Listopad 2009

JABLKO PADLO OD STROMU DÁL

28. listopadu 2009 v 13:06 | já
Tak jsem se zase po dlouhé době 3 měsíců byla podívat u mé maminky. Tentokrát to nebylo jenom tím, že mně nemohli pomoci ostatní, ale tentokrát jsem si za to mohla já sama a taky můj manžel. Každou chvíli nebylo něco v pořádku s naším zdravíčkem, tak jak to jen trošku šlo, tak jsem uháněla k mamince, už se jí i mně moc stýskalo.
Odjela jsem tedy ve středu ráno se synem a hned při příjezdu jsme zavinili babičce ve všem trochu zmatek. Přijeli jsme o hodinu dřív, než jsem původně avizovala, zvonili ostošest a nic. Ještě že tam má brácha ty psy. Štěkali jako o život, tak to babičce nedalo a šla se podívat, i když se jí to zdálo trochu nebo tedy hodně dřív. Brácha doma nebyl, byla doma sama a navíc jim vypínali už druhý den ráno el. proud od 8,oo hod. No to bychom se dozvonili, že? Tak jak jsem předpokládala, hned jsme to se synem schytali, že ještě nemá vše uklizeno tak, jak si to představovala, no známe ji, ale to ji naštěstí za chviličku přešlo a byla ráda, že nás vidí. Nevěděla, co by nabídla, tak jsem hned byla zaúkolovaná připravit synovi občerstvení na slano i na sladko, protože se musel brzy vrátit domů. No, chvilku jsme si všichni tři popovídali, syn pak odjel a my s maminkou jsme si vzpomněly pochopitelně až byl asi v půli cesty, že jsme mu zapomněly dát tašku s věcma, která tam byla už ty tři měsíce nachystaná, až někdo přijede autem, abych to nemusela tahat v ruce. Nedá se nic dělat, obě už máme nárok na sklerózu, tak jsem tašku opravdu dotahla domů v ruce!
Bráška se pak objevil v poledne, moc ani nechtěl komunikovat, protože má také nějakou chřipku a ve volných chvílích polehává, ale pracovat se musí! Zrovna tak švagrová! Takže jsem si vlastně trošku "pokecala" za ty 3 dny jenom s maminkou. Včera mě zase musel bráška odvézt do Kralovic na autobus domů a pojedeme prý o něco dřív, protože vařil, tak vezl švagrové do obchodu oběd. Vepřo-knedlo-zelo na talíři bylo zabalené, tak jsme se s maminkou se slzami v očích rozloučily, protože maminka už dlouho říká, kdoví... a já, bráška a synovec jsme odjeli. Asi v půli cesty do Kralovic volala maminka brášku, že jsem doma zapomněla brýle i mobil! No, to bylo něco! Já už o mém nároku na sklerózu mluvila, ale bráška, který je o 14 let mladší, ten to pořád nějak nemůže pochopit a evidentně mu dělá problémy cokoliv, co se mu nehodí, prominout rodině. Tak se nelogicky zeptal: "A to se mám vrátit?" No nevím, co čekal za odpověď, ale když jsem řekla, že mu nic jiného nezbývá, tak "vrčel" a ptal se, proč prý musí všechno za všechny od..... no, slušně řečeno odnést! Už před tím, než jsme vyjeli, tak stačil vrčet a štěkat na mého synovce, ale jak jsme přišli ke švagrové do obchodu, byl zase normální! Nějak tomu nerozumím, není v podstatě zlý, není lakomý, pro cizí by se rozkrájel, ty jejich "3 pejsky" (švýcarský salašnický pes) miluje, většinou je nechávají v obýváku, aby jim nebyla zima, ale na rodinu je dost často nepříjemný! Už ho bereme takového, že jiný nebude, ale ne vždycky je nám to jedno! Synovec taky říkal, že když nemusí, raději domů nejezdí (studuje VŠ a bydlí někde na intru), brácha má dva syny z prvního manželství a nemluví s ním ani jeden, švagrová má v Kralovicích maminku a sestru a taky spolu nemluví už dost dlouho! Mně to zkrátka rozum nebere!
Když si vezmu moji maminku, která má tak velké srdíčko, že se jí tam vejde celý svět, nejenom rodina a když ji někdo opravdu "vytočí", rozhodně tak moc neublíží, ale ještě se vždy omluví a raději víckrát! Moje sestra říkala, že také nemá ráda lidi, ale jen ty cizí, rodinu ano. Jsem snad tedy já nějaká nenormální, když se neumím na nikoho hněvat a vůbec se nerada hádám?
Přirovnám-li tedy brášku k tomu stromu a jablku, tak tedy opravdu se to jablíčko zakutáleno od toho stromu kousek dál. No, snad to všichni už nějak přežijeme. Ono nám totiž nic jiného nezbývá.
A ještě něco. Takhle krásně kvete mamince ibišek, paráda! Kytičky ví!

MOJE VZPOMÍNKY 14.

21. listopadu 2009 v 18:37 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Posledně jsem končila narozenímmé dcery Zdeňky.
Jednu chybičku to však mělo! Nebyla podobná manželovi, ale zase na mne, tak si osobně myslím, že proto už tak manželovi nepřirostla k srdci a později jsem se dozvěděla, že už když jsem byla v porodnici, vodil si do našeho bytu dámské návštěvy! Doneslo se ke mně, že má nějakou známost, ale on měl vždycky "dobrou vyřídilku" tak mi to vysvětlil tak, že jsem mu uvěřila. Peníze pořád nebyly, tak když měla dcera 4 měsíce, šla jsem už zase do práce. Tři měsíce ji přijela hlídat babička - manželova maminka a další tři měsíce mi ji hlídala za "děkuji" ta moje již zmíněná sousedka. Dodnes na sebe nezapomněly.
Bylo to kolem Vánoc, to si pamatuji, to už jsem podezírala manžela z nevěry, tak chtěl jít v sobotu ráno někam a nechtěl za nic na světě říci kam. Bylo volno, byli jsme doma, já držela dcerku na klíně a on prostě odcházel. Už jsem byla zoufalá, že jsem na něho zavolala, že je "děvkař" jako jeho táta. To jsem si nevymyslela, to o něm říkala manželova maminka, ale žena prý musí nevěru odpouštět!?! On se rozčílil, vrátil se od dveří a "vrazil" mi facku. S dcerkou na klíně! Byl to šok! Pak klečel a prosil mi o odpuštění, oba jsme plakali a on říkal, že si chtěl jít jen pro cigarety! Ale proč se tak zasekl a nechtěl mi to říct? Nebo že by to taky nebyla pravda? To už nezjistím. V každém případě jsem mu to zase chtěla odpustit.
Potom na jaře, to dceři ještě nebyl rok, jela jsem s nimi k rodičům na Moravu. Měli jsme tenkrát telefon - pevnou linku (manžel měl služební), já od rodičů volala, něco jsem mu prostě potřebovala říci, volala jsem samozřejmě z pošty a několikrát, ale marně. Tak už ve mně začal hlodat červík a jela jsem o den dříve domů. Dcera ještě nechodila, syna jsem vedla za ruku, dceru na ruce, ještě tašku, druhou nesl šestiletý syn a jeli jsme vlakem až domů! Přijeli jsme večer asi kolem 22 hod. a nemohla jsem se dostat do bytu! Zevnitř byly klíče! Ano, správně, měl tam ženskou! Myslela jsem, že je to konec světa! Jí jsem řekla, že je "ku....", protože nebyli zrovna dobře oblečení a on na mne ještě křičel, ať se jí omluvím. Posadila jsem dcerku v obýváku na koberec a řekla, jestli ví, že máme dvě děti! Zpupně tedy odešla (ON ji chtěl vyprovodit!), ale nakonec zůstal a seděl u mé postele celou noc. Byla jsem totiž úplně na dně a opravdu ten moment nemyslela na děti, byla jsem sobec a chtěla umřít! Když jsem seděla u plynové trouby, tak mě raději hlídal a snažil se zase udobřovat!
Po nějakém čase mi manžel řekl, ať si jedu sama odpočinout na dovolenou, že to potřebuji, že se o děti postará. Když mě vyprovázel na cestu na dovolenou tak jen tak mimo jiné řekl, že je to moderní, že dnes má každý muž manželku i milenku, ale on že bude lepší a nechá si jen jednu - milenku a podá žádost o rozvod, kde zažádá o obě děti!
Opět jsem byla na konci svých sil, opravdu mi tímto "popřál krásnou dovolenou"! Já jsem ale řekla, že děti ne, ty jen přes moji mrtvolu a odjela.
Nebudu to protahovat, rozvedli jsme se, o děti byla přetahovaná, zapisoval si kdejaké "blbiny", aby je na mne mohl včas vytáhnout, já se ale nedala, už jsme byli rozvedeni, ale on se odvolal, že chce aspoň syna to péče a pak u odvolacího soudu uznal, že se o děti starám dobře, mně zůstaly děti, ale ke klidu jsem měla daleko!
Ještě rok jsme měli společný byt, než dostal náhradní ubytování, bydlel v jednom pokoji, já s dětmi v druhém a obývák a kuchyně byly společné. Taky to nebyla žádná slast, být spolu v jednom bytě! Snažili jsme se aspoň domluvit na tom, kdo půjde večer "mezi lidi" a kdo bude doma hlídat děti.
Pak hned, jak dostal garsonku, tak se odstěhoval, ale samozřejmě v době, když jsem byla v práci. Byl to šok, když jsem přišla domů a doma jsem měla polovinu nábytku a věcí, vzal si i koberec z dětského pokoje! Zůstala jsem tedy sama s dětmi, poloprázdným bytem a ani korunou na knížce! Bylo to opravdu kruté! Kamarádi mi ručili na půjčku, nějaký nutný nábytek jsem dokoupila dle peněz, ne dle toho, co bych chtěla, chodila do práce, starala se o děti, platila půjčku a počítala a počítala! Nebyla jsem však sama, měla jsem moje milované děti a to bylo pro mne nejdůležitější.
Bývalý manžel se snažil chodit za dětmi, ale přicházel stále častěji až večer, když buďto děti už spaly, nebo šly za chvíli po jeho příchodu. Pak zůstával většinou se mnou, zase mne pokaždé "ukecal" a dopadlo to vždy stejně. Už párkrát jsem měla "nápadníka", který by samozřejmě bral i děti, jinak by neměl šanci, ale vždy mi to překazil tím samým způsobem. No a já vlastně pořád neměla nikoho. Téměř po 3 letech jsme se domluvili, že se ke mně vrátí, milenka si našla jiného, já si řekla, že děti mají tátu jen jednoho a souhlasila. Domlouvali jsme se, že Vánoce strávíme spolu. On ale onemocněl a prý nám ty svátky nebude kazit a bude stonat doma. Po novém roce jsem byla ale objednána na operaci žlučníku! Dceru odvezli příbuzní na Moravu, kde se o ni podělily babičky a syna si vzal na starost on sám. Už mu bylo téměř 9 let, byl samostatný a šikovný, tak to s ním šlo. Po operaci přišli za mnou do nemocnice spolu, a i když to bylo v lednu, přišel s kyticí! Skoro mi ho na pokoji záviděly ostatní pacientky, ale jak se pak ukázalo, nebylo co závidět! Přišla totiž za mnou i jedna moje kolegyně, která byla o 10 let mladší, vždycky se jí líbil asi právě proto, že byl starší, no a skončilo to tím, že spolu skončili ještě ten den v posteli! To podstatné mi řekl syn, který netušil.... Když jsem přišla z nemocnice domů, moc jsem toho sama dělat nemohla. Tenkrát ještě operace žlučníku se rovnala řezu přes celé břicho - měla jsem 22 stehů! Syna na starosti a rodinu daleko. A jemu se evidentně nelíbilo, že mi přišel 1 x denně nakoupit, případně zkontrolovat syna! Říkal, že mu všichni říkají, že mi dělá "vola". Tak jsem mu tedy řekla, že nemusí už chodit, když si to myslí, že mi úplně cizí lidé určitě pomohou raději než on. Ano, zase mi pomohla sousedka! Když jsem pak byla z nejhoršího venku a on se přišel podívat na děti, pořád se jaksi nemohl vyrovnat s tím, že na mne nebude mít to právo, jako před tím. Dokonce mi nabízel, že kdybych potřebovala, že by stačil na obě! No, to už bylo moc! Řekla jsem mu tenkrát, že i když byl první, nebude určitě poslední a není jediný chlap na světě. Budu-li chtít, že se já vdám dřív, než on se ožení!
No a jak jsem byla uschopněna po té operaci, šla jsem s kamarádkou na taneček. Byla jsem mladá, ještě mi nebylo 30 let, po operaci jsem zeštíhlela a také odhodlaná ke všemu. A jak to dopadlo, to je už zase další kapitola mého života.

A ZASE ZVÍŘÁTKA

19. listopadu 2009 v 13:25 | já
No, posledně jsem psala o zvířecích miláčcích dcery a jejích dětí, tak musím být spravedlivá a také ukázat zvířecí zlatíčka mého syna a jeho dětí. Ti mají totiž doma doslova "kočičí farmu"! Celkem mají 6 kočiček, tedy 3 kočky a 3 kocourky. Nejhezčí jsou ti dva poslední, černý a zrzek. Chodí za rodinou jako pejsci po zahradě, jak vrznou vchodové dveře, už jsou tam skoro všichni a pořád mají hlad! No je to hlavně na těch starších vidět, že netrpí nouzí, nebo že nejsou odkázání jenom na to, co si uloví!
Tak tohle jsou jen 4, dvě ještě chybí, no nejsou skvělí? Jen pomuchlat!

PSÍ TRÁPENÍ MÁ POKRAČOVÁNÍ

16. listopadu 2009 v 16:56 | já
Tak jsem minulý měsíc psala, jaké trápení měla psí mamina Pegginka, když se jí narodila 2 malá štěňátka - jak já jim říkám Pegginky, i když je to kluk a holka. Pro holku si už její budoucí - tedy páni nebo majitelé je tak ošklivé - spíš kamarádi, že - vymysleli jméno, říkají jí Enny. Tedy snad jsem dobře rozuměla a kluk - ten zatím stálé jméno od páníčků nemá, ale protože pořád pištěl, tak mu začali říkal Pišta. Ano, byli jsme se na všechny Pegginky v neděli podívat a je to pravda, že pokud nespí, tak pozorovat je, to je opravdu lepší než koukat na televizi. Jsou to už opravu "velké děti", no posuďte sami, jak rostou :
To je fotka po narození, menší než ruka!
To je fotka po 10 dnech - to je rozdíl, co?
A tohle je fotka z neděle, už si hezky drobečkové běhají po koberci!
No, neměli a nemají to tihle "Pegginkovi" lehké. Už asi před 10 dny musela dcera na veterinu, protože malý kluk měl průjem a včera museli shánět pohotovost, protože zase psí mamina byla bez zájmu, divná, měla naběhlý cecík, no zkrátka - zánět! Dostala antibiotika - injekci, dnes museli ještě jednou, zkrátka smůla je provází po celou dobu! A pořád za všechno se platí, hlavní teď je, aby to všechno už skončilo s dobrým koncem! Moc jim to všem přejeme a držíme pěsti!

KONEC FEŤÁKŮ V NAŠEM BARÁKU?

14. listopadu 2009 v 11:58 | já
Včera večer nám s manželem nebylo "akorát", tak jsme šli spát "se slepicema". Je pravda, že jsem usnula brzy, ale v noci jsem se vzbudila a koukala do blba a poslouchala... Jedno z mála, co mi ještě dobře slouží, je sluch. Uslyšela jsem, že před domem bouchly dveře od auta, ale ne normální, ty zašupovací, co mají sanitky ..... a taky policajti.
Tak jsem vstala a šla k oknu. Správně, u našeho vchodu zastavilo auto Městské policie i s majákem a dva strážníci šli k nám do vchodu. Nebyla jsem líná jít ke dveřím, odemknout, otevřít a poslouchat, cože se to děje. Normálně nejsem zvědavá, ale v 1,00 hodl v noci? Slyšela jsem dole bouchat na dveře a několikrát vyzývat, aby otevřeli. Jasný, bylo to v suterénu, kde bydlí sám jeden mladý muž, který ale většinou není sám a dle nájemníků, kteří bydlí nad ním, tam bývá i dost veselo. Ne, že by se opíjeli, oni prý tam fetují! Je prý to cítit nahoru až do 1. patra, ale my až nahoře nevíme nic, no přiznám se, že ani nevím, jak by to mělo být cítit. A jak se pozná feťák, když zrovna nefetuje? To taky nevím, ale slyšela jsem od sousedky, že prý už se měl dávno odstěhovat, nějak snad "zapomněl" odevzdat klíče, má odpojenou elektřinu a když měl soused podezření a šel se tam podívat, byla tam parta lidí, kteří si svítili svíčkami a "vařili fet".
Nechceme domyslet, co by se stalo, kdyby něco chytlo. Už jednou totiž jeden soused cítil po baráku plyn. Šel po čichu až došel k těmto dveřím, majítel si postavil asi zfetovaný konvici s vodou na plyn a usnul! Ještě, že to zatím dobře dopadlo. Tak se domnívám, že asi ty strážníky taky někdo musel zase zavolat, protože se tam něco dělo. A to určitě, byli tam půl hodiny! Pak odjeli, jak jsem slyšela, ale přiznám se, že už jsem byla líná se jít kouknout, jestli odjížděli sami nebo ne.
Ale fakt, při pohledu na toho mladého muže bych nepoznala, že fetuje. Vždy pozdravil, otevřel dveře, podržel a kamarádi a kamarádky mají všichni klíče od vchodu. Zajímavé, že? Ale také se tady všichni trochu bojíme, snad už se něco změní.... a bude KONEC FEŤÁKŮ V NAŠEM BARÁKU?

BLÁZNIVÁ BABIČKA!

9. listopadu 2009 v 12:28 | já
Tak jsem včera šokovala rodinu. Ale proč? Na jednu stranu je pravda, že jsem se doslova "řehtala" ještě v posteli výroku, který napsala moje vnučka : "Tak to mě přivažte k praseti a vyválejte v bahně, babička je na Facebooku!", ale připsala i "Vítej mezi námi"! Mně to zas až tak zvláštní nepřišlo, proč? Jsem zvídavá a učenlivá, snažím se a když jsem se od vnoučat dověděla, že skoro celá rodina je přihlášená na Facebooku, tak jsem šla za nimi! No, dnes jsem si ještě přečetla dovětek od mého syna (tedy otce vnučky), také vtipný, prý: "No to mě namaž medem a vyválej v mraveništi!" a dodal, "ahoj mami". Už mi dříve řekl můj vnuk, tedy bratr a syn výše uvedených, že prý se se mnou "vytahuje", že jsem moderní babča, která surfuje na internetu, ale mládeži, pozor, bude nás přibývat! Nechceme ještě patřit do starého železa a tak se snažíme. Například já neznám spojení, že "to nejde"! Musí! Tak dlouho mě rozčilovalo, když se mi na obrazovce zobrazovalo, že probíhá aktualizace programu Windows, že mám špatný kód! To mně ale dalo práci, než jsem no nejen našla, ale musela 3 x opravovat, protože ta číslíčka jsou tam tak malá, že ani přes brýle jsem na ně dobře neviděla. Ale nevzdala jsem to a dokázala sama bez pomoci dětí nebo vnoučat. Také mi nešly otevřít některé emaily, protože jsem tam neměla přidané všechny koncovky, řeknu-li to zkráceně a česky! Ale i tento oříšek jsem si vyřešila sama a po svém! A víte všichni, jakou mám potom radost? Nevíte, protože pro Vás je to hračka, ale já pak mám radost, že ještě ta skleróza není tak daleko!
No a ještě taky musím dodat, že od 30.11.2008 mám instalované na mém blogu počítadlo, kde ani ne za rok (až za 3 týdny) mám 1588 návštěv! A to se přiznám, že mám velkou radost, protože jsem to nečekala!
Ale těšte se děti i vnoučátka, toto je určitě dědičné, tak na tom budete jednou minimálně určitě tak dobře jako já (budu z nebíčka koukat!), protože moje maminka mi vesele ještě v 85 psala SMS zprávy na mobil a věřím, kdyby nepřišla více jak před 3 roky o zrak, dokázala by to ještě dnes, kdy je jí 89 let! Tak se mějte a brzy na Facebooku nashle se těší bábi!


PLÝTVÁNÍ? NE VŽDY!

6. listopadu 2009 v 13:21 | já
Zase jsem tady, ale musím ventilovat veřejně své poznatky.
Dnes jsem šla po týdnu konečně nakoupit, manžel sice všechno zvládal dobře, ale na maso si opravdu netroufal, protože vaření je pro něho něco jako "španělská vesnice". Po cestě na Osadu jsem si všimla jako vždy bince kolem popelnic, kde byly mj. i igelitové pytle s odpadem vedle a z jednoho vykukovaly celé rohlíky. Vždy jsem tvrdila, že strach a peníze jsem nikdy neměla, tak jsem byla zvyklá šetřit a opravdu neplýtvat, jídlo konzumovat postupně dle data, případně nesnězené dávat ihned do mrazáku na příště, což se mi mockrát vyplatilo. Proto si říkám, proč lidi vyhazují rohlíky, naše maminky z nich po nespotřebování udělaly vždy strouhanku. Zrovna tak nevyhodím ani suchou patku, dávám to potřebným pro slepičky, a těch je ještě dost.
No, tak to je jedna strana mince, ale tu druhou musím přiznat sama a zrovna dnes. Manžel měl vždy rád i takový rychlý oběd, jako jsou třeba brambory a uzená kuřecí stehna. Tak si je dnes při nákupu v Normě koupil. Hned jak je přinesl domů, tak jsem mu řekla, aby tohle už nikdy nebral! Nebyla už totiž vzduchotěsně uzavřená, ale "plavala" si v obalu "jen tak". Datum tam sice bylo ještě na 5 dní, ale.... no právě, nevoněla jako vždy a po nakrojení byla nějaká sinalá. No tak, co s tím? Přímo Nerudovská otázka. Ano, skončila v popelnici, protože jinak opravdu nevím, nemíním nám kvůli cca 30 Kč zkazit žaludek nebo přivodit žloutenku!
Asi před 3 měsíci podobně dopadlo kuře chlazené z Penny! Bylo v akci, datum v pořádku, barva taky normální, ale po rozbalení! Fuj, to bylo něco, tak skončilo rovněž tam, kde stehna! To byla fakt akce za všechny prachy!
Tak jsem dospěla k názoru, že ne vždy je dobré, kupovat zboží v akci, ale hlavně maso a to maso trvanlivějšího charakteru! Dřou nás všichni jak můžou, ale my se jen tak nedáme a příště .......

JE TO PARÁDA!

5. listopadu 2009 v 12:17 | já
Ano, je! Mám radost, že venku začíná svítit sluníčko, že už je mi podstatně lépe, i když je pravda, že jsem od pondělka venku nebyla, nákupy zatím zvládá dobře manžel. i když také ještě bere antibiotika. Ale také mám radost z toho, že mám tak šikovná vnoučátka!
Každou chvíli jsem dětmi informována o tom, že jim to všem ve škole jde dobře, ale dnes mi udělala radost dcera, když mi řekla o celostátní soutěži nebo olympiádě, to jsem samou radostí zapomněla, které se zúčastnil i můj vnuk Tom. Byli to žáci 6.- 9. tříd včetně gymnázií na této úrovni a úkoly se týkaly matematiky a počítačů. Účast byla celkem 4000 žáků, ale jen 3500 jich bylo vyhodnoceno, ostatní asi nebyli tak úspěšní a z nich skončil náš Tom sice na 50. místě, ale se 4. nejlepším výsledkem, protože ta špice byla asi dost vyrovnaná. Tak si myslím, že je fakt dobrej, a to si nemyslím jen já, jako pyšná babča! Moje dcera, když si na netu prohlížela výsledky, tak zjistila ještě jednu takovou zajímavost. Stejně dobrej jako Tom byl i syn mého synovce Jakub, který bydlí ve Zlíně a chodí také na gympl, ale o rok výš, tedy do tercie. No není to skvělé? Mám opravdu radost! Jen houšť a větší kapky a moc gratuluji!

NEDĚLNÍ VÝLET

1. listopadu 2009 v 15:47 | já
TAXI ZA 90 Kč, HODINOVÝ "HOTEL", NEDĚLNÍ OBĚD
Tak a teď bych to měla hezky rozepsat. Tak tedy včera ten den nezačal nejlíp. Hned ráno jsem rozbila dezertní talířek ze sady, pak jsem chtěla šlehat koláč a "odešel" mi el. šlehač, prostě nedal ani ťuk. No já si říkala, že ještě bude něco do třetice. A taky ano a to stálo zato.
Musím se ale nejdřív vrátit k pátku, kdy jsem musela navštívit svoji praktickou lékařku. Prostě mě to "pošimrávání v nose" definitivně odrovnalo. Ve čtvrtek večer jsem měla zimnici, v noci teplotu, rýmu a děsný kašel a k tomu jsem ještě běhala snad každou půlhodinu na malou. No, protože byl před námi víkend, tak už jsem v pátek ráno na nic nečekala a šla navštívit svoji oblíbenou praktickou lékařku. Ortel byl i mně jasný předem. Zánět horních cest dýchacích a močového měchýře. Dostala jsem atb a pozvání na kontrolu po dobrání - tedy za 10 dní. Až potud normální, ale v sobotu večer u televize mi najednou bylo ouvej, nemohla jsem dýchat, bolelo mě pod levou lopatkou, celá levá ruka mi mrtvěla, ani jsem nemukala, protože znám manžela (normální mužský, prostě by ho to položilo - myslím ten strach), tak jsem si šla "stříknout" ntg a čekala. Zase jsem toho v noci moc nenaspala, bolest byla stále dost silná, ale rána jsem dožila! Trochu to bylo lepší, ale ne dlouho. Prostě, když to zkrátím, tak jsem ten včerejší krásný den zakončila dnes ráno po dlouhém přemýšlení a svěření se manželovi a dceři tím, že jsem si zavolala sanitku. Přijeli, poměřili, odvezli do nemocnice na kontrolu EKG a byli na mne všichni tak neskutečně hodní, až mi bylo do pláče dojetím. Na srdíčko to nevypadalo, přece jen ta druhá, jak já říkám, ta lepší varianta - zase páteř! Pan doktor mi ale stejně nechal ještě udělat kontrolní odběr krve, prý co kdyby a dali mi na hodinu ne na hotel, ale na ten jejich odpočívací pokoj a dali mi infuzi, aby ta bolest polevila, když mi nepomohl ani Tramal. Každou chvilku tam běhaly sestřičky se zeptat, jestli je vše OK, otevřely okno, když bylo horko, pak zavřely, když byl průvan, daly napít vody, když jsem je požádala, dokonce mi podložily hlavu polštářem! Opravdu, super ochota a byly milé! Já nevím, co pořád všichni na to naše zdravotnictví žehrají, já si opravdu nemohla stěžovat a tak jsem se v samém závěru dobrovolně rozhodla zaplatit poplatek 90 Kč přesto, že jsem mohla podepsat darovací smlouvu od kraje. Ještě mi to taxi odvezlo zpátky domů, takže paráda. Pan doktor byl opravdu skvělý, mladý, ale šikovný!
No a mezitím si doma musel manžel sám uvařit nedělní oběd. Měl tam jenom polévku, vzal si na mrazáku kousek knedlíku, z lednice jediné vajíčko, co tam zbylo a oběd byl na světě!
Vypadá to, že si chci stěžovat, ale vůbec ne, žiju, srdíčko to nebylo, tak proč? Jen jsem chtěla pochválit všechny v nemocnici za to, že dokáží i v těch "hrozných" podmínkách takto bezvadně fungovat. Tak děkuji pěkně, ale příště bych se raději setkala někde jinde.