MOJE VZPOMÍNKY 17.

24. ledna 2010 v 15:07 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Ještě musím vzpomenout na to, že k autu jsme si pořídili i garáž, koupili jsme ji nedostavěnou a manžel s tchánem ji dostavěli. Později za tou garáží přibyla i malá zahrádka. Pamatuji se, co to bylo práce, zakládat zahrádku na ničem, navézt tam hlínu a postavit plot, později i malou dřevěnou boudičku na uvaření kafíčka na lihovém vařiči a hlavně na nářadí. Nejvíc se tam líbilo dceři, vlastně chodili jsme tam všichni rádi včetně manželových rodičů.
Tady je dcera s manželem u té naší "boudičky"

A v tom okénku jistě poznáte mne a se mnou jsou to manželovi rodiče.
A děti? Ty mého muže braly, říkaly mu táto a on na ně zlý nebyl, proto jsem já vydržela všechno. Syn sice ze začátku trošku polevil v učení, ale podle něho to bylo vše OK, když mi přinesl ve 3. třídě ZŠ jednu trojku tak se divil, co se mi nelíbí, vždyť trojka je přece dobře! Ale nakonec to v 5. třídě vytáhl na samé jedničky! Ve 14 letech šel na gymnázium, pak mu VŠ nevyšla, tak si udělal další maturitu na stavební průmyslovce.
Za čas, co jsme měli Trabanta, se manželovi již nelíbil, tak se zapsal na pořadník na nové auto. Byla to Škoda 110 L, na tu dobu tenkrát to šlo, ale zase nebyly peníze, to staré jsme sice prodali, něco doplatili, ale.... ano správně, zase to musela dořešit půjčka! Když se dnes zamyslím nad tím, kolik těch půjček jsem v životě měla, hrůza, ale všechny jsme poctivě zaplatili. Nechci se vytahovat, ale počítat jsem v naší rodině musela umět vždycky nejlíp já! Přesto všechno jsme se i chodili občas bavit, třeba i s tanečkem.
Ano, tady na té zábavě si pamatuji, že to byl nějaký firemní večírek, bylo to na rychlo, tak jsem nasadila paruku (tenkrát to bylo v módě) a šlo se. Speciálně na tento večer s tancem si pamatuji velmi dobře, hlavně proto, že jsem měla tu paruku. Tak to jsem tenkrát tak divoce tancovala, až jsem skončila pod stolem. Ne proto, že bych byla opilá (tak to nikdy nedopadlo), ale uklouzla mi noha na parketách a šup, už jsem zajela pod stůl. "Co teď" jsem si říkala, "všichni se na mne dívají, všichni se mi smějí, bože, on mě snad tady nechá, bude se za mne stydět", ale v tom jsem se netrefila. ON se pro mne sehnul, pomohl mi vstát a se stoickým klidem si se mnou sedl ke stolku. Samozřejmě, že se určitě lidé smáli, ale ne nahlas a ne tak, abych to viděla, tak nějak decentně. Tak jsem na tuto nehodu za chvíli zapomněla a jelo se dál. Ale jak je vidět, někde hluboko v mysli mi tato vzpomínka zůstala a vynoří se vždy, když se podívám na tuto fotku.
Tak to tak nějak šlo, jak říkám, i když dost často to bral domů přes hospodu. No a asi po necelých 10 letech společného života začal marodit se žaludkem. Vařila jsem mu dietu, pamatuji se, že jsme jeli v dubnu na Velikonoce k mým rodičům na Moravu a maminka kvůli němu vařila tři jídla, aby si vybral nějaké to pro něj na dietu nejvhodnější. Odjeli jsme domů v pohodě. To už měl vycházky (proto jsme také mohli jet na výlet), tak občas, když jsem přišla z práce, tak ještě nebyl doma. Jednou si pamatuji, že po vysvlečení kalhot jsem si všimla, že má trenýrky naruby. Ještě jsem se mu smála, že se neumí ani obléci, ale opravdu mne vůbec nic nenapadlo. Když už zase jednou přišel hodně pozdě a já už zase "hlídala u okna" jako za ty roky hodně často, protože jsem měla vždy strach, aby se mu něco nestalo, byl na nemocenské přece jenom a co kdyby přišla kontrola, bylo by mi to trapné. Tak pak jsem na něj uhodila, kde se "zakecal", když ví, že na ten nemocný žaludek nesmí alkohol?! A pak to z něj lezlo jak z chlupaté deky. Nevěděl, co má dělat, poznal jednu paní se 3 dětmi a měl rád ji i mne! A co na to já? Byla jsem si dobře vědoma toho, co jsem mu kdysi slíbila, když se ještě někdy zamiluje a večer v 19,00 hod. jsem řekla, co jsem slíbila, to dodržím a aby tedy šel za ní. Pamatuji se, že to bylo začátkem května, před mými a dceřinými narozeninami, prý nám je nechtěl kazit, tak nic neříkal! Já jsem se strašně styděla, že se budu už po druhé rozvádět, ale už to nešlo. Jak odešel, já zase psychicky na dně jsem si nechala okamžitě vyměnit vložku zámku u dveří, byt to byl můj a nechtěla jsem jako po prvé zase o všechno přijít. Druhý den si přišel pro osobní věci a to byl konec další velké lásky. Čekala jsem, až on podá žádost o rozvod, já přece nic neprovedla a pak jsem řekla tomu mému "pronásledovateli", tedy mému nynějšímu fakt už poslednímu muži, že mohu jít konečně na tu kávu, a proč jsem sama. Hned říkal, že si to myslel, ale já to nechtěla asi vidět ani slyšet. K soudu si vzal právníka, tak já taky, mne tehdy zastupoval právník ze závodu, no a on byl ještě tak drzý, že chtěl půlku peněz, co jsme spořili mému synovi, myslím že to bylo tenkrát něco jako spoření mladých. Sprosťák! Neuspěl, můj právník byl fakt lepší a tím to všechno dokonal. Nechal si auto, garáž i zahrádku (zase víc než já), mně zbylo jen něco nábytku, co jsme si dokoupili spolu. Jeho rodiče, i když ze začátku byli při mně a říkali, že tam mohu vždy přijít, mu podepsali papír, že mu na to auto dali peníze. Neměla jsem jim to za zlé, vždyť to byl jejich vlastní syn a já za nimi byla ještě po pár letech v nemocnici a oni mne přijali hezky.
To byl tedy další smutný konec mého dalšího manželství. A děti byly opět bez táty. Dceři bylo 14 a synovi 19 let. Dcera šla na gymnázium a syn dělal ještě nástavbu na tu stavební průmyslovku. Dcera byla moc smutná, ale nesla to statečně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Cheerful Lady Cheerful Lady | Web | 27. ledna 2010 v 15:03 | Reagovat

Ještě že při tom pádu pod stůl nespadly i vlasy :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama