem. Bylo to moc hezké!
Nuzerov 96 - Lada na koni
A také se vnučka krásně projela, ale přímo na koni, vždy je měla moc ráda!
A konečně tedy přišel můj odchod do důchodu. Měla jsem odejít začátkem září a tak jsem si už řekla, že dokončím celý rok a odcházela jsem vlastně 1.1.1997.
V práci jsem se loučila s kolektivem hezky, to mám také zdokumentované na fotografiích a později jsem tam občas zašla "na pokec".
odchod do důchodu
To bych nebyla celá já, abych se neřehtala na celé kolo!
odchod do důchodu 2
Moje tehdejší oddělení včetně mého vedoucího.
odchod do důchodu 3
A ještě jedno usměvavé foto. Bylo mi mezi nimi krásně a ráda jsem chodila do práce.

DĚKUJI VŠEM

5. května 2010 v 13:05 | já
Musím se kajícně přiznat, že tedy od včerejška jsem zase o rok starší a už to opravdu není žádná sláva, ale stále jsem optimista, smířená se vším i nepřijemným, co mi život nachystal a když je mi zle nebo se něco nepříjemného přihodí, vždy si řeknu, že může být hůř a když nejde o život...
Proto jsem byla včera spokojená, i když k oslavě ty moje narozky už vůbec nejsou a manžel byl od neděle moc nepoužitelný, já jsem hlásila, že "leží v komoře, nožky má nahoře...", ale doufám, že už se zase vše v dobré obrátilo a ta jakási střevní viróza je za námi. Tak jsme si včera nemohli dát ani slavnostní oběd, ani zákusek, ani nějakou dobrůtku k večeři, natož nějaký alkohol. Ten už téměř nekonzumujeme, i když včera byla mimořádná událost, ale jak je vidět, přežili jsme to.
Byla jsem hlavně moc šťastná a moc dojatá, kolik gratulantů si na mě vzpomnělo, kolik jich nezapomnělo a jsem si vědoma i toho, že díky "moderní komunikaci", tedy hlavně mobilu, emailu i FB jsem měla těch přáníček víc, než když jsem dostávala jenom pohledy či osobní přání. To, že si na mne vždy vzpomene moje vlastní přímá rodina, s tím nesobecky počítám, ale že si na mne vzpomněli i moji nedávno nalezení bratránci, děti od sestřenice, manželka synovce, dokonce i sousedé, to bylo milé překvapení! A tak přesto, že jsem měla radost, jsem slzela a přesto, že manžel nebyl ve své kůži, koupil mi kytičku a přesto, že jsem neměla žádnou hostinu, bylo mi krásně! Děkuji všem, kteří na mne nezapomněli! Čím je člověk starší, tím méně mu stačí ke štěstí a spokojenosti a umí se radovat i z maličkostí. A to je dobře.

MOJE VZPOMÍNKY 25.

3. května 2010 v 13:06 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Tak jsem se o roce 1994 "vykecala" hlavně jako o roce dovolených, ale tento rok byla pro nás všechny jedna MOC důležitá událost. V dubnu se nám totiž narodilo další vnoučátko, tentokrát se narodil synovi do páru také syn. To bylo radosti! No a dělá nám ty radosti pořád.
Lukánek
Strašně ráda vzpomínám, jak "mudroval", když ho jeho starší sestřička rozčilovala, dodnes si to moc ráda pouštím na videu, zkrátka se nám narodila další "osobnost".
No a v roce 1995, to už byl rok takový běžný. Žádné zvláštní události se nekonaly, jenom jsme zase hlavně cestovali a cestovali.
Celá moje rodina ještě v té době bydlela na Moravě, tak jsme cestovali minimálně jednou ročně za maminkou a mými sourozenci. Tentokrát jsme se rozhodli, že budeme cestovat ještě dál. No a protože jsme neměli auto, tak jsme s maminkou sedli v Brně do vlaku a jeli do Ostravy za její nejstarší sestrou. Měla jsem tuto moji tetu vždy ráda, také jsem jí dlouho neviděla a maminka si už sama vlakem netroufla, tak jsme jeli všichni tři. Teta Máňa, jak jsme jí říkali, byla v té době ještě čiperka.
Morava 95-teta
Tady je teta, moje maminka a můj manžel.
A protože maminka měla ještě jednu žijící sestru nedaleko odtud, přibrali jsme tetu do party a jeli tedy my čtyři k jejich další - té prostřední sestře - do Opavy. Tam jsme byli asi půl dne v té jejich "chaloupce" a moc se nám tam líbilo.

Morava 95-Opava
Tady je teta a strýc, moje maminka a já. Bohužel jsem od té doby tetu neviděla, teta se strýcem se pak brzy odstěhovali do Domova důchodců a byli tam spolu jen krátce, strýc asi po půl roce zemřel. Teta je tam dodnes, ale zdravíčko už jí moc neslouží, a kdo by se divil, v prosinci jí bude 95 let!
No a tak jsme se pak zase vrátili zpět s maminkou k ní domů a ještě jsme nemohli zapomenout se setkat s mým bráškou a mou sestrou!
u brášky
Tady jsme u brášky doma, na zahradě já, maminka, můj manžel a moje sestra.
No a v tomto roce právě také něco začalo! Začala se psát historie "Hujerovců". Ano, už jistě všichni víte, že jsme si tak říkali všichni spolu. Řekli jsme si, že zkusíme, jestli nám to spolu půjde a jak to zvládneme, tak jsme jeli "na zkoušku" na víkendovou dovolenou pod stany, v podnikovém rekreačním táboře.
Borný-L+Z+děti
Tak to byla paráda! Syn se synem, dcera s dcerou, všichni se houpali!
Borný-Já+holky
Tady bylo krmení, já s vnučkami.
Borný-Já+Luky
Další krmení, tentokrát vnoučka.
Bylo to fajn, tak jsme hned o prázdninách jeli "naostro" na opravdovou dovolenou do zařízení, kde se konaly Školy v přírodě, děvčata, coby kantorky to vyřídila ve škole a jelo se. Tenkrát s námi byly pouze 3 děti (vnoučátka), bylo nás na ně 6 dospělých, tak to bylo zvladatelné, i když byly ještě malé.
Žihle-Sklárna - my
Tady jsme na procházce, vnučka od syna a dcera s rodinkou.
Žihle-Sklárna-M+L
No a tady u koupaliště je moje snacha s tím tenkrát nejmladším vnoučkem.
No a my, tedy já s manželem, jsme si také ještě "odskočili" do Itálie, na Rimini, ano k moři, kde jsme se koupali, chodili na procházky, měli jsme plnou penzi a vařili nám Češi, takže zase pohodička.
Itálie-Rimini
No a na foto je s námi i jedna naše společná známá také od nás z města.
A co by to bylo za dovolené, kdybychom se zase nepodívali s manželem do Prahy, že? A tady dole na té fotce je jeho nejzamilovanější místo v Praze. V tomto domě za války až do roku 1945 bydlel, celých 6 let a VŽDYCKY, jsme-li v Praze déle, než jeden den, tak se tam musíme zajet podívat.
Ota-Praha-95
A tady je vidět, jak je manžel spokojený! Tak co mi vždycky zbývá, že?!

JO, JEZDILI, JEZDILI ...

2. května 2010 v 12:14 | já
Tak jsem včera na druhý pokus jela s dcerou a vnoučaty za mou maminkou. Mělo to být překvapení, jednak svou vnučku a pravnoučátka už 2 roky neviděla a také bude mít brzy KRÁSNÉ JUBILEUM, tak dcera jí už jela oficiálně popřát a já se potřebovala domluvit s bráškou (se sestřičkou později), co mamince k těm narozeninám koupíme. O té naší návštěvě věděli oba dva, ale opravdu žádný mě "neprásknul", takže jsme maminku opravdu překvapili. Protože ji také dobře znám, tak jsem věděla už od posledně, že kdyby nás všechny nemohla pohostit a dětem dát nějaký mlsek, tak by byla víc nešťastná než šťastná z toho, že všechny vidí, tak jsem se dle toho zařídila. Nakoupila jsem tady vše potřebné a jednoduše vzala sebou. Měli jsme tedy všichni kávu se zákuskem a později jsme si udělali obložené chlebíčky, děti i dcera dostali nějaké sladkosti, ale maminku, i když byla v šoku, byla moc ráda, že jsme přijeli, tahle návštěva stála dost korun, jak jsem to spočítala. Tak jsem si říkala, že je to opravdu jako v tom jednom filmu, název už nevím, ale tam "mladí" jezdili stále k rodičům, dokud jim ti rodiče měli co dávat. Až nebylo co, přestali. To se nás samozřejmě netýká, ale přece jenom. Vnuk měl narozky před 14 dny, já mám - no brzy, dcera za týden, další vnuk měl narozky před týdnem, každému musela aspoň něco dát, zaplatit pohoštění, snadné počty. Ale ona už je prostě taková a nebude jiná. Kdybychom si od ní nic nevzali, tak to si nedovedu vůbec představit. Já se snažila, ale marně, byla by moc smutná, ale vlastně to není ani proveditelné. Tak teď nevím. Mám ještě v plánu tam zajet znovu se synem a jeho rodinou, aby jí i oni mohli popřát a ona je zase bude chtít pohostit.... Organizátor jsem sice dobrý, to mi nedělá žádný problém, snad ty narozky maminku finančně nezruinují, pořád říká, jen abychom si nemysleli, že je lakomá., to by raději jedla suché brambory. Inu, je to MOJE ZLATÁ MAMINKA! V tomhle jsem ráda po ní! Maminko, děkujeme!