Březen 2009

MŮJ SYN - DODATEK

27. března 2009 v 12:30 | já
Ano, toto je aspoň virtuální kytička k blížícím se narozeninám a protože jsem při "listování v mé sbírce veršů" našla tyto, které jsem Ti napsala k Tvým krásným 25. narozeninám, bylo mi líto je sem nevložit. Je z nich jasné, jak moc své děti miluji stále.
LÁĎOVI k 25. narozeninám
Zdá se nemožné, jak ten čas letí,
točí se života kolečka,
už je tomu dnes čtvrt století,
když řekli mi: maminko, máte chlapečka.
Krásný, hodný, milý, zlatý
s tím nejhezčím úsměvem na tváří,
ano správně, to dítě jsi Ty,
ať se Ti taky takové podaří!
Život si s námi zahrál krutě,
nejhorší to však doufám, nebylo,
přeji nyní Tobě i sobě, aby Tě
už nic netrápilo, nebolelo.
Snad dobře jsem Tě vychovala,
ale proč snad, přece určitě,
proto si Tě Milča zamilovala
a těšíte se také na dítě.
Tak tedy hodně zdraví, štěstí,
všechno v životě jen to nej...
ať máte krásné, zdravé děti
a jsi vždy moc spokojenej.
Také práce ať Tě baví,
i tam přeji hodně úspěchů,
že práce šlechtí, to ví každý
a rád ji dělá i pro svou potěchu.
Moje stará hodná teta
i Tobě do památníčku napsala:
Buď vždy hodný a pracovitý
a lidé Tě budou mít rádi.
Tak tolik 22 let staré moje veršíky, myslím, že bych to dnes neuměla napsat lépe a každé slovo je pravda, že? Řekni mi to aspoň jednou do komentáře, můj chlapče. A děti, ty se Vám fakt povedly.


NAŠE MILČA

23. března 2009 v 15:16 | já
Ano, tak to je ona. Manželka mého syna, moje snacha nebo se také říká nevěsta, ale já ji beru jako svoji, nebo chcete-li naši, tedy proto naše Milča.
Jmenuje se Milada a kdyby bydlela v dětství v Litvínově a ne v Horním Jiřetíně, chodili by s Láďou do stejné třídy. Je ale o půl roku starší, než můj syn (za to si od něho opravdu "užívá", když si ji dobírá), i když řeknětě! No jasný, vůbec na to nevypadá, vypadá daleko mladší, je hodná, hezká, chytrá.... no já vím, někdy méně znamená více, ale proč jí upírat to, co jí evidentně náleží, že? Studovala Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, syn jí byl i na promoci, no a pak byla svatba. Úspěšně vyučuje na Základní škole v Janově, za což jí určitě patří poklona, víme všichni, jak to tam vypadá a protože jako jednu z aprobací má ruštinu, která je už delší dobu víceméně pasé, dala se dále do studia a zvládla další státnice, tentokrát ze speciální pedagogiky a tam je nejen dle mého názoru fakt dost dobrá. Žijí spolu všichni čtyři v domku v Horním Jiřetíně, který zdědila po svém strýci, který jí byl od mládí poručníkem místo tatínka, o kterého brzy přišla a hned vedle má svůj domek její maminka. Ne vždy je to výhoda, ale myslím, že to přežívají všichni ve zdraví. V poslední době se doslova "vrhla" se synem a mužem na bowling. I když jí to její páteř nedovolí ho hrát, tak aspoň s kamarádkou Klárou organizují. Založili bowling klub, pořádají turnaje, což obnáší i záběr na volný čas, ale jak vím, moc ji to baví nejen proto, že můj vnuk a můj syn, tedy hlavně vnuk, jsou úspěšnými hráči. Jsem ráda, že jim to doma klape, že se mají rádi a věřím tomu, že to tak zůstane navždy. Máme ji všichni moc rádi.
Na fotce jsou spolu na oslavě naší stříbrné svatby. Sluší jim to, že? To bych řekla.

MŮJ PRVOROZENÝ - TEDY SYN

22. března 2009 v 19:24 | já



Ano, toto je moje první zlatíčko, jmenuje se Ladislav a narodil se 30.3.1962 a tahle fotka je z jeho prvních Vánoc. No nebyl k sežrání?
Jako dítě byl moc hodný, když jsem jezdila venku s kočárkem, tak se mě ptali známí, jaké má oči (modré přece), že ho ještě neviděli vzhůru. Neplakal, nezlobil, byl milý, hezky papal, co bych chtěla víc, ne? Když mu byl rok, šel do jeslí, protože jsem musela do práce, nebyly korunky. Ani tam neprotestoval, neplakal, i když byl někdy smutný. Ale zvykli jsme si oba i na to příšerné brzké ranní vstávání. V 6,00 hod. otvírali jesle a později i školku a my už stáli za dveřmi jako první, protože já musela být v Chemických závodech v 6,30 hod. Ale zvládli jsme to i později, když se ujal své o 5 let mladší sestřičky, kterou vodil do školky a pak šel do školy, nebo "hlídal", když jí byly 4 a jemu 9 let, byli oba nemocní a museli být, bohužel, sami doma, protože já musela do práce, abychom měli vůbec co jíst. No, byla to těžká doba (a to si dnes mladí stěžují, chachacha), byla jsem s nimi v té době sama a žádné sociální dávky nebyly. Ve škole mu to šlo, podle něj výborně, dokonce když měl jednou tuším ve 3. třídě na vysvědčení 1 trojku tak se moc divil, co se mi na tom nelíbí, vždyť 3 = dobře.
Nakonec jsme základní školu ustáli výborně, ale byl 1. ročník, pro který otvírali jednu třídu na gymnáziu z osmé třídy, ostatní chodili ještě do devítky. Byl to opravdu krutý rok, jak pro něho, tak pro mne. Jedna profesorka mi dokonce v pololetí navrhovala, jestli by nebylo lepší, kdybychom to vzdali. Dobře, že jsme se nedali, maturita dobrá, ale pak zase problémy. Na vysokou školu strojní v Plzni na 1. pokus nebyl přijat, na druhý odmítl jít, i když měl možnost. Tak šel nakonec ještě na 2 roky na nástavbu na stavební průmyslovku, udělal další maturitu a šel na vojnu. Nějak byl znechucen a na "vejšku" jít nechtěl, i když mě to moc mrzelo. Ta vojna, na tu mám JÁ ty nejhorší vzpomínky. Za celé 2 roky byl pouze 2 x doma a to jen na dovolence, to ho pustit museli. Zhubnul mi tam a mně se tolik stýskalo! Když se vracel zpět po té první dovolence, tak jsem myslela, že se zalknu, jak moc jsem plakala. Dodnes ten obraz mám před očima.
Tak také jsme tu vojnu přestáli, pak začal pracovat jako projektant v CHEZE, pak se seznámil se svou láskou - svou manželkou, naší milou snachou a nakonec se nechal přesvědčit (mnou ne, ale jí), aby zkusil dálkově ČVUT - stavební fakultu - byl přijat, zvládl to, byli jsme na promoci tenkrát už s jeho dcerou, která se nemohla dočkat a ptala se" "Maminko a kdy přijde už tatínek a bude už ten "inža"? Takže vše zase dobře dopadlo, můj chytrý synáček si ještě "dodělal" dvě autorizace jako projektant a jako statik a celá léta pracoval pořád na stejném místě, dokud se zdravě nenaštval a netrhnul se. Měli jsme všichni strach, ale udělal dobře.
Dnes je to samostatný dospělý muž, který má dvě krásné a chytré děti a také hodnou, krásnou a chytrou manželku. Jen na maminku už moc času nezbývá, ale to je život. Když jde ale "do tuhého" je vždy po ruce a ochoten pomoci. Musím se pochválit. Dobře jsem ho vychovala.


Tak takhle je v pohodě nyní se svými drahými. Doufám, že se vše bude dařit dále celé rodině.

POEZIE Z NEMOCNICE

17. března 2009 v 18:08 | já
Tak jsem tu opět, abych napsala něco k mému pobytu v nemocnici. Ne, nebudu zase naříkat, ale přepisuji zde pouze mé "rýmovačky", které mě napadaly, když jsem byla sama na pokoji a to bylo asi polovina pobytu. Předem podotýkám, že to neumím ani jako Jiří Žáček nebo Jarek Nohavica, ale je to od srdíčka.
1. POBYT V NEMOCNICI
Tak mě nemoc dostala,
v nemocnici jsem ulehla.
Předtím to různé pocity byly,
dobré i špatné zvěsti se mísily.
Tady potkám různé lidi,
i ty, které se hned tak nevidí.
Ta, která za všechny byla,
se u mne na pokoji zabydlila.
Hodně starší, pravda, byla,
skleróza s ní pěkně cvičila.
Ptala se na vše pořád dokola
a svůj život kolikrát denně vykládala.
V noci buďto hezky nahlas chrápala
nebo po příchodu z WC se ve věcech hrabala,
potmě se potom učesala
a zase si do postele lehala.
Ostatní "pacošky" byly fit na hlavu,
tak jsme měly normální zábavu.
Každá svoji bolest měla,
různou bolest, duše i těla.
Ale od toho jsme přece tady,
aby si s námi věděli rady.
Dokonce jsem tu štěstí měla,
s jednou paní si tak rozuměla,
že "jako" adopci jsme spolu měly
a spolu se radily a svěřovaly.
Lékařka, lékaři, i primář sám,
jsou hodní, šikovní a pomáhají nám.
A sestřičky? To zlatíčka jsou,
s úsměvem na tváři nás obsluhujou.
Všechny ihned a bez zaváhání
rády nám splní každé přání.
Dokonce i jídlo je tu jedlé,
no to jsem z toho celá vedle.
Po tom všem, jak zdravotnictví pláče,
mění stále na "šachovnici hráče",
jsem byla překvapena mile.
OPRAVDU BEZ CHYBY JE MOSTECKÁ ORTOPEDIE.

2. PŘED (P) OPRAVOU
Tak už jedu, už mě vezou -
vzhůru k bezbolesti.
Doufám, že mi nepolezou
z těla všechny kosti.
Pod narkózou mi budou rozcvičovat
tu mou ruku bolavou.
Snad se pak budu radovat,
že mám levou jako pravou.
Bolest je věc pomíjivá,
to už teď raduji se,
tak jen naděje mi zbývá
na obě zdravé ruce.
Tak a teď už soustředím se
na to, co bude dále.
To už brzo uvidí se
po výkonu na sále.
.... POTÉ...
Přivezli mě zase zpátky,
zákrok to byl jenom krátký,
ruka bolí jako čert
a vůbec to není žert.
Věřím, že zas bude dobře
a budu svět vidět modře,
už se těším velice,
ale domů nejvíce.
Teď mám ale hodně strachu,
jak kdybych klečela na hrachu,
také mám velké obavy
s rukou cvičit - to se ví.
Už dopředu mě to děsí,
třeba aspoň kousek štěstí
při rehabilitaci budu mít,
ale musím vydržet.
Odpusťte mi, dámy, páni,
mé nedokonalé veršování.
Hlava se mi ještě motá,
ale vzhůru do života.
No, tady je vidět, že moje nálady se střídaly asi tak, jako moje rýmy, jednou tak a podruhé zase onak. Ještě jsem stačila napsat tři "básničky" pro mé "nové přítelkyně". Nemohla jsem jinak. Po zjištění (proflákla to sestra, která mě viděla psát), že jsem něco napsala, to chtěly nejen ode mne přednést, ale měla jsem to i s potleskem. No řekněte, nenapsali byste takovým posluchačům také osobní básničku na památku?





KONEČNĚ DOMA

16. března 2009 v 17:21 | já
Ano, tak všem, kteří někdy zavítají na můj blog POSLUŠNĚ HLÁSÍM, ŽE JSEM OPĚT ZDE! Už jsem se vrátila po 11 dnech z nemocnice, kde sice byli na mne všichni hodní, ale............ jistě to všichni znáte, doma je doma.
Ruku mi málem rozlámali na malé kousky, prý by to mělo pomoct, ale ještě budu muset hodně dlouho a poctivě cvičit, ne, že by to nebylo o něco lepší, ale kdyby to aspoň už nebolelo. Už sama nevěřím, že to někdy přestane. Paní doktorka říkala, že to byla hrůza, ty moje srůsty a na druhé straně mi napsala do zprávy, že jsem negovala TT (zřejmě tělesnou terapii - jinak nic), kdyby zkusila, jak to STRÁÁÁÁŠNĚ bolelo, tak mě do tak velké bolesti nenutí, ale já to snad nějak zvládnu, uvidím, musím si jít nechat napsat rehabilitace a tam mě kromě jiného budou také "mučit" jako tam. Už půl hodiny předem jsem se vždycky bála, když jsem slyšela, že je na chodbě rehabilitační sestra, říkala jsem jí "tyranka". Nevím, nikdy mně zase bolest takový problém nedělala, tohle je fakt dost kruté, už půl roku vím, jak moc to dokáže bolet, ale to jsem té bolesti "uhýbala" a teď musím cvičit "přes bolest", tak zase prosím, komu na mně trochu záleží, držte mi pěsti, i palce můžeje to je fuk, hlavně, ať se to lepší.
Tak zdravím a příště se už "vrhnu" na pokračování naší rodinné ságy a to dětmi.