Březen 2010

MOJE VZPOMÍNKY 22.

28. března 2010 v 17:58 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
MOJE ZAMĚSTNÁNÍ
Ještě jsem vlastně ani pořádně nenapsala, co jsem dělala, jaká byla moje práce. Pracovala jsem od r. 1963 jako samostatná referentka zvláštního oddělení. A co to vlastně bylo za oddělení? Na dřívější dobu bylo skoro všechno utajované, přes nás šla všechna povolení do závodu, v závodě, všechny tajné a přísně tajné spisy, náš dřívější vedoucí říkal, že je závodní ministr vnitra. Ale jinak to byla práce jako každá jiná, já jsem pracovala na tom "nejlepším" postu, měla jsem vedle svého pracovního stolu "okénko", kde si zaklepal každý, kdo něco potřeboval, hlavně jsem však vyřizovala veškeré průkazky pro externí pracovníky, zvláštní povolení pro krátkodobé návštěvy, průchody branou v pracovní době atd. V neposlední řadě jsem měla za úkol psát hlášení vedoucím provozů nebo odborů, případně externích firem, když se některý jejich pracovník dopustil přestupku tím, že něco pronášel ze závodu bez povolení (kradl), nebo zase do závodu (alkohol), v nejhorším případě šel do práce pod vlivem alkoholu. No a tady jistě uznáte, že i tenkrát bylo dost takových, kteří by rádi něco "zatloukli, zazdili" apod. Já sice o tom v té době nerozhodovala, až později, když jsem mohla "povýšit" na vedoucího oddělení závodní stráže, která také spadala pod to naše oddělení. Bylo to po revoluci v roce 1989, nevím, koho to napadlo, měla jsem z toho nejen těžkou hlavu, ale i těžké sny, ale zkusila jsem to. Měla jsem cca 120 podřízených, většinou to byly ženy (a hlavně z domácnosti), které v té době nosily zbraň, musely se učit střílet a na branách kontrolovaly ty pracovníky, jestli se nedopouští nějakého toho přestupku. Tenkrát mi to vyřizování těchto přestupků zůstalo, ale se vší odpovědností, sama jsem to podepisovala a zkoušet na mne nějaké "uplácení", přes to u mne "nejel vlak". Na druhé straně jsem i já musela kontrolovat ty "mé strážné", jestli plní řádně své povinnosti nejen ve dne, ale i odpoledne a v noci, kdy jsem musela chodit na kontroly po všech branách a že jich nebylo málo, už teď to přesně nevím, ale 15 určitě. Některé více, některé méně důležité, ale každá měla své specifikum a své úkoly. Nebylo to tenkrát pro mne jednoduché, byla jsem první žena v této funkci v historii chemičky (a jak vím, tak také dosud poslední), strážné (abych byla přesná, měli jsme i nějaké muže) se bály, ale já asi ještě víc, protože jsem chtěla, aby každá dělala svou práci dobře a já pak nemusela dělat nejenom tytyty, ale psát "upozornění" nebo dokonce výpověď pro hrubé porušení pracovní kázně. A chtěla jsem být spravedlivá, ale jestli někdo potřeboval pomoci a já mohla, určitě jsem neváhala. Přesto se tenkrát někde na branách vyskytovaly ty sprosté kresbičky a u nich bylo napsáno i moje jméno. Vím, že mě to tenkrát moc mrzelo, ale zadostiučinění se mi dostalo až po odchodu do důchodu. Pak se ke mně ty "moje ovečky" hlásily a říkaly, jak na mne v dobrém vzpomínají a že to měly po mém odchodu daleko horší!
Musely jsme dělat také každý rok cvičné střelby, jezdili jsme všichni na střelnici, opravdovou, s opravdovými zbraněmi, měli jsme tenkrát pistole ráže 7,65 mm, ano, střílet jsem musela i já a musím se pochlubit, že mi to šlo. Pochválil mne tenkrát i můj vedoucí!Dokonce si dobře vzpomínám, jak jsme jeli jednou s celou rodinou do Itálie, no a když jsem se vrátila, tak jsem zažila pořádný šok! Ze zbrojnice se ztratilo 35 pistolí, zbrojnice se zamykala a v místnosti vedle zbrojnice seděla vždy velitelka směny! Nechápu to dodnes a ty pistole se nikdy nenašly! A při "zdatnosti" policie se ani nedivím, když prý chtěli pro mne jet do té Itálie! Nemohla jsem jim samozřejmě nic říct, vždyť jsem tam v té době nebyla, tak to nevím, proč chtěli za mnou jezdit a proč také i já měla být finančně potrestána! Ale odvolala jsem se a dopadlo to pro mne dobře.
Byla to práce zodpovědná, ale do práce jsem chodila ráda. Měla jsem také výborné kolegyně. V době, když jsem ještě pracovala na tom zvláštním oddělení u toho okénka, tak vedle v kanceláři pracovala moje o dost starší kolegyně, kterou jsem měla vždy ráda a platí to dosud, letos jí bude už 85 let, ale pořád jsme v kontaktu aspoň telefonickém, či písemném, ale také osobním. Naposledy jsme jely za touto kolegyní ještě s dalšími kolegyněmi, obě jsou mladší než já, ta nejmladší bude mít letos 60 let, no je vidět, že jsme všechny "mladice". Můj první vedoucí, který se představoval jako závodní ministr vnitra byl sice komunista, ale mne na pracovišti nechal i po roce 1968 i s černým puntíkem, nevím, jak to dokázal, ale dokonce jsem ho často zastupovala i na poradách vedení podniku, protože jsme spadali organizačně rovnou pod ředitele. Jinak tento vedoucí měl jednu moc ošklivou vlastnost. Rád "bumbal" a nevěděl, kdy má dost. Tím pádem měl v závodě dost nepříjemností, protože bylo dost lidí, kteří ho viděli v pracovní době, jak se motá po chodbách nebo ještě v tomto stavu vyhrožuje. No, neměla to ta jeho manželka s ním jednoduché, snažila se ho hlídat, ale neuhlídala.
ZO 1
Na obrázku zleva: první vedoucí, kolegyně Alena, kolegyně Věrka, moje maličkost, kolegyně ze závodní stráže Vlasta a nejmladší kolegyně Sylva.
Přes veškeré nepříjemnosti a dost práce jsme se také s kolegyněmi často zasmály nebo si i poplakaly. Ta moje nejstarší kolegyně Věrka, ta se neuměla moc bránit, nebo třeba jen ozvat, když byla v právu, což se o mně říci nedalo. Nezapomněla jsem na to, jak ji jednou ten náš vedoucí rozčílil tak, že se ozvala, ale pak nevěděla co dál, nastoupila v naší administrativní budově do výtahu zvaného páter-noster a jezdila kolem dokola, než ji ta zlost se slzami přešla.
Také se nedá zapomenout, jak se mi stal v kanceláři pracovní úraz a výsledek byl ten, že jsem měla čtyři zlomeniny nártních a prstních kůstek a okamžitý odvoz sanitkou domů a sádru na dost dlouho. Vím, že jsme něco probíraly s kolegyní vedle v kanceláři, já si stoupla mezi dveře, špičkou pravé nohy se opřela o futra a druhou volně nechala stát na linu. Ale ouha! Ta levá mi ujela dopředu (já vám to tady u toho psaní i předvádím, vidíte?) a na tu pravou jsem si sedla. Měla jsem tenkrát minišaty (bylo mi 29 let) a seděla na té podlaze, protože jsem se nemohla zvednout, jak ta noha bolela. Tak jsem zůstala sedět a všechny tři kolegyně jsme se smály, když v tom přišla návštěva - pracovní a ten člověk si tenkrát asi myslel, že jsme jako ten náš vedoucí - opilé, protože já seděla na zemi a všechny jsme byly rozesmáté! Vše se ale později vysvětlilo, ale ještě před tím mně chtěla kolegyně tu nohu "spravit", prý to stačí jen škubnout a je to. Myslela jsem, že ji tou nohou hned kopnu!
Po odchodu toho mého prvního vedoucího do důchodu nastoupil vedoucí číslo dvě, který mě také nechal pracovat na mém místě, ale už mě nebral tak vážně a ten měl zase zásadu, že vedoucí má vždycky pravdu a taky nemusí nic dělat, jen tu práci dobře rozdělit a umět o ní dobře "kecat".
ZO 2
Alena, já, Sylva a vedoucí číslo dvě na oslavě MDŽ!
Ale jedno plus měl u mne po sametové revoluci. Já totiž nikdy před tím nemohla dostat podnikové vyznamenání (k tomu byla hlavně finanční odměna) a potom už tomu komunisté nemohli bránit, tak mě hned běžel na toto vyznamenání navrhnout a v r. 1990 jsem tedy dostala "metál", ale myslím, že už jsem ho dávno vyhodila.
ZO 3
Foto z předávání vyznamenání, já vlevo snad jsem k poznání, ten pán za námi je první porevoluční podnikový ředitel.
Po revoluci přišel třetí vedoucí, pak jsem dělala tu vedoucí závodní stráže a byla jsem oficiálně jeho zástupce, hodně mi věřil a dost na mne dal. Protože náš odbor ochrany, jak jsme se pak jmenovali, neměl žádného ekonoma a já jsem to nejen vystudovala, ale měla jsem to i jako koníčka, jak jsem ještě navíc dělala funkci ekonoma, většinou až doma, ale vedoucí byl uznalý a nějaká ta odměna navíc nebyla špatná.
Ještě asi tak rok před odchodem do důchodu jsem přesedlala v rámci odboru na jinou funkci také vedoucího oddělení, kde jsem měla pár podřízených, ale větší zodpovědnost a tím pádem i stejnou mzdu.
Odcházela jsem do důchodu spokojená a doma jsem si zvykla celkem rychle, protože manžel už byl doma čtyři roky přede mnou a bylo mu smutno.

MOJE VZPOMÍNKY 21.

20. března 2010 v 17:50 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
A byl rok 1987. V tomto roce jsme zase jeli do lázní, tentokrát do Třeboně, lázeňský dům Aurora. Byl to opravdu luxus, dnes už je to skoro normální, ale tenkrát! Nová, parádní budova, všechny procedury pod jednou střechou, vše jsme mohli odchodit v pantoflích, byli jsme moc spokojeni. Lázně nás vždy na nějaký čas "opravili" tak, abychom zase mohli fungovat bez bolesti nebo jen s minimální bolestí, platili jsme si stravu a nocleh a zase musím říci, že tenkrát to bylo ještě finančně únosné! Večery jsme měli možnost využít tak, jak jsme chtěli, buďto taneček, divadlo, kino, případně jen posezení u dvojky vínka, případně jít spát. Bydleli jsme spolu na pokoji, takže dobrý.
Další hodně významnou událostí bylo to, že můj syn šel dělat přijímací zkoušky na ČVUT fakulta stavební a byl přijat! Myslel si, jakou mi udělá radost, protože jsem pořád říkala, že je to škoda, že to tak rychle vzdal a nešel na VŠ, ale já byla v šoku. Ne tím, že ho přijali a rozhodl se studovat dálkově při zaměstnání, ale tím, jak jsem se to dozvěděla. Tenkrát byl ještě trvale hlášený u nás doma, protože neměli vlastní byt a bydleli na podnikové ubytovně. Zrovna byl na vojenském cvičení, když mu přišel domů doporučený dopis z této školy, ale já nevěděla nic a tak jsem jela za jeho ženou, tedy mou snachou, která v té době už byla těhotná a aby nemusela být sama doma, bydlela u své maminky v Jiřetíně. Když jsem tam s dcerou přijela, byla doma jenom její babička a snacha se svou maminkou přišla za chvíli. Říkala jsem, že nevím, co mu to došlo a jak je to důležité, tak že jsem to přivezla. No a vtom jeho tchyně řekla, že ví, co to je a "vyklopila" to. Já byla na mrtvici a brala jsem to jako podraz, že jeho tchyně to ví, že jde na školu a já, jeho vlastní matka ne, okamžitě jsem se sebrala a s pláčem jela domů. Snacha se mě snažila uklidňovat, ale já prostě nemohla. Ano, než se syn vrátil z toho vojenského cvičení, tak už to nebylo tak akutní a on se pak na mne podíval těma svýma modrýma očima a říkal, že mě chtěl překvapit a těšil se, že budu mít radost. Tak to nakonec dobře dopadlo, ale myslím, kdyby tenkrát jeho "panímáma" taktně mlčela, tak se mu to stopro povedlo.
A také to byl rok jubilejní! Synovi bylo 25 a dceři 20 let. Tady uvádím jenom kousek básničky, to jsem pro ně tenkrát složila :
Pro syna :
Zdá se nemožné, jak ten čas letí,
točí se života kolečka,
už je tomu dnes čtvrt století,
když řekli mi: maminko, máte chlapečka!
Krásný, hodný, milý, zlatý
s tím nejhezčím úsměvem na tváři,
ano, správně, to dítě jsi Ty,
ať se Ti taky takové podaří....
Pro dceru :
Dnes je tomu dvacet let,
co se vyklubala na svět
naše milá Zdenička,
vytoužená holčička.
Uteklo to jako voda,
až u srdce mě bodá
a máme slečnu dospělou,
hodnou, hezkou, veselou.
A opravdu to uteklo jako voda, psal se únor 1988 a narodila se moje první vnučka. To bylo radosti! Všichni jsme byli moc šťastni a rádi, že ji máme! A jak už víme teď, opravdu se povedla!
Laděnka + Láďa
Ano, tady je s tatínkem a takhle se mají rádi pořád!
Je ale jasné, že kompenzace musí být, tak ruku v ruce s radostí přišel i pláč. Na podzim totiž odjížděla dcera na stáž do tehdejšího Sovětského svazu na celých 5 měsíců! Bylo to pouhé dva roky po Černobylu a nikdo nevěděl, co ji tam všechno čeká. I když ona už mohla být částečně v obraze, protože tam před tím už byla na brigádě, ale přece jenom to bylo první delší naše odloučení, myslím, že smutné hlavně pro mne. Volat jsme si moc nemohly, jednak to bylo drahé a také nebyla také taková telefonní síť jako dnes, občas jsme si psaly, já se snažila jí posílat balíky. Pamatuji se, že si tenkrát napsala o potraviny, které chtěla na to, že si s holkama upečou vánoční cukroví. Musela jsem si vystát frontu s balíkem na poště, vypisovat jakési prohlášení, co ten balík obsahuje, tak ponižující, a to si říkali bratři! Tam totiž nic moc k jídlu nebylo. Ale bohužel, zrovna se změnily jakési předpisy a oni už nám nepovolili, naši soudruzi, abychom cokoliv poslali. Tak jsem se zase celá smáčená slzami vracela zpět domů s balíkem. A to vědomí, že nebude mít na Vánoce ani cukroví, z toho jsem byla hotová. A teď bych chtěla zase naopak poděkovat tchyni mého syna, která nás na Štědrý večer pozvala k ní, byli tam i mladí s malou vnučkou a já jí za to byla zase moc vděčná, protože doma bychom byli s manželem sami a já, slzavé údolí, bych to určitě všechno proplakala.
Dcera se vracela koncem ledna, já měla pro ni v krabici schované cukrový na balkoně, vánoční stromeček jsme nechali, stejně byl umělý a pod ním měla schované všechny dárečky! Takže jsme měli ještě jednou opožděné Vánoce. Na uvítanou jsem jí pod stromeček napsala uvítací básničku:
Vítáme Tě, miláčku,
zase v tom našem baráčku.
Už se nám moc stýskalo,
až se venku blýskalo.
Ať se Ti zas domov líbí,
i když má nějaké chyby.
Hojnost dárků, štědrý stůl,
to je radosti jen půl.
Ostatní my v srdci máme,
hezkou pusinku Ti dáme,
protože Tě rádi máme,
zapláčeme, zasmějeme se i zazpíváme.
A ten konec jsme naplnili doslova. Povídali jsme tenkrát dlouho do noci, dcera přivezla nějakou vodku, vzala kytaru a zazpívali jsme si a popíjeli hezky dlouho a bylo nám fajn.
Tak to byl začátek přelomového roku 1989.

NEUVĚŘITELNÉ SE STALO SKUTKEM

19. března 2010 v 13:42 | já
Ráda bych se vrátila k mému předchozímu článku. Věřte nebo ne, je to pravda, mám internet zadarmo! Opravdu jsem to nebyla jenom já, ten "nevěřící Tomáš", ale KAŽDÝ, komu jsem o této akci řekla, tak za tím hledal něco jiného. Já sama četla smlouvu třikrát, dala jsem jí přečít i synovi a ejhle! Ono to jednou fungovalo tak, jak bylo prezentováno.
No ale to bychom nebyli ani my, myslím mne a manžela, aby se nám nepřihodilo zase něco jiného pro nás nepříjemného. Věřím, že většina lidí by s tím problém neměla, ale my ano. Když jsem totiž telefonovala s pracovnicí firmy, která nám měla zařídit zapojení toho "nového" internetu, tak ona se ptala, jestli nám funguje zvonek. V té době to byla pro mne zbytečná otázka. Ne tak už ale další den. Měli jsme namontované melodické zvonění a už to nějak "pokulhávalo", tak se manžel rozhodl tam vyměnit baterie. A byl problém. Zvonek nešel, my to opravit neuměli, další den byl nahlášený pracovník na ten internet v době od 14 do 16 hod., dole zamknutý vchod, zvonek nešel..... Máme šikovného souseda, tak jsme ho požádali o pomoc. Ochotně přišel, dělal, co mohl, ale zvonek se prostě rozhodl skoncovat se zvoněním nadobro. Když si koupíme nový, tak prý nám ho tam soused hned namontuje. Ještě v podvečer po 17 hod. jsme se vydali znovu do města. Obešli jsme tři obchody, kde jsme mysleli, že by mohli mít zvonek, ale ne. Ale v jednom obchodě nám prodavačka aspoň poradila. Obchod byl z ruky, rozhodli jsme se to zkusit další den. Pak mě ale napadlo, že syn jezdí kolem autem hned ráno (my bychom museli busem, pěšky je to daleko), tak jsem mu hned ráno zavolala. A on, moje zlatíčko, přesto, že je dost vytížený, ráno sehnal zvonek (samozřejmě tam, kam jsme byli odkázáni ho neměli), přivezl a přimontoval. Hurá, nemusím sedět venku na židli, jak mi radila sousedka, ale pohoda, pracovník si zazvonil, byl milý, usměvavý, dokonce vyhověl i našemu přání navíc, nic jsme nebyli dlužni a tak tu byl hezký HAPPY END!

CO SE TO S NÁMI STALO?

16. března 2010 v 21:56 | já
To je to, o čem už cca tři hodiny přemýšlím. Tato nejistá doba z nás udělala nedůvěřivé a podezíravé lidi. Určitě by mě dřív nenapadaly takové myšlenky "až za roh", které nevěstí nic dobrého.
Vysvětlím tedy proč mám tyhle nápady a nálady.
Dnes po 17 hod. u nás někdo zvonil, což samo o sobě bylo překvapující. Manžel šel otevřít a za dveřmi byla paní středních let a zeptala se, jestli je to on - tedy pan X. Pak řekla, že máme s nimi už delší dobu uzavřenou smlouvu na kabelovou televizi, platíme včas, že nám nabízí ještě k tomu internet. Tak jsem řekla (protože iniciativu jsem už převzala já - to je moje parketa), že internet mám. Na dotaz, kolik platím (je to opravdu málo - sleva pro důchodce) mi sdělila, že nás vylosovali a můžeme mít od nich NASTÁLO internet ZDARMA včetně zapojení. Ano, myslela jsem si, jo, jo. zase nějaký fór, ale ona se nechala pozvat dál, vše mi vysvětlila, dala na sebe kontakt, pak sepsala smlouvu, kde opravdu uvedla, že cena zůstává jen za kabelovku a je to nastálo. Hned volala na centrálu a ve čtvrtek nám mají ten internet, poněkud rychlejší, než mám, zapojit. A ještě prý si můžeme vybrat k tomu balíček programů na jeden rok zdarma.
Smlouvu jsem četla několikrát, je to tam napsané tak, jak říkala, ale proč si tedy pořád říkám jestli jsem udělala dobře, když jsem souhlasila.
V dnešní době dostat něco zadarmo? Není to divné? Je, já vím, ale už to hold zkusím. Jedinou podmínkou bylo, že to budu rok využívat a pak event. mohu smlouvu zrušit.
Tak co na to vy, kteří to nyní čtete, říkáte? Děkuji za event. komentář.

ZÁVIDÍM ...

13. března 2010 v 17:45 | já
Tak se musím přiznat, ano, opravdu závidím, já, která si myslí, že všem všechno přeje, tak jsem se přistihla, že ...
Včera, když jsme šli s manželem nakoupit, tak jsme jako častokrát potkali maminku mé snachy, nebo se také říká panímámu, tchyni (i když to je opravdu nehezké slovo), která šla spolu s mým synem. Nevím, jestli to bylo až tak moc na mě vidět, jakou jsem měla radost, že ho vidím. Nebydlíme sice daleko od sebe (tak 5 km?), ale není jaksi čas, tedy ze strany mého syna. No a maminka mé snachy a moje opravdu dobrá přítelkyně, ta bydlí vedle v domečku. Vidí se tedy denně a to několikrát, no a mně to přišlo včera tak trošku líto. Vím, všechno má své pro a proti, možná bych si brzy přála, abych bydlela dál, ale čím je člověk starší (nějak často se k tomu vracím, že?), tím víc se cítí zbytečný a sám, i když nechci se rouhat, mám manžela a jsem tomu ráda, ale ...
Nedá se nic dělat, včera jsem záviděla, ale opravdu jen tohle a jen chvíli, vždyť se možná zítra zase uvidíme. Tak se tedy omlouvám, ale přiznání je polelhčující okolnost, že? Děkuji.

TUNEL A PENÍZE

12. března 2010 v 13:12 | já
Peníze a zase peníze. Je pravda, že se kolem nich točí celý svět. Protože jsem již nějaký ten pátek v důchodu, tak něco pamatuji. Slovo TUNEL jsme jako mladí znali jen jako opravdový tunel, většinou ten, pod kterým jezdil vlak. Později jsme začali jezdit i autobusem na delší cesty, tedy jsme poznali další tunely. Když se po roce 1989 otevřely hranice, to bylo tunelů! Párkrát jsme jeli - my - tedy já, manžel, děti a vnoučátka do Itálie. Pamatuji se, jak chtěl vnouček všechny tunely spočítat, ale bohužel, nezvládl to, usnul dřív, než jsme dojeli do cíle.
No a dnes? Dnes se těch našich "tunelů" nedopočítá níkdo. Automaticky se tímto slovem rozumí hlavně "tunelování" tedy česky řečeno zkrátka VELKÁ ZLODĚJNA. A jak je to možné? Preferuje se velká honba za penězi, ti bohatší pak stejně neví, co s nimi a mají roupy a hlavně, umožňují to všem docela dobře naše zákony! Naši poslanci dělají z poslanecké smlouvy kabaret a tak je potom možné všechno, ale vždy, nebo téměř vždy, na to doplatí ti chudší a poctiví!
Dnes se na Facebooku hlásí ke všem možným skupinám, proto bych byla taky pro jednu. Aby slovo TUNEL mělo zase JENOM SVŮJ PŮVODNÍ VÝZNAM a to hodně brzy!

MOJE VZPOMÍNKY 20.

10. března 2010 v 22:16 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Takže v roce 1983 jsme začali jezdit do lázní, v roce 1984 se vrátil syn z vojny, pohoda, no a v roce 1985 maturovala dcera. No a protože už chtěla jít od 3. třídy dělat "paní učitelku", tak se samozřejmě hlásila na Pedagogickou fakultu. Nejvíce ji bavily jazyky, ale tenkrát moc možností nebylo, ruština byla povinná a spolu s ní ještě jeden jazyk byl až někde na Moravě a zájemců dost, tak to zkusila s tou ruštinou ještě občanskou nauku a to bylo jen v Ústí n. Labem. Bohužel, nebyla přijata pro velký počet uchazečů. No tak co, žádné neštěstí, řekla si naštěstí sama a šla na jeden rok učit na jazykovou základní školu. Tak si také v praxi ověřila, jestli to ještě bude chtít dělat za rok.
My jsme měli zase po dvou letech nárok na příspěvkové lázně, tak jsme tentokrát jeli to Velichovek, které jsou blízko Jaroměře.
Tenkrát to tam ale vypadalo úplně jinak, teď, jak vidím, je to paráda, tenkrát ta budova nevypadala moc vábně, rašelinové koupele byly v takových ošklivých dřevěných vanách, byla to navíc taková menší vesnice, takže veškerá kultura byla - hospoda a to nemluvím o kategorii. Ale byli tam příjemní číšníci, často tancovačky, na které jsme také chodili (kam jinam), ještě také na procházky do polí. Ale byli jsme spolu a tak jsme byli spokojení i tam.
V roce 1986 se dcera znovu přihlásila na přijímací zkoušky na PF do Ústí a ejhle! Byla přijata bez přijímacích zkoušek, protože je úspěšně složila rok před tím! To bylo něco! No, asi si řekli, že by jim stejně nedala pokoj a tak ji i přes moji "černou tečku" vzali! To ale nebyla jediná významná událost tohoto roku. To se také v srpnu ženil syn. Jeho nynější manželka tenkrát Pedagogickou fakultu skončila, tak byla svatba!
Tak tady jsou novomanželé a rodiče. Vlastně jen maminky, můj muž jako otčím a nevěsty strýc jako poručník, protože tatínek jí zemřel, když jí bylo asi 14 let.
A ještě do třetice! Tehdejší "mocipáni" přimhouřili oko a milostivě mi povolili cestovat do tehdejšího SSSR. Přihlásila jsem se jako zájemce o zájezd a světe div se, mohli jsme odcestovat s manželem na Jaltu. Bylo to sice v listopadu, ale to nám nevadilo, kdo by nebyl zvědavý, jestli je pravda všechno to, co do nás "hustili" celé roky. Bydleli jsme v hotelu Družba, který tenkrát stavěli Jugoslávci i naši, byl to opravdu nádherný hotel, výborné jídlo, na stole stále "něco na zub", čokoládové bonbony a každý večer, ale tajně, jsme dostávali na pokoj, kde byla i lednice, jeden Prazdroj na osobu! Manžel si liboval, já pivo nepiji, tak si dával sám. Protože tam však byli i Rusové, ti měli prohibici, tak jsme to pivo směli pít jen na pokoji. Ale ti Rusové a Rusky, co tam byli, kam my se na ně hrabali. To byly róby, paráda, asi jen ta lepší smetánka. Do města Jalty jsme jezdili jejich trolejbusem, kultura cestování tedy nic moc, ale šlo to. A v tom městě bylo všeho docela dost, oči nám přecházely hlavně z toho množství zlata! Také jsem si tam koupila zlaté náušnice! Ještě jsme si tenkrát odsud přivezli rádio, něco jako větší tranzistorák, ale hrálo to opravdu dlouho bez poruch, dále napařovací žehličku, která by snad žehlila a napařovala dodnes, kdyby tenkrát dceři při žehlení nespadla na zem. Žehlila ještě pak i slepená, ale po čase už z ní tekla voda. Jo a také jsme si koupili "zažigalku", tedy zapalovač na plyn, ale ten zapaloval hodně let, to u nás ty dnešní nic nevydrží! Oni měli tenkrát všechno takové mohutné, ale důkladné, musím přiznat, že to sloužilo opravdu dlouhé roky, všechno! No, já vím, dnes je jiná doba!
Ještě musím ale říct také ta negativa, která jsme asi neměli moc vidět. Jednou jedna známá omylem přejela jednu stanici trolejbusem a pak nám s vyvalenýma očima říkala: "Lidi, to jsem ještě neviděla, jeďte se tam podívat, to vám stojí zato! To je úroveň bydlení, oni tam žijí v nějakých chatrčích a ještě pod úrovní cesty", a byla to pravda. Taková "babka" sešlá, šátek na hlavě, koukala směrem nahoru a kdoví, co si myslela. A kousek dál byl takový "parádní" krámek a před ním fronta, jako u nás dřív bývala třeba na banány. Pak jsme zjistili, že místní čekali, až jim dovezou pivo nebo i vodku, nevím, no měli prohibici a také velkou žízeň!

PENÍZE NEJSOU HLAVNÍ

9. března 2010 v 13:14 | já
Měla bych napsat článek na téma Peníze, omlouvám se, ale myslím, že pokud někdo nemá přímo vlastní nápad nebo příklad, tak úplně všechno o penězích vypovídá toto :
ČÍNSKÉ PŘÍSLOVÍ - VŠE O PENĚZÍCH
ZA PENÍZE MŮŽETE KOUPIT BARÁK, ALE NIKOLIV DOMOV
ZA PENÍZE MŮŽETE KOUPIT HODINY, ALE NE ČAS
ZA PENÍZE MŮŽETE KOUPIT POSTEL, ALE NE SPÁNEK
ZA PENÍZE MŮŽETE KOUPIT KNIHU, ALE NE VĚDOMOSTI
ZA PENÍZE MŮŽETE NAVŠTÍVIT DOKTORA, ALE NEDOSTANETE ZDRAVÍ
ZA PENÍZE MŮŽETE KOUPIT DOBRÉ POSTAVENÍ, ALE NIKOVIV RESPEKT
ZA PENÍZE MŮŽETE KOUPIT KREV, ALE NE ŽIVOT
ZA PENÍZE MŮŽETE KOUPIT SEX, ALE NE LÁSKU.
Doufám, že je to dostačující a vše říkající. To by si měli uvědomit všichni, ale hlavně ... však víme kdo.


NĚCO PRO ZASMÁNÍ

8. března 2010 v 18:27 | já
Babička, dcera a vnučka si povídají :
Babička vypráví, jak byla v aquadromu, tedy jen v bazénu. Líčila různé proudy a atrakce, no byla spokojená, když se vnučka zeptá: "Babi, byla jsi také na tobogánu?" Představa, že skoro sedmsedátiletá babka jede tobogánem rozesmála babičku i dceru. Doslova rozchechtala. Vnučka se s nevinnou tvářičkou nedá: "Ale babi, ten tobogán je dost širokej, tam by ses vešla!"
Co dodat? Jen to, že babička neumí ani pořádně plavat!

A ještě jednou, to samé složení:
Babička si dcerou vypráví, jak je třeba stále "gruntovat", protože ten prach je prostě všude a diví se, kde se pořád bere. Babička říká (a přitom ukazuje na vázu, což vnučka nevidí), kolik prachu bylo i na těch květinách (umělých), tak že je vymáchala ve vodě se saponátem. Vnučka vykulí oči, že je dcera málem musí chytat a říká jí, že babička opravdové kytky takto nečistí, jen opravdu ty umělé!

No zkrátka život nás někdy docela pobaví a to je dobře, smích přece prodlužuje život!

MOJE VZPOMÍNKY 19.

4. března 2010 v 16:47 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Tak zase pokračuji, ale teď už to budou ty pozdější vzpomínky, ta třetí a poslední kapitola mého života. Tak tedy, jak jsem napsala posledně, jsme se brali 17. října 1981.
Je to opravdu hrůza, jak ten čas letí. Příští rok už budeme s manželem 30 let spolu a to on vlastně nikdy nečekal, protože pořád si myslel, když pracoval v tak špatném ovzduší u nás v chemičce, byl zařazen do II. důchodové kategorie a to neměl jen tak někdo, tak že tady dlouho na tom světě nevydrží, ale myslím, že si tím špatným prostředím právě posílil imunitu a ještě dlouho vydrží!
Tak jsme začali nový život. Ze začátku to nebyla žádná legrace, i když jsme byli zamilovaní oba dva, ale přece jen to dalo práci sladit naše zvyky, požadavky a vůbec názory na život, já měla doma ještě dvě děti, i když už velké, on už na děti zvyklý nebyl, ale musím říct, že to soužití s mými dětmi bylo to nejsnadnější. Rádi jsme také oba chodili mezi lidi, poslechneme si ještě teď rádi dechovku a manžel, až z Čech, miluje moravské kapely, hlavně ty dechové, lidové a tak. Za rok poté, co jsme se vzali, tak syn dokončil nástavbu na stavební průmyslovce a maturoval po druhé. Tak tedy ve svých 20 letech také nastoupil do Chemických závodů jako konstruktér a krátce na to šel na dva roky na vojnu. No, tak si myslím, že to byly pro něho dost kruté 2 roky. Šel sice do poddůstojnické školy, aby pak dělal nějakého velitele, ale stejně mu to moc nešlo k duhu, nebyl z těch, kteří by uměli šplhat po cizích hřbetech nebo řvát na vojáky. Tak to párkrát odnesl i za ně, když něco provedli a on to nehlásil, dokonce byl i v base. Jeli jsme tenkrát na jeho přísahu, tuším do Lešan, ale byl to teda zážitek! Jeli jsme vlakem, v zimě, mrzlo, padal sníh, zpátky jsme se vraceli v noci, byli jsme já s manželem a dcerou, dodnes si pamatuji, jak jsem sebou "švihla" na silnici, jak jsme v Plzni dobíhali rychlik, jak jsme pak čekali v Mostě na nádraží celí zmrzlí, než nám jela tramvaj do Litvínova.... To jsem ještě netušila, že za celé ty 2 roky vojny uvidím syna doma pouze 2 x, jen na dovolenku. Opravdu ho tenkrát nepustili ani na "opušťák", ani jsme tam my nemohli přijet, protože mu nedali volno, to byla opravdu "vojna jako řemen". A můj opravdu nejhorší zážitek z celé vojny? Dodnes, když si vzpomenu, tak mám mokré oči. To bylo, když přijel na tu první dovolenku. Byl vyhublý, hrůza, za těch 10 dní doma přibral asi 5 kg a když odcházel, myslela jsem, že vyplivnu duši, jak jsem plakala, stále ho vidím dole na ulici pod okny, jak se otáčí a jak mi mává, no a teď už zase ani nevidím na to psaní. Proto jsem byla moc ráda, když tuto "blbost", jako byla základní vojenská služba, zrušili. Aspoň nemusely už jiné maminky prožívat to, co já. Opravdu to bylo pro mne moooooooc stresující.
Když se syn vrátil z vojny, byla jsem zase v pohodě a on se vrátil do chemičky do práce . Dcera v té době studovala na gymnáziu a za rok ji čekala maturita. My s manželem jsme byli celkem v pohodě a začali jsme jezdit na dovolené. To jsem před tím moc neznala, jen jsem byla v Bulharsku a tady na pár podnikových dovolených.
Pamatuji se, že jsme vlastně začali jezdit hlavně do lázní. Oba máme už dlouhá léta potíže s pohybovým aparátem, tak jsme dostali příspěvkové lázně a jezdili spolu a do pěkných lázní, to musím přiznat, ale proč. Měla jsem na místě, kde se tyto lázně přidělovaly, svoji velmi dobrou známou. Ano, to fungovalo vždy, funguje to i nyní a obávám se, že to nikdy nevymizí.
Tak jsme hned v roce 1983 jeli do Mariánských Lázní na 3 týdny. Tenkrát k nám přijela moje maminka, která se postarala o to, aby moje děti měly teplou stravu, pořádek a také aby "nezvlčily"!

JE TO ZÁVISLOST?

1. března 2010 v 17:28 | já
Tak už se sama sebe ptám, jestli už nejsou z rodiny mého syna "závisláci" na bowlingu. Domova si moc neužijí, stále objíždí nějaké soutěže, ale musím na druhou stranu také říct, že mají proč. V sobotu hrál vnuk na Mistrovství republiky juniorů v Olomouci a skončil na krásném 6. místě, včera hrál můj syn na turnaji v Ústí nad Labem a skončil na nádherném 3. místě a inkasoval také finanční odměnu, což mu mimochodem moc přeji, protože vím, že to jejich "bowlení" není také žádná laciná záležitost. Ale proč ne? Baví to celou rodinu, jsou často spolu a je jim dobře, což je výborné, poznají také jiná města než jen to naše, no a v neposlední řadě mají úspěchy, protože to umí hrát. Takže říkám NE, není to závislost, to bylo míněno jen jako řečnická otázka a MOC JIM PŘEJI HODNĚ DALŠÍCH ÚSPĚCHŮ! Jen tak dál, kluci, vy hezky hrajte a vy, děvčata jim hezky fanděte! A mějte se pořád všichni tak rádi!