Říjen 2008

Nic není nemožné

28. října 2008 v 12:19 | já
Ano, myslím to téměř doslova. Je pravda, že emoce také dokáží své, ale také je pravda, že "čas je ten nejlepší lékař".
Když jsem se před 27,5 lety setkala prvně s "bejvalkou" mého muže, myslela jsem, že by mě najraději utopila na lžičce vody, a ty negativní prognozy! No, na jednu stranu se jí nedivím, tytéž pocity jsem měla já, když si můj manžel - otec mých malých tehdy dětí - našel o 10 mladší milenku, později manželku. Ale jak jde čas, je vše OK. S "macechou" mých dětí normálně komunikujeme, když se potkáme (kdysi jsme taky byly kamarádky, tak proč ne!), no a už se dokážeme bavit i s "bejvalkou" mého muže. Samozřejmě, že hlavně o dětech, myslím těch, co jsme měli každý z předchozího manželství, já tedy 2 a manžel 1.
Když tak uvažuji, vůbec by mi už nevadilo se setkat v takové "širší" rodině se všemi najednou, jak jsem to viděla v jednom filmu a to jsem si tenkrát ťukala na čelo, jak by toho byl někdo schopen. A vidíte, byl! Lidi se mají mít přece rádí všichni, jak by bylo na světě krásněji!

DEMONSTRACE V LITVÍNOVĚ

18. října 2008 v 17:45 | já
Tak dnes se sjeli do Litvínova členové extrémistické krajní pravicové Dělnické strany, aby ukázali svou moc a sílu. Je pravda, že pominu-li Prahu a to jsem viděla jen v televizi, tak tady jsem v životě tolik policajtů, "černooděnců", v civilu, na koních a tolik policejních aut pohromadě ještě neviděla. Byli jsme dnes oslavit v Horním Jiřetíně svátek vnuka Lukáška a dodatečně i vnučky Terezky a v pohodě (to jsme si jen mysleli), jsme nastoupili v 15,00 hod do autobusu domů do Litvínova. Dojeli jsme jenom do Hamru, tam nás policajti "stopli", nechali stát autobus na zastávce a my měli čekat, až projdou "demonstranti", ale nikdo nevěděl, jak to bude trvat dlouho. Mohu tedy za sebe prohlásit, že i když má jeden čisté svědomí, tak takové množství policajtů ve všech možných podobenstvích na nás s manželem působilo fakt depresivně. Tak jsme vydrželi asi půl hodiny sedět v autobuse a pak se jeden za druhým vydávali pěšky. Pan řidič každému slíbil, pokud se rozjede a někoho z autobusu potká, tak ho vezme zpět. Šli jsme tedy taky, ale došli jsme jen dál o jednu a půl zastávky a pak řidič dostál svému slibu, když nás dojel, zastavil a vzal nás zpět. Dojeli jsme tedy v pořádku do Litvínova "k Máji" a cestou jsme nikoho neviděli, nepotkali, tak jsme si říkali, že nač bylo to čekání, že to policajti organizačně nezvládli.
Teď jsem se jim v duchu omluvila, protože jsem se dočetla na netu, že tyto extrémisty v Litvínově zastavili a nepustili je do Janova na Romy, tak tito "hrdinové" se pustili tedy aspoň do nich. Je to opravdu smutné, kam až ta agresivita obou skupin (tím nemyslím policajty) až půjde.
Nebylo by lepší, Romové, kdybyste konečně začali něco dělat a nepsali nám vzkazy na zeď typu :
Makejte, gádžové, ať se máme líp!
Ale těžko se něco změní, vždyť tuto nepřízpůsobivou skupinu obyvatel, jak je všichni politikové slušně nazývají, vychováváme už víc jak 60 let! A výsledek? Ten vidíme všichni.

MOJE PÁDY

16. října 2008 v 8:42 | já
Ano, není pád jako pád, toto slovo má mnoho významů, ale já myslím pád na zem jako zvýšenou gravitaci. Tu mám totiž já. Kdybych měla napsat o všech pádech, tedy srozumitelněji řečeno - o mém upadnutí na zem - mohla jsem mít už slušně tlustou knížku.
Tak to vezmu aspoň stručně od konce. Bohužel, upadla jsem naposledy včera. Tak hezky pomalu, jak to jen já umím, jsem se odporoučela v Litvínově před OD Prior těsně před schodama na chodník, tváří jsem si "jen lehla" na schod, to bylo dobrý, ale nějak jsem těžce vstávala. Děda kupodivu zachoval klid a netáhl mě hned za ruce nahoru, protože to fakt hned nejde, až ta hlavní bolest malounko odezní, nabízeli mi svou pomoc i kolemjdoucí, ale vstala jsem, chvilku jsem kulhala a zdálo se to téměř OK. Ale bylo to opravdu jen zdání. Doma se to "rozleželo", koleno oteklo a chodila jsem jako "šmajda", ale díkybohu chodila. Ledovala jsem si a hýčkala mé kolínko s tím, že to bude dobré. Moje vlastní děti obě souhlasily s tím, že už raději nemám nikam chodit (to jsem to dopracovala) a já čekala, co bude ráno. No, ani jsem nemusela čekat tak dlouho, co mi to koleno dělalo v noci, to bych vám nepřála. Také měnit polohy bylo v noci dost náročné, ráno jsem ale vstala, boule je, koleno bolí, ale MOHU chodit, což je podle mne nejdůležitější. Můj tatínek mně říkával, že nešikovné maso musí pryč, ještě že mi to koleno zůstalo.
No, když tak trošku zabrousím do historie, tak to byly pády! Padala jsem všude. Na výstavě Flora v Olomouci jsem sebou "švihla" hned potom, co jsem si tam na WC převlíkla úplně nové silonové punčocháče, ale tak krásně, že mi z kolena "crčela" krev, ještě že tam chodily takové ty sestry z Červeného kříže, nevím proč, byly zrovna kousek za mnou, tak mi ty "sympatické" kamínky z toho kolena vyčistily, ale byla to paráda.
Klidně jsem exhibovala také kdysi na 1. máje před celým průvodem, když jsem přecházela koleje, kolegyně se tomu, při vzpomínce na tento můj pád, směje ještě teď.
Také jsem se najednou z ničeho nic "poroučela" v Praze, když jsme jeli s manželem zájezdem na představení do tehdejšího "Paláce kultury" přímo před objektem. Podotýkám, že na rovné cestě, ale to naštěstí dobře dopadlo.
Hezky se taky museli bavit tanečníci na zábavě, kde jsem byla kdysi jako mladá a divoká s partnerem a tanec mě tak rozdováděl, že jsem na parketu upadla a skončila doslova pod stolem jedněch návštěvníků, kteří se asi divili, kdože jim to tam přistál.
Moje bývalá kolegyně (to je zase jiná) se dodnes směje, když si vybaví, jak jsem při jízdě v tramvaji ráno do práce upadla sedícímu pánovi rovnou na klín. To byly ještě ty sedačky kolem dokola, já stála a držela se u tyče, tramvaj prudce zabrzdila, já se otočila kolem své osy a šup, pán si podřimoval a ejhle! Poznámky typu "to je probuzeníčko" jsem raději nekomentovala, ale v té době jsem byla ještě mladá, tak to asi šlo.
Takové ty pády jako na schodech a ulicích, ty nechávám zatím bez komentáře, ale nejhezčí jsem si nechala na konec. V kanceláři jsem měla pracovní úraz - upadla jsem tak, že jsem si zlomila 4 prsty na noze. Nikdo mi nechtěl věřit, že si na tu nohu nestoupnu, měla jsem ji tak hezky složenou pod sebou, ale když mě pí dr. poslala sanitkou domů, tak je přešel humor. Sádru mi sundali 10 dní před mou v pořadí 2. svatbou, ale to nebylo vše, dali mi ještě na týden "škrobák". Za týden mi ho sundali a prý mám ještě týden nemocenskou na rozhýbání. Kdepak, říkám já, musíte mě pane doktore hned uschopnit (to byla středa), já se v sobotu vdávám. Ano, samozřejmě jsem ještě v sobotu kulhala, ale jinak to bylo dobré. No, myslím, že jsem si zavzpomínala dost, tak už toho nechám.
Ovšem nevím, jestli poslechnu děti a nebudu vůbec nikam chodit, to snad ani nejde, ale věřte mi, že jsem POŘÁD VE STŘEHU.
PS: noha pořád bolí

KÁMEN NA SRDCI

15. října 2008 v 17:10 | já včera
Určitě to znáte tak jak to teď cítím. Je 23,00 hod., koulela jsem se v posteli ze strany na stranu a spánek nepřicházel ani po uklidňujícím prášku. Tak jsem vstala a šla si svoje pocity dát na papír aspoň na nečisto.
Tedy poslední dny samé negativní zprávy, události, prostě žádná sláva a stále slzy na krajíčku. Ve dne mi volala maminka, jak jí bylo zase včera hrozně zle, že se jí už nechtělo žít a nejraději by už nežila. No, vím, že v těch jejích 88 letech jsou téměř u každého zdravotní problémy, ale proč trpět? To ale těžko změním já nebo ona sama. A při té úrovni našeho zdravotnictví pochybuji, že vůbec někdo.
Další problém je manžel. V poslední době asi tak 14 dní to není on, nemá chuť k jídlu, jí méně, ba ani káva a pivo mu nechutná, má bolesti v břiše, kolem pasu od zad dopředu, dnes byl na obstřiku na neurologii, už to vypadalo, že je po problémech, ale nebylo. Odpoledne to začalo znovu, no a je to chlap jako každý jiný, tak hned myslel na to nejhorší. Protože se v poslední dobou také chová čím dál víc, jak malé dítě, tak jsem se jednu chvilku asi trošku víc "utrhla", než bych měla a bylo zle. Úplně se sesypal, plné oči slzí, bylo mi ho fakt líto, no a taky mi říkal, že už se mu nechce žít, protože má zase ty bolesti a kdoví, co to je, už by nejraději skočil z okna atd. atd. No že bych zrovna tuto větu musela slyšet od svých drahých v jeden den stereo, to zrovna nemusím.
No a taky já mám poslední dobou mindráky, že už mě děti "nemusí" jako dřív, tak už je to na mne trochu moc. Jenom doufám, že se zase brzy vše v aspoň lepší obrátí a já se budu zase tak ráda smát jako dřív. Držte mi všichni palce, jdu se snažit usnout.

NIKDE NENÍ LEVNĚJI

3. října 2008 v 13:19 | já
Ano, je to slogan pro supermarket Penny, kam chodíme už léta, tedy od jeho otevření u nás v Litvínově, nakupovat pravidelně, týdně cca 3 x. No ale ten dnešek, tedy ten stál zato.
Přišli jsme dnes ráno v 7,55 hod. do naší prodejny v Litvínově, vozíků byla pryč asi jen tak polovina, což nebylo na pátek zase až tak moc, ale zdání klame. To, co nás čekalo uvnitř, na to se nedá jen tak zapomenout. Už při vjezdu do prodejny opět nešly otevřít samootvírací dveře, ale to byla maličkost. To nejlepší nás teprve čekalo. U sekce sýrů bylo lidí, no hrůza. Říkala jsem si, že ty lidi jsou fakt hrozný, jak se někde něco sleví o nějakou korunu, tak se zásobují, jako kdyby měla přijít zítra válka. Že jsme se s vozíkem nedostali ani k ovoci, na to už jsme taky zvyklí, protože v obchodě bývá pravidelně a teď čím dál tím více plno nevyložených palet a uličkami se nedá projíždět. Ale dnes, dnes to byla chuťovka. Nejen, že se nedalo nikde projet, zboží nebylo v regálech, občas na paletách, kterých bylo tedy všude fakt dost, zákazníci nespokojení, to, co se nabízelo v letáku, nebylo ještě vybaleno a to nejlepší nakonec. Byla tu funkční jen jedna pokladna. Fronta na pokladnu byla zatočená přes celý obchod (znalci znají, jak to tam vypadá, ostatně jako v jiných Penny-marketech), končila krátce za vchodem - tedy u pečiva. Většina lidí byla k sobě ohleduplná a snažili jsme se všichni, aby si ten druhý mohl koupit aspoň něco málo z toho, co měl v úmyslu. Vozíky postávaly tam, kde bylo momentálně místo a lidé běhali okolo, aby se dostali ke zboží. Tu to jeden pán nevydržel, telefonoval zřejmě domů, že tam nic není, plno lidí a fronta ke kase, že se na to může vy......(píp), nechal vozík s nákupem tam, kde byl, sebral se a šel domů. Ani jsme se mu nedivili, ale zase bylo méně místa. Prodavačky, které vybalovaly zboží byly nervozní (ani se jim nedivím), protože jim lidi nadávali. Ale pochopili, že to není jejich chyba a jedna paní si stála na svém, aby ji zavolaly vedoucí. Ta přišla, ne pokorně, ale vzpurně (nevím, jak může dělat vedoucí nebo vůbec s lidmi), že za to nemůže, že má všechny pokladní nemocné, že nejsou lidi a na vedení jí nepomohli, na připomínky a rady nakupujících reagovala hrubě a fakt nehezky a na můj vkus dost hlučně. No, byla to opravdu "brnkačka na nervy". Nezbylo nám nic jiného, než stát a čekat......... prý v 8,30 přijde posíla na pokladny. Nevím, nakolik bylo těžké zajistit, aby pokladní přišly dřív, když je takový "kritický" stav.
Čekali jsme frontu na pokladnu ¾ hodiny! A to jsme měli ještě štěstí, protože v 8,30 hod. opravdu přišly další 2 pokladní, takže fronta se rázem zmenšila. Ale zboží, toho bylo pořád málo v regálech, palet hodně okolo a nespokojených zákazníků ještě víc. Nevím, nevím, jestli se tam všichni budeme stále vracet.
A to firma ve svých zásadách mj. píše: - nákup není u nás ztrátou času - vše důležité nakoupíte během několika minut a také : - jsme to správné místo pro Vaše velké nákupy?!