Únor 2009

SÁGA - KONEC STARŠÍ "VĚTVE"

28. února 2009 v 17:31 | já |  JEN TAK
Ano, ukončím tu původní větev - tedy "odnože" maminky a tatínka tím, že se pokusím vyjmenovat a spočítat všechny moje bratrance a sestřenice. Bohužel, některé z nich ani neznám, některé jsem neviděla roky a tudíž bych je vůbec nepoznala.
Tak tedy :
MAMINČINA VĚTEV od nejstaršího :

teta Áda
Edita nar. 1937 - vůbec jsem ji neviděla, snad jako malé dítě
Kristýna nar. 1944 - podobně, protože teta zemřela při jejím porodu a strýc byl
původem z Rakouska a taky tam asi po válce skončil

teta Máňa
Jiří nar. 1942 - ano, s Jiřím jsem se viděla před cca 6 lety a jako děti jsme si spolu často hrávali a trávili prázdniny na venkově - krásné to bylo

strýc Eda
Eduard nar. 1941 - byli jsme stejně staří, jako malí jsme si hrávali, pamatuji se
Jarka nar. 1957 - viděly jsme se krátce pouze jednou nebo dvakrát, je to už min. 12 a více let, ale víme o sobě na internetu
Josef nar. 1956 - osobně se neznáme, viděla jsem ho na fotce jako dítě s dortem a svíčkami - byly mu 2 roky

teta Fany
Josef nar. 1939 - jako děti jsme se znali dobře, fajn hezký kluk
Miloslav nar. 1941 - jako "puboš" jsem ho milovala, moc se mi líbil
Jiří nar. 1943 - taky jsme se znali jako děti

František nar. 1949 - s tím jsem si moc nehrála, byl o dost mladší

strýc Pepa
Drahomíra nar. 1941 - vůbec neznám, strýc zemřel při autohavarii, když mi bylo asi 5 nebo 6 let, tak snad jako děti, jsme stejný ročník
Jiří nar. 1945 - tak toho opravdu neznám ani náhodou

TATÍNKOVA VĚTEV od nejstaršího :

strýc Franta
Naděžda nar. 1930 - Naděnku si pamatuji, jsem s ní vyfotografovaná, mně jsou 4 roky a ona už je slečna a moc hezká, vidím ji před sebou
Iva nar. 1934 - vůbec si nepamatuji
Luboš nar. 1940 - rovněž vůbec nic o něm nevím

teta Julča
Miloš nar. 1938 - ano toho si pamatuji už jako "velkého kluka", líbil se mi, vídali jsme se
Pavel nar. 1940 - ano, taky ho vidím živě před sebou, ale už je to hodně let
František nar. 1944 - pamatuji si ho jako "unudlaného" (u nás na Moravě by se řeklo usopleného) kluka

strýc Vašek
Drahomíra nar. 1931 - viděla jsem ji naposledy na tatínkově pohřbu v r. 1982
Milan nar. 1938 - taky jsem ho viděla naposledy v r. 1982, byl to krásný chlap
Božena nar. 1944 - spolu jsme si hrávaly u babičky a dědečka.

Tak když to sečtu, měla jsem 8 tetiček a strýčků, 21 bratranců a sestřenic (7 děvčat, zbytek kluci), z nichž jsem 7 vůbec nikdy neviděla a z těch 14 bych jich asi taky moc nepoznala. Asi to bude taky tím, že mám všechno toto příbuzenstvo na Moravě, odkud pocházím i já.
Z tetiček už mi zbyla pouze teta Fany, ze strýčků už nikdo. No, není divu, vždyť už já jsem "zasloužilá" seniorka. Ale ještě ráda bych někdy viděla aspoň některé (nějraději všechny) mé drahé sestřenice a bratránky, i když vím, že to je jen sen. Ale nevadí, vzpomínky nám zůstanou, občas i nějaká ta fotka. No a věřím tomu, že dnešní mládež, která děti "moc nemusí", se nemůže chlubit tolika příbuznými. A hodnými, to mi věřte. Mám jen ty nejlepší vzpomínky.



MŮJ BRÁŠKA

21. února 2009 v 17:14 | já
Ano, toto je bráška nedávno, sama jsem si ho "vyfotila" u maminky, když jsem tam byla na návštěvě.
No, jak jsem už psala u sebe, tak bráška se narodil, když mi bylo 14 let. Užila jsem si ho jako malého, když jsem se o něho starala, ale později, až jsme byli oba "větší", tak jsem se odstěhovala z rodné Moravy až sem do Litvínova. Mě bylo 21, bráškovi 7, občas přijel s rodiči, ale od svých 13 let jezdil z Brna až k nám vlakem úplně sám. Pamatuji se, že mu bylo asi 14 a půl, když přijel na Vánoce, protože jsem byla v té době sama, aby mi nebylo tak smutno. Přiznám se, že jsem ho začala "zasvěcovat" a dali jsme si spolu sekt. Ale jen jeden, fakt. On mi taky mezi svátky, kdy já musela chodit do práce, hlídal moje děti, tedy "synovce" a "neteř". Můj syn má o 7 let staršího "strejdu" a dcera o 12. Když zlobili, schovával jim vánoční dárky, že si je Ježíšek vzal a jestli budou hodní, tak je vrátí. Taky spolu rozbili skleněný lustr, když si kopali v pokoji balonem, ale až jsem přišla z práce, nic jsem nepoznala. Bráška koupil nový "obal" na žárovku, opravil a uklidil vše, kdyby se nepřiznali, nevěděla jsem nic. A taky později, když se dohadovali s Láďou, tak ho zlobil, jestli neposlechne, tak mu bude říkat "strejdo".
Jo a taky mi bráška vozil "ukazovat" téměř všechny své lásky, co jako na to říkám. No, když jednou přijel nečekaně v půl dvanácté v noci, myslela jsem že ho praštím, ale věděl, že může kdykoliv a že má u mne dveře dokořán. Taky když mi bylo nejhůř, tedy když odešel můj druhý manžel a já na tom nebyla psychicky nic moc a bez peněz, přijel, nakoupil, potěšil, ba i za "bývalým" šel za mne, abych se nebála. Jo, bývalo to moc fajn. No a taky se oženil, měl 2 kluky, ale zase se rozvedl. Neklapalo jim to, neměl ženu, která by zvládala domácnost.
Oženil se po druhé a myslím, že je spokojený. No taky se dal na podnikání, nebojí se fakt ničeho, ani dluhů, když se odstěhoval z Jižní Moravy do většího, vzal si na 16 let hypotéku, kterou stále splácí, vzal si maminku k sobě, odstěhoval se s manželkou a jejím synem, kterého vychovává od jeho asi 5 let a on letos již končí vysokou školu jako bakalář. Od revoluce se živí jako zlatník a obchodník, což znamená, že má doma nejen dílnu, ale také obchod, pardon, dnes již zase dva, v jednom prodává moje švagrová. Nezávidím jí to. Ráno jezdí v 7,30 hod. do práce a vrací se v 17,15 hod., v sobotu tam jsou spolu do 11 hod. A co domácnost? No má švagrová co dělat a k tomu má doma ještě spoustu kytek a 3 velké psy (Švýcarský salašnický).
Já myslím, že je bráška pohodář, všechno umí, opravdu, dost věcí si na baráku udělal sám a v mládí jsme k sobě měli hodně blízko, taky jsme se uměli párkrát "namazat" i ve sklípu - no jak jinak na Jižní Moravě, že? Vždy jsem ho brala jako své "nejstarší dítě", ale teď už ho tak neberu. Už jsme oba také o pár kilo starší.
Když si vzal maminku k sobě, nelíbilo se to zpočátku ani jí, ani mně a sestře, ale teď, když to potřebuje, tak se o ni opravdu moc hezky stará. Díky. bráško, jsme rádi, že Tě máme.

POPLATKY VE ZDRAVOTNICTVÍ ANO - A CO TAKHLE LÉČIT?

17. února 2009 v 12:27 | já
Tak mi to nedá, abych se neozvala na toto téma. Pořád se jen diskutuje a kecá a kecá a ..... jak to bude s poplatky, jestli poplatky ano, nebo ne, ale kdyby aspoň už konečně lékaři začali opravdu léčit, to by byla věc! Vždyť je to slovo odvozené, ale teď nevím, které vzniklo dřív. Myslím, že to léčit a proto to u lékařů tak vázne.
Je pravda, že mé mamince už bude v květnu 89 let, tudíž má nárok na dost neduhů, ale proč má pořád tak trpět, jak fyzicky tak i psychicky. Je to už 14 dní, co jí bylo tak zle, když jsem jí volala, ale ona si netroufne hned si stěžovat nebo se obrátit na lékaře. Bylo to ale hodně zlé, tak jsem já odtud napsala bráškovi (Litvínov - Kralovice), aby jí zavolal sanitku nebo odvezl někam na vyšetření. Maminka na tom byla tak, že už sama říkala, že by šla do nemocnice, kde by jí určitě pomohli aspoň od bolestí. No, byla jsem ten den jak telefonní ústředna, spojení s maminkou, bráškou, sestřičkou... Výsledek byl ten, že večer k ní přijel její praktický doktor, kterého bratr zavolal, ale co myslíte? Ano, správně, do nemocnice ji neposlal, píchnul jí nějakou injekci, řekl, jak má zvýšit braní léků a připsal další a druhý den měla zavolat, jak je jí, že jí ta injekce opravdu pomůže a bude konečně moci něco sníst, aniž by to šlo ven. Injekce pomohla, opravdu, ale na jak dlouho, to už nikdo neřekl.
Maminka nemá vůbec pořád chuť k jídlu, jak něco sní, má bolesti, křeče a šup, jde to hned ven, no prostě paráda. Léky, které bere na žaludek a deprese, prý jen tak nezaberou, chce to čas!!!
Tak se upínala ke kontrole na interně, kterou měla mít včera. Téměř denně (min. obden) mi skoro nebo úplně plakala do telefonu, jak je jí zle.
Včera tedy šla na internu. Paní doktorka, kterou si předtím moc chvlálila, nebyla jaksi "ve formě", žádné velké řeči s ní nenadělala, musí prý odpočívat (=ležet celý den), jíst na co má chuť (na nic) a to je všechno. No to byly novinky! Já prostě nechápu, proč ji NIKDO nechce poslat do té nemocnice, buďto si myslí, že to nestojí za to v jejím věku, nebo že by si mysleli, že si vymýšlí? Že by měla jako hobby pobyt v nemocnici? To snad ne! Myslím, že dnes, když přijdete do ordinace, je prvotní natáhnout ruku, abychom nezapomněli zaplatit poplatek, ale co kdybychom tento poplatek zaplatili až poté, jestli nám jejich rady a rádoby léčení opravdu pomůže?

Maminko, nedej se a bojuj!

MOJE SESTŘIČKA

15. února 2009 v 18:19 | já
Ano, toto je moje sestřička, konečně jsem ořízla a zmenšila jedinou fotku, kterou mám v databázi, je asi rok stará, tedy ta fotka.
Moje sestra se jmenuje Zdeňka, mimochodem moje dcera má jméno po ní. Myslela jsem si, že to dceři přinese více štěstí, než jméno po mně, to nedopadlo, jak jsem již psala.
Tedy sestra je o 4 roky mladší než já a vůbec jsme obě hodně rozdílné. Já jsem jeden čas trpěla utkvělou představou, že nejen "malého" bratra, ale i ji jsem musela občas hlídat a tudíž byla nespravedlivě nařčena, když se něco stalo, ale dnes už to tak neberu.
Sestra tedy šla studovat ekonomickou školu (rovněž tehdy Hospodářskou), ale původně jen na 2 roky, tu nižší, ta dnes již neexistuje. No ale hned po dokončení pokračovala dál a školu zakončila maturitou. Byla taky odvážná, brzy se odstěhovala od rodičů, již v 17 letech si našla podnájem v Brně a už se pak domů nevrátila. Tuším, že se ve 22 letech provdala a ve 24 měla prvního syna Radka. Ten je o 2 roky mladší než moje dcera a o 7 než můj syn, ale v mládí se u babičky docela užili. Moje sestra byla vždy hezčí a štíhlejší než já, měla vždy lepší práci, víc peněz, však to určitě znáte. Po 11 letech po Radkovi, tedy ve svých 35 letech se jí narodil druhý syn Dalibor. Měla vždy hezké a spokojené manželství, té se to asi povedlo po našich rodičích, což jsem chtěla původně i já. Oba synové jsou hodní a chytří, oba mají vysokoškolské vzdělání, jakož i jejich manželky. Od Radka má sestra 3 vnoučátka a Dalibor s manželkou čekají miminko letos v květnu. Moje sestra, ač už je jí 64 let, tak pořád chodí do práce. Myslím, že by tomu tak nebylo, kdyby.... no to je právě to slovo, co má velkou sílu. Když jí bylo 57 let, ovdověla. Bylo to náhlé, rychlé a hlavně bolestné. Hodně dlouho na tom byla psychicky moc zle, bez prášků neusnula, každý večer plakala a až do loňského roku měla doma všechny manželovo věci. Nezapomene na něj nikdy, měli se opravdu moc rádi, ale bohužel, život jde dál. Tak proto ještě pořád chodí do práce, dokud jí tam budou potřebovat (pracuje na Finančním úřadě v Brně), aby ji doma nehonily chmurné myšlenky.
A v čem je hlavně teď lepší? Má zdraví jako křen. Nechci to zakřiknout, ale co ta zastane práce, ta vůbec na rozdíl ode mne neví, jestli nějakou páteř vůbec má. Pracuje na zahradě, zastane všechnu práci nejen v práci ale i doma a když i na 2 dny přijede syn Radek, který bydlí ve Zlíně s celou rodinou (3 dětí!), nejenže pro ně napeče, navaří, ale po jejich odjezdu musí dát do pořádku i ten byt, který bývá zpravidla vzhůru nohama. Ale dělá to ráda, aspoň prý se doma nenudí.
Popřála bych jí, aby jí ta vitalita ještě hodně dlouho vydržela! Bude mít zase brzy další vnoučátko, které asi bude muset občas i ohlídat (Dalibor bydlí v Brně), tak ji bude potřebovat! Jo a taky ještě jezdí dost často z Brna k mamince do Kralovic, nejen na návštěvu, ale aby jí i "vygruntovala" , protože já už toho moc nezmůžu, bohužel.
Tak to je moje sestřička. Vzájemně používáme tohle oslovení, tak jsem ho použila i tady.

JEŠTĚ JEDNOU VALENTÝN

14. února 2009 v 7:38 | já
Tak jsem se dnes ráno vzbudila už v 6,00 hod. a ne a ne usnout. Tak slyšte, nebo vlastně čtěte, co se mi zrodilo v hlavě, To už radějí neříkám, že jsem musela vstát z postele a jít si to hned zapsat, abych to opravdu nezaspala.

Dnes na svátek Valentýna
připijme si sklenkou vína.
Jeden druhého pohladí,
protože se máme rádi.
Děti ťuknou sklenkou džusu
a dají si hezkou pusu.
Pak se vezmem za ruce
a životem půjdeme lehce.
Ne-li lehce, tak snadněji
jak krásnou rozkvetlou alejí.
Šťastnou cestu, krásný den
a pak večer sladký sen!

P.S. Tento týden se opravdu potěšilo mé "Hujerovské" srdíčko. Viděla jsem a taky hezky "pokecala" s mými drahými. Moc fajn.

14.2. - VALENTÝN

13. února 2009 v 17:47 | já
SVÁTEK ZAMILOVANÝCH? Proč jenom zamilovaných? Já dodávám, že by to měl být, nebo doufám už je svátek všech, co se mají rádi. Dřív byl jen MDŽ (pro mladší ročníky - Mezinárodní den žen), dnes je aktuální Den matek (Den otců, učitelů atd.), ale tenhle svátek by mohl být fakt pro všechny.
Takže přeji všem, které mám ráda - rodině, přátelům, známým a také těm, které já nemusím, ale jsou důležití pro někoho jiného, ať jsou na sebe hodní, milí, ohleduplní, laskaví, tolerantní, pořád hezky naladění, no zkrátka MĚJTE SE RÁDI OPRAVDU VŠICHNI A NEJENOM NA TENTO DEN, jak by to bylo všechno hezčí a jednodušší, že?
HEZKÉHO VALENTÝNA!


BUDÍČEEEEK!!!!!!!!!!

13. února 2009 v 17:27 | já
Ano, teď se tomu směji, ale ..... no zařekla jsem se, že tuto "hračku" už nepůjčím do ruky ani svému synovi, ani mému manželovi.
Tuto meteostanici mi uvedl celkem lehce a šikovně do provozu můj skoro patnáctiletý vnuk a syn mi chtěl ukázat, jak to funguje, tak tam něco zkoušel, no a v noci přesně o půlnoci mě něco vzbudilo, takové divné pípání, které jsem neznala. Než jsem se probrala, co to vlastně pípá, zvuk se zrychloval a zrychloval..... Teď mi to docvaklo, že na meteostanici je i budík. Ano, byl uveden do provozu, což jsem poznala na displeji. Protože to byla nová věc, musela jsem napřed pročíst návod, abych věděla, jak to nejen zastavit, ale i vypnout, protože tento budík je opravdu důkladný, za 5 minut pípal znovu.
No dobrá, zapomněla jsem až zase asi po 14 dnech...........znovu přesně o půlnoci, ale to už jsem věděla, "zač je toho loket" a šla to rychle zastavit (ne vypnout). Řekla jsem si, že to vypnu až druhý den, no a druhý den jsem to asi zaspala, prostě jsem chodila okolo a nic. Ale už v noci jsem si vzpomněla, že ve dne jsem slyšela něco pípnout a na dotaz, co to bylo, mi manžel sdělil, že se koukal, jestli funguje ta stanice. JASNÝ! No ale jak jsem říkala, přes den jsem zapomněla a další noc jsem opět musela vstávat a jít o půlnoci zastavovat ten urputný budík, který by mimochodem probudil snad i mrtvolu. A proto: syn ani muž se k němu již nesmí přiblížit! Dobrou noc!

JEŠTĚ JEDNOU O FIRMĚ HAINES

10. února 2009 v 17:36 | já
Tak nám "pan domácí" zvýšil nájemné. Není to sice zatím tak katastrofické, jak vyhrožuje, "jen" o tolik, o kolik mu to zatím dovolila regulace, tedy nyní o 124 Kč. V pořádku. Každý rok bývá také jako všude vyúčtování za teplo, TÚV, vodné a stočné. Celé roky jsme měli přeplatky, jako všichni ostatní, nejen proto, že máme měřiče, ale také proto, že se snažíme šetřit. Na noc zbytečně netopíme, stará okna, přes která to fouká a někdy hezky prší, "ucpáváme" dekama atd. No, děláme, co můžeme. Ale my jsme měli stejně přes to všecho loni nedoplatek. Předloni přeplatek 3548 Kč a loni nedoplatek 375 Kč. Přitom topíme pořád stejně, odběr teplé vody stejný, všichni ostatní měli přeplatek, tak v čem byl problém? To bych taky ráda věděla. Spočítáno matematicky to bylo v pořádku. Nechala jsem také vyúčtování překontrolovat, žádná změna. Ale napadlo Vás také to, co mne? Kde mám záruku, že zapsané odběrové hodnoty byly v pořádku? Na konci roku si to kontroluji tím, že si sama předem zapíši spotřebu, ale nám předloni měnili měřiče uprostřed roku a nikdo mi nevymluví, že tam nebylo vše v pořádku. Já vím, těžko to už teď mohu dokázat. Tedy ještě chci říct, že když byly přeplatky, nikdy firma nepřišla s tím, že nám sníží zálohy. Proč taky? Mohli víc investovat, aby měli výnosy pro sebe, ale jen jsme měli 375 Kč nedoplatek (obratem uhrazený), tak nám navýšili zálohu na teplo a vodu o 30 Kč měsíčně. Dobrý ne?
No, vlastně už se teď vůbec ničemu nedivím. Po přečtení včerejší písemné informace, která koluje mezi nájemníky o firmě Haines jsem spíš vyděšená a mám strach. Jako všichni ostatní. Tato firma dle této informace připravuje "tunel století" s byty v Litvínově. Jsou vlastníci (za babku) 2400 bytů a to už je slušný, ne? Už nechali vystěhovat důchodce z Penzionu v Mostecké ulici, tak proč by to neudělali s námi všemi? Dohoda o tom, že nám nebudou škodit, jim končí v r. 2010 a to by měla končit regulace. Dobře načasované! A co na to naši politici a funkcionáři? Těm je to asi jedno, ti mají "své" jisté. Aspoň zatím.

MŮJ MANŽEL

7. února 2009 v 13:06 | já
Tak to jsme my dva. Tedy manžel a já, to jsme byli s rodinou na oslavě naší stříbrné svatby, tedy 25 let společného života, je to už 2,5 roku a z toho jsme spolu už 12 let 24 hodin denně. Není to tak, že bychom si nějak lezli navzájem na nervy, prostě dokážeme vedle sebe i mlčet. Už jsme se také léty oba zklidnili, tak to jde.
Již v článku o mně jsem se zmínila, že jsme se znali 10 let před tím, než jsme spolu začali chodit. A jak to začalo? Bylo to v létě, tramvaje měly výluku, jezdily autobusy a pěkně nacpané. Bylo dost teplo (jako v létě), já měla na sobě šaty s kopretinami, byla jsem v té době štíhlá (po operaci žlučníku, dietě a definitivním rozchodu s otcem mých dětí), taky mi bylo 30 let, což byla paráda. No abych neodbočovala. ON seděl a jak mě uviděl, ihned mi uvolnil místo: "Mladá paní, pojďte se posadit." Tak tím to začalo. Oba jsme pracovali v "chemičce", on sice někde úplně jinde, ale měli jsme přibližně stejný začátek a konec pracovní doby. Tak jsme se pak vídali..... začali si povídat, ale to jsem předtím musela odmítat stále pozvání na kávu, ON vyhledával příležitosti, jak mě vidět, sledoval, kdy jezdím do práce a z práce, aby mohl být se mnou aspoň v tom autobuse, pak již v tramvaji. Docela se "vnucoval" i drobnými dárky k svátku, MDŽ (tenkrát) a tak. Bylo období, kdy jsem před ním doslova "utíkala". Mezitím jsem se vdala a zase rozvedla, no a konečně jsem ho vzala na milost. Vlastně ne, řekla jsem, že můžeme jít na tu kávu, že už jsem volná. No to jsem se dočkala! "Já tento týden nemohu, manželka má ranní, příští týden bude mít odpolední, tak půjdeme!?!" Pěkné, co? I když mu manželství dlouho neklapalo, nechtěl zůstat úplně sám a napřed si musel přece ověřit, jak to bude dál, ne? No brala jsem to jako daň za těch 10 let odmítání a další týden jsme šli na kávu, hned druhý den na vínko, pak jen tak na procházku, když mě jeden den neviděl, bylo mu stráááášně smutno. No jak už jsem psala, nakonec se rozvedl dřív než já. Pak jsem ho přivedla domů "představit" dětem s tím, že si mne chce vzít, že nechce se mnou žít na "psí knížku". Pamatuji si, že jim přinesl něco "na zub". Souhlasily. Dodnes si pamatuji, jak syn pronesl: "On buďto mluví hodně, nebo vůbec, ale jo". Tak byla svatba, malá, ale hezká, jen my, děti a svědci.
Moji dceru vedl, když se vdávala, nikdy je nenechal "ve štychu" a vnoučátka? Protože pravého dědu vůbec neznají, nemá o ně vůbec zájem a vlastně některé ani neviděl, o to víc "milují" tohoto dědu a dokonce prý nikoho jiného neuznávají. To mám radost.
Taky všechno s manželem prožíváme spolu. Manžel má z prvního manželství syna, který je o 10 let starší než ten můj, ale .... no právě to ale. Mám pocit, že si lépe rozumí s mými dětmi, i když vím, že to není úplně v pořádku.
Manžel měl vždy jedno rčení: "Život není procházka růžovým sadem", což platilo a platí snad o každém manželství, tedy i o tom našem. Věřím, že na miskách vah převažuje to "lepší", jinak bychom spolu nevydrželi, že? Tak hlavně, ať nám ještě vydrží to zdravíčko, jinak je to OK.

DEN "BLBEC"

1. února 2009 v 12:35 | já
Tak to si určitě řekl včera můj vnuk Luky, když nás pozval na turnaj v bowlingu, který pořádala jeho mamča a spol. a pak mu hra nevyšla, jak by si představoval. Přesto se držel, oproti své spoluhráčce, která byla vzteklá jako čert, sprostá, ošklivá na tátu, no prostě proti ní byl náš Luky andílek. I když bylo vidět, že ho to taky štvalo. Hold bylo blbě namazáno (to ale pro všechny stejně), jenomže každému vyhovuje asi něco jiného.
Tak se mi podařilo sem vložit obrázek našeho přeborníka v bowlingu, i když tohle není ze včerejška, ale je hezký a úspěšný.
No proti tomu ale jsem měla dnes já "DEN BLBEC" a nevím, zdali to všechno skončilo. Začalo to tím, že jsem si chtěla naporcovat kuře, které jsem koupila "v akci" za 52 Kč k obědu. Jen jsem ho vyndala z obalu, nějak divně to zavánělo. Za moment už hlásil můj manžel, co to tady smrdí. No zkrátka, skončilo v kontejneru, ještě že byla na mrazáku rezerva, jinak bychom měli asi k nedělnímu obědu škubánky.
Taky jsem si řekla, že něco upeču pro vnoučátka, aby tady nestrádala. Tak jsem našlehala těsto s tím, že ho upeču v remosce a pak nazdobím krémem, jen tak obyčejně, ale bude vypadat jako dort. Tak jsem ho dala péci, před vypnutím remosky vyzkoušela špejlí asi 3 x, vypadalo upečené, tak jsem to vypnula. Po chvilce jsem tento "dort" vyndala z remosky a obrátila dnem vzhůru, abych ho měla studený a mohla nazdobit. Ale ouha! Dole byl dort syrový, celý prostředek a co teď s ním. Tak jsem dala na manželovu radu a "šoupla" jsem ho na plech do trouby dopéci. Nikdy jsem nic takového nepodnikla, tak jsem čekala..... Jo, asi po čtvrt hodince jsem ho vyndala, zase propíchala a vypadal, že je upečený. Ano, byl, ale dole až moc. Tak jsem ho nechala vychladit, pro jistotu jsem ho vrazila na chvíli do lednice, ale naštěstí to nebylo moc, ško to oškrábat a krém se naštěstí povedl. Snad bude vnoučátkům i chutnat. Doufejme.
No, měla jsem ve spíži moučkový cukr už od Vánoc a protože teď manžel nesmí sladké, tak mi vydržel, ale byl jako kámen. Tak se manžel ujal rozbíjení a přesívání tohoto cukru, zatím co já jsem rozbalovala to smradlavé kuře. Jak z toho byl vytočený, že ta "akce" se nám fakt vyplatila, tak šup a přesitý jemný cukr z papíru vysypal místo do nádoby k tomu určené, tak do koše. Tak jsme se tomu zasmáli, co jiného, že?
No a taky si myslím, že DEN BLBEC do třetice měl i náš měřič krevního tlaku. Když jsem si změřila tlak (měříme si s manželem pravidelně), tak mi řekl : 82/63, říkám si to je blbost, to už bych se motala jako paragraf (už jsem to zažila), tak jsem to vypla a znovu zapla aniž bych ho sundala z ruky a v momentě jsem měla 112/76!!! Paráda ne? Jen doufám, že to tím skončilo, i když na druhé straně je teprve 12,35 hod. Tak držte pěsti, ať ten den přežijeme ve zdraví!