Za dva dny plná dojmů...

Dnes v 13:47 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
musím ovšem dodat, že kladných i záporných, ale hezky popořádku.

Od pondělka je u maminky na návštěvě opět moje sestra. Musí toho teď, chudinka, stíhat víc i za mne. Protože ale maminka stále ještě (a myslím, že už je to definitivní) nesejde od ní dolů ani těch pár schodů, nemůžeme k za ní přijet kdy chceme, ani na krátkou návštěvu. Teď, když je u ní sestra, tak nám může přijít otevřít. Jinak bratr i švagrová jsou celý den v práci, bohužel.

Domluvili jsme se tedy, že tam se synem zajedeme ve středu, tedy včera. V úterý odpoledne začala manželovi dost silně bolet záda, tedy přesněji řečeno, páteř. Obvyklé léky nezabíraly, bolest se večer stupňovala. V půl desáté už to nešlo vydržet, manželovi bylo hodně zle, tak jsem volala záchranku. Přece jenom není nejmladší. Naštěstí byli moc ochotní, prý někoho pošlou.

Přijeli opravdu hodně brzy, dokoce měli i nosítka. Když ho doktorka prohlížela, přišla asi k podobnému závěru jako my, laici. Ano, bude to asi páteř, ale chtělo by to, aby manžela prohlédl ortopéd. Tak ho odvezli. Byl v pyžamu, jen si na sebe hodil kabát a vzal boty, protože venku byla zima a mrzlo. Tak jsem zůstala doma a čekala, co bude dál. Manželovi jsem vnutila mobil, tak mi pak volal, že už ho pan doktor viděl, že čeká na sanitku. Musel čekat na převozovou. A jaký by závěr? Pan doktor ho prohlížel a když prý mu zmáčkl jedno místo, tak zařval, tak mi to řekl a bylo hned jasno. Pan doktor konstatoval, že musel opravdu hodně zkusit, že měl něco zablokované. Dostal obstřik a injekci a jel tedy domů. Už krátce před půlnocí byl doma. Ufff, to se mi ulevilo.

Ale nebylo to na dlouho. Včera mu zase začalo bolet na pravé straně, zase nepomáhaly ani kapky, ani nic jiného, tak jsme se synem a snachou s obavami, že to sám doma zvládne, jeli k mamince, protože se tam zase delší domu nedostanu. Čekají mne zase ty operace. Nicméně jsem manžela během doby, co jsem byla pryč, telefonicky kontrolovala. Počasí? No určitě to bylo u vás všech podobné. Silný vítr, sněžení, závěje, někde bílá tma. Ale dali jsme to. Z Litvínova do Kralovic to sice není za rohem, ale cesta byla chvíli lepší, chvíli horší, ale mohlo být i hůř.

Maminka byla moc ráda, že nás vidí, i moje sestra, vzdálenost do Brna, do jejího bydliště, je pro mne taky hodně daleko, viděly jsme se naposledy asi před třemi roky, tak jsme byly taky spokojené. Maminka vypadala opravdu dobře, i já jsem si říkala, že není ani nervózní, jak to v poslední době bývá.

Sestra i maminka se cukaly, ale já se nedala a syn nás vyfotil. Na to, že to má maminka za dva do sta, jak říká, se mi fakt líbila.

Ovšem dnes, když jsem volala sestře, tak mi řekla, že už zase mamince není dobře, je jí zima a leží, celou noc běhala na záchod, ach jo. No a manžel? Ten šel ráno k naší praktické lékařce, která ho posílá na krev, aby zjistili, jestli je to žlučník, slinivka nabo játra. Zatím dostal injekci.

Já už bych si tak přála, aby byl u nás trošku klid, ale zatím to moc nevidím. Já vím, že není v pořádku, ale je to přece jen mužský, pořád se zkoumá a naříká a vidí jen to nejhorší. My, ženy to tak tragicky neprožíváme, že?

Přeji vám všem hlavně hodně zdravíčka a dávejte venku pozor, abyste neupadli! Já jsem dnes musela do krámku vedle a stačilo, jak jsem se bála, že sebou fláknu.

Hezký den, ale upřímně, přeje vaše Ježurka
 

Počasí jak na houpačce

Úterý v 14:53 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Většina z nás se dnes po ránu probudila do peřinou přikryté přírody a domů. Už v noci se mi zdálo nějaké světlo, když jsem šla na "císařskou procházku" a ráno to byla pravda.

Takhle to vypadalo cca v 9,00 hod. ráno

To jsme se vrátili domů. Včera jsme si totiž řekli, že půjdeme hned ránu na internu, protože jsme potřebovali oba s manželem napsat léky a já se chtěla domluvit na předoperační prohlídku na interně. Když jsem viděla sníh, tak jsem se pochopitelně bála, abych zase neuklouzla jako před rokem. Mám od té doby bobky, protože to bych fakt už nemusela mít podruhé. Ale šli jsme opatrně z kopce dolů, bylo to už skoro rozpuštěné, protože to bylo posypané a na interně jsme byli hotovi raz dva. Stačilo dát sestřičce na papírku napsaný požadavek na předepsání léků a ona se hned chopila díla a bez problémů nám léky napsala. Vidím, že psaní elektronických receptů není fakt všude stejné. Tam, kde pacient musí vždy k doktorce do ordinace, je vidět, že někde mají tak šikovnou sestru, která to vše hravě zvládne.

Nevím, jakou máte zkušenost vy s psaním těchto receptů, ale myslím si, že to zas až taková věda není, jak jsem dnes viděla. Pak mne ještě sestra objednala na tu předoperační prohlídku a byli jsme raz dva venku. Akorát jsem se zapomněla zeptat, jak dlouho trvá větší vyšetření krve, protože tam už musím přinést výsledky. Stačí tak pět dní předem? Ví to někdo? No, když tak si tam zavolám a zeptám se raději, abych něco nepomotala.

Krátce před polednem jsme koukli s manželem z okna a vida! Chumelilo se opět jako o závod a v momentě to zase vypadalo venku jinak.



To je pohled z jedné a druhé strany.

Nevím, jestli tam vidíte i tu chumelenici, ale netrvalo to tak dlouho a po dalších asi dvou hodinách z toho sněhu byla opět břečka. Tak nevím, co je lepší, ale buďto sníh nebo nic, ne?

Když jsem šla totiž zase z domu ven, jen naštěstí naproti ke kadeřnici, brodila jsem se vodou.

Přeji vám všem krásné dny a sníh ať je na horách, tam dělá radost. Zdraví všechny Ježurka

Ježci, kteří vždy potěší

Neděle v 14:10 |  JEŽCI
Po tak depresivním bilancování jsem si řekla, že to musím trošku odlehčit. Protože mi stále chodí do emailu obrázky ježků, pro které nemusím hledat doma místečko, tak je sem zase vložím. Všem moc za tu krásu děkuji.

Lrásná chaloupka, že? Ježek i s fůrou jablíček od Evičky má č. 401

Ježek s brýlemi jako srdíčko, asi zamilovaný, dostal č. 402 a je také od Evky

Ježek s červenou čepičkou - asi vánoční - má č. 403 a je také od Evičky

Ježek jako koník č. 404 si myslím, že hraje šachy a poslala mi ho Otavínka

To je určitě ježek z rusky mluvící země, má č. 405 a je opět od Evičky

Ježek jako záítiší? Paráda, dostal č. 406 a je od koho jiného, než zase od Evičky

Další krásné aranžmá - ježek č. 407 od Evičky

Toto je určitě dopisní papír, něco podobného znám, ježeček tam je a má č. 408, je opět od Evky

A další unikát - ježek z kávových zrn - dostal č. 409 a poslala mi ho Jarmilka

Ježčí rodinka č. 410, tu mi poslala moje sousedka Věrka. Hodně vás mi posílalo videa s ježčí rodinkkou, ale tohle byl soubor, z kterého to šlo okopírovat.

Moc opět všem děkuji za ty krásné obrázky, zase jsou jiné a zvláštní, zajímavé.

Zdravím vás všechny na sklonku víkendu. Vaše Ježurka
 


Bilancování roku 2017 – 2. část

11. ledna 2018 v 15:04 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Tak pokračuji II. pololetím roku.

Červenec
Jak jsem psala v předchozím díle, byla jsem operována v červnu a z nemocnice mne po delším přemlouvání pustili domů 27. července a hned po cestě jsem si na poště vyzvedla dva důchody a přeplatek za nájemné. Nahoru po schodech se mi šlo prvně hodně těžko, štěstí, že jsem měla oporu v synovi a vnukovi.

Takže vlastně, když si to promítnu, tak jsem loni slavila jak květnové narozeniny, tak i červencový svátek v nemocnici. Pokaždé v jiné, ale doma ne. Musím ale přiznat, že jsem dostala telefonicky spoustu gratulací, i hlavně díky blogu. Radost jsem měla, ale doma je doma, já vím.

Také jsem měla písemné informace od blogerek, které mi poslala dvakrát Kitty, u čtení mi tekly slzy jako hrachy.

Srpen
Musela jsem jezdit do Kladna na kontroly, ze začátku každý týden a později jednou měsíčně. Domů mne jezdily ošetřovat moje bolavé bříško sestřičky z Domácí péče každý den.

Hned 6. srpna jsme měli rodinnou oslavu, slavili jsme Terezky narozeniny a Laděnky svátek, mají je v jeden den a já už mohla být u toho.

Je vidět, že je jim spolu fan.

Taky jsme se vydali s dcerou koncem srpna podívat se za maminkou, aby viděla, že žiju a jsem to ještě já. Byla jsem tam spíš jako atrapa, ale i tak měla maminka radost, že mne vidí.

Září
Začal mne zlobit zoubek, vypadla mi plomba, tak jsem se hned objednala k zubařce, už si svoje poslední zoubky opatruji jako oko v hlavě. A stále jezdím už jen každý měsíc na kontrolu do nemocnice Kladno. Zatím vždy dobrý.

Taky jsem byla objednaná už od jara na očním. Tam jsem šla také ráda, protože jsem opravdu hodně málo viděla, v nemocnici se mi i zhoršil zrak. Naštěstí mne doktorka ujistila, že je to jen následný šedý zákal po operaci a že mi to laserem odstraní, ihned mne objednala.

A taky něco jiného, než zdravotní problémy. Kitty si v rámci svých scuků a bloggerkami naplánovala cestu k nám do Litvínova a daly jsme si sraz v restauraci ještě s Alkou, u které byla ubytovaná. Bylo to fajn, ťukly jsme si červeným vínem, daly si něco na zub a čas utekl jako voda. Jen škoda, že jsme se nedomluvily ještě s Kitty, že se nešla podívat k nám domů na mou sbírku ježků. Pak nás to mrzelo obě dvě.
To jsme tedy my.

Ještě jsem v září stihla kosmetiku, kterou jsem moc potřebovala a byla jsem ráda, že po návštěvě kosmetičky si zase připadám jako člověk.

Poslední den v září jsme měli zase hezký sobotní den. Syn se snachou a babičkou Jiřinkou nás vzali do Teplic, kde se setkávali s Laděnkou a šli jsme všichni na oběd. Takové chvíle mám vždy moc ráda. Ne kvůli obědu, ale kvůli setkání.


Říjen
V tomto měsíci jsem šla na ORL, protože jsem měla už víc jak tři týdny rýmu a nic nepomáhalo. No, dozvěděla jsem se, že jsem na stará kolena dostala chronickou rýmu. Ach jo, ale jsou i horší věci, ne?

Taky jsme se s manželem přehlásili k jiné praktické lékařce, ta naše původní, kterou jsem měla víc, jak třicet let bohužel sídlí v chemičce a tam k ní vede dost schodů a to bylo na nás už moc. Tak to máme teď jen z kopce dolů na středisko, ale pozor! Vím, že tam nesmím chodit, když bude náledí, už jsem to jednou vyzkoušela.

No a bohužel, ani moje maminka nemá daleko k pádům. Takhle začátkem měsíce upadla na chodbě, nemohla vstát, musel jí pomoci bratr, na kterého v noci klepala. Myslela, že to bude dobrý, ale po dvou dnech ji odvezli do nemocnice, protože nemohla chodit. Pobyla tam dva měsíce.

A tento měsíc jsem byla také v nemocnici v Mostě na laserové operaci toho mého oka, nic to nebylo a vidění se mi opravdu o hodně zlepšilo. Jsem ráda.

Měli jsme zase schůzku s Miluškou, která mi přinesla jen tak kytičku - gloxinii.

Gloxinie - krásná, že?

Tento měsíc má svátek Terezka i Luky, tak jsme se na chvíli sešli u syna a hned to vzali jedním vrzem a popřáli i snaše k jejím narozeninám.


Listopad
Já ne a ne mít chvíli klid od doktorů. No jo, co se divím - podzim - to je moje. Opět jsem dostala zánět močových cest a jedna antibiotika nestačila, musela jsem mít ještě jedny.

Měla jsem ještě jedno "rande" s kamarádkou Evičkou, se kterou jsme se poznaly v nemocnici, a já se konečně vypravila k ní na návštěvu. Jsme stále v tel. spojení a už máme domluvenou další schůzku.

V listopadu se narodil můj manžel, oslavoval již 85. narozeniny, psala jsem o tom na blogu, tak jsme měli zase příležitost se všichni setkat, tentokrát v restauraci u nás v Litvínově. Jako vždy jsme byli všichni spokojeni a rádi jsme se viděli.

Nesmím také zapomenout na to, že vnuk Luky letěl hrát bowling do Las Vegas a byl tam čtrnáct dní. Také jsem o tom psala reportáž, takže to píši jen, abych na nic nezapomněla.

Tak aspoň jedna fotka pro připomenutí

A opět jsme měli rande s Miluškou, já jsem jela tentokrát do Mostu, aby mi Miluška předala rýmovník a šly jsme spolu na dobrou kávu.

Když už jsme u toho dobrého papání, tak jsme se zase ještě sešli s Laděnkou v Teplicích na obědě a užili si jedno krásné sobotní odpoledne.

V listopadu jsem měla nějak rozcouráno, koukám. Ještě jsem se sešla s Alkou, bloggerkou, která bydlí od nás, coby kamenem dohodil a přiznávám, že mne podobná setkání nabíjí. Díky.

Prosinec
Jak tak koukám do diáře, tak prosinec byl celkem v pohodě. Byly v očekávání vánoční svátky, tak jsem se taky snažila připravovat, i když mi to nešlo tak, jako jindy, ale dala jsem to, co jsem potřebovala. Na Mikuláše také pustili maminku z nemocnice, což bylo fajn, ale dost pomalu se vrací trošku do formy.

Hned po příjezdu z nemocnice jela za maminkou sestra, která se tam o ní týden starala, učila ji znovu chodit a když odjela zase domů, zpět do Brna, tak maminka zase asi za dva dny upadla, tentokrát na WC, které je spojeno s koupelnou, doma nikdo nebyl a tak zkoušela vstát, šoupala se po zadku sem a tam, ale bohužel. Po pěti hodinách ji našel bratr se švagrovou, když přišli domů. Zase se dává znovu do hromady, ale je to bojovnice a já věřím, že bude zase líp.

Ani v ten předvánoční čas se nevyhýbá smutným zprávám. Zemřel mi bratránek, který byl mladší než já, ale už na tom nebyl zdravotně nic moc a prý se mu tak ulevilo, to nebylo k žití.

Vánoce - co k tomu napsat? Díky - byly skvělé - s dětmi a vnoučaty, se super nadílkou, byli jsme všichni zase spolu a bylo nám dobře.


Teď už mám jen jedno velké přání. Čeká mne zase příští měsíc operace, která by měla dát vše zase do pořádku a tak chci věřit, že bude ten příští rok lepší.

Přejí krásný celý rok, nejen ten dnešní den. Vaše Ježurka

Bilancování roku 2017 – 1. část

9. ledna 2018 v 14:16 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Leden
Začínala jsem hned z kraje roku docházet na odd. rehabilitace a léčby bolesti u nás na středisku s páteří. Tam jsem se šla koncem roku objednat a přitom jsem utrpěla zlomeniny na levé ruce a pohmožděniny na pravé. Na rehabilitaci jsem začala docházet hned a pak jsem měla ještě chodit na cvičení s rukama, když mi sundali sádru a ortézu.

Ale absolvovala jsem na té léčbě bolesti pár injekcí, které mi předepsal lékař, a když nepomohly a bolesti se stále vracely, řekl mi pan doktor, že mi raději vrátí na neurologii, odkud jsem dostala doporučení. Tak už jsem tam nešla na nic. Protože bolest neustupovala, napsala mi naše doktorka injekce, které mi jezdily píchat sestřičky z Domácí péče.

Jo a celý leden, jak jsem byla indisponovaná, tak nám obědy vozil syn se snachou, která je brala v jejich školní jídelně. Byla to úleva, manžel umí uvařit jen kávu a čaj a já byla nemožná.

Koncem ledna byla taky pěkná klouzačka, já sice ven v té době nechodila, ale dcera musela a tak se natáhla i ona. To ještě byl jakž tak dobrý pád, ale cca 14 dní poté to skončilo hůř. A měla marodní.

No, moc dobře ten rok nezačal a jak jistě víte, ani nic moc neskončil.

Únor
V tomto měsíci se nic extra nedělo, na úklid k mamince jezdila každý měsíc moje sestra, jednou za sebe a po druhé za mne. Ruce toho mnoho ještě nesvedly, štěstí, že mám manžela, který mi hodně pomohl.

To všechno nám nebránilo oslavit v únoru s vnučkou Ladou její narozeniny.

Lada se svým bráškou Lukym

Březen
Hned začátkem března jsem se dozvěděla jednu smutnou zprávu. Umřel náš bývalý soused, který byl mladší než můj manžel a byl stále fit, protože jeho žena je na invalidním vozíku, tak ho moc potřebovala. My jsme se s nimi vídali, jezdili jsme za nimi do Dobříše, když jsme ještě byli jakž takž fit. To mne docela vzalo. Jednu dobu se nám ztratili a tak jsem si napsala do pořadu Pošta pro tebe a oni mi poslali jejich adresu s tím, jak na tom sousedka zdravotně je.

To je foto z roku 2010, kde jsme spolu

Jinak jsem chodila stále na neurologii na obstřiky s páteří, která byla pořádně tvrdohlavá a ne a ne povolit.

A opět se ozvaly bolesti a problémy s tlustým střevem, do nemocnice mne sice odvezla sanitka, ale tam mi jen dali injekci a změnili léky a zase poslali domů. Znovu jsem tam jela za čtyři dny a byla jsem objednána na další tři dny k hospitalizaci.

Duben
No, od 3. dubna jsem tedy byla hospitalizovaná v nemocnici se zánětem tlustého střeva. Nebudu se o tom moc rozepisovat, popsala jsem vše na svém blogu hned po návratu a tam také průběžně o mně informovala vnučka Lada.

V nemocnici jsem byla 22 dní, vrátila jsem se 24. dubna a moje rodina na mne počkala s oslavami narozenin vnuků, kteří je mají týden po sobě a taky s oslavou narozenin mého syna, který měl půlkulatiny v březnu. Byla jsem moc šťastná, že zase mohu být mezi nimi.

Tady připomínám fotkou mne se synem.

Květen
Začátkem května jsem zase byla na kontrolním odběru krve a bohužel, opět žádný efekt, naopak, zvýšilo se mi dost CRP, tak mne moje PL poslala na vyšetření do nemocnice na GASTRO, volala nějaké doktorce. Ta mi přidala a změnila nějaké léky a přidala antibiotika.

Na druhý květnový svátek mi to nedalo, protože mně chybělo umýt jedno okno, pro pobyt v nemocnici na velikonoce jsem to nestihla, tak jsem si řekla, že to dám. Nedala.

Ještě musím připomenout, že v květnu měla narozeniny - velké jubileum i moje dcera. To jsou sourozenci - tedy moje děti, kteří jsou pět let od sebe a mne je tam vidět vzadu, to jsem přijela rovnou z nemocnice. Parádní oslava, ne? Ale dali jsme to a to je hlavní.

Protože na židli už nevylezu, tak jsem si k ní přistavila stoličku a jak jsem slézala dolů, šlápla jsem na ni špatně, bum a ležela jsem na zemi. To byla rána! Kdyby jenom to, padla jsem na záda, hlavou na konferenční stolek, který měl silné sklo a to jsem parádně rozbila. Manžel na infarkt, krve jako z vola, že to tak musím říct a už jsme volali rychlou. No jasný, odvezli mne ihned na chirurgii (nějak jsem tam v poslední době zdomácněla, či co), tam se do mne hned pustil doktor a už mi zašíval hlavu. No, nejen hlavu, ale hlavně krk. Mezitím už to manžel volal synovi a ti pak pro mne přijeli. Uklidili ten binec a neměli slov.

Poznáváte mne? Nedivte se, že jsem se tím nechlubila

Toto jsem ani na blog nedávala, protože jsem si říkala, že byste si fakt o mně už řekli, co jsem za nemehlo. Po zašití mi dali takovou síťovanou apartní čepičku a měla jsem jít druhý den k nám na převaz. V bezvědomí jsem nebyla, hlava se mi nemotala, tak mne ani neposlali na RTG, jenže mne to dodnes tam vzadu pobolívá, ale co, bylo hůř.

Zalátali mi tu hlavu pěkně, měla jsem na krku asi sedm stehú a něco ještě na hlavě. A prý velké štěstí, že jsem si neprořízla nějakou tepnu, či co.

Stehy mi vyndali asi po osmi dnech. Na chirugrii, když jsem přišla podruhé na kontrolu, tak pan doktor šel málem do vývrtky, prý mne skoro nepoznal. To už jsem vypadala tochu jako člověk a já se zase připravovala pomalu na kolono, kde jsem byla opět objednaná.
No, aby to neměli mladí jednoduché, tak zase byla v nemocnici druhá babička, která nemohla vůbec chodit, ležela na neurologii asi týden.
Můj nekonečný seriál po nemocnicích nekončil, zase nastaly problémy a já jela na příjem. Bohužel, po prohlídce mne poslali domů, že mám přijít, když nepomohou prášky, které mi předepsal doktor a které stály 1060 Kč,
Ale zase žádná pomoc, za pár dní mne vezla záchranka pro velké křeče opět do nemocnice, kde mi udělali CT břicha, ale jinak nic.
Tak jsem šla za 3 dny na reverz domů. To byla středa a v pátek už jsem byla v nemocnici v Kladně, kde mi pobyt zajistila moje snacha. No a ostatní už určitě všichni znáte.
Tento měsíc slavila také moje maminka 97. narozeniny a tak jsme tam se synem, snachou a dcerou zajeli aspoň na otočku popřát.

Maminka a já na její 97. narozeniny

Červen
Tady snad ani nebudu nic psát, ležela jsem v nemocnici v Kladně celkem dva měsíce a v červnu mne dvakrát operovali. V Mostě zvorali, co mohli, měla jsem CRP 300, zápal plic a nohy jako konve.

To je první půlrok, snad jsem na nic podstatného nezapomněla. Vaše Ježurka


pokračování...

A den poté

7. ledna 2018 v 13:39 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
V minulém článku jsem psala o stěhování vnoučat a také o tom, že děvčata Lada a Terka jsou rády spolu a taky nám to hned dokázaly.

Po společně stráveném silvestru se děvčata vydala hned na nový rok na procházku Prahou a hned pořídily také fotky, aby bylo jasno.

Doufám, že nevadí, že ta krásná místa, která Laděnka s Terezkou navštívily, prásknu na blog. Bylo jak na jaře, tak proč se neprocházet po krásných památných místech, že?

Ale napřed musím ukázat, jak si v novém domově rychle zvykli Lady kocouři.

Pohodička, že? Panička je tu, tak naní co řešit.

A teď už fotky z vycházky v Praze.

Laděnka u řeky, co jí asi běží hlavou?


Všechny další fotky jsou pořízené na Vyšehradě

Některé známé hroby jako Jan Neruda

Božena Němcoová

tady je jich víc

Bedřich Smetana, poznávám spíš podle portrétu

pohled dolů, to už tak romanticky nevypadá jako u té Vltavy

Ještě jedna fotka hlavně na zamračené nebe.

Tak, už jsme se prošli a teď zase každá domů. Určitě si to brzy zopakují.

Krásný konec i dnes zamračeného dne vám všem přeje Ježurka

Hektický konec roku

5. ledna 2018 v 17:03 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Byla to náhoda, že se to tak sešlo, ale konec roku byl opravdu hektický. Ne pro mne, ani mého manžela, ale pro moje děti ano. Ke konci prosince se stěhovala tři vnoučata.

Jako první se stěhoval Luky se svou přítelkyní Ivankou do krásného nového bytu v Praze. Už spolu bydleli v podnájmu víc jak dva roky, tak teď už jen držíme pěsti, aby jim to vydrželo spolu co nejvíce, pokud možno napořád. Lukáš píše letos diplomku, měl by promovat jako inženýr ekonomie, ale jeho Ivanka má před sebou ještě delší čas studia. Je teprve ve druhém ročníku na lékařské fakultě. Je moc šikovná, tak věřím, že to taky brzy zvládne.

Toto je pohled z bytu, kde bydlí Luky s Ivankou, samozřejmě, že na silvestra.

Jeho starší sestra Lada, která dělala vedoucí pobočky firmy Lingva v Teplicích povýšila, dělá teď šéfovou pro Čechy a tak si musela najít podnájem v Praze. Tedy taky stěhování. Oba museli uvolnit stávající prostory do konce roku. Oba to také díky rodičům stihli (Luky měl o jedny rodiče na pomoc navíc).

Laděnka musela shánět byt, kde nevadili její kocouři, ale současně byla šťastná, že bude mít v Praze brášku a taky tam bydlí na koleji Terezka - její sestřenice, se kterou se mají moc rády. A hned to dokázaly tím, že spolu byly na silvestra. A navíc to k sobě nemají vůbec daleko. Určitě toho ještě často využijí.


A ten nejmladší - Tom, ten se stěhoval jen v rámci města, kde bydlí i dále - v Mostě. Má tam šikovný menší byt, který mu pomáhaly zprovoznit ženy jeho života. Tedy maminka - moje dcera a jeho sestra Terezka, která se ukázala jako šikovný montér a montovali spolu postel a stolky. Dobrý, ne? Dcera mu tam zase uklidila tak, jak by to jako mužský určitě nedal a už si pomalu, ale jistě i zařizuje opravdu bydlení. Také své ruce k dílu dle možnosti přiložila i jeho přítelkyně Natálka.

Tak jsme konstatovali, že vnoučata jsou v Praze a jsme rádi, že nám tady zůstal aspoň Tomík, který ale také do Prahy jezdí studovat, ale tady má práci a také sbory, kde zpívá.

Bohužel, nějak rychle nám ta vnoučátka odrostla, co naděláme. Já si jen moc přeji, abych se dočkala ještě aspoň nějakého pravnoučátka, ale zatím to není nikde na pořadu dne.

Krásný večer a celý víkend všem přeje vaše Ježurka

Počasí na draka a výlet

3. ledna 2018 v 16:54 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes jsme se zase vydali na výlet do Kladna. A vy už asi tušíte, že jsem jela zase na kontrolu do nemocnice. Tentokrát přiznávám, že jsem měla trošku strach, jak to dopadne, protože pan doktor, který mne operoval, si mne pozval na kontrolu, jestli mi půjde vrátit zpět tu stomii.

Po příchodu si sice hned vzpomněl, co jsem byla za "případ", ale znovu si všechno prostudoval, protože už jsem půl roku po operaci a pak mne prohlédl. Říkal, že mi to uvede do pořádku a také věří tomu, že tam už nebudou opět nějaké problémy. Já uznávám, že nastat může cokoliv a taky už nejsem nejmladší.

Tak prý si mám říct, kdy na tu operaci chci jít. Samozřejmě jsem to nechala na něm, ale je pravda, že jsem si to původně sama naplánovala na únor.

Tak pan doktor se trefil, ale chce mi udělat znovu kolonoskopii tam u nich v nemocnici a chce být u toho, aby vše viděl na vlastní oči, sama jsem slyšela, když telefonoval se sestrou, u které mne objednávali.

Takže 13. února mám nástup do nemocnice na vyprazdňování, 14. února by byla ta kolono a bude-li vše v pořádku, tak jdu další den rovnou na operaci.

Já osobně doufám, že už jsem si tu smůlu vybrala loni a že snad to bude v pořádku.

Mám však ještě další problém. I když jsem nosila kýlní pás, jak mi nařizovali, tak mám prý dost velkou oboustrannou kýlu a až se mi zhojí to břicho po této operaci, půjdu ještě na tu kýlu, ale prý bychom to měli do léta všechno zvládnout.

Tak vidíte, další pobyt v nemocnici už mám naplánovaný a teď už jen musím doufat a věřit. Vy všichni, budete-li chtít, mi můžete držet pěsti, ano?

Ještě jsem napsala, že počasí bylo na draka. To tedy ano, bylo chvíli deštivo, chvíli ne, občas byl slejvák, a když jsme přijeli do Kladna, tam svítilo sluníčko. Ovšem při cestě zpět už začalo dost pršet a najednou jsme vjeli to takové tmy a padaly i kroupy s deštěm tak silně, že jsem se lekla těch ran a museli jsme jet opravdu hodně pomalu. Ale když jsme se zase vrátili do Litvínova, svítilo sluníčko zase tady u nás. To je jako apríl, ne leden, to je opravdu na draka.

Tak jsem podala hlášení a teď už nezbývá než čekat. Kdo si počká, ten se dočká, se říká. Tak si přeji hodně štěstí.

Vaše Ježurka

Chlupaté štěstíčko

29. prosince 2017 v 14:33 |  Kočičky a jiná zvířátka
Tak to se mi moc nepovedlo. Článek jsem nazvala chlupaté štěstíčko a přidala do rubriky o kočičkách a jiných zvířátkách. Tímto se omlouvám jorkšírce Walli, podle které jsem vlastně článek pojmenovala a pak po té první fotce, kde ji dcera u nás při té naší vánoční sešlosti drží na klíně a kouká na ni opravdu jako na miminko. No, posuďte sami.


Takto jsme seděli všichni v obýváku a Walli byla s námi. Dcera ji opravdu bere jako miminko.

Pak si jí sedla také jako hodné děťátko na klín.

Protože ale u nás měla i své hračky a ty ona moc ráda, hlavně, když to dělá rámus, tak nám tady předvedla v celé kráse, jaké zvuky vydává kačer. Co ta s ním dělala a lítala po bytě, divím se, že to kačer ještě přežil. Pak takhle doma spinkala, byla unavená a plná dojmů.

Dcera s ní chodí na procházku a hned další den lítala v Mostě po Šibeníku hodinu a v jakém stavu přišla, to si asi dovedete představit všichni, kdo máte pejska. Hned musela do vany.To jen krátce udělala pózu na focení

a tady kouká, jako by se ptala, jestli se nám něco nelíbí.

Ještě se vrátím o den zpět, tady si sedí jako hodná holčička pod stromečkem

a čeká, jestli jí Ježíšek taky něco nadělí.

Pořád jsme čekali, že bude mrznout, tak musela i Wallinka dostat nový kabátek, aby nenastydla. Z toho prvního už vyrostla, ale klidně se nechá obléci a nic nenamítá.

Tak, to bylo o pejskovi a ještě chybí něco napsat o kočičce, vlastně o kocourech naší Lady. Taky je to štěstí, ale zase kočičí. Přijeli k rodičům s Laděnkou, ale tyto fotky jsou ještě z jejich domova.

Když nestačí kožíšek, je tam přece radiátor

a ještě príma deka, to je ono.

Pak se hezky pomazlit s paničkou

a zase zalehnout, to je ráj na zemi.

Ale asi si to ještě kocourek půjde zopakovat, vidím, že zívá ostošest.

Tak to byl letos poslední "zvířecí" příspěvek a teď jen budeme držet palečky, aby se naše zvířátka na silvestra nebála těch rachjetlí a petard. Já tedy osobně v tom nic nevidím, ale co naděláme.

Krásný konec roku vám všem přeje vaše Ježurka

A je po všem

27. prosince 2017 v 19:22 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Tolik jsme se těšili, připravovali se pečlivě na ten nejkrásnější den v roce a uteklo to jako voda a je to za námi. Bylo to krásné a bylo toho dost, nebo ne?

Myslím, že to bylo krásné, tedy až na tu bílou vánoční atmosféru, ale myslím, že už jsme si zvykli. Sníh nebyl už pár let a my s tím nic nenaděláme.

Všechno, co jsem mohla a co jsem si předsevzala, že je doma třeba udělat, jsem zvládla. Sice mi to všechno trvalo déle, ake díky Bohu za to.

Ještě než přišly ty pravé svátky, tak mi přišel těsně před tím balíček, který mi poslala Kitty, už mi toho ježečka slibovala dřív, tak přišel přávě včas.

Tak toto je ježek č. 289 - toho mi poslala moje věrná blogerka Kitty, za který moc děkuji.

Na Štědrý večer si pro nás přijel vnuk se snachou a odvezl nás k nim. Už jsme byli všichni po večeři, jedná se vždy každoročně o předávání dárečků. Bylo nás tam celkem sedm a tak to byla velká kupa, než to vnoučata rozdala. Jeli jsme domů opravdu jak Ježíšci, štěstí, že nám ty věci vynesla snacha a vnuk až nahoru.

Další den na Boží hod jezdí každoročně dcera s dětmi už na oběd, míváme krůtu s červeným zelím a bramborový knedlík a tuto tradici už dodržujeme hodně let. Syn s rodinou obědvají doma s druhou babičkou a pak hned po obědě přijedou také k nám. Byl nás tedy plný dům, celkem, deset - tedy přesně devět lidí a jeden pes- no - pes - tedy jorkšírka Walli.

A jaké byly dárky? Vše krásné a všeho hodně. Já se přiznám, že bych sama pro sebe nic nevymyslela, ale je vždydky něco napadne tak šikovného, že zírám.

Tak určitě nesmí chybět ježčí dárečky, že?

Nádherný ježčí hrnek, nad kterým jsem se rozplývala. Byl pod stromečkem od rodiny syna a pak následně i od dcery. Tak prý máme každý svůj. Ježčí hrnečky mají č. 284 - 285. Paráda.

Toto je pořádný ježek - tedy ježcí květináč, který má č. 286 a napadlo to dceru.

Aby se to nepletlo, tak k němu přidala ještě jednoho.

Č. 287 má další ježek od dcery, taky vidíte, že se usmívá?

Ježek, který si dělá zásobu, má dvě jablíčka, má č. 288 a dostali jsme ho v rodině syna.

Spousta dárečků byly různé vůně do bytu.

Tady jsou různé vůně svíčky a vonné tyčinky. To bude vůně! Jo a taky jsme dostali každý perfém.


Protože i různé dobrůtky můžeme, tak nás dcera podarovala zase super balíčkem z Německa, odkud je vše opravu moc chutné. A taky ještě něco sladkého od syna.


Taky prý aby se mi nezkrátily žíly a měla vše potřebné na úklid Usmívající se

Toto je moje, není to snad halenka, ale něco přes halenku, bez zapínání. Prý se to teď nosí, tak si mne snacha hýčká.

Od babičky Jiřinky jsem mimo jiné dostala i krásnou šálku.

Manžel dostal prý ručně stáčené pivo, nevím, jestli bude chutnat líp, zeptám se, právě ho bumbá.

Až mi odejde moje peněženka (už má na kahánku), tak abych měla hned doma náhradní. Ne, ne, manžel říkal, že tahle je větší, aby se mi tam vešel ten důchod, co mi přidají. Smějící se

Protoje manžel je skalní Sparťan, vždy dostane něco, aby na to náhodou nezapomněl. Pantofle mu sehnal vnuk Luky.

Tahle obří kniha je opravdu dooost těžká, má prý 1470 stran a jsem zvědavá, kdy ji manžel přečte. Ležet se s ní fakt nedá. Když jsem vyprávěla mé mamince o tomto dárku, tak říkala - prý proč ho dostal, že už všechno o fotbale zná. No vidíte a není to tak, tady se toho dozví.! Já bych tu knihu určitě neunesla. Snacha prý se na ni chodila dlouho koukat a navěděla, jestli udělají radost. A udělali.


Poslední dárky byly pro nás všechny tři velké překvapení. Už jsem viděla, že se tyto dárky vyskytovaly i v rodině Květušky, ale my tři senioři je dostali od vnučky Lady, u které pak po jejich vyplnění budou prý v úschově pro další generace. Škoda, že se nedozvím, jestli o to měl někdo zájem.

Máme si ji vyplnit, dají se tam vlepit i fotografie a až si ji sama pořádně prostuduji, možná, že bych mohla pro zájemce udělat podrobnější informace.

Tak jsem docela vyčerpala vánoční témata, mějte se všichni skvěle, oslavte důstojně silvestra a v tom novém roce přeji hlavně zdraví, zdraví a zase zdraví a pak taky kousek štěstí, protože prý na Titaniku byli zdraví a jak to dopadlo, že?

Krásný nový rok 2018!

Kam dál