Opožděná oslava

Včera v 15:49 |  RODINA
Už jsem o tom psala, že když jsem ležela v nemocnici, tak měla Terezka 7. 8. narozeniny, mohu prozradit, že jí bylo krásných 23 roků a v ten den má Laděnka svátek. V kalendáři je Lada, tak to děvčata slaví vždy spolu.

Protože nechtěly bez babičky nic slavit, počkaly, až se vrátím domů a jejich rodiče dohodli další termín, který byl stanoven na minulou neděli, tedy 21. 8.

Mám tady aspoň pár fotek z tohoto společného posezení, na které se vždycky všichni moc těšíme. I tentokrát jsme se všichni dobře pobavili, napapali, trošku i nabumbali a přítel dcery nás přivezl i odvezl domů. Nemělo to chybu.

Hned na úvod dávám tuto krásnou koláž mých vnuček.

Tady jsou každá s Peginkou a spolu.

Takhle to tam vypadalo

My čtyři byli hezky na svém místě dle zasedacího pořádku.

Jen malá ukázka toho, že jsme všichni přáli Laděnce

a.
i Terezce, která si to rozbalování hezky užívala.

Terezka, Tom i jeho Natty se dobře bavili

Tom s Natty jsou stále spolu a rádi

Dali jsme si i výborný dort

Jen nevím, co se dělo kolem klobouku. Čí je, ani proč se s ním fotila vnoučata s dcerou a Peginkou. To bylo ještě před tím, než jsme tam dozazili. Ale slušel jim všem, že?

Terezka by asi chtěla ještě něco dobrého nalit, ne?

Jídla bylo dost, tak asi by si dala ještě nějaký dobrý šnaps.

Dcera byla spokojená, že se nám všem u ní opět líbilo.
A nakonec jsem nemohla jinak, než sem dát koláž naší krásné Peginky, která si to také s námi se všemi užila.

To je tedy vše z našeho společného posezení. A co dnes odpoledne? Jedeme se se synem podívat jak si zařídila svůj malý byteček vnučka Laděnka.

Přeji všem krásný zbytek neděle. Vaše Ježurka
 

Zatím dobrý

Pátek v 14:42 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Nebojte se, nechci zase psát o nemocech a nemocnicích, ale toto vám všem musím sdělit.

Ve středu jsem byla v nefrologické poradně na odběrech (moč a krev) a dnes jsem byla přímo u pana doktora, aby mi dle výsledků sdělil, jak na tom jsou moje ledviny po těch devíti dialýzách.

Než vše přiznám, musím se ještě vrátit k tomu, jak jsem minulý týden volala do poradny sestřičce, abych se objednala. Ona mi řekla, abych přišla tento týden na odběry. Bohužel jsem musela přiznat, že to je moc brzy, že to asi nezvládnu. Moje zničená páteř z nemocnice se opravdu činila a tak jsem to zkusila odložit.

Sestřička mne ale mile překvapila. Prý mi pošle sanitku. Co slíbila, to splnila, sanitka přijela včas a odvezla mne do Mostu do nemocnice. Proč o tom píši? Protože se jedná o stejné pracoviště, o kterém jsem psala - o dialýzu a já si jen říkám, že je to paráda, když se na jednom oddělení sejdou jen samí vstřícní a milí lidé. Když jsem se zeptala, jestli mne odvezou i zpátky, tak mi sestřička řekla, že když mne přivezli, tak mne i odvezou. Tak se i stalo.

Hned mi sestřička po předchozím dotazu, jestli mohu v pátek, objednala sanitku i na dnešní den, abych se setkala s doktorem a ten mi dle výsledků řekl, jak jsem na tom momentálně a jak budu často do této poradny docházet.

Tak jsem opět jela sanitkou. Chodím totiž opět na obstřičky a věřím, že ta přetrvávající bolest, která už trvá dost slouho, se aspoň na čas ztratí nebo aspoň nebude tak krutá.

Přijela jsem do poradny, jedna sestřička od vedle (z dialýzy), mne zase ihned pozdravila a ptala se, jak je. Pak vyjel od pana doktora pán na vozíku pouze s jednou nohou a sestra mu volala sanitku na cestu domů do Janova. Slyšela jsem, jak jí říkal sanitář, že vezmou rovnou i mne a vtom ten pán na vozíku říká: "Známe se?" A vtom mi to docvaklo. Vždyť to je jeden kolega od nás z práce, byl u nás jako řidič. "Milane, to jste vy?", ptám se hned, ale už vím, jaká bude odpověď. Neviděli jsme se téměř dvacet let a věřte nebo ne, nedávno jsme o něm s manželem mluvili. On si v posledních letech prošel doslova peklem, tak mi o tom vyprávěl hned tam a pak ještě v sanitce. Snad už bude jen dobře, to bych mu moc přála.

Pak jsem tedy vešla do ordinace pana primáře, abych se dověděla, že jsem v pořádku, prý mám výsledky jako úplně zdravý člověk, z čehož jsem měla velikánsku radost a tak se s vámi musím podělit, no ne? Tlak 130/70, váha zůstala stejná jako při odchodu z nemocnice před 14 dny, tedy 66 kg, z čehož mám samozřejmě radost.

Pak primář mi dokonce doporučil odbourat prášek na čůrání, prý ledviny pracují dobře, ale přidal mi lék, protože prý mám málo železa. Ale to jsem měla od mládí, tak nic nového. Kontrolu mám za půl roku v únoru.

Takže, jestli jste slyšeli před obědem nějakou velkou ránu, tak jste slyšeli dobře. To byl ten kámen, co mi spadl ze srdce, že to dnes dobře dopadlo. Teď ještě, aby i ostatní kontroly, které mne ještě čekají, měly tak super výsledky.

Všchny moc zdraví vaše dnes spokojená Ježurka

Je to jako by to bylo nedávno

Středa v 14:16 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
PŘED 30 LETY
23. 8. 1986
svatba syna

Včera měli 30. výročí svatby můj syn se snachou. Snacha měla po promoci a chtěla nastoupit do zaměstnání jako vdaná, aby si pak ostatní nemuseli zvykat na další jméno.

Vše se povedlo, dětičky vychovali velice dobře, oni se navzájem krásně doplňují, máme z nich všichni radost.

Tuhle krásnou kytku dostala snacha od svého míláčka.

A nejen to. Udělali si krásné tři dny jenom ve dvou v hotelu SEN. Kdysi řekla snacha synovi, když byli někde poblíž, že tam by jednou chtěla být, tak syn to zajistil. Byli tam minulý týden a já mám k dispozici pár fotek, které dokazují, že tam bylo fajn.

První koláž z objektu hotelu SEN

A tady je druhá. Byl tam venkovní bazén i další uvnitř areálu. Počasí bylo na výlety, ale na koupání venku moc ne, ale v tom bazénu uvnitř si zaplavali.

Taky se vydali na výlety po okolí. Vypadalo to tam opravdu moc pěkně.

Byli se podívat i v Hrusicích za kocourem Mikešem

Na zpáteční cestě se zastavili v zámku Mělník na kávičce

a nezapomněli ani na krásný soutok Labe s Vltavou

Tam také muselí dát selfíčko, aby bylo jasno, že tam byli opravdu oni

a už tam si ťukli na další a další šťastné roky spolu

Samozřejmě jsme jim také popřáli, ale přání není nikdy dost, proto přejeme znovu: Dalších aspoň tak krásných 30 let, abyste byli stále tak fajn a hodní i k nám.

To přejeme oba s manželem
 


I Peggy byla na dovolené

Úterý v 14:37 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Peggy už byla na dovolené, ale bylo to už dávno a tenkrát byla s námi se všemi na jedné pronajaté chaloupce. To byla ale ještě psí děťátko. Letos se vydala na dovolenou s vnukem a jeho slečnou, kde měla také kamarádku.

Banny je trošku větší pejsek, ale je moc hodná a jak jsem slyšela, tak měla před Peggy resepekt. Když si s ní Peggy nechtěla hrát, tak to musela respektovat.

Jinak ale žili všichni čtyři na chatě v pohodě, o čemž svědčí pár fotek.

Na kohopak se tak soustředěne dívá?

A tady jsou holky spolu a je vidět, že se znají.

Tady se něco děje kolem jídla? Co kdyby....

Peggy na vycházce. Chodili všichni dost často, takže i zhubla, což prý potřebovala.

Větší kamarádka Banny na Peggy doráží, ale té je to asi fuk.

Panička větší psí kamarádky (a přítelkyně vnuka) si s Peggy taky moc rozumí.

Jéje, kampak jsem to vlezla? To už se zase budu sprchovat?

Po pořádné procházce si musím taky trochu odpočinout.

A to už zase někam jdeme? Už abych to spaní mohla doma dohnat!

Tak je vidět, že i zvířátka jsou v pohodě. To jim všem a i vám přeje vaše Ježurka

Já se omlouvám, chybička se vloudila

22. srpna 2016 v 9:00 |  VAŘENÍ A PEČENÍ
Ach jo, sypu si popel na hlavu a moc se omlouvám! Včera jsem se tady vytahovala s príma receptem na cuketovou bábovku, ale až Jana to pořádně přečetla!

To je tak, když mám už sbírku receptů velkou a pak to popletu. Tedy přijměte velkou omluvu a k těmto obrázkům cuketové bábovky


patří TENTO RECEPT:

Cuketová bábovka
Na cuketovou bábovku potřebujeme:

175 g hladké mouky
1/2 sáčku kypřícího prášku
2 lžíce kakaa
170 g krystalového cukru
1/2 lžičky soli
100 ml oleje
2 vejce
200 g nastrouhané cukety
1 rozmačkaný banán
Příprava je opravdu jednoduchá - všechny uvedené suroviny smícháme dohromady a nalijeme do vymazané a vysypané bábovkové formy. Pečeme při 180 st. asi tak 50 minut.

Přijímáte mou omluvu? Snad jste něco ještě nezvojtili a díky, Jani, že jsi mne upozornila!

Všem se moc omlouvá vaše Ježurka

Opisovat povoleno

21. srpna 2016 v 17:38 |  VAŘENÍ A PEČENÍ
Jak tak dodatečně procházím vaše blogy po předchozí absenci, tak jsem u Alis našla recept na cuketovou bábovku, který se mi hned na první pohled zalíbil.

No co, koupila jsem cuketu a banán, ostatní věci jsem měla doma a dala se včera do bábovky.


Takhle vypadala po upečení a ke kávičce.

Jak chutnala? Skvěle! Manžel si šel dvakrát přidat a pečení bylo opravdu rychlé a nenáročné. Děkuji, Alis. Tak ještě vložím recept pro případné zájemce.

Cuketová bábovka .. chutná

POTŘEBNÉ PŘÍSADY

400 g cukety, 350 g polohrubé mouky, 275 g krystalového cukru, 2 vanilkové cukry, 2 vejce, 5 lžic oleje, 1 prášek do pečiva .. pár kapek mandlové tresti ..

POSTUP PŘÍPRAVY

Nejprve nastrouhám cuketu, přidám ostatní potřebné přísady .. Já osobně vytáhnu robot a vše postupně dávám dohromady :-) Větší část těsta naliju do vybrané bábovkové formy, přidám zbylou část obarvenou kakaem, peču asi 40 minut ..

A to je celé. Kdo máte rádi jednoduché a výborné ne suché bábovky, jděte do toho.

Dobrou chuť přeje všem vaše Ježurka

PS: Omluva je v následujícím článku, co omluva, hlavně úplně jiný recept! PARDON! Jsem trdlo.Křičící

Kocouři se stěhovali

20. srpna 2016 v 15:09 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
No, už je na čase, abych tady zase uveřejnila nějaké kočičí fotečky. A věřte, že mám z čeho vybírat. Naše Laděnka se minulý měsíc stěhovala do "svého" malého bytečku a jak jinak, než se svými kocourky. Měla obavy, jestli si tam zvyknou, ale jak je vidět i z fotek, zvykli si hned, hlavně, že tam měli svoji "kočičí mámu".

Pohodička téměř okamžitě

Jak se asi spí v polici? Ale jo, jde to i tady, zatím je tu volno.

Copak to tam lítá? To je paráda!

Taky to tam má Lada náležitě vyzdobené, aby bylo jasno i kočičkám.

Ale tahle "kočkolepka", jak ji vnučka nazvala, ta se mi také moc líbí.

Spokojenost je na všech stranách vidět, že?

Takhle spinká Juliánek. Už je mu zase dobře, ale už stihli navštívit i místní veterinářku. Naštěstí to nemají daleko a byli spokojeni.

Tahle fotka se vnučce moc povedla. Nazvala ji "Ranní Julián".

To by pro dnešek stačilo, určitě budou brzy fotky další a já přeji nejen Laděnce, ale i jejím kocourkům, aby byli v novém bydlišti spokojeni.

Krásné dny přeji i vám všem. Vaše Ježurka

Dovolená? Ano, ale letos ne moje

19. srpna 2016 v 14:54 |  RODINA
Letos jsem si užila "dovolenou" v nemocnicích. Nedá se nic dělat, pokud chci být zase užitečná a prožívat krásné chvíle s mou rodinou, neměla jsem na výběr.

Než jsem odjela do Jablonce nad Nisou, tak syn s rodinou jel jako každý rok na turnaj Bowling open do Olomouce, kde bývají celý týden a už dvakrát jsme jeli s nimi. Tam už mají prohlédnuté určitě všechno kolem, ale na těchto místech ještě určitě nebyli. Tak aspoň od nich pár foteček.

Poznáváte? Hrad Bouzov. To si pamatuji, že jsem tam byla jako dítko školou povinné na školním výletě. Vrátila jsem se do vzpomínek a ráda.

Hrad Šternberk. Tam tam jsem naopak nikdy nebyla, proto jsem si ráda prohlédla tyto fotky.

Aspoň na malém vršku a vypadá skvěle.

Tady už je hrad zblízka.

Krásné jezírko, určitě se tam daří žabičkám.

Krásný pohled skrz mříže dolů do městečka.

Pohled z jiného úhlu a jiné strany.

Koukneme se ze zdola nahoru

Pohled z jednoho nádvoří

No a to je z těchto končin vše. Ale naši hráči bowlingu byli i na zahraničním turnaji a letos to bylo v Itálii, tedy přímo v San Marínu.

Tady se vyfotil syn před poutačem a pomyslel si, že když začínál hrát, tak by ho nenapadlo, kam všude se s bowlingem podívá.

To je přímo v herně, kde je vidět vnuk Luky.

Ubytování byli v Rimini, kde se mohli samozřejmě i vykoupat v moři.

Tady byli ubytovaní, krásný balkon, že?

No a tady hotel zvenku.

Restaurace, kam chodili na jídlo

Obchodní centrum - prý velký blázinec

Ještě pohled z jiné strany

Toto byla bouře a prý opravdu hodně silná. Písek na autě si dovezli až domů.

Tady koukám, že už je klid a prodejci byli jak je vidět všude.

To bylo tedy pár fotek z krátké dovolené v Itálii, byli tam pouze pět dní, ale určitě si to aspoň trošku užili.

Já moc ráda vzpomínám na dovolené u moře, na doby, když jsme jezdívali všichni Hujerovic. Tedy my, děti i vnoučata a teď z toho žijeme.

Krásné dne přeje všem Ježurka

Jak jsem si užívala další tři týdny – část 3.

18. srpna 2016 v 14:43 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dny se střídaly celkem stejně, jeden den dialýza, další den "volno", ale hodně dlouho mne na jedné straně napájeli infuzemi a na druhé straně nestačili vylévat moč z cévky.

Myslím, že jsem přišla také o dost krve, protože mi brali často kontrolní odběry na interně, ale také mi brali ampulku krve před dialýzou a také po ní. Ale určitě mi jí tam ještě dost zbylo.

Ale ještě se musím vrátit k té mé váze. Jak jsem byla při prvním vážení zděšená z toho, co jsem viděla, to nebylo zdaleka vše. Ještě to tam přibývalo a já byla zoufalá, kdy to začne klesat. Konečně mi přestali dávat ty infuze, já byla tak dost nateklá a ještě do mne dávali další tekutiny. Pak jsem už jen sledovala, jak pomalu, ale jistě jde váha dolů. Sestřičky na dialýze mi měřily často také to, kolik čeho mám navíc a tak a nakonec to bylo super, vody jsem měla v těle -1. Krása! Konečně. Tady se ukázalo taky to, že jsem asi tak deset dní nejedla a váha končila na 66 kg. To už jsem byla spokojená. Já totiž byla tak nateklá, že jsem měla nejen nohy, ale i ruce, obličej a dokonce mi primářka na interně říkala, že vodu mám až pod prsa. Byla jsem ráda, že to všechno šlo do pryč.

Jo a také mi doktorka neodpustila jedno vyšetření, které mi můj urolog neprovedl, a šla jsem na cystoskopii. Bylo to prvně, ale nebylo to nic hrozného, největší radost jsem měla z toho, že mne zbavili té cévky a nemusela jsem chodit všude "s tou parádou". Myslím samozřejmě pytlík s močí. Na urologii mi řekli, že je to v pořádku, pouze mám chronický zánět a dostala jsem další antibiotika. Bože, já si jich tedy letos užila! Na to, že nesnáším žádná, až až.

Nebudu vás už unavovat celým průběhem mého třítýdenního léčení v nemocnici, ale musím něco ještě napsat o mých spolu pacientkách.

Začnu tím, jak jsem tady ležela v květnu, tak jsme si padly do oka s jednou pacientkou, která ležela vedle, a občas jsme si telefonovaly. A jak jsem byla překvapená, když mi jednoho dne Evička volala, že je v nemocnici a přijde se za mnou podívat. Bohužel to nedopadlo, protože jsem se tento den zdržela na dialýze. Ale na stolečku mi nechala milý pozdrav.

Růžička krásně voněla a vydržela opravdu hodně dlouho.

Tady na tom pokoji se za ty tři týdny vystřídalo opravdu hodně pacientek. Bylo nás tam šest, to už jsem psala a mohu říct, že ráno nebo po obědě jedna odešla a večer už byla postel obsazena někým jiným. Stále bylo plno.

Zase jsem si s někým rozuměla víc a s někým méně, to je obvyklé, ale celkem to šlo. První, s kým jsme si vyměnily kontakt, byla paní Inge. Bylo jí osmdesát let, původně byla učitelka a byla to moc hodná a milá paní. Chudinka cestovala z oddělení na oddělení a nakonec skončila na gynekologii na operaci. Ale volaly jsme si a vše dobře dopadlo.

Také nezapomenu na Jolanku, která ležela vedle mne. Byla o tři roky starší, byla úplně sama a byla moc hodná. Měla jen nevlastní dceru (manžel jí už zemřel) a ta ji asi chtěla dostat do pečovatelského domu, protože měla slíbeno, že dostane její byt včetně nového nábytku. Svoje děti mít nemohla. Jolanka sice hodně zapomínala, a lékaři se báli, když je sama, že by se jí něco mohlo stát, tak jí vyjednali další pobyt na LDN a pak by měla jít do pečovatelského domu, kde měla podanou žádost. Moc se jí tam ale nechtělo a nám jí bylo líto.

Z druhé strany vedle Jolanky ležela Maruška. Taky osmdesátiletá šarmantní paní, která dělala předsedkyni bytového družstva, měla vše v malíčku a taky mi pomohla tím, že mi půjčila natáčky a já si mohla umýt hlavu a ona mne aspoň natočila. Hned jsem si připadala jako člověk. Už mi volala, máme taky na sebe spojení a tak si říkám, že jí dlužím také zavolání.

Potom přišla další vrstevnice - paní Věruška, sedmdesátiletá paní, se kterou jsme si také hezky popovídaly, manžel jí vozil ze zahrádky ovoce a i já se měla dobře. Jen doufám, že je také v pořádku.

Také jsme tam měly asi tři dny jednu Vietnamku Lenku. Byla milá, snažila se komunikovat, ale nejedla naši stravu. Vždy jí tam rodina přivezla jídlo to jejich. A občas také něco připadlo i nám. Byli všichni milí a ona nám na rozloučenou při odchodu každému dala nějakou maličkost na zoubek. Měli svůj obchod a snad i restauraci.

Nezapomenu ani na babičku, které bylo 91 let, to byla ale čiperka! Jednou takhle slyšela, že někdo něco chce a já jsem byla v šoku z toho, jak první a nejstarší z nás vyskočila z postele, aby pomohla. Také ji přeji ještě hodně zdravíčka!

Měli jsme tam dost dlouho i jednu Romku. Byla to slušná žena, měla kupodivu jen jednoho syna, byl k ní velice hodný. Měli jednu dceru a dvě vnučky. Odešla domů s dírou v břiše, tak jí držím palečky, aby jí to v pořádku srostlo.

Naposledy vedle mne ležela paní, která znala z dob mládí synovu tchyni, tedy druhou babičku a pamatovala si i na snachu, kterou prý občas vozila v kočárku. Všeho se bála, nechtěla na další vyšetření a tak jí dál držím pěsti, aby měla štěstí a dostala se z toho všeho tak, jak chtěla ona.

Vidím, že jsem to dnes trochu natáhla, ale už jsem to chtěla skončit. Jinak ještě jen dodám, že jsem měla denně návštěvy, to je samozřejmé, všechny jsem ráda viděla a všichni mi dělali radost. Manžel, děti, snacha i vnoučata.

Já jsem si tam ještě stihla na poště vyřídit vyzvednutí přeplatku za vodu a topení, už mi končil termín a naštěstí to tam vyšlo. A taky jsem tam jednou využila služby kadeřnictví, abych vypadala lépe a mohla jít taky dřív domů, ne?

Už toho povídání o nemocech nechám a určitě vám příště nabídnu něco veselejšího a lepšího.

Hodně zdravíčka všem přeje vaše Ježurka

Jak jsem si užívala další tři týdny – část 2.

17. srpna 2016 v 14:34 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes chválím!

Ráda bych se zastavila u té dialýzy, kde jsem trávila spoustu času. Vozili mne tam už pak jen na vozíku, bylo to docela daleko jakýmsi podzemím, sama bych asi zabloudila, měla jsem svoje místo naproti stolu jedné ze sestřiček, tak jsme si mohly občas i trošku popovídat. Opravdu ale jen trošku, protože takový fofr, jaký tam mají sestřičky, to se před nimi skláním. Stačily se při tom všem velkém vytížení ještě na nás usmívat a mile reagovat na naše případné požadavky.

Také pan primář byl skvělý člověk, ochotně odpovídal na všechny moje otázky, podrobně mi vysvětlil, jak probíhá obnova funkce ledvin, že má tři části a věřil, že to u mne bude jen přechodná záležitost. Prý jak rychle ledviny zkolabovaly, že věří, že tak rychle se zase vrátí vše na původní stav. A měl pravdu.

Sestřičky tam na ten sál, kde bylo 12 míst pro pacienty, byly celkem dvě, které nás napojovaly ve sterilním prostředí na tu umělou ledvinu. Jednalo se o sestřičku Veroniku a Jitku, obě milé a jejich pravou rukou byla sestřička Miládka, která zastávala pomocné úkony, také později rozvážela svačinu. Dostávali jsme kávu nebo čaj a vždy nějakou bagetu.

Pro mne bylo ze začátku utrpením, že jsem měla stále průjem. Děsilo mne, že si sednu na delší dobu na dialýzu, která se nedá přerušit a mne chytne břichabol, co teď? Sestřičky na interně mi na moje přání a obavy přidávaly stále víc léků na průjem, ale stejně to jednou nebylo nic platné.

Zatím co já jsem se styděla, až mi bylo do breku, sestry to neviděly jako problém, prý od toho jsou tam, že to nemám řešit. Naštěstí se mi to stalo jen jednou a pak už jsem na tom byla lépe.

Já byla stále zvědavá, no, a když jsem seděla naproti sestřičkám, tak jsem se i informovala o tom, zda se můj stav lepší. Vždy mi ochotně vysvětlovaly, jak se věci mají. Už bych mohla dělat informátora ohledně výše CRP nebo kreatininu i já.

Vůbec, když se tak zamyslím, tak toto oddělení dialýzy včetně všech sestřiček a pana primáře hodnotím jako nejvyšší kvalitu služeb z celého mého letošního pobytu v nemocnicích. Nic tady nebylo problém. Pan primář mi nakonec musel dávat kanylu novou, ale to bylo raz dva, a pak už vše fungovalo jako švýcarské hodinky. Vždy jsem těch pět hodin přežila. Většinou tak v polovině mi začala být taková zima, že jsem se ke konci klepala jak ratlík. Po návratu na oddělení jsem se pak zahřála až moc, měla jsem jednou 37,8 a po druhé dokonce 38,5 st. teplotu. Ale na interně se o mne postarali, ihned mi dali něco na snížení horečky a příště? To už jsem si věděla rady a díky sestřičkám na dialýze už se to neopakovalo. Jak mi začalo být zima, tak jsem to nahlásila a ony mi přitopily, zahřály mé tělo na 37 stupňů a bylo vše OK. Ano, to všechno teď už vím, že jde.

Na dialýze jsem byla celkem devětkrát, bylo to obden. Pak pan primář řekl, že už na další nemusím a po kontrolním odběru krve, bude-li v pořádku, mi vyndá kanylu a pustí mne domů. Když se toto dozvěděly sestřičky a já čekala venku na zprávu, tak hned mi to venku špitala Jituška, pak zjistila, že nemám ještě vyndané stehy z té první kanyly, tak mne vzala ještě na chvilku dovnitř a už hlásila sestřička Verunka, jestli už mi tu dobrou zprávu řekla. No, nebyly úžasné? Nakonec mi ještě venku tuto zprávu oznámil osobně i pan primář.

Ještě jsem se tam tedy jednou vrátila a to ten můj poslední den v nemocnici proto, aby mi vyndali tu kanylu, která i přesto, že tak dobře fungovala, musela ven. Sestřičky se se mnou loučily jako se starou známou. Prý mi to moc přály, aby to vše dobře dopadlo, protože prý to dobrým a hodným lidem vždy přejí. Přiznávám, že jsem byla naměkko.

Moc tedy chválím celé osazenstvo dialýzy, jsou příkladem toho, jak by to mělo ve zdravotnictví fungovat. Moji milí, děkuji moc za vše!

Vím, že se ještě uvidíme, protože budu zatím chodit do nefrologické poradny a musím tam už příští týden. Naštěstí pro mne přijede sanitka.

Pokračování....

Kam dál