MŮJ PRVOROZENÝ - TEDY SYN

22. března 2009 v 19:24 | já



Ano, toto je moje první zlatíčko, jmenuje se Ladislav a narodil se 30.3.1962 a tahle fotka je z jeho prvních Vánoc. No nebyl k sežrání?
Jako dítě byl moc hodný, když jsem jezdila venku s kočárkem, tak se mě ptali známí, jaké má oči (modré přece), že ho ještě neviděli vzhůru. Neplakal, nezlobil, byl milý, hezky papal, co bych chtěla víc, ne? Když mu byl rok, šel do jeslí, protože jsem musela do práce, nebyly korunky. Ani tam neprotestoval, neplakal, i když byl někdy smutný. Ale zvykli jsme si oba i na to příšerné brzké ranní vstávání. V 6,00 hod. otvírali jesle a později i školku a my už stáli za dveřmi jako první, protože já musela být v Chemických závodech v 6,30 hod. Ale zvládli jsme to i později, když se ujal své o 5 let mladší sestřičky, kterou vodil do školky a pak šel do školy, nebo "hlídal", když jí byly 4 a jemu 9 let, byli oba nemocní a museli být, bohužel, sami doma, protože já musela do práce, abychom měli vůbec co jíst. No, byla to těžká doba (a to si dnes mladí stěžují, chachacha), byla jsem s nimi v té době sama a žádné sociální dávky nebyly. Ve škole mu to šlo, podle něj výborně, dokonce když měl jednou tuším ve 3. třídě na vysvědčení 1 trojku tak se moc divil, co se mi na tom nelíbí, vždyť 3 = dobře.
Nakonec jsme základní školu ustáli výborně, ale byl 1. ročník, pro který otvírali jednu třídu na gymnáziu z osmé třídy, ostatní chodili ještě do devítky. Byl to opravdu krutý rok, jak pro něho, tak pro mne. Jedna profesorka mi dokonce v pololetí navrhovala, jestli by nebylo lepší, kdybychom to vzdali. Dobře, že jsme se nedali, maturita dobrá, ale pak zase problémy. Na vysokou školu strojní v Plzni na 1. pokus nebyl přijat, na druhý odmítl jít, i když měl možnost. Tak šel nakonec ještě na 2 roky na nástavbu na stavební průmyslovku, udělal další maturitu a šel na vojnu. Nějak byl znechucen a na "vejšku" jít nechtěl, i když mě to moc mrzelo. Ta vojna, na tu mám JÁ ty nejhorší vzpomínky. Za celé 2 roky byl pouze 2 x doma a to jen na dovolence, to ho pustit museli. Zhubnul mi tam a mně se tolik stýskalo! Když se vracel zpět po té první dovolence, tak jsem myslela, že se zalknu, jak moc jsem plakala. Dodnes ten obraz mám před očima.
Tak také jsme tu vojnu přestáli, pak začal pracovat jako projektant v CHEZE, pak se seznámil se svou láskou - svou manželkou, naší milou snachou a nakonec se nechal přesvědčit (mnou ne, ale jí), aby zkusil dálkově ČVUT - stavební fakultu - byl přijat, zvládl to, byli jsme na promoci tenkrát už s jeho dcerou, která se nemohla dočkat a ptala se" "Maminko a kdy přijde už tatínek a bude už ten "inža"? Takže vše zase dobře dopadlo, můj chytrý synáček si ještě "dodělal" dvě autorizace jako projektant a jako statik a celá léta pracoval pořád na stejném místě, dokud se zdravě nenaštval a netrhnul se. Měli jsme všichni strach, ale udělal dobře.
Dnes je to samostatný dospělý muž, který má dvě krásné a chytré děti a také hodnou, krásnou a chytrou manželku. Jen na maminku už moc času nezbývá, ale to je život. Když jde ale "do tuhého" je vždy po ruce a ochoten pomoci. Musím se pochválit. Dobře jsem ho vychovala.


Tak takhle je v pohodě nyní se svými drahými. Doufám, že se vše bude dařit dále celé rodině.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama