MŮJ TATÍNEK

17. ledna 2009 v 14:58 | já
Tak teď bych měla napsat zase něco o tatínkovi, 7. února to bude 27 let, co zemřel.
Narodil se za 1. světové války, byl také nejmladší z 5 sourozenců, z toho byli 3 nevlastní a jeden zemřel tragicky ve svých 21 letech. Skočil do vody a již nevyplaval. Také si pamatuji zajímavou historku o babičce a dědečkovi. Babička prý měla dědečka ráda už dříve. Ale on se oženil a měli spolu 3 děti. Později, když ovdověl, vzal si babičku a měli spolu další 2 děti. Proto se babička vdávala až ve svých 33 letech. Vzpomínám na ně ale ráda a mám jen dobré vzpomínky, i když jsem si jich také moc neužila.
Můj tatínek maminku miloval po celý život. On byl z venkova, ona z velkého města, ale to jejich "souznění" bylo dokonalé. Byl opravdu moc šikovný fotograf, napřed jako živnostník měl svůj ateliér, než ho musel v 50. letech zavřít. Škoda. Nabízeli mu, aby dělal vedoucího fotoslužby tam, kde se vyučil, ale on byl tak férový, že nechtěl "vypudit" svého mistra, tak šel raději pracovat do fabriky, kde se musel všechno učit znovu a hlavně to bylo na hony vzdálené tomu, co se vyučil.
Maminka vzhledem k tomu, že měla brášku až ve 35. letech a u nás nebyly jesle, ani školka, tam mohla jít do práce, až bylo bráškovi 7 let. Vím, že do té doby to neměli naši jednoduché, že se doslova "žilo z ruky do úst", ale přesto ráda vzpomínám na své dětství plné lásky a obětování, péče a porozumění.
V roce 1969, to bylo tatínkovi 49 let, přišel o nohu nad kolenem, srazil ho s mopedem řidič, který vjížděl z vedlejší na hlavní a nedal tatínkovi přednost. Bylo to dost kruté, mysleli jsme, že nejhorší, ale tatínek žil a mělo být ještě hůř. Později, když tatínek dostal infarkt, bylo to opravdu horší. Naučil se však s tou protézou chodit i bez hůlky, dokonce i ryl na zahradě. Kvůli tomu srdíčku se pak už nemohl tolik namáhat (stačilo s tou tenkrát dost těžkou protézou chodit).
On ale nikdy nezahálel. Naučit se i vařit a když začala maminka chodit do práce na 3 směny, tak se to moc hodilo. Byl také sečtělý a moudrý. Dodnes některá jeho moudrá rčení používám a stále na něj vzpomínám. Všichni říkají, že jsem po něm (no, srdíčko mám taky nemocné), tak kdyý mi bylo 66 let jsem se bála, že odejdu tam, kde on v těch letech. Ale díky Bohu, žiju.
Můj tatínek se v mamince vždy vzhlížel a mockrát jsem slyšela i v pokročilém věku, jak říkával : "Naše maminka je pořád kočka". No a to jí zůstalo i teď, akorát ji souží ty nemoci. Ale to je život.












 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama