Srpen 2008

2 v 1 - aneb Mat a Pat

26. srpna 2008 v 18:46 | já
Teď už se tomu směji, ale ne vždy mi bylo do smíchu. Také bych toto povídání mohla nazvat : Jak jsme si koupili a smontovali stoleček pod televizi.
Tak tedy: na prospektu vypadal hezky, byl poměrně levný na dnešní ceny, tak jsme si ho šli s manželem objednat. Slečna sepsala objednávku, vzala si číslo mobilu a při pohledu na nás, starší důchodce, se zeptala, jestli může poslat jen sms. Souhlasila jsem. Na objednávce byla lhůta k dodání 1 - 2 týdny. Po 3 týdnech jsem dostala sms, že máme připravené zboží k odběru. Ještě podotýkám, že nás slečna upozornila na to, že stoleček si musíme sami složit a na naši otázku, jestli to sami uneseme domů, řekla, že myslí, že ano.
Tak jsme si šli pro stoleček. Při "potěžkání" jsme maličko ztuhli. Težké to na nás bylo až až, vážil 14,5 kg, no ale s odpočinkem jsme ho "dotáhli" k autobusu, který nám staví u domu. Doma hned začali rozbalovat. Ale ouha! Místo 8 vrutů (to je něco jako šroubek, ale bez hlavičky) tam byly pouze 4, další 4 delší chyběly. Ihned jsem to telefonicky nahlásila do prodejny, kde mi bylo řečeno, že se máme zeptat za další 4 dny, že je seženou. Tak jsme tedy dnes šli pro chybějící součástky, ale zboží prý přijde ve čtvrtek odpoledne, jsou objednané.
Tak to už nevydržel můj manžel a chvíli spolu trochu zvýšením hlasem konverzovali, než jsem je stačila zklidnit. Jestli prý se nám to nelíbí, že sepíše reklamaci a budeme čekat dalších 30 dní, pokud chceme zboží vrátit, tak jsme měli do 3 dnů a originál zabalené, ale to zase nevím, jak bychom přišli na to, že tam něco chybí, že?
Tak manžel rozhodl, že jdeme do železářství se zeptat, mají-li tam vruty příslušné šířky a délky. No, když vyšel z krámu, že to mají vedle, tak už zbyly jen 2 vruty, 2 se ztratily, prostě nebyly nikde. Tak jsme nakonec koupili cca 1 m příšlušné šířky s tím, že si potřebnou délku musíme nařezat doma sami. Tak hold manžel koupil ještě "plátek" (do je taková minipilka) a doma řezal a řezal a řezal, než těch 6 kousků nařezal. Pak už to byla legrace to všechno dát dohromady, odpojit a zase zapojit televizi a video a v tom, co to vidím! Stoleček měl obráceně 2 poličky ze 3. No jak říkám Mat a Pat. Nezbylo nic jiného, než to znovu vše odpojit, opravit a zase zapojit a teď je konečně klid a vše jak má být. Ale já už nikdy nechci kupovat nic, co nebude vcelku! Nestojí to za ty nervy a o ušetřených penězích ani nemluvím!

TRÁPENÍ

25. srpna 2008 v 18:57 | já
Ano, každý máme někdy trápení, někdy je to MOC VELKÉ TRÁPENÍ. Říká se, že největší bolest je, když se matka dívá do hrobu svého dítěte. To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, je to tak.
No a pak je jen o něco MENŠÍ TRÁPENÍ. Ale opravdu jen o něco. To je v době, když nám onemocní dítě. Když je ještě malé, neumí říct, co ho bolí a my mu nemůžeme pomoci. Zvlášť se ta nemohoucnost a bolest násobí v tom případě, když už jste zažili to TRÁPENÍ VELKÉ. Bála jsem se o každé z mých dvou dětí potom strašně, i když se jednalo třeba "jen" o angínu, kterou měla moje dcera ve svých 14 letech, ale měla tak vysokou horečku, že nemohla ani chodit.
A toto trápení pokračuje a řekla bych, že je stále častější s tím, jak se narodí vnoučátka. Ty milujeme opravdu bezmezně a tu jejich bolest bychom vzali nejraději na sebe. A já jako čtyřnásobná babička trpím často. Když mají jakoukoliv nemoc, i sebemenší, tak se strachujeme, když je něco trápí v té jejich hlavičce, tak s nimi cítíme, i když jim nemůžeme pomoci. Myslíme si, že až budou větší, pak až budou dospělí, ale ne, není to tak. Bojíme se a trápíme se stále, i když jsou už "velký", srdíčko se nám rozbuší tím okamžikem, jak se dozvíme, že jsou v nějaké nesnázi nebo jsou nemocní, jakkoliv, a my jen musíme čekat, jak to všechno dopadne, jestli doktoři pomohou a přijdou včas na to, jak to jejich trápení zmírnit nebo jak je uzdravit co nejdříve.
Vždy jsem trpěla, když měli "naši kluci" zlomené ruce nebo nohy, ale taky jsem se trápila, když se vnoučátkům nelíbilo ve školce, než si tam zvykli, to byla doba. Taky nezapomenu na psychické trápení mého vnoučka, na to opravdu do smrti nezapomenu, vždy, když je některé vnoučátko v nějakých nesnázích, hlavně zdravotních, mám opravdu těžké spaní, někdy taky téměř žádné a jak jsem říkala, nejhorší je to, je jim JÁ NEMOHU POMOCI.
Proto vždy, když si mám něco přát, nebo něco udělat, aby se mi splnilo nějaké přání, vždy si přeji hlavně zdraví PRO CELOU RODINU! A taky ho všem moc přeji a držím všem pěstí (to prý je štěstí)!

Krása, co říkáte?

16. srpna 2008 v 18:11 | já
Venku pršelo, tak jsem začala uklízet šuplíky. A teď Vám tady ukážu, co jsem našla. To bylo autorce tak 9, max. 10 let. Na klíčová slova : VÁNOCE, BABINA, BABIČKA, LIBINKA, která jsme jí zadaly, měla napsat básničku. A cca za 10 - 15 minut z toho vyšlo toto :
NÁVŠTĚVA BABIČKY
Už jsou tu Vánoce.
Babina peče cukroví,
zatím co babička stromeček ozdobí.
Za chvíli zazvoní zvoneček,
rozsvítí se stromeček,
spoustu dárků s názvem "Libinka"
objeví tam babinka.
Ani babička s dědou pozadu nezůstanou,
kupu balíčků také dostanou.
No není to nádhera? Díky, Laděnko, byla jsi vždycky geniální a mimořádná! Mám Tě moc ráda!

Když stárneme...

15. srpna 2008 v 13:29 | já
Když stárneme...
... mění se náš pohled i názor na spoustu věcí a událostí.
Jsme lítostiví,
to, co pro nás v mládí nic neznamenalo, má teď úplně jinou cenu,
je nám líto, že už nás děti nepotřebují (ba ani vnoučátka),
mají "svou" rodinu a mamina zůstává přece jen někde v pozadí,
i když ne úplně mimo zájem.
Ono se to ale jednou všechno změní......
i pro ty naše děti a pak i ony pocítí, tak jako já
už jen při představě,
jak jim jednou ta maminka bude scházet.
Ne nadarmo se říká, dokud žije máma, máme domov.

Nostalgie

13. srpna 2008 v 18:00 | já
Tak jsem si v pondělí sedla k PC a našla email od brášky, ve kterém mi napsal adresu obce, kde jsem žila do svých 20 let, než jsem se vdala. Ano, pro ty, kteří ví nebo aspoň tuší, jsou to Hrušovany u Brna. V Brně jsem se sice narodila, ale v Hrušovanech žila a pak jezdila za rodiči, později už jen za maminkou, než si ji bráška, který se z Moravy také odstěhoval do Čech, ale téměř o 40 let později než já, vzal k sobě do domku. Na Hrušovany moc ráda vzpomínám, mám tam ještě pořád spoustu spolužaček, které bych mimochodem ještě někdy ráda viděla, chodila jsem tam do školy od 1. - 5. třídy, chodila cvičit do Sokola, tancovat, byla 1. stárkou na hodech (a to je nějaká pocta!) v mých 16 letech, zažila první lásky, no zkrátka všechno, jak má být. Tak tohle všechno se mi vybavilo, když jsem "brouzdala" po jejich internetových stránkách, prohlížela si fotky, zjistila, jak se městečko vylepšilo, co tam je a nikdy nebylo. Naposledy jsem byla v Hrušovanech cca před 7 lety, když slavily 750. výročí založení, to byla sláva! No a že bych se tam ještě někdy ráda podívala, to je pravda. Dokonce při tom vzpomínání i nějaká ta slzička ukápla. No tak jsem si řekla, že jim v těch Hrušovanech za všechno poděkuji. Našla jsem si jejich emailovou adresu, plna dojmů a vzpomínek napsala "ódu" na ty jejich stránky a s pocitem dobře odvedené práce jsem klikla na odeslat. Avšak ouha! Nějaká chybička se vloudila, email nejen, že neodešel, ale ani se neuložil a já už neměla síly na to znovu vymýšlet vymyšlené a nic z tohoto dojemného emailu jsem ani neuložila do své paměti.
No a aby toho vzpomínání nebylo málo, tak jsem ještě zabrousila na webové strány k sousedům do Německa. Zase od brášky jsem měla internetovou adresu, kde mají pivovar i pivo zn. Stauder a tak by mě zajímalo, jestli jsou to opravdu naši vzdálení příbuzní, protože vím, že děděček měl nějaké předky v Německu, ale ten už je 50 let po smrti, vím jen jeho rok narození a jméno, ale ráda bych věděla víc, možná si nechám jednou přeložit nějaký můj další email, který pak doufám už odejde a třeba se něco dozvím.
Jo a taky se musím zeptat brášky, jestli mu ty skleničky s logem Stauder, které si v Německu objednal, už došly. Tak až mě zase někdy přepadne nostalgie, vím, co bych měla udělat. Napsat aspoň 2 emaily. Do Hrušovan a do Německa. Tak mi držte palce, ať mi to vyjde.