Duben 2010

MOŘE JE ŽIVOT

29. dubna 2010 v 13:21 | já
Psát něco o moři, to je jako nosit dříví do lesa. Moře je nádherné, koupat se v moři a válet se na pláži v písku také, nezapomenutelné, jedním slovem NÁDHERA! Já, když slyším MOŘE, tak se mi vybaví ta krásná modrá dost studená spousta vody, ale hlavně nádherné zážitky s vnoučátky.
Poprvé jsem byla u moře sama, bylo to v roce 1968, procházela jsem těžkým životním obdobím, manžel doma měl na starosti naše 2 malé děti, tak ani jsem to moře zas až tak krásně nevnímala, navíc bylo moc studené, byl to Balt na Rujáně. No a samozřejmě se mi stýskalo po dětech. Měla jsem to jako jakousi zdravotní terapii spíš psychického rázu. Na další dovolené u moře, tentokrát v Bulharsku, to jsem již byla s dětmi o 3 roky později, byla jsem s nimi tehdy už sama (ta terapie tedy nezabrala), synovi bylo osm a dceři byly tři roky. Když jsem viděla, jak jsou nadšené, teprve pak jsem si to vychutnávala.
Byli jsme pak ještě jednou a to za další 3 roky, to už jsme byli čtyři. Pak už jako "starší" jsem byla u moře na Jaltě, na Kanárských ostrovech, ve Španělsku, ve Francii a nejčastěji v Itálii, to asi 8 x, ale na různých místech.
Nejhezčí vzpomínky ve spojení s mořem mám z Itálie, když jsme tam jeli celá rodina několikrát - tedy já s manželem, děti a vnoučata. Tomu nejmladšímu byly tenkrát asi tři roky, když jsme jeli po prvé a děda začal malého strašit, že je "žraloček" a chytal ho za nohu, za ruku, honil ho ve vodě, samozřejmě u břehu a já byla babička "zachránkyně". Dodnes vidím tu hrůzu v jeho očích, když mu "žraloček" říkal, že ho sežere se svačince. On věděl, že je to děda, ale stejně se tak strašně bál a křičel babičko, zachraň mě! Postupně se do hry zapojila i starší vnoučata a děda-žraloček pak večer usnul dřív, než ty děti. Je zajímavé, že jsme jezdili k moři potom ještě a častokrát a i když byl už "rozumný", zase chtěl, aby děda dělal žraločka a vždy se bál. Podle mne se bál rád. Bývalo to opravdu moc hezké a proto vždy mám moře spojené s vnoučkem, tedy i s ostatními vnoučátky, ale také s dědou-žraločkem.
A tady jsem zrovna zachránila vnoučka před "žraločkem", pomáhala i vnučka.

MOJE VZPOMÍNKY 24.

27. dubna 2010 v 16:40 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Tak se už psal rok 1993. A co bych to byla za Moravačku, kdybych se nevracela ráda na svou rodnou Moravu, kde jsem měla v té době ještě skoro celou rodinu. Bráška měl domek nedaleko Pohořelic, jé, ten kdyby taky mohl povídat, co jsme tam zažili a vypili, ale co, aspoň máme krásné vzpomínky.
Brácha Smolín 93
Tak taky je zleva bráška, vedle tenkrát ještě hodně malý synovec a můj manžel.
Tento rok jsme byli také na dovolené a to v první řadě v Praze, milované mého muže. Tenkrát, když ještě fungovaly rekreace ROH, tak jsme jezdili i do hotelu Pyramida v Praze Břevnově, kde bychom si teď nemohli dovolit snad ani jeden den, jaké tam mají ceny. Ale tenkrát, tenkrát tam bylo príma.
Praha-Pyramida 93
Tady za manželem se tyčí ten veliký hotel - Pyramida. Bohužel, vlevo je vidět i můj palec.
No a také jak míval rád Mariánské Lázně pan Horníček, tak asi přibližně je miloval i můj manžel. Jezdívali jsme tam dost často, no a v tomto roce jsme tam byli také. Vždy jsme nezapomněli zajít na Zpívající fontánu, ta má opravdu něco do sebe.
ML 93-já
Nevím, jak jsme to všechno stihli, ale ještě jsem tady našla foto z doby, kdy jsme byli jen na několikadenním zájezdu na Alpském okruhu. Jak je vidět, i tam bylo krásně.
Alpský okruh 93
A nejdůležitější událost tohoto roku? Ano, správně, narodila se mi druhá vnučka, dcery první dítě, je to naše milá Terezka. Byla také zlatíčko, pamatuji si, že mi tenkrát snacha říkala, když se měla narodit, že ji budu mít raději, než Laděnku, protože je od dcery. To ale přece vůbec nejde, abych měla některé vnoučátko raději než to druhé. Miluji je všechny a moc.
Terezka+já+Lada
Ano, tady mám ta moje zlatíčka hned obě dvě. Laděnka už je slečna a Terezka je miláček všech a jak je vidět i šťastné babičky.
A tento rok hned po porodu začala moje dcera také znovu studovat. Protože měla aprobaci na ruštinu a občanku, ruština v té době už byla úplně pasé, tak se dala na školu znovu, že po dobu mateřské vystuduje další a to němčinu. Tak začala zase studovat a zase měla na 3 roky postaráno o chvíle volna.
No, tenkrát její manžel pracoval na směny a když se pak potřebovala učit na zkoušky, to ale později, tak jsme si někdy brali s manželem Terezku k nám domů na víkend, dodnes moc rádi na tuto dobu vzpomínáme.
Také v tomto roce, tedy 1994 jsme jezdili na dovolené. Byli jsme nejdříve na rekreaci v Liberci, také se nám tam líbilo, jezdili jsme na výlety po okolí a to je jedna fotka odtud.
Liberec 94 já
Zase, abychom nezapomněli, jak to tam vypadá, tak jsme zajeli do Mariánských Lázní. Jezdili jsme vždy do hotelu Polonia, ale tentokrát jsme to zkusili v hotelu Evropa. Bylo tam také hezky a na tuto dovolenou mám jednu parádní vzpomínku. V té době jsme si ještě rádi zašli na vínko, nebo zatancovat, v lepším případě jsme to spojili. A v tomto hotelu byla v přízemí restaurace i s tanečním parketem a také se tam minimálně 2 x tancovalo. Tak jsme si šli sednout na taneček, ale hned mezi dveřmi byl práh, už nevím, jestli byl níže nebo výše, než jsem čekala, ale v každém případě jsem sebou "plácla" jak dlouhá tak široká hned mezi dveřmi, vedle dveří měli takovou velkou kytku v tom velkém květináči, a tak jsem vzala milou kytku sebou. Manžel mě sbíral ze země, číšníci, kteří špatně ukrývali smích, zase dávali dohromady tu kytku, prostě úvod famózní. Nicméně jsme zasedli za stolek, poručili si vínko a já se nejprve chechtala jako blázen a pak jsem se styděla, co si o mně pomyslí, ale nakonec jsme to přestáli a dobře se bavili. Tak padání, to mi šlo vždycky dobře, to by mohli všichni okolo mne vyprávět!
ML-Evropa
Tak to je onen pro mne osudný hotel Evropa v Mariánských Lázních.
Ale jestli si myslíte, že tím jsme s cestováním v tomto roce končili, kdepak! Vypravili jsme se ještě do Španělska. Jeli jsme autobusem, byla to opravdu cesta nekonečná, ale byla zastávka v Německu v nějakém Lunaparku, kde jsme strávili 8 hodin, vstupné bylo v ceně dovolené, bylo tam spoustu zajímavých atrakcí, některé jsme také zkusili, uteklo to jako voda, odpočinuli jsme si od jízdy busem a pak pokračovali dál. Ve Španělsku se nám líbilo, také jsme se podívali jinam než k moři.
Špannělsko 1-94
Krásná fotka, ne? Říkáme jí familiárně "dědeček hříbeček".
Španělsko 2-94
Nádherné moře, vidíte, že to vzdávám, jakou mám radost?
Španělsko 3-94
A tady si zase na své přišel manžel. Jistě poznáte slavný stadion Barcelony.
A myslím, že by to bylo informací zatím dost.

FOTOGALERIE 13. NAROZENIN VNUKA

26. dubna 2010 v 13:18 | já
Tak právě dnes má můj nejmladší vnuk 13 let. Jak jsem psala včera, tak jsme se na jeho počest sešli aspoň většina rodiny, abychom mu popřáli a tak. No a už včera jsem dostala spoustu nádherných fotografií z tohoto setkání. Jedna hezčí, než druhá, těžko se mi vybíralo aspoň některé:
Tom + TerkaA ze začátku se Tom tvářil všelijak, zvláště při gratulaci své vlastní sestry, je to jasné, jsou normální sourozenci, že?
Tom13-Zd.
Moje dcera, tedy Tomova maminka, byla, jak je vidět, spokojená, hlavně se svým synem, který už ji přerostl! Pořád byl skoro nejmenší ve třídě a najednou........šup!
Tom13-T+P
Tady už s úsměvem na tváři se sestřičkou a jejich dalším miláčkem - Pegginkou. Co ta má samostatných fotek, to by vystačilo na hodně tlusté album. No co, je to také člen rodiny a my ji máme všichni rádi.
Tom13-T+Z+P
A tady je s rodinným miláčkem (teď který je větší miláček, že?) oslavenec s maminkou.
Tom13-my4
A tady je zbytek - tedy my - návštěva, také je vidět, že nám bylo fajn.
Tak Tomíku, celých krásných 13 let ať se Ti vždy líbí svět. Ale ještě na závěr mi to nedá, chtěla bych Ti za nás (celou tu lavici) chtěla popřát, aby se Ti dařilo na tom soustředění s MAT-FYZ, už vůbec to, že Tě vzali mezi sebe jako benjamínka a eléva, je čest! Tak hodně úspěchů!


KONEC HUJEROVCŮ

25. dubna 2010 v 11:48 | já
Tak jsme měli slavit... tedy slavili jsme, slavili, ale....
Věřím, že ti dospělí budou souhlasit se mmnou, že dokud jsou děti a pak vnoučata ještě dětmi, je s nimi opravdu větší legrace a zábava. Jak nám ta vnoučátka stárnou (my ne, my zrajeme, že?), tak už je to horší. Dříve jsme jezdívali každý rok společně na dovolené, pro ty, kteří neznají můj blog, pro ty jen řeknu, že jsme jezdili tedy my, manžel a já a spolu s námi naše děti a jejich děti, tedy naše vnoučátka. Jezdívali jsme nejčastěji do Itálie, byla to paráda. No, tam jsem já dojezdila ze zdravotních důvodů a jinam si už taky netroufneme, no co si budeme povídat, zdraví = přiměřeně k věku. No a protože nás bylo minimálně 10 (když s námi jeli ještě kamarádi našich dětí, tak byla taky půlka autobusu naše), tak jsme si začali říkat Hujerovic.
Slavili jsme také společně, tedy jen naše rodina, vždy narozeniny a svátky nás všech. To už poslední dobou také není to, co bývalo, protože stále častěji někdo chybí. Ani ne tak často pro nemoc (to jen my, senioři občas), ale kvůli zaneprázdnění. Přece jenom už máme i ta vnoučátka pomalu dospělá, nejmladšímu je zítra 13 let, už nás, ženské, taky všechny přerostl, tak co bychom chtěli, ne? No a ten náš šampion v bowlingu? Když nemá turnaj nebo trénink, tak už dokonce dělá rozhodčího, tak jsme se ani nemohli divit, že raději než na oslavu, tak šel za sportem. Tedy, milí kluci, ještě jednou dodatečně všechno nej, ať jste hlavně vy spokojení a vše se vám daří dle přání. A někdy, když vám zbude chvilička, je tady také dědeček a babička!

MOJE VZPOMÍNKY 23.

21. dubna 2010 v 21:24 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
A už zase pokračuji ve vzpomínání. Byl tedy rok 1989. Tento rok jsme také s manželem dostali přidělené lázně, tentokrát jsme zavítali k našim sousedům do Trenčianských Teplic. Moc se mi toto lázeňské město líbilo, je položené v takovém údolí, kolem lesy a hory, lázně parádní, lidé na nás byli hodní, takže spokojenost. No, děly se v tomto roce věci, to si většina z nás pamatuje, ale tohle není politický referát, takže to nebudu tady popisovat, jen chci napsat, že můj vedoucí číslo dvě byl nucen odejít a nastoupil vedoucí číslo tři.
No a já jsem hned z kraje roku 1990 nastoupila do té mé nové funkce, jak jsem popisovala v předchozí kapitole. A protože byly také všelijaké zmatky a to téměř všude, moje kolegyně toho využila a jeli jsme zase do lázní, zase na Slovensko, tentokrát do Piešťan. Byli jsme ubytováni v parádním lázeňském domě, kde bydleli "jen ti lepší" a my. Tedy v podstatě.
Jak ten život utíká jsme se přesvědčili všichni v tom dalším roce 1991. Dcera ukončila studium na Pedagogické fakultě v Ústí n. L. tím, že obhájila diplomovou práci, tedy státnicemi a následně byla promoce. Měli ji v Teplicích v divadle, poplakala jsem si a byla jsem šťastná, že ona to dokázala (no a já svým způsobem také). Dali jsme si tam sváteční oběd, byli jsme tedy my i s mou maminkou a nastávající mé dcery.
Zdenka promoce
A promoce byla za námi, tak už jen chyběla svatba. Ta byla ještě během školních prázdnin, aby dcera nastupovala do nového pracovního procesu - tedy do školy učit už se svým novým příjmením. Při přípravě svatby, tedy lépe řečeno při nákupu potřebných surovin na vaření svatebního menu a pečení koláčků a dortů jsem byla mile překvapena. Bylo krátce po sametové revoluci, obchody začali vlastnit i soukromé osoby, tak jsem zkrátka jen "předala" seznam potřebných věcí, včetně těch, které dříve nebývaly jen tak dostupné, vedle v soukromém obchodě a měla jsem zboží dodané tzv. "na klíč". Vše. Byla to paráda! Tak se všechno povedlo, všichni byli spokojeni a dcera byla "pod čepcem".
Tady je foto - novomanželé a rodiče :
Zdenka+A. 1991
Tak a zůstali jsme sami s manželem. Děti odešly, aby se po čase vždy aspoň na chvíli vracely s rodinou, hlavně s vnoučátky.
A další rok 1992? Spousta událostí a významných! Manžel odcházel tento rok do starobního důchodu a nevím, čí to byl nápad, ale byl výborný, že mu odbory zaplatí 50 % na dovolenou v cizině. Já měla rok před tím také významné jubileum, tak mně přidali 30 % a letěli jsme tenkrát na Kanárské ostrovy! Komu by se o tom ještě pár let před tím jen zdálo? No, byla to paráda. A ani nás to nevyšlo tak draze, když jsme dostali oba příspěvky od odborů, letěli jsme v květnu, tam už bylo krásně. Přiletěli jsme na letiště v noci, ubytovat nás vezli autobusem, byla tma, ale ..........na to ráno, na to opravdu nikdy nezapomenu. Když jsme se probudili do sluncem zalité krajiny, nádherné krajiny s ještě krásnější architekturou, vyrazilo nám to dech.
Kanáry 1-já
To za mnou, to je opravdu moře a to je balkon od našeho apartmánu.
Kanáry 2-architektura
A takhle to vypadalo, ale v barvě, když jsme se ráno probudili.
Kanáry 3-já a osel
Oslík a já, nebo chcete-li, dva oslíci.
Kanáry 4 Ota a palmy
A tady můj manžel a ta jejich úžasná flora.
Tak to byla nádherná a nezapomenutelná dovolená, ještě jsme ten rok jeli zase na příspěvkové lázně, tentokrát do Františkových Lázní. Jeli jsme tam nějak koncem června, ubytování bylo sice "v baráku hrůzy", ale jinak to šlo. Hlavně, že jsme si odpočinuli a udělali zase nějakou "údržbu" těla. A proč si tak dobře pamatuji, že to bylo koncem června a začátkem července? Mám 10. července svátek, ale to není ten hlavní důvod. Ten je úplně jiný a moc krásný! Dne 9. 7. jsem dostala telegram (tenkrát ještě mobily nebyly) :
Tak to bylo radosti! Syn se konečně "pochlapil", dodělal úspěšně ČVUT, obhájil diplomku, a.... ano, to byl velký důvod k oslavě. A my s manželem oslavovali. Na to se také nedá zapomenout. Bumbali, bumbali, mne to "skolilo" dřív, tak jsem se jednoduše sebrala a šla "domů", tedy do toho našeho baráku hrůzy. Tam jsem si lehla a tvrdě usnula, i když jsem nechala odemknuto, aby se manžel dostal dovnitř. Jenže to jsme nikdo netušili, že nějaký chytrák dole zamkne vrata, od kterých neměl nikdo klíče. A jak se manžel dostal domů? Správná otázka. Bydleli jsme ve 2. patře a chlapi ze zvýšeného přízemí slyšeli, jak se dobývá marně dovnitř, tak mu pomohli vlézt oknem k nim, no a po chodbě se už na pokoj dostal lehce. A co bylo dál? Ani se neptejte! Co se do mne vešlo, tak jsem dostala vynadáno! Ale kdo to mohl tušit, ne? Tak takhle jsme oslavili našeho "čerstvého inženýra". A promoce? To už bylo jen o pýše, hrdosti, radosti a slzičkách. Nezapomenu na vnučku, které byly v té době 4 roky, jak se nemohla dočkat, až tatínka uvidí přicházet a ptala se maminky, jestli je už teď tatínek ten "inža"?
Láďa promoce
A ještě podzim byl také náročný. Manžel odcházel do důchodu po 45 letech práce v jednom závodě a na jednom pracovišti! Oslavili jsme to doma jen v kruhu nejbližší rodiny, manžel se s tím docela dobře hned srovnal a stal se "nákupčím". Než jsem přišla z práce, nakoupil opravdu vše, co jsem mu napsala, i když to tenkrát nebylo vůbec moc jednoduché. A tady je aspoň část básničky, kterou jsem mu tenkrát napsala:
Kdo že to dnes dostal dárek?
No přece - Ježků Otakárek.
Že ta cesta byla krátká?
Ale už je tu - šedestátka.
Život není procházka růžovým sadem,
ale ani starým, opuštěným hradem.
A protože manžel je koncem listopadu, přehouplo se to a byly Vánoce. A my dostali pod stromeček ještě jedno překvapení - krásný dáreček! Mezi dárky schovanou obálku, že budeme mít v létě další vnoučátko - tentokrát od dcery.

VĚŘIT NĚČEMU SE MUSÍ.

20. dubna 2010 v 16:28 | já
Víra má mnoho podob, mnoho objektů i subjektů, shrnu-li to, tak všichni na něco nebo na někoho věříme. Nevím, jestli to byla náhoda, ale včera jsem se dívala na kriminálku, která měla název : Otázka víry. Ano, jednalo se tam o víru křesťanskou, ale také její protipól, víru satanistickou. Její vyznavači byli prostí lidé a každý měl nějaký "svůj" důvod, proč se utíkal k nějaké této víře.
Vezmu-li v úvahu víru křesťanskou, tak už jsem slyšela od mnoha ateistů, že když tzv. "šlo do tuhého", tak se začali modlit. Už prostě nevěděli kudy kam. Protože také pocházím z Moravy, kde je více věřících než v Čechách a mnoho jsem jich znala a poznala hlouběji, tak vím, že velká většina těchto lidí jsou lidé dobří, ale.... to je všude ve všech oblastech. Věřím tomu, že se lépe smiřují s nepříjemnostmi života, ale hlavně s nemocí nebo smrtí. Ale to je jen tak na okraj.
Vrátím-li se znovu k víře, tak víra není jenom o Bohu nebo Satanovi, ale hlavně je to cit, cit k někomu, kterého máme rádi. Věřím tomu, že z mých dětí jednou budou slušní a hodní lidé, chci věřit tomu, že mě bude mít stále někdo rád, nejen děti, ale také manžel, sourozenci, ale také třeba sousedé nebo známí, kolegové v práci. Chceme také věřit tomu, že tu školu dokončíme tak, jak bychom si to představovali, že budeme mít jednou práci, která nás bude nejenom živit, ale i bavit, věříme tomu, že budeme úspěšní v tom či onom sportu... Věříme tomu, že nedostaneme nějakou ošklivou nemoc, jejíž jméno si ani netroufneme vyslovit nahlas, atd. atd. Prostě VĚŘIT NĚČEMU SE MUSÍ. Bez takové víry by byl náš život smutný. Proto, věřme v dobro!

JUBILANT MĚSÍCE

20. dubna 2010 v 12:57 | já
Dnes, právě dnes má narozeniny můj JUBILANT MĚSÍCE! Není to nikdo z rodiny, i když tam narozky také jsou, ale je to moje dlouholetá bývalá kolegyně a kamarádka, tak jsem jí mimo malého dárečku i složila malou básničku.

KDYŽ JSME SE SETKALY ...                                                                                                                   
... bylo Ti téměř dvacet let                                                      Čtyřicet let jsi šťastně vdaná,
bylas jak nerozvitý květ                                                          čtyřicet let má starší dcera
a brzy jako květinka,                                                              a kolik my dvě se známe let?
byla z Tebe maminka.                                                             No přece také čtyřicet.

Čas, ten na nic nepočká                                                          Přeji Ti k Tvému jubileu
a dnes je z Tebe babička.                                                       zdraví, lásku, štěstí, něhu
Máš už klid a pohodu                                                              a vše jen to nejlepší,
a užíváš si důchodu.                                                               co Tvoje srdce potěší.

Ano, je to tak. Vzhledem k tomu, že jsem ten článek z technických důvodů nemohla včera dokončit, tak ho zveřejňuji až dnes.

Ale byla bych nespravedlivá, kdybych oslavovala jen jubilantku. V dubnu slaví narozeniny také mí milovaní vnukové, starší Luky měl včera 16 a mladší Tom bude mít příští pondělí 13. Opravdu nám ta vnoučátka nějak rychle stárnou.

A aby byla moje rekapitulace celá, tak nesmím zapomenout na to, že 17. měla svátek moje maminka, ale také můj bratránek Ruda, 24. je Jiřího a to mám také bratránky tohoto jména a ještě 27. má svátek Jaroslav, tedy syn mého manžela.
Tak všem ještě jednou touto cestou všechno nejlepší!

JAKÁ BYLA SOBOTA

18. dubna 2010 v 12:41 | já
Tedy jaká byla, taková i maková. Začnu asi tou horší variantou.
Byla jsem domluvená s dcerou už asi týden, že se konečně venku udělalo jaro, tak že zajedeme za mou maminkou do Hodyně. Ona se s dcerou a jejími dětmi už také dlouho neviděla, navíc měla včera svátek, tak jsem si řekla, že to spojíme a maminku překvapíme. Schválně jsem jí už v pátek volala a přála k svátku, dávala si pozor, abych něco neprozradila a těšila se, že ji potěšíme. Je poslední dobou dost smutná, přiměřeně k věku má i zdravotní potíže a hlavně, je hodně sama. Bráška podniká "ostošest" a zaměstnává i švagrovou. Tak jsem nakoupila potřebné věci. které by maminka koupila pro vnučku i pravnoučátka, ještě jsem chtěla v so koupit něco k svačince pro děti a mamince kytičku a nějaké zákusky. Ale bohužel. V pátek večer mi sdělila dcera, že mě nepotěší, ale že nikam nemůže jet. Měla teplotku, kašel, byla jí zima a vůbec špatně, že si půjde hned lehnout. Tak co jsem mohla dělat? Nic. Popřát jí, aby se brzy uzdravila, to je teď důležité a cestu zase odsunout. Byla jsem dost smutná, slzičky na krajíčku, ale říkala jsem si, jsou na světě horší věci, nic se neděje, jen mi bylo líto maminky. Ještě, že jsem jí nic neříkala!
Včera mi psala moje sestra, že i ona měla smůlu! Sestra bydlí v Brně a jednoho syna má ve Zlíně. Měli přijet na víkend a protože má 3 děti, které je také lepší asi šatit než živit, tak si upekla už něco dopředu v pátek, v sobotu ráno si přivstala a začala chystat na vaření a ještě další pečení, když jí zavolal syn, že také bohužel, má horečku, bolí ho v krku, asi prý angína! A protože je sestra sama, říkala si, že by jí to jídlo vydrželo asi celý týden, tak "povolala do zbroje" toho druhého syna, který bydlí nedaleko a naštěstí ji pomohl s rodinou ty zásoby zlikvidovat.
A teď také ta lepší zpráva. Radost mi zase udělali ti "naši kluci" bowlingáři. Zase vyhráli turnaj v Litvínově, Luky v jednotlivcích a oba pak i v kategorii rodič+dítě.
L+L duben 10
Tak aspoň nějaká pozitivní zpráva, gratuluji a těším se, až se zase dcera uzdraví a snad nám ta "přepadovka" u maminky vyjde za 14 dní, držte palce.
PS: Před chvílí jsem se dozvěděla, že Luky dnes vyhrál další turnaj! Paráda! Že by ještě do třetice? Nebylo by to špatné!

NEKLIDNÁ NOC A KOLOTOČ

13. dubna 2010 v 16:52 | já
Zase jsem si jednou "zaflámovala", ale poněkud jinak, než to bývalo dříve. Tenkrát to bylo daleko příjemnější. Tentokrát jsem si šla lehnout včera večer cca ve 21.30 hod. a ještě v 1,30 hod. jsem nespala. Byla jsem ráda, že mě to nenutilo aspoň sebou "mlátit" ze strany na stranu, ale vydržela jsem ležet v klidu. Co se ale člověku za tu dobu honí všechno hlavou, to je opravdu neskutečné! Je pravda, že už mi večer nebylo "akorát", manžel byl večer také "na odpis" a tak sebou celou noc házel, přehazoval a chvílemi také pěkně "kňoural" a tím se stalo, že jsem byla už zase ve 2 hod. vzhůru a znovu musela usínat. Ne sice tak dlouho, ale ....Celou noc mi také bylo střídavě zima a horko, je až neuvěřitelné, co ta "rozbitá" páteř dokáže.
Ráno to také nebylo nic moc a během dopoledne jsem byla nedobrovolně na kolotoči. Byla to opravdu "síla", jak to se mnou cvičilo, musela jsem si vzít mé "jistící" kapky a lehnout si, vzala jsem si límec, nastříkala se sprejem proti bolesti, ale .... Určitě to znáte, aspoň většina z Vás, kteří si to přečtou včetně mých vnuček, ale já vím, může být hůř.
No a to si vymysleli "hru" na mém oblíbeném rádiu, kde prý můžete vyhrát až 10 tis. Kč, když ráno vstanete hned jak začínají vysílat, tedy v 5 hod. a budete pečlivě poslouchat první nápovědu, prostě nějakou indicii, podle které byste se měli poznat, v 6.30 hod. je další a poslední cca v 7,15 hod. Je to také tak odstupňované, pokud zavoláte až po druhé indicii, a jedná se opravdu o Vás, máte za to 5 tis. Kč a po té třetí "jen" 2 tis. Kč. Napřed tam ovšem musíte poslat sms, aby mohli vymyslet ty nápovědy, pak prý máte "další" narozeniny! Také jsem tam poslala už asi před 3 týdny svoji poznávací sms, ale vstávat v 5 hod. to jsem tedy opravdu nikdy nedokázala, většinou jsem to stihla až na tu třetí nápovědu, ale dnes nic. Takže nevím, co když.... zákon schválnosti na mně funguje docela spolehlivě, ale teď už je to fuk. No řekněte, není to diskriminace těch, kteří si mohou ráno přispat? I když jsem dnes zaspala všechny nápovědy, vyspaná nejsem a doufám, že to večer bude lepší. Tak dobrou noc!

ZDRAVÍ JE RELATIVNÍ POJEM

7. dubna 2010 v 21:37 | já
Ano, když se zamyslím, tak je to tak, že i to zdraví je relativní. I když se většina z nás narodí jako zdravý člověk, málokdo jako zdravý zemře. Asi je to normální, i věci se časem opotřebují, natož tak složitý "mechanismus" jako je člověk. Je už další otázka, na kolik si každý toho svého zdravíčka váží. Když vidím, jak riskují řidiči na silnicích, jak doslova hazardují se svým zdravím "závislí", a to nemyslím jen drogově závislé, ale i kuřáky a alkoholiky, tak je mi to opravdu líto. Co to potom stojí pěněz, času a hlavně námahy, aby se takový jedinec dal zase do pořádku, aspoň částečně. Tak si myslím, že bychom si měli své zdravíčko opatrovat, dokud ho máme. A když pak už není, nedá se nic dělat, protože to bylo moc hezky řečeno v tom krásném českém filmu, že "člověk má jít do hrobu zhuntovaný" a asi to tak je. A taky by měl být člověk soudný a uvažovat, na co má a na co nemá. Já například nemám už na to, abych jezdila jako dřív k moři ( i když jen do Itálie) autobusem, protože jsem tam tím, že jsem s mou poškozenou páteří nemohla skoro nic, zaměstnala spoustu lidí a celou naši rodinu a to nemluvím o tom, co jsem zkusila. Takže všichni opatrně a a buďme fit!

VELIKONOCE KONČÍ

5. dubna 2010 v 12:19 | já
Ano, už je to tak. Pro školáky končí prázdniny, pro pracující dny volna a pro nás, důchodce, zase až moc velký klídek. Dost hektické to bylo ještě v sobotu, kdy jsem pekla beránka, velikonoční nádivku, dělala bramborový salát na neděli, vařila puding, pražila mandle, aby bylo na svátečním stole co nejvíce dobrůtek, vařila "sváteční" polévku se zavářkou a také sobotní oběd. Je pravda, že po obědě jsem opravdu odpadla, ale byla jsem spokojená, že jsem to všechno ještě zvládla. No všechno, až na to mytí nádobí, to je zase manželova doména. Stejně člověk nesní o těch svátcích víc než jindy, ale je to takové lepší a pestřejší. Tak to už tedy máme skoro za sebou. Už jsme i dojedli páteční bochánek. Včera jsme byli pozvání k dceři a vnoučatům do Mostu. Naštěstí ještě svítilo sluníčko (dnes už ne). Dcera ještě v sobotu "gruntovala", aby to vše bylo dle jejích představ a byla spokojená, no a bylo to všude i vidět. K obědu dětem uvařila dobrůtky, všichni byli usměvaví, spokojení a tak to má být. Nedovedu to přesně popsat, ale bylo nám tam dobře, dobyli jsme si energii, dokonce i Pegginka měla radost, že nás vidí. Já jsem hlásila, že máme k večeři obložené chlebíčky, ne, že bych jim chtěla dělat chutě. Když jsme pak dorazili domů, tak mi za nedlouho přišla ještě od dcery zpráva, že se byli všichni projít, děti si koupily zákusky, cestou koupili veku a také si k večeři udělali chlebíčky. Myslím, že tohle jsem opravdu tušila! Jsem ráda, když se mají všichni rádi a jsou milí nejen na nás, ale i na sebe navzájem, proto jsem byla s těmito svátky spokojená. I když dnes jsem trochu záviděla bráškovi i mamince, kterou pozval na oběd, že si dávali mou oblíbenou kachničku, ale co naplat, manžel jí nerad a kuřecí závitky byly také skvělé! Tak zas příště!