Leden 2009

SOUKROMÁ INZERCE

30. ledna 2009 v 16:26 | já
Tak jsem se po kontrole na ortopedii v úterý dověděla, že si budu muset jít lehnout na cca 7 - 10 dní do nemocnice. Moje rameno LR pořád stávkuje a jen tak to nehodlá vzdát. Jak jsem si spočítala (na to jsem odborník), tak už mě "oprava" tohoto ramene stála cca 600 kč a to nepočítám cesty tramvají do Mostu. A nic. Tak prý musím si jít lehnout na infuze a dál uvidíme. Pokud se mi začne lepšit hybnost a menšit bolest po 2 - 3 infuzích, tak jich dostanu dle potřeby tak 7 - 10. Pokud ne, tak mi to rameno budou procvičovat a protahovat pod narkózou. Takže už opravdu vidím, že ten posilovač břišních svalů už asi těžko rozbalím ze sklepa. No snad by si někdo rád zacvičil za levný peníz.
Tento POSILOVAČ BŘIŠNÍCH SVALŮ jsem koupila za 1600 Kč, používala asi 1 rok a teď je složený a pečlivě zabalený ve sklepě. Není to škoda? Prodám ho levně, bratru za 300 Kč.
Pokud byste tedy někdo o někom věděli, ozvěte se, prosím! Budu ráda, když budu moci tu moji ruku používat zase ještě někdy normálně, což mi teď už tak min. 3 - 4 měsíce nejde a nejde.
Jo a ještě tady zahálí ÚPLNĚ NOVÝ KÁVOVAR, nebo chcete-li překapávač! Fakt, nepoužitý, střelím ho taky za 300 Kč. Při odběru obou výrobků SLEVA! Tak neváhejte a ozvěte se, kdyby měl někdo zájem! Sportu zdar a s kávou potom!

NĚCO O SOBĚ aneb JAK SE VIDÍM JÁ

20. ledna 2009 v 13:18 | já
Ano, tak se vidím já nyní. Obklopena svými milými vnoučátky, kde budu opravdu už velmi brzy nejmenší, ale s nimi jsem šťastná a spokojená. Ne vždy tomu ale tak bylo.
Jak jsem již psala, narodila jsem se jako nejstarší, což nebyla vždy výhoda, ale nestěžuji si. Rozuměla jsem si se sestřičkou, později i s bráškou. Ne ale moc v době, kdy jemu byl 1 rok a mně bylo 15, musela jsem ho brávat všude sebou (i na rande, nebo tam nejít). Jinak jsem se ale o něj starala jako jeho druhá máma a taky jsem ho tak milovala.
Ze školy se samými jedničkami jsem vyšla ve 14 letech a to se právě v červnu narodil můj malý bráška. Do školy jsem nikam nechtěla, nevím proč jsem se tak "zašprajcovala", ale řekla jsem ne, i když mě rodiče i učitelé přemlouvali. Vyjednala jsem si pouze 2 x týdně v Brně na Ekonomické škole (tenkrát se jmenovala Hospodářská) kurzy hospodářské administrativy a těsnopisu. Moc mě to bavilo, myslím, že mi to i šlo. V těsnopise jsem byla dokonce za "borce" třídy. Tenhle kurz jsem navštěvovala 1 rok a tatínek mi našel práci (od 15 let!), dělala jsem jako sekretářka jednoho vedoucího (byl to jeho spolužák). Bála jsem se jim říct, že bych měla ještě v tom kurzu pokračovat, tak jsem nejezdila nikam. Po čase jsem ale zjistila, jakou jsem udělala chybu a hned v 17 letech (muselo být tenkrát 2 roky praxe), jsem se přihlásila na večerní studium té Ekonomické školy v Brně. Bylo to na 2 roky bez maturity. Mezitím jsem ovšem z mého prvního místa odešla pracovat jako sekretářka jinam, protože tam mě obtěžoval docela dost jeden kolega a já se ho bála. Práce byla dobrá, poznala jsem tam svou první vážnou známost a později otce mých dětí, povolili mi dál studovat, tak jsem se přihlásila v 19 letech na další 3 roky na dálkové studium, protože jsem tu školu končila zase se samými jedničkami (to je evidentní realita, nejsem narcista ani egoista). Také jsem se hned ve 20 vdala a do roka porodila svého vytouženého synáčka. To jsem ještě pořád studovala. Ovšem když bylo synovi 2 měsíce, odstěhovali jsme se z okolí Brna sem, do Litvínova. Daleko od rodičů, sourozenců, kamarádů, sem, kde jsem neznala nikoho. Školu jsem měla dokončit v Ústí n. Labem, ale první část maturity jsem ještě skládala v Brně. No, zkrátím to. Maturitu jsem zvládla i když už to s dítětem, manželem, prázdným bytem, bez peněz, rodiny a známých nebylo vůbec jednoduché. Nastoupila jsem také ještě před dokončením maturity do zaměstnání do tehdy Chemických závodů a kde jsem pracovala do důchodu.
Za 3 roky po narození syna se mi narodila dcera. Taky v březnu, v neděli, bez problémů, rychle a bylo to v Brně, kam jsem ji jela "jen" odrodit. Nebylo to dlouho šťastné období. Ve 3. měsíci začala marodit, vzali si ji do nemocnice, odkud mi ji po týdnu vrátili zpět "jako zdravou". Hned druhý den ovšem začaly zase teploty, pláč a bezmoc. Doktoři už nepomohli, do 3 dnů zemřela. Byly jí 3 měsíce, byla krásná, velká, vlasatá..... no bylo to jedno z nejtěžších období mého života, "nad vodou" mě držel jenom náš syn. Jinak nevím.......? Okamžitě jsem chtěla další děťátko, ale hned jsem nesměla a pak, když mi se za další 2 roky narodila "vymodlená" zase dcera, byla jsem zase šťastná. Ale ne dlouho. Neboť jsem se pak postupně dovídala, že manžel si k nám do bytu vodil jinou už v té době, když jsem byla v porodnici.
Všichni si mysleli, když jsme překonali takové neštěstí, později i jiné dost závažné problémy, stav věčně bez peněz, protože jsme byli samá půjčka, že překonáme vše, ale mýlili se. Manžel od nás odešel v době, když bylo mým dětem 6 a 1 rok, odešel k jiné ženě s tím, že prý "dnes má každý milenku a manželku, já budu lepší, nechám si jen jednu - milenku" a podal žádost o rozvod. Ještě mi to "připepřil! tím, že zažádal obě děti do své péče. To však jen přes mou mrtvolu jsem řekla a dodržela. Nakonec to "dopadlo", zůstala jsem s dětmi sama, z bytu mi zmizela přesná polovina nábytku, peníze na kontě žádné, ale byli jsme mladí a já doufala, že někdy to bude lepší.
Stalo se však to, že manžel to jaksi nemohl pořád ještě dost dobře pochopit, že jsme rozvedení, chodil se koukat na děti taky v 19 hod. večer, když už spaly a dostal u toho ještě teplou večeři a event. TO, ale na veřejnosti se "vytahoval" stále s mladými holkami. S tou, kvůli které se se mnou rozvedl, se nakonec rozešel, pořád chodil k nám, ale jen na noc, každou jen trochu slibnou známost mi zkazil tím, že mě "svedl" a já pak už nemohla dál. Když už slíbil, že se tedy po třech letech k sobě vrátíme, znovu se "zamiloval" a bylo to definitivní. Já jsem tehdy prohlásila, že se dokážu od něj odpoutat a řekla jsem mu to i to, že se, budu-li chít, vdám dřív, než on se ožení. A tak se taky stalo. Já se vdávala po 7 měsíících známosti v září, on se ženil v prosinci.
Ale zůstaly mi zlaté, hodné, chytré, krásné moje děti a pro ty jsem pak hlavně žila. Ono to druhé manželství mi taky moc nevydrželo, ale vlastně když vzpomenu, že to bylo vlastně manželství "natruc", tak 10 let je dost. Taky měl plno ženských okolo a k tomu alkohol, jako ten první. Asi to byla moje slabost na stejný typ mužů.
Tak jsem se zase po 10 letech v létě rozvedla a ouha! V říjnu se opět vdávala! Prostě jsem nepoučitelná! Taky to byl pěkný DON CHUAN, sváděl mě celých 10 let, co jsem byla vdaná, ale neuspěl. Až odešel (byl odejít) ten druhý, tak dostal šanci a držel se jí jako klíště a drží dodnes!
Měla jsem ovšem to štěstí, že se asi "vyběhal" za ženskými už dříve a taky že je o 9 let starší. A co je důležité, že vždy miloval moje děti a miluje "naše" vnoučátka.
Letos jsme spolu již 28. rok a proto mějme se rádi, ale hlavně buďme zdrávi (aspoň přiměřeně k věku), abychom tady ještě chvíli vydrželi.

JAK NÁM PAN "DOMÁCÍ" POPŘÁL DO NOVÉHO ROKU

18. ledna 2009 v 18:45 | já
Tak jsme dostali v pátek odpoledne od našeho pana domácího - firmy Haines - přání šťastného a úspěšného roku 2009 a k tomu písemnou (prý zatím nezávaznou) nabídku, zda bychom chtěli :
1) trvale bydlet v nájemním bytě
2) dočasně bydlet v nájemním bytě
3) máme-li zájem o koupi bytu.
Byl by to normální průzkum, kdyby........
Prý podle jejich průzkumu se úrověň "tržního" nájmu obvyklého v lokalitě Litvínova pohybuje cena v rozpětí 70 - 130 Kč za 1 m2 obytné plochy za měsíc a cena bytů podle "jejich" zjištění stoupá a byty se obchodují za zhruba 10 000 až 13 000 Kč za m2 obytné plochy (u průměrného bytu v domě panelové technologie).
Tak uznejte, není to přání s tím dovětkem o nabídce parádní?
Zjistila jsem, že od 1.1.2009 platíme nájem 19,76 Kč za m2, tedy nyní 1437 Kč. Započtená plocha na m2 je u našeho 1+3 bytu 72,12 m2, započtena je i plocha sklepa a 1/2 balkonu, který je na spadnutí. Při placení "jejich tržního" nájemného bychom tedy platili:
minimálně 5 090 Kč/měsíc, maximálně 9 454 Kč. Mám pocit, že skoro jako v Praze, vždyť je nám tady stejně blaze, ne?
V případě, že bychom byli "ve vatě", tak bychom si ten náš byt mohli koupit za:
minimálně 727 200 Kč, maximálně tedy "jen" za 945 360 Kč! Co je to na nás, ne?
V Litvínově se ještě v r. 2007 prodávaly byty v lokalitě Most za 500 Kč/m2 a v Mostě se snad ještě teď prodávají za 1200 Kč/m2.
Dům stojí od r. 1962 a taky tak dlouho tady v tom domě pořád ve stejném bytě bydlím a tak mohu dobře posoudit, co se do tohoto baráku investovalo. Jedno velké NIC. Byty jsou v desolátním stavu, dveře nebyly nikdy natřené, okny nám prší a fouká, při mytí už brzy hrozí, že vypadnou, protože rámy jsou shnilé a plesnivé. Rovněž v bytech je plíseň, typické panelákové jádro, plechová dávno prošlá kuchyňská linka, za kterou mimochodem pořád platíme nájem, i když je už odepsaná.
Když jsem si dělala soukromou statistiku, tak jsem spočítala, že v našem vchodě je z 26 obyvatel ve 13 bytech 15 důchodců, 1 je bez práce, 2 děti a 7 je pracujících členů domácností. Vzhledem k tomu, že důchodců a starousedlíků je v tomto našem celém domě o 6 vchodech nejvíce, stmelili jsme se jako jeden muž, v našem případě spíš jedna žena (protože jsme to hlavně my, ženy, iniciátorky a rebelky), podepsali petici a rozhodně se jen tak nenecháme odbýt.
Ať už to dopadne jak chce, tak si "pan domácí" pěkně naběhl a zkouší, co vydržíme! My ale vydržíme hodně, pane domácí, v každém případě to nebudete mít jednoduché!

DODATEK

18. ledna 2009 v 18:17 | já
Tak jste jistě všichni viděli, že jsem do mého povídání o rodičích vložila (pomocí vnoučka) obrázek mých rodičů. Je to poslední jejich fotka, kterou mám. Bylo to fotografováno, když měla moje maminka 60. let a u této příležitosti jsme se u nich pochopitelně všichni sešli.

MŮJ TATÍNEK

17. ledna 2009 v 14:58 | já
Tak teď bych měla napsat zase něco o tatínkovi, 7. února to bude 27 let, co zemřel.
Narodil se za 1. světové války, byl také nejmladší z 5 sourozenců, z toho byli 3 nevlastní a jeden zemřel tragicky ve svých 21 letech. Skočil do vody a již nevyplaval. Také si pamatuji zajímavou historku o babičce a dědečkovi. Babička prý měla dědečka ráda už dříve. Ale on se oženil a měli spolu 3 děti. Později, když ovdověl, vzal si babičku a měli spolu další 2 děti. Proto se babička vdávala až ve svých 33 letech. Vzpomínám na ně ale ráda a mám jen dobré vzpomínky, i když jsem si jich také moc neužila.
Můj tatínek maminku miloval po celý život. On byl z venkova, ona z velkého města, ale to jejich "souznění" bylo dokonalé. Byl opravdu moc šikovný fotograf, napřed jako živnostník měl svůj ateliér, než ho musel v 50. letech zavřít. Škoda. Nabízeli mu, aby dělal vedoucího fotoslužby tam, kde se vyučil, ale on byl tak férový, že nechtěl "vypudit" svého mistra, tak šel raději pracovat do fabriky, kde se musel všechno učit znovu a hlavně to bylo na hony vzdálené tomu, co se vyučil.
Maminka vzhledem k tomu, že měla brášku až ve 35. letech a u nás nebyly jesle, ani školka, tam mohla jít do práce, až bylo bráškovi 7 let. Vím, že do té doby to neměli naši jednoduché, že se doslova "žilo z ruky do úst", ale přesto ráda vzpomínám na své dětství plné lásky a obětování, péče a porozumění.
V roce 1969, to bylo tatínkovi 49 let, přišel o nohu nad kolenem, srazil ho s mopedem řidič, který vjížděl z vedlejší na hlavní a nedal tatínkovi přednost. Bylo to dost kruté, mysleli jsme, že nejhorší, ale tatínek žil a mělo být ještě hůř. Později, když tatínek dostal infarkt, bylo to opravdu horší. Naučil se však s tou protézou chodit i bez hůlky, dokonce i ryl na zahradě. Kvůli tomu srdíčku se pak už nemohl tolik namáhat (stačilo s tou tenkrát dost těžkou protézou chodit).
On ale nikdy nezahálel. Naučit se i vařit a když začala maminka chodit do práce na 3 směny, tak se to moc hodilo. Byl také sečtělý a moudrý. Dodnes některá jeho moudrá rčení používám a stále na něj vzpomínám. Všichni říkají, že jsem po něm (no, srdíčko mám taky nemocné), tak kdyý mi bylo 66 let jsem se bála, že odejdu tam, kde on v těch letech. Ale díky Bohu, žiju.
Můj tatínek se v mamince vždy vzhlížel a mockrát jsem slyšela i v pokročilém věku, jak říkával : "Naše maminka je pořád kočka". No a to jí zůstalo i teď, akorát ji souží ty nemoci. Ale to je život.













MOJE MAMINKA

13. ledna 2009 v 15:03 | já
Tak si myslím, že bych měla něco napsat o své rodině, tak jak ji vidím nebo vnímám já. A protože to všechno začalo maminkou (logicky), tak začnu s ní.
Moje maminka se narodila 2 roky po skončení 1. světové války. Byla nejmladší ze šesti sourozenců a její tatínek prý uměl peníze vydělat, ale také většinu propít. To, co mi vyprávěla ona i její sourozenci bylo někdy opravdu dost kruté, o bídě nemluvě. Její maminka, tedy moje babička, zemřela ve svých 60. letech, já jsem chodila do 1. třídy a ještě si ji pořád pamatuji. Jako dospělí, rodiče už 2 dětí, také zemřeli její dva sourozenci. Sestra ve 33. letech při druhém porodu a její bratr tragicky zahynul také už v době, kdy měl dvě děti, jel na kole a přejelo ho auto. Byla jsem v té době ještě docela malá, ani jsem nechodila do školy, ale stále ho vidím před sebou celého potlučeného ležet v rakvi. Od té doby jsem se už nikdy na nikoho po jeho smrti nešla podívat, dokonce ne ani na moji maličkou dcerku. Lépe je si je zachovat v paměti z lepší doby.
Tedy moje maminka se vyučila švadlenou, v té době to ani nešlo jít studovat, nebyly na to finance, i když maminka byla pilná školačka. Když se učila, tak při tom poznala mého tatínka, který pracoval vedle ve fotoateliéru jako fotograf. Taky vyučený a opravdu byl moc šikovný. Tak se poznali, když bylo mamince 17 let a když jí bylo 20, tak se brali. Museli. Byla jsem na cestě já. Takže moje maminka měla v životě opravdu jen JEDNOHO MUŽE. To je opravdu téměř rarita. Také jsem si myslela, že to tak budu mít, ale osud mi to nedopřál. Vzala jsem si sice toho prvního, ale rozhodně nebyl poslední.
Tak tedy moje maminka měla ve svých 21 letech mně, o 4 roky později sestru a ještě po dalších 10 letech mého bratra. Vzhledem k tomu, že já se v 21 letech odstěhovala z mé rodné Moravy sem, do Litvínova, měla jsem to k mamince opravdu "trochu z ruky". Moje maminka si brávala vždy na prázdnimy moje děti a dítě mé sestry, tedy mívala tam 3 najednou. Děti vzpomínají moc rády a já maminku dodnes obdivuji, jak to dokázala zvládnout a jeden čas dokonce sama, když byl tatínek po infarktu v nemocnici.
Vždycky dokázala uvařit každému dle chuti, třeba 3 jídla najednou, taky ty naše děti dokázaly "spořádat" plech buchet za odpoledne, tak se druhý den peklo znovu. I když jsem byla tak daleko, vždy, když jsem ji potřebovala, byla tu pro mne. I přes tu dálku pomáhala vždy, když jsem to potřebovala, později i mladším sourozencům nejen s dětmi. Sami měli doma málo peněz, ale vždy ještě zbylo na toho potřebnějšího, což byly v tomto případě vždy její děti, později vnoučátka. Nepamatuji se, že by na nás nebo dokonce moje děti někdy jen zvýšila hlas, natož uhodila. Vždy byla ochotná pomoci i cizím lidem, rozdala by se a její krédo je, že chce, aby na ni lidé vzpomínali v dobrém až tu jednou nebude.
Když jí bylo necelých 62 roků, zemřel tatínek. Ani se nemohli rozloučit, byli totiž v nemocnici každý za sebe a každý jinde. Nepamatuji si, že by se nějak hádali, to bylo jen opravdu vzácně, když se něco dělo, ale hlavně na sebe nebyli nikdy vulgární a taky se u nás nemluvilo sprostě. To už je dnes také vzácnost, ale je jiná doba, jiné vztahy.
Dnes bydlí maminka u mého bratra, kam jí přestěhovali léta zapuštěné kořeny z Moravy na Plzeňsko. Dlouho si nemohla zvyknout a moc plakala. Ale už je to 7. rok, už si zvykla, ale trápí jí nemoci, jak se říká dnes, přiměřeně k věku. Byli jsme 3 děti a měla 6 vnoučat vlastních a 1 nevlastní. Už má 8 pravnoučátek a 9. je na cestě. Tak si myslím, že to už je docela dost, ona ale myslí na všechny a pro každého z pravnoučátek má k narozeninám aspoň maličkost a na Vánoce šetří celý rok, aby nás mohla podělit všechny. A nedá si to vymluvit, prý ji to dělá radost, když jí to vyjde a už toho moc nepotřebuje.
To je tedy MOJE MAMINKA. Maminka, jak má být, MAMINKA S VELKÝM EM A ZLATÝM SRDÍČKEM!
Díky, maminko, že Tě máme a ještě nám hodně dlouho vydrž!

V NOVÉM ROCE OPĚT DOBRÝ START

8. ledna 2009 v 18:12 | já
Jenom bych chtěla ještě něco k tomu novému roku. Opravdu dobře jsme "nastartovali" zase bohužel v návštěvách lékaře. Začala hezky moje maminka, ta už má ale nárok v jejich 88 letech, protože kdyby ji nic nebolelo, tak už nežije. Dost si taky může dovolit už můj manžel a nebudu skromná, taky já v mých letech, takže jsme už tento týden absolvovali dohromady 8 návštěv u lékařů a hodláme v tom příštích dnech pokračovat, ale že nám bude hned ze začátku roku "šlapat na paty" i dvacetiletá vnučka, to bych opravdu nečekala. Loni se jí ten rok taky moc nepovedl a ten letošní nezačala taky moc dobře. Je však mladá a pevně věřím, že se z toho všeho brzy vzpamatuje a bude zase fit. Taky jí to všichni moc přejeme, no s námi třemi už to tak jednoduché nebude, ba si myslím, že bude určitě ještě hůř. Vždyť moje maminka, manžel a já máme dohromady už 231 let a takhle sečteno je to opravdu už hrůza!

UMÍME VŮBEC ČESKY?

8. ledna 2009 v 18:04 | já
Tak už máme zase další rok, utíká to, utíká. Včera jsem se náhodou dostala při brouzdání po netu ke čtení diskusních příspěvků na téma PENNY MARKET kontra TESCO. Všichni se tam dohadovali, kdo má vlastně pravdu v tom, kde mají nejlevnější zboží. Závěr byl asi ten, že žádný z nich, všichni jen blafují, aby získali zákazníky, pak se to zvrhlo vlastně všechno hlavně kolem nabídky zboží a práci pokladních v PENNY MARKETU a věřte, že tam nic moc lichotivého nebylo. No, jsme národ, který se naučil nadávat vždy a na všechno, to mě ani tak neudivilo, ale ta ČEŠTINA! To bylo kruté, těch hrubek, to by měly znát všechny děti ze základní školy, tak nevím, jestli máme opravdu tak nevzdělané spoluobčany, nebo je jim to všechno jedno, co tam "plácnou", ale věřte mi, že jsem se jim divila, že se ani trochu nestydí. Na tom, jak kdo "umí" češtinu, jsem si vždycky zakládala a nikdy bych v mládí nechodila s hochem, který by neuměl správně česky psát. Tak se pak nedivme, co zplodí takoví rodiče. Je mi líto těch jejich dětí.