MOJE VZPOMÍNKY 19.

4. března 2010 v 16:47 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Tak zase pokračuji, ale teď už to budou ty pozdější vzpomínky, ta třetí a poslední kapitola mého života. Tak tedy, jak jsem napsala posledně, jsme se brali 17. října 1981.
Je to opravdu hrůza, jak ten čas letí. Příští rok už budeme s manželem 30 let spolu a to on vlastně nikdy nečekal, protože pořád si myslel, když pracoval v tak špatném ovzduší u nás v chemičce, byl zařazen do II. důchodové kategorie a to neměl jen tak někdo, tak že tady dlouho na tom světě nevydrží, ale myslím, že si tím špatným prostředím právě posílil imunitu a ještě dlouho vydrží!
Tak jsme začali nový život. Ze začátku to nebyla žádná legrace, i když jsme byli zamilovaní oba dva, ale přece jen to dalo práci sladit naše zvyky, požadavky a vůbec názory na život, já měla doma ještě dvě děti, i když už velké, on už na děti zvyklý nebyl, ale musím říct, že to soužití s mými dětmi bylo to nejsnadnější. Rádi jsme také oba chodili mezi lidi, poslechneme si ještě teď rádi dechovku a manžel, až z Čech, miluje moravské kapely, hlavně ty dechové, lidové a tak. Za rok poté, co jsme se vzali, tak syn dokončil nástavbu na stavební průmyslovce a maturoval po druhé. Tak tedy ve svých 20 letech také nastoupil do Chemických závodů jako konstruktér a krátce na to šel na dva roky na vojnu. No, tak si myslím, že to byly pro něho dost kruté 2 roky. Šel sice do poddůstojnické školy, aby pak dělal nějakého velitele, ale stejně mu to moc nešlo k duhu, nebyl z těch, kteří by uměli šplhat po cizích hřbetech nebo řvát na vojáky. Tak to párkrát odnesl i za ně, když něco provedli a on to nehlásil, dokonce byl i v base. Jeli jsme tenkrát na jeho přísahu, tuším do Lešan, ale byl to teda zážitek! Jeli jsme vlakem, v zimě, mrzlo, padal sníh, zpátky jsme se vraceli v noci, byli jsme já s manželem a dcerou, dodnes si pamatuji, jak jsem sebou "švihla" na silnici, jak jsme v Plzni dobíhali rychlik, jak jsme pak čekali v Mostě na nádraží celí zmrzlí, než nám jela tramvaj do Litvínova.... To jsem ještě netušila, že za celé ty 2 roky vojny uvidím syna doma pouze 2 x, jen na dovolenku. Opravdu ho tenkrát nepustili ani na "opušťák", ani jsme tam my nemohli přijet, protože mu nedali volno, to byla opravdu "vojna jako řemen". A můj opravdu nejhorší zážitek z celé vojny? Dodnes, když si vzpomenu, tak mám mokré oči. To bylo, když přijel na tu první dovolenku. Byl vyhublý, hrůza, za těch 10 dní doma přibral asi 5 kg a když odcházel, myslela jsem, že vyplivnu duši, jak jsem plakala, stále ho vidím dole na ulici pod okny, jak se otáčí a jak mi mává, no a teď už zase ani nevidím na to psaní. Proto jsem byla moc ráda, když tuto "blbost", jako byla základní vojenská služba, zrušili. Aspoň nemusely už jiné maminky prožívat to, co já. Opravdu to bylo pro mne moooooooc stresující.
Když se syn vrátil z vojny, byla jsem zase v pohodě a on se vrátil do chemičky do práce . Dcera v té době studovala na gymnáziu a za rok ji čekala maturita. My s manželem jsme byli celkem v pohodě a začali jsme jezdit na dovolené. To jsem před tím moc neznala, jen jsem byla v Bulharsku a tady na pár podnikových dovolených.
Pamatuji se, že jsme vlastně začali jezdit hlavně do lázní. Oba máme už dlouhá léta potíže s pohybovým aparátem, tak jsme dostali příspěvkové lázně a jezdili spolu a do pěkných lázní, to musím přiznat, ale proč. Měla jsem na místě, kde se tyto lázně přidělovaly, svoji velmi dobrou známou. Ano, to fungovalo vždy, funguje to i nyní a obávám se, že to nikdy nevymizí.
Tak jsme hned v roce 1983 jeli do Mariánských Lázní na 3 týdny. Tenkrát k nám přijela moje maminka, která se postarala o to, aby moje děti měly teplou stravu, pořádek a také aby "nezvlčily"!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama