Leden 2010

BOWLENÍ JAKO O ŽIVOT

29. ledna 2010 v 17:21 | já
Už jsem dlouho nepsala o tom, jaké úspěchy slaví naši "bowlingáři", tedy můj syn Ladislav a vnuk Lukáš. Řekla bych, že jim to poslední měsíce koulelo opravdu dobře, tak si zaslouží také být na mé "Tabuli cti". Tak napíši jen o tom, co jsem si stačila poznamenat nebo vyčíst na tom jejich bowlingovém webu :

Čtvrtý - Vánoční turnaj serie v Ústí n. L. se díky vysokému počtu hráčů hrál o 10.000,- Kč. Třetí místo (2.500,-) díky většímu náhozu ukořistil Ladislav Homola!
Firo-tour Chomutov - výsledky jednotlivých kategorií za měsíc prosinec 09.
V kategorii Mr.Spare je na první místě Ladislav Homola
a v kategorii Mr. & Ms. Junior vyhrál Lukáš Homola.
Po zveřejnění celkových výsledků je již jasné, že do závěrečného finále Czech Masters, které se letos bude hrát poprvé v Bowling centru StrikeLand Chomutov a to poslední lednový víkend, to znamená už tuto sobotu a neděli, postoupili oba, syn i vnuk. Tak zase budu muset (a ráda) držet oběma palečky. Vždyť 1. cena je zájezd pro 2 osoby na Floridu, bylo by to krásné, i když je to dost nereálné, ale také trošku o štěstí, ne?

První neděle v měsíci je již tradičně určena litvínovskému Junior bowling cupu a ani v roce 2010 tomu nebylo být jinak.
V kategorii K3 obsadil 2. místo Lukáš.

Zvýšení osobního rekordu dosáhl v kategorii SK - rodiče s dětmi - Ladislav Homola, kde spolu se svým synem Lukášem obsadili 1. místo.

Dne 12.1.2010 se hrála první hrací runda pátého turnaje z letošního ročníku série PRESTIGE 2009-10 a po šesti hrách je Lukáš na 2. místě!

Dále se hrálo nejdříve v regionech a to o postup na mistrovství ČR v bowlingu a to dopadlo pro oba mé bowlingáře výborně! Postupovali z regionu oba, Lukáš jako 2. a Láďa jako 3. Krása!
To je Lukáš s pohárem
Tohle je syn s cenami!
No a o tomto víkendu se hrálo v Praze tohle mistrovství, kde bylo asi 71 účastníků a ani jeden z mých chlapců nepočítali, že postoupí ze základního kola. Lukáš postoupil a skončil celkově na 4. místě! Byl jako nejmladší účastník a jediný junior mezi dospěláky! Krásné, velká radost a také hodnotné pěněžité i věcné ceny, gratuluji!

Tak tady je náš MISTR, jak já mu teď říkám, byl to opravdu velký úspěch! No a o tom, jestli někdo z těch dvou uspěje zítra a pozítří, budu určitě informovat! Já říkám Lukymu MISTR a on tatínkovi zase JOUDA! Tak palečky držím oběma! Jen tak dál!

DOKTOR VŠE(NE)UMĚL

27. ledna 2010 v 13:23 | já
Tak mám maminku od včereška v nemocnici. Ten "její" praktický doktor, který už ji jednou málem pochoval, když ji léčil sám trombózu bez odborného lékaře a poslal ji tam až bylo pozdě, takže skoro oslepla, tak ten doktor ji zase chtěl léčit sám s potížema, které už trvají minimálně 2 - 3 měsíce. Maminka má zažívací potíže, snaží se jíst dietně a stejně jí není dobře, zvrací, běhá na záchod a poslední dobou neměla vůbec chuť k jídlu, neměla totiž chuť už vůbec na nic. Tím pádem i hubla, ale na toho doktora asi ještě málo. Při osobní návštěvě v pátek , když mu popsala své stále trvající problémy jí zase chtěl jenom změnit nějaké prášky. To už se maminka, která je vždy pokorná a mírná a tvrdí, že v jejích letech si už nemůže na nic stěžovat, vzepřela a řekla, že je hodně slabá, celá se klepe, má bolesti, že chce jít na gastro, kam byla doporučena už před časem. Tak jí milostivě řekl, ať si v pondělí zavolá, že ji tam musí objednat. V pondělí, tedy toto pondělí, jí řekl, že je objednaná na příští úterý, tedy ještě víc jak za týden. Zase se "vzmužila" a řekla, že to už nevydrží, tak musela zavolat ještě jednou (to nemůže taky jednou zavolat on, když si to stejně dává do nákladů?!) a pak jí milostivě řekl, ať tedy jde toto úterý, ale musí počkat. Ano, šla tedy včera na jisté odd. interny - gastro, kde jí paní doktorka, která ji vyšetřovalla, velice politovala a řekla, proč to nechávají všechno na ní, že už ji dávno ten doktor měl poslat do nemocnice, dostala sanitku a jela do nemocnice do Plzně. Tam prý ji pořádně vyšetří. Tak jsem s ní mluvila včera 2 x, dnes zatím 1 x, večer ještě zavolám, ale maminka špatně spí, bolí ji hlava, teď se jí i špatně dýchá, jen jí dávají zatím infuzi a na nějaké vyšetření má jít zítra.... Já vím, maminka bude mít (doufám) v květnu jubilejní 90. narozeniny, ale TRPÍ! Doktoři v naší zemí, vzbuďte se! Také jednou zestárnete!

MOJE VZPOMÍNKY 17.

24. ledna 2010 v 15:07 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Ještě musím vzpomenout na to, že k autu jsme si pořídili i garáž, koupili jsme ji nedostavěnou a manžel s tchánem ji dostavěli. Později za tou garáží přibyla i malá zahrádka. Pamatuji se, co to bylo práce, zakládat zahrádku na ničem, navézt tam hlínu a postavit plot, později i malou dřevěnou boudičku na uvaření kafíčka na lihovém vařiči a hlavně na nářadí. Nejvíc se tam líbilo dceři, vlastně chodili jsme tam všichni rádi včetně manželových rodičů.
Tady je dcera s manželem u té naší "boudičky"

A v tom okénku jistě poznáte mne a se mnou jsou to manželovi rodiče.
A děti? Ty mého muže braly, říkaly mu táto a on na ně zlý nebyl, proto jsem já vydržela všechno. Syn sice ze začátku trošku polevil v učení, ale podle něho to bylo vše OK, když mi přinesl ve 3. třídě ZŠ jednu trojku tak se divil, co se mi nelíbí, vždyť trojka je přece dobře! Ale nakonec to v 5. třídě vytáhl na samé jedničky! Ve 14 letech šel na gymnázium, pak mu VŠ nevyšla, tak si udělal další maturitu na stavební průmyslovce.
Za čas, co jsme měli Trabanta, se manželovi již nelíbil, tak se zapsal na pořadník na nové auto. Byla to Škoda 110 L, na tu dobu tenkrát to šlo, ale zase nebyly peníze, to staré jsme sice prodali, něco doplatili, ale.... ano správně, zase to musela dořešit půjčka! Když se dnes zamyslím nad tím, kolik těch půjček jsem v životě měla, hrůza, ale všechny jsme poctivě zaplatili. Nechci se vytahovat, ale počítat jsem v naší rodině musela umět vždycky nejlíp já! Přesto všechno jsme se i chodili občas bavit, třeba i s tanečkem.
Ano, tady na té zábavě si pamatuji, že to byl nějaký firemní večírek, bylo to na rychlo, tak jsem nasadila paruku (tenkrát to bylo v módě) a šlo se. Speciálně na tento večer s tancem si pamatuji velmi dobře, hlavně proto, že jsem měla tu paruku. Tak to jsem tenkrát tak divoce tancovala, až jsem skončila pod stolem. Ne proto, že bych byla opilá (tak to nikdy nedopadlo), ale uklouzla mi noha na parketách a šup, už jsem zajela pod stůl. "Co teď" jsem si říkala, "všichni se na mne dívají, všichni se mi smějí, bože, on mě snad tady nechá, bude se za mne stydět", ale v tom jsem se netrefila. ON se pro mne sehnul, pomohl mi vstát a se stoickým klidem si se mnou sedl ke stolku. Samozřejmě, že se určitě lidé smáli, ale ne nahlas a ne tak, abych to viděla, tak nějak decentně. Tak jsem na tuto nehodu za chvíli zapomněla a jelo se dál. Ale jak je vidět, někde hluboko v mysli mi tato vzpomínka zůstala a vynoří se vždy, když se podívám na tuto fotku.
Tak to tak nějak šlo, jak říkám, i když dost často to bral domů přes hospodu. No a asi po necelých 10 letech společného života začal marodit se žaludkem. Vařila jsem mu dietu, pamatuji se, že jsme jeli v dubnu na Velikonoce k mým rodičům na Moravu a maminka kvůli němu vařila tři jídla, aby si vybral nějaké to pro něj na dietu nejvhodnější. Odjeli jsme domů v pohodě. To už měl vycházky (proto jsme také mohli jet na výlet), tak občas, když jsem přišla z práce, tak ještě nebyl doma. Jednou si pamatuji, že po vysvlečení kalhot jsem si všimla, že má trenýrky naruby. Ještě jsem se mu smála, že se neumí ani obléci, ale opravdu mne vůbec nic nenapadlo. Když už zase jednou přišel hodně pozdě a já už zase "hlídala u okna" jako za ty roky hodně často, protože jsem měla vždy strach, aby se mu něco nestalo, byl na nemocenské přece jenom a co kdyby přišla kontrola, bylo by mi to trapné. Tak pak jsem na něj uhodila, kde se "zakecal", když ví, že na ten nemocný žaludek nesmí alkohol?! A pak to z něj lezlo jak z chlupaté deky. Nevěděl, co má dělat, poznal jednu paní se 3 dětmi a měl rád ji i mne! A co na to já? Byla jsem si dobře vědoma toho, co jsem mu kdysi slíbila, když se ještě někdy zamiluje a večer v 19,00 hod. jsem řekla, co jsem slíbila, to dodržím a aby tedy šel za ní. Pamatuji se, že to bylo začátkem května, před mými a dceřinými narozeninami, prý nám je nechtěl kazit, tak nic neříkal! Já jsem se strašně styděla, že se budu už po druhé rozvádět, ale už to nešlo. Jak odešel, já zase psychicky na dně jsem si nechala okamžitě vyměnit vložku zámku u dveří, byt to byl můj a nechtěla jsem jako po prvé zase o všechno přijít. Druhý den si přišel pro osobní věci a to byl konec další velké lásky. Čekala jsem, až on podá žádost o rozvod, já přece nic neprovedla a pak jsem řekla tomu mému "pronásledovateli", tedy mému nynějšímu fakt už poslednímu muži, že mohu jít konečně na tu kávu, a proč jsem sama. Hned říkal, že si to myslel, ale já to nechtěla asi vidět ani slyšet. K soudu si vzal právníka, tak já taky, mne tehdy zastupoval právník ze závodu, no a on byl ještě tak drzý, že chtěl půlku peněz, co jsme spořili mému synovi, myslím že to bylo tenkrát něco jako spoření mladých. Sprosťák! Neuspěl, můj právník byl fakt lepší a tím to všechno dokonal. Nechal si auto, garáž i zahrádku (zase víc než já), mně zbylo jen něco nábytku, co jsme si dokoupili spolu. Jeho rodiče, i když ze začátku byli při mně a říkali, že tam mohu vždy přijít, mu podepsali papír, že mu na to auto dali peníze. Neměla jsem jim to za zlé, vždyť to byl jejich vlastní syn a já za nimi byla ještě po pár letech v nemocnici a oni mne přijali hezky.
To byl tedy další smutný konec mého dalšího manželství. A děti byly opět bez táty. Dceři bylo 14 a synovi 19 let. Dcera šla na gymnázium a syn dělal ještě nástavbu na tu stavební průmyslovku. Dcera byla moc smutná, ale nesla to statečně.

ZVLÁDLI JSME TO!

20. ledna 2010 v 13:08 | já
Ano, musím nás (sebe a manžela) pochválit, že ještě umíme, když musíme! Rozhodla jsem se totiž již před vánočními svátky, že si koupíme novou kuchyni. Měli jsme ještě starou, "krásnou plechovou", které padaly denně i několikrát "šuplíky", když jsem šla pro nějaký příbor a už tam téměř nedržely. No, co naplat, dnes se razí heslo, že vám nikdo nic nedá, nejen zadarmo, ale ani za vlastní peníze! Náš "pan domácí" umí jen zvyšovat nájmy (letos jen nájemné o 395 Kč!), žádné opravy, natož výměny, jen by mě zajímalo, kam nebo do jakých kapes putují ty "naše" peníze, které vyberou na nájmech! Vždyť jen v loňském roce jsem si spočítala, že za nájemné (holé) jsme zaplatili 17 244 Kč + 2 196 Kč za vybavení bytu ve vlastnictví pronajímatele, celkem 19 440 Kč! A letos? To je zase podstatné navýšení, jen za nájem 21 972 Kč! A vybavení bytu? To je mnohdy už dávno zaplacené, ale vybírá se pořád dál. Tak abych se vrátila k té naší kuchyni, tak ta už byla dávno odepsaná, protože jsme ji měli od r. 1984, ale stále platíme měsíční poplatek 10 Kč! Je to zabedbatelná částka, ale korunka ke korunce, znáte to a když si uvědomíme, že Haines má přes 2000 bytů ...
Takže nám nic jiného nezbývalo, než si sami pořídit kuchyni novou na vlastní náklady, jako už většina nájemníků v našem vchodě. Objednala jsem ji už 4.12. loni, ale protože asi dost lidí si dávalo takové dárky k Vánocům, tak na nás přišla řada až nyní. Objednali jsme si nábytek u firmy Jamall včetně dopravy, výřezu dřezu a montáže. Ozvali se, jak bylo dohodnuto a také tak přijeli. Musím říct, že nejen nadávat, ale i chválit bychom měli umět. Tak tedy tyto 2 "montážníky" této firmy musím opravdu pochválit! Kolikrát těch našich 67 schodů museli vyšlapat s tou spoustou krabic a věcí! Pak začali s montáží, dokonce po sobě i luxovali, za krásné 2 hodiny stála kuchyňská linka v plné parádě a oni dva se opravdu za celou dobu nezastavili, nesedli si, nic, jen "makali jako šroubci" tak jim to i do sebe ty jejich práce zapadaly! Ještě po nich jsem měla domluvené s instaletérem, že přijde a zapojí nám nejen vodu, ale objednali jsme si i novou baterii, aby už to stálo zato!
Den před tím jsme muselí zvládnout demontáž a vyklizení staré kuchyně, následně zase úklid té nové, ale dnes, tedy ten poté, vidíte, sedím u PC a v kuchyni je vše, jak má být, už jsem tam dnes i v pohodě vařila a ráno jsme stihli i nakoupit.
Jsem tedy ráda, že je to za námi, i když jsme o 20 tis. Kč lehčí, ale co, do hrobu si je nevezmeme a naděje, že by se firma "okotila", ta nehrozí, ale nevím, nevím, jak to bude dál. Na všechno přece jenom mít nebudeme. Třeba na takovou výměnu oken, která už nebrečí, ale přímo řvou nad tím, v jakém stavu se nacházejí. Ani se jim po těch téměř padesáti letech nedivím.


NAŠE ZDRAVOTNICTVÍ - NĚKDY HRŮZA!

15. ledna 2010 v 17:25 | já
Ano, ale bohužel myslím hlavně "ty nahoře", ti "dole" to většinou odnesou za ně. Dnes jsme si byli s manželem vyzvednout léky, které jsme si nechali předepsat "jen na recepci" interny, protože nám dochází. Mimochodem za to, že odevzdám na recepci nebo ve vrátnici žádost o recept a druhý den si tam pro něj přijdu bez toho, aniž bych musela čekat v čekárně u lékaře, to považuji opravdu za službu pacientům a na "naší" interně funguje výborně! Tak recepty jsme si dnes ráno vyzvedli a šli léky vyzvednout do lékárny. Pořád slyšíme, jak se mění ceny v neprospěch pacientů, pořád se platí poplatky atd., ale že jsou "tam nahoře" také nezodpovědní lidé, ani to by mě nepřekvapilo, ale přímo lemplové, to už je trochu moc. Ještě že pan lékárník byl tak solidní a upozornil mě na to, že pokud mám ještě na nějaký čas můj lék doma, mám si přijít později. Recept platí 14 dní a těm úředníkům, co upravují ceny, prostě "vypadly" nějaké šarže, mezi jinými i ta na můj lék, takže bych zbytečně musela platit cca 130 Kč za ten jeden jediný lék! Už prý od nového roku dělali tři opravy - nebo chcete-li dodatky, tak snad se do těch 14 dnů dočkám i já! K tomu už nemám slov. Že nacházím spoustu chyb v novinách, na to jsem si zvykla, dřív se všechno muselo kontrolovat, teď, asi v rámci "demokracie" ne, nebo na to nejsou lidi, ale tady? Co dodat? Vše je v lidech, bohužel.

MOJE VZPOMÍNKY 16.

11. ledna 2010 v 13:15 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
My s mužem jsme dostali od jeho rodičů chatu, kterou jsme prodali, vzali půjčku (už jsem si zase půjčila - po kolikáté už) a koupili auto. No, auto, Trabanta, ale tenkrát jsme byli moc rádi a 35 tis. Kč za nový vůz byla pro nás kupa peněz. Jezdili jsme na výlety, na dovolenou, k mým rodičům na Moravu, ale vždy jen, když se ušetřilo na benzin. Jinak ne.

Tady jsme si zajeli od rodičů z Brna až do Bratislavy, tenkrát ještě v rámci jedné republiky. A vzali jsme sebou i moji maminku.
Občas jsme zajeli na dovču i na Moravu a tam za námi pak přijel i můj o 14 let mladší bráška (ten úplně vpravo)
nebo jsme jezdili "jen tak" po vlasti české.
Mé štěstí ale nemělo dlouhého trvání. Asi rok a půl po svatbě se mi můj muž začal nějak toulat. Jednou na něj čekali jeho rodiče u nás dost dlouho a když nešel, šly jsme ho s jeho maminkou hledat, myslely jsme, že bude v hospodě, kam také rád zavítal. Po cestě k jedné takové instanci jsme uviděly jeho služební auto a to překvapení! Seděl v něm a líbal se s nějakou cizí ženou! Jeho maminka byla opravdu skvělá! Vzala vše hned do svých rukou a zeptala se jí, jestli ví, že je ženatý a má děti. Ona samozřejmě brala ty moje jako jejich, ale on už měl z 1. manželství dceru o rok starší, než byla ta moje. Ta slečna se zachovala velice slušně, jemu řekla, aby počkal venku, parkoval totiž před jejich domem, nás dvě vzala dovnitř a ještě se nám omluvila, že to nevěděla, že jí řekl, že je rozvedený a o dětech vůbec nemluvil. Také nám slíbila, že už se s ním nebude stýkat a nechce ho vidět. Tak jsme se rozloučily a šli společně s ním domů. Maminka šla napřed k nám. My šli pomaleji, protože on měl přece jen větší respekt z tatínka, který byl u nás a hlídal děti. Oni tedy odešli dřív, než jsme se vrátili my. Další den mi můj muž přinesl ukázat dopis, ve kterém mu ta slečna opravdu napsala, že už ho nechce vidět, aby za ní nejezdil a opravdu mu neotevřela. Tak mi to ještě vyčetl, že za to mohu já! Tak to už bylo i na mne moc. Řekla jsem mu, že pokud mi někdy v budoucnu řekne, že se zamiloval (tak jako teď) a bude chtít od nás odejít, nebudu mu bránit, ani ho přemlouvat, aby zůstal a nechám ho jít.
Bylo to těžké se vypořádat s jeho nevěrou, po čase jsem odpustila, ale zapomenout úplně nešlo. Na druhou stranu jsme se ale přes to všechno nějak přenesli a až na to jeho občasné "bumbání" to docela šlo. Vzhledem k tomu, že jsme platili tu půjčku na auto, neměli ani jeden velký plat, on platil na dceru a já dostávala na 2 děti téměř také tolik, měli jsme jak se říká "z ruky do huby". Takže mě jednou málem křísili, když přišel domů z hospody ještě s takovou jobovkou, že prý mu někdo ukradl výplatu! Nic, prostě nebyla! Co já se nastála u okna a načekala, když nepřišel včas z práce domů, obzvlášť po té jeho nevěře, kdy jsem nevěděla, jestli je na pivu nebo u ženský, no a teď ještě tohle! Jako téměř vždy, tak nám zase z nejhoršího pomohli jeho rodiče, byli opravdu úžasní, děti byly jako jejich vlastní vnoučátka, oni jim také říkali babičko a dědečku.
Je třeba ještě přiznat, že hned, jak jsme se vzali, tak jsme uvažovali o společném dítěti, i když jsem to původně již zavrhla, ale ono se stejně nedařilo. Měla jsem asi dáno do vínku, že budu rodit 3 x a víc ani ťuk. A tak to zůstalo.
Ještě bych měla dodat, že celou tu dobu jsem se někdy vídala při cestě do práce nebo z práce s tím mým "nápadníkem", který mě vytrvale zval na kávu a já zatvrzele odmítala, tedy s mým nynějším manželem. Stali se z nás přátelé a to, co jsem si netroufla říci ani kamarádce, natož mamince, tak jsem říkala jemu.
No a ještě jednou jsme si s dětmi, ale i s manželem zopakovali pobyt u moře v Bulharsku od našeho podniku. Děti byly opět nadšené, všem se nám tam líbilo. Bylo to za 5 let po té první dovolené u moře, to už bylo dceři 8 a synovi 13 let!
To všechno za námi - to je moře! Moře je opravdu jedinečné a nezapomenutelné!

MOJE VZPOMÍNKY 15.

7. ledna 2010 v 13:23 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Tak jsem se zase po čase rozhodla vložit na můj blog pár mých vzpomínek. Před Vánocemi se mi to nějak nehodilo, tak teď je zase pokračování.
Tuto fotku jsem tenkrát věnovala mým rodičům i s věnováním. Tedy myslím v době před operací a mým definitivním rozchodem s manželem.
Ještě než budu pokračovat další kapitolou, tak se vrátím o kousek zpátky - tedy do léta roku 1970. To bylo synovi 8 a dceři 3 roky. Peníze jsem sice neměla, ale protože bylo o mně známo, že umím šetřit, tak jsem šetřila. Musím ještě připomenout, že tenkrát byly podnikové rekreace a ty byly opravdu "za babku". Naše fabrika měla tenkrát rekreaci v Bulharsku u moře ve stanech, ale v těch s podlahou, plným vybavením na spaní, na vaření včetně nádobí a vařiče na propan-butan, pochopitelně bez stravy, ale bylo to letecky a za fantastickou cenu. Když si spočítám, že jsem tenkrát platila asi 1300 Kčs snad už včetně výměny, ale to nevím přesně, plat byl asi tak kolem 2000 Kčs hrubého, tak to byla opravdu výborná cena a škoda jí nevyužít. Podařilo se mi, že jsem letěla tenkrát sama s dětmi do Bulharska - přesně do Arkutina. Dodnes na to děti rády vzpomínají a já obdivuji sama sebe, jednak při té výši peněz, co jsem měsíčně brala, byla s nimi sama a troufla si i sama s nimi letět letadlem (to už jsem se jistila prášky), tak mám ze sebe ještě dnes radost. A užili jsme si to tam opravdu všichni. Sice jsem musela každý den vařit, ale jídla byla vymyšlena vždy tak šikovně, že to ani dlouho netrvalo a hlavní suroviny jsme si přivezli sebou. Bohužel, žádné fotky z této dovolené nemám, kde bych vzala v té době na fotoaparát! Ale vzpomínky, ty nám zůstaly.
No a budu pokračovat tím, jak jsem šla po uzdravení po operaci na taneček! Dohnal mě vlastně k tomu můj exmanžel, tak jsem to zkusila, jestli už opravdu nejsem použitelná. No, šly jsme spolu, když jsme zabezpečily děti a já hned "chytla" tanečníka. Docela dobře vypadal, byl na mne milý, tak jsem si řekla, proč ne. Hned na druhý den jsme si domluvili schůzku, ale venku na procházce, já měla děti sebou, aby bylo hned ze začátku jasno. Později jsem zjistila, že byl o 4 roky mladší, i když mi všichni říkali, že to tak nevypadalo. Děti mu nevadily, dcera měla jméno jako on (tedy ženská obdoba) a tak mě brzy seznámil i se svými rodiči, kteří byli opravdu fantastičtí. Moc ráda na ně vzpomínám, ještě teď si kolikrát vzpomenu, ale jen v dobrém. Začali jsme tedy spolu chodit koncem února 1971, což je důležité datum. V květnu jsem dostala lázně, tak jsem jela na 3 týdny do Karlových Varů, ON se tam přijel za mnou podívat, bylo to fajn. No a nějak v létě toho roku jsem poznala svého nynějšího manžela. Věděl o mé vážné známosti, sám byl ženatý, stále se mě snažil doprovázet aspoň z práce domů, někdy i do práce, když si vystihl, kterou dobu chodím a "lanařil" mě na kávu. Marně. Viděla jsem jen toho svého, no, zamilovala jsem se. Tak jsme se s ničím nepárali, dcera měla 4 roky, syn 9 a my se po 7 měsících - tedy v září 1971 brali.
Tak to jsme na Radnici v Litvínově a
tady jsme u nás doma, už asi po obědě a s námi naše maminky - moje maminka je u ženicha a jeho maminka u mne. Jo, tenkrát, to mi bylo hej!
Byla to celkem malá svatba, jen rodina a měli jsme ji doma. Děti byly spokojené a po krátké době tomu mému č. 2 začaly říkat táto, protože jejich vlastní o ně zájem neměl. Nakonec se opravdu oženil až po mně a to v prosinci téhož roku.




PROČ NEMÁME RÁDI CIKÁNY

5. ledna 2010 v 13:28 | já
Jako každý den, tak jsme šli s manželem i dnes nakoupit. Po malých dávkách to ještě zvládneme sami. A při cestě kolem naší oblíbené "paní pekařky", kde nakupujeme obden chleba, tak jsme ji chtěli jen pozdravit, protože nám vždy pečlivě vybere opravdu parádní kousek. Dnes ale neměla jako každý den úsměv na rtech, ale hned místo odpovědi říkala, jak má dnes špatný den, že ji ukradli peněženku. No, kdo asi, že? Správně, byl to cikán, ona se vzdálila jen se podívat, jestli veze zboží i pro ni, řidič auta ho viděl, ale už ho nechytl. Bohužel měla v peněžence mimo 1900 Kč i doklady a pochopitelně má strach, aby je někdo nezneužil, i když už ztrátu nahlásila.
Paní, kterou zrovna obsluhovala se hned připojila, že jí loni ukradli také cikáni celou tašku, ve které měla peníze na Ježíška, kterého chtěla kupovat. A nebylo to málo. Přišla prý nenávratně o 30 tisíc Kč. A pak se lidi divíme, že většina z nás nemá ráda cikány? Já se tedy nedivím ani trochu, bylo mi té paní prodavačky moc líto, když jsem viděla, jak má na krajíčku. A těch slušných mezi nimi, těch je pořád jako šafránu! Když jsou tak "šikovní" v krádežích, pak se jim špatně nežije i bez práce, že?

A JE PO SVÁTCÍCH

2. ledna 2010 v 17:12 | já
JEŽÍŠEK TO NESTIHL
Tak tohle je dodatečný Ježíšek, kterého jsme spolu s 5 CD dostali u dcery až dnes. Inu, i když internetový obchod slíbí, ne vždy se to včas povede. Tak nejen naše některé dárečky se opozdily, ale dcera objednávala něco i pro děti. Dárek ale nikdy nezklame a tento je přece parádní! Další ježeček - tedy pardon, JEŽEK, do naší sbírky, která už čítá 140 ks, to je slušné, ne? A tento jim může předsedat, měří totiž na výšku 23 cm! Tak dostal čestné místo v obýváku ve stěně, aby ho všichni, kdo přijdou, tedy hlavně my, měli na očích. Ostatní jsou ve "svém domečku".

Jak už jsem tedy řekla v úvodu, nejkrásnější svátky v roce jsou komplet za námi, jsme všichni, bohužel, zase o rok starší, ale všichni jsme byli v pohodě a to je, myslím, nejdůležitější. Dokonce v prvních minutách nového roku mi telefonicky zavolala vnoučátka - ta nejstarší a ten nejmladší, každý za svou rodinu, tak mi udělali radost. Méně radosti už mně, ale hlavně sobě, udělal manžel, když ho "chytla záda" tak parádně, že si musel před půlnocí lehnout. Ale o půlnoci vstal, popřáli jsme si hlavně to zdraví a já pak už sama seděla se sklenkou šumivého vínka u televize, teprve potom byl totiž ten správný program pro nás - starší seniory - zazpívala jsem si lidovky a pak šla spokojeně spát. Ještě hodně takových hezkých vánočních a novoročních svátků, prosím!