Duben 2009

MOJE POSLEDNÍ CESTA Z ITÁLIE

30. dubna 2009 v 13:49 | já

MOJE (prý zatím) POSLEDNÍ CESTA AUTOBUSEM K MOŘI DO ITÁLIE

Začnu od začátku. Já s manželem, synem, dcerou a jejich rodinami: to jsme my, jsme taková "Hujerovic" rodina, protože jezdíme už asi 9 let na společné dovolené, společně oslavujeme všechny svátky, narozeniny, no prostě jsme rádi spolu. Podotýkám, že již 30 let mám problémy s krční páteří a nyní asi posledních 6 let i s bederní a ta mi dává pořádně zabrat. Protože mám mimo jiné i výhřez plotýnky, byla jsem koncem května v nemocnici na infuzích kvůli častým bolestem. Protože jsem také kardiak a zničila jsem si žaludek braním Anopyrinu, nemohu brát na bolest Brufen, který mi vždy pomohl. Posílena infuzemi s heslem, že Tramal to jistí, jsem řekla, že to risknu, protože nejstarší 18-letá vnučka už prý jede s rodiči naposledy.
Tak jsme se v polovině července v počtu 11 osob vydali autobusem do Bibione. Dojeli jsme včas a v pořádku, ani se mi to nezdálo tak hrozné, páteř nebolela víc, než kdy jindy, prostě pohoda. Jen se mi hůř vstávalo ze židle, když jsem chvíli seděla, musela jsem to "rozchodit". Manžel mi vždy říkal, abych se narovnala, že budu celá křivá, ale ono to nešlo, až za chvíli. Zkrátím to. Bolesti se den ze dne stupňovaly, ale ještě jsem to vždy zvládla s lékem proti bolesti. Až přišel pátek, náš předposlední den, protože v sobotu jsme měli odjíždět zpět domů. Já jsem už nic nerozchodila a když jsem si odpoledne lehla, již jsem se nemohla ani posadit, natož vstát. Zkoušela jsem vstát zrovna v době, když do našeho apartmánu přišla snacha a když mě viděla, běžela k "nim", aby mi přinesla něco na bolest, protože můj lék mi nepomohl. V tu chvíli byli kolem mne všichni, radili se, co se mnou, vnučky se pořád ptaly, jak mi mohou pomoci a kluci, zda něco nepotřebuji. Nejstarší vnučka poslala SMS zprávu našemu delegátovi, že nemohu už ani chodit a ten odepsal, že mne odveze na pohotovost, abych nikami nechodila (?). Požádala jsem nejstarší vnučku, aby jela se mnou, protože umí dobře anglicky, kdyby bylo potřeba a taky mě musela podpírat, abych vůbec ten kousek k autu a od auta došla. Na pohotovosti byla plná čekárna lidí, ale sestřička v recepci a pak i ostatní pacienti, když viděli, jak jdu, tak mě hned pustili k pí doktorce. Pí doktorka mě opravdu srdečně litovala, že mi tu cestu domů nezávidí. Ptala se taky, jestli by mi někdo mohl píchat injekce. Řekla jsem, že asi ne, ale vnučka, která byla se mnou i v ordinaci řekla, že by to zkusila. A to studuje gymnázium, ne zdrávku. Tak jí pí doktorka udělila krátkou instruktáž, já dostala 2 injekce na cestu, recept na další i na prášky a jely jsme zpět. Když jsme přijely k naší ubytovně, všichni zbývající "Hujerovic" byli venku a netrpělivě mě čekali.
Večer ve 22,00 hod. přišla vnučka, která měla větší strach než já, aby mi píchla další injekci, další pak druhý den ráno v 8,00 hod. Opravdu byla šikovná, ani jsem nic necítila. Večer ve 20,00 hod. jsem měla dostat další a pan řidič řekl, že první zastávka je až ve 21,00 hod., ale pak ve 20,00 hod. zajel na malé odpočívadlo a řekl, že to je pro tu paní na tu injekci, ale všichni zůstali v autobuse, jen já se natočila s holou zadnicí, rodina mi dělala "stěnu" a vnučka píchla injekci.
Dobře to nakonec dopadlo, cestu jsem přestála v pořádku, ale když jsem to vyprávěla mé praktické lékařce, tak mi řekla, až se vysmála, že můžu jet už tak akorát do Pelhřimova nebo do Písku. Doma se mě už ujala neuroložka a obstřiky zabraly.
Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Poznala jsem, jakou mám perfektní rodinu, jak měli všichni o mé zdraví starost a ten den, i když bylo krásně, nikdo z nich k moři nešel a všichni "skákali" kolem mne.
17.9.2006
Tak, toto jsem napsala krátce poté, co mi zabraly ty obstřiky a také hlavně pro vnučky a dceru i snachu, aby si to občas přečetly, aby viděly, co je ještě může čekat, když už teď mají problémy s páteří! Tak děvčata, koukejte s tím něco dělat (třeba cvičit ap.), dokud je čas a hlavně, dokud to jde! Mně už to fakt moc nejde. Tak hodně zdraví!

KONEC SÁGY? A CO HUJEROVIC?

28. dubna 2009 v 17:53 | já
Tak jsem minule dopsala povídání o posledním z naší ságy, ale nevím, jestli ještě něco občas jen tak "nepřihodím". Jako např. teď. Nedá mi to, abych sem nešoupla nějaké fotky ze společných oslav, dovolených atd. Tak jdu na to :
Tak tohle je už hodně "stará" fotka, to je koneckonců vidět na dětech, že? To jsme byli vlastně prvně na takové zkušební mini dovolené, tuším že to bylo v roce 1994 v září. Chtěli jsme si zkusit, jak nám to spolu půjde, než si někam vyjedeme na delší dobu. Toto bylo jen na víkend, tedy pátek - neděle v rekreačním středisku Chemických závodů v Borném. A jak je vidět, tak nám tam spolu bylo fajn, proto jsme další roky pokračovali.
I toto je snímek ze společné akce. To slavilo vnoučátko od syna a na tomto obrázku ještě evidentně někdo chybí. Min. 3 lidé. Hezké, že? Všichni se poznáte?
No a to je jeden z poslední zahraniční dovolené od moře v Itálii, jistě uznáte, že to byla paráda. K naší Hujerovic rodince tenkrát taky patřili společní známí. Moc rádi na Itálii vzpomínáme. Bohužel zdravotní důvody už nám, seniorům, nedovolí ještě někdy tuto cestu absolvovat.
No a toto už je určitě ta poslední dovolelná v Bibione. Tam jsem poznala, jak mají hezkou lékařskou pohotovost a cesta domů autobusem byla fakt utrpení. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Zase jsem poznala, že mám zlatou rodinu! Tak se o mě báli a VŠICHNI mi pomáhali, když jsem byla téměř nepohyblivá, až jsem z toho byla dost dojatá. Škoda jen, že už nebude žádné příště. My s dědou s těmi našimi problémy, myslím hlavně zdravotními, ale i jiné samozřejmě máme, už tak sami dva někam blízko a ne moc dlouho. Ach jo, ale vzpomínky - krásné vzpomínky - nám zůstanou!

POPLETENÉ OSLAVY NAROZENIN

26. dubna 2009 v 15:00 | já
Tak jsem se poslední dva dny dost nasmála a nedá mi to se o to nepodělit. No a jak začít? Nejlépe od začátku.
Naše rodina jako správní "Hujerovic" slaví všechny narozeniny a svátky v co největším počtu, nejlépe všichni. A protože máme ty naše narozky a svátky někdy dost pospojované za sebou, tak to je někdy problém, aby měli všichni čas a neměli jiný program.
Tak jak už jsem psala, Luky měl narozky 19.4. v neděli, oslava se konala v pořádku den předtím v sobotu v Jiřetíně. Dne 26.4. má narozky Tom, ale protože "bowlingáři" - jak říkám synovi a vnukovi, měli jak v sobotu 25. tak i v neděli důležité turnaje, byli jsme nuceni oslavu přesunout o týden později. No ale to už mám zase 4.5. narozky já (ne že bych se chtěla připomínat nebo vnucovat), ale jsou to troje narozky za sebou (to je halda chlebíčků, jednohubek, zákusků). Tak dcera navrhla, že klidně přijedou na tu moji oslavu týden předem, tedy já, která mám narozky 4.5. jsem je se Zdenkou a jejími dětmi slavila včera a Tom, který má narozky dnes, je bude slavit příští týden. No a aby se to nepletlo, tak s druhou půlkou rodiny, tedy se synovo rodinou je oslavím ještě jednou dodatečně asi 9.5. Manžel ty naše hovory kolem oslav nekomentoval, asi ani moc nevnímal, ale když už se mu to zdálo příliš, tak se zeptal, proč se letos Tomovo narozky budou slavit u nás. Ano, dostal mě, nadělali jsme z toho pěkný "guláš". No a co, řekly jsme si s dcerou, budem slavit každý týden a je jedno, komu zrovna popřejeme, ne? Hlavně, že budeme zase všichni co nejvíce spolu. Ale pro jistotu a pro ty, jako můj manžel, kteří neví, která bije:
26.4. má narozeniny Tom (právě dnes) a oslava bude za týden 2.5. Já mám narozeniny 4.5. a částečně jsem je oslavila už včera a s druhou půlkou rodiny je "doslavím" 9.5., ale to už má zase narozeniny moje dcera. Není to jasný? Nevadí, hlavně, že se máme rádi!

JEŠTĚ JEDNOU VNOUČÁTKA

24. dubna 2009 v 18:01 | já
Nedá mi to, abych ještě nepřidala nějaké fotky všech 4 mých vnoučátek. Každé bych řekla je úplně jiné, ale všechny jsou OSOBNOSTI.
Laděnka - ta když byla malá, hodně malá, tak se bála spávat sama v dětském pokojíčku, chodila na gymnastiku a až do dospělosti zpívala v dětském pěveckém sboru Strunky. No a dnes je všechno jinak. Spávat musí tak daleko od rodičů až v daleké Olomouci, cvičit to už není dávno její parketa a zpívat už taky přestala. Inu, časy se mění, jen to krásné v nás zůstává.
Lukášek - ten se od maminky nehnul také ani v noci, spával s rodiči v manželské posteli, taky jeden čas chodil zpívat do Strunek, ale víc ho bavil fotbal. Znal hodně a dokázal si o tom zasvěceně povídat s dědou. Dnes po dost těžkém úraze už fotbal nehraje, ale zakousl se do bowlingu. Spát sám v pokoji už mu dávno taky nedělá problém, je to už "mladý muž".
Terezka - vždy jí bavilo být mezi dětmi, jak jsem už psala, moc se jí líbilo ve školce a už tam se začala učit anglicky, chodila také pár let na soukromé hodiny, chodila na japonské bojové umění, což jí taky dost šlo a chodila do základní umělecké školy, to jsem taky psala. Bylo to aktivit až až a najednou skoro nic. Ale abych jí nekřivdila. Chodí zpívat do sboru ve škole. No, aspoň něco, ale doma si prý ráda hraje na klávesy, baví ji to, ale mně už dlouho nezahrála. Snad příště.
Tomášek - chodil také soukromě na angličtinu, byl dobrý i v dramatickém kroužku, dobrý herec - to on je, taky ho lanařili do zpívání, ale neuspěli, no a taky chodil nějaký rok do základní umělecké školy. Začínal hrát na housle, ale musel toho nechat pro špatné držení těla, tak to zkusil na klávesy, jde mu to snad i teď, ale nejraději sedí u compu, jak on říká a vymýšlí si svůj nový web a musím říct, že dost poctivě.
Tak a teď jsem na ty moje vnoučata "práskla" snad i to, za co mě nepochválí?! Ale tak už mi to jednou napište do komentáře a je to!
A teď ještě nějaké ty fotky :
Tady jsem vybrala pro srovnání děvčata, když jim bylo 6 let, ale to je vidět, že? První je Laděnka a druhá je Terezka = sestřenky.
No a teď Vám určitě řeknu novinu. Ano, jsou to kluci, když jim byly 3 roky. Nahoře je Lukášek a dole je Tomášek.
No a tady jsou všichni čtyři ještě hodně malí, že? Ale zlatý.
Poslední letošní aktuální foto, až budu mít novější, určitě přidám!
Ano a na závěr samozřejmě já a děti! Tak všem hodně štěstí a buďte stále OSOBNOSTMI a dělejte všem, hlavně však rodičům a také trochu mně a dědovi jen radost, aspoň tak, jako dosud!


MŮJ MLADŠÍ VNOUČEK

23. dubna 2009 v 13:20 | já
Tak a slibuji, že toto je poslední "akt" a už je barevný, no vývoj jde pořád dopředu. Ano, ano, to je ten můj nejmladší "poklad", tedy Tomášek, narodil se 26.4.1997 a tedy bude mít teď v neděli krásných 12 let.
No a tak velkou radost měla jeho o 4 roky starší sestřička, když se narodil. Byli jsme v porodnici hned 2. den a pamatuji se, když při koupání plakal, tak se divila nahlas: "Proč tak ječí?" Ale jinak se jako malá o něj dojemně starala.
No a tady už jsou jeho 1. Vánoce a my s manželem byli samozřejmě u toho. No u Tomáška jsem vlastně já byla nejvíc. Říká se, že ty starší děti si užijí babičky a dědy nejdéle, ale z vlastní zkušenosti bych řekla, že ale zase nejvíce. Tomášek byl vlastně moje poslední vnoučátko a taky jediný, kterého jsem si fakt vychutnala. Narodil se, když jsem 4 měsíce předtím odešla do důchodu, tak jsem mohla často dělat "hlídací babičku" a dělala jsem to opravdu ráda. Vodila jsem ho do školky, když začínal a bylo mně hůř než jemu. Poctivě jsem tam na něj zkraje čekávala 0,5 až hodinu a pak jsme šli k nim domů, kde jsme společně vařili a po příchodu ze školy nám pomáhala i jeho sestřička Terezka. Moooooc ráda vzpomínám. Školka mu taky moc nevoněla, začalo se mu tam líbit až ten poslední rok, než šel do školy.
No a už je to tady. Další "důležitý" školák. Ale jako všechna moje vnoučátka, tak i on patřil a doufám, že bude pořád patřit mezi ty "lepší" a nejlepší. Nyní chodí do primy na gymnáziu v Mostě a pokud vím, tak už má asi nejméně rok jasno, co by chtěl v dospělosti dělat. Chtěl by dělat programátora přes počítače. Umí už toho dnes opravdu hodně, kupuje si učebnice a knihy s tímto tématem a čte, tak jako kdysi si pamatuji a to už je opravdu dost dlouho, kdy bylo jedno z nejoblíbenějších jeho čtení časopis Mobility.
No a tím, že jsem na něj měla nejvíce času jako důchodkyně, tak jsem před 6,5 roky napsala povídku do soutěže jednoho časopisu, vyhrála jsem s ní - no a bylo to o nás dvou. Dokonce jsme byli v Praze v jejich redakci, kde nás do tohoto časopisu i vyfotografovali :
Takže máme krásnou památku a článek máme oba schovaný. Ještě se zmíním, že to vyhlášené téma bylo : Nejlepší chlap mého života, no mně to připadalo vtipné a redakci asi taky, když nás vybrali. Hezká vzpomínka.
U první vnučky a nejmladšího vnoučka jsem si všimla, že mají (asi taky trochu po mně) občas "básnické střevo". Lada píše velmi dobře i básničky, mladší vnučka a první vnouček se dosud neprojevili, aspoň co se týče mne, no a když jsem u Lady napsala její básničky, tak tak musím učinit i nyni. Tady je tedy ukázka, co mi Tomášek napsal před 3 lety, to mu tedy bylo 9 let :
Milá babičko,
k Tvým dnešním narozeninám Ti přeji:
Hodně štěstí, zdraví,
peníze Ti asi stačí,
tak já nevím....
To je hrůza, ty už všechno máš ...
Hlavně, že je život náš ...
Vymýšlet si nemůžu,
tím Tě vždycky přemůžu.
Jakpak to pan básník řekl,
Tak bych to já nedovedl.
Líbí? Věřím, že ano. No a aby děda nepřišel zkrátka tak tedy ještě loňské přání dědovi, to bylo Tomovi tedy 11 let :
Narozky máš, dědečku dnes,
štěstí přeje Ti i pes.
My se k němu připomíjme
a s Tebou je oslavíme.
A tak přejem hlavně zdraví,
ostatní se samo spraví.
Pohodu a spokojenost,
toho není nikdy dost.
Hodně lásky k tomu,
od Tvé paní domu.
Tak a to by asi tak bylo všechno. Hlavu mám plnou toho, co bych o svých vnoučátkách ještě mohla napsat, ale myslím, že by to pro dnešek stačilo.
A jeho rošťáckým úsměvem končím a přeji mu taktéž hodně úspěchů hlavně ve škole a pak také ve sportu. Zapomněla jsem dodat, že v současné době asi rok hraje hokejbal, tak ať se vše daří a taky ať už se "ztratí" ten protivný ekzém!

MOJE MLADŠÍ VNUČKA

22. dubna 2009 v 17:32 | já
Tak jsem tady zase a skoro je mi líto, že budu brzy na konci naší ságy, tedy mých nejbližších. Začínám zase aktem, jak jinak, to aby to vnoučátkům nebylo líto a toto je tedy dcerka mé dcery, tedy moje mladší vnučka. Jmenuje se Terezka a narodila se 7.8.1993, tedy bude mít letos 16 let a je to taky můj miláček jako ostatně všechna má vnoučátka. Když s ní byla dcera na mateřské, tak studovala 2. vysokou školu, další aprobaci, tedy němčinu a my s dědou Terezku občas přes víkend hlídali, když se dcera potřebovala učit a bylo to fajn.
Takhle spinkala v našich manželských postelích, no není co dodat. Jak jí byly 3 roky, šla do školky, kam se vždy velice těšila a byla tam moc spokojená na rozdíl asi od všech mých ostatních vnoučátek.
Tak tady je vidět, že už je to skoro slečna, taky se tak důležitě tvářila. Nikdy nezapomenu na naše společné dovolené, jak "pochodovala" přes řeku Otavu a zpívala si: "Sláva nazdar výletu..." a už tenkrát bylo vidět, že má hudební sluch. Absolvovala totiž celou základní uměleckou školu a ještě něco navíc, krásně hraje na flétnu i na klávesy. Vždy mě při hraní donutí k slzám, jsou to ale slzy radosti. Ve škole stále premiantka, každý rok vyhodnocena jako 1. max. 2. ze třídy, bez zkoušek se dostala na gymnázium, kam nyní chodí do 1. ročníku a drží si stále to své 1. místo. Tam se také zapojila do místního pěveckého sboru, kde je jí i slyšet, občas je doplňuje i hrou na flétnu.
Taky chodila řadu roků na bojové umění, myslím, že se toho dost naučila, myslím hlavně v dnešní době pro sebe a byla dost dobrá i při získávání "pásků" tedy správně DANŮ.
Ano, to je ona v době "slávy" ve svém kimonu a při jednom z pózování na přání.
Dnes už se za ní otáčí (a nejen to) mladí muži a myslím, že se budou muset "pánové" hodně snažit, aby uspěli. Je to krásná mladá dáma s krásnými vlasy a postavou modelky. Tak doufám, že zůstane na zemi, no já jí to přímo věřím. Hodně si rozumí se sestřenkou Ladou, říkají si sestry a mají se rády. Tak tedy, Terezko, ať Ti to všechno jde a vyjde tak, jak si přeješ, ať taky úspěšně jednou vystuduješ i tu VŠ. Všichni Ti budeme držet pěsti a přejeme hodně lásky, štěstí a spokojenosti!

Tak a to je všechno. Ještě tato poslední moje aktuální fotka - Terezka s Pegginkou, posledním členem jejich rodiny. No ale před ní je ještě Tom, ten přijde na řadu příště, už se těším!


MŮJ PRVNÍ VNOUČEK

19. dubna 2009 v 17:57 | já
Ano, další akt, tentokrát "mužský". To je Lukášek, PRÁVĚ DNES UŽ LUKÁŠ. Je totiž už řádný občan naší republiky, protože má (má mít) občanku, je mu totiž dnes 15 let! Je to syn mého syna, bratr Lady o 6 let mladší, ale už ji přerostl. Bylo to vždy sladké miminko, byl (a je) hodný, milý, chytrý a to mu taky zůstalo. My s dědou, jako součást "Hujerovic" rodiny jsme každý rok jezdili na Vánoce k dětem, co si budeme povídat, hlavně kvůli vnoučátkům. Už od malinka. A taky jsme se vždy spolu vyfotili :

Nikdy nezapomenu, jak byl na 3-leté prohlídce a když se ho zeptali, jak se jmenuje, řekl GÉNIUS BANKA. Snacha z toho byla na mrtvici. Když byl u zápisu to 1. třídy, tak prý si "jen ztlumil zvuk".

No ale přežili to všichni, dnes už je v kvartě na gymnáziu a jde mu to tam dost dobře. Tady je důkaz, že mu šlo ve škole všechno. Toto nám s dědou namaloval v roce 2002, to mu bylo 8 let.

Jinak je to sportovec tělem i duší, začínal ještě v Janově hrát fotbal a nyní, asi tak 2 roky se "pustil" se vší vervou do hraní bowlingu. Jo, to bowlení mu jde dost dobře, doma už nemá kam dávat medaile a poháry, hrají jako tým spolu i s tátou a jsou spokojeni oba.
Zrovna před chvilkou mi telefonovala snacha, jak dopadl na turnaji v Chomutově. Zase byl na stupních vítězů, ale "jen" 3. Byl z toho zklamaný, no kdo by nebyl nejraději jen na samém vrcholu, že? Ale není vždy posvícení a taky aby to bavilo ty ostatní tak se musí někdy umístit i oni. Již třikrát tam byl 1. a to je nádherný průměr! Je to šampión a je to vidět!
Tady na té fotce "přehrál" i dospělé chlapy! Když se daří, tak se daří, jen tak dál! Přejeme hodně úspěchů nejen v bowlingu, ale i ve škole a celkově v životě! Krásný život v kruhu milující rodiny!

MOJE PRVNÍ VNUČKA

12. dubna 2009 v 18:39 | já
Syn mě udělal babičkou, když mi bylo 47 let. Není to moc, ale taky ne málo. Pamatuji se, když dne 25.2.1988 "vtrhl" do mé kanceláře a řekl, že se mu právě narodila dcera LADA a mně moje první vnučka. Byla to velká radost, maminka i dcera byly OK a já se nemohla dočkat, až si ji budu moci pochovat.
Ano, to je ta první a až uvidíte ostatní tři vnoučátka v podobném provedení, věřte, že je těžko rozeznáte. Já je poznám určitě, vždyť mají taky něco ze mne. Jistě nemusím psát, jak byla kouzelná, nejen jako úplně nejmenší, vydrželo jí to samozřejmě pořád a doufám, že ještě dlouho vydrží, ale miminko je miminko. Dnes už se se mnou nepomazlí žádné vnoučátko, že?!
Pamatuji si, jak strašně ráda kreslila, tím nechci říci strašně, ale ráda, jeden čas si vymýšlela modely, ale fakt měly hlavu i patu. Jinak by vůbec už jako dítě mohla psát verše i příběhy a dokonce si myslím, že měla i na to, aby si to sama ilustrovala. Ve škole žádné problémy, byla vždy ctižádostivá a velmi nadaná. A taky jí hodně dobře šly psát verše, to už jsem tady v jednom mém příspěvku psala. Teď jsem našla veršíky, které mi napsala 3.5.1999 k narozeninám, to jí tedy bylo 12 let :
Hodně štěstí,
hodně zdraví,
babině, co narozeniny slaví.
Buď pořád v klidu, v pohodě,
nejlíp to půjde ve vodě.
V klidu do vody si vlez,
vidíš, támhle je les.
Do lesa udělej výpravu,
to ti zvedne náladu.
Hlavně, pořád se jen směj,
jo a nad dortem si něco přej!
No a tyto verše doplňovala samozřejmě krásnými obrázky, na tomto je Ferda Mravenec, fakt zdařilý a dva ježci. Tedy já a děda.
Je pravda, že jsem si Laděnky coby hlídací babička fakt neužila. Jednak se narodila v době, když jsem ještě musela chodit do práce a pak, druhá babička byla blíž a byla sama, tudíž měla víc volného času. Ale když už na mne přišla řada (to byl stav nouze), tak jsem si to užila. Taky se pamatuji, když se jí narodil bráška Lukáš, tak si pro něj vybrala jméno a dělala mu už jako malá chůvu.
Také moc ráda vzpomínám na to, jak "naše čtyřka" jezdila na poznávací zájezdy do ciziny. Tedy já, děda, druhá babička a Lada. To byly zájezdy od ZŠ v Janově, Lada byla čerstvej "puboš" a bývalo to moc hezké. Taky si pamatuji, když jsme jezdili do Itálie k moři coby "Hujerovic", jak jsme si my dvě, tedy já a Lada začaly "špitat" takové ty holčičí řeči, Laděnka byla zvídavá a ptala se mě na docela "intimčo" (ne došlova) a mně to kupodivu nevadilo si s ní po pravdě o těchto věcech povídat. A to už je taky hezky dlouho.
No a jak šel čas, byl tu konec základní školy, nástup na gympl a než jsme se nadáli, byla tu maturita s vyznamenáním (tedy pouze s jednou dvojkou).
Tak tady je fotka z maturitního plesu, kde tančí se svým milým tatínkem, tedy mým synem. I když on se netváří nic moc, byl a je na svou dceru pyšný. No a po maturitě zkoušky na VŠ. V Praze, kam moc chtěla, to nevyšlo a nevyšlo to ani na Palackého univerzitu v Olomouci. Tam nakonec šla do nultého ročníku (za dost peněz) na svou milovanou japonštinu a k tomu angličtinu, už ne tak milovanou. A ukázala všem, že na to má!!!!! Nakonec byla ráda, že šla do Olomouce a ne do Prahy. Zkoušky i zápočty téměř všechny na první pokus a šup, postoupila do 2. ročníku, kde je nyní a kde už zase bude za chvíli končit. To to letí!!!!!!!!!No, já si myslím, že bych mohla být spokojená nejen já, ale se svým životem i moje první vnučka. Sice vždy říkala, že žádné "parchantíky" nechce, ale já si myslím, až potká (a věřím, že to bude brzy) toho pravého, tak bude zase všechno jinak. Přeji Ti, milá Laděnko, nejen úspěšné dokončení vzdělání, práci, jaká by Tě bavila (a ta, která by Ti šla, to je určitě PSANÍ) a v neposlední době abys potkala tu VELKOU LÁSKU, která na každého někde čeká! Mám Tě ráda.
A ještě nakonec jedna aktuální fotka, která mi byla schválena.
HODNĚ ŠTĚSTÍ, LÁSKY, POHODY A VŠECHNO NEJ!

MOJE DCERA - DODATEK

2. dubna 2009 v 12:39 | já
Tak toto je moje "holčička Zdenička" v poslední době. Ano, i když se narodila 9.5.1967, stejně u celé mé rodiny bude stále Zdenička. Je babičky jediná vnučka a mých sourozenců jediná neteř, tak asi také proto. No a tady je se svým "věrným miláčkem" Pegginkou. Protože jsem synovi vsunula do dodatku básničku 22 roků starou k jeho 25. narozeninám, dcera v tom roce měla také krásné jubileum - 20. let, proto jsem nemohla zůstat pozadu a tenkrát jsem ji složila tuto básničku, kterou také přepisuji jako předčasnou gratulaci k narozeninám.
ZDENCE k 20. narozeninám
Dnes je tomu dvacet let,
co se vyklubala na svět
naše milá Zdenička,
vytoužená holčička.
Radost byla převeliká,
nikdo neví, co ji čeká,
ale už ji máme rádi
jako staří kamarádi.
Uteklo to jako voda,
až u srdce mě bodá
a máme slečnu dospělou,
hodnou, hezkou, veselou.
Do dalších let hodně zdraví,
ostatní se samo spraví,
k tomu trošku štěstí,
ať Ti osud věští.
Přejeme též ve škole
šťastný dojezd do cíle.
Těšíme se na promoci
jako hladoví vlci.
A vo popřát nakonec?
Ať Tě hodný mládenec
potká a má hodně rád,
ať je Ti víc než kamarád.
Buď vždy hodná, čestná,
laskavá i šetrná,
ať jsem vždycky šťastná,
že jsem Tě porodila.
Tak toto je moje přání napsané před 22 lety. Myslím, že to vyšlo, až na toho hodného mládence. Není ale ještě všem dnům konec, po bouřce vždycky svítí slunce. Věřím, že bude líp. Teď jenom doufám, že Ti čas dovolí do Tvých narozenin se dostat na můj blog, aby sis toto přání mohla včas přečíst.

MOJE "VYMODLENÁ" DCERA

1. dubna 2009 v 21:42 | já
Tak to je ta moje, jak já říkám, "vymodlená" dcera, když jí byl 1 rok. To byly její první šatičky. A taky skoro poslední, protože teď už hodně dlouho žádné nenosí.
A tady jsou moje děti spolu. Láďovi bylo 6 roků a Zdence 1, jak jsem uvedla výše. Přesně takhle vypadaly, když nás opustil pro svou milenku jejich táta a můj první manžel. No vždyť si taky dodnes myslím, že to byl jeden velký hřích, vždyť se na ně podívejte!
Tak tedy moje dcera se narodila 2 roky poté, co mi jedna umřela. Vím, že jsem pak o ni i o syna měla při každé maličkosti velikánský strach. Když byly Zdence 4 měsíce, musela jsem do práce, skončila mi mateřská dovolená a peníze nebyly. Měli jsme samé půjčky, žádné úspory, no co se dalo dělat. 3 měsíce naši dceru hlídala babička - tedy manželova maminka u nás - a pak další 3 měsíce sousedka. Když jí bylo 10 měsíců, šla do jeslí. Nebyla protivná, ani ubrečená, byla tam spokojená. No přečkali jsme všichni i školku a ve škole to bylo lepší. Vysvědčení bylo krásné, dcera se vydařila, dokonce chodila i do hudební školy, koupili jsme klavír a mooooc krásně uměla zahrát nejen nám, ale téměř každé naší návštěvě, když byla požádána. Vždycky mě dostala a dodnes si říkám, že jsem netušila, že i cvičné etudy se dají poslouchat a jsou melodické.
No a dcera vlastně od 3. třídy říkala, že chce být učitelkou. Tak mi přišlo normální, když se po absolvování gymnázia přihlásila na Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem k přijímacím zkouškám. Pro velký počet nebyla přijata. Neodradilo ji to, šla na 1 rok učit, aby si to vyzkoušela v praxi a pak se přihlásila znovu. Tentokrát jí napsali, že přijímací zkoušky dělat nemusí, že je úspěšně složila loni a přijali ji. Asi jim došlo, že to myslí vážně. Vzhledem k tomu, že tenkrát když někdo chtěl studovat jazyky, neměl moc na výběr, je jasné, že měla ruštinu plus občanskou nauku. Tenkrát bylo ještě možné si zažádat o stipendium. Tedy to zkusila a vyšlo to ale také až na 2. pokus. No já ji ty peníze ukládala na knížku, takže když se vdávala, tak se hodily.
Nejhorší z celé školy pro mne však bylo to, když musela na 5 měsíců na stáž do Ruska, tehdy do SSSR. Nejvíc jsem plakala o Vánocích, když jsem věděla, že v jídle moc na výběr nemají a nevím proč nám tenkrát "bratři" zakázali posílat balíky, už jsem měla všechno zabalené a musela jsem to vzít zpět. Ta bezmocnost a smutek - bylo to hrozné. No ale přežili jsme to všichni, dcera nám tam "omládla" za těch 5 měsíců o 10 kg, ale jinak vzpomíná už jen na vše dobré.
Po promoci byla svatba a pak přišly děti. O těch budu psát později, ale manželství nevydrželo. Bylo to chvílemi moc ošklivé a dalo to zabrat nejen jí a dětem, ale také mně a manželovi. Dá se říct, že jsem spoustu věcí nepochopila dodnes, i když teď už je to pasé......... No a abych ještě nezapomněla dodat, že i dcera jako snacha musela ještě jednou studovat a dělat další státnice. Ruština nešla, tak dcera ještě na 1.mateřské vystudovala němčinu.
Teď už spoustu let učí na gymnáziu v Mostě a myslím, že je tam spokojená, pokud to vůbec kantor dnes může říct. Samozřejmě, že všude jinde by měla za 2 vysoké školy daleko víc, ale vyučování je opravdu povolání...
No a co další muž? To jsem taky zvědavá. Říkala jsem si, že hodně jí toho vyšlo až na 2. pokus, tak proč ne, ale pokud vím, tak už byl 2. i 3. pokus a pořád nic. No, má to ta moje dcera smůlu, hodná, šetrná, chytrá, hezká, bezvadný děti a chlap nikde. Musíme všichni věřit, že ještě ten pravý si ji najde. A milá dcero, pamatuj, že MAMINKA je tady vždycky pro Tebe, pokud budeš o to stát nebo potřebovat pomoc. Maminka Tě NIKDY nezradí a neopustí. Mám to tak u té své, tak proč bych to měla cítit jinak u Tebe? Tak tedy hodně štěstí a hlavu vzhůru!

POSTŘEH DNE

1. dubna 2009 v 21:04 | já
Tak to vidíte. Hold už musím vypadat fakt moc staře a blbě. Dnes jsme byli s manželem nakupovat a v jednom marketu se paní přede mnou bavila s paní pokladní, jak to dnes dopadne s těmi počítači, co když budou fakt napadeni, jaká by to byla škoda a tak. Dovolila jsem se zeptat, jestli je dnes počítačový program v ohrožení, že ho raději nepustím. Ony se na mne obě tak soucitně podívaly a řekly, ale to se týká internetu. Jejich oči říkaly: Chudinka, dělá machra a neví, která bije. No já jim odpověděla: Já vím, tak dnes PC raději nepustím a půjdu umýt okna. Tak. A teď koukaly zase ony jako vejři. Jo, kecala jsem, počítač jsem nakonec pustila, ale to okno v obýváku jsem opravdu umyla! A vy, všichni mladší, nepodceňujte "babky"!