Říjen 2009

NEÚPLNÁ OSLAVA

29. října 2009 v 13:19 | já
Tak jsme se včera konečně domluvili, že se sejdeme, tedy mysím naše rodina Hujerovic, že spojíme všechny důvody k oslavě za poslední období 14 dní a sejdeme se u rodiny syna. Přišla jsem jako poslední a musím říct, že to nebylo ono. Dodatečně se přálo a dávaly malé pozornosti vnučce Terce, vnukovi Lukymu, kteří měli už dáááávno jmeniny a mé snaše, která v úterý oslavila narozeniny. Pohoštění se naše Milča zhostila v pohodě jako vždy, ale....
No právě to je ono. Nebyli jsme tam zdaleka všichni. Chyběla mé snachy maminka, která musela jet až na jih Čech dělat hlídací babičku zase synovi, nejstarší vnučka Lada, která studuje zas na druhém konci naší republiky, tedy v Olomouci a také můj manžel, protože se dal do prskání, kýchání, smrkání a dnes už taky kašlání a nebere to konce.
Tak jsme tam byli vlastně jen my čtyři, tedy kromě mne můj syn se snachou a moje dcera. Ostatní (tedy myslím zbývající 3 vnoučátka) se odsunula nahoru k PC (předpokládám), co by si taky povídali s námi, "starými", že?
Ale i tak jsem tam tu zhruba hodinku byla ráda a spokojená, i když manžel "brečel", jak já vždy říkám, když někdo doma zůstane sám, doma. No ale aby mně to nebylo líto, tak už dnes krááásně smrkám také! Doufám jen, že se to nerozroste do takových rozměrů jako jemu, včera nestačil měnit kapesníky, nos měl (a ještě má) jako bambuli!
Tak příště vy všichni v plném počtu, ano? Moc prosím!

MOJE VZPOMÍNKY 13.

26. října 2009 v 17:07 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Když budu pokračovat, tak musím říci, že jsem nastoupila do chemičky jako sekretářka, ale tu jsem dělala jenom půl roku. Sehnala jsem si lepší zodpovědnější a také hlavně lépe placenou práci jako referentka tenkrát zvláštního oddělení. Byli jsme takoví tajemní, ale práce tam byla normální jako jinde. Jen jsme měli navíc pod "palcem" tajné spisy, jejich evidenci, doručování, odesílání a kontrolu. No a z té kontroly měli tenkrát všichni strach. Můj tehdejší vedoucí říkal, že jsme závodní ministerstvo vnitra. Já jsem byla jen normální "pěšák", ale vedoucí měl náplň práce některou pro mne dosud utajenou. Ale kolektiv, hlavně ten ženský, byl fajn, dodnes se navštěvujeme, voláme si a občas i píšeme s jednou kolegyní z té doby, která je mimochodem o 16 let starší, ale pořád fešná dáma!
Ano, tady jsem opět těhotná!
No, tak šel čas a já (snad i můj muž) zatoužila po druhém dítěti. Povedlo se a skoro na den přesně se nám po 3 letech po synovi narodila holčička. Byla krásná, měla hodně černých vlásků, na svět "vykoukla" na první jarní den v neděli, ze sanitky jsem "frčela" rovnou na sál, v momentě byla na světě a měla i nádherné míry: váha 3,7 kg a míra 53 cm no není to paráda? Já ji jela odrodit do Brna, na moji rodnou Moravu a pak se s ní vrátila zpět (už ale autem, ne letecky), vezl nás tenkrát jeden kamarád. Jméno měla po mně, no byli jsme šťastni! Syn byl podoben na mne a dcera na manžela, asi to tak je obvyklé, tak se s ní manžel taky "vytahoval". Bohužel, ne dlouho. Najednou onemocněla, nevěděli, co s ní, dali nám ji do nemocnice, odkud nám ji asi po 4 týdnech vrátili zdravou! (?) Do týdne nám doma zemřela! No přiznám se, je to už 44 let, ale vzpomínám stále a tento den byl pro mne jeden z nejhorších v mém životě! Ještě ten den, co zemřela, tak dostal syn horečku, my nevěděli na co zemřela dcera, navíc jsme museli k policajtům k výslechu, protože zemřela doma, myslela jsem, že zešílím! Bylo to opravdu hrozné a bez prášků a injekcí bych to asi jen tak nepřežila. Vzalo mě to psychicky a hned jsem toužila po dalším dítěti. Musela jsem ale počkat, až se moje tělo dá zase trochu do pořádku, nedalo se nic jiného dělat. Libuška nám tenkrát zemřela v noci, střídali jsme se u ní s manželem ve dne v noci a přece jsme ji neuhlídali. Usnula už navždy. Když dnes slyšíme, jak se některé "rádoby" matky chovají ke svým dětem, nebo je usmrtí hned po porodu, nemohu tomu nikdy uvěřit a nikdy neporozumím asi jako 99 % nás všech.
Toto je jediné foto mé malé dcerky, kde jsme i se synem, zemřela když jí byly 3 měsíce a 3 dny.
A pak je ještě jedna fotka, ještě jsme stihli "Vítání občánků". No moc dlouho občánkem nebyla.
Tak nakonec jsem musela všechno překonat a žili jsme dál, ale už jsem cítila, že to nebylo to pravé ořechové jako před tím. Manžel se přece jen častěji zdržoval déle "na schůzích" než před tím, dopřával si častěji i alkohol a já hlídala doma synáčka, byt a "hospodařila" s penězi. Když mi skončila tenkrát po 4 měsících placená mateřská, šla jsem znovu do práce.
A aby toho všeho nebylo málo, tak mi jednou pozdě v noci, nebo spíš k ránu přišel manžel domů s tím, že se stalo něco zlého. Byli na nějakém "výjezdním" zasedání nebo co někde na horách na Klínech, on tam něco popil, kolega mu půjčil klíče od auta a on, ač neměl nikdy řidičák, tak naložil dvě svoje kolegyně a jel s nimi do Litvínova. Většina asi ví, že cesta z Klínů je samá prudká zatáčka a pro řidiče bez řidičáku a s alkoholem to bylo asi v nadlidských silách dojet bezpečně do cíle. NEDOJELI!
Skončili někde na stromě nebo ve škarpě u silnice, nevím přesně, jedna kolegyně byla ošetřena na místě, druhá skončila v nemocnici, naštěstí to nebylo životu nebezpečné, ale nutné a manžel? Ten byl až na ten alkohol v pořádku! Ještě jako třešnička na dortu bylo to, že dostal blokovou pokutu, která se musela ihned zaplatit a to v částce 5000 Kč! To byla hrůza! Na tu dobu určitě hodně peněz, téměř pětinásobek manželova měsíčního platu! Doma ani koruna, spláceli jsme půjčky, kolegyně v nemocnici, co teď: Do nemocnice jsme ji jeli s manželem hned navštívit, abychom věděli, jak na tom je, ale ona byla tak solidní, že šla na revers sama po 4 dnech domů, jinak by byl souzen i za ublížení na zdraví! Pak jsme si šli vyřídit další půjčku v hotovosti, aby mohl zaplatit tu pokutu a byli jsme spolu dál, nedělala jsem tenkrát žádné scény, vzala jsem to jako osud. No a posléze jsem byla odměněna! Za další 2 roky po úmrtí dcerky Libušky se nám narodila další zdravá dcerka!
Říkám jí dodnes, že byla "vymodlená"! To bylo radosti! Nikdo si ale nedovede představit ten strach a hrůzu, co jsem prožívala při každém jejím sebemenším onemocnění!
Takový zmatený byl ten život, že mám pouze toto foto z dalšího Vítání občánků a další foto až jí byl rok. Ta paní vpravo, která má na klíně mého syna, to je maminka mého manžela - tedy jeho babička, která mi v té době už dcerku hlídala.






TO NEJDE NENAPSAT!

26. října 2009 v 12:41 | já
SLUŠNÝ OPILEC aneb naše nedělní odpolední siesta
Nedá mi to, abych nepopsala náš včerejší zážitek. Venku pršelo, my seděli v obýváku a koukali na televizi, když kolem 16 hodiny někdo zazvonil. Koukli jsme se s manželem na sebe, nikoho jsme nečekali a že by se u nás dveře netrhly návštěvami to taky nehrozilo, tak se šel manžel podívat kukátkem za dveře. Tam nikdo nebyl, tak šel kouknout z okna. Volal, ale nic. Tak mi to nedalo, otevřela jsem dveře (jsem ta statečnější) a slyšela, že někdo jde těžce a pomalu po schodech. Protože vím, že takhle ztěžka chodí občas manželovo syn, který mimochodem nosí pár kg navíc, tak jsem čekala, až někoho uvidím. Byl to ale úplně cizí člověk a šel opravdu až k nám nahoru. Tak jsem se ho zeptala, koho hledá a on řekl, že pana ... no, mého manžela. Evidentně bylo vidět, že se mu jde hodně těžko, bylo vidět, že je dost opilý. Vtom vyběhl manžel ze dveří, kouknul na schody, mne doslova vstrčil dovnitř a okamžitě zavřel dveře na závoru. Teď jsem čekala, co bude, ale nebylo nic. Ten neznámý se zase otočil na patě a šel tak pomalu, jak přišel dolů a pak ho manžel za chvíli viděl odcházet z domu. No, špatně se nám dole zavírají dveře, tak si myslíme, že zazvonil a zjistil, že je otevřeno, tak šel nahoru a hledal.
Celé odpoledne a večer se manželovi přímo kouřilo z hlavy, jak přemýšlel, kdo to mohl být (byl přesvědčený, že ho nezná) a co mu chtěl. Bylo to na něm přímo vidět a já se nemohla zastavit, jak jsem se (to mě drží ještě dnes) smála a opakovala : "Koho hledáte?"
No teď už se to nedozvíme, ale na druhou stranu se manželovi nedivím. Takových důvěřivých seniorů už bylo okradeno! Sice si dodatečně manžel vzpomněl, ono mu to nedalo, že byl přece jen někomu podobný, koho zná, ale co chtěl? No, bohužel, a slušný opilec to byl. Neřekl už jediné slovo.


TO BYLA ZASE NOC!

24. října 2009 v 12:36 | já
Tak to byla zase noc! Opakuji to pro zdůraznění, že to opravdu nebylo nic příjemného! Šla jsem včera spát "se slepicemi", sice jsem brzy usnula, ale už o půlnoci se vzbudila, šla na WC a ještě ve 2,45 hod. jsem koukala na hodiny! Kdyby to ale šlo jen tak ležet! Nešlo! Co mi dělala bolest, která mi vystřelovala do levé nohy (zase ten můj výhřez na páteři), to nebylo možné nikam tu nohu dát, tak jsem se koulela ze strany na stranu, do toho začalo bolet to pochroumané levé rameno, no nic pěkného!
Tak když jsem nemohla spát, tak jsem si "jen tak" přemýšlela, no o čem jiném v noci, než "o blbostech", že? Když jsem si tak včera na ICQ povídala s dcerou, která už nechce žádný pevný svazek, tak jsem vlastně přišla na to, že jsem asi "černá ovce rodiny". Moje maminka měla v celém životě jenom tatínka, moje sestra po smrti svého muže před 7 lety netouží ani po kamarádce, natož aby se koukala po chlapech, moje dcera je už asi tak 5 let sama, žádnou známost na trvalo do bytu nechce ani vidět (i když by mohla), starší vnučka ve svých 21 letech není ještě zamilovaná, mladší vnučka ve svých 16 letech taky zatím kluky nemusí. A já? Já mám třetího manžela! I když mně ta první dvě manželství nevyšla (ne z mé viny), nepoučila jsem se a hups do třetice, ale už opravdu naposledy! No řekněte všichni, jsem já normální v této rodině?
Tak takové blbosti se mi honily hlavou místo toho, abych spala. Když už jsem začala usínat, tak jsem slyšela z kuchyně i přes zavřené dveře, jak mi můj mobil připomíná snad každou minutu dost nahlas, že potřebuje nabít! No, než to poslouchat, tak jsem zase vstala a šla ho vypnout. Pak jsem už asi brzy usnula, ale před pátou hodinou ranní jsem byla opět vzhůru a pro změnu jsem si vzpomněla, že jsem něco zapomněla vyndat večer z mrazáku, tak jsem zase vstala....
No řekněte, je tohle nějaké spaní? Doufám, že ta dnešní noc, která bude o hodinu delší, bude lepší, ne zase takové utrpení!
Ráno jsem si jedním sprejem nastříkala (kromě léků) páteř a levý kloub nohy, druhým zase rameno, abych mohla trošku fungovat!
Ale jinak si nestěžuji, dnes svítí sluníčko, ostatní jsou v pořádku a já ještě žijí, tak je vše OK!


DOBRÉ ZPRÁVY

22. října 2009 v 13:36 | já
Tak to některý den jde docela dobře, jiný je to horší, jako asi u každého. Včera i dnes celkem dobrý, moje kontrola u odborného lékaře dopadla dobře, tedy žádné zhoršení, což je v mém věku už úspěch, dnešní kontrola mé snachy dopadla také dobře, za což jsme všichni rádi. Tys nám, naše milá Milčo, tys nám ale nahnala strachu! Také to byla rána, když nám ten kámen spadl ze srdíčka. No a "Pegginky" jsou podle posledních zpráv také v pořádku, z toho máme také radost!
Také jsem měla včera velkou radost z toho, že konečně po 2 měsících se "probudila" moje vnučka na svém blogu (moc prý teď ten blog, PC nebo lidi nemusela), dost mi totiž to její povídání chybělo, píše moc hezky a moc ráda si počtu, protože dokázala být i vtipná! Tak Laděnko, zase do toho, ber to jako přípravu na budoucí povolání (aspoň pořád doufám)!
Na druhé straně mám na mém blogu novou "milou neznámou", která mě pravidelně čte a dobře glosuje mé články. Od úplně cizího to potěší dvojnásob, ne?
Tak doufám, že to dobré z posledních dnů vydrží o chvíli déle než obvykle. Hezký den všem!


ZÁHADA PRO PANA FOGLARA

19. října 2009 v 13:42 | já
Nedá mi to, abych zase nezveřejnila jeden "psí kousek". Tak jsem si dnes po obědě v klídku žehlila prádlo, když mi zazvonil mobil. Volala dcera, které to nedalo, aby se nepodělila se mnou o svůj nový a záhadný zážitek. Dnes měla "krátkou", tak pospíchala ze školy rovnou domů, aby se ujistila, že jsou všechny "Pegginky" v pořádku. Už od dveří však slyšela, jak jedno psí děťátko "pláče". V ohrádce byla psí mamina s jedním pejskem a ten druhý někde kvičel. Dcera šla po zvuku a našla "malého divocha" zalezlého v docela malé mezeře pod stolkem na televizi. Mohla prý ho posunout jen asi o 3 cm a pak pomaloučku malého vyprostit z tohoto vězení. Hned se přicucnul k mamině, která si ležela v klidu jen s jedním štěňátkem a hlavně, odmítala dceři prozradit, jak se toto štěňátko mohlo dostat z košíku ven. Ona sama musí vyskakovat a tihle drobečkové na to opravu nemají. To je pomalu těžší, jak "ježek v kleci"! Tak asi budou mít ještě u dcery veselo, než štěňátka odrostou, když budou bývat sama doma, jen jejich psí rodinka, ale hlavně, aby to mělo všechno vždycky jen dobrý konec! Vždyť jsou všichni tak slaďoučcí, posuďte sami! Mám nové fotky, tak aspoň něco.
A to je konec dalšího dílu. Jak se znám, ještě to není poslední. A milá dcero, pokud jsem něco nedefinovala přesně, tak mi to promiň! Musela jsem napřed dožehlit to prádlo (to je cca hodina), no a taky už mám nárok v mých letech něco poplést! Tak se omlouvám předem!

SMUTNÉ ZPRÁVY A PSÍ TRÁPENÍ

17. října 2009 v 12:50 | já
Opravdu nevím, co se to pořád děje. Počasí nám už dává delší dobu "zabrat" a vždycky je mi hodně líto těch, kteří jsou postiženi tímto neštěstím nebo dokonce přijdou o život. Zrovna tak mám vždy slzičky na krajíčku, když vidím, jak se občas zachová nějaká lidská hyena - to není máma, která odloží své děťátko do kontejneru! Je to strašně smutné a nechtějte vědět, co bych nejraději s touto osobou provedla! No asi jako většina ostatních, nic pěkného, ale věřím, že na každého jednou dojde!
Tak nejen, že jsem smutná z těchto a podobných smutných zpráv, ale ještě navíc jsme všichni (tedy já s manželem a dcera s dětmi) prožívali společně s "naší" Pegginkou to její psí trápení! Jak jsem již psala, čekala první potomky, jak já jim říkala - Pegginky. No, plodová voda odtekla a stále se nic nedělo. Celá rodina už byla v pozoru a ve strachu, nakonec musela pomoci dr. veterinářka a Pegča musela jít na císařský řez! Višchni, opravdu všichni jsme jí drželi pěstičky a měli na krajíčku slzičky! Nakonec to dobře dopadlo, kluk a holka se mají k světu, no ale Peggy bude mít ještě chvíli "bebíčko" a moje dcera "díru" v peněžence! Hlavní je, že vše dobře dopadlo, vždyť takový pejsek je přece člen rodiny a všichni ho tak bereme. Tak všichni 3 hodně zdravíčka a kousek štěstíčka.
Dostala jsem od vnoučka čerstvé fotky, tak jsem neodolala, některé zmenšila a ukazuji je :
Tak tady jsou chvíli po té, co přijeli domů. Psí mamina je ještě omámená, ale dětičky už mají hlad!
A tady je přesně vidět, jací jsou to "pašáci"! To dole je ruka mé vnučky, no nedivte se, vždyť se teprve narodili a mamina má normálně 2 kg, teď po porodu prý 2,5 kg, tak 15 dkg na 1 dítě, to je hezký!
A tady je vidět, jak velké "bebíčko" má Pegginka - maminka. Snad to brzy přebolí!
No a tady jsou ještě krásně vidět obě dětičky i s mamčou! Tak ať se daří, ale jak mne informovala před chvilkou vnučka, mamča Pegča to určitě zvládne skvěle!


MOJE VZPOMÍNKY 12.

10. října 2009 v 15:27 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Tak jsme žili byli v Litvínově. Hned v září jsem ale musela do Brna, kde jsem měla na ekonomické škole složit půlku maturity. Vzhledem k tomu, že když všichni "šprtali", tak jsem byla v porodnici (byla jsem tam tenkrát 6 týdnů!), měla jsem zdravotní problémy a synovi už říkali starosta kojenců, protože mu bylo 5 týdnů, když nás pustili domů. Byl to už "velký kluk" a já byla taky jakž takž v pořádku, tak to šlo domů, ale určitě jsem se nemohla připravovat k maturitě. Proto jsem ji automaticky musela dělat až v září. No, byla jsem sama v bytě s malým synem, manžel věčně někde po schůzích, žádná rodina, žádní kamarádi, nebudu chodit kolem horké kaše. MUSELA jsem to zvládnout se připravit! Do posledního ročníku, jak už jsem psala, jsem nastupovala v Ústí. Tak tedy v září manžel zajistil letenku a já s pětiměsíčním synem v náručí letěla z Prahy do Brna letadlem, auto jsme nikdy neměli a s tak malým dítětem... Do Prahy mě dokázal nechat zavézt, tam nás naložil do letadla, na štěstí letěl tenkrát jeden jeho známý. To jsem měla obrovské štěstí! Ten známý totiž celou dobu (no nebylo to tak dlouho, asi tak 30 min. letu) držel našeho synka na klíně, protože já střídavě držela u úst pytlík a střídavě běhala na WC! Úžasný zážitek z mého prvního letu! No, všechno dobře dopadlo, naši mě čekali v Brně, pak pohlídali syna, já odmaturovala, jak snadné! Už si ale opravdu nepamatuji, jak jsem se dostala zpět. Něco mi ale říká, že jsem už určitě neletěla! Žádný známý na blízku nebyl!
Tak to jsme my a naše 1. Vánoce v novém domově! Aby nám bylo líp, tak přijeli z Moravy i moji rodiče s mým bráškou (to mu bylo tenkrát 7 let).
A pak jsem jezdila z domova jednou za 14 dnů do Ústí, abych mohla dodělat středoškolské vzdělání včetně celé maturity a synáčka hlídal v tu dobu manžel. Vždy se to muselo nějak zařídit. A aby se to nepletlo, tak jsem šla do práce, když bylo Ládíkovi 1 rok, vlastně to bylo skoro akorát, bylo to v dubnu 1962. Taky tenkrát nebyla práce "na drátku" a tak jsem byla ráda, že jsem nějakou sehnala tak brzy a hned nastoupila. Když jsem potom pracovala jako sekretářka (už zase!) u jednoho vedoucího odboru tak jsem se dozvěděla, že mě vzal také proto, že jsem ho zaujala tím, že jsem přes všechny změny v mém životě nevzdala školu! Tak vida! Pak jsem zvládla i tu druhou půlku už normálně v termínu na první pokus a spadl mi kámen ze srdce! Vzhůru k dalším zítřkům!
Co si ještě živě pamatuji z období, kdy byl synovi cca 1 rok tak to, že jsem se rozhodla se sousedkami (byli jsme taky všichni sestěhovaní z celé republiky, takže bez rodiny a známých), že budeme chodit cvičit. V pondělí měl být ten můj velký den - 1. den v tělocvičně. Manžel odjel na týden na nějaké školení, synka hlídala sousedka, která měla ještě menší miminko a šlo se. Po prvé a naposledy. Zpátky už mě vedly 2 sousedky, abych vůbec "dopajdala" domů, měla jsem po seskoku z kruhů mimo žíněnku mooooooooc krásný výron. Byl tak parádní, že mi ho druhý den museli dát do sádry na 6 týdnů! To měli ze mne všichni radost a zrovna tak i můj manžel, když se po týdnu vrátil zpátky!
Tak jsem chodila do práce, syn byl v jeslích, no bylo už na čase, aby se to zlepšovalo! Pamatuji se, že jsem dávala manželovi k svačině denně 4 chleby s domácím sádlem od jeho maminky, já pořád jenom počítala, jak to udělat, aby stačily peníze, k večeři jsem taky mívala suchý chleba a cibuli s octem (tlačenku jsem si domyslela), pro obědy jsem chodila do závodní jídelny, protože jsme se z jedné porce najedli dva.
Ale nestěžovali jsme si, brali jsme to jak to šlo.
Jezdili jsme také často na naši rodnou Moravu, po které se mi mimochodem stýská pořád! To je foto ještě v době, když jsme myli šťastni!
V té době už naproti mně bydlela moje o 3 roky mladší sousedka Vlasta, o které jsem se na mém blogu už párkrát zmínila. Měla o půl roku mladší dceru, tak jsme si dokázaly navzájem pohlídat děti, když některá potřebovala. No, protože já chodila hned do práce, ji ale dokázal uživit manžel, tak mohla být doma, potřebovala jsem to hlídání častěji. Peněz bylo stále málo, platily se půjčky, dítě bylo taky nemocné, tak v nejhorším vypomohla sousedka. Vděčím jí opravdu za mnohé.
Také se nám povedlo jednou vytopit sousedy (byt mám pořád stejný od r. 1962 - tedy bydlíme ve 3. patře se zvýšeným přízemím - až nahoře). To jsem byla se synem doma, byl myslím tenkrát nemocný a my šli na kontrolu k lékařce. Už mu ale bylo líp a jako malý byl dost pořádkumilovný (dobře jsem ho učila), tak chtěl po sobě ráno umýt u dřezu hrneček od mléka. Vždy si dával k pracovnímu stolu stoličku, aby tam dosáhl, tak i tentokrát, ale ouha, netekla voda! Bohužel jsem nezkontrolovala, jak to bylo dál a když jsme se vrátili do domu, sousedé z 1. patra sháněli sousedy z 2. patra, že jim tam asi teče voda, že to teče k nim, měli plné lustry! Tak jsem se ještě zúčastnila debaty na toto téma a šla nahoru do svého bytu. Odemknu a málem jsem měla infarkt! Volám dolů na sousedky, že to bohužel teče od nás (až do 1. patra!). Chodba byla plná vody, pamatuji se, že jsme ji nabírali do kbelíku hrnečkem, v kuchyni plno vody, v dětském pokoji plaval koberec, voda hrčela plným proudem do dřezu a odtud na zem, no hrůza! Ale ukázalo se, že mám dobré sousedky, přišly 3 hned na brigádu a pomohly mi to uklidit. Byly jsme tam tenkrát přibližně stejně staré, tak to nebyl takový problém se domluvit. Když bylo vše uklizené, tak jsme si v té kuchyni sedly, že si dáme kávu. Otevřela jsem dveře od kuchyňské linky a další problém! Ve všech hrncích a kastrolech byla voda, no celá linka pod dřezem byla plná! No tak jsme tu kávu odsunuly ještě o chvíli později. Horší to tenkrát měli sousedé pod námi. Paní byla tenkrát tak "vytočená", že házela z okna vše, co bylo mokré, tedy spíš "nacucané" vodou, pamatuji se, že letěla i celá veka chleba! Myslím, že by mě tenkrát nejraději uškrtila! Vím, že když tenkrát přišel manžel domů, už na chodbě ho odchytila jedna "dobrá duše", aby mu řekla, aby se připravil na to, že se něco stalo u nás! Přiběhl celý špatný a když mě viděl celou, hned se utíkal podívat na syna, který už spal! Tak byl vyděšený, že mi ani nevynadal!

FOTKY Z NETU

9. října 2009 v 14:05 | já
Tak jsem si "brouzdala" po netu a prohlížela foto rodiny a příbuzných a známých. To, co se mi líbilo jsem si uložila a chci se také pochlubit tady :
Tak můj syn zase jako vítěz měsíce - nyní za srpen 2009 - podotýkám, že v soutěži bowlingu jako MR. Split - Firo-tour.
A aby to nebylo jeho synovi líto, tak on je také vítěz v bowlingové soutěži Firo-tour, ale za měsíc září a v kategorii Mr. Junior.
Tohle foto jsem našla na stránkách Gymnázia Most a je to jedna z mála (nebo jediná?) fotek, na které je dcera (ta tam učí) a vnučka (její dcera - ta tam nejen chodí, ale i zpívá ve sboru SMOG.) A je to na zahájení letošního školního roku.
Tady je moje vnučka Terezka ještě jednou, už na jiné školní akci, kde je vidět, že nejen zpívá ve sboru, ale i krásně hraje na flétnu.
No a tady je pro změnu můj synovec Dalibor se svou dcerkou Lucinkou, která byla minulý týden oficiálně pokřtěna v Brně. Sluší jim to, že? Taky si to synovec pořádně užívá!
A tady jsou fotky ze svatby. Dala jsem je sem proto, že na tom vozíčku je moje dávná kamarádka Vlasta, o které jsem tady už psala a vdávala se její vnučka. Vlaďka, mamina nevěsty (stojí vedle ženicha) jako malá holka vyrůstala s mým synem. Dnes bydlí v Dobříši a tam na zámku měli tuto svatbu, tedy její dcera.
Tady je svatební foto páru, jak jim to opravdu moc sluší. Měli to hezky naplánované, znají se už cca 8 let, žijí spolu a ...
tady je vidět, že napřed si vyzkoušeli nejen společné žití, jak jim to půjde, ale i to, jestli budou moci mít děti, takže jejich malá Dominička byla mamince a tatínkovi na svatbě! Tak hodně štěstí!

MOJE VZPOMÍNKY 11.

3. října 2009 v 18:38 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Tak jsem zase tu, abych pokračovala v mých vzpomínkách tam, kde jsem více jak před měsícem přestala. Tak tedy volně navazuji.
Za rok, tedy v mých 20 letech, byla svatba! Jemu bylo 24 a já jsem si myslela, že takhle šťastná budu pořád! Já bláhová, že? No a svatba to byla ne ledajaká, v tom městečku, odkud můj první pocházel, jsme tedy měli svatbu jak se patří, v bílých šatech, se všemi příbuznými. Protože naši na tom finančně nebyli nic moc a tuto svatbu chtěla hlavně maminka mého vyvoleného, tak to bylo u nich. Říkala, že když nemá dceru, tak udělá svatbu synovi, protože všem známým a sousedům taky pomáhala chystat svatby, tak že jí to oni teď oplatí. Tam to tak fungovalo, každý dal nějaký materiál na koláče a dorty, přišli pomoci to vše upéci, tak to přece jen nebylo tak drahé.
Tak tady jsme se sourozenci a družičkami, ten "mrňous" vedle mne není moje dítě za svobodna, ale můj "malý bráška". Tehdy byl ještě moc sladký.
A takhle to vypadalo před domem v Rajhradě, venku byla celá ulice.

Tak jsem se vdala, byt jsme neměli, což je ostatně stejné jako dnes, bydleli jsme v jedné místnosti u manželových rodičů. Byli hodní, dali by nám první poslední, ale jeho maminka byla takový "generál" a to s mou povahou nešlo moc dohromady. Já jsem navíc zase jako naivka myslela, že jak se vdám, hned "zapadnu" a moc jsem chtěla miminko! Jenže ono to tak rychle nešlo. Pamatuji se, že když přišly "mé dny", tak jsem vždy s pláčem běžela za manželem s tím, že nemohu mít děti. Dokonce jsem byla i soukromě u jednoho "dobrého" gynekologa, aby mi řekl, jak na tom jsem. No, nic moc, jasně, že řekl, že jsem ještě mladá a to ble ble ble, tak jako vždy. Ale nakonec se vše podařilo a já byla šťastná (čteš to taky, Ty, můj synáčku?)! Nic ale nemůže být tak jednoduché, jak by si člověk mohl myslet, tak se stalo, že krátce po této radostné zprávě přišla ta smutná. Manželovi zemřel tatínek, byl o hodně mladší, než jeho maminka, proto to bylo o to krutější, že mu bylo pouhých 42 let! No a maminka se stala ještě dominantnější paní domu a tak jsme se začali poohlížet po možnosti, kde budeme bydlet sami. Tak to nakonec dopadlo tak, že jsem 30.3. po pěti hodinách porodu nakonec porodila mého milovaného chlapečka, manžel mě přišel ještě druhý den navštívit v Brně v porodnici a 1.4. nastupoval jako "politický pracovník" na Stavbě mládeže v Litvínově! Šel sem pod podmínkou, že jsme tady hned za dalších 14 dní dostali úplně nový byt 1 : 3! To bylo pro nás tenkrát rozhodující a tak jsem se za 2 měsíce stěhovala z mé krásné Jižní Moravy sem, na drsný sever!
Ani jsem nevěděla, že manžel tenkrát řekl mým rodičům, že je to jen na 1,5 roku, o tom jsem já neměla ani tušení a na rovinu, jaký by to mělo význam, že? Někde na druhém konci světa si zařizovat byt a zvykat si jen na takovou chvíli! Tak jsme se přestěhovali, no jestli se tomu tak dá říkat. Ložnici, kterou měl manžel před svatbou a která byla náš jediný nábytek, jsme tam prodali, protože bychom asi dali víc za stěhování než za novou a jeden známý kolega mi přestěhoval za "babku" můj starý šicí stroj po mamince a Ládíkovo dětskou postýlku. To byl náš veškerý nábytek. Na knížce jsem měla pár peněz a něco za tu ložnici, no na vybavení bytu to nestačilo a tenkrát půjčky taky jen tak nebyly. Museli jsme od června až do září čekat, jestli nám "nahoře" schválí novomanželskou půjčku (tenkrát to bylo 3600 Kč, to si dobře pamatuji), přidali jsme pak k tomu všechny naše úspory a nakupovali nábytek dle ceny, aby to vyšlo. Do té doby jsme měli z ubytovny díky novému manželovu zaměstnavateli vypůjčené 2 skříně a 2 železné postele. V kuchyni byla linka, stůl a 2 židle jsme si koupili a tak jsme bydleli, ale byli tenkrát šťastni, že jsme jako rodina spolu v "našem" bytě.
Mateřská tenkrát byla jen 4 měsíce, tak jsem od července nebrala nic a museli jsme "vyžít" jen z té almužny, co bral můj muž. No, já byla z domova naučená a zvyklá šetřit, byli jsme skromní, tak jsme to nějak neřešili. Je pravda, že nám občas poslala něco k jídlu v balíku manželova maminka a moji rodiče nám zase přispívali na nájem. Tenkrát jsme platili 250 Kč měsíčně, ale vezmu-li v úvahu, že manžel měl plat 1300 Kč hrubého, žádná sláva!

ZÁMĚNA NA "BEDNĚ"

3. října 2009 v 18:12 | já

Tak tolik zkrácený článek na bowling webu a nechyběla fotografie. Přesto, že hrály 3 kategorie, tak fotografie tam byla jednom jedna. No a hádejte která? Ano, správně, ta na které přebírá medaili jako náhradnice za Ivanu Pádárovou sestra našeho Lukyho - tedy Lada, která je mimochodem o 7.5 roku starší než ta, co na té bedně chyběla, ale jak je vidět, tak to autoři článku ani nepostřehli. Já s nimi naprosto souhlasím! Moc jim to všem sluší! Posuďte sami!
Ti dva blonďatí "andílci" to jsou moje zlatíčka - vnoučátka Luky a Lada. Já vím, že všichni víte, ale co kdyby přišel někdo, kdo neví, že?