Kluci kočičí a jejich kamarádka

Už hodně dlouho jsem sem nevkládala fotečky zvířecích mazlíčků naší rodiny. Tedy abych byla přesná, tak kocourů naší Lady a jorkšírky dcery a jejich děti.

Už to jdu napravit.



Rošťanda to je pořád. Z každého oka jí kouká sto čertů, ale je to zlatíčko.

A teď už kocouři. Ten se vyvaluje, co?

Jako miminko.

To je poloh, že?

Už se přidal další kocourek. Kdo tam byl první?

Tak už se probudili, ale kdo dřív?

Další sladké spaní.

Kočičí mazlení s paničkou

Tady se kocouři mazlí už jen spolu.

Juliánek spinká a Laděnka musí vstávat.

A jemu se tak vstávat nechce, vidíte ta ospalá očička?


Je vidět, že se mu dobře spalo. Tak spinkej, Juliánku dál, panička musí do práce, ale ty ne.

Určitě jsem vás trošku fotkami pobavila a už necháme kocourky spinkat. Tak zase příště.
 

Nedávno jsme se zase sešli

Čtvrtek v 8:20 |  RODINA
Po mém návratu z nemocnice jsme měli opět možnost se sejít. V neděli 6. srpna slavila narozeniny vnučka Terezka a v ten samý den s ní vždy slaví i svůj svátek vnučka Lada.


Nás s manželem na oslavu k dceři odvezl vnuk Luky a zase v pořádku odvezl domů. Fotky nemám, vše už bylo mockrát zdokumentováno, tak jen jednu fotečku, když se fotila Lada s Wallinkou.


Děvčata si pak v týdnu ještě udělala společnou procházku, spojenou s obědem v Teplicích, kam Terezka za Ladou přijela. Na fotkách je vidět, že jim bylo moc dobře.








Tak se děvčata pobavila, dobře najedla a určitě si to brzy zopakují. Hezké další dny přeji.

Krátký pobyt v Praze

14. srpna 2017 v 17:50 |  VÝLETY
I syn s manželkou se na 3 dny vypravili do Prahy, aby se podívali po památkách a nechávali se ukolébat na parníku, kde byli ubytováni.

Tyhle balonky se jim líbily, ale nevěděli, proč je tam instalovali.


a ještě jednou.


Parník, kde byli ubytováni.



Krmení racků a vodního ptactva.

Byli se podívat i na Vyšehradě



to taky

hrobka R. Brzobohatého

Tady netřeba představovat

Další nezbytné selfíčko.

A už došli až na horu Říp.







A nakonec nezbytné selfíčko až z hory Říp.

Počasí měli pěkné a našlapali se také dost.
 


Všem Alenkám k svátku

13. srpna 2017 v 9:22 |  JEN TAK
Milé Alenky!
Všem, které znám přeji k dnešnímu svátku


Tuhle kytku k jmeninám
ze srdce Ti posílám.
K Tvému svátku Ti přeju
,
co za peníze není k mání,
štěstí, lásku a splněná přání.

Já jen doufám, že jsem na někoho nezapomněla. Jestli ano, tak se moc omlouvám.
Alenky: Weinerová, Havlová, Křehotová, Bláhová, Šromová, Hošanda.

Tak nezapomněla jsem? Třeba je někdo utajený, i to je možné. Všem tedy přeji krásný den!
Vaše Ježurka


Ještě krátká dovolená

12. srpna 2017 v 14:20 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Už jsem psala o tom, že byly moje děti na dovolené v době, když jsem byla v nemocnici. Krásně se vystřídaly, jedni odjely, druhí přijely a pak ještě oboje jeli na kratší dovolenou.

Dcena s přítelem dostali wellnes pobyt jako dárek k vánocům. Bylo to na zámek Kamenný Dvůr, který je poblíž Sokolova. Je pravda, že jsem o něm nikdy neslyšela. Dcera poslala pár fotek a protože tam byli velice spokojeni, nabízím tyto fotky i vám, kteří tento zámek taky neznáte. Krásné prostředí, super stravování, zkrátka to nemělo chybu.










Toto jsou fotky, pořízené na zámku. A na konec? Smutná Wallinka čekala na paničku doma, ale nebyla tam sama. Byly tam s ní děti - Terezka a Tom.


Konečně dobrá zpráva

11. srpna 2017 v 16:16 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Minulý pátek jsem byla v nemocnici na Kladně na kontrole po náročné operaci. To bylo vedro k padnutí a dnes, když jsem byla pozvána po týdnu na další kontrolu, mne zábly nohy.

Ano, pršelo jen se lilo, bouřilo a bylo docela chladno. Štěstí, že syn zastavil hned u vchodu do nemocnice, poslal nás se přihlásit a jel hledat místo k zaparkování.

Mého ošetřujícího lékaře jsem potkala hned vzápětí a přede mnou byl pouze jeden pacient.

Tak jsem se dostala brzy na řadu a byla jsem moc potěšena, když mi pan doktor řekl, že je rána čistá a že se zmenšuje. Sice to bude ještě trvat delší dobu, ale jde to zatím dobře.

Tak jsem se ptala, jestli budu muset jezdit každý týden na kontrolu, ale bylo mi sděleno, že na příští kontrolu mám přijet až za tři týdny. Přiznávám, že jsem měla velkou radost. Ono přece jenom cestovat každý týden takový kus cesty, je náročné.

Cestou zpátky jsme se ještě se snachou a synem zastavili v jednom supermarketu na nákup a já ráda ještě konstatovala, že jsem i tuto překážku zvládla s lepším časem a lehčeji. Také do schodů, sice za pomoci syna, ale zvládla jsem pouze s jedním zastavením. To už je úspěch! Díky za to všechno a jen tak dál!

Suvenýry z dovolených od dětí

8. srpna 2017 v 19:36 |  VZPOMÍNKY NA DOVOLENOU
Posledně jsem psala, že byl syn s rodinou na dovolené mimo Olomouce i v Itálii, také u moře. Při vzpomínkách jsem byla se synem a rodinou nejen u moře, kde jsme trávili spoustu času s vnoučaty, ale i myšlenkami s dcerou a jejím přítelem pro změnu u moře v Bulharsku, kde jsem byla s dětmi jako malými v sedmdesátých letech. I tam se nám tenkrát líbilo.

Zavzpomínali jsme si tedy na naše starší dovolené u moře a abychom mohli vzpomínat i na letošní rok u moře u dětí - tedy mých dětí, přivezli nám mladí něco i na památku na ten letošní rok.

Přímo u moře mi koupili tuto krásnou pestrou halenku.


Samozřejmě nezapomněli ani na manžela, ten dostal rybí pochoutky a navíc perníkového ježečka ze Slovenska nebo Maďarska. Teď přesně nevím, ale je to taky originál.



Od moře z Bulharska nám dcera s přítelem dovezli něco do mé obsáhlé sbírky. Tentokrát to byl symbolický krásný ježek z mušliček. Opravdu originál.

Ježek z mušliček dostal č. 272

V neděli jsme měli další oslavu mých vnuček a tam mi hodila moje dcera tohoto krásného ježečka :


Divila jsem se, že po něm skočila jejich Wallinka, ale hned jsem se dozvěděla proč. Je prý to totiž ježek pro pejsky jako hračka. Málem z něj zbyly jen cucky, tak jsem ho raději zabavila domů.

Co se dělo doma, když jsem byla v nemocnici

6. srpna 2017 v 19:21 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Jako každý rok začátkem prázdnin jel syn s rodinou na bowlingový turnaj do Olomouce. Byl to velice úspěšný CZECH OPEN 2017. Celkem se k soubojům o vítězství v největším mezinárodním turnaji evropského formátu v České republice do olomouckého Bowland Bowling Center sjelo 241 hráčů ze všech koutů Evropy a všichni měli možnost vidět i jakým stylem se hraje ve Vietnamu.

V osmičce hráčů v semifinále již šlo opravdu o vše a o vyřazení rozhodovaly absolutní maličkosti. Ovšem všichni za bouřlivých ovací početné skupiny svých i nezávislých příznivců bowlingu. Velké poděkování za fantastické výkony, které tady po celý týden předváděli. Díky moc.

VELKÉ FINÁLE bylo v režiii čtveřice těch nejlepších a nejodolnějších hráčů mezinárodního seskupení hráčů z České republiky, Slovenské republiky, Švédska a Ukrajiny. Čtyři mladíci, čtyři mušketýři. Finále se vším všudy. Ovšem vyhrát mohl pouze jeden. Po celou dobu turnaje hrál jako z partesu a absolutně zaslouženě si vítězství z CZECH OPEN 2017 odváží ukrajinský borec Až do posledního hodu se sváděl i boj o 3. místo. To si nakonec do Švédska odváží hráč ze Švédska, (403 bodů). Lukáš Homola (400 bodů) bojoval až do posledního hodu, ale placka bohužel necinkla. I tak, klobouk dolů za super nedělní Lukášovo představení.

Lukáš byl tedy čtvrtý,umístil se jako první Čech.

Také my Lukymu moc gratulujeme. Vyhrál 950 euro.



Potom se rodina vrátila na otočku domů a hned v pondělí pokračovali v dovolené do Itálie, kde byl v Monaku další bowlingový turnaj s mezinárodní účastí, hlavně bylo hodně hráčů z Ameriky. Byl to také velký turnaj, kde bylo víc jak 200 hráčů toho největšího kalibru, Lukáš zde sbíral hlavně zkušenosti a nakonec se umístil na krásném 50. místě.
Ve volném čase se všichni mohli vykoupat v moři, což já bych rozhodně brala všemi deseti.






A to je první část toho, co se dělo po dobu mé nepřítomnosti zde, tedy s rodinou

Kdo to zvonil?

5. srpna 2017 v 13:20 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Ve čtvrtek dopoledne někdo zvonil dole u domovních dveří. Manžel šel ke dveřím se zeptat, kdo to je. Pak si šel sednout zpět na křeslo a nic neřekl. Ptala jsem se tedy, kdo to byl a on řekl, že letáky.

Po chvilce ale zase někdo zvonil a to tentokrát za dveřmi. Když manžel otevřel, slyšela jsem smích a otázku: vy mne nechcete pustit dovnitř?

Byla to Miluška, moje kadeřnice, která už volala: Tak šup šup, paní Ježková, jděte si umýt hlavu, jdu vás učesat, přece nepojedete na kontrolu po operaci neučesaná. Jen ať lékař vidí, že je vám líp a vypadáte dobře.

Řekla prý manželovi schválně, že je to roznáška a manžel to vzal jako letáky. Tak jsme se ještě navíc pobavili.

Miluška nepřipustila protest a přišla mne učesat opravdu jen kvůli kontrole na Kladně. Byla mne učesat u nás už v pondělí a teď přišla zase. Ani za to vždy nic nechtěla, prý za co? Všechno bylo moje a já jsem si ji nepozvala. No není to skvělé? Chodím k ní už roky a předtím jsem chodila k její mamince. Není mnoho takových, že? To je stará jako můj syn, tedy žádná vrstevnice. I tu bobnoniéru jsem jí musela nacpat přímo násilím.

Už jsem to naťukla, tedy přiznávám, že jsme jeli s manželem a dcerou včera na kontrolu po operaci do nemocnice Kladno a pan doktor neměl žádné připomínky, jen ještě určitě budu muset přijet zase za týden. Pak se uvidí.

Byla jsem z té únavné cesty tak zničená, že jsem se doma najedla, lehla a spala dvě hodiny. To delší sezení v autě a to vedro vykonalo své.

Nastal očekávaný den D

3. srpna 2017 v 7:43
Bylo pondělí 19. 6., já byla vyprázdněna (aspoň jsem si to myslela), sestřičky mi zabandážovaly nohy a jelo se na operační sál. Ještě před tím mi byl nabídnut lékařem epidural, že se lépe snáší bolest, tak jsem to přijala.

Po veškeré přípravě se jelo na sál. Tam jsem prý byla dvě hodiny a pak mne za chvíli odvezli na JIPku.

Neměla to být pro mne konečná. Záhy jsem se dozvěděla, že se bude operace další den, tedy v úterý 20. 6. opakovat. Nevyšlo to, jak mělo a tentokrát jsem se probudila již se stomií a velkými bolestmi. Zástupce primáře, který mne operoval, se mi moc omlouval, že to nevyšlo, ale zánět jsem měla už tak dlouho a byl tak velký, že střevo nešlo sešít a muselo se to opravovat. Hned mi ale slíbil, že budu-li mít zájem, tak mi tu stomii vrátí po čase zpět. Ale to se ještě uvidí, jak se to bude hojit.

UDÁLOST DNE
Na JIP jsem ležela až do 30. 6., ještě tam za mnou přišla návštěva z domova.. Manžel, syn, snacha a vnuk Luky. Na JIP směli jít jen po dvou a zbylí dva vždy museli čekat venku a nesmělo to trvat dlouho. Rodina ale byla ráda, že mne vidí živou.

A nastala dlouhá doba léčení. Právě na můj svátek mne připojili na VAC SYSTÉM, nebo-li pumpu, která prý léčí pětkrát rychleji než normální převazy. Měla jsem ji na pět dní s tím, že mi ji pak odpojí a podívají se, jak se bude pokračovat dál.
Byla jsem doslova přivázaná na tuto pumpu, a když jsem potřebovala na malou, musela jsem zvonit na sestřičky, aby mne odpojily a vzápětí pak zase připojily. Bylo to nepříjemné i pro sestřičky, ty se naběhaly! Ostatně poslední noc se pumpa porouchala a museli v nemocnici objednat novou součástku, aby mohla pumpa fungovat dál. Znovu mne připojili až za tři dny.

K svátku jsem dostala tolik přáníček, že jsem celý den zvedala telefon a často i slzička ukápla. Přišlo mi víc jak dvacet přáníček, dokonce jedno i veršované.
"Srdíčko mi tiše buší když mám tobě k svátku přát,
Snad i tvoje srdce tuší, kdo tě má opravdu rád.
Říkaly mi noviny, že máš dneska jmeniny,
Tak ti přeji k tvému svátku
hodně zdraví, málo zmatku"
Tak krásně mi to napsal vnuk Tom.
Už mne také sestry začaly učit dávat si stomii a na pokoj mi přišla další pacientka, byly jsme stejný ročník.

UDÁLOST DNE
Dne 13. 7. jsem měla opět návštěvu, přijel manžel, dcera a vnuk Tom.

Na můj dotaz, kdy mne pustí domů mi nikdo nedokázal dát odpověď. Prý se ukáže.. Ještě to bylo příliš otevřené a tím pádem nebezpečné. Přišlo se na mne podívat postupně pět chirurgů a nakonec můj operatér usoudil, že mi břicho sešije, aby lépe srůstalo. Prý po vytažení stehů bych pak mohla jít domů. Nakonec to dopadlo tak, že když vytáhli stehy, nic moc se nezlepšilo.

Také jsem už krátce po operaci měla k dispozici rehabilitační sestru, která mne učila vstávat z postele přes bok a chodit. Musím se přiznat, že to chození mi ale vůbec nešlo. Později jsem se učila i chodit po schodech, to byl zvlášť oříšek, nohy mne vůbec nechtěly poslouchat, ale musela jsem trénovat, abych ve finále vyšla těch 63 schodů k nám domů.

Když jsem chodila a po chodbě ke konci léčby, vedoucí oddělení mne pochválil, že už jim budu moci chodit pro pivo, jak mi to jde. Také mi řekl, že jsem zhubla. Něco jsem tušila, ale pro jistotu jsem se nechala sestřičkou zvážit a výsledek mne šokoval. Za ty necelé dva měsíce jsem zhubla sedm kilo.

A to ještě musím říct, že mne pořád nutili lékaři jíst a stále se mne ptali, jestli jsem jedla. Když jsem přiznala, že se mi zvedá žaludek při pozření jídla, co dostávám, tak mi můj ošetřující lékař zajistil výběr ze tří jídel a to už bylo o něčem jiném. Sestřičky mne zase nutily pít, ze začátku se snažily, abych se otáčela, abych neměla proleženiny a vstávala z postele sama. To mi moc nešlo a hlavně mi nefungovala pravá noha, která mne nechtěla vůbec poslouchat.

Nakonec se ale toto všechno srovnalo a já ukecávala doktory, aby mne pustili domů, že nebudu nic dělat a rodina mi bude pomáhat. Musela jsem mít totiž denně převaz břicha. Abych měla tento převaz zajištěný, svolil lékař, že mne může, pokud to dá, doma převazovat někdo z rodiny. Na instruktáž, jak postupovat přijely v den mého propuštění moje skvělá děvčata - tedy snacha a dcera. Dnem 26. 7. Jsem tedy byla propuštěna domů, ale konečné doléčení bude ještě trvat prý minimálně půl roku. Krátce po propuštění mi moje hodná praktická lékařka zajistila, že mne domů jezdí převazovat DOMÁCÍ PÉČE. I když děvčat si to taky zkusila a šlo jim to skvělé.

Neříkám, že mi nebylo líto, že jsem nemohla domů, často jsem si i poplakala, ale vím, že jsem musela vydržet. A to nemluvím o tom, jak jsem trpěla s mou bolavou páteří, ani léky na bolest nezabíraly.

Tak jsem ráda, že jsem doma, skoro nic nedělám, jenom uvařím a zbytek dělá manžel a děti. Zítra jedu na Kladno na kontrolu, tak uvidíme, co bude dál. Vím, že je to ještě běh na dlouhou trať, ale to mi zbývá. Hlavní je, že žiju, taky už jsem tu nemusela být, doktor řekl, že jsem měla na mále, byla to málem otrava krve.

PS: Ještě nesmím zapomenout poděkovat všem blogerkám, které mi poslaly pozdravy i ve formě krásných článků a hlavně Kitty, kterou tuhle všechno napadlo, dala to vše dohromady a poslala mi to dvakrát do nemocnice. Ještě jednou tedy vřelé díky všem, taky na telefonáty, kterých bylo taky dost.

Kam dál