Listopad 2008

HOŘÍ (má) BABINKO!

30. listopadu 2008 v 12:40 | já
Je neděle dopoledne, vařím tedy nedělní oběd, mé oblíbené vepřo - knedlo - hlávkovo-zelo, manžel se dívá v obýváku na televizi, téměř pohoda (až na ty bolesti páteře). Už od včerejška říkám, že musím doplnit plyn do zapalovače na kamna, tak jdu na to. Protože vím, že plyn je vždy všude okolo a studí, beru si zapalovač do utěrky. Stříknu jednou, stříknu po druhé ..... a málem naposled! V tom to "baflo", hořel mi zapalovač i s utěrkou v ruce, ten hrozný plamen! A co teď? "Švihnu" s náplní do dřezu i s utěrkou, zapalovač letí na zem, hoří ve dřezu i na zemi! Do dřezu pustím vodu a honem zvedám s tou hořící utěrkou ze země zapalovač a vše to DŮKLADNĚ zaliji vodou. Byla to chvilka, ale mně se to zdálo jako věčnost. Po uhašení "letí" zapalovač i s náplní do koše, já ždímám utěrku, chladím si popálenou ruku a jdu požár ohlásit vedle manželovi. Ve dřezu byly tácky z umělé hmoty od snídaně, kupodivu, byly v pořádku. Manžel mírně vyděšený bere z koše zapalovač, který neohrožené zkouší (já bych na něj ten moment nesáhla), a světe div se, on funguje! Tak jsme vylovili ještě i náplň a já děkuji svému "andělíčkovi strážníčkovi", že stál u mne! Ruka sice ještě pálí, ale to je opravdu jen maloučko červené. Když se vzpamatuji ze šoku, sednu si ke stolu a samovolně mi ruka přejela po obočí. Co to je? Ptám se, jestli nemám opálené obočí?! To byla otázka, měla jsem hezky sežehnuté i vlasy (jako by nestačilo, že je mám "krepaté" po trvalé, teď ještě po ohni!). Tak jsem se šla teprve na sebe podívat a vyčesala jsem tedy dost pozůstatků po tom ohni. Vždycky jsem věděla, že to musí být hrozné, když někdo uhoří nebo se aspoň hodně popálí, ale tak blízko jsem tomu fakt nikdy nebyla! A musí to být opravdu hodně kruté, to mi věřte!
Opravdu je lepší hasit žízeň než požár, i když malej, to mi věřte!
P.S.: Asi jsem měla napřed vypnout plynový hořák, na kterém se v tom momentě dělala cibulka do zelí, ale ta se jako zázrakem nespálila!

DĚKUJI, NECHCI

25. listopadu 2008 v 14:34 | já
Tak jsem se domnívala, že mi po 5 letech automaticky skončí stavební spoření, ale ouvej! Když se nic nedělo, tak jsem se rozhodla zeptat na internetu na vedení této banky, co mám udělat pro to, abych dostala své naspořené peníze. Po 14 dnech a dvou urgencích mi napsali, že musím jít dát písemnou výpověď, která trvá 3 měsíce a běžet mi začíná následující měsíc po té, co tento dokument podepíši.
Tak jsem se nejdříve zkusila SMS zprávou domluvit na termínu návštěvy, když se nikdo ani druhý den neozval, šla jsem na tuto pobočku osobně. A dobře jsem udělala. NIKDO tam nebyl, tedy myslím klienty, takže jsem hned mohla zasednout a vyslechnout si podmínky. Nejdříve mi bylo řečeno, že výpověď bude platit až od 1. 1. 09, protože teď už na 1. 12. je pozdě. Když jsem řekla, co mi bylo řečeno na jejich ústředí, tak to najednou šlo a výpověď by měla běžet od 1. 12. do 28. 2. Pominu-li to přesvědčování, že mám spořit dál, jak se mi to vyplatí a že dostaneme klidně bez ručitele půjčku 600 tis. Kč (!), tak jsem ráda, že to mám za sebou. Námitka, že mi bude za chvíli 70 let a brát si takovou půjčku ...... neuspěla. Finanční poradce má maminku, které bude 90!
Tak mě aspoň přesvědčil, jak je nebezpečné nechat si poslat peníze složenkou (to se napřed divil, že nemám účet, pak proč jsem ho zrušila...), tak jsem zavolala synovi a "nechala" si na jeho účet poslat moje pětileté úspory. Doufám, že ho to nijak finančně nezatíží a já už fakt nechci peníze dávat žádné státní ani jiné instituci, protože dostat je pak v pořádku a včas zpět, to je pořádná fuška. Oni ví, proč nám dávají tu státní podporu! Děkuji nechci.

HODNĚ ŠTĚSTÍ, ZDRAVÍ .....

21. listopadu 2008 v 15:52 | já
Tak je manžel zase o rok starší. Ano, má dnes narozeniny! Už včera byl ale jeho velký den, protože se měl dovědět výsledky důležitých odběrů - bude to rakovina, nebude to rakovina? Ano, tento "strašák lidstva" má úžasnou sílu. Všichni se bojíme, pokud máme nějaké potíže a podezření, jak to dopadne. A pokud je to vše O.K. jako v případě manžela, ta rána, jak nám všem okolo a samozřejmě také jemu spadne ten velký balvan ze srdce! Takže to včera relativně dobře dopadlo, bylo to sice teprve první kolo, ale myslím, že to podstatné, tak HURÁ!
Tak jsme si řekli, i když nejsme "kavárenští povaleči", že se jednou "rozšoupneme" a půjdeme se dobře najíst do nějaké dobré restaurace. No dobrá. Venku sice počasí nic moc (moc se mně nikam nechtělo, raději bych uvařila něco doma), ale nechtěla jsem oslavenci kazit radost, tak jsme si vzali deštníky a šli.
Jen co jsme vešli do dveří, hned za nimi bác! rána a já byla opět na zemi! Servírka i manžel se na mne tázavě dívali, jak se mi to povedlo, snažili se zjistit, zda jsem celá, ale dobrý, vstala jsem sama a ke stolu "dokulhala". No, bylo to zase na to koleno, co jsem upadla před měsícem ve městě, ale za chvíli se to srovnalo. Dali jsme si dobrý oběd, já byla doslova "nacpaná až po střechu", tak jsme s tím rozšoupnutím pokračovali a dali si každý ještě 1 (čti jednu) deci červeného vínka na lepší trávení. Zaplatili jsme 330 Kč a šli domů, tedy do toho kopce doslova funěli.
Doma jsme jako po správném obědě zalehli každý na jeden gauč, já s novinami, manžel za chvíli s bolestí. Zachraňovaly to zase kapky Algifen (už nám dochází, Milčo) a ty nářky, proč jsme tam chodili, proč jsme si nedali něco doma, třeba bramborovou kaši s párkem (?!), i když tento oběd jsem v životě neuvařila.... Dál už to snad nemusím komentovat.
No a co z toho plyne pro příště? Předejdeme "auvíkům", když zůstaneme doma! Tak hodně zdraví!

U HOLIČE

18. listopadu 2008 v 16:47 | já
Tak jsem byla zase jednou u holiče, tedy u kadeřnice, správně řečeno, pro nás, ženy. A protože včera se 17. listopad "slavil" v Litvínově demonstrací, o čem jiném by se mělo hovořit, že? Žádná z nás, co jsme si tam povídaly, není pro hrubé násilí, ale taky žádná (a to je nás všude kolem cca jenom 99 %) není spokojená s tím, jaké "nároky" mají naši romští spoluobčané a taky s tím, že nemají žádné povinnosti. Také přišel na přetřes jak se tento problém řeší na Slovensku a taky prý kupodivu funguje, tvrdší, ale spravedlivější ke všem. Proč by to nešlo u nás? Proč téměř všichni můžeme být diskriminování naopak a proč se všichni tolik bojí říkat to, co si skutečně myslí. Za statečné jsme označily včera ty ženy, které se nebály říct nahlas do televize, jaké to je, žít tam mezi "nimi" a proč je to tak zlé. Jedna paní dnes u holiče, která hodně jezdí na kole, říkala, že už nikdy nepojede cyklostezkou mezi Litvínovem a Mostem. Romské děti tam na ně pokřikují, holčičky i kluci si svlékají kalhotky a ukazují vše, asi se tím náramně baví. Chtělo by to nějakou razantní změnu, ale těžko si s tímto problémem asi někdo poradí. Za co, jak až teď vidíme, jsme byli vděčni komunistům je to, že byla povinnost pracovat. Kdo z nich pracuje? Přitom se v obchodě rozhlédněme kolem sebe a kolikrát se divíme, co všechno si dovolí oni koupit z našich společných peněz - tedy ze sociálních dávek. To je v pořádku?

TAK TO BYL DNESKA DEN!

6. listopadu 2008 v 18:22 | já
Probudila jsem se jako téměř každé ráno s úsměvem na tváři, manžel hlásil, že ho výjimečně nic nebolí a to bylo asi tak všechno pěkné.
Asi za 5 minut jsem se ho ptala, proč si utírá (zpocené) čelo? A hned mi také nebylo do smíchu a taky jsem se celá "opotila". Byl jako vždy na WC a to, co z něj vyšlo, nebyla moč, ale téměř čistá krev! Protože má již delší dobu zdravotní problémy a letité problémy s prostatou, na nic jsme nečekali, naštěstí dnes "ouřadovali" u nás na urologii, tak tam šel. Musel sice cca 2,5 hod. čekat, ale vzali ho. Pan doktor mu na sono přístroji zjistil něco, co se mu nelíbilo v močovém měchýři a řekl, ať se zajede objednat do Mostu na polikliniku na vyšetření CT. Sestra nevěděla, jestli ho vezmou hned (?!) nebo ho musí objednat, ani kdy, nevěděli ani jestli mu pak po vyšetření dají zprávu do ruky nebo pošlou k nim, no paráda. Teď už vím i já, že na CT břicha musí být "příprava", jak tomu tam odborně říkají, že to nejde jen tak, no to předbíhám.
Doma jsme něco jen rychle "zhltli" a jeli oba do Mostu na polikliniku.
V tramvaji do Mostu krátce před stanicí - Cesta do Kopist najednou slyším ránu. Myslela jsem, že někomu spadla taška. Ne, nebyla to taška, upadlo jedné paní celé tělo. Prostě se tak svalila ze sedačky na zem jako pytel brambor. Cestující se jí hned snažili pomoci, paní byla v bezvědomí, netrvalo to ale dlouho a probrala se. Řidič tramvaje zastavil, někam se i volalo, ale vše nebylo slyšet, pak ten řidič něco napsal a ta paní mu to musela podepsat, že to vydrží do Mostu, asi nechtěla sanitku, si myslím. Jenže po chvíli jí zase nebylo dobře, starala se tam o ni jedna taková slečna, asi byla "od fochu", zavolali sanitku, ta slečna s ní vystoupila, že tam taky jede a za chvíli jela kolem nás houkačka už směrem do nemocnice. Jen jsme ujeli 1 stanici, paní vzadu zase na někoho křikla jménem, zhroutil se tam na kočárek jeden stojící mladík. Další kolaps. No, to už bylo na všechny až příliš. My s manželem jsme na tom nebyli také psychicky nic moc a ještě tohle! Cestujcící říkali, že to byla ale nějaká "prokletá" tramvaj.
Po příjezdu do nemocnice jsme šli na odd. RTG, jak bylo řečeno manželovi, ale tam nás jen "přesměrovali" na CT, pozvali manžela dál, sestra mu vysvětlila, co má udělat před příjezdem na CT, dostal léky a světe drž se, objednali ho UŽ na 11. 12.!!! To je fofr co? Teď zase budeme netrpělivě čekat, jak mu bude, zda to přejde a hlavně, jak to dopadne.
NO ŘEKNU VÁM, TO BYL ZASE DNESKA DEN! Snad zase bude líp!