Červenec 2009

NÁVŠTĚVA, NEMOCI, SLZIČKY NA KRAJÍČKU

30. července 2009 v 18:05 | já
Tak musím, ač nerada, konstatovat, že ten dnešní den zase nebyl tedy nějak skvělý! Nejdříve jsem se dověděla, že má vnučka Lada (synova dcera) má stále zdravotní problémy se zvýšenou teplotou a dr. stále jen "spekulují" proč?! Zatím to vypadá na následek štípnutí klíštětem, ale to se může říci s určitostí až za 14 dní! Rodiče měli s vnukem sjednaný na dnešek bowlingový turnaj, tak aby tam nebyla doma sama, pozvala si tam sestřenku, další moji vnučku Terku (od dcery). A aby toho nebylo málo, tak ta se zase nemůže postavit na nohu. "Jen tak" prý vstala od PC, v koleně křuplo a už to nejde chodit. Tak to vidím taky na návštěvu doktora, kdoví, co to zase bude. Tak jsme se s manželem jeli na tu "marodku" podívat. Děvčata byla "jako zmoklé slepice", moc toho nenapovídala a tak jsem povídala já (asi abych zachránila situaci a přivedla je na jiné myšlenky) a tak jsem mlela, co mi slina na jazyk přinesla a mlela a mlela a mlela. Promiňte, děvčata, ale myslela jsem to dobře. Ještě že jsme tam byli jen něco přes hodinku, jinak by mě asi vyprovodily. Přiznám se, že mi jich obou bylo líto a stále mám "na krajíčku", jen si na ně vzpomenu! Přeji z celého srdce, aby bylo brzy líp!
No a já sama dnes taky nic moc. Moje sestra, která bydlí v Brně přijela za maminkou do Kralovic, no a já bych se se všemi taky ráda viděla a tak probíhaly různé spekulace (je špatné spojení) o možnostech, vypadalo to bledě, už jsem to vzdala, ale ouha! Před chvilkou jsem mlluvila se sestrou a bráška prý bude tak hodný, že pro mne přijede v neděli v podvečer do Kralovic a v úterý mě tam zase odveze. Díky bráško! Slyšeli jste tu ránu? To nic, to mi spadl jeden velký kámen ze srdce a tak věřím, že to brzy dobře dopadne i na té "naší marodce"!

MOJE VZPOMÍNKY 6.

25. července 2009 v 12:31 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
DŮLEŽITÉ UDÁLOSTI A ROZHODNUTÍ
Ještě se jednou vrátím k tomu, proč jsem si myslela, že nemůžu jít do školy. Tatínka už dávno zlikvidovali jako "kapitalistického vykořisťovatele", i když zaměstnával jen sám sebe, musel fotoateliér zavřít. Nabízeli mu místo vedoucího tam, kde se vyučil, ale nechtěl se takto "odvděčit" tomu, kdo ho všechno naučil, tak šel pracovat "za pár peněz" do tamějšího Svitu v Hrušovanech. Pracoval v sušárně dřeva, kde se dřevo sušilo na kopyta, která byla potřeba k výrobě bot. V roce 1953, když byla měnová reforma, tak se měnilo na osobu 300 Kč v poměru 1 : 5, další sumy pak 1 : 50. Byli jsme tenkrát jen my 4 a bohužel, tak jsme na tom byli finančně, že jsme neměli doma ani ten základní kapitál na výměnu - to bylo pro naši rodinu 1200 Kč. Maminka s tím svým astmatem stále do práce nemohla, už jsme se taky mezitím 2 x stěhovali, když se narodil bráška tak jsme bydleli v takovém domku u trati v podnájmu našich vzdálených příbuzných. Na malé splátky nám ho odmítli prodat, chtěli jen za hotové, tak jsme tam také dlouho nepobyli.

Dne 22.6.1955 se tedy narodil můj "malý bráška". Tatínek běhal na poštu telefonovat mockrát, než se dočkal, maminka rodila asi 2 dny, dodnes ho vidím, jak celý šťastný přiběhl domů a říkal: "Máme Lojzíka!" Automaticky mu dal své jméno, aniž by se s maminkou domlouval. Vím, že maminka pak říkala, že se klidně mohl jmenovat i po ní, maminka je Rudolfa a to je hlavně mužské jméno, že? No tady už je trošku větší!
A taky mám to jeho narození spojené s 1. celostátní spartakiádou, na kterou jsem musela ještě ten den odjet do Prahy. Nacvičovaly jsme s děvčaty u nás v Hrušovanech, kde měli v Sokole za úkol poslat 4 cvičenky do Prahy, ale ženy! Tak jsme se toho ujaly my, čtyři holky z naší třídy, bylo nám 14 a cvičily jsme za ženy! Dodnes moc ráda vzpomínám, byl to neopakovatelný zážitek a nechápu, proč se k tomuto krásnému sportovnímu výkonu po revoluci postavili tak negativně. My to chápali všichni úplně jinak. To je foto z návštěvy památek Prahy. Já jsem samozřejmě ta stojící uprostřed kluků, kteří tam s nám byli z Hrušovan!!
No a následující fotka je u toho domku u trati, kde jsme pár let bydleli. To k nám přijeli na návštěvu příbuzní (asi se podívat na brášku), maminčiny dvě sestry. No a na tom fotu jsme my se sestrou a bratránci. Jedna teta měla 4 kluky, ta druhá jen jednoho. No, byl nás ale tenkrát plný dům! Na té fotce jsou ale jen 3 z těch pěti!

Tak jsem do školy nešla, ale přihlásila jsem se do Brna na kurz, kde se vyučoval těsnopis a technika administrativy - samozřejmě hlavně psaní na strojí všemi deseti. Jezdila jsem do Brna 3 x týdně a moc se mi to líbilo. Těsnopis mi šel tak dobře, že pak profesor často říkával: "Teď jsou to zkratky jen pro Štauderku" (to jako pro mne). Říkal, že bych se hodila na novinařinu! Kdyby věděl, kolikrát jsem si na jeho slova vzpomněla a litovala, že jsem ho neposlechla.
Příště o tom, jak to bylo dál a jak jsem šla v 15. letech do práce!

ŠPATNÝ TÝDEN

24. července 2009 v 16:23 | já
Tak se tento týden moc nepovedl, nemyslím počasí, ale nás dva doma. Manžel byl minulý týden na kontrole u odborného lékaře, který konstatoval, že problém, který měl před měsícem, je zažehnán a objednal ho ke kontrole až v lednu příštího roku. Jenže: problém se vrátil i při braní předepsaných a změněných tablet, objevil se v úterý a ve čtvrtek zase. Manžel na nervy, mně to nepřidalo. Ale ukázala se "síla Hujerovic rodiny". Snacha řekla, že už se na nás nemůže koukat, jak se trápíme, nelenila a zavolala kamarádce do Prahy, aby manžela objednala na vyšetření tam. Říkala, že víc doktorů víc ví a má jistě pravdu, jsme jí za to moc vděčni a budeme doufat, že nám v Praze pomohou aspoň do té doby, než se "problém" nevyřeší. Tedy ne důsledek, ale příčina, nad kterou si tady doktoři lámou hlavu několikrát ročně již devět let. Tak jedeme v pondělí do Prahy a "hin sa ukáže"!
No, přece já nebudu pozadu, ne? Mne trápí hlavně už řadu let ty moje bolesti páteře, jak bederní, tak krční a přesto, že už půl roku beru dost silné léky na dlouhotrvající problémy s ramenním kloubem, léky mají v indikacích napsáno, že léčí revmatickou artritidu a ten druhý bolestivé stavy, související s onemocněním páteře a kloubů, někdy mi je tak zle, až je mi špatně od žaludku. Moje neuroložka je nemocná a už prý vůbec nebude a praktická lékařka se divila, že při braní tak silných léků mě ještě bolí páteř. No, je vidět, že musíme mít oba něco extra.
A abych dokázala, jak psychika dokáže "zblbnout" člověka, tak uvedu příklad, jak jsem dnes ráno nakupovala: Šli jsme na trh, viděli letní jablka a meruňky, tak jsme si je koupili. Vím, že nemáme brambory, tak je jdeme koupit a jdeme ven z trhu. Říkám manželovi, že je škoda, že tam neměli borůvky, že bych si dala plněné knedlíky. No, zkrátím to, měli a hned vedle těch jablek, neviděla jsem je. Tak jsme se vrátili, koupila si borůvky a zase odcházíme, když v tom si vzpomenu, že chci dělat k obědu květák na mozeček a květák jsem zapomněla koupit. Jo a taky jsem chtěla upéci švestkový koláč a švestky taky nemám. Tak se vracíme, koupíme květák i švestky a zase jsme na odchodu, ale ouha! Ještě jsem zapomněla na cibuli, tak jdeme zase zpátky. Jo a to se přiznám, že cedulku s nákupem jsem měla stále u sebe, ale v kapse. Ještě že jsme se nevraceli stále k jednomu prodejci, ale ke třem, i tak si asi mysleli, že jsem pěkně sklerotická babka. No a dnes bohužel měli pravdu. Tak to dokáže s člověkem "narušená" psychika důsledkem špatného zdravotního stavu manžela. Tak doufám, že příští týden bude líp!

MOJE VZPOMÍNKY 5.

21. července 2009 v 17:59 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
POSLEDNÍ ŠKOLNÍ ROK
Pokud se vrátím k mé školní docházce, tak už do 2. třídy ZŠ jsem chodila v Hrušovanech až do 5. třídy. Tenkrát jsme měli osmiletou základní školu a od 6. třídy se říkalo - měšťanka. To už jsme byli něco jako na vojně mazáci. Dobře si pamatuji na docházku až do té 5. třídy, pamatuji si i na moji milovanou paní učitelku Foralovou, která učila později i moji sestru, která ji měla také moc ráda jako ostatně všechny děti. Tenkrát fungovalo na školách tzv. SRPŠ - tedy pro vás, mladé, Sdružení rodičů a přátel školy. Docela to tenkrát mělo svoje místo, rodiče mohli mluvit k různým tématům a dávat návrhy na zlepšení práce ve škole. Můj tatínek dělal předsedu tohoto Sdružení hodně let, nevím dokonce jestli ještě nepokračoval, když tam začal chodit můj bratr a to je o 14 let mladší.
Do 6. - 8. třídy jsme museli chodit do Židlochovic, což bylo tenkrát okresní město, asi jako dřív Litvínov, cesta tam byla asi 2 km a chodili jsme většinou pěšky! Dnes se vozí děti autem na daleko menší vzdálenosti. Když mi bylo asi 12 let, proležela jsem celé prázdniny, dostala jsem totiž revmatickou horečku, bylo to vážné a opravdu jsem se nemohla vůbec ani trochu namáhat. Zprvu jen ležet, později posedávat. Byla to fakt nuda. Do školy od září jsem sice už mohla, ale pěšky ne! To jsem měla zakázané, měla jsem i zákaz tělocviku ve škole! Tak jsem jezdila vlakem, nebo mě tatínek vozil "na štangli" na kole. Vlak nejezdil ale tak často, jak bych potřebovala, tak jsem tam kolikrát musela čekat i hodinu, ale měla jsem dobré kamarádky, vždycky tam někdo čekal se mnou!
No a potom v 8. třídě, to už jsem cvičit mohla, ale ten rok byl znát a tak jsem měla na konci osmičky vlastně jedinou dvojku a to z tělesné výchovy! Žádné ohledy se tenkrát nebraly, ani na to, že jsem měla vždy samé jedničky! Taky si pamatuji, že na konci osmé třídy jsme měli něco jako "malou maturitu". Skládali jsme po jednom před komisí zkoušky ze čtyř hlavních předmětů! Dobře to pro mne dopadlo, zase jsem měla samé!
Taky jsem se začala v 8. třídě víc zabývat chemií a biologií, ne proto, že bych byla do pana učitele Neživného zamilovaná, ale měli jsme se rádi. Byl starší, ale moc hodný a dodnes mám od něj v mém památníku (no ten teda už opravdu pamatuje) moc hezká slova, která o tom svědčí. A taky jsem v této třídě už začala literárně tvořit. Vydávala jsem třídní časopis, jmenoval se BLESK, vycházel 1 x měsíčně a VŠE jsem "tvořila" sama a ručně psala. Časopis měl vždy na titulní straně básničku i moji ilustraci (?) k důležitému tématu měsíce, uvnitř mnou psané povídky, básničky, vždy něco z naší třídy a na poslední stránce byly mnou vymýšlené křížovky, rébusy a tak. Časopis měl 8 stránek a dalo mi to dost práce, psala jsem ho ručně tiskacím písmem a vždy visel na nástěnce! Tady je jedna malá ochutnávka :
Nevím, jak moc je to ve zmenšeném náhledu čitelné, ale pro jistotu opisuji:
Už se vrací září
s úsměvem na tváři.
Nastane nám škola.
Však už na nás volá,
by když jsme si odpočali
denně tam k ní zavítali.
Do dneška mám schované "originály", už jsem je kolikrát chtěla vyhodit, ale zas tolik místa nezaberou a on je potom někdy někdo vyhodí, že?
No, přesto jsem nešla dál studovat. Já jsem si to pořád odůvodňovala tím, že naši na školu nemají peníze, ale maminka mi později řekla, že jsem se prostě zasekla, ale fakt nevím proč. Nedala jsem se přesvědčit, že je to škoda.
Pamatuji si také jako dnes, že někdy po Vánocích se mi zdálo, že má maminka nějak větší bříško. Tak jsem řekla spolužačce, že si jako přijde k nám pro něco do školy, podívá se na maminku a pak mi řekne, jestli mám pravdu. No já vím, že se vy mladí divíte, ale tenkrát byla úplně jiná doba. A také si pamatuji, že maminka nám to nechtěla říct proto, že se styděla! Mně už bylo 14 a sestře 10 let a maminka porodila brášku AŽ V 35 LETECH! No a to se dnes vlastně začíná.
Tak jak to dopadlo, to až příště!

HURÁ!

18. července 2009 v 17:41 | já
Tak to jsem ale opravdu nečekala! Dnes se mi zobrazil na mém blogu na TOPLISTU 1000. návštěvník! Děkuji všem! TOPLIST jsem si nechala zřídit 30. 11. 2008 a tak si myslím, že je to pro "babku" jako jsem já, která vlastně nic nového nevymýšlí, jen si tak povídá, OBROVSKÁ RADOST! Tak čtěte dále a taky mi tam můžete někdy do komentáře připsat, co se Vám líbí a co ne! Beru vše!
TAK JEŠTĚ JEDNOU MOC DÍKY! Vaše bábinka.

MOJE VZPOMÍNKY 4.

17. července 2009 v 18:20 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
VZPOMÍNKY NA PRÁZDNIKY
No a asi od r. 1950 jsme jezdívali na prázdniny na Českomoravskou vysočinu, vesnička se jmenovala Fryšava a bylo to blízko Nového Města na Moravě. Moc ráda vzpomínám, bylo to tam jako v pohádce! Dřevěný "domeček" na samotě, který měl místo předsíně udupanou zem a která studila i v tom největším horku, jedna místnost, kde se vařilo, jedlo, spalo, žilo. My jsme se sestrou spávaly v "dřevěném šupleti", které bylo zasunuté pod velkou dřevěnou postelí, toto "šuple" mělo pravý slamník a vždy se večer vysunulo vedle postele. Byl to domeček dědečka mého bratrance (syn od maminčiny sestry) a bývalo nás tam o prázdninách osm. Naše rodina - maminka, tatínek, sestra a já, rodina tety, se kterou tam byl samozřejmě strýc a jejich syn - tedy můj bratranec Jirka, který je o rok mladší než já, no a majitel - tedy jejich dědeček. Myslím, že tam byla ještě půda, kde taky spával, abychom tam my všichni měli dost místa. Před domečkem i za domečkem byla zahrada, přes kterou tekl potok a v tom potoce byli pstruzi, které jen holýma rukama chytával můj bratránek. Na zahrádce mimo jahod byly i maliny, ostružiny, no paráda. Taky si pamatuji, že když zapršelo, tak zase bylo za chvíli krásně, že jsme běhali venku bosky. Všude byl krásný trávník a ještě za domkem byla velká louka. Přes ten potůček jsme chodívali ven do vsi a utkvělo mi v hlavě, jak jsme si se sestrou, které bylo v té době asi 5 let a mně o 4 víc, pouštěli pod mostkem přes ten potůček z jedné strany na druhou lístky ze stromů. No a sestra do toho potůčku sklouzla, voda jí byla asi tak nad kolena a řvala jako tygr. Vtom přiběhl tatínek a kdo dostal vynadáno? Správně, já, měla jsem mít rozum. Zůstalo to ve mně jako nespravedlnost, i když jinak byl tatínek moc hodný, ale já se pak v dospělosti snažila zas až tolik nezdůrazňovat to, že za všechno může ten nejstarší. Jo a taky stále před sebou vidím, jak jsme chodili k jedné paní do vesnice, která nám nechávala mj. i kozí mléko. Měla mnoho domácích zvířat a také spoustu malých kůzlátek.
A pozor! Jezdili jsme pouze vlakem, neměli ani kufry na kolečka, nemívali jsme k obědu denně maso, ani k večeři šunku a jak to bylo fajn! Maminka prala prádlo v ruce a máchala u potoka. No, je pravda, že rodiče zas tak spokojení jako my nebyli, víc se nadřeli, ale ta spokojenost nás, dětí, jim to asi vynahradila. A tatínek ten chodil skoro denně do lesa na houby a opravdu VŽDY nějaké přinesl! A taky nikdy neměl žádné klíště! To byla doba, co?
Takže sem na prázdniny jsme jezdili asi 3 roky za sebou. Tohle je foto z roku 1953, to jsme zrovna na výletě v okolí, ta dívka v popředí, to jsem já.




NÁVRAT Z HLAVNÍHO MĚSTA - Z DOVOLENÉ

16. července 2009 v 18:54 | já
Tak jsme pobyli v Praze od pondělí, dnes v poledne jsme se vrátili (je čtvrtek), ale už jsem se těšila domů. Tam je pořád lidí, až hrůza! A to vedro k tomu, byla to celkem síla! No, podívali jsme se na ty hlavní naše "památky"
to jsou Královské zahrady u Pražského hradu
Pražský orloj, no zrovna chodili apoštolové, tak tam bylo lidí jak máku, ještě že jsem stihla aspoň tento snímek, i když mi tam ten chlap strčil v posledním mmt hlavu.
No a v úterý jsme se jeli podívat do Dobříše k mé bývalé sousedce, nyní dost invalidní kamarádce, která tam už 20 let žije, zdravíčko se nelepší, ale taky nehorší, Vlasta, Vašek i Vlaďka (její dcera), všichni byli moc rádi, tak jsem si je taky vyfotila.
No ještě chybí Vašek, manžel a táta, taky jsem ho neošidila
Tak si tam žijí v tom jejich domečku celkem spokojeně sami dva, Vlaďka ta tam přijela speciálně kvůli mně, chtěla mně taky vidět, no už je taky babička, má roční vnučku a teď se jí bude teprve vdávat dcera. Žijí spolu se svým nastávajícím už dlouho a teď jim aspoň půjde malá Dominička za družičku. Tak doufám, že se zase příští rok uvidíme, že nám všem to naše zdravíčko ještě chvíli vydrží aspoň tak, jak je.
A kde bychom jako vždy nemohli chybět? No já až tak ne, ale můj nostalgický manžel. Zase jsme jeli do Vršovic, podívat se, jestli ten dům, kde za války asi 6 let bydlel ještě stojí. No je to docela obyčejný dům, počmáraný jako většina ostatních, je přímo na Vršovickém náměstí a manžel při vzpomínání zjistil, že tam stále ještě stojí ta škola, kam chodil, vedle domu je stále už téměř 70 let prodejna obuvi Baťa a naproti je stále Husův sbor. Jezdí tam tramvaje č. 22, 4, 7 a 24. A to je tedy ten "zázrak", kvůli kterému každý rok jezdíme do Prahy :
Tak doufám, že má jeho dušička zase na rok klídek a já taky.
No a kde jsme byli ubytovaní, když nám náš oblíbený hotel vzala "krize"? Tentokrát jsme zvolili hotel Golf, který je v Motole. Docela dobrý, byli tam na nás hodní, ale přece jenom to mělo několik chybiček. Tedy, ta hlavní, co nám nejvíc vadila je to, že jsme si ani tam neodpočinuli od schodů. Než jsme se dostali do hotelu, tak jsme jich museli vyšlapat 50 (tam už byl výtah), a pak takové maličkosti, jako je třeba to, že v koupelně nebylo kam si pověsit ručník, natož položit svlečené věci při sprchování a třeba taky to, že jsem si musela stoupnout na špičky, abych se učesala a s malováním jsem to ani nezkoušela. To už jsem takový mrňous? Tak takhle vypadá zvenku :
Tak jsme zase doma a jak se nám tady zase líbí! Hlavně, že jsme dobře dojeli a přečkali vše bez úhony na zdraví!
PS: Ještě jsem zapomněla. Manžel si koupil další "svítící kouli" na čajovou svíčku, sice menší, ale dražší, stála "jen" 350 Kč, ale pro jistotu jsme ji dali jinam, no a já "pročůrala" po Praze minimálně 50 Kč. No jo, no, co se dá dělat!

RADOST I SLZY

12. července 2009 v 18:42 | já
Tak dnes je neděle, tedy konečně neděle a ti moji kluci "bowlingáři" už od středy "kouleli" na turnaji CZECH OPEN v Olomouci. Původně počítali, že pojedou v pátek domů, ale dařilo se, tak zůstali. Jejich "manažerka" a věrná fanynka - manželka a maminka, ta samozřejmě ráda taky zůstala. No a konečně byli po zásluze odměněni. Tedy hlavně Luky. Oba s taťkou postoupili ze základního soutěžního pole 218 hráčů mezi 84, kteří bojovali dál a Luky ještě potom dál. Rozuměla jsem tomu tak, že z těch 84 postupujících bylo 12, kteří postupovali přímo a ostatní byli rozděleni po 24 ve skupině a vždy polovina postupovala dál. Tak Luky postoupil mezi těch 24 a pak ještě jednou, ale to už bylo finito! Ale paráda! Můj syn - Ladislav Homola skončil na tomto velkém mezinárodním turnaji jako 66. z 218, to bych řekla, že je velký úspěch a můj vnuk - Lukáš Homola nakonec skončil jako 31. z těch 218. Na to, že z nich byl nejmladší - byli to většinou samí dospělí a taky BORCI, je to velká PARÁDA, taky jsme mu drželi pěsti a na dálku fandili, takže: KLUCI MOC GRATULUJEME! Konečně jste ty všechny tréninky a turnaje nějak zúročili a zpečetili. Takže já měla velkou radost, kterou doprovázely i slzy, no a myslím, že jsem nebyla z rodiny sama.
Tak, to bychom měli. Sbaleno na zítřejší odjezd už taky máme, teď už jen, aby se vyvedlo počasí a netrápily nás moc ty naše neduhy, taky by si mohly vzít na chvíli dovču.
A ještě jedna perlička nakonec. Já mám vždy takovou poznámku, když si někdo myslí, že mě zdržuje nebo brzdí tím, že něco nestíhá tak rychle, jak by chtěl, že říkám: "to je dobrý, vždyť nehoří"! No a dnes jsme byli s manželem ještě v obchodě koupit nějaké maličkosti sebou, přede mnou mladý pán nestíhal rychle sebrat nákup od pokladny, tak se omlouval a já říkám to mé obvyklé: ... vždyť nehoří a vtom jsme se všichni nahlas rozesmáli včetně paní pokladní. Ten pán byl totiž hasič v uniformě. Ale fakt, nebylo to schválně, prostě se mi to povedlo, no a co?
A teď něco na závěr. Původně jsem měla v ložnici na pelesti postele jednu paní ježečkovou, kterou jsem dostala od vnoučátek k narozeninám. Dědovi to bylo po čase líto, tak si tam přidal z naší "ježčí" sbírky pana ježečka a ejhle! Oni mají malé ježečky - holku a kluka. To je hezké, že? Posuďte sami! A hned je veseleji.
AHOJKY PO KRÁTKÉ DOVOLENÉ! VŠECHNY POZDRAVUJI, KTEŘÍ BUDOU ČÍST MŮJ BLOG A TY OSTATNÍ POZDRAVUJTE VY!



POUZE VĚRNÝ "PÁTEK"

10. července 2009 v 12:11 | já
Ano, tak dopadlo mé "Hujerovské srdíčko". Když se podívá ten, kdo neví, dnes do kalendáře, tak pochopí. I když jsou to "jen" jmeniny, přece jenom jsem bývala zvyklá trávit tento den se svými nejbližšími. Tak tentokrát, bohužel. "Zbyli" jsme si jen s manželem, tak říkám, že je se mnou dnes i zítra "pouze věrný Pátek".
Syn se snachou a vnukem jsou na dovolené, která se jim neplánovaně prodloužila, ale počasí mají zatím hezké, tak ať se i daří klukům na tom bowlingovém turnaji CZECH OPEN v Olomouci, kde hrají a snacha jim mohutně fandí! Tak, kluci, do toho a nedejte se lacino!
Vnučka je sice sama doma, ale je na antibiotikách, takže také nesmí moc courat po venku a už vůbec ne na sluníčku.
Dcera s dětmi? Ti jsou doma. Dcera měla včera 39,4 st. horečku a nešlo to srazit. Dnešní verdikt doktorky byl jasný: opravdu hooooodně ošklivá hnisavá angína. Tak leží v posteli (doufám), má na sobě tři deky, střídavě se klepe zimou a potí, ale dostala prý hodně silná antibiotika, tak snad už bude brzy líp. No a její děti? Ty se musí postarat nejen o sebe, ale i o maminku. Včera vařily samy oběd, musí si nakoupit, mamince uvařit aspoň čaj, protože nic jiného zatím nepolkne, ale jsou vzorní opatrovatelé, natolik je znám, že věřím, že to všichni zvládnou! Tak ať je zase dobře!
Tak si "dáme do nosu" jen sami s tím mým věrným Pátkem a aspoň ušetřím.
No a my bychom měli odjet v pondělí na 4 dny do Prahy! Už jsem potvrdila rezervaci v hotelu, no a teď jen doufám, že to meteorologům tentokrát zase nevyjde a nebudou až taková velká vedra, jak předpovídají. To není na chození po památkách v Praze zrovna pro "staré" lidi to nejlepší počasí! Ale co naděláme, vždycky se někomu něco nelíbí a zavděčit se všem prostě nelze! Tak snad jenom : ať to ve zdraví přežijem! Jo a taky si jeden den zajedeme do Dobříše ke kamarádce, která už tam léta bydlí a v poslední době se vídáme aspoň 1 x za rok.


MOJE VZPOMÍNKY 3.

9. července 2009 v 18:26 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Tak jsem našla ještě jedno protekční foto. Když už to fotografoval můj tatínek, tak jsem se taky musela vyfotit extra s pí učitelkou. Poprvé a naposledy. Pak už jsem pokračovala jinde. Tedy v Hrušovanech.

A je tady důležitý rok 1948. Pro nás, malé děti tento rok byl jako každý jiný, tak jsme se snažily my, holky, dobře vypadat.
Tady jsme s malou sestrou vyfotografovány jako parádnice, všechno nám šila "vlastnoručně" maminka! Šikulka, co? Tak jsme mohly "honit vodu" ještě v dospělosti. Maminka fakt uměla, a kdyby viděla, tak by nám ukázala ještě teď!
No a tady jsme se sestrou u vánočního stromečku. Bylo to asi v roce 1948 a Vánoce se u nás slavily vždy krásně. Na drahé dárečky nikdy nebylo, ale my byli všichni skromní a hlavně spokojení a měli jsme se rádi. To si myslím, že by mělo platit stále, ale sami všichni víme, jak to teď chodí. Stromeček strojil tatínek s maminkou, když jsme byly ještě malé tak večer před Štědrým dnem, později jsme mu pomáhaly my dvě a pamatuji si, jak byl tatínek šikovný a větvičku, která někde přečnívala uřezal a "narouboval" ji tam, kde chyběla. Tím byl každý stromeček opravdu dokonalý. No, nechci nikomu křivdit, ale to už se dnes asi těžko uvidí, že?

MOJE VZPOMÍNKY 2.

6. července 2009 v 12:52 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
Takže to bylo posledně do mých 3 let, tady mi víc určitě nebylo, no a ...
tady ta dáma - to je druhá babička. Tedy maminka mé maminky, my jsme jí všichni - dodnes nevím proč, říkali "bába", ale jen v tom dobrém. A její manžel byl "dóda", ale jestli přirovnám bábu k anděli, tak dódu k satanovi. Měla s ním babička opravdu těžký život a přesto stále byla "za dámu". Tady je vidět ten markantní rozdíl mezi městem a vesnicí. Prezentují to obě moje babičky, ale srdíčko, to měly obě zlaté!
To teď předbíhám čas, ale mám takové dva nezapomenutelné okamžiky s touto mojí brněnskou babičkou. Jednou jsem jí chtěla ukázat v bazénu, jak se nebojím vody, bylo to v Brně v Zábrdovicích, bylo mi asi 6 let, tak se šla se mnou a mou maminkou na mne podívat. Dodnes to vidím! Skočila jsem do vody z druhé strany bazénu, kde bylo vody víc, než jsem stačila a na dně bazénu byla voda krásně modrá, mám ji před očima. To už jsem ale asi začala polykat "andělíčky" a ti, co stáli nahoře zavolali pomoc, abych mohla ven. No, dobře to dopadlo, jinak bych tady nebyla, že?
A ten druhý nezapomenutelný okamžik? To když babička zemřela. Chodila jsem do první třídy v Brně, bylo to v únoru, ona musela do nemocnice a my ji jely s maminkou navštívit. Pamatuji si jen tu cestu zpět tramvají, že jsme obě s maminkou plakaly. Babička zemřela, bylo jí 60 let! No, na ten život, jaký měla, to ještě vydržela dlouho! Vzpomínám ráda.
A už máme leden 1945 a já
už nejsem jedináček. Mám sestřičku. Narodila se také ještě za války, ale už na konci, v lednu 1945. Na ty společné začátky si moc nepamatuji, ale na pozdější roky už mám víc vzpomínek. Ještě si pamatuji, když byl konec války, bydleli jsme stále v Hrušovanech u tatínkových rodičů a byli jsme schovaní v bývalém, už čistém, kozím chlívku. Tatínek vylezl na zídku a koukal na ulici, jak to tam vypadá, jestlii už je konec všemu a jeden "osvoboditel" ho chtěl zastřelit. Myslel prý, že je Maďar. Tatínek byl vždy snědý a měl černé vlasy.
Toto jsem já a můj bratránek Eda. Byl jen o pár měsíců mladší a byl to syn bratra mé maminky, strýce Edy. Bohužel, vůbec o něm nemám žádné zprávy. Strýc se rozvedl a měl s jinou tetou další děti , se kterými jsem v kontaktu, ale ani ty o něm nevědí. Doufám, že je živ a zdráv.
A to je MOJE 1. třída na konci školního roku! Já jsem ta v první lavici úplně vpravo. Tu jedinou jsem absolvovala v Brně, dále jsem pak už chodila u nás v Hrušovanech. Dodnes si pamatuji moji třídní učitelku paní Řezníčkovou, byla moc hodná a foto jak jinak, dělal zase můj tatínek. No a proč jsem chodila do 1. třídy v Brně, když jsme bydleli v Hrušovanech? Maminka měla od mládí astma a tam nemohla dýchat. Jako dítě ji mám v živé paměti jak "sípala", když jí bylo zle. Ta malinká místnost byla vlhká a to mamince moc vadilo. Pamatuji se, že my byly se sestrou a maminkou v Brně a v sobotu tam za námi vždy přijel tatínek. Utkvělo mi v hlavě, jak vozil výborné bonbony - gumové, (na ty jsem ulítlá dodnes), ale byly to takové čtverečky, vždy v balení 1 kg! To aby nám to týden vydrželo!
A teď zase musíte vydržet vy, mí čtenáři, než napíši další pokračování!

MOJE VZPOMÍNKY 1.

3. července 2009 v 14:21 | já |  MOJE VZPOMÍNKY
RANÉ DĚTSTVÍ

.... když se narodíme ........... život nám začíná ..........

Ano, toto je úryvek z jedné písničky, kterou zpívá Jitka Zelenková, tak jsem si část tohoto textu vypůjčila pro začátek.
Toto je moje první foto, narodila jsem se 4.5.1941 v Brně, tedy za války. Mé mamince bylo tenkrát necelých 21 (až za 14 dní) a tak je zřejmé, že jsem se narodila jako její první dítě. No a protože tatínek byl profesionální fotograf, byla jsem fotografována často a téměř ve všech pozicích. Bydleli jsme původně u tatínkových rodičů v Hrušovanech u Brna v jedné takové malinké místnosti, tu si docela živě pamatuji. Později tam měl tatínek svůj fotoateliér. Byla jsem normální zdravé dítě, ale z vyprávění maminky vím, že když mi byly 2 měsíce, tak téměř celé moje tělíčko pokryly vředy, tedy spíš vřídky. Prý to byla asi infekce z porodnice, nakonec to vyvrcholilo jedním velkým v pravém podpaždí, kde mám dodnes velikou jizvu (jinak těch malých mám po těle fůru) a doktoři mysleli, že mi ani nenaroste to pravé prso (cha, cha, cha - až moc, že?).
I když byla maminka jako nejmladší ze sourozenců, docela jsem si užívala přízně babiček, tetiček, strýčků a ostatních příbuzných. Prý jsem dost brzy začala mluvit (možná dřív, než chodit) a tím pádem si všichni mysleli podle řečí, že jsem starší (ta "řečnost" mi zůstala).
Teta Adéla, byla to má kmotra, sestra maminky, prý si chodila se mnou povídat a učila mne čí jsem co. Její jsem byla "žochlinka" a jejího manžela, tedy mého strýčka zase "miláček". Bohužel, teta zemřela po porodu, když mně byly 3 roky a jí pouhých 33 let! Jedna kartářka řekla mé mamince, že zemře ve věku, jako její sestra. Co ta chudinka vytrpěla v tom roce, když jí bylo 33 let! No vidíte a teď je jí 89 a je tady! Proto bych ke kartářce nikdy nešla!
Tady jsem na fotce s babičkou a dědečkem z tatínkovy strany. Babička mi připomíná a vždy to tak bylo, tu klasickou babičku Boženy Němcové. Na babičce a dědečkovi je také vidět, že ten život dříve byl opravdu hodně jiný a dost těžší. Tady jsou mi asi tak 2 roky a babičce je asi tedy 68 let. Pokud jsem si dobře zapsala datum jejího narození, jak mi to řekla moje maminka, tak je to pravda. No, ne že bych si nějak fandila, dnes je mi také 68 let, ale stačí se podívat na jiné starší ženy než já a vypadají úplně jinak! A přesto byla babička spokojená.
Tady mi byly 3 roky a je to fotka jako gratulace k novému roku, kterou dělal můj tatínek a taky v několika variantách. Jsem si už trochu podobná?

VYSVĚDČENÍ

1. července 2009 v 18:10 | já
Tak už byl zase konec dalšího školního roku! Dětem se určitě nezdá, že to rychle uteklo, protože se vždy těší na prázdniny, ale nám, starším, to utíká čím dál víc.
Z vnoučat máme zatím jenom samé radosti.
Ta nejstarší - Lada - postoupila úspěšně do 3. ročníku na Universitě Palackého v Olomouci a už se připravuje na příští rok, bude psát diplomovou práci, protože bude BAKALÁŘ-ka, ale samozřejmě bude pokračovat dále ve studiu.
Její bráška - Luky - ten končil vlastně povinnou školní docházku - byl na gymnáziu v kvartě a vysvědčení - jak jinak než SUPER! Měl vyznamenání - 5 dvojek! A to měli ve třídě vyznamenání jenom čtyři! To byly děti syna.
A děti od dcery? Terka - ta skončila 1. ročník na gymnáziu také samozřejmě s vyznamenáním - měla 4 dvojky! Tak doufám, že jí to půjde takhle dál!
A její bráška Tom? Ten začal letos osmiletý gympl, primu už má za sebou a také měl čtyři dvojky, tedy vyznamenání! A to ještě dostali oba - tedy Terka i Tom ředitelskou pochvalu za pomoc a reprezentaci školy! (Doufám, že jsem to napsala správně!)
To mám šikovná vnoučátka, co? Všem MOC GRATULUJI a přeji do dalšího studia jen tak dál a VYDRŽET!