Srpen 2009

MOJE VZPOMÍNKY 10.

31. srpna 2009 v 18:11 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Tak než začnu pokračovat, tak se ještě musím vrátit o kousek zpět. Pozdě jsem si vzpomněla, jak jsem jela k tetě do Ostravy na prázdniny ve svých 16 letech, od nás z Hrušovan do Ostravy a sama! No, my jsme se museli naučit rozumět (cha,cha) spojům, jízdním řádům a tak, protože tenkrát moc aut nejezdilo. Tak jsem jela. Z Hrušovan do Brna jsem to zvládla lehce, tu cestu jsem znala dobře, tam jsem si našla, z kterého nástupiště mi jede rychlík do Ostravy a šla si sednout do vlaku. Už tam totiž stál. Tak jsem s jednou příruční taškou (na týden až až) sedla do vlaku. No, tenkrát se už trochu vylepšovala kultura ježdění, tak ty vlaky, myslím osobní i rychlík, byly stejné. V tom vidím, že ten vlak naproti na nástupišti se rozjíždí a říkám nahlas, že je to divné, že už jsme jeli také jet. No a v tom mi ten pán naproti mně říká, že ten můj vlak právě odjíždí! Rychle jsem vzala tašku a chtěla utíkat ven, ale cestující mne zadrželi, že už je to zbytečné. Ten vlak, ve kterém jsem byla, byl osobní, jel jen do Přerova no a tam jsem si musela zjistit, kdy mi jede další vlak do Ostravy. No, co jsem mohla dělat. Do Přerova jsem přijela poněkud později, ještě jsem musela čekat na další spoj do Ostravy, protože jsem vyjela odpoledne, byl už dávno večer a já přijela do Ostravy někdy nad ránem. Pořád se o mne starali nějací "ochotní" pánové, prý, aby se mi nic nestalo, no už tenkrát to nebylo v noci bezpečné, hlavně okolo nádraží, ale já to zvládla a dokonce jednomu "hlídači" utekla. V Ostravě jsem čekala na první tramvaj, tam jsem se musela zeptat, protože sama jsem k tetě nikdy nejela, ještě, že jsem znala adresu. Tak jsem u tetina bytu zvonila místo večer ve 20,30 tak druhý den ráno ve 4,30 hod.! Chudinka teta, co ta zažila strachu, telefon neměl nikdo, ani teta, ani naši, to dnes s mobily to je legrace! Ale zato to bylo hezké, teta byla vždy moc hodná, "podstrojovala" mně dobrůtky, dokonce mi domluvila i návštěvu divadla s jedním jejím krásným mladým kolegou! Škoda, že to nedopadlo, byl hodný a moc hezký, ale styděl se víc, než já. Od té doby se raději dvakrát zbytečně zeptám, kam ten vlak jede, to je logické, že? No ještě proč jsem vlastně šla do opery? Je pravda, že do té doby jsem žádnou jinou než "Prodanku" neviděla, ale zvědavá jsem byla a nakonec i spokojená. K hudbě jsem měla docela dobrý vztah, dokonce jsem ve škole i po škole zpívala ve sboru a dokonce i někdy sólo. Já vím, těžko tomu dnes bude někdo věřit, ale bylo to tak. Byly jsme také jednou jako "svazačky", tedy náš sbor na družební návštěvě v Bratislavě a tam se mi taky moc líbil jeden kluk, který mi tenkrát dal i fotku s krásným věnováním, kterou jsem asi tak před třemi lety teprve vyhazovala. No jo, hezké vzpomínky.
No tak jsem napsala ještě to, co jsem zapomněla a teď se vrátím k tomu, proč jsem se vlastně rozešla s tou mou první velkou láskou. Jak jsem již říkala, byl na vojně a já byla doma. Tedy chodila jsem do práce. To už jsem tenkrát pracovala ve Svitu Hrušovany jako sekretářka ředitele a když mi bylo 19 let, tak tam nastoupil takový "ukecaný svazák". Byla to tenkrát oficiální funkce : politický pracovník. Měl na starosti hlavně volný čas mladých lidí - tedy svazáků, členů svazu mládeže. Nebrali jsme to tenkrát vůbec jako politickou organizaci, scházeli jsme se hlavně večer nebo na různých akcích a zábavách, no je pravda, že jsme také chodili na brigády, které jsme brali hlavně jako rozptýlení a byli jsme tam hlavně sami mladí! Tak tento "svazák", i když nebyl žádný krasavec, měl dobrou "vyřídilku", bez té by to asi ani nemohl dělat, tak ten mě doslova "ukecal". Tak dlouho se mi vnucoval a povídal "pohádky", až jsem se ukecat nechala a milému Honzovi jsem to napsala, že mám jiného. Musel to být pro něho šok, ale já jsem si nemohla pomoct, tak jsem to tenkrát vnímala. Po půl roce chození jsem byla "jeho" a to už jsem měla pak úplně jasno. Ten první přece musí být manžel! No vidíte, vy mladí, tak to tenkrát většinou fungovalo, i když ne vždycky a všude!
Ještě se musím zmínit o tom, že jsem ve svých 19 letech dokončila dvouleté večerní studium na Ekonomické škole v Brně a můj nastávající končil večerní studium na škole, která je dnes gymnázium. Ptal se mně, co budu dělat dál a byl to on, kdo mě přesvědčil, že je to škoda nepokračovat dál až k maturitě, proto jsem se vlastně 14 dní před koncem prázdnin přihlásila na pokračování ve studiu, i když už dávno nebrali, u mne, jak mi slíbili, udělali výjimku! Jak jsem jim za to byla později vděčná! Končila jsem se samými jedničkami, tak si říkali, že mám na víc. Další tři roky jsem už ale studovala dálkově. Jak se později ukázalo, bylo to prozíravé. No a můj nastávající se přihlásil na VŠ ekonomickou, kde studoval 2 roky, tedy 4 semestry, dál se už nedostal, prý snad kvůli našemu společnému soužití, ale já tu školu zakončila maturitou, i když už ne s tak vynikajícími výsledky jako po skončení dvouletého studia.
Toto je naše společné foto z večerní školy, to jsem dodělala 4. ročník s půlkou maturity v Brně, (až v září, protože na jaře jsem porodila syna), poslední 5. ročník se zbytkem maturity jsem dodělávala v Ústí nad Labem. Tenkrát to bylo tak rozložené, to nebylo žádné moje privilegium, prostě čtyřletá odborná škola se večerně nebo dálkově dělala 5 let. Tak to jsem já na konci toho druhého ročníku, ta úplně vpravo a vedle mne to byla moje nejlepší kamarádka a pak mi dělala i svědka na svatbě.
A tady je foto, které jsem ve svých 19. letech dala svému nastávajícímu - Láďovi s věnováním, aby mne nosil nejen na obrázku, ale i ve svém srdci. No, dlouho mu to nevydrželo.

HURÁ DO ŠKOLY!

28. srpna 2009 v 12:24 | já
Tak už je to zase tady! Prázdniny končí a nastanou školákům povinnosti! Vždy, když má jmeniny můj manžel (pro neznalé = Otakar, bylo to včera), tak vím, že je konec prázdnin za dveřmi! No a děti s vnoučátky se sejdou u nás (Hujerovic rodina nezklame) až v neděli, protože ještě jsou ve větší míře na cestách, tak to už pak bude opravdu těsné!
Mám pořád sama o sobě takový pocit, že jsem až přehnaně starostlivá a myslím na všechny tak, že je jim to možná někdy až nepříjemné. Ale nemohu za to a už jsem si stokrát říkala, že počkám, až se mi ozvou mí drazí a přátelé napřed sami, ale pak to zase nevydržím. Třeba včera mě dost mrzelo, že si na manžela nevzpomněla celá rodina, i když na mne taky někdy zapomněli (tedy bratr a sestra, děti ty nikdy!), ale asi to u sebe tak moc neberu. Taky mám vždy starost, jako třeba teď, že se mi nehlásí sestřenice nebo bratranci, se kterými jsem ve spojení přes PC, ale proč já? Jsem z těch všech jmenovaných nejstarší, tak co? Nebo, že by to bylo právě tím? Moje dvě nejlepší přítelkyně mi taky slíbily, že se ozvou brzy (aspoň během prázdnin) a nic. Ale tentokrát už opravdu vydržím! Snad také dokáži držet slovo sama sobě, ne? Uvidíme, dám vědět.
Tak, školáci, všichni, ne jen ti "naši", přeji vám všem úspěšný a krásný školní rok!

MOJE VZPOMÍNKY 9.

21. srpna 2009 v 14:13 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Tak tohle je moje aktuální foto, když mi bylo 17 let. A musím se kajícně přiznat, že jsem neměla o nápadníky nouzi. Dobrá polovina kluků, která byla tenkrát přiměřeně k mému věku se mnou "kamarádila" nebo tak něco. Já z toho měla radost a tak jsem si ze všech "utahovala". Do dnešního dne však nezapomenu na jedno z nejkrásnějších vyznání lásky: Řekl mi: "Víš, já mám rád jednu takovou hezkou, milou dívenku a ta dívenka jsi Ty." No není to originální? Pak už se mi něco podobného fakt nepodařilo. Napřed jsme měli partu kluci a holky, ale opravdu jen kamarádi, pak se to začalo "párovat", no a postupně měli asi všichni všechny rádi, no prostě všechny jsem brala jen jako kamarády.
Poznáte mě? Určitě ano, ale pro jistotu, ta první zleva.
Tak to je asi tak o rok později, když jsme chodili v Hrušovanech na plesy. Jó, to byly bály, to je o něčem úplně jiném, než dnes. Tam se opravdu hlavně tančilo, co je nejpozoruhodnější, tak i klasické tance, jako valčík, tango i polka. A bylo to taky krásné! Tahle naše parta se tam sešla několikrát a ne náhodou. A co bylo opravdu netradiční na dnešní dobu je to, že jsme chodili my, mladí, ale i naši rodiče. Nepřekáželi jsme si, tenkrát ještě žádné techno ani hip hopy nebyly, tak nám to přišlo normální. Pamatuji si dodnes, že jsme tenkrát šli na ples všichni, tedy já a moji rodiče. Tatínek měl tmavý oblek, maminka černé moderní šaty a já? Já zase jako protipól - šaty bílé, nějaká jako vyšívaná průhledná látka to byla, krátké sukně, ale nabrané, ne úzké, byly jsme s maminkou jako noc a den. Tenkrát jsem si mohla ještě leccos dovolit, protože i když jsem nebyla z nejštíhlejších, tak pas jsem měla jako proutek. No a na tomto plese jsem poznala jednoho kluka..... Byl to momentálně voják, byl na vojně už 2. rokem a byl z nedaleké vesnice. Zalíbili jsme se asi oba jeden druhému na první pohled, pamatuji si, že jsem byla už pak na tanečky na celý večer zadaná a kámoši měli smůlu. A hned jsme si domluvili rande na druhý den, protože měl ještě dovolenku, no a vydrželo nám to celý rok! Těsně před tím, než měl přijít nadobro z vojny domů, tak jsem se s ním rozešla! Ach jo, kdybych tenkrát věděla, co mě čeká, ale to je to kdyby, ale aspoň mám dvě krásné, hodné, milé a chytré děti a to si myslím, že je ta hlavní náplň života. Něco plnohodnotného aby po mně zbylo.
Ještě se ale vrátím k tomu klukovi. Jmenoval je Jenda, byl asi o 2 roky starší, byl moc hezký a měli v té nedaleké vesnici baráček. Měl také príma rodiče, byla jsem u nich několikrát, měl i na tu dobu silnou motorku, kterou mně nechal i řídit, to bylo žůžo! A taky jsme byli na návštěvě u jeho sestry v Bratislavě. Pamatuji se, že nás uložila spolu do manželských postelí a Jenda mne prosil, abych nic neříkala o tom, že ještě nejsme tak daleko, asi chtěl před svou starší sestrou vypadat větší "chlapák". Tak jsme tam spali spolu, ale jen vedle sebe. Opravdu nic víc. A to bylo možná škoda. Protože tenkrát byla taková doba, že jsem si myslela, kdo bude první, toho si musím vzít. Já trumpeta!
No, je pravda, že jsme si víc psali, než jsme byli spolu, ale jezdil docela často domů, tak vím, že to byl moc hodný kluk a nezasloužil si, abych se k němu takhle zachovala!
Ale proč vlastně? To příště!

RADOSTI I STRASTI VŠEDNÍCH DNÍ

18. srpna 2009 v 13:58 | já
BUDOU MALÉ PEGGINKY?
Ano, tuhle otázku si klademe téměř celá rodina. Dcera s vnoučaty mají psa. Tedy pes je to oficiálně, ale prakticky? Je to fenka jorkšírského teriéra Peggy. Už ji mají tři roky a teď se rozhodli, že zkusí, jestli by taky uměla být maminou. Jo, abych nezapomněla. Od té doby, co ji mají, říkám všem "jorkšíráčkům" Pegginky. A je jasno.
Tak tedy Peggince vyhlídli ženicha, aby to stálo zato, ona je totiž mooooooc krásný pejsek, no posuďte i Vy, kteří nevíte, která bije :
Tak téhle slečně vyhlídli ženicha a v patřičnou dobu ji k němu přivezli. Kdepak, žádný zájem, tedy abych byla přesná, z její strany, nebyl. Nikdy jsem před tím netušila, že když fenka nechce, tak přes to nejede ani vlak. Nic. Za dva dny znovu a přizvali jí ještě jednoho krasavce navíc. Ani tentokrát nic nebylo, i když prý ji oba chtěli. Nedala se znásilnit a ještě prý na ně vrčela, když běhali za ní. No tak do třetice všeho dobrého se konalo tuto neděli. Spojili se, ale Pegginka se ženichovi a potencionálnímu taťkovi jejích dětí krásně pomstila. Držela ho a nepustila celých 50 minut! On prý to zkoušel a musel si hezky počkat! Tak ještě bylo v plánu jedno "překrytí", tak jsem si říkala, že ON ji po té zkušenosti už nebude chtít, bude se bát, ale nechtěla zase ONA! To je něco! Tak teď už jen budeme čekat, jak to dopadlo, jestli ta námaha dospělých kolem těcho pejsků bude mít výsledky, to musíme vydržet prý 63 dnů. Tak uvidíme.

SPORTOVAT NEBO NESPORTOVAT?
Jak už jsem psala, mám 2 vnučky a 2 vnuky. Vnučky sport moc nebere, i když ta mladší dřív chodila na japonské bojové umění, ale co přestala, konec. Obě mají také problémy s krční páteří, no začaly opravdu dost brzy. Tak trochu jim rozumím, mne taky sport nikdy nebral!
No a vnoučci? Ten starší, patnáctiletý Lukáš, je do sportu celý "divý". Bavil ho nejdřív fotbal, pak měl ošklivý "pracovní" úraz a už se asi trochu bál, ale má rád skoro všechny sporty a téměř všude je šikovný. Taky už jsem psala o tom, jak ho bere bowling a jak se mu i vede. Je dobrý. No, vím, že je to záležitost rodičů, ale už jsem jim to i říkala, že mám strach, aby při tom téměř každodenním "bowlení" nebyl příliš jednostranně zatěžován a neměl nějaké zdravotní problémy, ale to ukáže čas. Je pravda, když se daří, tak se z toho těžko couvá ven, byť i jen o kousek.
No a ten mladší, dvanáctiletý Tomáš, ten zase sport vůbec nemusí. Je to asi 2 roky co ho přesvědčila maminka a známí, aby zkusil hokejbal. Zkusil, chodil na tréninky, hrál (a ještě hraje), ale.... To je právě ono. Jak jeho to strašně nebaví! Má pocit, že se tam ztrapňuje a ti ostatní, co mu říkají, že hraje dobře, mu kecají. Tak nevím, jestli je to pravé ořechové to lámat přes koleno. No ale to taky nezáleží na mně.
Věřím však, že u obou vnoučků vše dopadne k jejich spokojenosti.

NAŠE OKNA A FIRMA HAINES
Tak včera byla tady u nás bouřka a dost velká a také veliký vítr. Jak už jsem taky na mém blogu psala, firma Haines, která spravuje naše byty, si to vysvětluje to "spravování" tak, že vybere nájem a je hotovo. Byty už stojí téměř 50 let, mají původní okna a podle toho také ta okna vypadají. Nejen, že jsme včera museli chytat pod okny vodu, ale při pootevřeném okně v obývacím pokoji se rozrazily balkonové dveře, prásk, prásk, v obýváku se okno s velkou ránou zavřelo, polštářek, který tam byl mezi jako brzda, vyletěl oknem ven, sklo na okně prasklo a práskly dveře do pokojíku. Já se leknutím klepala hezkou chvíli a ještě po jedné hodině v noci jsem nemohla z toho šoku usnout. No ale jak je vidět, pro firmu Haines není nic dostatečný důvod k tomu, aby nám už konečně dala okna nová. Já jsem minulý týden tato okna umývala tím způsobem, že jsem jednu tabuli nechala zvenku nemytou, protože když tu sklápěčku sklopíme, tak už nám nejde zpátky, jak jsou okna shnilá a vyvrácená. Když jsem řediteli firmy poslala dopis, kde jsem chtěla hlavně odpověď na to, zda okna konečně budou či ne, chytl se úplně jiného tématu a tohohle se ani nedotknul. Ale zvyšování nájmu, to by jim šlo náramně!!!!!!! Jak krásně dnes řekl při debatě jeden náhodný pán : Ta novodobá buržoasie nám zasedla naši republiku celou pr...í ! Bohužel, ano.

A NAVRCH JEŠTĚ ŠOK DNE!
Ráno, poměrně brzy na to, aby se zeptala na naše zdraví, či něco potřebovala, volala vnučka, že byli vykradeni! Zloději toho ukradli dost a hlavně takové věci, které se dají dobře zpeněžit. Dokonce měli nachystanou vedle dveří plaňku z plotu, kdyby jim chtěl asi někdo překážet. Nikdo nebyl doma, tak si nahrabali, co pobrali, včetně velké televize a nepohrdli ani "lepším" alkoholem. Vnučka byla smutná taky hlavně proto, že jí ukradli přenosný PC, kde má jako vysokoškolská studentka uložena potřebná data ke studiu na VŠ za celé 2 roky. Hanba jim! Kam to jenom všichni spějeme? Za čím se stále všichni ženou? Proč jsou na sebe tak zlí? Stejně jednou všichni skončíme tak, jak jsme se narodili. S holou zadnicí.
No moc optimisticky jsem neskončila, ale tak to cítím a měl jsem potřebu se z toho "vykecat". Kdo četl a dočetl až sem, děkuji moc!


MOJE VZPOMÍNKY 8.

12. srpna 2009 v 18:15 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Také ještě nesmím zapomenout na důležitý okamžik v mých 15. letech. To jsem dostala první pusu! Už fakt nevím, jak a kdy jsme se poznali, ale vím, že když jsme vyšli z kina tak jsem si myslela, že je to na mně vidět, že jsem tu pusu dostala. Toho kluka si ještě teď umím vybavit, ale nic dál se nekonalo, ještě jsme šli asi jednou na rande a už se mi přestal líbit, nebo jsem se bála, co bude chtít dál? Já už nevím, ale první zkušenost to byla.
Tak tohle byla dost důležitá etapa v mém životě. Hody zná na Moravě každý a tím pádem každý ví, jaká je to pocta, nebo aspoň tenkrát byla, dnes už se to asi tak nebere, když si mládež vybere na hody svou první stárku! A to mně bylo tenkrát jen 16 let, dost mladá na tuto poctu, ale vybrali si mne a myslím, že jsem se toho zhostila celkem dobře. Ten mladík vedle mne, to byl můj stárek, který se do mne i zamiloval a i když jsem mu nedávala žádné naděje (hlavně mi vadilo tenkrát to, že byl "hloupý", dělal hrubky, špatně se učil a tak), stejně to nevzdával dokud jsem byla svobodná. Průvod chodil vždy po obci a pro první nebo hlavní stárku, jak se to říkalo, šel celý průvod se všemi krojovanými páry, kapelou a ostatními lidmi až k nám domů. To jsme tenkrát bydleli ještě v tom domku u trati, jak jsem psala, když se narodil bráška, maminka s tatínkem museli všechny pohostit dobrým pitím, většinou vínem a taky malinkými koláčky a cukrovím. Vím, že jsme měli tenkrát s maminkou hodně práce, než jsme to připravily, ale myslím, že se všechno povedlo, jak mělo. Já vyšla přivítat nejen "mého" stárka, ale všechny před dům, pamatuji se, že jsem zvedla ruku (jako když se šroubují ty žárovky), zajuchala a byla jejich! Opravdu mám moc krásné vzpomínky a vše dodnes vidím před sebou!
No a taky jsme všichni společně, všichni stárci spárovaní, pak jsme u nás v sokolovně na dvoře zatančili kolem májky Moravskou besedu a hody mohly začít! Někdy to trvalo i dva dny, jak se moc hodovalo, ale nepamatuji se, že by se někdo někdy tak opil, že by o sobě nevěděl nebo vyváděl nějaké "lumpárny" nebo násilí.
Tak tady jsem už jako pracující člověk na dovolené, kterou jsem dostala od tehdejšího ROH za dobrou práci. No, taky se to tak dalo nazvat, ale prostě to na mne asi "zbylo", tak jsem jela v zimě na hory, i když jsem v životě nestála na lyžích a zimu moc nemusela. Ale pamatuji se, že to bylo v březnu, už bylo tenkrát dost sluníčka, tak to šlo. No a tady jsem to na těch lyžích po prvé v životě zkoušela v mých necelých 17 letech, ale také naposledy. Nezapomenu na to, jak jsem nemohla zastavit uprostřed sjezdovky, abych šla za ostatními a hlavně instruktorem, tak jsem prostě sedla a brzdila zadní částí těla. Podle toho jsem taky vypadala! To byl ale také nápad od toho instruktora lyžování, abychom se v půlce sjezdovky stočili doprava! No, všechno prý se má zkusit, tak jsem to zkusila!

KRÁSNÉ ODPOČINKOVÉ DNY

5. srpna 2009 v 17:38 | já
Jak už jsem nedávno psala, měla jsem problémy s tím, abych se dostala "na skok" k mamince do Hodyně hlavně v době, kdy tam přijela moje sestra z Brna, abychom se také občas viděly a také aby nás, všechny tři děti, měla maminka zase jednou chvilku všechny kolem sebe.
Jela jsem tedy v neděli odpoledne. Cestou tramvají do Mostu (doprovázel mě manžel) bylo úmorné vedro, že jsme mysleli, že padneme a já si říkala, jaká to bude hrozná cesta. Dobře to dopadlo, bus byl klimatizovaný, po cestě nás překvapila bouřka a pořádný liják, chvilkami zase bylo sluníčko, ale po příjezdu do Kralovic, kde na mne čekal bratr se znovu dost rozpršelo. No ale deštník to jistil, bráška byl na místě, doma mě čekala moje sestřička s naší maminkou, všichni jsme byli spokojení. No a protože moje sestřička je mladší než já, ale co hlavní, proti mně je ve výborné kondici a zdravá (nechci to zakřiknout), tak tam měla hlavní slovo, hlavně co se týče práce. Mně toho nebylo mnoho dovoleno, mamince vůbec nic, bráška i švagrová přicházeli "na pokec", také přinesli vždy ochutnat to, co "ukuchtili" k večeři, prostě paráda. Jen venku to počasí nic moc, ale to nevadí, přijela jsem za rodinou a ne se někde vykoupat. Tak jsem si odpočinula, ale krásně, uprostřed mé původní rodiny, i když na druhou stranu jsem zase měla starost o manžela a "marodku", kterou jsem zanechala doma (myslím vnučky). Vše ale dobře dopadlo a já si jen přeji, abych mohla tyto krásné odpočinkové dny ve společnosti těchto mých drahých ještě brzy opakovat! Díky za každé nové ráno, ano to je pro věk naší maminky a koneckonců i pro nás, důchodce, moooooooooc velká pravda!

MOJE VZPOMÍNKY 7.

1. srpna 2009 v 19:10 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Tak jsem slíbila, že napíši o tom, jak jsem nastoupila do práce. Ano, o prázdninách někdy v srpnu jsem začala "makat". Musím hned na začátku přiznat, že známosti byly, jsou a budou dost důležité. Můj tatínek měl spolužáka a kamaráda, který dělal ředitele ve firmě, která se tenkrát jmenovala Výkupní závod a byla v Židlochovicích, kam jsem chodívala na "měšťanku". Vykupovalo se tam obilí, dosušovalo, dělalo se v laboratořích jejich vyhodnocení, jakou mají vlhkost atd. a pak putovalo asi dál do výroby. Tak tam jsem nastoupila jako sekretářka. Psát na stroji jsem za ten rok už uměla dost slušně a těsnopis taky dost, tak jim to asi stačilo. Dodnes si pamatuji, jak jsem seděla v práci za stolem a pracovala, dokud mě někdo neposlal domů. Takový jsem byla "truhlík". No, byli tam v práci i mladší kolegové, ale já byla jasně ta nejmladší a taky podle toho placená. No a taky jsem toho zatím moc neuměla, musím být objektivní. Vím, že jsem tenkrát brala hodně málo, asi kolem 400 až 500 Kč nebo tak, spořila jsem si měsíčně z platu 20 Kč! To je síla, co? Taky jsme mívali takové "večírky", kam mě naši pustili jen pod dohledem toho "mého" ředitele. No a když mě na jednom večírku chtěli chlapi opít, tak jsem řekla dost, ne že bych se vůbec nenapila, koneckonců to byl vinařský kraj, ale když jsem myslela, že je toho dost a oni mě stále nabízeli, šla jsem jednoduše za ředitelem a on je odkázal do patřičných mezí. Zkrátka jsem si věděla rady a jen tak jsem se nedala.
Tady je foto z jednoho společného zájezdu, je pravda, že tenkrát jsme víc drželi při sobě i v práci, než tomu bylo později a o dnešku vůbec nemluvím. Tak to je parta nás mladších, které mne vzaly mezi sebe, i když jsem byla vlastně ještě děcko. Ale už si pamatuji, že jsem se tenkrát zamilovala. ON byl o 4 roky starší a bral mě jako kamarádku. Jen jsme se občas drželi za ruce, ani pusu jsem nedostala! Na to, aby se líbal, měl tenkrát jiné a mně to dost vadilo! Tak si pamatuji, jak jsem mu jednou poslala "anonymní dopis", který jsem napsala těsnopisem! Já husa! Kolik nás asi tenkrát v r. 56 u nás v Hrušovanech umělo těsnopis? Pamatuji se, když jsem šla tenkrát do kina s holkami, tak ON stál obklopen partou kluků, dělali narážky na mne a o dopise, smáli se a já byla rudá jak rak. No, mládí! A tam je dovoleno dělat chyby!
No a to jsem pořád chodila do práce a jak jsem psala, že jsem se nedala, tak tam pracoval jeden pán, který byl ženatý, už starší, ale ne tak starý, aby se mu nelíbila mladá děvčata, já ho brala jako staršího bráchu a nechápala, že "po mně jede". Došlo to dost daleko na to, abych toho měla dost! Je pravda, že jsem se ubránila, ale taky to, že jsem to nikomu neřekla a chtěla odtud odejít. Taky jsem neřekla doma pravý důvod, ale pracovala jsem tam skoro 4 roky a vlastně po odpracování 2 let, což byla tenkrát podmínka, jsem podala přihlášku na večerní studium dnešní ekonomické školy a s tímto "závazkem" mě přijali u nás v Hrušovanech ve Svitu, kde pracoval tatínek a později i maminka. Já šla dělat jak jinak, zase sekretářku řediteli. To byl také tatínkův kamarád a byl to moc hodný pán, ráda na něj vzpomínám. Ale to jsem předběhla dobu.