MOJE VZPOMÍNKY 11.

3. října 2009 v 18:38 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Tak jsem zase tu, abych pokračovala v mých vzpomínkách tam, kde jsem více jak před měsícem přestala. Tak tedy volně navazuji.
Za rok, tedy v mých 20 letech, byla svatba! Jemu bylo 24 a já jsem si myslela, že takhle šťastná budu pořád! Já bláhová, že? No a svatba to byla ne ledajaká, v tom městečku, odkud můj první pocházel, jsme tedy měli svatbu jak se patří, v bílých šatech, se všemi příbuznými. Protože naši na tom finančně nebyli nic moc a tuto svatbu chtěla hlavně maminka mého vyvoleného, tak to bylo u nich. Říkala, že když nemá dceru, tak udělá svatbu synovi, protože všem známým a sousedům taky pomáhala chystat svatby, tak že jí to oni teď oplatí. Tam to tak fungovalo, každý dal nějaký materiál na koláče a dorty, přišli pomoci to vše upéci, tak to přece jen nebylo tak drahé.
Tak tady jsme se sourozenci a družičkami, ten "mrňous" vedle mne není moje dítě za svobodna, ale můj "malý bráška". Tehdy byl ještě moc sladký.
A takhle to vypadalo před domem v Rajhradě, venku byla celá ulice.

Tak jsem se vdala, byt jsme neměli, což je ostatně stejné jako dnes, bydleli jsme v jedné místnosti u manželových rodičů. Byli hodní, dali by nám první poslední, ale jeho maminka byla takový "generál" a to s mou povahou nešlo moc dohromady. Já jsem navíc zase jako naivka myslela, že jak se vdám, hned "zapadnu" a moc jsem chtěla miminko! Jenže ono to tak rychle nešlo. Pamatuji se, že když přišly "mé dny", tak jsem vždy s pláčem běžela za manželem s tím, že nemohu mít děti. Dokonce jsem byla i soukromě u jednoho "dobrého" gynekologa, aby mi řekl, jak na tom jsem. No, nic moc, jasně, že řekl, že jsem ještě mladá a to ble ble ble, tak jako vždy. Ale nakonec se vše podařilo a já byla šťastná (čteš to taky, Ty, můj synáčku?)! Nic ale nemůže být tak jednoduché, jak by si člověk mohl myslet, tak se stalo, že krátce po této radostné zprávě přišla ta smutná. Manželovi zemřel tatínek, byl o hodně mladší, než jeho maminka, proto to bylo o to krutější, že mu bylo pouhých 42 let! No a maminka se stala ještě dominantnější paní domu a tak jsme se začali poohlížet po možnosti, kde budeme bydlet sami. Tak to nakonec dopadlo tak, že jsem 30.3. po pěti hodinách porodu nakonec porodila mého milovaného chlapečka, manžel mě přišel ještě druhý den navštívit v Brně v porodnici a 1.4. nastupoval jako "politický pracovník" na Stavbě mládeže v Litvínově! Šel sem pod podmínkou, že jsme tady hned za dalších 14 dní dostali úplně nový byt 1 : 3! To bylo pro nás tenkrát rozhodující a tak jsem se za 2 měsíce stěhovala z mé krásné Jižní Moravy sem, na drsný sever!
Ani jsem nevěděla, že manžel tenkrát řekl mým rodičům, že je to jen na 1,5 roku, o tom jsem já neměla ani tušení a na rovinu, jaký by to mělo význam, že? Někde na druhém konci světa si zařizovat byt a zvykat si jen na takovou chvíli! Tak jsme se přestěhovali, no jestli se tomu tak dá říkat. Ložnici, kterou měl manžel před svatbou a která byla náš jediný nábytek, jsme tam prodali, protože bychom asi dali víc za stěhování než za novou a jeden známý kolega mi přestěhoval za "babku" můj starý šicí stroj po mamince a Ládíkovo dětskou postýlku. To byl náš veškerý nábytek. Na knížce jsem měla pár peněz a něco za tu ložnici, no na vybavení bytu to nestačilo a tenkrát půjčky taky jen tak nebyly. Museli jsme od června až do září čekat, jestli nám "nahoře" schválí novomanželskou půjčku (tenkrát to bylo 3600 Kč, to si dobře pamatuji), přidali jsme pak k tomu všechny naše úspory a nakupovali nábytek dle ceny, aby to vyšlo. Do té doby jsme měli z ubytovny díky novému manželovu zaměstnavateli vypůjčené 2 skříně a 2 železné postele. V kuchyni byla linka, stůl a 2 židle jsme si koupili a tak jsme bydleli, ale byli tenkrát šťastni, že jsme jako rodina spolu v "našem" bytě.
Mateřská tenkrát byla jen 4 měsíce, tak jsem od července nebrala nic a museli jsme "vyžít" jen z té almužny, co bral můj muž. No, já byla z domova naučená a zvyklá šetřit, byli jsme skromní, tak jsme to nějak neřešili. Je pravda, že nám občas poslala něco k jídlu v balíku manželova maminka a moji rodiče nám zase přispívali na nájem. Tenkrát jsme platili 250 Kč měsíčně, ale vezmu-li v úvahu, že manžel měl plat 1300 Kč hrubého, žádná sláva!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama